Představení účastníků MS 2018 - Austrálie

Na minulém mistrovství zanechali ze všech asijských účastníků nejpozitivnější dojem, o pár měsíců později poprvé opanovali Asijský pohár, nevyhořeli ani loni na Poháru FIFA... a přece Socceroos nyní nebudí ani takový respekt, aby je sami Australané pasovali na postup. Co to?

Za pesimistické prognózy zaznívající z krajiny klokanů, na nichž jen pramálo změnila i historická demolice českého národního týmu, do jisté míry může poměrně nepříjemná skupina, ale zároveň za nimi stojí i samotný australský regres. Nebo, "regres"... lépe řečeno velmi pozdní otočka o 180 stupňů, od asertivního fotbalu k tomu reaktivnímu, která se holt sama neudělá.

Vizi Angeho Postecogloua již nejspíš ani evropskému divákovi netřeba dlouze představovat. Viděli jste to v Brazílii, viděli jste to loni v Rusku — Austrálie se pod ním prostě nebála a chtěla si hrát to své, nehledě na soupeře.

Na minulém MS takhle jen relativně krátce po koučově nástupu do funkce Socceroos nebojácně vrčeli na Španěle, Nizozemce i Chilany; loni potom na poměrně velké scéně Konfederačního poháru neohroženě testovali rozestavení se třemi stopery, s nímž mají Australané v dějinách obecně pramalé, spíš neexistující zkušenosti.

Postecoglou tedy rozhodně věděl, co od svých svěřenců chce. Otázkou však neustále bylo, zdali jeho touhy pro Austrálii zároveň jsou také tím nejvhodnějším řešením. Především ono nové rozestavení se třemi obránci bylo vláčeno bahnem takřka každým fotbalovým komentátorem v zemi. A onen odvážný přístup k oběma zmíněným turnajům přeci jen Roos vynesl nula výher a 14 inkasovaných branek. Pohár FIFA sice znamenal posun k větší konkurenceschopnosti, ale... posun dostatečný? Těžko.

Australská fotbalová federace by nakonec Postecoglouovi tak jako tak umožnila dotáhnout celý čtyřletý cyklus od jednoho světového šampionátu k druhému, sám kouč měl však jiné úmysly. Unaven soustavnou kritikou, na níž reagoval čím dál víc podrážděně, se raději pár měsíců před MS uchýlil pryč ze své domoviny, ke kormidlu japonské Yokohamy. Vypadalo to skoro jako pomsta, poslední plivanec vůči kampani, která proti němu byla leckým vedena.

Na jeho místo teď dosaďte Berta van Marwijka, v mnoha ohledech Postecoglouův protipól. Schéma se třemi obránci bylo okamžitě passé, diktát tempa do jisté míry též; Nizozemcova Austrálie bude přímočařejší, stejně jako jeho Saúdská Arábie, kterou překvapivě dotáhl na MS.

Těžko říct, jestli jsou teď Australané na velký svátek natěšenější, ba optimističtější, jedno je však zřejmé — atmosféra kolem národního týmu se koncem Angeho angažmá zdála až neúnosně toxická, zatímco teď se začíná od nuly, s koučem, který už jednou širou veřejnost na těchto prknech zlehka zaskočil. Nikdo pořádně neví, co očekávat, ale po tolika letech s "problémovým" Postecoglouem v hlavní roli je takové výchozí postavení asi jedině osvěžující, ba rovnou vítané...


Nenajde se už mnoho fotbalových fanoušků, kteří by Austrálii pokládali za nejlepší tým Oceánie. Teoreticky jím zřejmě stále je — a nikdo jí neodpáře hned dva triumfy na Oceánském poháru (1996 a 2000) bez inkasování jediné branky (přičemž celkově se protinožci ze šesti pokusů nikdy neumístili hůře než druzí) —, ovšem prakticky už Socceroos nutno považovat za plnohodnotného asijského zástupce.

Právě kvůli své "oceánské minulosti" nicméně Australané do Ruska putují teprve ke své páté účasti na největším fotbalovém svátku. Jakožto reprezentanti Oceánie museli dříve Socceroos podstupovat složité barážové boje — nejčerstvěji s pátým mužstvem jihoamerické kvalifikace, dříve ale také s vybranými asijskými či evropskými celky. Postupně tak Austrálie těsně před branami světového šampionátu ztroskotala na kordech Severní Koreji (1966), Izraele (1970), Skotska (1986), Argentiny (1994), Íránu (1998) a Uruguaye (2002).

Jeden zcela ojedinělý úspěch z dávné historie představují události předcházející turnaji v Západním Německu (1974). Tehdy se oceánské a asijské výběry utkávaly v rámci společného kvalifikačního cyklu o pouhou jednu vstupenku na závěrečný turnaj. Australané ji tehdy vybojovali tváří v tvář Jihokorejcům, aby záhy na MS ani jednou neskórovali a s ubohým bodem putovali obratem zpátky domů, kde museli setrvat dlouhých 32 let, než se dočkali druhé šance.

Na mistrovství světa 2006 už pro Aussies vedla cesta skrze výše zmíněné barážové síto. Na Socceroos opět čekala Uruguay, která před čtyřmi lety celek Franka Fariny nemilosrdně nepustila na "skoro domácí" šampionát v Japonsku a Jižní Koreji. Odplata pod vedením Guuse Hiddinka nicméně určitě stála za to. Většina z nás si jistě vybaví, jak se tehdy Australané díky trefě Aloisiho radovali až po penaltovém rozstřelu; a kterak jim o pár měsíců později jiný pokutový kop připravil pořádnou křivdu v osmifinále s Itálií.

Právě osmifinále i po posledních dvou účastech Australanů na této vznešené akci zůstává jejich maximem. Pod vedením Pima Verbeeka sice Socceroos hravě zvládli svůj debut v asijské kvalifikační zóně, když v rozhodující fázi nenašli přemožitele ani v silném Japonsku, ovšem na samotném šampionátu roku 2010 už nic moc nepředvedli. Parta kolem Schwarzera, Neilla, Emertona či Bresciana o skóre zaostala za Ghanou a se scénou mistrovství světa se již napořád rozloučila třetí příčkou. O čtyři roky později potom osvěžení Socceroos umožnili ikonickému Timu Cahillovi další gólový zářez, avšak vyřazovacím bojům se nikdy ani nepřiblížili.





Byla kostrbatá a zbytečně dlouhá, to je na první pohled zřejmé. Australané se navzdory předpokladům museli babrat rovnou se dvěma barážemi, přičemž hned ta úvodní, s kousavou Sýrií, si vyžádala potupné prodloužení na domácí půdě. Slaboučký Honduras pak musel potopit hattrick Mileho Jedinaka, za pomoci dvou penalt — tedy intervence žádného obvyklého podezřelého, a intervence žádného přesvědčivého charakteru. Celá barážová anabáze prostě ukrutně bolela.

Ve finále se ale nebylo čemu divit; Australané si o problémy koledovali vesměs celou dobu. Po slibném září přišly hned čtyři po sobě jdoucí remízy (při dvou z nich se oceánský mančaft prosadil akorát třikrát z penaltového puntíku), z toho tři na cestách, a venku potom navíc Socceroos rovnou prohráli v Japonsku. Jediné cizí prostředí, kde byli Australané napříč celou kvalifikací schopní uspět, byla půda Spojených arabských emirátů, a ani tam se tak nedělo za užití plánu A či B, nýbrž žolíkového plánu C-ahill. Právě taková vizitka napovídá, že Van Marwijkův pragmatický styl přípravy může být přesně tím, co Roos v minulých letech chybělo.

Ange Postecoglou se k rozestavení 3-2-4-1, potažmo 3-4-2-1, uchýlil loni v březnu, uprostřed onoho remízového festivalu, a slavil s ním pramalé úspěchy. Soupeřům netrvalo příliš dlouho jeho plán prokouknout a jednoduše se usadit na vlastní polovině; rozvážná mezihra Australanů potom čítala převážně neškodné, horizontální pasy, až i takový Mooy mnohdy vypadal být zcela k ničemu. Vrcholem byla ona jediná prohra v rozhodující fázi v japonské Saitamě — 66,5% držení míče, a přece výsledné skóre 0:2. Kočka myš v opačném gardu, než je zvykem.

Právě v onom bodě, v srpnu 2017, Postecoglou ztratil snad i toho posledního optimistu, který po jakž takž pozitivním Poháru FIFA stále věřil v jeho nový systém. Přesto ho nezměnil, a výslednou opuchýřovanou barážovou story už znáte. Proto není divu, že se Bert van Marwijk od svého nástupu k takové variantě ani nepřiblížil, přičemž výmluvně vůbec nepovolal její bývalé protagonisty Baileyho Wrighta, Alexe Gersbacha, Bradleyho Smithe či Matthewa Špiranoviće.


Bert van Marwijk nebyl ani zdaleka první volbou fanoušků i komentátorů, a mnozí se s toutou volbou svazu stále ještě smiřují, ale nějak dramaticky revoltovat vůči dosazení muže, pod nímž na světové scéně zažili své vrcholy Arjen Robben s Robinem van Persiem, a jenž pomáhal tak vydatně živit kampaň bojující za Zlatý míč 2010 pro Wesleyho Sneijdera, by bylo nanejvýš pošetilé. Postecoglou byl zajímavý kouč, ovšem Socceroos už zřejmě dál vzít nemohl; předtím ostatně trénoval akorát borce na úrovni domácí A-League. Jeho nizozemský nástupce — vítěz Poháru UEFA s Feyenoordem a nečekaný finalista předposledního MS — je zcela zjevně jinde.

Původní list favoritů na australské trenérské křeslo, než se začalo mluvit o ex-hamburgském stratégovi, byl věru dlouhý. Romantici snili o Marcelu Bielsovi či australském fenoménu těchto dní Grahamu Arnoldovi, jehož Sydney aspiruje na sesazení Angeho Brisbane jakožto nejdominantnějšího týmu australských moderních dějin; domácí hujeři ze všech sil fandili Tonymu Popovicovi (byť zrovna selhal ve svém prvním evropském angažmá) či Kevinu Muscatovi. A k tomu se bůhví odkud vynořovalo také jméno Ralfa Rangnicka z rodiny Red Bull.

V tu ránu se Bert van Marwijk ocitl bez práce po neshodách se saúdskoarabskými lídry, a hle, Australané po něm bez většího rozmyslu chňapli. Proč zrovna 66letý kouč, jehož přístup na mundialu 2010 legendární Johan Cruyff popsal jako "antifotbal", a jehož mančaft v tehdejším finále pomáhal stanovit rekord pro počet rozdaných karet (14), přičemž dříve figuroval v neslavné rvačce s Brazílií? Proč zrovna on, jehož Oranjes následně na Euru 2012 třikrát vybouchli a pakovali se po skupině bez jediného bodu na kontě?

Berta van Marwijka vážně obklopuje pořádný mrak pochyb a jeho tiché, zdánlivě nezainteresované vystupování pořádně dráždilo už Saúdy. V Austrálii se možná po právu báli dalšího distancovaného Evropana, dalšího Pima Verbeeka či Holgera Osiecka. Ale, abych se zlehka zopakoval: Van Marwijk je zcela zjevně jinde.

V přípravě neustále zmiňuje Atlético Madrid coby vzor příkladně bránícího kolektivu, a stejně jako Simeoneho mužstvo, ani jeho Austrálie nebude betonovat. Holt jen bude budovat odzadu, častěji tvrdit muziku, jak koučův zeť a nynější asistent u Socceroos Mark Van Bommel káže, soustředit se na rychlý přechod do útoku a přizpůsobovat se. Tedy jinak řečeno dělat všechno možné, jen ne "postecougloviny". Taková terapie šokem klidně nemusí, ovšem taky nakrásně může fungovat.




Když si Trent Sainsbury před utkáním s českou reprezentací poprvé v reprezentační kariéře přetáhl přes rukáv kapitánskou pásku, jednalo se o něco vysoce symbolického, byť způsobeného primárně absencí Mileho Jedinaka. Pakliže Bert van Marwijk chce v první řadě učinit australskou defenzívu méně prostupnou, bez služeb jedné z největších hvězd zlatého Asijského poháru se natuty neobejde. V březnu Sainsbury nizozemskému kouči k dispozici ještě nebyl, a Socceroos si rázem od Norů vykoledovali potupné čtyři banány. Není divu, však 26letá opora před pár dny proti ČR leckdy bránila za oba stopery, i na levé straně tandemu.

Jeho loňské hostování v Interu Milán bylo bizarní stejně jako předvídatelně kontraproduktivní, jeho poslední výpomoc v Curychu tamním Grasshoppers zase příliš krátká na jakékoliv soudy. Ovšem ať už je jeho pozice na klubové scéně jakkoliv nestabilní, v australské reprezentaci Trent Sainsbury představuje vzácnou konstantu. I u Mileho Jedinaka či Marka Milligana si člověk vybaví slabší výkon; u stopera čínského Jiangsu se taková věc zdá zhola nemožná. Na zlatém Asijském poháru ostatně rostl výkon od výkonu: gólem rozhodl semifinále, ve finále si i díky asistenci na vítěznou trefu Luonga došel pro oficiální ocenění hráče zápasu. Velký hráč.

Zatímco jeho partneři se v běhu času měnili a nadále mění i pod Van Marwijkem (Jurman, Degenek, Milligan), na Sainburyho je stoprocentní spolehnutí. Vedle inteligentní rozehrávky nabízí rovněž citlivou poziční hru, nadprůměrné čtení hry i velkou hrozbu z útočných standardek. Roku 2013 Holger Osieck tvdil, že to 21letý Sainsbury nikdy nikam nedotáhne, protože "mu je vše ukradené" — teď je nejvyšší čas ho skrz typicky suverénní, soustředěnou hru definitivně vyvést z omylu.




Čistě technicky byl na prahu slávy už na jaře 2012, jako kometa tehdy úspěšných Central Coast Mariners. Již roku 2013 se navíc stěhoval do předního skotského klubu. Přesto má nyní Tom Rogić — po dlouhá léta brzděný zdravotními problémy — Australanům, natož širému světu, pořád co dokazovat. Ve chvíli, kdy po něm lační kluby Premier League, není lepší příležitosti.

Pokud pomineme Aarona Mooye, který ovšem bude hlavně, ne-li jedině tvořit, je Tom Rogić patrně jediným startérem Austrálie, který dokáže udělat gól z ničeho. Jeho bomba levačkou, vysloveně z kroku, funguje snad kdekoliv na hřišti, o čemž se naposledy přesvědčila Saúdská Arábie, proti níž tahoun Celtiku rozhodl vyloženě zničehonic. Právě Rogićův tradičně bezchybný první dotyk s balonem (dříve kultivovaný v australské futsalové reprezentaci) je přesně to, co pro Socceroos může v určitých okamžicích vytvářet zcela zásadní rozdíl. Jeho neohrožený driblink je občas příliš; jindy zase představuje další bonusový rozdílový prvek.

Pětadvacetiletá australská desítka v posledních letech rozděluje fanouškovskou základnu. Jedni na Rogiće nedají dopustit, jiní nepřestávají vytahovat utkání, v nichž se nebezpečně vytrácí / utápí v kličkách. To fanoušci Celtiku mají docela jasno, takže proti jeho květnovému podpisu nové pětileté smlouvy takřka nikdo neprotestoval. "Čaroděj z Oz" si postupem času v Glasgow získal pověst muže pro velké příležitosti — rozhodl ostatně loňské pohárové finále s Aberdeenem, aby dominantnímu celku přihrál památný treble, a zářil ve všech třech letošních Old Firm derby s Rangers. Brendan Rodgers ho kdysi nazval svým "magic manem".

Tom Rogić je nyní v podobné pozici jako Trent Sainsbury: od mistrovství světa 2014, kde ještě nefiguroval, i když patrně už tehdy měl, pro Austrálii odvedl mnohé skvělé výkony (blýskl se např. gólem proti Německu na loňském Konfederačním poháru), a tento turnaj je jeho velkou, dokonale načasovanou příležitostí navždy si zajistit své čestné místo v srdcích fanoušků.




Bert van Marwijk je přísným mužem přísného 4-2-3-1, takže by jeden čekal, že bude také pěkně čitelný, avšak co se obsazení velké části postů týče, přesný opak je daleko spíše pravdou. Bez konkurence se zdají být akorát gólman, pravý bek, jeden stoper, jeden středopolař a pravé křídlo. Naštěstí alespoň jádro výběru zůstává, takže chemie do určité míry chybět nemá. Celá řada jmen, o nichž se hovořilo, že by konečně mohly pod Van Marwijkem dostat velkou šanci (Jeggo, Dougall, Borello, Edwards, Karačić, atd.), nakonec do Ruska vůbec necestuje.

Mat Ryan je už delší dobou neohroženou jedničkou reprezentace, a na tom se tady stoprocentně nebude pranic měnit. Gólman s parádními reflexy je vrchem také podpěrou rozehrávky, a všichni jsou teď zvědaví, jak téměř nepřekonatelné hvězdě Asijského poháru prospěl první rok v Premier League. V Brightonu sice začal prapodivně, ale postupně naštěstí nabral jistotu, přičemž začátkem května dokonce vynuloval i střelce Manchesteru United.

Obranná linie je poněkud skoupá na jména, ale to v případě Berta van Marwijka není zas až takové překvapení. Kdyby se mu býval nezranil Mathijsen, při finálovém tažení roku 2010 by si po celý turnaj vystačil s jedněmi a těmi samými jmény na stoperu i pravém beku (celkem do základu nominoval jen 14 různcých borců). V australském kontextu si lze vsadit na Trenta Sainsburyho, a po vyškrtnutí Karačiće snad také na Joshe Risdona, byť o jeho kvalitách se vedou dlouhé diskuze. Čerstvý ženáč má zatím zkušenosti jenom z A-League, a ačkoliv proti Čechům s množstvím volného prostoru na své pravé straně nezklamal, jeho hra mnohdy vykazuje vážné rezervy. Risdon obecně těží hlavně z minima variant pro jeho pozici.

Na levém beku se už pár měsíců zabydluje Aziz Behich, který utěšeně, leč malými krůčky dorůstá. Konkurenci mu obvykle dělával o poznání lépe centrující Gerbach, Van Marwijkem po slušném Poháru FIFA kontroverzně zcela opomenutý; nyní je to James Meredith, černý kůň nominace s vyvedenou sezonou v druholigovém Ipswichi v zádech.

Post druhého stopera je potom soutěži otevřený naprosto dokořán: Matthew Jurman je asi pro svou levonohost a jednoduchou hru tou nejpřirozenější volbou k expanzivnímu Sainsburymu, Miloš Degenek zase nejvyužívanějším povolaným Sainsburyho partnerem posledních dvou let (byť povětšinou v Angeho formaci na tři zadáky), ovšem po vyškrtnutí Wrighta se Šušnjarem se dá počítat též se sesunutím Marka Milligana. Kovanému středopolaři se na alternativní pozici relativně povedl přátelský duel s českou reprezentací, přičemž by byla zřejmě škoda nechat na lavičce nejlepšího australského exekutora osobky a velkého válečníka, který v nároďáku málokdy neodvádí svůj vysoký, pracovitý standard.

Pokud bude chtít Van Marwijk cynicky odstavit takového Eriksena, téměř jistě se vydá právě za Milliganem, který by teoreticky pro takové potřeby mohl vytlačit ze sestavy i kapitána Mileho Jedinaka. Ten je jinak od roku 2011 velkou stálicí Socceroos, spolehlivým exekutorem pokutových kopů a mohl by být koučovým De Jongem, ovšem v březnu selhal při trenérově premiéře, když se vytasil se všemi svými slabými stránkami — Jedinak se občas nechá unášet se svými zákroky a nezřídka se jeví přemotivovaně, pročež také děsně kazí v rozehrávce. Ve finále by tak záložník Aston Villy mohl být jen důležitou presencí v kabině.

Takové vyústění by potenciálně otevíralo dveře ofenzivnější variantě (viděné proti ČR), respektive dvěma box-to-box záložníkům v nominaci. Dlouhovlasý Jackson Irvine se prezentuje jako takový australský Frank Lampard, tedy poměrně přímočará, gólová a fyzičtější alternativa k Massimovi Luongovi, který má v reprezentaci silnější, leč stále notně rozporuplné postavení. Nejužitečnější hráč zlatého Asijského poháru od onoho roku 2015 střídá neviditelné výkony s těmi inspirativními, a v Rusku bude patrně typicky prvním střídajícím hráčem, ať už na úkor jednoho ze členů double pivotu, nebo podobně nevyrovnaného Toma Rogiće.

Jedinou opravdu stabilní pozici má uprostřed pole Aaron Mooy. Ten se sice dříve prezentoval jako mistr standardních situací a finální přihrávky, ovšem jakmile si na něho asijští soupeři začali dávat patřičného majzla, začal se na pozici desítky se svým pomalejším pohybem a nepříliš jistým prvním dotykem ošklivě topit. Tu optimální cestu tedy Van Marwijkovi ukazuje Mooyovo využití v Huddersfieldu, kde hrává níže v poli, vedle klasického bořiče, a soustředí se na jednoduchou dispečerskou práci umně míšenou s překvapivými kolmicemi a dlouhými diagonálami, viz jeho brilantní asistence na gól proti Chelsea, který Terriers zachránil v PL.

Pokud bude chtít Austrálie chytře a hbitě protiútočit, má Van Marwijk v Rusku hned dvě neokoukaná esa v rukávu, speciálně za Rogiće a Kruseho. Zaprvé se jedná o nevzrostlého, nesmírně dynamického a versatilního Dimiho Petratose, který se letos v A-League při velké volnosti v dresu Newcastlu Jets blýskl 10 góly a devíti asistencemi. Zadruhé hovoříme o 19letém Danielovi Arzanim, nejlepším mladém hráči sezony A-League a nositeli pověstného X-faktoru, jehož drzost při driblinku a obecně v soubojích 1 na 1 nemá v této kabině obdoby. Od dob mladého Harryho Kewella se žádný australský talent netěšil takové pozornosti.

Ofenzivní trojlístek čítá jednoho postradatelného člena v Robbiem Kruseovi, který se vždy velmi snaží (leckdy až příliš), hodně si toho protrpěl se zraněními, avšak i ve svém věku se zdá být permanentně nervózním a hop nebo trop činitelem na levém křídle; vedle jednoho navěky nedoceněného, a naopak zcela nepostradatelného člena v Matovi Leckiem, který byl skvělý na Asijském poháru na levém křídle, spolehlivý v kvalifikaci jako pravý křídelní bek, a jeho energičnost, poctivost, kvalitní centr i drajv do vápna budou klíčové rovněž pro Van Marwijka, jako byly už dříve v případě Dirka Kuyta na stříbrném světovém šampionátu.

Pozice hrotového útočníka je na tom podobně jako ta levého stopera: nevyzpytatelná. Malinko rugbyově stavěný Andrew Nabbout každopádně nyní vypadá od březnového přáteláku s Kolumbií plnit přesně to, co Van Marwijk od svého útočníka požaduje — tedy rychlost, pohyb na velkém prostoru, houževnatost a přesvědčivé zakončení (viz gól proti nám). První dva aspekty nenaplňuje talisman Tim Cahill, který se v klubu sesouvá zase níže do pole, momentálně má praxi spíš z trestu než zápasu, a v repre už delší dobu plní akorát úlohu žolíka do vápna, na zoufalé nákopy v závěrečných minutách. Poslední aspekt, koncovka, zase tradičně zrazuje Tomiho Juriće, aktuálně zraněného Postecoglouova favorita, jehož samotná účast na MS byla v ohrožení. Černým koněm je původně z nominace vynechaný Jamie MacLaren, jenž sice prožil parádní sezonu ve skotském Hibernians, ale za národní tým zatím na podobném levelu nikdy nezahrál (dosud dokonce v šesti startech nemá na kontě ani střelu na branku).