Představení účastníků MS 2010 - Austrálie

Austrálie se na minulém mistrovství světa představila ve velmi dobrém světle a nakonec smolně vypadla s pozdějším vítězem Itálií. Ovšem i na africký kontinent přijíždí tým kolem ostřílených borců Cahilla či Kewella spíš překvapit, jelikož na ně čeká velmi těžká skupina D...

Historie

Austrálii každý pokládá za nejlepší tým Oceánie. Bezpochyby oprávněně. Vždyť na takzvaném Oceánském poháru národů nikdy neskončila hůře než druhá, a to se účastnila již šesti ročníků. Navíc hned dvakrát, v letech 1996 a 2000, za celý turnaj (čtyři utkání) ani jednou neinkasovala. Také kvůli drtivé převaze nad všemi oceánskými kolegy se pak australský fotbalový svaz rozhodl požádat FIFA, aby mu umožnila prožít vyrovnanější kvalifikaci a na výjimku se připojit k asijské sekci kvalifikace. Bylo mu vyhověno. A protinožci výměnou v rozhodující fázi ani jednou nenašli přemožitele. Teď se nabízí otázka, zda vůbec v těchto končinách existuje nějaký Austrálii rovnocenný soupeř, když ani Japonci na ni nenašli lék. Je snad zaděláno na další Jižní Koreu?

Australané by se rozhodně nezlobili. Jakkoliv se to totiž zdá nemožné, teď se chystají teprve na svůj třetí šampionát. Může za to především baráž, kterou musel i ten nejlepší celek Oceánie vždy sehrát s pátým mužstvem jihoamerické kvalifikace (ještě dříve s vybranými asijskými či evropskými celky). Právě tady obvykle Australané naráželi. Severní Korea (1966), Israel (1970), Skotsko (1986), Argentina (1994), Írán (1998) a Uruguay (2002) - toť výčet smolných okamžiků australské fotbalové historie. Přesun do asijského teritoria je tudíž pro protinožce všestranně výhodný. Jednak se potkají s těžšími soupeři, jednak mají teď větší šanci podívat se na šampionát. To se ostatně okamžitě potvrdilo.

K předchozím dvěma účastem na mistrovství světa nicméně pokaždé vedly dosti odlišné cesty. Pro postup na šampionát v Německu (1974) totiž Australané nepotřebovali hrát s žádnými Američany, museli si poradit zrovínka se svými "sousedy" z Asie. Spolu se Zélandem totiž nehráli ještě jinačí kvalifikaci než tu asijskou. Postupně tedy nejprve ve skupině zvládli zápasy s Irákem, Novým Zélandem a Indonésií, aby pak v jakémsi play-off přemohli Írán a ve finále i Severní Koreu. To byl definitivní konec, respektive začátek konce. Samozřejmě je přece čekal ještě finálový turnaj, na němž i amatéři z dálné Oceánie ukázali, že se s nimi v "civilizovaném" světě kopané rozhodně musí do budoucna počítat. Pochopitelně sice nestačili na obě části pořadatelského Německa (východ 0:2, západ 0:3), ale navzdory protažení střeleckého půstu záhy alespoň bodovali s Chile.

Ta budoucnost, v níž se mělo s Australany počítat, nakonec byla vzdálená dlouhých 32 let. Ta dlouhá odmlka byla způsobena krachy v play-off, které jsem vyjmenoval výše. Vše se změnilo až s příchodem roku 2006, kdy Socceroos čekala další výzva, a to zvláště pikantní. Chystali se totiž k odvetě s Uruguayí, která je nedávno odsoudila k dalším čtyřem letem čekání před takřka domácím šampionátem v Japonsku a Jižní Koreji. A odplata byla sladká, leč nejtěsnější možná. Australané se totiž radovali až po penaltovém rozstřelu. Shodou okolností, jako by tomu náhoda či osud chtěly, právě pokutový kop se pak stal protinožcům osudným na nadcházejícím mistrovství. Neboť když už se dostali do historického osmifinále, "zařízl" je v nastavení duelu s Itálií rozhodčí a po nasimulované penaltě šel dál pozdější mistr. Přesto svou sílu už tehdy protinožci nejen naznačili, ale rovnou v celé své kráse ukázali, takže je nyní opravdu na co se těšit.

Hvězda: Tim Cahill

Těžko uvěřit, že tomuhle nepříliš vzrostlému chlapíkovi je už půl roku třicet let. Jako bychom se ho za tu dobu nestihli nabažit. Klamný dojem? Asi ne. Jen málokdo ze špičkových hráčů je totiž tak náchylný ke zraněním jako Cahill. Start v Evertonu se mu ještě vydařil - v první sezoně se stal nejlepším střelcem týmu, fanoušky byl vyhlášen hráčem roku a konečně Toffees pomohl přeskočit v tabulce Liverpool. Navíc s odměnou v podobě předkola Ligy mistrů v kapse. To byl snový začátek. Jenže co nevidět se nad kariérou tohoto sympaťáka, za rok 2006 dokonce nominovaného na Zlatý míč, rázem začala stahovat mračna. Jen krátce potom, co byl jmenován mezi 50 nejlepších fotbalistů působících v Evropě, utrpěl při střetu s vlastním spoluhráčem zranění kolene, které ho vyřadilo na dva měsíce. To by možná ještě nebylo nic zvláštního, kdyby jen za dalších osm týdnů po svém návratu nešel na marodku znovu. Tím už v březnu přišel o celý zbytek ročníku 2006/07.

To samé v bleděmodrém se opakovalo i příští sezonu (opět odehrál jen 18 střetnutí), ale třeba i dřív před šampionátem v Německu, kdy ještě chvíli před jeho vypuknutím laboroval s bolavým kolenem. Inu, prakticky není sezony, kdy by se rodákovi ze Sydney zranění úplně vyhnula. Přesto, navzdory všem patáliím, "Tiny Tim" snad pokaždé, když za Everton nastoupil, patřil k nejlepším a nejplatnějším hráčům v jeho dresu. Fanoušci Toffees pak stěží jmenují svého většího miláčka. Získal si je originálními oslavami většiny gólů - obzvlášť rád svádí pěstní souboj s rohovým praporkem, schopností zaskočit prakticky kdekoliv (hrot útoku, pozice štítového i ofenzivního záložníka, jak je libo) i pravidelným věnováním svých branek obětem rozmanitých katastrof. Ke všemu z něj vyzařuje až obdivuhodná skromnost. Když kupříkladu oslavoval svůj stý start v modrém dresu, hleděl si co nejrychleji vyjádřit vděk svým vzorům - Duncanu Fergusonovi a Alanu Stubbsovi.

Ovšem charakter vskutku není všechno, co na něm všichni kolem dokola oceňují. Experti se shodují třeba i na chvále Cahillova citu pro timing, díky němuž i se svými 178 centimetry dokáže vyhrát nespočet hlavičkových soubojů. Mezi jeho obdivovatele se řadí mimo jiné taky Arsene Wenger. Pro Everton je pak zároveň klíčovým talismanem pro vyhecovaná Merseyside derby. Od dob Dixieho Deana se totiž právě Cahill stal prvním evertonianem, který se trefil ve třech derby hraných na Anfieldu. A abychom to měli kompletní, vynachválit si ho nemohou ani v jeho rodné zemi. Hlavně na minulém světovém šampionátu si museli pořádně uvědomit, jaké mají štěstí, že mládežnický reprezentant Samoy teď řádí právě v dresu krajiny, se kterou má společné vlastně jen místo narození a dospívání. Matku má totiž právě ze Samoy a otec je původem Brit. Nicméně za těchto okolností se stalo, že Cahill upoutal třeba legendárním představením proti Japonsku, kdy jako žolík přicházel na německý trávník za nepříznivého stavu 0:1, aby pak dvěma góly vývoj utkání sám otočil. A takových klíčových gólů už vstřelil mraky. Schovává si nějaký i na blížící se turnaj turnajů?

Trenér: Pim Verbeek

Věčně ve stínu Guuse Hiddinka, takové břímě za sebou už léta tahá Pim Verbeek. Spolu s ním přišel do PSV a zatímco jeho kolega s áčkem hnedka oslavil mistrovský titul, on se pachtil u rezervy. Pár let po něm také přebíral korejskou reprezentaci. Porovnání? Hiddink celou zemi pobláznil a dovedl ji na domácím šampionátu až na čtvrtou příčku, Verbeeka tamější anabáze tak akorát vyčerpala, že po roce a bronzovém Asijském poháru sám rezignoval. Třetí komparace se rýsuje právě teď a Verbeek má zase co překonávat. Musí totiž adekvátně navázat na čtyři roky staré osmifinále, které s protinožci vybojoval Hiddink.

Australská komunita má už teď jasno - Verbeek na Hiddinka zkrátka nemá. Muž, který dříve vedl třeba oba rotterdamské celky, byl totiž po celou dobu kvalifikace médii drsně pranýřován za styl vedení týmu. Respekt u hráčů má prý obrovský, ale veřejnosti vůbec nevoní jeho "profesorský fotbal". Zpravidla ho totiž označuje za nudný, a že by šlo proti těmto tvrzením něco namítat, to se úplně říct nedá - Verbeek totiž není známý ničím jiným než ordinováním pomalejšího tempa a vyznáváním pečlivého budování každého útoku, který pak zpravidla končí centry z ostrých krajů. Sic se potom brání, že za něj mluví úspěchy, za nimiž jde vždy především, faktem zůstává, že Hiddink v Austrálii zvládl skloubit obojí. Není tedy divu, že pragmatického kouče tenhle přístup australské společnosti brzy donutil k úvahám o jiném angažmá. A Verbeek jej taky brzy našel. Hru s pouhým jedním úto čníkem a stavění na neprostupné defenzívě bude od léta vyučovat v Maroku, kde povede tamější výběry do dvaceti, respektive sedmnácti let.

Ideální sestava: Schwarzer - Wilkshire, Neill, Moore, Chipperfield - Emerton, Grella, Kewell, Cahill, Bresciano - Kennedy

Kvalifikace

Jak už jsem výše naznačil, Oceánie neOceánie, Austrálie snad bude válet všude a vždycky. Přes počáteční rozpaky, kdy si ještě Socceroos jakoby zvykali a ve třetí fázi hnedka dvakrát prohráli, se protinožci přenesli do úseku čtvrtého a tomu už bezostyšně kralovali.

Poté, co tedy ve své první skupině finišovali na stejné úrovni s Katarem a na své konto si připsali těsné porážky od nepostupujícího Iráku a Číny, neměli už po příštím rozlosování konkurenci. Jen dvě zaváhání v podobě bezbrankových remíz s Japonskem a Katarem, pouhý jeden obdržený gól za těch osm zápasů a celkově šest výher (z toho jedna nad Japonci a hned dvě nad třetím Bahrajnem) - toť ve stručnosti brilantní statistika nováčků v asijské zóně. Výsledkem potom byl luxusní pětibodový náskok na druhé Japonsko a jedna z nejčasněji deklarovaných jistot účasti na šampionátu.