Představení účastníků MS 2018 - Korejská republika

Jubilejní desátá účast na mistrovství světa v řadě, a přece doslova nikdo v zemi nemá chuť cokoliv oslavovat. Jižní Korea na dostavení světové smetánky vyloženě doklopýtala, nechala bývalého kouče Uliho Stielikeho dramaticky přesluhovat, a nyní na poslední chvíli vše lepí, aniž by měla ustálený plán A. Tohle může být pořádný výbuch, ještě horší než ten čtyři roky starý...

Celý úpadek jihokorejského národního týmu je o to pozoruhodnější, že se bavíme o úřadujícím vicemistrovi kontinentu. Také na Asijském poháru 2015 vedl Taegukovi válečníky bývalý zadák Realu Madrid, ovšem to je zároveň jediná světlá (a pořád ne ryze pozitivní) chvilka z celého jeho 33měsíčního angažmá, které se mimochodem stalo nejdelším v dějinách reprezentace.

Nikdo pořádně nechápe proč, a není opravdu nejmenšího sporu nad tím, že to Korejská fotbalová asociace celé nechala zajít až příliš daleko. Když Korejci padli v Íránu, aniž by si vypracovali jedinou střelu na bránu, pustil se Stielike do prapodivného vysvětlení, že holt Koreji schází hráči jako Sebastian Soria (legenda Kataru, která ale nikdy nevystrčila paty z adoptovaného domova), čímž definitivně ztratil i toho posledního diváka, který mu věřil.

Jakmile se Stielike začal vymlouvat na nefunkční mládežnické struktury ve východoasijské zemi, ničím si nepomohl. A nic už nezvládlo zachránit ani Cha Du-riho angažmá do role skauta/analytika. Ikonický bek se měl v první řadě coby veterán Asijského poháru 2015 pokusit propojit trenéra s kabinou; na to už ovšem bylo pozdě, všechny schůdné mosty byly spáleny.

Poznámka o Soriovi se veřejně nelíbila Son Heung-minovi ani Ki Sung-yuengovi, který připustil, že zahraniční koučové holt mají jinou mentalitu, nekompatibilní s Korejci. Aby dvě největší hvězdy do mikrofonu vyjádřili svůj nesouhlas s trenérem, na to nikdo nebyl zvyklý. A korejský fotbal jako by v tu ránu byl uvržen pár let zpátky, do neslavného incidentu s karamelkami, které byly vrhány na kouče Hong Myung-boa a jeho svěřence po příletu z minulého mundialu.

Když si k tomuhle všemu přičtete, kterak se z evropských kolbišť vytratili dříve velebení hráči jako Lee Chung-yong (čerstvě propuštěný Crystal Palace), Kim Bo-kyung (nyní v Japonsku), Hong Jeong-ho (Čína, nyní hostování v korejském Jeonbuku) Kim Jin-su či Park Joo-ho (oba restartující své kariéry zpátky doma), není divu, že se korejští fandové aktuálně topí v depresi.

Když si potom těsně před turnajem přetrhl achillovku Kwon Chang-hoon, jeden z mála světlých ostrůvků z Dijonu a teprve šestý Korejec s alespoň 10 góly v jedné sezoně evropské ligy, mnozí měli doslova na krajíčku. Vypadalo to, jako by si někdo z hrdé asijské krajiny vyloženě střílel.

Možná právě tento předem zkroušený přístup, pozice totálního outsidera, může Korejcům nějakou záhadou prospět, ačkoliv obdobná situace zpřed čtyř let nasvědčuje spíše přesnému opaku. Z brazilského kádru do Ruska cestuje osm borců, což na pohled není hodně ani málo, spíš teoreticky ta zlatá střední cesta, a čistě statisticky je tohle ten průměrně nejstarší korejský výběr putující na MS od pradávného roku 1954. Těžko říct co to znamená, ale třeba v sobě Korejci nakonec někde v hloubi najdou potřebnou vyspělost a kvalitu, která je posune dále...


Z historického hlediska je Korejská republika nejčastějším asijským účastníkem mistrovství světa. Loni si vybojovala už v pořadí jubilejní desátou letenku na závěrečný turnaj, přičemž na něj nepřetržitě postupuje už více než 30 let. To je ale pořád ještě veskrze nedávná minulost, o něco dřív to s Korejci tak slavné nebylo. Ačkoli si hned v 50. letech začali na asijském kontinentu získávat velké renomé a v letech 1956, respektive 1960 ovládli Asijský pohár, celý širý svět o jejich umění dlouho nic moc nevěděl.

Šíření asijské kopané do všech koutů světa příliš nenapomohlo ani korejské epizodní vystoupení na švýcarském šampionátu roku 1954. Tam se Taegukovi válečníci vypravili jako teprve druzí asijští zástupci v pořadí (a ruku na srdce, ve Francii roku 1938 za dnešní Indonésii promlouvali spíš nizozemští kolonizátoři), aby v obou duelech utržili ošklivé debakly — 0:9 s Puskásovým a Kocsisovým Maďarskem, 0:7 od Turků — a pak jim šlo hlavně o to, co nejrychleji z Evropy vypadnout. Faktory jako 48hodinový let se šesti zastávkami, nezkušenost a zanedbatelná kvalita asijské kopané tehdy stály za nevyhnutelným krachem.

A popravdě, pro Korejce bylo zdaleka nejdůležitější, že předtím v kvalifikaci zcela zostudili Japonsko, jen dekádu po jeho stažení ze země v roli kolonizátora. Barážový zápas z Tokia se stal dokonce historicky první událostí v korejských dějinách, která si vyžádala radiový přenos ze zahraničí. Korejci přitom uprostřed husté sněhové vánice řádili jako nikdy a zvítězili 5:1.

První korejská zkušenost s mistrovstvím světa doteď spolehlivě budí úsměv na tváři, speciálně když uvážíme, že se tehdejší reprezentanti rekrutovali převážně z celků jako "Kontrarozvědka FC" nebo "Ústředí armádního maršála probošta FC". Dnes už si ovšem podobné výsledky těžko dovedeme představit. Korejci během příštích 30 let jakž takž "uzráli" a po dvou stříbrech z Asijského poháru (1972, 1980) si už v Mexiku roku 1986 ostudu neudělali. Se ctí vyvázli z duelu s Argentinou, bod uhráli proti Bulharům a jen těsně podlehli Italům. Na chlup stejně si pak vedli i o 12 let později ve Francii, když ještě o něco lépe dopadli předtím ve Spojených státech.

Za opravdu nevyvedený šampionát z moderní éry mohou Korejci pokládat snad jen ten italský (1990), na němž ve skupině třikrát prohráli a vsítili jen jedinou branku, a potažmo pak i ten poslední (2014), kde s nezkušeným mančaftem uhráli akorát bod a nechali se vyučit Alžířany.

Svou první výhru na největším mezinárodním turnaji planety Jižní Korea oslavila doma, roku 2002, a hned z toho byl boom nevídaných rozměrů. Ještě dnes se sice evropským — zejména těm italským a španělským — fanouškům chce při vzpomínkách na asijské MS zvracet na tamější výkony rozhodčích, samotným Korejcům již ovšem zdánlivě neopakovatelnou účast v semifinále nikdo neodpáře. Navíc alespoň na vyhrané skupině a skalpování Portugalců neměli muži s píšťalkou žádný donebevolající podíl. Červené karty pro Joãa Pinta a Beta byly přeci zcela oprávněné.

Na německém mistrovství už Korejci de facto nemohli překvapit, přesto remíza s pozdějšími vicemistry z Francie leckoho zaskočila. Před osmi lety potom přišel historicky druhý postup do osmifinále a tam sympatický výkon proti Uruguayi (1:2).





Jen málokdy v historii byl pozorovatel asijské kvalifikace nucen otevřeně pochybovat nad kapacitami jihokorejského národního týmu; teď už se ale bavíme rovnou o dvou po sobě jdoucích cyklech, kdy Taegukovi válečníci budili více pochyb než čehokoliv jiného. Roku 2013 jen o skóre finišovali před Uzbekistánem, divže nemuseli hrát baráž; loni zase uhráli jedinou výhru z posledních pěti kvalifikačních duelů, přičemž dojížděli vyloženě na autopilota, skrze dvě bezbrankové remízy s Íránem a Uzbekistánem. Za desáté MS tak Korejci vděčí v první řadě nevyrovnaným výkonům Sýrie a povadnuvším schopnostem Uzbeků, spíše než sami sobě.

Po stříbrném Asijském poháru, kde se Jihokorejci prezentovali solidní defenzívou, to přitom zkraje v kvalifikaci vypadalo obdobně — leč s pomocí závěrečné kontumace duelu s Kuvajtem, nejsilnějším soupeřem ve druhé fázi, nakonec Stielikeho družina přečkala celých osm zápasů bez inkasování jediné branky. Ihned začátek třetí fáze však korejským fandům ukázal vztyčený ukazovák — hovoříme konkrétně o divokých domácích výhrách 3:2 nad Čínou a Katarem. Nejprve Korejci polevili a málem nechali Číňany stáhnout tříbrankové manko; zatímco Katařany dokonce na svém hřišti nechali i potupně otočit na 1:2, dokud si vedení nevzali zpět.

Pomyslného dna Korejci dosáhli na půdě Kataru, kterému v červnu 2017 podlehli poprvé po dlouhých 32 letech. Právě tato porážka se konečně stala osudnou Ulimu Stielikemu, který už tou dobou dávno ztratil celou kabinu. Vůbec poprvé v historii takhle Jižní Korea ve finální fázi kvalifikace prohrála tři zápasy. Hned třikrát inkasovala více než dva góly, což rovněž nebývalo.


Druhý Hong Myung-bo? Když se bývalý reprezentační kapitán uvolil převzít nepříliš zkonsolidovaný seniorský národní tým pro mundial v Brazílii, podepisoval si nad sebou ortel. Uspět bylo téměř nemožné, a uspět se také Jihokorejcům nepodařilo. Kdysi nesmírně populární Hong byl záhy vláčen bahnem, kudy šel, až sám rezignoval a k trenéřině se už dle svých slov nikdy nevrátí. Není mu ani 50 a přitom v několika rozhovorech vyjádřil celistvou únavu. Teď se snaží vyvést na světlo zdiskreditovaný korejský svaz coby jeho generální sekretář.

Shin Tae-yong je stejně starý jako Hong, platí za dalšího internacionála (byť ani zdaleka ne tak protřelého), a sám rovněž k seniorské reprezentaci přecházel po olympiádě (byť o poznání méně vydařené). Jižní Korea de facto riskuje kariéru dalšího nadějného kouče ročníku 1969.

Když v létě 2017 přišla jeho chvíle slávy, měl za sebou nanejvýš rozpačité výsledky. Kdysi ve své první sezoně dovedl Seongnam k triumfu v asijské Lize mistrů, od té doby ale stěží někoho přesvědčil. Vedení dospělé reprezentace si Shin vyzkoušel již krátce po Hongově rezignaci, a následně sloužil také jako asistent Stielikeho; post, který hned dvakrát opouštěl, rozčarován pro svůj nedostatečný vliv a Němcův autoritářský styl. S korejskou "20" a olympijskou eskadrou na turnajích vypadával hned po povinném postupu ze skupiny, přičemž se tak minimálně v Riu dít rozhodně neměla (Korejci přece jen krachli se slabým Hondurasem).

I pro tato selhání na velkých turnajích daných věkových kategorií chtěl Shina v této pozici jen málokdo, a snad nikdo od jeho nástupu do čela seniorského výběru změnil názor. Shin sice měl vzhledem ke své pověsti určitý potenciál transformovat impotentní Stielikeho Koreu v nebojácnou, primárně útočící Koreu, místo toho však zatím ukazuje hlavně obrácenou stranu mince: je příliš zahleděný do sebe a nepřeberného množství svých taktických variací, snaží se přechytračit snad i údržbáře na stadionu, a skrze neustále míchání se systémy akorát boří veškeré základy, jaké zrovna může jeho tým nabídnout (a že jich bylo minimum v první řadě).

Shin Tae-yong se už dříve nechal slyšet, že byl jako hráč přespříliš sebevědomý, arogantní. A že by v tomto směru po nástupu trenérské kariéry vyspěl, to se věru říct nedá. Vždyť nedávný trapas v přípravě, bezbrankovou remízu s Bolívií za užití primárního rozestavení i většiny tahounů, omlouval tím, že se jednalo o trik za účelem zmatení Švédska. Jistě, "korejský Jogi"...




Jihokorejská nominace čítá rozeznatelnější tváře a bezesporu větší hvězdy v tom konvenčnějším slova smyslu. Ovšem zatímco Ki Sung-yueng od dominantního Asijského poháru fatálně povadl a nyní hrozí, že se bude zabíjet na stoperu; a zatímco Son Heung-min v reprezentačním dresu až příliš často podléhá enormnímu tlaku, pročež například v podstatě sám zatarasil celému olympijskému týmu cestu do semifinále,... Lee Jae-sung má zatím čistý štít. A poslední dobou skrz něho proudí veškeré smysluplné ataky celého národního týmu.

Vidno to bylo třeba nedávno proti Bosně a Hercegovině, kdy 25letý středopolař Jeonbuku tvořil i skóroval, zatímco Son se hroutil pod zvláštní psychologickou přítěží. A vidno to bylo už napříč kalendářním rokem 2015, kdy byl po Asijském poháru patrně nejlepším Korejcem. V onom roce se prosadil při svém soutěžním debutu s Myanmarem (kdy se Korea hrozivě trápila), jako hlavní kreativní síla se předvedl též na Východoasijském poháru a v K-League si vysloužil cenu pro mladého hráče roku, přičemž klidně mohl rovnou aspirovat na individuální ocenění bez věkového omezení. Právě jeho gól rozhodl o tom, že Jeonbuk historicky obhájil titul.

O dva a půl roku později je už Lee Jae-sung nezpochybnitelnou tváří nejlepšího korejského klubu. Roku 2016 se levonohý záložník zásadní měrou podílel na druhém triumfu Jeonbuku v asijské Lize mistrů i na vytvoření nového rekordu v délce neporazitelnosti v K-League. Za celý rok zaznamenal 17 gólových nahrávek, plus nespočet tzv. druhých asistencí, z nichž hned sedm si schoval pro kontinentální měření sil, která byla už po delší dobu v popředí zájmu bohatého celku.

V uplynulém roce Lee JS v žádném případě nepolevil; konečně si po zásluze došel pro cenu nejužitečnějšího hráče K-League a zkompletoval parádní hattrick nominací do ligového týmu roku. Po herní stránce potom dokonale vyspěl. Nadále dře celých 90 minut, občas efektivně presuje i na vlastní kůži, docela sám, a neštítí se skluzu (jako příjemce i distributor), především ale disponuje rozdílovým viděním, užívá si rychlých narážeček na jeden dotyk, a rýsuje kolmice, na něž se nikdo v národním týmu s takovou pravidelností zaboha nezmůže. Jeho ojedinělé fotbalové IQ se potom promítá také do jeho podpory útoku z druhé vlny, kdy dokonce i často skóruje hlavou, aniž by byl jakkoliv statný.

Pokud se Lee Jae-sung v Rusku předvede tak, jak se fanouškům asijské kopané už léta předvádí týden co týden, bude zřejmě leckomu připomínat mladého Tomáše Rosického, a zároveň motat hlavy kdejakému skautovi. O jeho odchodu do Evropy se hovoří už celé věky, Lee JS kvůli němu také doposud odmítal nabídky z bohaté čínské ligy, a právě tohle je jeho skvělá šance si velké angažmá konečně vysloužit. Lepší příležitost už zřejmě mít nebude.

Alumnus stejné korejské univerzity, na níž docházeli třeba Cha Bum-kun či Park Chu-young, přitom vypadá být připraven. K duhu mu jde zlato z Asijských her 2014, které ho (na rozdíl od Sona, jenž si stále výjimku nevybojoval) osvobozuje od povinné vojenské služby, ale i skromná, pracovitá povaha. "(Sedmnáctka) je symbolické číslo. Jsem poctěn, že ho můžu nosit. Na MS budu hrát právě za něho (Lee Chung-yonga). Dokud s námi byl v kempu, velmi mi pomohl. Vždy jsem k němu vzhlížel a být po jeho boku mi dodalo mnoho síly," vyjádřil se například nedávno.

A zatímco populární Chungy roku 2014 nezkušený korejský ansámbl nestrhl, Lee Jae-sung pro to má všechny předpoklady. Zkušeností už na mezinárodní scéně posbíral hromadu, a zrovna nedávno si vrchem vyzkoušel, jaké to je inspirovat zabržděný kolektiv (analogie k současné Jižní Koreji). Po prohře 2:3 na půdě thajského Buriramu čelil Jeonbuk senzačnímu vyřazení v osmifinále Ligy mistrů, dokud se nejužitečnější hráč loňského Východoasijského poháru nekousl a neoddirigoval povinné domácí vítězství 2:0. Sám přitom odmítl hrozbu zrádného prodloužení tímto parádním zásahem z přímého kopu. Nene, tenhle klučina se pod tlakem nevytrácí, naopak...




Vzhledem k těžkým časům, jakými si průměrný korejský fanoušek aktuálně prochází, mělo začlenění Lee Seung-wooa byť jen do předběžné nominace obrovský symbolický význam. Vysílalo to signál, že někde na konci tunelu vězí alespoň nějaké to světélko. A pak, boom, bývalý člen barcelonské La Masie jede do Ruska. A vedle toho uchvacuje svými průběhy po levém křídle i středem pole již při svém seniorském debutu proti Hondurasu. A následně si o základ říká vlastně v každém dalším přáteláku. Je osvěžující přesně, jak si ho každý vysnil. Tak, jak si každý pamatujeme Caprisonne nebo Calippo z letních prázdnin uprostřed základkových let — při pečlivějším rozboru by možná neobstály, ale v dané chvíli prostě fungovaly, těšily...

Pakliže barcelonští fandové si v určité chvíli na Lee Seung-wooa nechali zajít chuť, když to po krátkém období lámání Messiho mládežnických rekordů (ve 13 letech vstřelil za barcelonské Infantil A 39 gólů) na žádný průlom v dospělé kopané nevypadalo, v Jižní Koreji se na vlajkovou loď ročníku 1998 nikdy dočista nezapomnělo. V první řadě ostatně Leeho zabrzdil přísný ban FIFA založený na skutečnosti, že ho do Barcelony zprvu nedoprovázeli oba rodičové.

Kvůli tomuto bizarnímu opatření Lee Seung-woo téměř dočista přišel o dva formativní roky, když mezi 16 a 18 lety nemohl vůbec nastupovat na klubové úrovni. Na té reprezentační to ovšem šlo, a rodák ze Suwonu tam nikterak nezahálel. Byť na podzim roku 2015 mezi sedmnáctiletými světovou scénu ještě nerozzářil (dokonce neproměnil klíčovou penaltu) a nenavázal tak na své zcela dominantní vystoupení na Asijském poháru do 16 let, loňské domácí MS "20", k němuž se dlouhá léta vše upínalo, už částečně patřilo jemu. Gólem pomáhal pokořit slabou Guineu a jeho senzační sólo potom přispělo k vrcholnému triumfu nad Argentinou.

Jak se dá očekávat pouhé dva roky po vypršení banu, Lee Seung-woo nyní stále působí velmi nedovařeně a pyšní se v podstatě týmž arzelánem atributů, jakým se pyšnil v 16. Na výšce ani váze nepřibral, ba nyní platí za historicky druhého nejlehčího Korejce v dějinách MS, což mu může na této scéně dělat řádné problémy. Přesto od Leeho očekávejte pohotové otočky, drzá sóla a poměrně solidní rovnováhu, která vše tohle umožňuje. Dvacetileté levé křídlo dovede i tvořit hru z relativní hloubi pole (speciálně diagonální průnikové pasy jsou jeho oblíbenými), ale v tomto ohledu se do budoucna spoléhá spíše na druhé dítko z La Masie, Paik Seung-hoa.

Lee Seung-woo má v Rusku hlavně větrat a říkat si o další salvy "ooohhh" či "aaahhh", jaké vzbuzoval při svém debutu v Daegu. Tehdy se z něho těšili jenom jeho krajané, nyní ho má vidět celý širý svět, který si na něho nakrátko opět vzpomněl teprve letos 5. května, když se Lee stal skrze parádní volej do sítě AC Milán prvním Korejcem s gólem v Serii A od Ahn Jung-hwana, jenž se naposledy prosadil v lednu 2002 kuriózně zrovna proti Leeho Veroně. Frustrovaný Korejec se do Hellasu uchýlil loni v srpnu za 1,5 milionu eur a po sestupu z nejvyšší soutěže by si měl po světovém šampionátu hledat nové angažmá. Barcelona asi zatím své klauzule na zpětný odkup nevyužije, ale kdo ví, co se může v případě povedeného MS stát...




Předpovídat zahajovací jedenáctku, ba rozestavení, korejského národního týmu je vyloženě za trest. Shinův mančaft je (snad vedle Mexika) suverénně nejhůře čitelným mančaftem na turnaji, což může být jeho silnou i slabou stránkou (a spíše tou slabou). Korejský kouč už dopředu avizoval, že bude mít pro každého soupeře připraveno něco speciálního, něco odlišného, a ačkoliv by se takový výrok dal v jiném kontextu považovat za chvályhodný projev flexibility, u Shina to takhle zpravidla nefunguje. Každý má stále v živé paměti, kterak jeho zvláštní, statické 5-3-2 vedlo na MS "20" ke ztrátě první příčky ve skupině, aby následně hráčům zcela cizí systém 4-4-2 shořel ihned v osmifinále proti o třídu, dvě lepší Anglii. Shin je ekvivalentem kličkujícího útočníka, jemuž se ze samé domýšlivosti zamotá míč mezi nohama.

Doposud největší Shinovo taktické vítězství lze datovat do roku 2011, kdy jako dočasný lodivod seniorského nároďáku málem vyzrál na Uruguay se svým 3-4-3. A s obdobným rozestavením potom téměř určitě bude flirtovat i v Rusku, neboť konkrétně formaci 3-5-2 ve velkém zkoušel v přípravných duelech. Nefungovalo to, dokonce ani zdaleka, ale to Shinovi nejspíš vadit nebude. A faktem je, že na švédské 4-4-2 by takové schéma dost dobře platit mohlo; jen kdyby Korejci měli hráče pro jeho adekvátní exekuci. Ale o tom níže, teď k jednotlivým postům...

Lee Woon-jae dělal na domácím šampionátu velkou čest suwonské brankářské škole, Jung Sung-ryong potom před čtyřmi lety té samé škole udělal spíše ostudu, a nyní se Jižní Korea na mistrovství světa pro začátek vydá jinačí cestou; cestou Kim Seung-gyua, který si po trapných výkonech zkušeného kolegy odbyl na velké scéně svůj debut už v Brazílii a proti Belgii (0:1) rozhodně nezklamal. O pár měsíců později poté Kim SG pomáhal Jihokorejcům ke zlatu na Asijských hrách a od svého přestupu do Japonska dva roky zpátky je takřka nepřetržitě jedničkou tohoto týmu. Jeho reflexy jsou nejlepšími v týmu, stejně jako poziční hra, avšak jeho ruce dovedou být při výbězích z čáry nehezky roztřesené. Vyloučit tedy nelze ani šanci pro Kim Jin-hyeona, veterána Cereza Osaka a hvězdu stříbrného Asijského poháru 2015 (kde udržel čtyři nuly v řadě), který se někdy v roce 2016 z brány v mžiku a doposud napořád vytratil.

Na stoperu má Jižní Korea velký problém. Nečekaný hrdina Asijského poháru Kwak Tae-hwi je už moc starý, pozdější stálice sestavy Kim Kee-hee šel v MLS rapidně dolů, ex-augsburgský Hong Jeong-ho se v Asii ze zdravotních patálií vzpamatovává příliš pomalu, pročež byl useknut z předběžné nominace, a potenciálně ideální parťák ke Kim Young-gwonovi v teprve 21leté kometě loňské sezony K-League Kim Min-jaem se před šampionátem vážně zranil. Kim Young-gwona si můžete vybavit už z Brazílie, kde ještě operoval jako zmatkující proaktivní stoper; teď je o něco vyspělejší, umírněnější, ačkoliv za Guangzhou v posledních dvou letech kvůli zraněním a cizinecké kvótě stěží něco nahrál, a pro současnou Koreu se (bohužel) jeví naprosto nepostradatelný.

Vedle něho nejspíš nastoupí Shinův velký oblíbenec Jang Hyun-soo, jenž nemá žádnou zjevnou silnou stránku a na olympiádě v Riu vyhořel coby jakési libero. Zde by měl rozehrávku přenechat Kimovi, protože na to technicky zkrátka nemá. Jakmile potom Shin přejde na hru se třemi stopery, buď se dolů zatáhne Ki, což představuje beze zbytku strašidelnou variantu (hrál tam proti Bosně a byl tak dočista odstaven; 89 % svých přihrávek rýsoval na vlastní půli), anebo dostane šanci japonský legionář Jung Seung-hyun, který svou dominantní hrou ve vzduchu zaujal už na olympiádě. Jeho poziční hra se též v tomto týmu zdá na té vůbec nejlepší úrovni.

Na levém beku nebude figurovat jedna z hvězd Asijského poháru Kim Jin-su, který se nestihl včas zotavit, a tak Ki Sung-yueng ztratí svého ideálního partnera ve středu pole v Park Joo-hoovi. Jednatřicetiletý veterán, který kvůli přespříliš ambicióznímu přesunu do Dortmundu od 1. července 2017 ze všech nominovaných spolykal druhý nejmenší počet minut, zvládá útočit i bránit a je přeci jen vyváženější variantou než občasný záložník Kim Min-woo. V Shinově výběru se pak ocitá ještě jeden levák, Hong Chul. Jeho devízou je akorát centr.

Napravo je soutěž též otevřená, což ale v tomto případě znamená spíš dobrou zprávu. Jak Go Yo-han, zdatný Cha Du-riho nástupce s velkým apetitem pro narážečky a podporu útoku, jenž svou houževnatostí zdatně kompenzuje svůj malý vzrůst, tak Lee Yong, jehož ploché centry v Jeonbuku činí kanonýra i z nemotorného Kim Shin-wooka, by neměli zklamat.

Kdo naopak úplně klidně zklamat může, to je Ki Sung-yueng. Nerozehraný z klubu a poslední dobou jaksi permanentně znechucený v národním týmu, Ki stále dovede být tím kýženým metronomem a dominantní presencí uprostřed pole, ovšem jak Stielike (post-2015), tak Shin z něho takovou tvář v poslední době vytlouci nedokázali. Identita jeho partnera ničemu nepomáhá; Jung Woo-young hraje v Japonsku stopera, je nanejvýš nezajímavý (krom sporadické vyvedené standardky) a v reprezentaci se doposud jevil užitečný maximálně ve středové trojici, ještě s výbušným Kwon Chang-hoonem, který zde schází.

Preferovanými volbami ke kapitánovi a čerstvému stovkaři korejského národního týmu by tak nejspíš byli ať už Koo Ja-cheol — bundesligová stálice, která v sobě má bojovnost i nějaký ten důležitý gól — nebo Ju Se-jong, černý kůň nominace z druhé korejské ligy, který nabízí pro změnu sebevědomí na přihrávce a dovede záloze dodávat na vertikalitě v rozehrávce. Oba tito borci by pro Ki Sung-yuenga dozajista znamenali nutnost více vypomáhat defenzívě, ale to při jeho současném (nedobrém) rozpoložení stejně vypadá jako ta šťastnější úloha na hřišti.

Na pravém křídle bude podle všeho začínat Lee Jae-sung, který ale pod Shinem nejlépe zahrál ze středu proti Bosně, kde rovněž výhradně operuje v Jeonbuku. Levá strana má patřit mladíkovi Lee Seung-woovi, ačkoliv historicky právě odtamtud zpravidla vyrážel na své útočné výpady Son Heung-min. Vzhledem k tomu, nakolik si je Son typologicky podobný s Hwang Hee-chanem (oba hodně běhají, hodně akcí rozjíždějí, a u obou také hodně akcí frustrujícím způsobem končí), je do budoucna dosti pravděpodobné, že je Shin "rozdělí". To bude automaticky znamenat eventuální přechod na 3-4-1-2 se Sonem jakožto podhrotovým činitelem (tuhle variantu nedávno zmínil sám Shin s ohledem na Švédsko).

Případy Sona s Hwangem jsou pozoruhodné. O útočníkovi Tottenhamu už byla řeč výše; stále je samo sebou schopen rozdílových výkonů a celý tým kupříkladu v kvalifikaci schopně strhával doma proti Kataru (1+1), ovšem od té doby v následujících šesti kvalifikačních startech ani jednou neudeřil, přičemž to v první řadě tuze tahal, bral přepříliš akcí na sebe a soustavně ignoroval spoluhráče v lepším postavení. Son dává góly, když má prostor, pročež mu svědčí kolektiv Tottenhamu s většími hvězdami; v nároďáku se ale stále hledá, a to mu je už skoro 26.

Hwang je naproti tomu lepším týmovým hráčem, avšak ve finální třetině se zdá častěji, než by bylo zdrávo, neschopný přicházet s dobrými řešeními a citlivými prvními dotyky s míčem. Nezdravé množství balonů navíc přebírá hlouběji v poli, zatímco Korea ho potřebuje hlavně ve vápně. Pokud mu tohle Shin zvládne vštípit do hlavy, může 22letý talent Salzburgu táhnout třeba i jen svým pohybem bez balonu, který typicky neustále zneklidňuje protivníkovu obranu.

Co se alternativ na hrot týče, Shin plno fanoušků zklamal. Opomenut byl Suk Hyun-jun, který svou fyzičností i rychlostí dovede soupeřovy obrany jaksepatří šikanovat (o čemž se před časem přesvědčila i česká reprezentace); potažmo Ji Dong-won, zataženější a kreativnější útočník, který by mohl fungovat v tandemu se Sonem, a už v kvalifikaci stál za řadou důležitých gólů. Místo toho na další MS zajíždí vytáhlý, a přece ve vzduchu stěží dominantní Kim Shin-wook.