Představení účastníků MS 2018 - Japonsko

Do Brazílie před čtyřmi lety cestovali jako kontinentální šampioni s Hondou a Kagawou papírově na vrcholu sil, aby kompletně shořeli právě jako ten papír, přičemž druhá jmenovaná star ani turnaj nedohrála v základu. Tentokrát Modří samurajové na MS zajíždí v docela opačné náladě, s historicky nejnižšími očekáváními...

Ukazatelů toho, že v Japonsku na světový šampionát příliš lidí zkrátka nemá mandle, existuje hned několik. Na letišti se například letos s fotbalisty loučilo nuzných 150 fanoušků, oproti sedmi stovkám zpřed čtyř let, a jenom dva týdny před výkopem s Kolumbií se největší webová stránka v zemi raději zabývala nemanželskou aférou internacionála Yanagisawy než jakýmkoliv jiným fotbalovým tématem.

Na tiskové konferenci u příležitosti oznámení konečné nominace panovala vyloženě pohřební atmosféra a jakýkoliv pozitivní ohlas vyvolala všehovšudy dvě jména: Ryota Oshima a Takashi Inui. Trenér Akira Nishino, u něhož se před turnajem probírala pro změnu kauza s prostitutkami, během téže tiskovky třikrát zmínil slovo "zázrak"; deklarovat turnajový cíl raději odmítl.

Mezitím diváci na první gól nové éry, která se začala psát teprve letos v dubnu po vyhazovu veřejného nepřítele hráčů i novinářů č. 1 Vahida Halilhodžiće, čekali zdánlivě nekonečných 231 minut. Ani Nishinovo rozhodnutí vyhodit všechny spolupracovníky jeho předchůdce a odjet do Ruska s čistě japonským trenérským ansámblem nezapůsobilo vůbec dobře.

Jinými slovy se tato asijská fotbalová velmoc na světový šampionát zkrátka nikterak netřese, spíš se z něho rovnou předem osýpá.

A což o to, nemít přehnané ambice, to by tomuto navýsost hrdému národu mohlo pro jednou prospět. Jenže pozice outsidera by Japonsku možná slušela, kdyby se do Ruska vydávaly sbírat zkušenosti komety portugalské, respektive nizozemské ligy, Shoya Nakajima (23 let) s Ritusem Doanem (19); kdežto situace je namísto toho přesně opačná. Japonsko na tento šampionát veze svou historicky nejstarší eskadru s průměrným věkem kolem 28 let. (Pro srovnání, průměr prvních dvou výběrů z let 1998 a 2002 odpovídal pouhým 25,3 letům.)

Jestliže se tedy během uplynulého víkendu vítěznými brankami v přípravných duelech svých kvalifikovaných mužstev prezentovalo hned sedm borců do 23 let (Azmoun, Poulsen, Gabriel Jesus, En-Nesyri, Rashford, Mbappé, Arzani), japonští fanoušci mohli tak akorát smutně mrknout na soupisku s brankářskou dvojkou a čtvrtým stoperem, kteří by stejná kritéria splňovali jako široko daleko jediní. Naproti tomu pouze pět členů Nishinovy nominace se v době příštího MS v Kataru stále vtěsná pod hranici 30 let. To je vyloženě depresivní vyhlídka...


Japonci se možná na mistrovství světa poprvé podívali až roku 1998, přičemž do té doby bůhvíjak nedominovali ani vlastnímu světadílu (Asijský pohár například častěji nehráli, než vyhráli — v poměru dva ku jedné); avšak o to silnějšího rázu jejich kontinentální hegemonie od té doby byla a, až na pár posledních let či měsíců, stále je.

Po zmíněném průlomovém MS se konalo celkem pět ročníků Asijského mistrovství. Modří Samurajové až do té poslední edice a senzačního, smolného vypadnutí ve čtvrtfinále nikdy nechyběli v semifinále a hned ve třech případech brali rovnou zlaté medaile.

Na světových šampionátech už je to ovšem horší. Ani když byl ikonický playmaker Hidetoshi Nakata na vrcholu sil a Nippon si mohl užívat výhody domácího prostředí, nebylo z toho nic víc než hořké osmifinálové zklamání s Turky. Těsný a velmi smutný byl přitom japonský krach v té samé fázi turnaje rovněž roku 2010, když Okadův bojovný, disciplinovaný výběr s Paraguayí potopil až penaltový rozstřel.

Pokud Nakata s Nakamurou měli být v tom nejlepším věku kolem roku 2002, totéž posledně platilo pro jiný magický tandem ze Země vycházejícího slunce — Kagawu s Hondou. A zklamání nemohlo být hořčí. Honda sice obligátně zavěsil, ale Kagawa propadl na celé čáře (stejně jako posléze na Asijském poháru), a byl z toho ostudný jednobodový výsledek, korunovaný debaklem od Kolumbie (1:4), přestože se dřív hovořilo o "nejkvalitnějším japonském týmu všech dob". Tentokrát by situace nemohla být odlišnější, tak třeba nyní?





Celistvý pohled na japonskou kvalifikaci zkresluje, byť odlišně než v případě Jižní Koreje. Po úvodní domácí remíze 0:0 se Singapurem, kdy soupeřův brankář Mahbud prostě a jednoduše nereálným způsobem zavřel krám, Halilhodžićovi svěřenci bez problémů protančili druhou fází táhlého cyklu, když skrze výhry 3:0 a 5:0 dokonce ani zdaleka nedávali vzniknout syrské pohádce, která otřásala celým fotbalovým světem jenom rok a půl po ošklivém výbuchu v Saitamě v březnu 2016. Kagawa s Hondou se tenkrát podělili o 3/5 banánů do syrské sítě a Japonci se mohli v konečném zúčtování po osmi duelech těšit ze skóre 27:0. Svět byl tou dobou ještě krásný, ba růžový.

O šest měsíců později se hnedle začínalo panikařit. Samurai Blue na úvod třetí, rozhodující fáze doma ve snaze oplatit jim čtvrtfinále Asijského poháru podlehli Spojeným arabským emirátům, a ani následná osmizápasová série bez porážky důvěru v národní tým v plné míře neobnovila. Japonci během této série ztratili body akorát venku s Austrálií i Irákem, přesto nesdílné tiskovky kouče Halilhodžiće a odvážná posazení Hondy s Okazakim pro klíčové duely doma se Saúdskou Arábií (výhra 2:1) a Austrálií (výhra 2:0), respektive venku se SAE (výhra 2:0, tehdy jedině ze staré gardy startoval "alespoň" Kagawa), jaksi automaticky zavdávaly dusné atmosféře a iluzi krize.

Inu, iluzi... faktem je, že Japonci po většinu rozhodující fáze kvalifikace vítězili spíše umolousaným stylem a nepůsobili tak dominantně, jak by si kdekdo přál, ale neméně důležitým faktem také zůstává, že si v posledním utkání v Saúdské Arábii již mohli dovolit prohrát, poněvadž letenky do Ruska měli předem v kapse. Jako nejlepší tým své skupiny. Ta pravá krize se dostavila teprve později, když Halilhodžić od konce kvalifikace převezl pouze tři z devíti soupeřů, aniž by kupříkladu dokázal vyzrát nad slabým Haiti.


Poté, co mělo samotnému prezidentovi japonské fotbalové asociace (JFA) Kozovi Tashimovi hned pět stálic reprezentace v čele s Hondou, Yoshidou a Okazakim odeslat e-mail s prosíkem, aby byl po ostudném Východoasijském poháru (kde Japonsko s mimořádně nezkušeným kádrem podlehlo Jižní Koreji vysoko 1:4) a březnové přípravě odvolán Vahid Halilhodžić, vesměs celé Japonsko se shodlo na tom, že by skutečně odvolán měl být. A tak se také v dubnu stalo.

Jenom smůla, že se zároveň celé Japonsko neshodlo rovněž na Bosňanově náhradě. Zmínky se tak vzápětí dočkali dokonce i strůjci dvou nejzdařilejších japonských MS, Philippe Troussier (2002) a Takeshi Okada (2010), kteří už tři roky, respektive pět let nikde netrénovali. A pouhou znouzectností se zdáli bývalý i současný kouč olympijského výběru Teguramori s Moriyasuem. Topící se stébla zoufale chytal, to bylo zřejmé na první i druhý pohled. A tak nakonec volba padla na ostříleného Akiru Nishina, od března 2016 technického ředitele JFA.

Pro Japonce taková varianta dávala smysl. Nishino už v závěrečné fázi Halilhodžićova toxického angažmá stejně pro národní tým skautoval hráče, přičemž byl zároveň zapojen do přípravy tréninku a snad i zahajovacích jedenáctek pro ostré zápasy. Reprezentantům byl v dubnu 2018 podstatně blíže než sám Halilhodžić, o tom nikdo nepochyboval. Jednalo se tedy o zachování kontinuity, a zároveň nikoliv — což bylo pro japonský nároďák v dané chvíli dle mnohých ideální.

Akira Nishino navíc není žádný trenérský nazdárek, ba naopak, jeho jméno je podepsáno pod první japonskou olympijskou účastí po 28 letech a tzv. "miamském zázraku", skalpu Brazílie na téže olympiádě (1996), ale také pod vůbec první japonskou klubovou dynastií jménem Gamba Osaka. Mezi lety 2002-11 se Nishinovi podařilo spolehlivě přeměnit lehce nadprůměrný klub ve stabilního stíhače mistrovských vavřínů, a sic titul nakonec získal jenom jediný (2005; plus pět bronzových umístění), dvakrát přitom opanoval národní pohár a roku 2008 slavně dobyl asijskou Ligu mistrů.

Jeho 10 sezon je dnes suverénně nejdelší trenérskou štací v historii J.League. A když pak Nishino po prohraném titulu v posledním kole ročníku 2010 v čele Gamby skončil, zadělal na senzační sestup osackékého velikána jen o 12 měsíců později.

Už tehdy byl Nishino leckým skloňován jako skvělý kandidát na post reprezentačního kouče. Vedle citlivého začleňování neznámých Brazilců (čímž dost dobře nastavil národní trend) koneckonců pro nároďák pomáhal vychovat borce, jakými byli Yuji Nakazawa, Atsuto Uchida, Yasuhito Endo či Tadanari Lee. Navíc jeho tým praktikoval nebojácný, pohledný, ofenzivní fotbal, jehož milníkem byla statečná prohra 3:5 s Manchesterem United v semifinále mistrovství světa klubů 2008...

... jenže teď se zdá, že Nishinovi už dávno ujel vlak. Vždyť se 63letý trenér s takovou pověstí stal prvním japonským koučem od Hanse Oofta (1992), jenž ve svých prvních dvou utkáních ve funkci nedokázal své svěřence inspirovat k ani jedné vstřelené brance. Anebo bychom se snad měli raději upínat k následné čtyřgólové explozi proti Paraguayi, za užití převážně "béčkové" sestavy? V tuhle chvíli vážně těžko říct.




V roce 2016 by volba tahouna rovněž nebyla snadná, ale aspoň by bylo relativně snadné identifikovat dva hlavní kandidáty — Hiroshi Kiyotake řídil celou ofenzívu a tvořil hru skrze průnikové pasy i centry, Genki Haraguchi, jeho ústřední parťák, zase v jednu chvíli řádil jako černá ruka a coby první Japonec v historii dokonce zvládl zavěsit ve čtyřech kvalifikačních zápasech v řadě.

O dva roky později tahouna na slovo vzatého stěží identifikovat; Kiyotake celé jaro promarodil a z tohoto důvodu dokonce schází v nominaci, Haraguchi už po odvolání Halilhodžiće není v takovém kurzu a obránci Yoshida s Nagatomem jsou sice zdaleka nejkonzistentnějšími Japonci, ale také... inu, jsou to holt obránci.

Ukazujeme tudíž na tahouna poněkud neobvyklého charakteru. Na hvězdu, veleznámou tvář, která je za výkony v reprezentaci peskována v podstatě nepřetržitě od podzimu 2015, a jež se aktuálně nachází uprostřed svého nejdelšího čekání na gól v národním týmu. Keisuke Honda, který má prsty v pěti ze šesti japonských brankách na MS od startu svého prvního velkého dobrodružství (2010), za Nippon neskóroval ve svých posledních 14 vystoupeních. Od září 2016. Nechme tuto informaci uzrát...

... a teď za tím pravým důvodem, proč tedy Keisuke Honda v této sekci vůbec figuruje. Tohle je nyní oficiálně jeho tým, proto. Pakliže Japonsko na velké scéně opět selže, (a pokud Honda nějakým zázrakem zároveň nezazáří), tentokrát už nikomu nebude nic bránit v cestě na něj sborově ukázat jako na hlavního viníka. Byl to přeci on, kdo vedl zcela otevřenou rebelii proti Halilhodžićovi poté, co se bosenský kouč v zájmu kolektivních výkonů (!) odvážil Hondu posadit, a vážně hrozilo, že by ho jen taktak, pokud vůbec, vtěsnal i jen do 23členné nominace na nadcházející mundial.

"Poddat se stylu fotbalu, jaký Halilhodžić praktikoval, jenom za tím účelem, abych si zahrál, to by pro mě byla ostuda. Jsem rád, že jsem sobě zůstal věrný," prohlásil bývalý hráč AC Milán těsně po trenérově dlouho odkládaném odvolání. Odvolání především na jeho vytrvalý popud; jinak by se těžko událo takhle pozdě, jen pár květnových a červnových přáteláků před šampionátem.

Japonská fotbalová asociace se takhle de facto veřejně postavila za svého nejslavnějšího i nejvlivnějšího člena kádru, čímž se vydala zhruba opačným směrem, jaký před MS 2014 upřednostnil americký svaz ve vztahu k Landonu Donovanovi, dalšímu vysoce ceněnému "rozvraceči" kabiny. Sám Honda potom měl mít své slovo také v určování formace této nové éry, což jedině potvrdilo skutečnost, že tohle je prostě jeho tým, jeho turnaj. Místo v základu má opět zaručené, za což ovšem nemůže jeho částečná revitalizace v Mexiku (za Pachuku od začátku kalendářního roku nasázel solidních sedm branek), nýbrž bohapustá protekce. Vždyť ve dvou nedávných přípravných kláních působil naprosto mrtvolně.

"Pokud Honda nastoupí ve středu (na desítce), potom z toho určitě budou tři prohry," nechal se nedávno slyšet vážený japonský internacionál Ruy Ramos, mezitímco se v kuloárech živě propírala reálná možnost Hondova letního návratu do J-League, kde naposledy působil 11 let zpátky. Ještě před pár měsíci by z takového kroku všude v Japonsku lidé bouchali šampáňa. Pokud ale 32letému Hondovi tahle ruská labutí píseň nevyjde, příliš lidí jeho comebacku rázem aplaudovat nebude...




Na minulém mistrovství světa 2014 Japonsko nemělo žádného schopného útočníka (přesto nyní po matné sezoně dává další šanci Yuyovi Osakovi), což platilo i po většinu kvalifikace, jakmile šel v reprezentaci rapidně dolů Shinji Okazaki. Ani tentokrát nelze o žádném z Japonců sebevědomě prohlásit, že by rozhodně měl táhnout útok, ale pokud do někoho mohou v Zemi vycházejícího slunce vkládat alespoň opatrné naděje, je to útočník Mainzu Yoshinori Muto.

V letech 2014 a 2015 tomuto chlapíkovi bez přehánění každý krajan zobal z ruky. Sborově se hltala jeho skromnost a dřívější rozhodnutí před ostrým zahájením profesionální kariéry vystudovat prestižní univerzitu Keio, o jeho rekordu pro nejproduktivnějšího nováčka J.League (13 gólů) a následném raketovém startu do druhého ročníku ani nemluvě. Uprostřed surreálného zájmu Chelsea mu každý rád odpustil i ty příšerné růžové kopačky.

Přesně jak velela jeho povaha, Yoshinori Muto se nakonec u výběru příští štace nenechal unést, když ukázal na tehdy ještě Okazakiho Mainz. A ani v jeho dresu zprvu nezahálel; hned v srpnu dvěma zásahy pokořil (Sakaiův) Hannover, aby se koncem října dočkal svého prvního bundesligového hattricku proti Augsburgu (se třemi Korejci v základní sestavě). Ofenzivní duo Malli-Muto po většinu podzimu 2015 vypadalo, že si může dočista podmanit německé publikum.

Jenže pak přišlo únorové zranění kolene, ihned na to ještě jedno vážnější březnové... a kariéra generačního japonského talentu se zčistajasna fatálně zadrhla. Delší pauzu si totiž tokijský rodák musel odbýt i zpočátku sezony 2016/17, přičemž úplný pokoj od zdravotních patálií neměl ani loni. Letos se zase jakž takž chytil, když jeho gól proti Dortmundu Mainz pomáhal zachraňovat v nejvyšší soutěži, ale po většinu ročníku to stále ani omylem nebylo to pravé ořechové.

Nyní 25letý Yoshinori Muto do Ruska cestuje s jarní vizitkou o pěti bundesligových zásazích a uprostřed spekulací o jeho chystaném odchodu z Mainzu. Změna prostředí by mu přitom prospět klidně mohla, nejprve si ale v pozici hrotového útočníka bude muset rozpomenout na své někdejší výkony. Muto sice vyletěl jako levý křídelník, ale výchozí postavení na hrací ploše mu je veskrze ukradené (byť pravé křídlo mu v generálce s Paraguayí moc nesvědčilo). Svůj houževnatý driblink a obounohou koncovku může na odiv vystavovat kdekoliv.




Akira Nishino se Japonska ujal pouhé dva měsíce před výkopem šampionátu a hned při své premiéře nešikovně testoval rozestavení 3-4-2-1/3-4-3, v médiích před utkáním titulované jako "Hondův systém". Nippon následně krachl s Ghanou 0:2, Honda nezahrál, a ještě v 75. minutě trenér urychleně přecházel na formaci 4-4-2. Třebaže se pro následnou prohru se Švýcarskem (s opětovně mizerným Hondou) a generálku s Paraguayí (v dramaticky pozměněné sestavě) Nishino uchýlil k familiárnímu 4-2-3-1, vzhledem k velké zásobě zadáků, z nichž pár je i zvyklých na tříobrancovské systémy z klubu (Endo, Makino), nelze tuto variantu zcela vyloučit. Japonci ostatně v minulosti s přechodem na takové rozestavení slavili velký úspěch ve finále Asijského poháru 2011 (kdy se takhle vypořádavali s fyzičností Australanů) i v devadesátých letech, kdy mužstvu z pozice libera velel legendární Masami Ihara.

Na tomto místě nicméně nutno poznamenat, že oproti časům minulým japonský trenér momentálně nedisponuje dostatečně pružným a kvalitním ansámblem na to, aby takový systém skutečně fungoval. Byť Tomoaki Makino uprostřed této formace v Urawě slavil kolektivní úspěchy, jako nejútočnější z daného trojlístku zároveň často vyzýval ke kritice či pobaveným reakcím. Jednatřicetiletý zadák navíc dosud nepřesvědčil ani na mezinárodní úrovni (naopak odehrál jeden ryze katastrofální Východoasijský pohár) a na turnaj cestuje hlavně jako lídr do kabiny i coby důkaz neochoty japonských funkcionářů a trenérů riskovat, jež se projevuje ve všech řadách. Veterán z MS 2014 Masato Morishige či jeden z dua mladíků Kashiwy Reysol, Yuta Nakayama a Shinnosuke Nakatani, by téměř dozajista představovali lepší volby.

Makino se každopádně zdá být Nishinovým favoritem na roli partnera Mayi Yoshidy, který je zřejmě nejkonzistentnějším reprezentantem posledních let a jakožto občasný kapitán Southamptonu také aktuálně nejúspěšnějším Japoncem v přední evropské lize. Místo Makina by nicméně leckdo preferoval Gena Shojiho, jednoho ze dvou povolaných stoperů Kashimy Antlers, který se loni na MS klubů vyšvihl se solidním výkonem proti Realu Madrid, když po 90 minut zdatně stínoval Cristiana Ronalda, dokud mu v prodloužení nedošel dech.

Záda bude stoperské dvojici krýt znovuzrozený, nesmrtelný, avšak nadále sotva jistý Eiji Kawashima. Ten se pro většinu kvalifikace na tento mundial vytratil, aby se nedávno vrátil zpátky mezi tři tyče a proti Ghaně při Nishinově debutu okamžitě vyrobil hrubku. V tuto chvíli tudíž nelze vyloučit, že Kosuke Nakamura udělá Kawashimovi totéž, co Kawashima udělal před osmi lety očekávané jedničce Narazakimu — a sice, že zjevného favorita na poslední chvíli z brány vytlačí a ukradne si turnaj pro sebe. Nakamura je jedním z pouhých dvou členů nominace do 23 let a snad všichni diváci J.League jsou přesvědčeni, že Japonsko už dlouho nepřihlíželo rozvoji takhle nadaného gólmanského talentu.

Kraje obrany se zdají být obsazené napevno. Ovšem zatímco Yuto Nagatomo se v reprezentaci těší o mnoho lepší reputaci než na klubové úrovni, a dokonce tam naráz smysluplně podporuje útok i zajišťuje stopery, což se mu v Interu tolik nedařilo, Hiroki Sakai je spíš jeho přesným opakem. V Marseille se poněkud překvapivě usadil, vyhrál a stal se klíčovou součástkou systému Rudiho Garcii, avšak v reprezentaci jeho atleticismus a podpora ofenzívy prozatím až tak nevynikají. Alternativou je jeho jmenovec Gotoku, jenž slušně zahraje i vlevo, potažmo Wataru Endo, který je ale o třídu lepší uprostřed pole; buď v záloze, nebo jako třetí stoper do neortodoxní Nishinovy formace.

Úloha defenzivního štítu, či v případě potřeby libera v systému 3-4-2-1, bezpochyby připadne kapitánovi Makotovi Hasebemu. Pracovitý středopolař si nejprve vyválčil status ikony ve Wolfsburgu, nyní na něm pracuje ve Frankfurtu, a jakožto spolehlivá stálice si zahraje základ už na třetím mundialu. Poprvé mu ještě sekundovali Yasuhito Endo s Yukim Abem, podruhé se už objevoval vedle Hotarua Yamaguchiho, který se v základu očekává i po čtyřech letech. Energický, neúnavně napadající středopolař si v uplynulém cyklu prošel poměrně zběsilým vývojem; krátce si zahrál Bundesligu za Hannover, aby se roku 2016 bizarně vrátil do tehdy druholigového Cereza Osaka. Nyní už je Cerezo zase elitním prvoligovým mužstvem, ale samotný Yamaguchiho (stěží viditelný) progres leckoho znepokojuje, byť jeho svižná hra oproti opatrnému Hasebemu dál podpírá japonskou rozehrávku v hloubi pole.

Yamaguchi se v tuto chvíli rozhodně jeví nahraditelným, otázkou však zůstává... kým. Takový Morioka zůstal kontroverzně doma, Ideguchi se sám odstřelil podivným přesunem do Leonesy, a opravdu přesvědčivé alternativy tak v Rusku postrádáme. Gaku Shibasaki měl už dávno být "novým Endem", což se uplně nevyplnilo. V jednu chvíli se sice v Tenerife jevil velmi dobře, a stále je nejodvážnějším tvůrcem hry v kádru, ovšem trenéři Nipponu do něj dlouhodobě nevkládají valnou důvěru. Ryota Oshima je na tom vlastně podobně: jeho setrvání v nominaci leckoho překvapilo, ovšem ve prospěch tahouna Kawasaki Frontale potichu hovoří rozdílové výkony na zlatém Asijském poháru do 23 let (2016) i schopnost kontrolovat držení míče.

Pozoruhodné je, že Oshima vedle W. Enda a Uedy (kteří si patrně nekopnou) zosobňuje jediného přeživšího z oné vydařené olympijské kvalifikace. A jakkoliv Takuma Asano si za své vyškrtnutí z předběžného výběru může dočista sám, když se rozhodl po postupu do první ligy setrvat ve Stuttgartu a téměř si nezahrál, další Nishinovy tahy se už ospravedlnit zkrátka a dobře nedají. Shoya Nakajima, nejužitečnější hráč daného Asijského poháru "23", v Portugalsku všem bral dech coby tahoun prvoligové senzace z Portimonese a jako jediný aktér Ligy NOS zaznamenal dvojciferný počet gólů i asistencí (u obou tak akorát deset), přesto nějakou záhadou nebyl začleněn ani do širší, 27členné (!) nominace. Mladíkova střelba z dálky i kreativita přitom mohly už zde dělat rozdíl, což platí též pro střelecké kvality Yuyi Kuba z Gentu.

Ba ne, Nishino se raději vydal cestou pochlebování veteránům. A tak v nominaci neschází Keisuke Honda, kterému se dostane ještě jedné příležitosti na postu ofenzivního záložníka, přestože v reprezentaci doposud zdaleka nejlépe zahrál jako falešné pravé křídlo (Asijský pohár 2015), respektive falešný hrotový útočník (MS 2010). Honda je nicméně jedna věc (a nemělo by se úplně podceňovat to, že v roce 2015 zavěsil v deseti ze čtrnácti zápasů Japonska); přítomnost dvou celebrit jménem Shinji je věc druhá, přeci jen odlišná a v Japonsku mnohem kontroverznější, i přes jejich společnou sbírku více než dvou stovek reprezentačních startů.

Kagawa do Ruska zajíždí vesměs ve stejné pozici jako Shunsuke Nakamura do JAR roku 2010; čistě na základě zaprášené reputace a ničeho dalšího. Ovšem zatímco Nakamura si to aspoň za dlouhodobý přínos nároďáku zasloužil, Kagawa svůj vrchol prožil proti Itálii na Konfederačním poháru 2013, a od té doby byl v modrém dresu více či méně k ničemu. Přehršel šancí dostal leckde ve hřišti, ale nestabilita na klubové scéně ho holt připravila o jakoukoliv sebejistotu. Jeho přihrávky jsou typicky ustrašené, jeho aktivita ve vápně soupeře bezzubá. To druhé poslední dobou platí také pro mistra Anglie Okazakiho, který teď v reprezentaci spolehlivě plní už akorát roli příkladného pracanta na hrotu či pravém křídle. Od začátku roku 2016 vsítil za Nippon jen dvě soutěžní branky, proti Afghánistánu a Thajsku, mezitímco stihl spálit až neúnosné množství vyložených šancí.

Kagawa se teoreticky do základu může procpat na základě podílu na třech brankách Japonska v generálce s Paraguayí, avšak v tomto okamžiku si jen těžko představit, kudy by tak činil. Nalevo o svou šanci bojují Takashi Inui s Usamim, přičemž mírně navrch by měl mít proti Paraguayi dvougólový křídelník Eibaru, jenž má za sebou jako jeden z mála Japonců uspokojivou sezonu na klubové úrovni. Pro Usamiho hovoří větší gólovost, sráží ho ale nemastná neslaná reprezentační minulost. Vpravo by měl operovat Halilhodžićův tažný kůň Genki Haraguchi, který už pro Nishina vykonával i pozici křídelního beka a obvykle dodává mnohdy upachtěnému japonskému projevu na potřebném drajvu.

Hrotová pozice je obřím otazníkem. Nishino se úplně vybodl na hvězdu J.League Mua Kanazakiho a doma nechal i Yuyu Kuba, Halilhodžićova dvougólového startéra ze sklonku kvalifikace, takže se Nippon bude opírat o notorické paliče Yoshinoriho Muta (tomu jde alespoň k duhu obounohost, velká inteligence při výběru palebných pozic i relativní pohotovost při vypouštění rány) a Yuyu Osaka, který na rozdíl od kolegy balony spíš podrží a rozdá, než že by je zametal do sítě.