Představení účastníků Eura 2020 - Švýcarsko

Švýcaři se chystají na své páté Euro, kde budou usilovat teprve o svou třetí výhru. Ano, skutečně, stabilní postrach světové scény je na té evropské tradičně spíš do počtu, když minule vůbec poprvé postoupil ze skupiny. Zároveň však Švýcarsko pod vedením kouče Petkoviće na ME dosud v normální hrací době ani jednou neprohrálo a na papíře se teď zdá ještě silnější než pět let zpátky.

Vladimir Petković bude na šampionátu jedním z nejdéle sloužících stratégů, přestože ve své adoptované zemi musí neustále odrážet nevoli určité části švýcarského obyvatelstva vůči (nejen) své balkánské krvi. Sarajevský rodák se chystá už na svůj třetí velký turnaj, přičemž tam jeho svěřencům doposud zvládlo plnohodnotnou porážku uštědřit akorát Švédsko. Ani Brazilci na MS 2018 ani Francouzi na Euru 2016 si mezitím na Petkovićovu partu nepřišli.

Také tentokrát se s Die Nati musí počítat jako s vyhlášeným turnajovým mužstvem s kvalitou ve všech řadách — a to i přesto, že mnohé opory v této sezoně nehrály tolik, jak by si přály, ať už kvůli vážným zraněním (Schär) nebo kvůli kombinaci zranění a velké konkurence (Shaqiri), potažmo nutně nehrály na své obvyklé pozici v národním týmu (Xhaka).

Petković výrazně změnil styl hry — tým nyní chce ve formaci 3-4-1-2 více držet míč a budovat útoky z hloubi pole trpělivou rozehrávkou — což leckdy vede k chybám (naposledy v přípravě proti USA) a spolu s těžkým losem Ligy národů je jedním z hlavních důvodů, proč Švýcaři od posledního mundialu v soutěžních zápasech obdrželi nejvíce branek na zápas ze všech účastníků (1,1). Zároveň však nelze říct, že by poslední dobou Die Nati neměl uspokojivé výsledky, to vůbec ne. Poslední soutěžní porážku Švýcaři utrpěli v říjnu 2020 od Španělska; teprve poté Petković přepnul na současný systém a jeho tým hned přehrál Němce...


Ve Švýcarsku se letos sestupovalo s rekordním počtem bodů (Vaduzu jich k umístění na barážové 9. příčce nestačilo ani 36), především tam ale definitivně mají nového hegemona. Po osmi basilejských triumfech v řadě se letos dostavil čtvrtý po sobě jdoucí titul BSC Young Boys a nebylo to těsné. Ba naopak, tým vedený novopečeným koučem Leverkusenu Gerardem Seoanem (jenž sám dohlédl na čistý hattrick prvenství) cestou stanovil hned několik rekordů:

- nejdříve korunovaný šampion (29. kolo);
- největší rozdíl mezi prvním a druhým (31 bodů);
- nejmenší počet obdržených gólů za sezonu (29);
- nejméně proher za sezonu (2);
- nejdelší série bez venkovní prohry (18 zápasů);

Tyhle všechny primáty nyní náleží Young Boys, jejichž dominance už patrně přesahuje i rozměry té slávistické u nás na dvorku. Což mě přivedlo na myšlenku, zda z tohoto úřadování jednoho klubu nemůže nějak těžit i samotná reprezentace jako v případě ČR. Na první pohled se to totiž nezdá: Christian Fassnacht je hvězdou ligy, má za sebou nejlepší sezonu v kariéře, a přesto bude na Euru rád za pár minut cenné příležitosti se vůbec předvést. Další hráči v nejlepších letech jako David von Balmoos (brankář, 26 let) nebo Michel Aebischer (záložník, 24 let) jsou běžně rádi za pozvánky. Silvan Hefti (23 let) nedostává ani je, třebaže má už léta plnou podporu veřejnosti — přednost před ním typicky dostává i tři roky sotva vytížený Lang.

Těch faktorů, proč k tomuto dochází, je podle Emanuela Schauba ze serveru Bolzplazz.com hned několik. Ať už Petkovićův nezájem (na prvoligových tribunách ho sotva spatříte), nebo jeho opodstatněná nedůvěra v kvalitu Super League, která už rozhodně zažila lepší časy.

Yann Sommer, Valentin Stocker, Fabian Frei, Xherdan Shaqiri, Granit Xhaka, Breel Embolo, Fabian Schär, Luca Zuffi, Albian Ajeti — ti všichni si své reprezentační debuty odbyli coby zaměstnanci FC Basilej, poslední takový případ se však datuje do roku 2018 (Ajeti) a příliš úspěchu dosud nevynesl. Samo FCB se momentálně nachází uprostřed obměny vlastnických struktur (klubu budou šéfovat jeho bývalí hráči David Degen a Reto Baumgartner), když sklidilo vůbec nejslabší bodovou úrodu (53) od přechodu na současný klasický ligový formát roku 2003. Dvakrát po sobě se v Basileji ani nepřiblížili 70 bodům, které bývaly standardem.

Zároveň však nelze uzavřít, že by švýcarský nároďák z hegemonie BSC netěžil vůbec, leč třeba nepřímo. "Koncept Christopha Spychera, sportovního ředitele YB, je mít v kádru ty nejtalentovanější mladé Švýcary. Young Boys aktivně vyhledávají ty největší přísliby a bojují o jejich podpisy s Basilejí. Nedávnými příklady jsou Lotomba, Mambimbi, Zesiger nebo naposledy Hefti a Monteiro. Zároveň se Spycher soustředí na stahování mladých Švýcarů, kteří šli do zahraničí příliš brzy. Od YB takhle dostali příležitost znovu nastartovat svou kariéru hráči jako Mbabu, Sow, Benito...” vysvětluje Schaub.

A něco na tomto modelu skutečně bude; Mbabu, Sow i Benito obratem odešli do Top 5 lig a momentálně jsou stálicemi reprezentačních výběrů včetně toho aktuálního. Zesiger, Mambimbi a Rieder hráli prim na letošním Euru "21” a Lotomba, nyní již ve službách Nice, míří rovnou na to seniorské...





V celkovém kontextu mezinárodních turnajů jsou Švýcaři takovým "evropským Mexikem” — málokdy nepostoupí ze skupiny, aby pak frustrujícím způsobem vypadli hned při první příležitosti. Takový popis dokonale sedí na poslední dvě neúspěšná osmifinále na Euru (penaltový rozstřel s Polskem) i mistrovství světa (letargická prohra 0:1 se Švédskem). V obou případech Die Nati soupeře přestřílel a mnohem častěji držel míč, ale nebylo mu to nic platné.

Zároveň ovšem do této rovnice pasují i leckteré předešlé zážitky — di María přece prodloužení osmifinále mundialu 2014 rozhodl až dvě minuty před koncem; o osm let dříve se zase konal onen neslavný penaltový rozstřel s Ukrajinou, v němž bůhvíjak selhali všichni tři Švýcaři.

V poválečné historii Švýcarsko do vyřazovací fáze MS proniklo pětkrát a nikdy nepřeklenulo první překážku. Na Euru zatím prodělalo jenom jednu takovou zkušenost, ale tradice zůstala zachována.

Co konkrétně v obecně slabší konfrontaci s evropskými celky Švýcarsko dlouhodobě sráží, je produktivita. Die Nati dosud na ME pouze jednou střílelo v průměru alespoň gól na zápas... a to se roku 2008 na domácí půdě zadrhlo právě na tom jednom gólu na zápas (3 ve 3). V pěti vyřazovacích zápasech od MS 1994 se mohou pochlubit všehovšudy jednou brankou.

Ba co hůř, obvyklí šutéři jako Kubilay Türkyilmaz, Stéphane Chapuisat nebo Alexander Frei ukončili své kariéry bez jediného Euro zářezu ze hry (Kubilay skóroval akorát z penalty), přestože jinak dohromady nastřádali téměř stovku branek v národním týmu (97). Toto zvláštní prokletí nejlépe ilustruje zrovna "případ Frei”; střelecký rekordman země část svého prvního Eura strávil v trestu za plivanec, přičemž to druhé načal okamžitým zraněním.

Minule ve Francii na smutnou tradici navázal též bezgólový Haris Seferović, kterému přitom schází už jen jeden reprezentační zásah k odtržení se od legendárního Chapuisata v historické tabulce střelců. Dokáže to letos po životní sezoně v Benfice zlomit? S letošními soupeři, kteří ve 24 utkáních od MS 2018 dokupy inkasovali jen třináctkrát (!), to jistě bude potřeba.


Švýcaři věru neprožili moc vyvedenou kvalifikaci. Byť v Lize národů závěrem roku 2018 excelovali a vybojovali si senzační postup do vyřazovací fáze přes favorizovanou Belgii, nadcházející kalendářní rok už nezastihl Švýcary v bůhvíjaké formě. Ze čtyř kvalifikačních utkání se dvěma zbylými vážnými adepty na přímý postup zvládli jen jedno, doma s Irskem.

Zároveň však nelze konstatovat, že by Die Nati zklamalo. Zejména v defenzívě bylo vesměs vše v pořádku, a to i proti suverénním Dánům. Útok lehce zaostal za očekáváním, ale to bylo z velké části způsobené tím, že stálice famózní jízdy Ligou národů Xherdan Shaqiri (podepsán pod čtyřmi góly s bilancí 1+3) kvůli vleklým zdravotním trablím nevypomohl ani na sekundu.

Ve výsledku takhle mužstvo s křížem ve znaku více než polovinu svých kvalifikačních gólů nasázelo do sítě bezmocného Gibraltaru (10 z 19), což rozhodně není úctyhodná vizitka.




Tento pán to má od samého počátku u veřejnosti extrémně složité. Přišel po národním hrdinovi Köbim Kuhnovi, který jako první trenér v historii dovedl Švýcarsko na tři po sobě jdoucí šampionáty (2004-08), respektive Ottmaru Hitzfeldovi, který byl ve Švýcarsku modlou už od dob své hráčské kariéry a na Kuhna navázal ještě vyšším procentem vyhraných zápasů. Po těchto dvou — uvažte ten kontrast — se ujal kormidla člověk s balkánskými kořeny (což pro mnoho Švýcarů samo o sobě představuje problém), nepříliš úspěšnou kariérou (vrcholem byla Coppa Italia s Laziem) a lámanou němčinou (kterou po pěti letech nikterak nevylepšil).

Pro bulvární deník Blick představoval až příliš snadné sousto. A taky se po něm vozil jedna radost.

Přesto ten samý Blick po nevydařené druhé štaci v Lize národů, která divže neústila v sestup do Ligy B, v podstatě ani necekl. Už jen na výsledky typu tří remíz se Španělskem a Německem (přičemž Němci nebyli lepší ani doma ani venku) ostatně nebyl v zemi nikdo zvyklý; už jen proto Petković vlastně spíš uspěl než cokoliv jiného. Bezmála sedm let ve funkci uteklo jako voda, jeho úspěšnosti se žádná historická postava ani zdaleka neblíží (57,4 % vyhraných utkání), tři turnaje v řadě již taky stihl zařídit, a to navíc s pouhými pěti kvalifikačními prohrami napříč třemi cykly. Už snad jen vydržet jeden celý bez porážky (jako Hitzfeld na cestě na MS 2014) a samozřejmě udělat ten jeden zpropadený krok navíc ve vyřazovací fázi mezinárodního turnaje — to jediné jeho bilanci schází k naprosté dokonalosti.

Petković je od přírody skromný a pracovitý člověk. Hráčskou kariéru završil několika lety ve druhé švýcarské lize, zatímco od svých 24 let pracoval na zisku vysokoškolského titulu z práv. Trenérskou kariéru pro změnu zahájil jako pouhý "vedlejšák” ke své charitativní práci s nezaměstnanými (a často závislými) lidmi na plný úvazek. Pokud si tedy někdo zaslouží zapsat se do dějin švýcarské reprezentace takto nesmazatelným písmem, je to právě on...




Fanoušci Arsenalu a obecně pozorovatelé Premier League si o něm mohou myslet své, ale jedno je jasné — s příznivci švýcarské reprezentace by se jim Xhaka příliš dobře nepomlouval. Na klubové úrovni bývalá opora Mönchengladbachu nadále nepřesvědčuje a krom efektivního posouvání míče vstříc vápnu (kde zůstává platný) je takřka ve všech ohledech ve srovnání se zbytkem Top 5 evropských lig podprůměrným středním záložníkem. V barvách Švýcarska se ovšem tradičně mění v pravého kapitána; zdroj sebejistoty, záruku rovnováhy.

Pokud do mistrovství světa 2018 byl Die Nati pořád primárně Shaqiriho týmem, s jehož výkony stál a padal, od té doby už ho táhne hlavně tento středopolař (či levý bek, heh). V případě Xhaky to stání a padání bylo jednou dokonce skoro až doslovné: v domácím kvalifikačním utkání s Dánskem střídal spokojen v 80. minutě za zdánlivě rozhodnutého stavu 3:0, jenže ouha — bez něj se veškeré základy proměnily v prach a soupeř ještě vyrovnal.

Takhle dramatické už to jindy nebylo, ale Xhakovu důležitost potvrzuje i vzestup Rema Freulera, jeho obvyklého parťáka ze středu pole, kterého má švýcarský kapitán částečně jistit. (Docela vtipné je, že Freuler je sotva o pár měsíců starší, ale přesto v "21” debutoval více než dva roky po Xhakově průlomovém představení na "malém Euru”, konkrétně v říjnu 2013.)

Právě ono stříbrné Euro "21” zpřed deseti let pokládalo nesporné základy tohoto Petkovićova výběru. Vyletěli tam Sommer, Shaqiri, Mehmedi — velké turnajové stálice i opory posledních let — a Xhaka je nyní na vrcholu kolektivních sil vede coby relativně novopečený kápo. Tato očekávaná předávka se oficiálně odehrála teprve v září 2020, po definitivním konci Stephana Lichtsteinera, a pro Xhaku se muselo jednat o zvláštní satisfakci vzhledem k neslavnému konci v téže výsostní roli na klubové úrovni. Je tak nasnadě se tázat: ustojí tlak tentokrát?




Teď už by jako "tahoun týmu" (potřetí v řadě) neobstál. Ačkoliv je samozřejmě vždy centrem pozornosti, jeho způsobilost startovat na Euru bude ve Švýcarsku brána spíše jako bonus — Švýcaři se za poslední roky museli naučit fungovat bez něj a kvalifikaci i tak zvládli. Teď je Shaqiri sice výjimečně zdráv, ale v herní pohodě a adekvátní kondici jenom těžko. Na jaře napříč všemi klubovými soutěžemi snesl pouhých 639 minut herní zátěže a k těm lepším na hřišti se obvykle neřadil. Kulantně řečeno. Od začátku dubna si dres Liverpoolu přetáhl přes hlavu čtyřikrát na 71 minut a nic moc nepředvedl. Akorát proti Aston Ville mohl mít asistenci.

Na druhou stranu existuje celkem skálopevný předpoklad, že pokud má Švýcarsko konečně vymazat svou osmifinálovou kletbu, bude to muset jít ruku v ruce s rozdílovým Shaqirim. V minulosti — speciálně té turnajové — totiž člověk sotva najde byť jen jednotlivé případy, kdy za úspěchem nestál primárně on. Hattrick Hondurasu na MS 2014. Vyrovnávací branka proti Polsku na Euru 2016. Rozhodující gól v poslední minutě zápasu se Srbskem na MS 2018.

To máte dva zařízené postupy ze skupiny, jedno zařízené prodloužení v osmifinále. Co turnaj, to zlomový moment nesoucí jeho rukopis. A to jsou, prosím pěkně, všechny turnaje, na nichž kdy hrál Shaqiri větší roli (před jedenácti lety jel na mundial převážně jen nasávat atmosféru). Zatím stoprocentní úspěšnost, dalo by se říct. A ani poslední dobou, po přespříliš ambiciózním přesunu do Liverpoolu, tahle jeho talismanická síla neuvadá. V Lize národů proti Belgii, při slavné výhře 5:2, připravil dva góly a bylo ho plné hřiště. Letos už v kvalifikaci na MS stihl v utrápeném klání zlomit odpor Litvy a asistovat u vítězné branky v Bulharsku.

Jistě, pokaždé existuje i ta odvrácená strana mince — v Shaqiriho případě by to byl jeho nemastný neslaný výkon proti Švédsku v dosud posledním nevydařeném osmifinále. I tenhle exemplář však pomáhá dotvářet obrázek na Shaqirim nezdravě závislého Švýcarska, protože toho večera vypadal být bez života a energie celý tým, jako jeden muž. Jako jeden Shaqiri.

Celé Švýcarsko si je moc dobře vědomo, že Shaqiri zůstává nejtalentovanějším fotbalistou dějin země, a jakkoliv nadějně vypadá současný výběr do 21 let (či 18), ani tam se dle všeho nerýsuje pánembohem srovnatelně obdařený hráč. Zároveň si celé Švýcarsko musí být vědomo také toho, že ačkoliv okolnosti nejsou zcela příhodné, jedná se patrně o poslední šampionát se Shaqirim na vrcholu sil. Co my víme, příště může v 31 letech brázdit Emiráty.

Nezbývá než doufat, že se "Shaqova” loňská transplantace vlasů ukáže být tím pověstným štístkem...




Konečně nadešel jeho čas. Slibován nám byl už delší dobu — vždyť nechyběl už na minulém Euru coby čerstvý květnový debutant v seniorském národním týmu. Tehdy jel vyloženě "na čumendu”, to o dva roky později již do Ruska putoval s nemalými ambicemi coby bundesligová stálice Mönchengladbachu, ale ouha — Petković se natolik zakoukal do dvojice Schär-Akanji (která před MS v pěti zápasech nedopustila ani gól), že Elvedi opět ostrouhal. A tak musí zafungovat teprve zaběhlé "do třetice všeho dobrého”: tentokrát se Švýcaři delší dobu připravují na aplikaci systému se třemi stopery, kde už Elvedi zkrátka nemůže scházet.

Když si to člověk zbilancuje, je vlastně až neuvěřitelné, že švýcarský stoper se 177 starty v Bundeslize a dalšími 16 v Lize mistrů dosud nemá na kontě jedinou turnajovou minutu. Právě taková je ovšem realita, a proto nemáme problém psát před tak zajeté jméno "na prahu slávy”. Na této scéně je zkrátka Elvedi neokoukaný až běda, a byť sportovní ředitel Gladbachu Max Eberl loni prohlašoval, že své nejlepší hráče prodávat nemíní, což v březnu stvrdil podpis nové smlouvy do léta 2024, tak tou dobou ještě nemohl tušit, že klubu nakonec uteče Evropa. Kolem Elvediho se už déle ochomýtají celky z Anglie, které teď jistě zbystří. I to je ve hře.

O nadání Elvediho se v tomto bodě jeho kariéry již asi netřeba sáhodlouze rozepisovat. V posledních dvou letech ušel obrovský krok kupředu, co se čiré defenzivní práce týče, čímž se stal podstatně komplexnějším stoperem s konzistentnější výkonností. O jeho bezvadné škále přihrávek se vědělo už dávno, z dob působení v Curychu, teď je však nadprůměrný i v blokování střel, obranných zákrocích a dalších poněkud rudimentárních aspektech stoperova popisu práce. Že za tři dny roku 2021 třemi trefami vylepšil své dosavadní pětileté maximum v počtu gólů na jeden bundesligový ročník (2), to už je jen taková třešnička na dortu.

Možná vůbec nejpřitažlivější ale musí být na Elvedim jeho spolehlivost — zvlášť u zadáků, kteří rádi a často hrají míč málokdy vídaná. Švýcarský obránce takřka nechybuje a výjimečně mu zápas vyloženě nesedne, pročež se s průměrnou známkou od SofaScore (7,14 z 10) tyčí nad všemi kolegy ze zadní linie Gladbachu. Ze stoperů s alespoň 20 BL starty pouze Gulde (Freiburg) ztrácel míč méně často než Elvedi. A to si ještě ty lepší výkony nechával na Ligu mistrů.




Hned úvodem je nutno zmínit, že výše naznačený přechod na jiný styl hry založený na pečlivém budování hry od vlastního vápna není nutně rozhodnutím ani přesvědčením samotného Petkoviće; spíše je prostě a jednoduše "poplatný” švýcarské fotbalové asociaci, která jej prosazuje napříč všemi věkovými kategoriemi. Zároveň je však nutno podotknout, že současná seniorská reprezentace má veškeré předpoklady tomuto nařízení učinit zadost.

Začíná to Yannem Sommerem v brance, který se dlouhá léta řadí k nejšikovnějším brankářům Bundesligy ve hře nohama a pořád si drží přesnost dlouhých přihrávek nad 70 %. Horší je to se samotným chytáním. Pouze Ralf Fährmann letos v Bundeslize pustil za svá záda více branek oproti očekávání (6,7 v případě Sommera; jen o chlup víc než Pavlenka mimochodem) a lepší to ze Sommerovy strany nebývá ani v reprezentaci. Na MS 2018 si po bezvadném Euru 2016 svou reputaci "turnajového specialisty" akorát pošramotil, aby pak v Lize národů 20/21 navázal notně divoce. Ramosovi sice chytil dvě penalty, zároveň však jindy proti Španělsku a Ukrajině zavinil klíčové góly.

Hlavními adresáty těch kratších Sommerových přihrávek budou dozajista Manuel Akanji s Nicem Elvedim, a vy už nepochybně tušíte, pro co si tímto připravuji půdu. Dva bundesligoví obránci s nejpřesnějším pasem na delší vzdálenost? Přesně tak — Elvedi (85 %) těsně následovaný Akanjim (84,2 %). Oba jsou v tomto ohledu regulérními cheat kódy, které více než vrchovatě kompenzují relativní slabinu obvyklého parťáka Fabiana Schära (letos v Premier League sotva na 59 procentech). Tedy, "obvyklého”... od listopadu 2019 Schär kvůli opakovaným zraněním načínal všehovšudy dva soutěžní duely (v říjnu 2020), jinak ho ve stoperské trojici nahrazoval přeškolený křídelní bek Ricardo Rodríguez. Taková varianta je stále ve hře — stejně jako by si svou šanci mohla vysloužit opora Basileje Eray Cömert — ale pokud to jen trochu půjde, patrně začne Schär.

Co se krajů obrany týče, tam se svádí poměrně lítý boj o veškeré minuty. Kevin Mbabu za poslední dva roky ve Wolfsburgu nesmírně vyrostl a daří se mu to promítat i do výkonů v národním týmu, ale jeho vzorek je stále poměrně malý. Pokud každopádně bude upřednostněn před Widmerem, doby nemastného neslaného Langa či nestíhajícího Lichtsteinera jsou tytam — po elitních evropských kolbištích běhá jen málo krajních beků, kteří tak vzorně kombinují efektivní tahání a posouvání balonu se zodpovědnou defenzivní hrou.

Nalevo se pokusí na svou starou formu rozpomenout Ricardo Rodríguez. Jedna z nejzářivějších komet mistrovství světa 2014 (svého prvního turnaje) vždy uměla hlavně útočit a rozehrávat standardky, teď se ovšem zdá, že už pořádně neovládá ani to. Ve svých prvních dvou sezonách v AC Milán (2017-19) poslal ze hry do vápna celkem 34 přesných centrů a dalších 68 přihrávek; to za poslední dva ročníky se zmohl na pouhopouhých 10 centrů a 16 přihrávek. Pravda, odehrál přitom jenom 23,1 devadesátiminutovek (oproti 67,3 v předešlých dvou letech) a nedávno se v Turíně sem tam vyskytne i na stoperu, ale přesto se čím dál víc zdá, že jeho ofenzivní instinkty uvadají. A pokud se zde takové podezření skutečně potvrdí, nedivte se, až Petković obratem ukáže na kované křídlo Zubera, který není vůbec marnou alternativou. V budoucnu by toto místo mělo náležet 22letému Lotombovi, který rovněž jede, avšak ten poslední měsíce strávil coby součást jednadvacítky a není tak vůbec prověřen.

Ve středu pole má svůj důlek vystátý Granit Xhaka, po jehož boku by měl operovat Remo Freuler. Ten sice odráží vpravdě silnou konkurenci v Denisu Zakariovi, který bude letos o to hladovější, že by původně plánované Euro zmeškal kvůli komplikovanému zranění, které musely řešit rovnou dvě operace, ovšem Freulerovy kvalitní výkony v závěru jinak nevydařeného druhého ročníku Ligy národů by mu měly vynést přinejmenším plnohodnotný start v úvodním klání (s tím, že Zakaria se jistě dočká později).

Pakliže by se náhodou něco stalo Xherdanovi Shaqirimu, který na speciálně vytvořené pozici desítky nemá sobě rovné zastoupení (bez něj to Die Nati přetáčelo spíše do rozestavení 3-5-2), potažmo pokud by se Petković rozhodl střed pole jaksepatří "zavřít” proti silnému sokovi, je ozkoušenou variantou i Djibril Sow po boku Xhaky a Freulera. Sow je poctivý dříč, kterému v těle koluje fotbalová krev — Švýcarsko reprezentuje i jeho sestřenka.

Vepředu se nebude šetřit druhými/třetími/čtvrtými šancemi. Ano, Švýcaři jdou do dalšího mezinárodní turnaje s Harisem Seferovićem jako svým útočníkem číslo 1. Ale ještě než pohodíte rukama a odeberete se rezignovaně překopat své turnajové predikce, uvažte prosím následující: v prvních pěti letech svého účinkování v Die Nati se trefil osmkrát; v příštích čtyřech (včetně pandemií zkráceného roku 2020) se prosadil hned třináctkrát. To sice není bůhvíjaký posun, ale je to alespoň nějaký progres. Seferovićovi zejména pomohl přesun do Benfiky, kde sice pravidelně střídá silný rok s tím slabým, ale tenhle se mu opět nadmíru vyvedl (když podruhé v kariéře — a podruhé od posledního hrubě nevydařeného světového šampionátu v Rusku — dosáhl na 20+ ligových branek). Seferović, který na turnajový zářez čeká od svého debutu na MS 2014 (556 minut), je nyní kompletnějším útočníkem, a byť stále míče raději sklepává a naráží, než pumpuje do sítě, jeho koncovka se zdá být ráznější i razantnější.

Se Seferovićem by se měl na hrotu doplňovat Breel Embolo — až na to, že i jeho silné stránky spočívají spíše v mezihře, takže o "doplňování" v tom pravém slova smyslu nemůže být příliš řeč. Koncový hráč to umí být obdobně frustrující jako jeho kolega, ne-li více, což ukázal hnedka v přípravě s USA. Pět bundesligových gólů ze 41 střel není vizitka, kterou by se měl jakýkoliv útočník chlubit, nicméně Embolo skutečně leccos vynahrazuje svým pohybem a nesobeckostí. Žádný z ofenzivních hráčů — ani Shaqiri — v sezoně 2020/21 v národním týmu nepřipravuje v průměru na 90 minut tolik palebných pozic jako právě bývalá teen senzace. Embolo sice i kvůli vážnému zranění nevyrostl ve hvězdu světové extratřídy, kterou si v jeho 17 letech každý Švýcar vysnil, ale hráč je to pořád užitečný.

Navíc, budou-li zoufale potřeba góly, může se Petković kdykoliv obrátit na Maria Gavranoviće, který má zdaleka nejlepší průměr branek na zápas v současném Die Nati (a měl ho i před svým hattrickem proti Lichtenštejnsku), přičemž s Dinamem Záhřeb neměl o moc horší sezonu než Seferović s Benfikou. Už teď by mu leckterý krajan předal pomyslné klíčky od Piëchu, aby spanilou švýcarskou jízdu letošním evropským šampionátem od počátku řídil.

Závěrem je nutno podotknout, že Vladimir Petković je poměrně flexibilním trenérem a v nedávné minulosti mužstvu ordinoval i rozestavení s klasickými křídly (ať už 4-3-3, nebo méně ortodoxní 3-4-3), ovšem tato varianta se stala o něco méně pravděpodobnou, když pro zranění vypadl věčný smolař Renato Steffen, jenž takhle zmeškal už dva minulé turnaje. Petković má stále schopné varianty na oba kraje, zejména Fassnachta a Rubena Vargase, ovšem druhý jmenovaný se osvědčil hlavně z lavičky coby energický, velmi šikovný žolík.