Představení účastníků Eura 2020 - Španělsko

Před deseti lety Španělům vrcholila mimořádně silná generace okolo kapitána Ikera Casillase a tým z Pyrenejského poloostrova patřil před každým šampionátem k těm nejžhavějším aspirantům na vítězství. Španělsku se v tomto období také povedla věc málokdy vídaná, když jeho fotbalisté ovládli hned tři velké turnaje v řadě.

Po vítězství na Euru 2008, které zařídil jediným gólem ve finále Fernando Torres, přišla historická výhra na mistrovství světa, který v nepříliš pohledném až brutálním závěrečném klání turnaje rozhodl v nastavení slavným gólem Andres Iniesta. Tentýž hráč pak patřil k ozdobám evropského šampionátu o dva roky později na Ukrajině a v Polsku, kde tato zlatá generace dokázala obhájit titul evropských šampionátů a proti Itálii předvedla jeden z historicky nejlepších finálových výkonů vůbec, čemuž odpovídal i výsledek, když svého soka deklasovali vysoko 4:0.

Že bude tuto generaci velmi obtížné nahradit, to bylo jasné prakticky všem zasvěceným. Jenže i tak Španělsko nemůže být s tím, jak tuto složitou obměnu zvládlo, vůbec spokojené. První velký výbuch přišel na mistrovství světa 2014, kde tým ověnčený mnoha trofejemi působil bezkrevným, mdlým dojmem a svou pouť překvapivě zakončil už v základních skupinách. O moc lépe si Španělé nevedli ani na Euru 2016 - tehdy naposledy pod vedením "zlatého" trenéra Vincente del Bosqueho - kde tehdy vyhráli první duely v základní skupině, pak ale přišla prohra s Chorvatskem a v osmifinále narazila La Furia Roja na silnou Itálii, které vůbec nestačila a na turnaji tak skončila.

Před mistrovstvím světa 2018 v Rusku zase přípravu národního celku narušil skandál okolo trenéra Lopeteguiho, který si těsně před startem vyjednával svůj přesun do Realu Madrid - když se to španělská fotbalová federace dozvěděla, sáhla k radikálnímu kroku, svého trenéra odvolala a na uvolněné místo dosadila Fernanda Hierra. Ten ale reprezentaci k úspěchu nedovedl, když si v osmifinálovém klání vylámal zuby v penaltovém rozstřelu s Ruskem.

Při pohledu na současnou soupisku mužstva pak fotbalového fanouška napadne dříve věc skoro nemyslitelná - že současný národní tým Španělska ani nepatří do okruhu nejužších favoritů a bylo by svým způsobem i překvapivé, kdyby dokázal celý turnaj vyhrát. Jistě, stále byste mezi španělskými fotbalisty našli zvučná jména, jenže ti buď neprožili ideální sezónu na klubové úrovni z hlediska formy či zranění, nebo už jsou přece jenom za svým výkonnostním zenitem - a proto tedy letos nejsou očekávání veřejnosti tak vysoká.


Aby toho nebylo málo, stala se La Furia Roja prvním reprezentačním celkem, kterému přípravu na závěrečný turnaj pořádně zkomplikovala pandemie koronaviru. Sergio Busquets byl v neděli pozitivně testován na tento virus a musel tak národní celek dočasně opustit. Ještě v pátek přitom odehrál více než hodinu v přátelském utkání proti Portugalsku, v táboře Španělska tak panuje obava z toho, aby se virus nerozšířil i na další hráče, poněvadž pak by musel do karantény celý tým.

Takový scénář ale s největší pravděpodobností nehrozí - podle zpráv, které se novinářům podařilo získat, byla virová nálož ve vozrku Busquetse nízká, je tak nepravděpodobné, že by nakazil kohokoliv dalšího. Zbytek týmu nyní bude po dobu 4-5 dní denně testován, aby se jakýkoliv další pozitivní záchyt podařilo okamžitě odhalit. Po stejnou dobu se pak musí celý tým včetně realizačního týmu izolovat v tréninkovém centru národního celku.

Co je ale horší, Španělé nemohou ani normálně trénovat - skupinové tréninky jsou totiž zrušeny. Fotbalisté sice mohou na tréninkové hřiště, musejí ale trénovat individuálně tak, aby nebyli v kontaktu s nikým dalším. Poslední přátelské utkání před startem šampionátu proti Litvě, které bylo naplánované na středeční večer, navíc muselo být zrušeno, místo "áčka" se v tomto klání představí reprezentace do jedenadvaceti let. Pouhý týden před začátkem turnaje tak jde o poměrně velkou komplikaci, která rozhodně nikoho nepotěší.

Nejasná je také situace okolo samotného Busquetse. Ten musel opustit národní celek a minimálně 10 dní musí strávit v karanténě, kvůli čemu je jasné, že vynechá úvodní duel se Švédskem. Před druhým zápasem základních skupin s Polskem by se však v případně negativního PCR testu již mohl vrátit. Luis Enrique v reakci na onemocnění svého kapitána dodatečně povolal pět záložníků, kteří se budou připravovat v paralelní bublině a budou připraveni v případě dalších komplikací v reprezentaci zaskočit. Pokud však bude chtít španělský kouč udělat nějaké změny ve své nominaci, může tak učinit nejpozději 48 hodin před prvním zápasem Španělska, po tomto deadlinu bude jeho nominace definitivní.

Edit: Druhým nakaženým se ve středu ráno stal stoper Diego Llorente, který tedy musí kemp reprezentace opustit a následujících 10 dní strávit v izolaci.






Španělsko mistrovství Evropy ovládlo celkem ve třech případech. Poprvé se mu zadařilo hned při své první účasti shodou okolností na domácí půdě. Tehdy se závěrečného turnaje účastnily ještě pouze čtyři celky, domácí reprezentace v semifinále v prodloužení vyzrála nad Maďarském a ve finále si pak díky pozdní brance Marcelina poradila také se Sovětským svazem.

Následovalo však delší období temna - na další tři turnaje se totiž Španělé nedokázali kvalifikovat, načež když už se jim to v roce 1980 podařilo, skončili po remíze a dvou porážkách hned po základní skupině. Na další výraznější úspěch si tak La Furia Roja musela počkat až do EURA 1984 ve Francii. Španělsko tehdy po dvou remízách a jedné výhře dokázalo vyhrát základní skupinu a v semifinále se utkalo s Dánskem. Po mimořádně vyrovnaném průběhu musely o postupujícím rozhodnout až penalty, ve kterých byli úspěšnější fotbalisté z Pyrenejského poloostrova. Ke zlatu však Španělsko nedošlo, ve finále totiž nestačili na Francie, jejíž hru režíroval slavný Michel Platini.

Na další větší úspěch si pak Španělé museli počkat dlouhých 24 let. V roce 1988 skončili v základních skupinách, na turnaj do Švédska o čtyři roky později se nedokázali ani kvalifikovat, zatímco v Anglii poté také v Belgii a Nizozemsku bylo konečnou stanicí vždy čtvrtfinále - v prvním případě nezvládli penaltový rozstřel s Anglií, v druhém podlehli pozdějším vítězům, Francii.

I před Eurem v Portugalsku v roce 2004 panoval ve španělském táboře optimismus. Jenže vysněný úspěch se zase nekonal - Španělsko sice dokázalo porazit Rusko, pak ale jen remizovalo s Řeckem a v klíčovém duelu o postup podlehlo Portugalsku.

Poté už však nadešel čas zlaté generace - v Rakousku a Švýcarsku v roce 2008 se Španělé prezentovali ofenzivním fotbalem, na turnaji dokázali dvakrát rozstřílet Rusko, poradit si se Švédskem i Řeckem. Štěstí potřebovali jen ve čtvrtfinálovém klání s Itálií, kterou porazili až v penaltovém rozstřelu. Ve finále pak díky brance Torrese zdolali Němce a získali zlaté medaile.

V roce 2012 pak svůj triumf zopakovali - předvedený fotbal už sice nebyl tak parádní, Španělsko se také rozjíždělo pozvolněji, na celkové vítězství to ovšem znovu stačilo. V základní skupině nejprve remizovalo s Itálií, s přehledem porazilo výběr Irska a v klíčovém a vyrovnaném souboji přemohlo Chorvatsko 1:0. Ve čtvrtfinále po brankách Xabiho Alonsa porazilo Francii, v semifinále na penalty vyřadilo Portugalce a ve finále předvedlo jeden z nejpamátnějších výkonů, když smetlo výběr Itálie 4:0. Poslední evropský turnaj pak přinesl zklamání, když se Španělsko z turnaje poroučelo po osmifinálovém klání.


Španělská reprezentace v kvalifikačních bojích narazila na výběr Švédska, Norska, Rumunska, Faerských ostrovů a Malty. A počínala si poměrně suverénně, když svou skupinu se ziskem 26 bodů po 8 výhrách a 2 remízách s velkým přehledem ovládla a zajistila si tak přímý postup na šampionát.

Kvalifikační jízdu zahájili svěřenci Luise Enriqueho těsnou výhrou nad Nory, když na úvodní branku Rodriga odpověděl King a o vítězství domácích tak rozhodl až dvacet minut před koncem z penalty Ramos. Následovala pohodová výhra na půdě outsidera z Malty, kterou zařídil dvěma přesnými zásahy útočník Morata, načež jarní část kvalifikace uzavřel výlet na půdu Faerských ostrovů, kde Španělé vyhráli 4:1, a důležitý domácí duel s druhým největším favoritem, Švédskem, které Enriqueho parta díky skvělé druhé půli přehrála vysoko 3:0.

Na podzim 2019 nejpve La Furia Roja přivezla tři body z horké půdy Rumunska, načež doma hladce smetla po výsledku 4:0 Faerské ostrovy, a protože Švédové jen remizovali s Norskem, výrazně se přiblížila k jistotě postupu. V říjnu sice kvůli brance v nastaveném čase jen remizovala s Norskem 1:1, když však o tři dny později vybojovala také v nastavení remízu na hřišti Švédska, bylo definitivně jasné, že jí postup neunikne. V závěrečných dvou střetnutích pak Španělé rozstříleli Maltu 7:0, načež se s kvalifikací rozloučili pětigólovou nadílkou proti Rumunsku.




Po neúspěchu na mistrovství světa byl do funkce hlavního trenéra španělského národního týmu jmenován Luis Enrique - tedy člověk, který má za sebou bohatou jak hráčskou, tak také trenérskou kariéru.

Do světa fotbalovu pronikl v barvách Sportingu Gijón, v jehož dresu debutoval v roce 1989. Po dvou sezónách se stěhoval do hlavního města Španělska, vyhlédl si jej totiž slavný Real Madrid. V jeho dresu odehrál 157 zápasů, připsal si na své konto 15 branek. S Los Blancos se ale nerozloučil zrovna v dobrém v roce 1996 nechal doběhnout svůj kontrakt a přestěhoval se do konkurenční Barcelony. Později také prohlásil, že se v hlavním městě cítil nedoceněn, fanoušci ho prý neměli příliš v lásce a na své časy v Madridu nemá dobré vzpomínky.

V Barceloně pak Enrique strávil celkem 8 let, odehrál 207 zápasů a nasázel 73 gólů. Se slavným týmem ukořistil mistrovské tituly, podařilo se mu vyhrát také Pohár UEFA či evropský superpohár. V sezóně 1997/98 byl zvolen nejlepším hráčem soutěže. Na své poslední roky v Katalánsku však Enrique nemá dobré vzpomínky, byl totiž často zraněný, tolik toho neodehrál, a tak i když měl v roce 2004 nabídku ze "svého Gijonu, sám prohlásil, že by týmu už nemohl dát to, co se od něj očekává a raději tak ukončil kariéru.

Co se reprezentačního dresu týče, španělský záložník se objevil hned na čtyřech velkých akcích - Mistrovství světa 1994, 1998 a 2002 a na evropském šampionátu v roce 1996. Velkého úspěchu se ovšem nedočkal, Španělsko totiž na zmíněných turnajích nedokázalo pořádně prorazit. Přesto se Enrique může pochlubit zlatou medailí získanou v dresu Španělska, v roce 1992 se mu totiž v Barceloně podařilo vyhrát Olympijské hry.

Po konci kariéry si Enrique dopřál trochu toho odpočinku a znovu se k fotbalu vrátil v létě 2008, když po jistém Josipu Guardiolovi převzal barcelonský B tým. Ve své druhé sezóně svůj celek dovedl k postupu do druhé nejvyšší soutěže a v roce 2011 si jej za svého nového hlavního trenéra vyhlédl italský AS Řím.

V hlavním městě Itálie podepsal španělský kouč smlouvu na dva roky, vydržel zde však jen dvanáct měsíců. Italskému celku se pod jeho vedením vůbec nevedlo, v Evropské lize vypadl v souboji s ŠK Slovanem Bratislava a ligovou sezónu zakončilo na sedmém místě, což znamenalo, že v dalším ročníku evropských pohárů Řím absentoval. Ani po nepovedené italské anabázi ovšem Enrique trenérské pole nevyklidil - v létě 2013 mu laso hodila Celta Vigo. Bývalý reprezentační záložník si zde udělal dobré jméno, tradiční španělský celek dovedl k sedmé příčce a vysloužil si nabídku z Barcelony, které nemohl říct ne.

V Katalánsku to ovšem dlouho vypadalo na další nepovedené angažmá. V prvním půlroce se totiž Enriquemu nedařilo, spekulovalo se o neshodách v kabině a nedobrém vztahu s hvězdným Lionelem Messim. Když jej hlavní kouč na počátku roku 2015 ponechal jen na lavičce a Barcelona podlehla Realu Sociedad, zdálo se, že jsou dny bývalého záložníka sečteny. Sami hráči však uspořádali krizovou schůzku, s trenérem se jim podařilo neshody urovnat a v druhé polovině sezóny nabrala Barcelona nečekanou formu, která vyústila v zisk treblu - Katalánci ovládli ligovou soutěž, Champions League i Copa del Rey. V následující sezóně zopakovali vítězství v La Lize a španělském poháru. S Barcelonou se pak v roce 2017 rozloučil druhým místem v ligové soutěži a třetím vítězstvím v poháru v řadě.




Thiago Alcantara sice s Liverpoolem neprožil zrovna dvakrát podařenou sezónu, španělský reprezentační výběr na něj bude i tak dost spoléhat. Záložník s vynikající kopací technikou by neměl chybět v základní sestavě Luise Enriqueho a pro fungování záložní řady by měl být tím klíčovým prvkem.

Odchovanec Barcelony toho ve svých třiceti letech má za sebou opravdu hodně. Svou kariéru zahájil v Katalánsku, kde na sebe poprvé výrazně upozornil v sezóně 11/12, kdy se mu podařilo vydobýt si stálé místo v sestavě prvního týmu. Ve Španělsku strávil ještě jednu sezóny, než se poněkud překvapivě přesunul do německého Bayernu Mnichov, kam si jej přivedl trenér Guardiola.

Thiago svého přesunu ale určitě nelitoval, v Německu totiž sbíral jeden úspěch za druhým. S Bayernem vyhrál celkem sedmkrát nejvyšší ligovou soutěž, čtyřikrát získal i národní pohár a v létě 2020 se mu podařilo znovu získat i trofej vůbec nejcennější - po pořádné bitvě s PSG se totiž Bayern radoval ze zisku Champions League.

Záložník Španělska tak dospěl k názoru, že v Německu dosáhl všeho možného a nazrál tak čas pro novou výzvu - krátce po triumfu v Champions League jej tak s velkou pompou jako svou novou posilu ohlásil anglický Liverpool. Úvodní sezóna tohoto záložníka však musela být pro příznivce The Reds zklamáním. Thiaga Alcantaru trápily zdravotní potíže - nejprve jej ze zápasové praxe vyřadilo onemocnění koronavirem, načež mu v polovině října přivodil zranění kolene nevybíravým zákrokem Richarlison, což španělského záložníka vyřadilo na více než dva měsíce. Když se pak po novém roce konečně vrátil na trávníky, trvalo dlouho, než našel svůj optimální rytmus. Snaha se mu sice nedala odepřít, ovšem aspekty, kvůli kterým jej Liverpool do svých řad přivedl (tedy precizní diktování tempa hry a nečekané přihrávky) byly k vidění jen zřídkakdy.

Thiago Alcantara tak svou úvodní sezónu v anglickém fotbale zakončil s nelichotivou bilancí jednoho vstřeleného gólu a žádné přímé asistence. Pravdou ovšem je, že s blížícím se koncem sezóny šly jeho výkony nahoru, a záložník Liverpool proto bude doufat, že na evropském šampionátu bude jeho forma kulminovat.




Za normálních okolností by se nedílnou součástí této rubriky stal Sergio Ramos. Stoper Realu je totiž nedílnou součástí v podstatě všech velkých triumfů svého Realu Madrid i španělské reprezentace a ve svých 35 letech je pro roli lídra týmu jako stvořený. Jenže kvůli častým zdravotním problémům, které si tento stoper prožil v letošní sezóně, se nedokázal dostat do optimální formy a kouč Luis Enrique jej proto na turnaj vůbec nenominoval. Roli osobnosti týmu tak bude zastávat záložník Barcelony, zkušený Sergio Busquets.

Ani ten neprožil bůhvíjak skvělou sezónu, ačkoliv stále patří ke stálicím v základní sestavě Barcelony. V porovnání s předcházejícími lety se však množila kritika jeho výkonů - prý už na hřišti nestíhá, je příliš pomalý a v záloze už nedominuje tak jako dřív. I tak však v dresu katalánského velkoklubu odehrál 36 ligových duelů, v nichž si připsal 5 asistencí, což ukazuje na to, že si jej trenér Koeman stále velmi cení.

V reprezentačním dresu ovšem na Busquetse čím dál tím víc tlačí jeho kolega Rodri. Z posledních 11 duelů nastoupil záložník Barcelony v základní sestavě Španělska pouze v šesti připadech, ve zbytku jej nahradil právě defenzivní záložník Manchesteru City. Čekalo se, že na závěrečném šampionátu dostane v základní sestavě přednost zkušenější Busquets, kvůli nákaze koronavirem je však situace o dost zamotanější - v prvním utkání to bude takřka jistě Rodri, kdo jej v zahajovací jedenáctce nahradí, a je pak otázka, zda se vůbec Busquets do týmu vrátí a zda trenér Enrique případně sáhne ke změně v sestavě.




Na prahu slávy v dresu španělského národního celku nestojí nikdo jiný než mimořádně talentovaný mladík z katalánské Barcelony, záložník Pedri. Vlastně od dob Bojana Krkiče a Lionela Messiho neměli katalánští takhle velký talent. Ve svých osmnácti letech toho Pedri zakusil dost - stihl totiž odehrát takřka kompletní sezónu za A tým Barcelony, debutovat v reprezentaci a protlačit se i do závěrečného výběru na Euro 2020.

Ročník 20/21 byl pro mladého záložníka skutečně průlomový. Hráč, který se narodil až v roce 2002, dostal důvěru trenéra Koemana a na začátku sezóny se začal zapojovat do dění v prvním týmu. Nejpve to bylo z lavičky náhradníků, v jarní části sezóny už ale Pedri častěji nastupoval rovnou v základní jedenáctce. K dobru mu určitě jde i jeho variabilita - dokáže totiž nastoupit jak ve středu, tak také na levém kraji záložní řady.

V Barceloně letos stihl nastoupit do 37 ligových zápasů, ke kterým přidal ještě 7 startů v Champions League. Celkově se může pochlubit 4 brankami a 6 asistencemi, což na takhle mladého hráče rozhodně není špatná bilance. V reprezentačním dresu pak Pedri debutoval teprve na konci března proti Řecku, od té doby ovšem zasáhl do všech dalších reprezentačních zápasů - dvakrát dokonce nastoupil v základní sestavě a jednou se na hřiště podíval z lavičky náhradníků. Není tak vyloučeno, že důvěru dostane i v úvodním klání Španělska na evropského šampionátu.




Luis Enrique se odhodlal k poměrně odvážnému kroku a nevyužil všech 26 míst na soupisce - španělský kouč totiž povolal o dva fotbalisty méně, necítil totiž potřebu svůj kádr zbytečně rozšiřovat.

Po bitvě je sice každý generál, nicméně ještě před začátkem turnaje se tenhle tah nejeví jako zrovna nejšťastnější - a může za to právě pandemie koronaviru, kvůli které bylo rozšíření soupisek zavedeno. Po Sergiu Busquetsovi se totiž tímto virem nakazil také obránce Diego Llorente. Španělé sice nakažené hráče mohou vyřadit a do nominace zařadit někoho jiného, rozšířit však svou sestavu na 26 jmen už nyní nemohou. Enrique tak musí doufat, že testy už neodhalí další nakažené, jinak by mohl mít při skládání sestavy opravdu nepříjemné potíže.

Co se taktické stránky týče, Enrique se španělským národním celkem "provedl" v podstatě to, co učinil v Barceloně. Ponechal základní formaci 4-3-3, ponechal základní principy spojené s krátkými přihrávkami a důrazem na držení míče, jen to v jeho případě není tak dogmatické jako u některých jiných předchůdců. Španělé se už nebojí míč občas také nakopnout za obranu protivníka či podniknout rychlý, přímočarý kontr hned po zisku míče.

Problémem reprezentace z Pyrenejského poloostrova však je to, že nemá vytříbenou základní jedenáctku. S trochou nadsázky se dá říci, že otazník visí snad nad každým postem. Hned na místě brankáře není situace zcela jasná. Dlouholetou jedničkou reprezentace byl David de Gea, ten však o své místo na slunci přišel a posledních šest duelů začal pouze na lavičce náhradníků. Očekává se, že se tak mezi třemi tyčemi objeví brankář Bilbaa, Unai Simón.

Zajímavé bude také sledovat obsazení středních obránců. V nominaci totiž kompletně chybí dlouholetá jednička Sergio Ramos, na druhou stranu Španělé "posílili" o Aymerica Laporteho. Francouzský zadák Manchesteru City totiž uspěl s žádostí o změnu občanství, a protože za dospělou reprezentaci Francie nikdy nenastoupil, nic mu nebránilo v tom, aby se stal součástí španělské výpravy. Jeho parťákem může být kolega z Manchesteru City, Eric Garcia, nejpravděpodobněji však volba padne na stopera Villarrealu, Pau Torrese.

Pravý kraj obrany by měl zajišťovat sice nevýrazný, zato zodpovědný a poctivý Cesar Azpilicueta, naopak levou stranu by si podle indicií měl podmanit výrazně ofenzivně laděnější fotbalista a dlouholéta stálice Barcelony, Jordi Alba. Případnou alternativu pak představuje obránce Valencie, José Luis Gaya.

Pořádný oříšek představuje také střed pole. Na roli dispečera se počítalo s kapitánem Busquetsem, ten však vynechá minimálně první klání v základních skupinách. Jeho role se tak ujme defenzivní záložník Manchesteru City, Rodri. Jeden z ofenzivnějších postů by si pro sebe měl uzmout již třicetiletý Thiago Alcantara, který sice neprožil nejlepší sezónu, reprezentační celek na něj však stále spoléhá. Na třetí post v záložní řadě aspirují hned tři adepti - vedle mladíka Pedriho, také zkušenější dvojice z Atlétika Madrid, Marcos Llorente a Koké. Je ale dost dobře možné, že přednost dostane ten nejmladší z těchto hráčů.

A rázem se tak dostáváme ke složení útočné trojice. Bylo by velkým překvapením, kdyby se na pravé straně neobjevil Ferran Torres. Ten se minulé léto přesunul do Manchesteru City, kde v úvodní sezóně rozhodně nezklamal. Nenastupoval sice vždy v základní sestavě, na herní vytížení si ovšem nemůže stěžovat. Španělská reprezentace navíc v dřívějších letech často postrádala přímočaré křídlo, které dokázalo roztahovat hru, zároveň se ale dokázalo i tlačit do zakončení.

Na levé straně hřiště se o místo v zahajovací jedenáctce poperou dva mladí hráči - Dani Olmo z Lipska a Mikel Oyarzabal z Realu Sociedad. Dilema má Luis Enrique také při volbě útočníka - Španělsku totiž chybí elitní kanonýr, na kterého by bylo za každých okolností spoleh. Vybírat si může z Gerarda Moreno a Alvara Moraty. Prvně jmenovaný prožil ve Villarrealu výtečnou sezónu, ve které nasázel hned třicet branek. V reprezentačním dresu se mu však díru do světa prozatím udělat nepodařilo. Alvaro Morata má na kontě přece jenom více reprezentačních zápasů, ovšem o jeho psychické labilitě toho fanoušci Juventusu a Chelsea ví své. S největší pravděpodobností dostane přednost druhý jmenovaný, zda se se svou rolí důstojně popasuje, to je ale ve hvězdách.