Představení účastníků ME 2016 - Polsko

Rok 2016 se pro polský fotbal má nést v duchu velké revanše. Zpětně napravit je zapotřebí domácí Euro 2012, ale i totálně zpackanou kvalifikaci na následné mistrovství světa. Premiérový postup ze skupiny evropského šampionátu tentokrát pro naše severní sousedy znamená naprosté minimum...

Domácí šampionát roku 2012 v Polsku dozníval notně falešně, což jsem ještě začerstva zevrubněji popisoval v tomto článku. Od té doby se však leccos změnilo.

Především tedy po pouhých čtyřech letech skončila trudná éra prezidenta svazu Grzegorze Lata; a chtělo by se říct, že o čtyři roky později, než by správně měla. Latovi se nechtělo zatočit s korupcí ani pořádně investovat do mládeže, jak sliboval, a polský fotbal tak za jeho vlády přinejlepším stagnoval.

V říjnu 2012 potom jednu hráčskou ikonu nahradila druhá, do čela fotbalové asociace se postavil Zbigniew Boniek, a s ním přišel zákon. Veskrze doslova. Představen byl třeba 'zákon' o tom, že do národního týmu už dále nebudou vpouštěni žádní nePoláci jako Boenisch, Polanski či Perquis. Nebo praxe, kdy se na Twitteru běžně pořádají vyostřené seance s novináři.

Zároveň se také obměnili čtyři z pěti viceprezidentů, po šesti letech byl z funkce sportovního ředitele svazu odvolán Jerzy Engels, vypracoval se nový plán na rozvoj mládeže a fanoušky bezesporu potěšily i promptně zlevněné lístky na reprezentační zápasy (v každé cenové kategorii o celých 20 zlotých, tedy zhruba 120 korun, což už vaše peněžka rozhodně pocítí).

Jistě, i v tuhle chvíli by asi bylo unáhlené tvrdit, že polský fotbal konečně zase vzkvétá, nicméně posun vpřed je tam zkrátka znatelný. Na podzim 2014 Varšava přihlížela bezprecedentnímu skalpu odvěkých rivalů z Německa, loni pak polské hlavní město hostilo finále Evropské ligy (v Polsku se takhle vrchol některého z evropských pohárů uskutečnil vůbec poprvé v dějinách) a počet reprezentantů domácí ligy v nominaci na Euro během jednoho cyklu vzrostl rovnou o čtyři jedince.

V Polsku teď všeobecně vládne pozitivní atmosféra, což před čtyřmi roky v žádném případě říci nešlo. Hvězdný střelec Robert Lewandowski už by své ostré kritiky spočítal jen na prstech jedné ruky a ve výsledku se tak zdá, že pokud má Polsko někdy směle útočit na medaile, pak by se tak mělo dít právě nyní.

Piszczek s Błaszczykowským před sebou mají minimálně na Euru svou poslední šanci vůbec, ročník 1988 — zde zastoupený Lewandowskim, Grosickim a Glikem, oporami všech tří řad v poli — dosahuje absolutního vrcholu svých možností, a zároveň se už přidávají i první šikovní borci narození po pádu komunismu (Krychowiak, Milik, Zieliński). Takže opravdu... kdy jindy, pokud ne teď?


Ačkoliv by to při polské účasti na mistrovství světa 1938 mohlo znít nefér, světová fotbalová obec si biało-czerwoných poprvé všimla teprve roku 1973. Tehdy se Anglie připravovala na klíčové kvalifikační střetnutí právě s Poláky, které nadutě považovala za snadnou překážku v cestě na světový šampionát. A jak nehezky se Ostrované popálili. Ve Wembley — tedy na hřišti, kde jen o sedm let dříve slavili historický titul mistrů světa — a nadále vedeni legendárním koučem Alfem Ramseym tenkrát před 100 tisíci diváků selhali, pouze remizovali 1:1, a do Západního Německa se na mundial senzačně nepodívali.

Zvláštním způsobem se tehdy zdiskreditoval ikonický trenér Brian Clough, jenž polského brankáře Jana Tomaszewského před zápasem drze označil za 'klauna', aby tentýž no-name následně pochytal více než 20 anglických střel. 'Tomek' se pak samozřejmě stal oporou nezapomenutelného polského týmu, který měl na MS 1974 ve vlastních řadách nejlepšího střelce turnaje (Grzegorze Lata s osmi zářezy) a na svém štítě i obhájce z Brazílie, které tajemní sokové vykukující zpoza železné opony udolali v bitvě o bronz.

Poláky tehdy trénoval Kazimirez Gorski, jenž ze svého výběru pod vlivem nizozemské a sovětské taktické revoluce vypiplal nesmírně hbitý mančaft se smrtícími protiútoky, který už dva roky před oním průlomovým šampionátem v Mnichově přebíral své jediné olympijské zlato. Partu kolem Lata, tvořivého záložníka Kazimierze Deyny, střeleckého rekordmana národního týmu Wlodzimierz Lubanského či toho času nejlepšího pravého beka planety Antoniho Szymanowského tenkrát s nadšením sledoval i náctiletý Zbigniew Boniek, kolem něhož se ihned vzápětí utvořila další generace s nefalšovanými ambicemi na nejcennější kov.

Jestliže po mistrovství světa 1974 Paul Breitner slavně prohlásil, že Poláci měli v semifinále Němce porazit (prohráli těsně 0:1) a dokráčet si namísto nich pro zasloužené zlato, rovněž o čtyři roky později se kdekdo neubránil pocitu, že naši severní sousedé měli na víc. Zbygniew Boniek dodnes věří, že mužstvo z roku 1978 nemá napříč polskou historií konkurenci, a že mělo velkou nevýhodu v tom, že ve druhém kole muselo čelit údajně protežované Argentině (prohra 0:2 tehdy de facto zhatila polské vyhlídky na postup do semifinále, zatímco domácí později obligátně slavili celkový triumf).

Boniek si posléze spravil chuť alespoň ve Španělsku, kde se na světovém šampionátu 1982 proslavil parádním hattrickem do sítě Belgie a Poláky coby kapitán dotáhl k dalšímu bronzu. 'Zibi' si tímto vysloužil přesun za hranice, do slovutného Juventusu, ovšem jeho následné adieu na mezinárodní scéně už bylo krajně nedůstojné. Bíločervení se sice kvalifikovali i na čtvrtý sraz světové elity v řadě, avšak v Mexiku byli zdemolováni jak Anglií, tak Brazílií, a jeden dlouhý příběh bavících outsiderů byl u konce.

Poláci se následně na mistrovství světa nepodívali dlouhých 16 let a mezitím také dál selhávali ve snaze rozdat si to s evropskou smetánkou. Tohle je ve skutečnosti teprve třetí Euro s polskou účastí, což je vpravdě bizarní fakt, přihlédneme-li k jejich úspěchům na mundialech a olympiádách (kde se pyšní hned třemi účastmi ve finále). Jako už obvykle, také letos se současný polský výběr občas srovnává se svými věhlasnými předchůdci, a na rozdíl od let 2008 a 2012 by snad na evropské scéně konečně měl přinejmenším postoupit ze skupiny...





Polsko v kvalifikaci párkrát klopýtlo — a především dvě remízy 2:2 se Skotskem ho asi budou mrzet —, nicméně ten hlavní úkol si Nawałkova eskadra splnila hned zkraje, ve druhém vystoupení doma proti Německu. Poláci své západní sousedy neudolali v ani jednom z předešlých 18 pokusů (!) a sami Němci zároveň do té doby živili neskutečnou sérii 33 kvalifikačních duelů bez porážky, která se datovala až do roku 2007 (!!). Toho říjnového večera se však ve Varšavě velkolepě přepisovaly dějiny; góly Milika s Milou zařídily výhru 2:0, Wojciech Szczesny potvrdil status specialisty na Nationalelf (potrápil ji i při remíze v Gdańsku roku 2011), a bíločervení pak z tohoto hrdinského aktu těžili až do konce kvalifikace.

V německém Frankfurtu už sice padli 1:3, to však byla jejich jediná porážka. Alespoň remízu 1:1 si Nawałkovi svěřenci přivezli z Dublinu (ačkoliv tam až do nastavení sahali dokonce po plné náloži bodů) a Irsko potom doma porazili alespoň v závěrečném utkání, aby si s tříbodovým náskokem pojistili druhou příčku.

Skóre 33:10 nakonec vypadá úctyhodně, stejně jako celkem 19 branek zabijáckého dua Milik-Lewandowski, ovšem zde musíte mít na paměti, že se Poláci těšili ze společnosti Gibraltaru, který nešetřili doma ani venku (7:0 a 8:1). Na druhou stranu je pozoruhodné, že biało-czerwoní slabému nováčkovi jako jediný tým spolu se Skotskem dovolili čestně skórovat. Jistý Jake Gosling má o památku do konce života postaráno...


Polsko v nedávné době nemělo zrovna šťastnou ruku na trenéry. Mírně řečeno. Francizsek Smuda, který bíločervené vedl na domácím šampionátu před čtyřmi lety, toho sice v polské lize dokázal mraky, ale všechno kolem reprezentace jako by za jeho vlády smrdělo — on sám pořádně neumí polsky a přitom sázel na mnoho borců, kteří to mají podobně. Smudův nástupce Waldemar Fornalik na tom byl ještě hůře; se skromným Chorzowem sice v Ekstraklase dokázal divy, reprezentace mu však od prvního dne přerůstala přes hlavu a po ostudné kvalifikaci na MS, kde Poláci z 10 utkání uhráli jen tři výhry, okamžitě skončil.

Na jeho místo koncem roku 2013 nastoupil Adam Nawałka a leckdo si dovedl představit pokračování nastaveného trendu. U Fornalika byl problém v tom, že ho před vlastním vystrnaděním jmenoval bývalý prezident svazu Grzegorz Lato; u Nawałky byl naopak leckomu trnem v oku ten fakt, že je velký kamarád pro změnu se současným šéfem polské kopané Zbigniewem Boniekem. Většina země před dvěma a půl lety volala po zahraničním kouči s čerstvou perspektivou, místo toho ale jako by přišla stvrzenka dlouholeté praxe nepotismu v nejvyšších patrech polského fotbalu.

Nyní se ti samí kritici sborově chytají za nosy. Osmapadesátiletá hráčská ikona Wisły Kraków Polákům vrátila sebevědomí i soudržnost, na veřejnosti vystupuje spořádaně a na rozdíl od Fornalika se neangažuje v hloupých mediálních přestřelkách. Polský nároďák je opět po uplynutí zdánlivé věčnosti veden pevnou, profesionální rukou. V Górniku Zabrze měl Nawałka po tři roky kontrolu nad úplně vším a vytvořil tam skoro až rodinnou atmosféru. To samé se mu teď obstojně daří promítat i na celonárodní úroveň.

Mnoha fanouškům navíc imponuje i 'etnická čistota' reprezentace; Boniek ihned po svém zvolení prohlásil, že pod jeho dohledem Polsko nebude reprezentovat nikdo, kdo pořádně neumí ani jazyk (jako třeba Eugen Polanski), a Nawałka jeho populistickou rétoriku rád podpírá šancemi pro hvězdy domácí ligy. V polské nominaci je teď tedy zastoupeno hned sedm klubů Ekstraklasy; a nikdo z 'jeho' Górniku. Největším cizincem v kádru je zřejmě Grzegorz Krychowiak, jemuž se jeho krajané smějí pro výrazný francouzský akcent.




U autora 42 soutěžních branek a nejproduktivnějšího střelce kvalifikačního cyklu by jeden patrně automaticky předpokládal, že už nemá nikomu co dokazovat — přitom je však spíše přesný opak pravdou.

Robert Lewandowski je dlouhodobě svými krajany kritizován za nevalné výkony v reprezentačním dresu (ještě před třemi roky byl po přáteláku s Dánskem hlasitě vybučen), a pokud uvážíte ten fakt, že v kvalifikační skupině konto největších rivalů, kteří rovněž míří na Euro, zatížil pouze jednou (zatímco Gibraltar to od něj schytal hned šestkrát), zřejmě není divu, že Lewandowského reputace i přes 13 zásahů zas až tak neposílila.

Přesto je nutno zdůraznit a podtrhnout, že situace je teď bezesporu lepší než kdy dřív - však v neúspěšné kvalifikaci na předešlé MS Lewandowski zavěsil jen třikrát a jeho výkony na domácím Euru byly přinejmenším frustrující. To pod vedením Adama Nawałky se už 'Lewy' postupem času chytil. Vyhovuje mu i skutečnost, že nový kouč nesází na protiútoky jako jeho předchůdce a jeho oblíbeným slovním spojením je 'organizace hry', čímž se daleko víc než Smuda s Fornalikem blíží Lewandowského klubovým návykům.

Hvězda Bayernu se tedy i tentokrát rozjížděla zvolna, čtyřikrát v řadě dokonce vyšla naprázdno, jenže jakmile šlo do tuhého, nový polský kapitán rázem řádil jako černá ruka. Před utkáním s Gruzií Poláci živili jen bodový náskok na Němce i Skoty, takže svého nejlepšího střelce opravdu nutně potřebovali probudit z letargie. A ejhle — Lewandowski vsítil hattrick, aby se pak celkem šestkrát prosadil i ve všech zbývajících čtyřech utkáních.

Po takto pozitivní kvalifikaci se tudíž Lewandowski ocitá tak trochu v pozici vyjádřené heslem "buď teď, anebo nikdy". Brzy mu bude 28 let, má za sebou beze zbytku životní sezonu, a je tak celkem přirozené se domnívat, že v lepší kondici už nikdy nebude. V Bundeslize letos 'Lewy' zlomil rekord o počtu branek nasázených cizincem v jedné sezoně (30) a zároveň se stal prvním hráčem po 39 letech, jemuž se podařilo v nejvyšší německé soutěži oné kulaté třicítky vůbec dosáhnout. Na jeho pět banánů do sítě Wolfsburgu v rozmezí pouhých devíti minut potom jen tak nezapomene nejen fanoušek Bayernu.

Zatímco jeho dřívější kolega z Dortmundu a předchůdce na kapitánském můstku Jakub Błaszczykowski prožil na klubové úrovni mizernou sezonu a v reprezentační hierarchii se propadl dolů, Lewandowski se po všech směrech vytáhl — a teď to zkrátka musí konečně prodat i na velké akci.




Jedním z důvodů, proč Lewandowski v reprezentaci v nedávné době procitl, je i objev posledních měsíců, Arkadiusz Milik. Díky němu už nehrozí, že by bundesligová hvězda zůstávala na hrotu podobně osamocená jako na Euru 2012, a zároveň nehrozí, že by se Poláci museli spoléhat na jediný zdroj gólů.

Dvaadvacetiletý forvard má Nawałkovu nezměrnou důvěru — však byl jeho chráněncem už v začátcích v Górniku Zabrze — a tu mu zatím vrací vrchovatou měrou. Na podobně nezkušeného reprezentanta je šest zářezů v devíti kvalifikačních startech jistě slušná výchozí bilance, zvlášť pokud si vezmete, že se trefil i ve třech zápasech, kdy zrovna Lewandowski mlčel (včetně skalpu Německa). Navíc, Milikova přítomnost se projevuje i jinými cestami, například skrze nebezpečné standardky — ať už rohové, nebo přímé kopy.

Na klubové úrovni teď za sebou Arek Milik má druhou a jaksepatří průlomovou sezonu v dresu Ajaxu. Zatímco během debutového ročníku působil hlavně jako poněkud jednoduchý driblér, který disponuje pouze levou nohou a rád pálí z uctivé vzdálenosti, letos už představoval i vážnou vzdušnou hrozbu a především na něho bylo větší spolehnutí v zakončení — od Suárezovy famózní sezony 2010/11 amsterdamský gigant až do letoška neměl v Eredivisie žádného 20gólového střelce.

Jak mi vysvětluje fanynka Ajaxu publikovaná Guardianem, Priya Ramesh, Frank de Boer s Marcem Overmarsem byli před sezonou kritizováni, že vsadili výhradně na Milika a nepřivedli mu žádnou konkurenci. Před zimní pauzou na něho pak De Boer raději šel opatrně a do středu útočné trojice často stavěl Dána Fischera, aby se následně v lednu Overmars dokonce zoufale snažil sehnat nového útočníka. Jak asi tušíte, tak nepochodil... a litovat přece nemusel.

Milik totiž jeho neúspěch obratem využil k vlastnímu nakopnutí. Mezi polovinou února a začátkem dubna coby první hráč Ajaxu v historii pětkrát v řadě otevíral skóre ligového zápasu, a jako v případě Lewandowského, také u jeho podstatně mladšího kolegy tedy platí, že pro něho tento šampionát nemohl přijít v lepší chvíli. Na jaře byl totiž Milik vskutku k nezastavení: od konce ledna se z gólu radoval hned třináctkrát a svými brankami v tomto intervalu zatížil i konta Alkmaaru, PSV Eindhoven, Zwolle (2x) a Utrechtu, tedy rovné poloviny první osmičky.




Na domácím evropském šampionátu před čtyřmi lety Poláci disponovali nejvyrovnanější gólmanskou trojicí a letos realita není o nic jinačí. Fornalik měl nejraději Artura Boruce, první polovinu kvalifikace odchytal Wojciech Szczęsny a tu druhou, důležitější potom Łukasz Fabiański. Právě proto by se dal favorizovat on, ovšem pro Szczęsného hovoří silnější jaro i upřednostnění ve vážně braném přátelském utkání s Nizozemskem, kde účinkovala kompletní zadní linie, se kterou se počítá pro Euro.

Ta sestává v první řadě ze stoperské dvojice Kamil Glik (FC Turín) - Michal Pazdan (Legia), přičemž druhý jmenovaný nastupuje na místě kvalifikační stálice Łukasze Szukały, a konkrétně proti Oranjes mu velmi haprovala poziční hra. Kamil Glik, ve 28 letech debutant na velkém turnaji a první neitalský kapitán FC Turín od roku 1960, bude hlavně podstupovat ty nejtvrdší souboje — a bude to nejspíš dělat velmi kvalitně.

Velmi pobožný zadák, který na kapitánské pásce vždy nosí citací bývalého papeže Jana Pavla II., je pro Poláky nenahraditelný, kdežto za Pazdanem čeká na šanci další italský legionář, Bartosz Salamon z Cagliari, který je lepším hlavičkářem a jakožto bývalý záložník rovněž hravě zastane úlohu rozehrávajícího stopera. Pro vyslance varšavského mistra každopádně hovoří souhra s levým bekem Arturem Jędrzejczykem, ačkoliv ten v klubu častěji nastupuje na opačné straně. Sám Jędrzejczyk se pro změnu do ideální sestavy vtlačil na úkor zraněného Macieje Rybuse a konkurovat mu bude nejzkušenější z povolaných zadáků, Jakub Wawrzyniak (Lechia Gdańsk).

Pravá strana bude stejně jako před čtyřmi lety patřit dortmundské dvojici Łukasz Piszczek - Jakub Błaszczykowski (i když druhý jmenovaný letos nepříliš úspěšně hostoval ve Fiorentině), výraznější oporu týmu bychom však měli hledat na levém kraji zálohy, kde operuje vrchní organizátor presinku Kamil Grosicki. Mimo jiné tahounovi Rennes kryje záda jeden z velkých objevů tohoto ročníku Ekstraklasy, teprve 19letý Bartosz Kapustka, který se už v reprezentaci osvědčil coby střídající žolík, a jehož velkou výhodou je schopnost nastoupit v podstatě kdekoliv v záložní linii (a spíše napravo či uprostřed; nalevo totiž číhá veterán Peszko).

V srdci zálohy vše drží pohromadě dvojnásobný vítěz Evropské ligy Grzegorz Krychowiak, mezitímco na roli jeho parťáka by se dal vypsat regulérní konkurz: post si pro sebe uzme buď kreativní objekt trvalého zájmu Liverpoolu Piotr Zieliński, nebo disciplinovanější Krzysztof Mączyński. Druhému jmenovanému nahrává fakt, že si ho kouč roku 2011 přivedl do Górniku, naopak ale leckoho straší jeho letošní série zdravotních problémů. Ještě defenzivnější variantu — a tedy ukázkový protipól k riskujícímu Zielińskému — potom zosobňuje zkušený štítový záložník a další polský šampion Tomasz Jodłowiec, ten ale spíše bude plnit nevděčnou úlohu backupu pro nepostradatelnou hvězdu Sevilly Krychowiaka, jenž před turnajem zlehka marodí. Oba posty pak případně zastane vysoce ceněný mladík Karol Linetty.

Vepředu už věru není co řešit. Nawałka se překvapivě rozhodl dát šanci ještě jednomu středopolaři Filipu Starzyńskému, a tak v útoku Poláci jedou vyloženě all-in na Milika s Lewandowským. Zranění kohokoliv z tohoto hvězdného dua by při rozestavení 4-4-2 znamenalo jednak naprostou pohromu (a pravděpodobný přechod na systém s jediným klasickým forvardem), jednak ale možná také ojedinělou šanci pro 15gólového ligového střelce Mariusze Stępińského z Chorzówa, který trochu překvapivě dostal přednost před hannoverským Arturem Sobiechem.