Představení účastníků MS 2018 - Argentina

Jen málokdo Lionelu Messimu nepřeje zlato ze světového šampionátu. Však jednou budeme bez ohledu na národnost či klubovou příslušnost všichni neskonale rádi, že jsme měli tu možnost a čest sledovat celou jeho skvostnou kariéru. Ale počet pokusů se povážlivě krátí, a ani letos — dá se říci na vrcholu Leových sil — to na zásah do černého vskutku nevypadá...

Možná si vzpomenete na Messiho náhlý konec v reprezentaci po třetím prohraném velkém finále v řadě, a co za ním (doopravdy) stálo. Nebo na pořádné zmatky zkraje loňského roku, kvůli nimž se v Argentině odkládal start ligové sezony. Inu, vězte, že celý tento bordel se dosud uklidit nepodařilo. V poslední chvíli zrušená generálka s Izraelem je ostatně pěkným důkazem.

Napříč kvalifikačním cyklem Argentina protočila tři kouče seniorského národního týmu, stejný počet prezidentů fotbalové asociace, k zápasům využila celkem pět stadionů a 42 různých hráčů (v žádném z 18 duelů se neopakovalo znění jedné zahajovací jedenáctky)... a žádný z těchto bodů jí nikam nepomohl, nikam neposunul.

Letos v březnu dostali šest facek od Španělska, aby se vzpamatovali, a na nás je nyní nazřít, nakolik srovnaní se Argentinci dostavili do Ruska. Nejpravděpodobnější vyznění je zlé nedobré.

Albiceleste jsou docela evidentně v největším útlumu tohoto tisíciletí, a co je nejhorší - cestu ven z této blamáže není nijak snadné identifikovat. Zatímco mezi lety 1995 a 2007 Argentina opanovala hned pět edic mistrovství světa do 20 let, teď je to i na mládežnické úrovni velká bída, pročež letošní nominace obsahuje jen pramálo vzrušujících jmen. Závěrem letošního šampionátu bude hned čtrnácti členům 23jmenného výběru Jorgeho Sampaoliho (přes) 30 let...


Argentina je neodmyslitelnou součástí mapy fotbalového světa. Ovšem její výsledky na světových šampionátech jsou jako na houpačce. V roce 1930, na historicky prvním MS, dokráčeli fotbalisté této země až do finále, kde podlehli domácí Uruguayi. O čtyři roky později, v Itálii, Argentina dopadla mnohem hůře a musela se spokojit s devátou příčkou.

Další roky se nesly ve znamení nezájmu AFA, tamní fotbalové asociace, a tak se tří šampionátů Argentinci vůbec nezúčastnili. Až v roce 1958 se dostali do závěrečné fáze, ale stejně tak jako o čtyři roky později vypadli již ve skupině. Léto 1966 naznačilo možnost návratu k úspěchům zpřed setsakra dlouhých tří dekád. Čtvrtfinále a celkově 5. místo však zastínily jiné události, spojené se skandálním chováním fotbalistů v souboji o postup mezi poslední čtyři týmy.

Právě zde, ve Wembley 23. července 1966, začala nevraživost přerůstající v nenávist mezi Anglií a Argentinou. Tedy zdaleka ne až při válečném konfliktu o Falklandské, či chcete-li Malvínské, ostrovy o 16 let později. Německý rozhodčí Kreitlein tehdy zápas prostě a jednoduše nezvládl. Bál se konfliktu a sám ho způsobil. Pískal všechno, snad i náznaky kontaktu dvou hráčů. Ti nevěděli co hrát a znervózněli právě tak jako sám sudí. Vše začalo tím, že v 35. minutě Kreitlein vyloučil Rattina. Ten nechtěl opustit hřiště a s rozhodčím po dlouhé minuty diskutoval. Společnou řeč nenašli, jeden mluvil pouze německy, ten druhý zase španělsky. Debatovali rovněž funkcionáři, trenéři a hráči, Rattin si demonstrativně sedl na trávník. Utkání pokračovalo, ale po fotbale jako takovém se slehla zem. Alespoň, že měl trenér Anglie Alf Ramsey jedno štístko v rukávu, jistého Geoffreyho Hursta. Právě tento náhradník, jenž naskočil za v té době nejlepšího střelce anglické ligy Greavese, dal v 75. minutě postupový gól.

Zápas měl ještě dohru: FIFA pod vedením předsedy Stanleyho Rouse, dalšího Angličana, vynesla tvrdé tresty. Alf Ramsey označil Argentince za zvířata a právě tato skandální urážka se řešila až na diplomatické úrovni. V Buenos Aires za vytrvalého deště čekalo na fotbalisty více než 20 tisíc příznivců, kteří své miláčky oslavovali jako mistry světa a národní hrdiny. Celý den skončil triumfální cestou a přijetím v prezidentském paláci.

Aby všech těch kontrastů nebylo málo, na příští mundial Argentina nepostoupila, aby za další čtyři roky finišovala až osmá. Na domácím šampionátu v roce 1978 se už nicméně konečně dočkala. Stala se mistrem světa.

Po druhém místě ve skupině se ve druhé fázi argentinská reprezentace utkala s Polskem a porazila ho 2:0. Později remizovala s Brazílií bez branek a před posledním kolem byla druhá o gól právě za Brazilci. Ti skončili svůj poslední zápas v 18:30, když oslavovali triumf nad Polskem poměrem 3:1. Argentina tudíž věděla, že musí porazit Peru minimálně 4:0. Zápas začal v 19:15 a drtivá výhra 6:0 znamenala postup do finále. Zuby skřípající Brazílie tak získala jenom bronz po vítězství nad Itálii, zatímco Argentina slavila, jakmile v prodloužení udolal Nizozemsko 3:1.

Následující šampionát znamenal obligátní krok zpět. Argentina sice postoupila ze skupiny, ale ve druhé fázi jí Itálie ani Brazílie nedali šanci a s 11. místem poslali Albiceleste domů. O čtyři roky později Argentinci vše — neméně obligátně — napravili. Postup ze skupiny, osmifinálové vítězství nad Uruguayí 1:0 a památné čtvrtfinále. Odveta za Wembley, za Malvíny. Maradona zasadil první úder tzv. "boží rukou", vrchem přidal neméně legendární gólové sólo, a památná výhra 2:1 byla na světě.

V semifinále už Argentinci bez problémů překonali překážku v podobě Belgie, znovu po dvou trefách Maradony, a vše záhy uzavřelo nádherné finále na Stadionu Azteca před zraky 114 tisíc diváků. Obránce Brown a útočník Valdano poslali svůj tým do dvoubrankového vedení, Rummenigge a Völler během osmi minut, a osmi minut závěrečných minut, vyrovnali. A aby těch osmiček nebylo málo, tak v 88. minutě vsítil definitivně zlatý gól Burruchaga!

S odřenýma ušima a ze třetího místa následně postupuje Argentina ze skupiny na předposledním medailovém mistrovství. V Itálii 1990 na nezdravě dlouhou dobu končí zlatá éra fotbalu této země. Ve druhém kole gól Canigii v 81. minutě vyřazuje ze hry Brazílii, ve čtvrtfinále až na penalty překonává po bezbrankové nudě Jugoslávii. Také semifinálový souboj s Itálií končí remizou, tentokráte 1:1. Další penaltový souboj vyzněl 4:3 ve prospěch Albiceleste a hrdinou se stal brankář Goycoechea, který chytil poslední dva pokutové kopy. Ve finále se už nicméně narodila prohra s Německem, když jediný gól dne obstral v 85. minutě Brehme; oslabená Argentina, která dohrávala v devíti, již nedokázala zareagovat.

Dalších pět šampionátů Argentina odehrála, a nic moc navíc k tomu nepřidala. Postupně vypadla v osmifinále, čtvrtfinále, ve skupině a znovu dvakrát za sebou ve čtvrtfinále... teprve minulý mundial a perfektně nastavená defenzivní taktika outsidera mezi trenéry, Alejandra Sabelly, vynesla Argentincům nečekanou jízdu až do finále. Tam to už nedopadlo, stejně jako v nadcházejících dvou finále Copy Amériky. Někde to zdánlivě nekonečné trápení Messiho, Mascheranovy a Agüerovy generace ovšem skončit přece musí. Nebo snad nikoliv?





Napsat, že argentinská pouť do ruských končin byla trnitá, by znamenalo kruté podcenění reality. I Frodo se Samvědem si ve srovnání se Sampaoliho svěřenci užívali příjemné procházky.

Drsným varováním byl vlastně hned první z osmnácti zápasů a domácí prohra 0:2 s Ekvádorem. Historicky teprve třetí domácí prohra Albiceleste v kvalifikaci na mistrovství světa; po Kolumbii 1993 a Brazílii 2009. O dvanáct měsíců později se Argentinci "těšili" ze čtvrtého takového zářezu, když vyšli střelecky i bodově naprázdno rovněž proti Paraguayi. S oběma týmy předtím ve všech soutěžích nepadli od roku 2009.

Těsně před rozhodujícím duelem s Ekvádorem platilo, že obvyklý favorit CONMEBOL zóny nastřílel méně branek než poslední tým tabulky z Bolívie, zazdil 73 posledních střel a ze hry neudeřil po dlouhých předlouhých 456 minut. Téměř celý rok se v jejím dresu neprosadil nikdo krom Messiho; přes rok neslavila branku na cizí půdě. A právě sám boží kapitán také musel v Ekvádoru, kde předtím Argentina vyhrála jen jednou od roku 1960, řádit jako černá ruka, aby svým hattrickem bídnému favoritovi zařídil umolousaný postup v poslední možné chvíli.

Vítězství 3:1 v Quitu bylo teprve sedmou výhrou Argentiny v rámci celého cyklu. Gerardo Martino se s trenérskou seslí z vlastního rozhodnutí loučil uprostřed roku 2016, po nezvládnutém finále výroční Copy. A tím modrobílí ztratili své kvalifikační momentum. Na třízápasovou sérii výher sice Edgardo Bauza, roku 2014 velebený pro historický úspěch v Poháru osvoboditelů se San Lorenzem, navázal čtvrtým korálkem, ale tím víceméně skončil. Ze sedmi příštích duelů strhl na svou stranu dva. Sampaoli potom vyhrál jednou ze čtyř pokusů.

Nejhorší kvalifikace, jakou tato, ba i předešlá generace pamatuje. Od rozšíření kvalifikačního formátu na 16-18 utkání, k čemuž došlo s ohledem na rok 98, až dosud Argentinci nikdy nešli pod osm výher, nad šest remíz (teď sedm) a pod 23 vstřelených branek (tentokrát jen 19).


Už dopředu bylo oznámeno, že Jorge Sampaoli v čele Argentiny zůstává až do příštího šampionátu v Kataru, kdy mu teprve vyprší pětiletá smlouva. Jeho mandát je tedy dlouhodobý a letošní Argentina, která se zdá být uprostřed psychologického rozpadu, nemá v žádném případě definovat jeho celkový odkaz zanechaný v čele reprezentace, s jejímž křeslem byl spojován takřka od nástupu k Chile, s nímž mámil celý svět hlavně v letech 2014-15. Přesto nyní Sampaoli v Rusku víceméně dává svou doposud parádní reputaci všanc. Nanejvýš riskuje.

Pro mnohé se jedná o nejkvalitnějšího kouče, jenž se na letošním šampionátu na lavičce představí. Během minulého ročníku mu koneckonců každý zobal z ruky. Byť Chilané vypadli už v osmifinále, k senzačnímu vyřazení domácí Brazílie měli setsakra blízko. A ve skupině ostatně převezli úřadující mistry světa. Agresivní Chile bylo perfektně nadrillované, presovalo jako jeden muž, kompletně vymazalo Neymara, a na celém MS vlastně dokonale navázalo na Bielsův vzor, který Sampaoli — byť s konvenčnější formací 4-3-1-2 — hrdě a rád následoval.

Ať už je ovšem Sampaoliho reputace ve světě jakákoliv, v Argentině je to s ním složitější. Jednak ve své rodné zemi natrénoval absolutní minimum, jednak doposud ani kýžené zlepšené výsledky nepřinesl. V kvalifikaci začal třemi remízami, z toho dvěma bezbrankovými, a v březnu hrdý mančaft vedl k dělené historicky nejtěžší porážce.

Mistr rozličných systémů šitých na míru dotyčných týmů navíc doteď neudělal zhola nic pro to, aby se Argentinci zbavili léta trvající a spíše sílící než slábnoucí závislosti na Messiho kouzlech, a jeho tvrdohlavé trvání na vytažené defenzivní linii či intenzivním napadání jsou při absenci kvalitních beků a rychlých stoperů hotovou tikající bombou.




Když po minulém světovém šampionátu přebíral cenu pro nejlepšího hráče, mnozí diváci kroutili hlavami. Lionel Messi koneckonců ve vyřazovací fázi ani jednou nezavěsil a ve finále sám ve velké šanci na pokoření Německa selhal. Když měl tutéž cenu coby poražený finalista znovu přebírat o rok později, po Copě Américe, nikdo už hlavou nekroutil, tentokrát byl Messi skutečně tou hlavní hvězdou šampionátu, byť v kreativnější a ne tak gólové úloze. Před třemi lety naproti tomu kroutil hlavou sám Messi, když cenu demonstrativně odmítl, za což ho nejspíš o rok později karma trestala neproměněnou penaltou v dalším finálovém rozstřelu.

Míra frustrace, která se musela v Messim napříč jeho reprezentační kariérou nahromadit, je pro nás smrtelníky dočista nepředstavitelná. A pokud se nestane relativní zázrak, hranice útočníkovy únosnosti bude testována i letos v létě. V kvalifikaci dával vítězné branky Uruguayi, Kolumbii, Chile i Ekvádoru, zatímco Higuaín, Agüero, Dybala, Pratto, Icardi, Tévez a Benedetto všichni v určitém bodě dostali šanci v základní sestavě a dohromady nashromáždili tři zásahy.

O čtyři méně než barcelonská modla, před níž ve 30 letech — uprostřed patrně nejhůře fungující ofenzívy argentinské reprezentace za celou jeho kariéru — leží asi poslední šance urvat kýžené zlato, dokud je on sám na vrcholu sil a evidentním tahounem mančaftu.

Pro samotného Messiho přitom tento turnaj těžko mohl přijít v lepší okamžik. Ačkoliv na klubové úrovni zažil dominantnější ročníky, 34 gólů a 12 asistencí stále budí značný respekt, a k tomu navíc tentokrát opětovný nejlepší střelec Primery na toto mistrovství světa zajíždí poměrně pln energie. Jeho Barcelona si španělský titul tentokrát zajistila s velkým předstihem, přičemž Ligu mistrů už potřetí za sebou opouštěla již ve čtvrtfinálové fázi.

Messi bude opět hladový. Stará známá otázka ovšem zní: bude to stačit, nebo opět nikoliv?




Giovani Lo Celso je spolu s Cristiánem Pavónem jediným členem Sampaoliho nominace pod 23 let, a vedle křídelníka Boky Juniors rovněž představuje jedinou opravdu svěží, neokoukanou naději na oživení skomírající ofenzívy Albiceleste. Kvalifikaci ještě hvězdička Paris Saint-Germain nestihla a poprvé se v seniorském výběru objevila teprve loni v listopadu, nyní se však na prahu světového šampionátu bez přehánění jeví jako ten ideální kreativní parťák v hloubi středu pole, kterého Lionel Messi postrádal de facto celou svou reprezentační kariéru.

Lo Celso se sice obvykle pohybuje poměrně hluboko v poli, odtamtud mu však nejsou nikterak cizí výpady vpřed a nápadité narážečky s argentinskou desítkou. Dnes dvaadvacetiletý záložník začínal v Rosariu Central jako takzvaný engache, hráč volně brouzdající pod hrotem, a právě v této pozici také zaujal skauty PSG jakožto jedna z hlavních hvězd Copy Libertadores 2016. V letošním ročníku Ligue 1 si však vysloužil několik nominací L’Équipe do týmu týdne coby zataženější středopolař, kde vykazoval značnou pracovitost, přehled a parádní škálu přihrávek.

Zatímco v únoru si leckdo kladl otázku, zdali na to tenhle mladík vůbec má, poté, co ho Unai Emery nešikovně zkusil jako nejníže postaveného záložníka proti Realu Madrid (a Lo Celso rupl), argentinští fanoušci zatím nemají moc důvodů pochybovat. Bývalý argentinský olympionik si zachoval tvář i při březnovém debaklu od Španělska, a měl by být schopen najít si své místo jak v klasické formaci 4-2-3-1, tak i v Sampaolim zkoušeném, neortodoxním 2-3-3-2.




Argentinu máme výše rozestavěnou ve velice klasické formaci, ovšem nebyl by to Jorge Sampaoli, aby neměl v rukávu své neortodoxní eso. To se letos nazývá 2-3-3-2, a ačkoliv Albiceleste nejspíš začnou v tradičnějším uskupení, ani volné prolínání obou formací v průběhů zápasů nelze vyloučit. Hlavní výhoda 2-3-3-2 koneckonců při tvorbě spočívá v příhodnějším rozestavení záložníků, kteří mohou snáze kombinovat na kratší i delší vzdálenost, mají větší potenciál pohybu mezi liniemi soupeře, a mají to podstatně blíže ke krajním bekům. Speciálně tedy pokud (v reprezentaci nepříliš pohodlně hrajícího) Gabriela Mercada nahradí předělané křídlo v Salviovi, na 2-3-3-2 si dozajista vzpomenete.

Gabriel Mercado není jediným možný slabým defenzivním článkem Argentiny na tomto turnaji. A to dokonce ani zdaleka. Otazníky se vynořují už při pohledu do branky, odkud se po pozdním zranění vytratila velká turnajová konstanta v Sergiovi Romerovi. Dvojka Chelsea Willy Caballero je sice na pohled protřelý, a vzhledem k osobní křivdě v podobě role pouhého back-upu na minulém šampionátu bude nejspíš i správně hladový, ale stejně jako jeho dva konkurenti z nominace zkrátka na takhle velké scéně ještě nechytal. A to není jen tak.

Na stoperu operuje lehce nekonzistentní, ale pořád široko daleko nejkvalitnější Nicolás Otamendi, patrně doplňovaný Federicem Faziem. Z obou zadáků měli v určitých bodech legraci pozorovatelé anglické Premier League; oba však zároveň umí zahrát, což dokázal i Tottenhamem odstavený Fazio, když letos v Lize mistrů pro AS Řím vydatnou měrou pomáhal odstavit krajana Messiho. Oba musí být preferováni před zcela nerozehraným Rojem (devět startů v PL, šest žlutých karet), který může být rád za samotnou pozvánku.

Na levém kraji obranné řady potom bude v jakémkoliv rozestavení figurovat vysoce ceněný, 25letý Nicolás Tagliafico, který loni dovedl Independiente coby kapitán k triumfu v Copě Sudamericana, a po lednovém transferu se neztratil ani v Ajaxu. Tagliafico má být "novým Zanettim" — nesmírně inteligentním, takticky a mentálně vyspělým moderním bekem, který může v Rusku leckoho příjemně překvapit. Záda mu bude případně krýt Marcos Acuña, který ve Sportingu prokázal, že dovede brousit celou levou lajnu, jako obránce i křídelník, a navrácený veterán Cristián Ansaldi, schopný zaskočit i u protější postranní čáry.

Javier Mascherano byl asi největším tahounem Argentiny před čtyřmi lety, teď už v něm nicméně po přesunu do Číny Argentinci žádného klíčového buldoka uprostřed pole nenacházejí, a do základu ho pro začátek pasujeme hlavně kvůli přetrvávajícím problémům Lucase Biglii se zády. Další vyloženě defenzivní středopolař v Sampaoliho nominaci nefiguruje, ačkoliv Mezův vyhraný souboj nad Centuriónem nese nápis "opatrnost". Meza je spíše dělníkem středu pole, který v útočné třetině nabízí pramálo, a v případě nutnosti to jakkoliv zavřít by tudíž mohl být Sampaoliho střídající volbou na místo Gia Lo Celsa. Odepisovat jako už obvykle nelze ani tradičně nevyrovnaného Évera Banegu.

Právě na Lo Celsovi a Manuelovi Lanzinim bude, aby argentinskému útočení dodávali na utajené jiskře. Ani jeden z nich se dosud v národním týmu nepředstavil ani desetkrát, oba jsou ale velmi šikovní a v leckterých momentech nevyzpytatelní. Oba si dobře sedli s Messim, lépe než kdokoliv na posledním světovém šampionátu, a to musí dávat Sampaolimu naději. Na lavičce navíc bude na svou šanci číhat také Cristián Pavón, jenž od startu sezony 2016/17 za Boku odehrál 56 ligových utkání, v nichž se dohromady podílel na 35 brankách a dvou titulech.

O Messim už bylo popsáno mnoho řádků, zastavit se ale musíme u Ángela di Maríi. Ten do Brazílie zajížděl jako nejnažhavenější argentinský tahoun a během trapné kvalifikace byl velice vytrvale fanoušky peskován pro nemastné neslané výkony, až dle svých slov zvažoval konec v národním týmu. Ve třiceti letech má též poslední šanci na velkou slávu, a po stěží rozdílové sezoně v barvách PSG má leckomu co dokazovat. Nejen v národním týmu se leckdy utápí v kličkách a trápí na přihrávce, čehož by co nevidět mohl využít zmíněný Pavón.

V útoku by se jeden rád těšil na první turnaj Paula Dybaly, ale na tomto místě je prozatím radno si nechat zajít chuť. Hvězda Juventusu sama otevřeně přiznala, že jí cestu do sestavy blokuje jistý Lionel Messi, a to je vskutku pořádný balvan. Na post osamoceného hrota (případně Messiho parťáka ve 2-3-3-2) Dybala v úvahu nepřipadá, na takovou úlohu dosud na mezinárodní scéně nezaujal dostatečně. Místo toho se Sampaoli bude modlit za zdraví Kuna Agüera, kterého "nečekaně" trápí bolavé koleno, potažmo seřízenou mušku Gonzala Higuaína, který prožil nejméně potentní rok v Itálii, a za Argentinu od předloňské Copy udeřil jen jednou, v kvalifikaci proti Peru. Starý známý turnajový choker, který v rozhodujících chvílích váhal i na minulém MS, dokonce načas přestal odebírat pozvánky, když pod Sampaolim v kvalifikaci neodehrál ani minutu.

Proto je navýsost zarážející, že Sampaoli trestuhodně opomenutého Icardiho údajně zvažoval pouze na místo Agüera, a nikoliv jeho. Icardi, jehož čas snad taky přijde, je vlastně obdobný případ jako Dybala: při svých sporadických šancích neoslnil (stal se koncem cyklu protagonistou utrápených remíz s Uruguayí a Venezuelou), ale to mělo nejspíš více co dočinění se systémem, okolím a všeobecnou atmosférou kolem mužstva než s ním samotným.