Představení účastníků ME 2012 - Anglie

Ve skupině D by teoreticky měly být karty rozdány jasně. Podobně jako Francie, také Anglie za sebou po léta vláčí nálepku favorizované země. Rovněž letos se jí ale tak úplně nevěří. A právě profilem hrdého Albionu načínáme závěrečnou etapu našeho předturnajového seriálu...

Historie:

"Hrdý Albion" - tohle slovní spojení se ve fotbalových lexikonech zabydlelo s jistotou tvrdého y ve vyjmenovaných slovech. Přesto je často, a zejména v nedávné době, užíváno s poněkud ironickým tónem hlasu. Problém totiž tkví v tom, že Angličané doopravdy nemají příliš na co být hrdí. Jestliže se dřív o krajině španělské vykládalo v rovině silná liga - slabá reprezentace, dnes tohle žezlo neomylně třímá v rukou centrum Commonwealthu. Přitom nejznámější obyvatelé Britských ostrovů vskutku neoslňovali ani v minulém století.

V Brazílii roku 1950 (na svém prvním MS) Albion pohořel a pakoval se domů už po třech zápasech. Za čtyři roky už Angličané alespoň nakoukli do vyřazovacích bojů, kde se ale příliš neohřáli a hned ve čtvrtfinále je jasně vyřadila Uruguay. Ve stejném gardu se potom vyslanci Královny Alžběty prezentovali i na dalších dvou šampionátech - ve Švédsku dohráli okamžitě po skupinové fázi, v Chile pak pro změnu jen dorovnali své dosavadní maximum. Ve čtvrtfinále jim stopku vystavila hvězdná Brazílie. Celé mizérii tedy mělo učinit za dost až zpravidla nedobytné domácí prostředí, kde Angličané veškerou světovou smetánku uvítali právě o čtyři roky později.

První prohra s nebritským celkem na vlastním hřišti - 21. září 1949. První takový neúspěch přímo na Wembley, londýnském svatostánku - ještě o čtyři roky později. Více než osmdesát let uběhlo od zformování anglické reprezentace, než se někomu z pevniny, konkrétně Maďarsku, konečně podařilo vyloupit slovutné Wembley. Není tedy divu, že jakmile tu Angličané měli sehrát své dosud nejdůležitější reprezentační klání, nepochybili. Jakoby náhodou v Londýně domácí "nároďák" sehrál každé z vyřazovacích střetnutí - poradil si s Argentinou, nepustil dál Eusébiovo Portugalsko a nezaváhal ani ve finále. Třebaže je Němci donutili hrát přesčas; a třebaže museli rozhodnout až dlouho a stále ještě diskutovaným gólem.

Dalo se čekat, že domácí triumf Angličané budou jen těžko napodobovat. Ale že se mu v příštích 40 letech ani nepřiblíží, to asi přesto čekal jen málokdo. Tedy nepřiblíží - semifinále z roku 1990 (a dále dvě evropská) by se možná s přivřením obou očí dala vzít, ale stejně. Žádné další finále a hned pět zakletých čtvrtfinále. Právě druhý vyřazovací duel se stal Albionu osudným jak naposledy v Německu, tak ještě o něco dřív v Japonsku a Asii; mezi zástupci starého kontinentu pro změnu v Portugalsku. Zpropadenou první dekádu nového tisíciletí pak Angličané zase završili po svém: na minulé Euro radši nepostoupili a v Jižní Africe padli rukama ambiciózních Němců, sotva opustili základní skupinu; nakonec zcela jasně, ale bůhví, jak by se nakonec věci měly být na stadionu branková technika.

Nicméně na "kdyby" se v kopané, stejně jako kdekoliv jinde, pochopitelně nehraje, a nějaká "kdyby" zároveň Angličanům nedopomůžou k úspěchu ani tentokrát. Bezprostředně po oslavách jubilea Jejího veličenstva "hrdý Albion" kráčí do druhého desetiletí stále ještě relativně čerstvého milénia. Naváže v duchu toho minulého, nebo začne konečně psát zlaté dějiny kolébky fotbalu?

Trenér: Roy Hodgson

Když v únoru Anglie prakticky naráz přišla o dlouhodobého kapitána i manažera, byl to pro všechny kolem šok. Když byl coby nástupce a lodivod pro Euro 2012 jmenován Roy Hodgson, okolí v šoku zůstalo. Úspěšný kormidelník West Bromwiche, který pod rodákem z Croydonu, města nedaleko Londýna, vyrostl nejmíň o jednu hlavu, se takto v 64 letech stal nejstarším manažerem hrdého Albionu. A leží před ním výzva dost možná největší, jaké za poslední dekády kouč tradičně zklamávající reprezentace čelil.

Mužstvo totiž povede na evropském šampionátu, který bude jistě tím posledním pro generaci vystavěnou kolem Terryho, Colea a Gerrarda (leč ochuzenou o další členy jako Ferdinand, Lampard nebo Barry). A ta vešla do dějin coby pozoruhodně neověnčená parta. Naopak Hodgsona předchází pověst trenéra pragmatického a spíše úspěšného. V první řadě má zkušenosti se zahraničím (nadvakrát vedl i slovutný Inter, leč v dobách nepříliš slavných) i nároďáky: se Švýcarskem se účastnil MS 1994, kam jej dostal po 28 letech (a postoupil s ním ze skupiny), z Finska udělal chválený defenzivní stroj. A to, stejně jako znalost švédské klubové scény, se nyní bude hodit i proto, že zrovna seveřanům bude Albion čelit již ve skupině.

V řadě druhé je pak zvyklý sázet na ostrovní hráče, takže jim dokonale rozumí (což lidé postrádali u Capella) a zvládá jim ordinovat pasující rozestavení - to je zároveň součástí třetí doporučenky. Hodgsonův styl fotbalu totiž nápadně připomíná ten Capellův. Znovu se bude pendlovat mezi systémy 4-4-2 (4-4-1-1) a 4-2-3-1, přičemž ten první - odzkoušený generálkou - je při absenci Barryho zřejmě pravděpodobnější. Angličané pod Hodgsonem budou čistě defenzivním uskupením, s tím je potřeba na každý pád počítat.

Přesto je na Hodgsona klasicky vyvíjen nelidský tlak. Za vše hovoří třeba nemilé uvítání bulvárním deníkem The Sun, který se v úvodním článku k jeho jmenování odhodlal netaktně parodovat jeho ráčkování. Okamžitě po zveřejnění předběžné nominace mu navíc kdekdo "omlátil o hlavu" kontroverzní rozhodnutí jako například vynechání záložníka Carricka s obránci Ferdinandem a Richardsem. K tomu připočtěte Rooneyho dvouzápasovou stopku, na poslední chvíli rozpadnutou stoperskou dvojici a zbude vám v rukou leda takzvaný "salát". I s ním Hodgson nicméně musí přesvědčit, nejlépe postoupit ze skupiny; jinak toho na něj odborníci mají tolik, že odvážný čtyřletý kontrakt ani nemusí dodržet.

Hvězda: Steven Gerrard (Liverpool)

Populární "Stevie G" se konečně dočkal. Po dvanácti letech a téměř stovce zápasů v národním týmu byl jmenován permanentním, prvním kapitánem, leč mu k tomu muselo dopomoci násilné vysvlečení Johna Terryho (podobně jako před MS 2010 absence Ferdinanda). Jako jeden z posledních tří mohykánů takzvané "zlaté generace" bude tedy tím spíš chtít dokázat, že ono první slovo v tomto přízvisku nemusí být nutně doprovázeno ironickým pošklebkem.

Coby solo fotbalista je Steven Gerrard, dlouholetý kapitán Liverpoolu jako jeho jediného klubu, prototypem úspěšného muže - o tom těžko můžeme vést spory. Je nositelem Řádu Britského impéria; po Kennym Dalglishovi byl fanoušky označen za druhého největšího hráče liverpoolské historie; v anketě Zlatý míč 2005 došplhal až na třetí příčku, neboť v témže roce prožil s Reds památné istanbulské finále. Po skončení sezony následující pak navíc jakožto první zaměstnanec LFC od roku 1988 převzal od hráčské asociace cenu pro fotbalistu skončivšího ročníku Premier League. Tehdy byl na vrchol sil.

Ovšem od té doby v řece Mersey uplynulo mnoho hektolitrů spíše kalné vody; Gerrarda začala častěji srážet zranění (loni stihl v lize odehrát už jen 21 zápasů, letos dokonce 18) a také celému týmu jako by došla šťáva. Až v této sezoně nastal menší zlom - prvně od roku 2006 si Gerrard opět potěžkal nějakou cennou trofej, v tomto případě tu pro vítěze Carling Cupu. A i když následně Liverpool nezvládl finále druhého domácího poháru, kdekdo mohl nabýt dojmu, že právě teď se čerstvě 32letý středopolař znovu nadechuje.

Což by vskutku mohlo platit i pro Albion. K Royi Hodgsonovi prý rodák z Whistonu chová velký respekt, při jeho epizodním působení v městě Beatles ostatně pravidelně "bodoval", byl produktivní a na rozdíl od většiny týmu nijak nestrádal. Bylo proto nabíledni, aby se zrovna pod Hodgsonem stal kapitánem. Zároveň by mu také mohla vyhovovat absence Franka Lamparda, s nímž se na place často "bil" a jejich vzájemná spolupráce byla velmi kritizována. Takto má Gerrard pevné místo uprostřed pole, možná se dostane i pod útočníky (alespoň do Rooneyho návratu) - a potom už stačí "jen", aby mu sedla forma...

Předpokládaná sestava:
Hart - Johnson, Terry, Lescott, Cole - Milner (Walcott), Parker, Gerrard, Downing - Young - Welbeck (Rooney)

Kvalifikace a příprava:

V podstatě by se dalo říct, že nemá smysl tuhle sekci rozpitvávat, když je Anglie jediným účastníkem Eura, který byl v tomto poměrně krátkém období veden hned třemi trenéry. Přesto je třeba alespoň zkonstatovat, že si Angličané podruhé ve třech po sobě jdoucích případech poradili s protivníkem z Balkánu, jakožto nejbližším pronásledovatelem, a na rozdíl od chorvatské potupy spojené s absencí na minulém ME tentokrát finišovali s drtivým náskokem šesti bodů na Černou Horu. Skupinu dokonce uzavřeli bez porážky, s jedinou ztrátou na cizích hřištích (což se teď může hodit) a úctyhodným skóre 17:5.

Jenže hned dvojí zkouška bezprostředně před šampionátem, již pod Royem Hodgsonem, ukázala, jak moc by tahle vizitka mohla být bezpředmětná. Jednak Albion na turnaj vyráží v dosti pozměněné, částečně i nedobrovolně vybrakované sestavě; jednak oba výsledky 1:0 napovídají, že zkrátka v první řadě půjde o pevnou defenzívu, nemotornou zálohu a mnohdy odříznutou, nepočetnou ofenzivní vozbu. V zápasech tohoto mužstva patrně bude padat jen minimum branek.