Představení účastníků MS 2018 - Kolumbie

Na druhý světový šampionát v řadě se pod Josém Pékermanem chystá Kolumbie, a ačkoliv měla tentokrát nepříjemné starosti se samotným propadnutím kvalifikačním sítem, v Rusku se od ní opět čekají velké věci. Cuadrado s Jamesem se vrací na scénu, tentokrát už doplněni o zdravého Falcaa. Show může začít...

Od minulého mistrovství světa se proměnilo poměrně dost; samotná přítomnost 18gólového Falcaa na hrotu poté, co útočník do Brazílie kvůli zranění nemohl, by měla dělat zásadní rozdíl. Nově obsazené jsou také kraje obrany, odkud se uklidili veteráni Armero se Zúñigou, a levé křídlo bude nově brázdit od Vánoc rozjetý někdejší nejlepší hráč belgické ligy José Izquierdo.

Na těch zcela zásadních pozicích si každopádně kolumbijské mužstvo užívá potřebné kontinuity, zatímco ty zbylé se docela pravděpodobně povedlo vylepšit, takže se s ním opět musí počítat minimálně do vyřazovacích bojů. A nejspíš ještě dále.

Pékermanův trenérský štáb navíc nedávno přibral jednu velkou osobnost — poté, co v Itálii složil všechny nutné zkoušky, vydal se za svým oblíbeným koučem ze zlatého MS do 20 let (1997) i svého jediného seniorského mundialu (2006) bývalý skvělý záložník Interu Milán Esteban Cambiasso. Jeho nová role má zahrnovat především skautování soupeřů.

Argentinci na lavičce, Kolumbijci na hrací ploše, stále žijící neporazitelná série Josého Pékermana s evropskými soky v zádech (sedm zápasů, většina ale přátelských), a v zásobě skvělé zkušenosti s africkými i asijskými soupeři z minulého šampionátu (2:1 s Pobřeží Slonoviny, 4:1 s Japonskem) ... inu, vypadá to, že Kolumbijci mají před výkopem turnaje všechny mety pokryté, a lze jim tak věřit na další skvostný, třeba opět devítibodový výsledek.


Není žádným tajemstvím, že Kolumbijci nepatří k historicky nejúspěšnějším fotbalovým zemím. Vždyť Rusko uvidí teprve šestou kolumbijskou účast na mistrovství světa, a to ještě navíc první čtyři pokusy nedopadly zrovna nejslavněji. V současnosti už stabilní člen nejlepší dvacítky žebříčku FIFA se ovšem nenechá nikterak rozhodit vzpomínkami na předešlé neúspěchy, zvlášť když může navazovat na bezprecedentní účast ve čtvrtfinále.

Ale pěkně od začátku. Své první mezinárodní duely odehráli Kolumbijci v roce 1938, kdy se výběr sestavený výhradně z hlavního města Bogoty vydal zápolit na Středoamerické a karibské hry, kde při šestičlenném obsazení finišoval na třetí pozici. Ještě ve stejném roce se stihli Kolumbijci zúčastnit Bolívijských her v Bogotě, aby si po sedmi letech odbyli též premiéru na matičce Copy Amériky, kde dostali za vyučenou od Brazílie, Uruguaye i Argentiny. Tři obdržené góly, sedm gólů, devět gólů. Pěkně postupně, od jednoho trapasu k většímu a největšímu.

Další poprvé zažil kolumbijský reprezentační výběr v roce 1958, kdy se premiérově zapojil do kvalifikace na mistrovství světa. Nutno podotknout, že by se tak stalo již o čtyři roky dříve, nebýt aféry známé pod názvem El Dorado. To se organizátor domácí kolumbijské soutěže odtrhl kvůli vnitřním sporům od FIFA, která se rozhodla potrestat kromě ligy i reprezentaci. Ihned na svůj první pokus se nicméně kolumbijská trikolóra na mundial kvalifikovala, a byť se pakovala domů už po skupině, jednoho z nejlepších gólmanů historie, Lva Jašina, donutila lovit míč ze sítě rovnou čtyřikrát, mezitímco se Marcos Coll zasazoval o první a poslední gól v dějinách MS vstřelený přímo z rohového kopu, od rohového praporku.

Na dlouhou dobu největší úspěch na světovém šampionátu zažila Kolumbie v roce 1990, kdy po výhře nad SAE, prohře s Jugoslávií a dramatické remíze se Západními Němci poprvé slavila postup do vyřazovací části. A nemuselo zůstat jen u osmifinále, kdyby legendární excentrický brankář Higuita v prodloužení zápasu s Kamerunem neselhal, v blízkosti půlící čáry nepřišel o míč a nedaroval tak snadný postupový gól Rogerovi Millovi.

Čtyři roky nato se už od Kolumbie čekalo rovnou zlato. Vždyť tým prošel kvalifikací bez jediné porážky, dokonce nasázel historického "bůra" Argentině. Jenže na samotném závěrečném turnaji potom kolumbijský výběr vystavěný kolem Carlose Valderramy zvýšenému tlaku hrozivým způsobem podlehl; zkraje nestačil na Rumunsko ani domácí USA a bylo vymalováno. Vysoká očekávání kolumbijské veřejnosti záhy potvrdila jedna velice smutná událost: Andrés Escobar, autor smolného vlastního gólu z osudového druhého utkání proti Američanům, byl krátce po skončení turnaje nemilosrdně zastřelen jedním ze členů kolumbijského kartelu.

Od té doby se Kolumbie na mistrovství světa dostala už jen dvakrát. Ve Francii 1998 nepostoupila ze skupiny. Čtyři roky staré brazilské trápení s Kolumbijci ve čtvrtfinále domácího šampionátu a Neymarův úraz pak asi nikomu připomínat nemusíme. Předlouhé, 16leté čekání na mundial si mimochodem Kolumbijci vyplnili alespoň historickým (a dosud posledním) zlatem na domácí Copě Américe (2001).





"Tenhle kvalifikační cyklus vejde do dějin jako ten vůbec nejtěžší odehraný," prohlásil José Pékerman poté, co se Kolumbijci konečně — se všemi končetinami odřenými na kost — procpali na nadcházející letní oslavy kopané. Šedovlasý mazák se takhle sice loni v říjnu stal vůbec prvním argentinským koučem, který zvládl své týmy provést třemi odlišnými kvalifikačními spletenci, ale že se tedy jednalo o případ "do třetice všeho tuhého".

Zatímco s Argentinou se před MS 2006 umístil na druhé příčce, jen o skóre za Brazílií, a před čtyřmi roky s Kolumbií finišoval stejně vysoko poté, co jeho tým doma rozstřílel Uruguay a přivezl celkem čtyři body z Chile a Argentiny, tentokrát to bylo o něčem docela jiném.

Los Cafeteros se sice po většinu doby drželi na postupujících příčkách a cestou do Ruska si připsali třeba cenné venkovní skalpy Ekvádoru či Paraguaye, ovšem speciálně od začátku loňského srpnového srazu se už v podstatě jen a jen klepali. Ze závěrečných čtyř duelů totiž sami Kolumbijci vytěžili pouhé tři body za tři remízy, a nakonec se jen velice nervózně ohlíželi za sebe, kde jim s odstupem jediného bodu dýchali na záda hned dva soupeři, Peru a Chile.

Co je na tom všem vůbec nejhorší, to je kolumbijská bilance s opravdu složitými soupeři. Ano, zóna CONMEBOL se nejspíš skutečně vyrovnává, v tom Pékerman může mít pravdu, avšak aby pouhé dvě výhry z celkového počtu sedmi přišly v utkáních s mančafty, které reálně bojovaly o účast na závěrečném turnaji (Peru doma, Paraguay venku), a ani jedna se nenarodila v zápasech se zbytkem první čtyřky, to je vskutku smutná statistika nehodná jakékoliv pýchy.

Nuzné dva body ze šesti střetnutí s Brazílií, Argentinou a Uruguayí — to je suverénně nejhorší vzájemná bilance s touto tradičně silnou trojkou od zavedení současného formátu (MS 1998). Achich ouvej.


Aby měl v Kolumbii kouč z jiné jihoamerické země takhle silnou pozici, to věru není obvyklé, ba se to donedávna zdálo přímo nereálné. José Pékerman sice před čtyřmi lety nebyl prvním Argentincem, který kdy Kolumbijce na mistrovství světa vedl, jenže zde nutno poznamenat, že Adolfo Pedernera si v Chile roku 1962 příliš fanoušků jednou remízou a dvěma prohrami získat nemohl. To Pékerman — první cizinec v čele La Tricolor od začátku 80. let — okamžitě Kolumbii vrátil po dlouhých 16 letech na mundial, kde s ní následně uhrál historické čtvrtfinále.

Ba ne, tenhle 68letý veterán už v Rusku vážně nemusí nikomu nic dokazovat; z kolumbijských pamětí nemá šanci zmizet. Těsně před odjezdem na šampionát koneckonců z rukou prezidenta Santose převzal tzv. Orden de Boyacá, nejvyšší čestný řád Kolumbie, přičemž už dávno platí za kolumbijského občana (o druhý pas zažádal dokonce v první den své štace). Od "předraženého Argentince", jak ho novináři po nástupu ke kormidlu titulovali (a že Pékerman vážně bral dost, zhruba 200krát víc než průměrný Kolumbijec), urazil věru řádný kus cesty.

Pékerman začínal u mládežnických argentinských výběrů, aby na přelomu tisíciletí dohlédl na parádní sérii tří titulů mistra světa do 20 let v rozmezí pouhých osmi let. Následně odolal první nabídce vést seniorský nároďák a raději dohlížel na práci Marcela Bielsy z pozice generálního manažera všech reprezentací. Teprve před MS 2006 se na startu "Messimánie" k převzetí váženého postu uvolil a v Německu si záhy prožil největší zklamání své kariéry. Argentinci sice na světovém šampionátu bavili možná nejvíc ze všech, ale co naplat, končili přece už ve čtvrtfinále.

Světový šampionát zpřed čtyř let proto pro Pékermana znamenal velkou satisfakci. Zkroušenou Kolumbii, které mundialy v letech 2002 (chyběl gól), 2006 a 2010 (chyběla výhra) utekly vyloženě o chlup, vyspravil natolik, že o ní aktuálně můžeme směle hovořit přinejmenším jako vážném o kandidátovi na čtvrtfinále. Ruský šampionát bude pro Pékermana téměř jistě kolumbijským adieu; nezbývá, než tuto nefalšovanou legendu vyprovodit se ctí...




Je mu teprve 26 let, a přitom ho už mnozí řadí na samotný piedestal kolumbijských velikánů, před Carlose Valderramu či Willingtona Ortize. James Rodríguez nemusí být nutně talentovanější než oba zmínění borci (zvlášť Valderrama zřejmě bavil vydatnější měrou), ale jím zanechaný vliv na kopanou v rodné zemi i samotný národní tým je už teď dozajista silnější.

Prezident jihoamerického státu a držitel Nobelovy ceny za mír Juan Manuel Santos ho koneckonců veřejně prohlásil za vzor kolumbijské mládeže. Ze všech kolumbijských celebrit v popularitě na sociálních sítích zaostává pouze za Shakirou (což mu nelze dost dobře vyčítat). Zrovna nedávno se stal prvním aktivním fotbalistou se svou vlastní kryptoměnou, JR10 Token. Objevil se v reklamách Adidasu, Huawei, Calvin Klein i předních kolumbijských společností. Stal se prvním Kolumbijcem, který dobyl evropskou Ligu mistrů, a to rovnou dvakrát, nehledě na to, že jako první kolumbijský výherce zlaté kopačky na mistrovství světa podpíral historickou čtvrtfinálovou účast své domoviny. Je zkrátka kolumbijskou ikonou nevídaných rozměrů.

Co se první poloviny dvouletého hostování v Bayernu týče, nemůže být James Rodríguez zcela spokojen. Individuální bilance o sedmi gólech a 11 asistencích sice není vyloženě špatná, ovšem speciálně vyřazení v semifinále Ligy Mistrů s pozdějším vítězem a technicky stále ještě Jamesovým zaměstnavatelem Realem Madrid muselo být hořkou pilulkou ke skousnutí.

Před tímto turnajem James hlásil, že chce postup do semifinále. A což o to, kvalitu na to Kolumbie má, nicméně leccos bude odvislé právě od výkonů 26leté modly. Ta v kvalifikaci táhla kolumbijskou ofenzivu poměrně spolehlivě (šest branek a čtyři nahrávky ostatně odpovídají 48 % všech gólů), ale co zlepšovat stále je — především po předloňské výroční Copě Américe, kde se James vytáhl v prvních dvou zápasech, aby pak k výslednému bronzu již hmatatelně nepřispěl, a po vztyčeném prostředníčku novinářům uprostřed komplikované kvalifikace.

Sám Rodríguez na druhou stranu pořádný úspěch vybojovat nemůže. Letos bude v podstatně složitější pozici než před čtyřmi lety; letos již nemá šanci být tzv. breakout star turnaje. Celý svět o něm už dávno ví, a Kolumbie na jeho osobu bude spoléhat o to víc. V přípravě to zatím střídavě šlo i drhlo; v březnu Francii pomáhal skolit dvěma asistencemi, záhy však nic neudělal s bezbrankovými vizitkami proti Austrálii a nedávno Egyptu (kdy sám nastřelil tyč).

Perličkou z osobního života je, že se ve druhé půlce loňského roku James rozvedl se svou manželkou Danielou, sestrou svého spoluhráče z reprezentace Davida Ospiny. Na vztazích hráčů v kabině to však podle všeho nezanechalo žádné následky. A Kolumbie si to ani nemůže dovolit.




Mistrovství světa s Kolumbií a bez Maria Yepese si snad žádný fotbalový fanoušek ani nechce představit. Zrovna tenhle 22letý mladík by nicméně letošní ročník mohl učinit alespoň o něco stravitelnějším. Ne snad že by byl jeho přímou a zcela evidentní náhradou — v kvalifikaci dokonce naskočil jen do čtyř duelů (a nebyl u ani jedné výhry, kuriózně), přičemž na rozdíl od Yepese raději hraje s balonem a nedominuje tolik ve vzduchu jako spíš na zemi, kde je jeho velkou devízou precizní čtení hry i skluz. Pokrýt si před ním míč vážně není nic jednoduchého.

Ovšem kde se Dávinson Sánchez může stát skutečným pokračovatelem Yepese, to je v otázce dlouhodobého přínosu nároďáku. Tenhle chlapík má totiž strop pěkně vysoko a společně s Yerrym Minou reprezentují novou kolumbijskou školu konstruktivních stoperů. Když Sáncheze v útlém věku čirou náhodou odhalil současný kouč Mexika Osorio, platil ještě za záložníka. Nyní platí za expanzivního stopera jako dělaného pro systém se třemi stopery.

Není tedy divu, že za něho Tottenham neváhal po jediné sezoně v Ajaxu, kdy byl oceněn jako klubový hráč roku, vysázet na stůl rovnou 42 milionů liber. A není divu, že Dávinson Sánchez příliš času na aklimatizaci v Premier League nepotřeboval. Na jaře byl naprostou stálicí sestavy Spurs, kterým nakonec vydatným způsobem pomáhal na třetí příčku, a vysloužil si reputaci jednoho z nejlepších stoperů v soubojích 1 na 1 (věru není náhodou, že Sánchez dle svých slov vzhlíží zrovna k Francovi Baresimu) spolu s novým květnovým kontraktem do roku 2024.




Kolumbijci vyznávají stejně jako většina jihoamerických celků ofenzivní fotbal plný narážeček. V kvalifikaci většinou nastupovali v rozestavení 4-2-3-1, které místy přecházelo do 4-4-2, kdy se v útoku pohyboval také James Rodríguez.

V bráně je stálým komponentem sestavy David Ospina. Ovšem v poslední době stálým zdrojem nespolehlivých výkonů. Gólman Arsenalu sice disponuje solidními reflexy, často se však nevyvaruje hrozivých kiksů, které jeho tým můžou na konci zápasu hodně mrzet. Například dvěma hrubkami na konci zápasu daroval výhru v domácím kvalifikačním utkání Paraguayi, což málem stálo Kolumbii postup. Také v Peru je určitě Ospina populární osobou, neboť svým nekvalitním zákrokem proti přímému kopu Guerrera posunul Inky na MS. Ovšem trenér Pékerman Ospinovi věří i nadále, tak mu přejme, ať tohoto rozhodnutí nelituje.

Jasnou volbou pro obsazení levého kraje sestavy byl až donedávna Frank Fabra, jenže ten si na tréninku přetrhl křížový vaz v koleni a na poslední chvíli byl místo něj povolán veterán Farid Díaz. Místo v základní sestavě však patrně obsadí Johan Mojica z Girony, který prožil slušnou sezonu, připsal si ve 30 utkáních čtyři asistence a svou nezanedbatelnou měrou tak přispěl k vynikajícímu výsledku Girony v La Lize.

Stoperská dvojice začne pravděpodobně ve složení Dávinson Sánchez - Cristián Zapata. Zatímco Sánchez si svou první sezónu v Anglii musel užít, Zapata v AC Milán nenastupoval pravidelně, nyní ho trápí zdravotní neduh, a je tedy klidně možné, že bude v sestavě nahrazen Óscarem Murillem. V úvahu připadá také nasazení talentovaného Yerryho Miny, který však o místo v sestavě Barcelony teprve bojuje. V reprezentaci je každopádně na stopera nezvykle produktivní, když v sedmi zápasech vsítil tři góly. Pozici pravého beka už nějakou dobu okupuje ofenzivně laděný fotbalista PSV Eindhoven Santiago Arias. V letošní sezóně zaznamenal tři branky a šest asistencí a Kolumbijci od něj jistě očekávají množství kvalitních přihrávek do vápna. V přípravě byl na pozici pravého obránce zkoušen také jinak středový záložník Jefferson Lerma, který by však neměl Ariasovu pozici nijak ohrozit.

Pozice dvou defenzivních štítů Carlose Sáncheze a Abela Aguilara se od MS před čtyřmi lety v reprezentaci prakticky nezměnila. Typicky defenzivní záložník Sánchez, přezdívaný "La Roca" (Skála) pro svou sílu a schopnost rozrážet soupeřovy útoky, se letos přesunul do Espanyolu, kde například pomáhal vynulovat Real Madrid. Zatímco Sánchez se téměř výhradně soustředí na pomoc defenzivě a posouvání míče na své spoluhráče, Aguilar i po přesunu zpět do své domoviny v menší míře podporuje též útok. Vyznačuje se zejména kvalitní střelbou z dálky. Pravděpodobnou alternativou by pak bylo zařazení Wílmara Barriose, nicméně nabízí se rovněž ofenzivnější a pro nezaujatého fanouška mnohem lákavější varianta s Mateusem Uribem ve středu hřiště. Sedmadvacetiletý hráč mexické Amériky je některými fanoušky přirovnáván k Arturu Vidalovi. Jedná se o velmi dobře technicky vybaveného hráče, který se nebojí jít do zakončení, a to mnohdy i velmi akrobatického.

Jednoznačným mozkem kolumbijské hry je výše popsaný tahoun James Rodríguez, deroucí se také do vápna a následného zakončení společně s hrotovým útočníkem. Nahraditelný sice není, v případě nějakých problémů by na jeho místě nicméně alternovala svého času velká naděje, nyní stagnující lavičkář v River Plate, Juan Quintero. Z křídel budou Jamese podporovat zleva José Izquierdo a zprava Juan Cuadrado, oba velmi dobře technicky i rychlostně vybavení fotbalisté. Jistým překvapením je absence Edwina Cardony na MS, protože bez něj v sestavě není křídelních hráčů nazbyt, nicméně za to si on může dočista sám — při přátelském duelu s Jižní Koreou na protihráče posměšně dělal "šikmé oči" a po zásluze vyfasoval tvrdý trest. Z křídla je v reprezentaci nucen nastupovat také Luis Muriel, potažmo již zmíněný Quintero se svou citlivou levačkou. Zahrát na obou křídlech může i výše opěvovaný Uribe.

Na hrotu by měl mít alespoň zpočátku jistou pozici Radamel "El Tigre" Falcao, který po nepodařených angažmá na Britských ostrovech znovu ožil v Monaku, kde střílí góly jako na běžícím páse. Kolumbijská soupiska obsahuje ještě jména útočníků Carlose Baccy (1. alternativa) a Miguela Borji (2. alternativa). I přes nespornou kvalitu v ofenzivě se však zejména na konci kvalifikačního cyklu přestalo dařit Kolumbijcům dávat góly. V posledních čtyřech zápasech vstřelili jen tři góly, z toho dva nicméně obstaral navrátilec Falcao, který mezi listopadem 2015 a říjnem 2016 z reprezentace dočista zmizel a nebyl využit ani v březnu 2017.