Představení účastníků MS 2018 - Brazílie

Zatímco o Argentině jsme včera psali jako o utlumeném gigantovi, který se bude spoléhat hlavně na Messiho zázraky, Brazílie je v diametrálně odlišné pozici. Nikoliv už životně závislá na Neymarovi, po nejdominantnější kvalifikaci od začátku 90. let, a s trenérem, který je v zemi nevídaným způsobem univerzálně oblíbený...

Když se po domácím šampionátu brazilská fotbalová asociace znovu obrátila na Carlose Dungu, mnozí jenom zoufale hlesli. Muž, který dle leckoho stál za stylistickou vraždou Brazílie v rozmezí let 2006-10, nahrazuje jiného pragmatika jménem Luiz Felipe Scolari, který se před domácím šampionátem sám do čela Seleçãa vracel po více než deseti letech.

Vypadalo to, že svaz trpí na nedostatek kreativity, představivosti, a konečně i kompetence.

Další důkaz poskytuje samotná Titeho sága. O něm se poprvé hovořilo roku 2012 po triumfu v Poháru osvoboditelů; brazilští fotbaloví papalášové sáhli jinam. Následně si Tite vzal na pár měsíců od trenéřiny oddech, trávil čas ve společnosti Ancelottiho či Zidanea, aby se přiučil novým kouskům, a mezitím byl roku 2014 kontroverzně přehlédnut zas a znovu. O dva roky později, když se na kolenou s prosíkem připlazila sama asociace, pro změnu váhal on sám.

Nebylo divu, fotbalová Brazílie se zmítala v příšerném stavu. Během 24 měsíců od fiaska s Německem, kterému se dnes v jihoamerické velmoci říká stroze "7:1", bývalý reprezentační kapitán Dunga dohlédl na dvě trapná vystoupení na Copě Américe, vyhlásil válku místním médiím, nevysvětlitelně se začal škorpit s důležitými hráči jako Marcelem či Thiagem Silvou, a zájem o brazilskou reprezentaci následkem tohoto všeho klesl na historické minimum.

Samotný Tite se nechal přesvědčit teprve ve chvíli, kdy se z korupce obviněný šéf svazu Marco Polo del Nero podruhé vzdal své prezidentské funkce. Jakmile se tak stalo, uvolil se Kanárky převzít — a od té doby působí takřka nepřetržitě jako jejich učiněný mesiáš.

Brazilci pod Titem vyhráli šestnáct z 20 zápasů, čili slavili v 80 % případů, přičemž hned patnáctkrát neinkasovali a ani jednou od koučova nástupu do funkce nedostali více než jeden gól. Tak neotřesitelná je Titeho pozice, že mu svaz ještě před ruským svátkem nabízel další čtyři roky. Selhání i jen vzdáleně podobné tomu zpřed čtyř let si vážně nikdo nepřipouští...

... a třeba zrovna to může být brazilskou Achillovou patou. V tomto tisíciletí ostatně Seleção triumfovalo právě a jedině na tom mundialu (2002), kdy se mu věřilo ze všech nejméně. Vše se nyní najednou zdá snad až příliš dobré, a příliš logicky nalajnované, aby to byla pravda.


Kolébka fotbalu je sice jen jedna, ale nejúspěšnější zemí v historii tohoto sportu je právě Brazílie. Pět titulů mistrů světa nebo pět trofejí z novodobé Copy América je v obou soutěžích maximem. Země, která vychovala Pelého, Ronalda nebo Ronaldinha, se kromě výše zmíněného puncu může chlubit rovněž označením té vůbec nejfotbalovější země světa.

Brazilci nicméně neválcovali svět hned na první dobrou. V letech 1934 a 1938 končili dokonce už v prvním kole — ať už základní skupině na uruguayské půdě nebo při kompletním vyřazovacím systému v Itálii o čtyři roky později. První světový titul se měl patrně zrodit roku 1950 — jen pár měsíců poté, co Brazílie ovládla Copu Amériku skrze 46 vstřelených branek na prostoru osmi duelů. Na závěrečném čtyřčlenném turnaji Brazilci vypráskali Švédsko (7:1) i Španělsko (6:1), až se stalo tzv. Maracanazo, a nevysvětlitelný kolaps s Uruguayí. Pouze jeden hráč z tehdejší jedenáctky "vyvrhelů", Jose Bauer, se ocitl v nominaci pro příští MS.

Až legendární Pelé tedy dotáhl největší jihoamerickou zemi k vysněnému titulu. Švédský triumf z roku 1958 byl následován titulem z Čechoslovákům dobře známého turnaje v Chile, kde Brazílie ve finále (bez zraněného Pelého, zato s geniálním Garrinchou) pokořila právě tým okolo Josefa Masopusta. Pauzu způsobenou historickým titulem pro Anglii v roce 1966 Jihoameričané plnohodnotně napravili na dalším šampionátu, po němž si Zlatou Niké mohli nechat natrvalo.

Následovalo trošku slabší období — na další okamžik slávy si brazilští fanoušci museli počkat dlouhých 24 let. V roce 1974 a 1978 ještě skončili Kanárci těsně před branami finále, další tři šampionáty už bylo jejich maximem mexické čtvrtfinále 1986; na turnaji, kde se stal nesmrtelným především věčný rival Diego Armando Maradona. Brazilci přitom měli čekání protrhnout už v 82. roce, po suverénním vstupu do nové dekády, se svým nejoslnivějším týmem vůbec. Mužstvo Telêho Santany tehdy do puntíku naplňovalo koncept jogo bonito, krásné brazilské hry, respektive samby. Bohužel, široko daleko opěvovaný tým okolo Zica, Sócratese či Falcãa se stal až příliš sebevědomým a ve tříčlenné skupině zaostal za pozdějšími mistry z Itálie, potažmo samotným autorem památného hattricku Paolem Rossim.

V USA si už generace okolo Romária opět fotbalový svět podmanila zcela naplno, byť s určitými problémy a bez hezké hry. Ve finále před 94 tisíci fanoušky zdolala Brazílie Itálii v boji o nejúspěšnější reprezentaci historie. Za čtyři roky sice brala "jen" stříbro za domácí a suverénní Francií v čele se Zinedinem Zidanem, nicméně angažování Luize Felipe Scolariho se už v roce 2002 opět vyplatilo. Kanonýr Ronaldo dotlačil Seleção k pátému a dosud poslednímu titulu.

Šampionáty 2006 a 2010 byly pro ambiciózní Brazílii velkým zklamáním. V Německu ji "utančil" Zidane už ve čtvrtfinále a stejně dopadla i první africká zkušenost, kde Kanárci skončili na kopačkách Nizozemců. Domácí šampionát zpřed čtyř let je pak zklamáním ještě horšího kalibru — na semifinálový debakl od Němců poměrem 1:7 se bude jistě ještě dlouho vzpomínat jako na jeden z nejbizarnějších a svým způsobem nejúchvatnějších zápasů turnajových dějin.





Osmnáct kvalifikačních zápasů, jediná prohra, skóre 41:11. Už čtyři zápasy před koncem celého cyklu si mohli brazilští fandové začít rezervovat letenky do Ruska. Naposledy Kanárci na trase "světový šampionát" působili obdobně suverénně s ohledem na zlaté MS 1994, kdy rovněž padli jen jednou jedinkrát, ovšem na prostoru pouhých osmi kvalifikačních duelů.

Brazilská pouť přitom začala všelijak, jenom ne přesvědčivě: v říjnu 2015 na úvod celého cyklu Seleção v závěrečné dvacetiminutovce zkolabovalo na hřišti Chile. K dokumentaci toho, nakolik se od té doby reprezentace proměnila, a o jak nicotné selhání se v kontextu jedná, ovšem stačí následující informace: z tehdejší zahajovací jedenáctky se teď v základu čekají pouze obránci Marcelo a Miranda. Útok ještě vedl Hulk; Gabriel Jesus byl takřka doslova v plenkách.

Speciálně od nástupu Titeho v létě 2016 už proměněná Brazílie bere dech. Zatímco zkraje kvalifikace pod Dungou Kanárci čtyřikrát ze šesti pokusů váhali, Tite ihned vzápětí na podzim zahájil devítizápasovou kvalifikační šňůru bez ztráty kytičky, na jejímž konci bylo vlastně vymalováno. Téměř půl století starý kvalifikační rekord týmu Joãa Saldanhy o šesti triumfech v řadě rázem oproti Titeho šňůře vypadal dočista maličký, snad ani nehodný další zmínky.

A že to tedy byla jízda: výhry v Montevideu (4:1) i tradičně zakletých městech Lima (2:0) a Quito (3:0), kde konkrétně Brazilci předtím dlouhých 33 let marně hledali recept na houževnatého soka a závratnou nadmořskou výšku, spolu s dokonalým repete památného finále Copy Amériky 2007 proti Argentině (3:0) představovaly zvláště pozoruhodné milníky.

Kdyby bývali Brazilci vyloupili také Bolívii 0:0, vyrovnali by kvalifikační rekord v počtu bodů stanovený Bielsovou Argentinou před mundialem 2002. Ale všechno perfektní být nemusí. A všichni koneckonců víme, jak neslavně tehdy na samotném mistrovství Albiceleste dopadli...


Od roku 2001 se všichni trenéři brazilského národního týmu kromě Carlose Alberta Parreiry rekrutovali z regionálního státu Rio Grande do Sul. Tite v tomto ohledu ve společnosti Dungy, Menezese a Scolariho není žádná výjimka. Výjimkou je teprve svým vystupováním — jak lidským, tak trenérským. Kde Dunga působil nemístně arogantně a úporný boj s novináři považoval snad za regulérní nutnost, tam Tite se žurnalisty i v zákulisí ochotně diskutuje o ledasčem, od počasí po taktické prvky. A kde si Scolari — Titeho středoškolský tělocvikář ze 70. let — tvrdohlavě stál za svým, tam se sofistikovanější Tite nebojí zkoušet nové věci a pružně reagovat na průběh zápasu. Jak sám připouští, je pragmatikem; nikoliv však dogmatikem.

Při zpětném náhledu na Titeho profesní rozvoj se zdá, jako by 57letý kouč k této práci od počátku své kariéry směřoval a dal si přitom pořádně záležet na tom, aby byl v tom pravém okamžiku řádně připraven. Titeho otevřená mysl a chuť polemizovat nad jeho vlastními závěry jsou věru osvěžující. "Takhle daleko jsem to dotáhl jenom proto, že ve mně určití lidé vložili důvěru a najali mě. Často vtipkuju, že mě dosud vyhodili z téměř každé mé práce... chci se rozvíjet, neustále," prohlásil krátce po nástupu do funkce snů věčně sebekritický lodivod.

Titeho taktická evoluce v běhu času je v důsledku patřičně fascinující. Když se roku 2001 položil do své první velké štace v čele Grêmia, a zanedlouho s ním vyhrál brazilský národní pohár, činil tak jako přísný vyznavač reaktivního 3-5-2 s jedním klíčovým liberem v Andersonovi Polgovi. Poněkud pejorativně se mu přezdívalo "retranqueiro" — platil za defenzivně orientovaného kouče s minimálním pochopením pro expanzivní hru. Přesto nyní právě on dává Brazílii nutnou organizaci vzadu i kreativní volnost vpředu; tedy něco, co se dlouho nikomu skloubit nedařilo.

Kudy Tite šel, tam jako by si automaticky pořídil jeden strategický tah do arzenálu. V Internacionalu se kolem roku 2008 od Andrése D’Alessandra ochotně přiučil výhodám evropského rozestavení 4-4-2. S Corinthians roku 2012 poprvé vyhrál Copa Libertadores za užití formace 4-6-0, v níž Timão působilo jako zcela neporazitelný stroj, který obdržel čtyři branky ve 14 duelech a doma soupeře přehrál se souhrnným skóre 15:1. A když potom s Corinthians rekordním způsobem dobyl brazilský titul, činil tak sice za užití obdobného systému 4-5-1, ovšem zato podstatně odvážnějším, atraktivnějším stylem. Timão tehdy v Serii A disponovalo nejlepším útokem, nejpevnější obranou i nejčistším rejstříkem. Kompletní tým.

A Titeho Brazílie si nyní bere z posledního Corinthians vesměs jen to nejlepší. Na rozdíl od minulých Titeho týmů klade větší důraz na držení míče, při presinku se vytahuje dále do hřiště, trestá soupeře pohotovými brejky, a oběma krajním útočníkům dává velkou volnost v pohybu. Kanárci zkrátka vypadají být inteligentnější, za což mohou v první řadě Titeho rozhodnutí. Když například Fernandinho inkasoval žlutou kartu už v šesté minutě derby s Argentinou, předal kouč okamžitě pokyn Paulinhovi, aby se zatáhl hlouběji do pole, a hle, Messi se pro zbytek utkání zcela vytratil, aniž by se zmohl na jedinou střelu mezi tři tyče. Brazílie hladce vyhrála.

Bývalý defenzivní středopolař ovšem aktuálně v Brazílii není populární pouze díky výsledkům. Za skutečnost, že by ho dle jednoho březnového průzkumu až 15 % Brazilců nejraději volilo v nadcházejících prezidentských volbách, může též, ne-li hlavně jeho proměna všeobecné atmosféry kolem národního týmu. Tite je totiž v první řadě vynikajícím komunikátorem; novináři ho pro jeho pronikavý pohled a přesvědčivou rétoriku označují za "zaříkávače hadů", až ho vlastně dočista zapomínají kritizovat, a samotní reprezentanti na něho nedají dopustit.

Brazílii jde nesmírně k duhu fakt, že si Tite vždy cenil týmu nad individualitami. V Corinthians nenacházel příliš pochopení pro předdůchodové selanky Roberta Carlose, Ronalda či Adriana, přičemž neměl nejmenší problém se porafat s Patem po jeho hrozivé panenkovské penaltě v brazilském poháru. Také v reprezentační kabině tudíž Tite trpělivě buduje harmonii např. skrze pravidelnou rotaci kapitánské pásky; Willian se, pro představu, loni v listopadu stal již jeho čtrnáctým kapitánem.

Konečně, co veřejnosti dává další porci naděje, to je rovněž Titeho ochota se učit nejen z vlastních, ale i cizích chyb. Konkrétně těch Scolariho, jenž na domácím MS za každých okolností musel stavět na oslnivém Konfederačním poháru 2013, ačkoliv mu mezitím útočníci Fred s Hulkem a středopolař Paulinho dramatickým způsobem ztratili na formě / sebevědomí. Tite po prvních 18 měsíců vypadal stejně konzervativně, když pod ním své místo na slunci ztratil akorát Willian. Teď je nicméně volné soutěži otevřených nejméně pět postů, a to je spíš dobře než špatně.




Na poslední mistrovství světa zajížděl po poněkud rozpačité první sezoně v Evropě strávené v hustém stínu Lionela Messiho. Ve všech soutěžích vsítil relativně ubohých 15 branek. Ani tentokrát jeho rozpoložení není ideální, byť tentokrát za to nemůže forma (ta byla až do únorového zranění skvostná — 30 soutěžních startů, 28 branek a zásadní podíl na dalších 17 brankách PSG), nýbrž zdraví; Neymar se sice ihned po svém pět dní starém návratu na trávníky nekompromisně prosadil proti Chorvatsku, sám nicméně přiznává, že je po fyzické stránce připraven zhruba z pouhých 80 procent.

Tak jako tak musí mít ovšem z Neymara jakožto tahouna Seleçãa snad každý brazilský fanoušek momentálně lepší pocit než před čtyřmi lety. Odchovanec Santosu už není tížen kapitánskou páskou, tlakem domácího prostředí (kde si navíc odbyl zlatý revanš na olympiádě) ani rapidně zhoršenou formou protihráčů. Naopak, v trojici s Coutinhem a Jesusem si téměř vždy vyhoví.

Zápasy proti Ekvádoru (září) nebo Anglii (listopad) sice poměrně nedávno ukázaly, že Neymar stále má sklony k přehnanému sólování, jako by nevěřil svým velice schopným kolegům, a jeho čerstvá karetní sbírka o šesti žlutých kartách v kvalifikaci nenaznačuje, že by se s odchodem Dungy rázem stal psychicky méně labilním... ovšem co je především důležité: Neymar zůstává nejlepším kanonýrem Titeho éry a zároveň nepřestává být střelcem o neobyčejně důležité konzistenci, který se prostě nevytrácí. Zavěsil přece jen v šesti různých kvalifikačních duelech, včetně těch z nejtěžších (Uruguay a Ekvádor venku, Argentina a Kolumbie doma).

Mistrovství světa 2010 mu vzal bojácný Dunga, domácí šampionát mu pokazilo smolné zranění, následnou Copu pro změnu on pokazil Brazílii svým hloupým vyloučením ve druhém utkání, a tu výroční o rok později rovnou kompletně vynechal. Pokud tohle konečně nebude v první řadě Neymarův turnaj, jeho nevyhnutelné překonání Pelého střeleckého rekordu v národním týmu (které je v případě zachování nastaveného tempa jenom dva roky vzdálené!), bude mít zcela jistě menší význam, než jaký jsme si všichni před lety představovali.




Když velice krátce po svém nástupu do funkce Tite čelil klíčovému dilematu, kterému ze zázračných dětí svěřit klíčový post hrotového útočníka ve svém 4-1-4-1, dle mnohých si vybral nerozumně. Gabriel "Gabigol" Barbosa přeci jen udivoval v barvách Santosu, zatímco jeho vrstevník z Palmeiras se na stejné pozici jen pár dnů zpátky topil na Olympijských hrách.

Dnes, zhruba o dva roky později, se všichni kritici chytají za nos — a chytali se hned zkraje. Gabriel Jesus ve svých prvních čtyřech startech za Seleção nasázel pět branek a kalendářní rok 2016 završil coby nejlepší střelec Kanárků, přestože se ho ze dvou třetin ještě vůbec netýkal. Právě on razantním způsobem změnil obraz hry ve stěžejním duelu v Quitu, kdy se ošklivě trápil Neymar. Právě on rozhodl další venkovní střetnutí s Venezuelou i Peru, a z největší části se zasadil o to, že na letošním srazu světové smetánky chybí kontinentální šampioni z Chile.

Ve věku pouhých 21 let je Gabriel Jesus mimořádně spolehlivým (spolu)lídrem nabitého útoku Brazílie. O lecčems vypovídá i ta skutečnost, že ho Tite před pár dny neváhal začlenit do procesu pravidelného předávání kapitánské pásky. Svou velkou symboliku má rovněž fakt, že mu bylo svěřeno posvátné číslo 9 útočníkova velkého idolu, Ronalda. A leccos samozřejmě znamená také samotné očekávání, že tento mladík zpočátku dostane v základní sestavě přednost před rozjetým, 27gólovým finalistou Ligy mistrů v Robertovi Firminovi.

"Co všechno tenhle kluk nemá?! Jeho zrychlení, desetimetrové sprinty, to vše nesmírně silné. Jediné, co bych mu kladl na srdce: nepolevovat při bránění, nepáchat fauly a nebát se driblinku. (Jinak) je to kůň. Velice silné zvíře," komentoval Tite Jesusův přestup do Manchesteru City. Zrovna brazilský kouč, spolu s forvardovou matkou, která mu dodnes po každém utkání volá, teď patrně zosobňují Jesusovy největší fanoušky a kritiky v jednom (paní Vera Lucia například svému synovi před oním duelem s Ekvádorem vytýkala tuze časté postavení mimo hru), což je pro tohoto nadaného borce v obou směrech skvělá zpráva.




Po taktické stránce se v Brazílii od minulého šampionátu téměř nic nezměnilo; Tite pokračuje v praktikování poněkud "nebrazilsky brazilského"4-3-3, respektive v jeho provedení spíše 4-1-4-1. V naplňování onoho systémového rámce je obecně ten zcela zásadní rozdíl. Zatímco dříve se střed pole vykládal jako pouhý držák a v mezihře se často přeskakoval, teď je brazilské útočení velmi centralizované, což umožňuje právě kompletní trojlístek disciplinovaných, pilných záložníků.

Titeho tým nyní celkově vypadá koherentnější a dokupy funkčnější, sehranější než jakýkoliv nedávný Dungův či Scolariho mančaft, což v březnu, bez Neymara, navýsost přesvědčivě potvrdily výhry nad Německem a Ruskem, obě navíc vybojované mimo brazilskou půdu.

Hned v brance nacházíme jednu tradiční oporu současné reprezentace, která znamená pravděpodobný upgrade oproti minulému mundialu. Leckdo by sice mezi třemi tyčemi automaticky očekával vítěze Premier League Edersona, ale Titeho důvěru si po právu uchovává Alisson. Gólman AS Řím byl nejvytíženějším brankářem uplynulého ročníku Ligy mistrů a v italské Serii A se blýskl hned sedmnácti vychytanými nulami.

Kraje obrany mohou naráz představovat velkou sílu i slabinu Kanárků. O útočných kvalitách Marcela se už ani nemusíme rozepisovat, ovšem že se sem tam vepředu také zapomene, to stejně tak netřeba dvakrát zmiňovat - právě hvězda Realu Madrid byla koneckonců hlavním protagonistou onoho semifinálového trapasu s Německem. Na druhé straně hřiště potom Brazílie utrpěla vůbec nejtěžší předturnajový direkt; nestárnoucí sběratel trofejí Dani Alves kvůli zranění do Ruska necestuje, což Titemu otevírá celou škálu možností. Danilo je zdánlivě nejlogičtější záplatou, ze které však nikdo příliš nadšený nebude. Prostor se tak může otevírat Titeho favoritovi z Corinthians, aktuálně marodícímu Fágnerovi, jenž oproti univerzálovi Danilovi nabízí větší fyzičnost a zodpovědnost směrem dozadu.

V srdci obrany už možná nebudeme vídat znovuzrozeného Thiaga Silvu, nýbrž jeho parťáka z PSG a svým způsobem také jeho nástupce v pozici lídra národního týmu, o bezmála deset let mladšího Marquinhose. Oba tito borci byli spoluhráči a protihráči v Ligue 1 zvoleni do all-stars týmu sezony, a oba nyní svádí lítý souboj o startovní pozici. Miranda se totiž nikam nepakuje; samozvaný nejlepší obránce Serie A, který skutečně parádním způsobem podpíral letošní defenzívu Interu, jež v lize inkasovala pouze 30krát, na svou pořádnou šanci v reprezentaci čekal poměrně dlouho, avšak ihned jakmile přišla, chytil ji jaksepatří za pačesy. Ze všech hráčů, kteří do Ruska odletěli, byl v kvalifikaci tím vůbec nejvytíženějším mužem.

Středová trojka na první ani druhý pohled nenadchne, přesto právě odtamtud Brazílie poprvé za zdánlivé věky čerpá opravdovou sílu. Casemiro se v Realu vyhrál z kritizovaného článku základní sestavy ve velkou oporu pohárového giganta a naprostou špičku mezi defenzivními záložníky, jinými slovy v něm Brazílie našla svého volante, kterým se takový Luiz Gustavo nikdy nestal. Casemiro si vyloženě hluboko v poli vystačí dočista sám, přičemž distribuce balonu je asi tím jedním aspektem jeho hry, který 26letý středopolař za ty dva plodné roky v Madridu nejvíc vybrousil, což Titemu hraje do noty.

Zcela nepostradatelnou úlohu má v týmu Renato Augusto, který stále bojuje s bolestí v levém koleni, a v tuto chvíli pořádně není jisté ani to, zdali bude schopný v Rusku figurovat. Pokud by se vyléčit nestihl, Tite by v něm ztratil svou spojku na hřišti; patrně takticky nejvzdělanějšího, nejbystřejšího středopolaře tohoto kádru, skrz něhož během utkání tradičně ventiluje veškeré změny v herní strategii. Renato Augusto sice hraje v Číně, ale i po přestupu nadále platí, že ty nejlepší nedávné výkony v reprezentaci Neymar odvedl s ním v zádech. Opora Titeho druhého úspěšného týmu Corinthians a Micaleho zlatého olympijského výběru je stěžejním brazilským dispečerem, schopným pružně měnit tempo hry, což třeba Fernandinho, jedna alternativa, v přípravě proti Chorvatsku ani z poloviny tak dobře nezvládal.

Třetí pozici v záloze zastane Paulinho. Po přesunu do Číny odepisovaný, po transferu do Barcelony vysmívaný, a po sezoně opět ceněný - jak v Brazílii, tak v katalánské metropoli. Tite záložníkovy schopnosti dobře zná už z dob, kdy podpíral (jeho) patrně nejlepší mužstvo v dějinách Corinthians, a v reprezentaci je zvládá dokonale umocňovat. Bývalý fotbalista Tottenhamu bude pendlovat mezi oběma vápny a nabíjet brazilské útoky energií i hrubší silou, přičemž může překvapit svou efektivitou; v březnu platilo, že se v posledních 13 startech za reprezentaci podílel na deseti brankách (7+3), přičemž Uruguay skolil famózním hattrickem.

Další varianty do středu zálohy jsou rovněž zajímavé, dokonce i při absenci takového Fabinha. Nová posila Manchesteru United, Fred, je oproti preferovaným borcům typičtější playmaker, s nejlepším citem pro průnikovou přihrávku. Jeho těsná kontrola balonu, občas připomínající strojovou zdatnost aktérů počítačové série FIFA, se bude v závěrech utkání dozajista hodit. Zvláštní variantu potom představuje Philippe Coutinho, za normálních okolností vbíhající doprostřed z pravého křídla, ale v minulosti využívaný také níže v poli. Přesunutí po této trajektorii se například Titemu vyplatilo doma proti Ekvádoru, kdy Coutinho přišel z lavičky tvořit hru mezi Williana s Neymarem, a okamžitě tak napřel vítr do brazilských plachet. Při Renatově pokračujícím marodění a Willianově opětovném návratu do formy by se takový plán B klidně mohl změnit v plán A, s formací morfující do klasičtějšího 4-3-3 až 4-4-2.

Za normálních okolností by každopádně Coutinho měl startovat zprava, což znamená méně výběhů do středu a dělových ran ze střední vzdálenosti známých z Liverpoolu (kde zpravidla operoval na druhé straně), ale zato větší důraz na tvorbu hru. Žolíkem bude pro Titeho Douglas Costa, který v Juventusu sice často naskakoval do hry až za běhu, nicméně pořád se zmohl na sympatických 12 asistencí. Zprava to teoreticky zvládne i Firmino, ačkoliv oporu Liverpoolu chcete vidět spolupracovat hlavně v těsné blízkosti jeho nejlepšího kamaráda, právě Coutinha.

O Neymarovi s Gabrielem Jesusem už byla řeč výše; význam jejich gólů pro Titeho, který Brazilce soustavně štve ignorací Luana, asi největší současné hvězdy působící na jihoamerickém kontinentu, nelze dost dobře přecenit. Zvlášť když jim kryje záda mj. na mezinárodní úrovni nepříliš prověřené největší překvapení celé nominace, ex-šachtarský Taison. Na Jesusovi, potažmo Firminovi, potom stojí definitivní pohřbívání termínu Neymardependencia (závislost na Neymarovi), kterou se dříve během Dungova dvouletého působení u nároďáku nepovedlo odbourat rovnou devíti testovaným hrotovým útočníkům. Ani jeden z nich až do tohoto ruského výletu nepřežil.