Představení účastníků MS 2018 - Kostarika

Čtyři roky se ve fotbalovém světě mohou zdát jako dostatečně dlouhá doba na alespoň částečnou obměnu kádru, ovšem vysvětlujte to Kostaričanům. Středoameričané disponují vůbec nejstarším kádrem ze všech účastníků závěrečného turnaje a pokud si ještě dokážete vybavit kostarické hráče základní sestavy z brazilského šampionátu, stačí letmý pohled a jste doma. Na druhou stranu, proč také měnit zažité principy, když se naposledy tolik osvědčily?

Je zde přece koneckonců řeč o obhájci čtvrtfinálové účasti, který navíc v Brazílii jako jeden z pouhých tří národních týmů během celého mistrovství ani jednou neprohrál. Být ve společnosti německých mistrů světa a bronzových Nizozemců (kteří právě Kostarice v penaltovém rozstřelu vystavili stopku) je nanejvýš prestižní záležitost, kterou bude letos ohromně náročné překonat, ba i zopakovat.

Asi nejvýraznější změnou v kostarickém týmu je trenérská rošáda, když strůjce brazilského zázraku Jorgeho Luise Pinta nahradil Óscar Ramírez. Na hře i soupisce Los Ticos byste to však snad ani nepoznali, neboť družina okolo Keylora Navase stále praktikuje tentýž styl se zabezpečenou pětičlennou defenzivou, destruktivním středem pole a ofenzivními veterány Ruizem s Bolaňosem, zatímco věkový průměr kádru zachraňuje od překlenutí rovné třicítky útočník Arsenalu Joel Campbell.

Sečteno, podtrženo, Kostarika je takovým středoamerickým ekvivalentem Řeků. A stejně jako mistry Evropy z roku 2004 ji není radno podceňovat. Stačí vzpomenout, jak krutě ve "skupině smrti" ostrouhaly národní týmy Uruguaye, Itálie a Anglie, jimž kostarický outsider šokujícím způsobem vypálil rybník a se zápasem k dobru si zajistil postup do osmifinále z prvního místa. Při pohledu na Srby se Švýcary se nelze ubránit dojmu, že po boku favorizované Brazílie by Los Ticos mohli onen husarský kousek směle zopakovat.


Kostarika patří k tradičním a úspěšným zemím ze střední Ameriky. V padesátých a šedesátých letech se v zóně CONCACAF při kvalifikacích na MS pravidelně umisťovala druhá za hegemonem z Mexika, a tak jí světové šampionáty unikaly. Co se nedařilo na globální úrovni, vynahradili si Los Ticos alespoň na té domácí. Dvě vítězství na mistrovství CONCACAF z let 1963 a 1969 však byly na dlouhou dobu to jediné, z čeho se mohli Kostaričané radovat.

Následná vlna vzestupu tehdejších fotbalových trpaslíků jako Honduras, Trinidad a Tobago, Guatemala či Salvador znamenala čím dál těžší konkurenci a Kostarika při kvalifikacích na MS pravidelně končila již v první kvalifikační skupině. Průlom přišel až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Los Ticos znovu podařilo ovládnout mistrovství CONCACAF a poprvé v historii kvalifikovat na světový šampionát, pořádaný v roce 1990 Itálií. A hned z toho byl dokonce postup mezi nejlepších šestnáct!

Po výhrách nad Skotskem a Švédskem se Kostaričané probili spolu s Brazílií dále a padli až v osmifinále s Československem, které díky hattricku Tomáše Skuhravého a jednomu zásahu Luboše Kubíka ovládlo zápas jasně 4:1.

Další dvě kvalifikační fáze na MS Kostaričanům znovu proklouzly mezi prsty, vše si ovšem vynahradili v následujících letech. Úspěšné postupy jak na mistrovství v Japonsku a Koreji, tak v roce 2006 na šampionát pořádaný Německem potvrdily, že kostarický fotbal není radno zatracovat. Jižní Afrika sice Los Ticos opět minula, ale k účast na brazilském fotbalovém svátku si nemohli nechat ujít a po skvělé kvalifikaci si zahráli mistrovství světa počtvrté v historii. A to byl jenom začátek.

Na úvod šampionátu přišla famózní výhra 3:1 nad oněmělou Uruguayí, pak triumf 1:0 nad neméně zkoprnělými Italy a závěrečná remíza s vyřazenými Angličany již byla jen přípravou na nečekané osmifinále. Tuhá taktická bitva s Řeky se po vyloučení Duarteho vychýlila na stranu Evropanů, avšak Keylor Navas pochytal vše možné i nemožné, včetně penalty Theofanise Gekase, a kromě historického postupu Kostaričanů mezi nejlepší osmičku světa si vysloužil i přestup do madridského Realu. Zde již cesta Los Ticos skončila na kopačkách bronzového Nizozemska, ovšem opět po boji a penaltovém rozstřelu.





Středoamerická zóna CONCACAF dělí kvalifikační cyklus do dvou skupinových fází. Tu první zvládli Kostaričané ve velkém stylu, když si poradili jak s outsidery Haiti a Jamajkou, tak druhou Panamou bez jediné prohry a sympatickými jedenácti góly v šesti zápasech.

Následující šestičlenná finálová skupina nabídla řadu méně záživných duelů, jimž se vymykaly snad jen zápasy se Spojenými státy. Právě Kostarika má neoddiskutovatelný podíl na tom, že se Američanů v Rusku nedočkáme, neboť kromě suverénních výher (4:0, 2:0) ve vzájemných střetnutích Los Ticos na závěr kvalifikace již s vlastní jistotou postupu podlehli Panamě, díky čemuž Panamci svého mnohonásobně početnějšího, slavnějšího a bohatšího soka předskočili v tabulce a zahrají si na MS místo něj.

Kostaričané nakonec obsadili druhou příčku za jako obvykle vedoucím Mexikem a o titul nejlepšího střelce týmu se podělilo čtyřgólové duo Ureňa-Bolaňos.


Třiapadesátiletý Óscar Antonio Ramírez Hernández není zrovna typickým koučem národního týmu, ostatně ani se jím typicky nestal. V srpnu 2015 byl ohlášen jakožto nový asistent kostarického kouče a někdejšího známého hráče Paula Wanchopa, jenž byl pro změnu na MS 2014 asistentem Jorgeho Luise Pinta. Ramírezův přechod mezi funkcemi byl však doslova raketový, neboť pouhý týden po svém jmenování Wanchope rezignoval.

Důvod? Bývalý útočník Derby či Manchesteru City se na zápase juniorské reprezentace v Panamě rozhodl z tribuny vpadnout na hřiště, v čemž mu bránil pozorný pořadatel, a vypukla divoká rozmíška, kde ani jedna ze stran nešla pro ránu daleko. Hned další den zkroušený Wanchope svých činů litoval a stáhl se do ústraní, zatímco na Óscara Ramíreze zničehonic padl obrovský balvan zodpovědnosti.

Trenér zvaný "El Macho" (Kostaričané takto obecně nazývají bělochy s modrýma či zelenýma očima) či "El Machillo" (zdrobnělá forma pro svou nevysokou postavu) si ovšem získal fanoušky okamžitě na svou stranu. Sám si během hráčské kariéry v roli šikovného středopolaře připsal řádku kostarických ligových titulů v tamních největších klubech Alajuelense se Saprissou a dlouhá léta oblékal i dres národního týmu včetně první účasti Los Ticos na mistrovství světa v roce 1990.

Takřka přesně totéž se následně opakovalo i během Ramírezova přesunu na trenérskou lavici - nejprve asistentská štace v Saprisse, pak spolu s hlavním koučem a blízkým přítelem Hernánem Medfordem přesun k národnímu týmu a následně dlouhá štace v Alajuelense, kde rodák z Belénu v letech 2010-2015 ukořistil pět ligových titulů a okamžitě se tak stal jedním z nejúspěšnějších koučů kostarické ligové historie. Na konci května 2015 veleúspěšný trenér s pěstěným knírkem ve funkci na vlastní žádost skončil z důvodu nastřádané únavy, ovšem Wanchopova boxerská etuda mu příliš klidu nedopřála.

"Jsem stydlivý a nejraději přebývám doma, nemám rád publicitu," přiznal Ramírez ještě před startem excelentní trenérské kariéry. Všechna jeho dřívější působení tomu také odpovídají - za hranice země El Machillo nikdy nevytáhl paty ani jako hráč, ani jako kouč. Až stávající pozice ve vedení národního týmu si žádá nutnost vypořádat se s větší mediální pozorností i tlakem ze strany fanoušků, obzvláště po brazilském šampionátu.

A co Ramíreze charakterizuje jako trenéra? V prvé řadě posedlost taktikou. V četných rozhovorech pro kostarická média manažer Los Ticos nadšeně líčí komplexnost a dlouholetou stabilitu švýcarského národního týmu, zatímco u Srbů procítěně porovnává všemožné rozdíly od změny trenéra. "Vždy máme co zlepšovat. Klíčové bude zvyknout si na evropský styl, je to úplně jiná dynamika. V Brazílii hrálo velkou roli klima, tamní vysoká vlhkost herní dynamiku potlačila a týmy se musely víc hlídat. V Rusku to bude podstatně o něčem jiném."

Další doménou podsaditého padesátníka je samotná práce s hráči. Ramírez je přísný, ale férový. Od hráčů vyžaduje disciplínu, ale na hotelu u jejich dveří nestepuje. Nedochvilné hráče náležitě potrestá, ale individuálně, ve vedení klubu či reprezentace se nikdo nic nedozví. Nikdo v týmu nemá roli nedotknutelného a Ramírez se nebojí během zápasů sáhnout i k rázným krokům, když si to situace vyžaduje.

Zároveň si El Macho klade vysoké nároky i sám na sebe. Dokládá to třeba jeho letošní dieta, díky níž zhubl víc než deset kilogramů, aby na mistrovství působil reprezentativně, byť mu podle vlastních slov oblek s kravatou u hřiště stále není vlastní.




Před čtyřmi lety jej kostaričtí fanoušci nazývali svým andělem a letos tomu nebude jinak. Právě největší hvězdě Los Ticos prospěl brazilský šampionát ze všech nejvíce, neboť svými excelentními výkony si řekl o pozornost světových velkoklubů, až se ozval jeden z těch vůbec největších. Od přestupu do Realu Madrid Navasův status celebrity vylétl do nových výšin a s tím se proměnilo i celé fungování národního týmu, který nyní nemůže bez ochranky udělat ani krok.

"Také jsem hrával fotbal, byl jsem záložník. Jednoho dne jsem na něj střílel a on vyskočil do vzduchu za míčem naprosto dokonale. Od té chvíle jsem sedával za jeho brankou, dával mu pokyny a byl čím dál nervóznější," líčí Freddy Navas fotbalové počátky svého syna.

To Keylor si na nervozitu nepotrpí. Jakožto hluboce věřící má obzvláště v oblibě pasáž Galatským 1:10: "Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým." Před každým zápasem si Navas klekne na brankovou čáru, rozevře náruč a pomodlí se. "Budu to dělat vždycky, i kdyby na mě lidi pokřikovali a nadávali mi."

Navasovo přesvědčení je silné odmalička. O své vysněné profesi se rozhodl již v pěti letech, kdy poprvé uviděl zasahovat jiného brankáře. Nešlo však o žádnou hvězdu, nýbrž dvanáctiletého klučinu na hřišti v San Isidru. "Nikdy na tuhle vzpomínku nezapomenu."

Po zisku šesti titulů s Deportivem Saprissa zamířila kostarická brankářská naděje do Španělska. Po štaci v druholigovém Albacete Navas následně přestoupil do Levante, kde o sobě dal vědět v plné parádě. Ať už se o něm vyjadřují přátelé, spoluhráči či někdejší trenéři, uslyšíte vždy slova o pokoře, koncentraci a nekonečné píli.

"Každý den na sobě pracuje na sto procent, na každém tréninku," líčí kolega z národního týmu Kendall Waston. "Je ohromně sebekritický a neustále tvrdě dře, aby se zlepšoval. Nejde jen o ochranu své branky, mnohem lépe také čte hru," přizvukuje někdejší trenér brankářů v Levante Luis Llopis. "Je pro nás stejně důležitý jako dvacetigólový útočník jinde. Nejlepší brankář na světě," netroškařil Navasův někdejší kouč Joaquín Caparrós. A to ještě před oním přestupem do Realu.

Ne že by Navas už tehdy nebyl známý, přece jen byl již v Levante vyhlášen nejlepším brankářem La Ligy, když v sezoně 2013/14 předvedl za sezonu nedostižných 163 zákroků a udržel si u nich vůbec nejlepší úspěšnost ze všech. Totéž fotbaloví příznivci očekávali i na mistrovství světa, ale že Navase v excelentních a plně koncentrovaných výkonech doplní i všichni spoluhráči již bylo překvapení, obzvláště pro favorizované soupeře typu Itálie.

Pak přišel desetimilionový přesun do Realu a s ním spojený nekonečný vír pochyb a spekulací, zda je Navas dostatečně kvalitní a slavný na vykonávání role jedničky v takto prestižním velkoklubu. Po Ikeru Casillasovi byla laťka nasazena vysoko, ovšem Keylor pokračoval v maximální pokoře a koncentraci a ničím se nenechal rozhodit.

Vůbec nejkrušnější okamžik přišel v létě 2015, kdy už měl Navas sbaleny kufry do Manchesteru United, odkud měl opačným směrem putovat David de Gea, avšak proslulé selhání faxu za minutu dvanáct nakonec celou brankářskou rošádu zhatilo. A následovaly tři triumfy v Lize mistrů za sebou, které nyní z jednatřicetiletého Navase dělají prvotřídní superstar a kostarického anděla spásy.




Jedním z hráčů Los Ticos, kteří si stejně jako Keylor Navas oproti předešlému šampionátu na klubové úrovni přilepšili, je Óscar Duarte. Devětadvacetiletý stoper si vysloužil přestup z Cercle Bruggy do barcelonského Espanyolu, kde sice nepatří ke stálicím základní sestavy, ale alespoň třetinu španělské prvoligové sezony si vždy odehraje a v Rusku bude jedním z pilířů kostarické sestavy.

Zatímco jiným fotbalistům bohatě stačí vypořádat se s tlakem jedné země, Duarte nosí ustavičně na bedrech tíži dvojnásobnou. Jeho místem narození je totiž Catarina, městečko kousek na jih od hlavního města Nikaraguy. V útlém věku se sice Óscar s matkou stěhoval za lepšími zítřky do sousední Kostariky, ovšem nikaragujské kořeny mu již zůstaly.

Specifické na celé situaci je to, že obě země jsou takřka v neustálém sváru. Dlouhá léta diplomatického hraničního konfliktu si právě díky Duartemu dopřávají alespoň drobnou chvilku oddechu, když se stoper Espanyolu objeví na televizních obrazovkách. "Vím o všech problémech, které se přihodily v minulosti, a neshodách mezi oběma zeměmi, ale je vždy příjemné ukázat, že skrze fotbal jde lidi přivést k jednomu stolu."

Přinejmenším v době zápasů Los Ticos na mistrovství bude kostarické teritorium rozšířeno o území v Catarině, kde si místní obyvatelé nasadí reprezentační dresy a budou případné góly Kostariky slavit jako své vlastní. "Jsme hrdí na to, že jeden z nás nastupuje za Kostariku," prohlásil jeden z místních obyvatel Fermín Guerrero. "Máme z něj velkou radost, díky němu se Nikaragua dostává do povědomí." Sám Duarte se cítí jako občan obou zemí. "Narodil jsem se v Catarině a reprezentuju jak Kostariku, tak Nikaraguu, přijde mi to tak normální."




Kostarickou doménou je samozřejmě defenziva. V Keyloru Navasovi mají Los Ticos jednoho z nejlepších brankářů na turnaji a obranná pětice před slavným gólmanem Realu je za dlouhé roky sehraná jako málokdo.

O motivaci ukázat se má postaráno především levý bek Bryan Oviedo, jenž na minulém šampionátu chyběl vinou vážného zranění a touží si spravit chuť po nepříjemné sestupové sezoně v Sunderlandu. Ze stoperského tria Duarte-González-Acosta je nejslabším článkem poslední jmenovaný, jenž v čtyřiatřiceti letech nemusí stíhat pohotovější hráče soupeře. Pravý kraj hřiště pak bude stejně jako před čtyřmi lety obhospodařovat obránce Celticu Cristian Gamboa.

V záložní řadě je největší (jedinou) novinkou nasazení osmadvacetiletého defenzivního štítu Davida Guzmána ve středu pole po boku Celsa Borgese, což samo o sobě vypovídá o železné neměnnosti kostarické sestavy. Kapitánskou pásku si opět nasadí Bryan Ruiz, na němž především leží zodpovědnost vymyslet v zápasech i něco kloudného směrem dopředu. Pomáhat mu v tomto směru bude další známý z Brazílie Christián Bolaňos, jenž má stále výtečnou kopací techniku, ale sil už mu ve čtyřiatřiceti přece jenom ubývá.

Na hrotu útoku se měl původně objevit Marcos Ureňa, jenže po nepříjemném zranění obličeje s několika zlomenými kůstkami musel před měsícem absolvovat operaci, která jej vyřadila ze hry na čtyři až šest týdnů, tedy kompletní přípravu před šampionátem. V nominaci sice útočník Los Angeles FC zůstal, ale přinejmenším do prvního zápasu se Srbskem by měl dostat přednost věčný talent Arsenalu Joel Campbell, jenž po dalším nepříliš povedeném hostování v Realu Betis bude na mistrovství hrát i o další angažmá.

Největším problémem Los Ticos je nedostatečná rozehranost celé řady členů základní sestavy, ať už vinou zranění, anebo nedostatkem příležitostí na klubové úrovni. Stejně tak už nelze spoléhat na podcenění ze strany soupeřů a jak navíc poznamenal trenér Ramírez, v Rusku jeho týmu nebude nahrávat ani vlhké vyčerpávající klima, jak tomu bylo v Brazílii. To vše činí ze snahy o zopakování čtvrtfinálové účasti mimořádně náročný úkol, ale Kostaričané jsou na přebíjení papírových předpokladů již zvyklí a poctivý taktik El Machillo jistě něco vymyslí.