Představení účastníků MS 2018 - Maroko

O Maroku se vlastně v žádném bodě historie nehovořilo jako o nejlepším africkém týmu, v těchto dnech by se to nicméně mělo přinejmenším zvažovat. Lvi z Atlasu se na velkou scénu vrací po dlouhých 20 letech, a přitom mají na pohled téměř vše, co úspěšný tým potřebuje...

Kvalitní, sehraná stoperská dvojice; ještě sehranější dvojice středopolařů, schopná rozrážet i kontrolovat hru; jeden z nejlepších tvůrců hry napříč elitními šesti evropskými ligami; a konečně dvěma zlaty ověnčený trenér, který snad na mezinárodním turnaji ani neumí selhat — ať už zrovna trénuje favorita, nebo medailového outsidera.

Právě Renardova osobnost byla zjevně to poslední, co zvedající se Maroko začátkem roku 2016 potřebovalo. Severoafrická země už delší dobu disponuje patrně nejlepší infrastrukturou na kontinentě (pročež teď s nadějí kandiduje na pořadatelství Afrického poháru 2019 i MS 2026, přičemž v nedávné době hostilo např. francouzský superpohár či MS klubů), z níž poslední dobou těží i Wydad Casablanca; předloni semifinalista Ligy mistrů, nyní úřadující šampion.

Hervé Renard se zároveň ukazuje být tím potřebným jazýčkem na vahách také v otázce lanaření evropských talentů. Zatímco v minulosti se Maroku zvláště nadané evropské rodáky zrovna přetahovat nedařilo (např. Zakaria Bakkali, Ibrahim Afellay), od svého nástupu Renard přesvědčil Sofianeho Boufala, Youssefa Aït Bennassera, Sofyana Amrabata, a nakonec i vítěze Eura do 19 let s Francií, Amineho Harita. Všichni až na Boufala cestují do Ruska; a celkem Renard bere až sedm borců do 23 let, což vedle světlých dnešků nasvědčuje i krásným zítřkům.

Tenhle hladový, leč vyvážený mančaft skutečně neradno podceňovat. Hladový nejen kvůli ramadánu. A vůbec, pro poslední porážku Renardova výběru bychom se museli vydat právě až do minulého měsíce půstu. Delší sérii neporazitelnosti (17 utkání) ze všech účastníků MS živí akorát Španělé (19), kuriózně zrovna poslední soupeři Maročanů v nabušené skupině B...


V afrických fotbalových dějinách máme řadu úspěšnějších nebo významnějších reprezentací. Od arabského Egypta, přes prvního pořadatele mistrovství světa Jihoafrickou republiku, až po velké hráče z té patrně nejfotbalovější, západní části kontinentu — Pobřeží slonoviny, Kamerun, Senegal nebo Nigérii. Přesto je teď Maroko z mnoha důvodů možná nejžhavějším africkým želízkem v ohni.

Začněme úplně na začátku. Když se v roce 1956 Maročané dočkali nezávislosti vůči tehdejšímu francouzskému protektorátu, jednou z důležitých politických akcí bylo samozřejmě vytvoření svazu nejoblíbenějšího sportu v zemi. A tak se o rok později fotbalový národní tým postavil k prvnímu reprezentačnímu utkání proti Iráku a zahájil honbu za lepšími zítřky.

Mezi světovou elitou se do roku 1970 africké týmy prakticky neobjevovaly. Výjimkou byla ojedinělá účast Egypta v roce 1934. Pak ale FIFA upravila své zkostnatělé stanovy, a i CAF se od té doby dočkával minimálně jednoho garantovaného místa na celosvětové scéně. Tu první vybojovalo právě Maroko, které o šest let později oslavilo také svůj jediný triumf na Africkém poháru národů.

Největšího úspěchu na MS se Lvi z Atlasu dočkali v roce 1986, který patřil Maradonovi a jeho božské ruce. Maroko tehdy postoupilo do osmifinále šampionátu (jako vůbec první africký tým) z prvního místa, přestože tehdy v základní skupině stanulo proti ohromně silné konkurenci. Polsko mělo ve svém kádru legendárního Zbigniewa Bonieka, Angličani přijeli s Peterem Shiltonem, Garym Linekerem nebo Bryanem Robsonem. Snad jen Portugalci zažívali trochu sušší období. To však nic nemění na mimořádném počinu marockého týmu, jehož zastavili až pozdější finalisté ze Západního Německa.

Jedním ze strůjců úspěchu byl i nepřehlédnutelný záložník Abdelmajid Dolmy, dost možná největší osobnost historie marocké kopané. Dolmy odehrál během 19 let v reprezentačním dresu 140 zápasů a zprostředka pole táhl svoji zemi za úspěchem i ve zmíněném roce 1986. Dlužno dodat, že sváteční střelec nebyl veleben jen pro své kvality, ale i smysl pro fair-play. Během své kariéry třeba nikdy nedostal červenou kartu.

Dnes se v Maroku pokouší něco vytěžit z další velmi silné generace, která navazuje pro změnu na slavný copánek Mustaphy Hadjiho, poměrně významné to tváře posledního marockého mundialu (1998), a ta k tomu zároveň dostává asi poslední příležitost. Benatia, Amrabat, El Ahmadi, Boussoufa — těm všem už je přes třicet a další šampionát se jich nemusí týkat. Na MS ostatně dotáhli svůj nároďák po dlouhých 20 letech, a kdo ví, kdy se na něj dostanou příště.





Způsob, jakým se Maroko probojovalo na svůj první světový šampionát po dvou zdánlivě nekonečných dekádách, nemá obdoby. Ještě nikdy v historii africké části propracovaného pavouka se nestalo, aby si jakýkoli tým v hlavní fázi kvalifikace vybojoval letenku na závěrečný turnaj, aniž by při tom inkasoval branku. Maroku se to loni podařilo s impozantní grácií.

Ve skupině proti němu totiž stálo jedno z nejútočnějších mužstev kontinentu, totiž Pobřeží slonoviny. Avšak ouha — nejen, že se Gervinho, Zaha a spol. proti Maročanům gólově neprosadili, oni se ve dvou zápasech zmohli dohromady na pouhé tři střely na branku! A to se jim postavili mimo jiné v rozhodujícím šestém utkání na domácí půdě, kdy v případě vítězství mohli postoupit na šampionát. Výsledek? Hosté si pohodlně pohlídali cenné vítězství 2:0...

Zase se ale vraťme na začátek, kdy Hervé Renard mužstvo přebíral a teprve mu vštěpoval propracované taktické strategie, pro něž nyní Maroko působí tak nějak... neafricky. V první kvalifikační fázi totiž v souboji s Rovníkovou Guineou neměli Lvi z Atlasu postup servírovaný zrovna na stříbrném podnose. Po domácí výhře 2:0 v odvetě prohrávali už od 14. minuty a o úspěch se museli strachovat až do samotného závěru.

Hlavní, tedy třetí, fázi africké kvalifikace už ale provázela ona zmíněná defenzivní dominance Maroka. Naprázdno vyšel dvakrát Aubameyang i s celým Gabonem, šanci nedostalo ani Mali, které Maroko v Rabatu zostudilo dokonce šestigólovým nářezem. No, a proti Slonům si Renardova parta nejdřív doma pohlídala bezbrankovou remízu, aby pak ve zmíněném velkolepém "finále" zvítězila a oslavila postup na mistrovství světa.


Po Africe brouzdají zhruba tři typy evropských trenérů: neustále zaměstnávaní dinosauři jako Henryk Kasperczak, kteří dosud stále nic nevyhráli (polský veterán loni u ambiciózního týmu selhal už na pátý pokus); bůhvíproč nadále zaměstnávaní mladší koučové jako Tom Saintfiet nebo Bobby Williamson; a jeden unikátní Hervé Renard, hrající si svou vlastní ligu.

Pro Zambii roku 2012 urval první kontinentální titul v historii. S Pobřeží Slonoviny protrhl dlouhé čekání roku 2015, jako jeho první zlatý cizinec na lavičce, a to ve chvíli, kdy už bratři Touré dávno byli za zenitem. Na čtyřech ze svých pěti afrických šampionátů postoupil do vyřazovacích bojů, z toho dvakrát z Popelkou ze Zambie. Vedle Claudea Le Roye (Kamerun 1985-88) a Clemense Westerhofa (Nigérie 1989-94) dodnes zůstává jediným koučem, který na svou první finálovou účast na africkém mistrovství zvládl navázat účastí druhou, úspěšnou.

Akorát, že Renard na rozdíl od nich triumfoval v obou finále. A se dvěma rozdílnými týmy.

Hervé Renard se ještě před dovršením padesátky stal nezpochybnitelnou legendou cizího kontinentu, který se čím dál víc zdá být jeho světadílem domovským. Elegantní švihák, který jako by vypadl z filmové adaptace Vzpomínek na Afriku, zatím každému svému národnímu týmu vnukl neobyčejný týmový duch a na reprezentační úrovni málokdy vídanou organizaci. Proto na turnajích vyhrává, respektive neprohrává (mezi lety 2010 a 2017 v normální hrací době neprohrál neuvěřitelných 17 zápasů kontinentálního svátku v řadě) a činí tak přitom s rozdílnými formacemi; ty se sice skutečně mění, ale reakce celé jedenáctky zůstávají synchronizované, pohyb s míčem i bez něho (včetně aktivního presinku) zůstává uniformní napříč každou linií, za každých okolností. Jiní reprezentační trenéři se mohou vymlouvat na nedostatek prostoru pro nutný drill všech těchto aspektů; Renard si, zdá se, vždy vystačí.

Přitom se také Renard nebojí chodit přes mrtvoly. Jeho rozhořčené reakce v bílé košili u postranní čáry už nyní představují ikonu mezinárodních turnajů, ale to je jenom špička ledovce. Pro příklad nemusíme chodit daleko: stačí přeci vzpomenout, jak dramaticky zbrzdily Ziyechovu reprezentační kariéru jeho výrazné rezervy v defenzivní činnosti. (Nebo jak stranou Renardova dohledu dopadl hlavní tahoun zlaté Zambie Emmanuel Mayuka?)

Právě pro tyto Renardovy výtky hvězda Eredivisie proseděla úvodní zápas rozhodující fáze kvalifikace v Gabonu, načež se na kouče rozeřvala, nezahrála si ani záhy v listopadu 2016, a poté, co Renarda Ziyech v ústraní nazval "slepým a hloupým", necestoval ani na loňský Pohár. Záhy slíbil, že dokud je Francouz u kormidla, za Maroko jakživ nenastoupí. Teprve společná promluva trenéra, záložníka, jeho agenta a prezidenta marockého svazu v Amsterdamu vše vyřešila.

Renard by sám od sebe neustoupil. A ačkoliv ho v případě Ziyecha jeho tvrdohlavost loni v lednu dost možná stála lepší výsledek na kontinentálním mistrovství, Renardův enormní cit pro detail (letos ještě vytříbenější, vždyť na rozdíl od loňska vypracoval i zvláštní plán výživy během ramadánu) mu zároveň vynesl dvě zlata z jiných dvou ročníků. A teď co je víc vypovídající?




Maroko má stoprocentně na pohled zajímavější hráče v Ziyechovi, Belhandovi či Haritovi, ale jeho skutečným tahounem je tenhle 33letý veterán, který se po evropských začátcích v Gentu a Anderlechtu postupně stáhl hlouběji doprostřed pole, odkud nyní jako ten správný nestárnoucí maestro pirlovského střihu řídí celou hru Lvů z Atlasu. Ač měří pouhých 167 centimetrů, Boussoufa není žádným neškodným pidižvíkem; naopak se osobních soubojů vůbec neštítí, stejně jako průběhů středem pole, typicky za rozjezdu série rychlých narážeček.

Rodák z nizozemského Amsterdamu má za sebou v Kristových letech "pouhých" 58 startů za národní tým, a první opravdu významný rok si v reprezentaci prožil teprve loni — poté, co ho maročtí pozorovatelé označili za jednoho z viníků selhání v kvalifikaci na MS 2010, resp. poté, co se jenom z poloviny podílel na rovněž neúspěšném Africkém poháru národů 2012. Nyní ovšem Boussoufa spolu s Medhim Benatiou a Karimem El Ahmadim platí za tři jediné opravdu nenahraditelné členy sestavy, pročež si fanoušci museli vyloženě protrpět květnové utkání s Ukrajinou, kdy marocký metronom schytal nespočet ostrých, po zranění volajících zákroků.

Pro Mbarka Boussoufu bude letošní šampionát nesmírně speciální události. V Rusku totiž strávil dvě parádní sezony plus čtyři další roky vrchem, které sám označil za "osamělé" a strávené ve "zlatém vězení". Zlatém proto, že v Anži, respektive záhy v Lokomotivu Moskva, pobíral snový plat; vězení proto, že byl v několika bodech své anabáze nucen trénovat s béčkem. V Belgii za "krále asistencí" a trojnásobného hráče sezony (nadále platný rekord), který v Bruselu dodnes dohlíží na nadaci pro znevýhodněné děti; v Rusku pomalu za vyvrhele.

Bývalý učeň Gianfranka Zoly v Chelsea, od něhož odkoukal minimálně vytříbenou techniku zahrávání standardních situací, tedy za pár dnů bude mít o motivaci vážně postaráno. Tím spíš, že spolu s kolegou El Ahmadim dopředu oznámili konec v reprezentaci. Po loňské premiéře na mistrovství světa klubů s Al Jazirou si nyní Mbark Boussoufa kráčí splnit další fotbalový sen...




Na loňský Africký pohár ještě kvůli neshodám s Hervém Renardem necestoval, což v kombinaci s výpadky dalších ofenzivních hvězd útočnou vozbu Maroka do jisté míry paralyzovalo, takřka ihned po jeho skončení se však zařadil mezi stálice a hlavní opory sestavy. Teď ho čeká první velký test na mezinárodní scéně, což je vlastně ten jediný legitimní důvod, proč lze tohoto již 25letého špílmachra stále ještě situovat teprve na takzvaný "práh" slávy.

Na klubové úrovni už Hakim Ziyech nemá nikomu příliš co dokazovat. V Nizozemsku se o jeho rozdílových kvalitách vědělo už dávno před přestupem do Ajaxu (v barvách převážně tápajícího Twente se na prostoru 68 ligových startů podílel na úchvatných 57 brankách), loni se o daných kvalitách přesvědčili i bedliví pozorovatelé Evropské ligy (amsterdamskou pouť do finále podpíraly mimo jiné čtyři Ziyechovy asistence napříč čtvrt- a semifinále), no a nyní se vše toto promítá do pravděpodobného záložníkova přesunu za lepším. Píše se o AS Řím, přičemž si Ajax po další produktivní sezoně může dovolit neslevovat ze svého požadavku na 33 milionů eur.

Pro pravidelné diváky Eredivisie nejspíš dlouhodobě není hráče, který by se zdál být zapojen do takového množství nebezpečných akcí svého týmu jako právě Hakim Ziyech, který letos opět ovládl tabulku nahrávačů (15). A totéž nyní mohou prohlásit rovněž maročtí fotbaloví nadšenci. Lvi z Atlasu s heerenveenským odchovancem v sestavě stále neprohráli ani zápas a bez jeho hbitých nohou i prostorového vnímání si už jen stěží dovedou jakýkoliv zápas také představit.

V těchto dnech, po turbulentních začátcích, vážně Hervé Renard nemá žádný problém ze své největší hvězdy pravidelně dostávat to nejlepší, a to je do značné míry i zásluha samotného ofenzivního záložníka, který v reprezentaci vždy zahrál taktéž z levé strany, zatímco v Ajaxu hrává výhradně zprostředka. Tohle tedy klidně může být Ziyechův turnaj; jen necelé tři roky poté, co se konečně uvolil Maroko reprezentovat, a ani ne dva roky po ošklivé hádce s temperamentním francouzským lodivodem. Jak vrtkavé je reprezentační prostředí!




Maroko se od loňského Afrického poháru takticky posunulo do jiných sfér; po organizační stránce to bylo skvělé už před rokem a půl, ovšem zatímco tehdy Renard na nedostatek útočných zbraní (vypadli mu Belhanda, Boufal, Tannane a Amrabat, do toho Aféra Ziyech...) reagoval poměrně narychlo spíchnutým 3-4-3, tentokrát se Maročané na hrací ploše seskupují v tradičnějším rozestavení 4-2-3-1. V přípravě proti Ukrajině sice Renard zase testoval 3-5-2, ale ihned vzápětí, po bezbrankové remíze s Východoevropany, z předběžné nominace vyškrtl stopera Benouna, aby ho nahradil útočníkem En-Nesyrim z listu náhradníků, což vysílá jasný signál. S pouhými šesti obránci na soupisce se na pět zadáků hrát téměř určitě nebude.

A maročtí fanoušci takovou volbu převážně vítají. Nejen, že to proti Ukrajině skřípalo, speciálně v křídelních prostorách, ono to také znamená, že se v základu neobjeví stoper Manuel Da Costa, který působil jako nejslabší článek už na APN. Tentokrát se Renard dozajista omezí na Medhiho Benatiu a Romaina Saïsse, kteří spolu od listopadu 2016 odehráli v kvalifikaci úplně vše, a neomylně tak pokládali základy stoprocentní defenzívy. Benatiu samozřejmě všichni fanoušci evropské kopané dobře znají a mohou si být právem jisti, že se vedle Koulibalyho ze Senegalu jedná o jediného dalšího elitního afrického stopera na turnaji, jenž zrovna letos utnul delší alžírskou dominanci v anketě o nejlepšího hráče Maghrebu. Saïsse ovšem nepodceňovat: ve Wolverhamptonu platil za takzvaného unsung hero postupu do Premier League, byť tam (i dříve v repre) operoval výhradně v záloze a za svůj vzor označuje Busquetse. Benatia kope především pravačkou, Saïss hlavně levačkou — a to je jenom jeden z mnoha aspektů, v nichž se oba maročtí stopeři perfektně doplňují.

Otázka, kdo stoperům kryje záda, po delší době rozděluje marockou fotbalovou společnost. Munir se po léta řadil k těm spolehlivějším, leč nenápadným brankářům na africkém kontinentu. Tradičně nijak nehvězdí ani nedělá donebevolající chyby, prostě zlatá střední cesta. Ne snad že by se dnes na tomto standardu něco měnilo, ovšem v konkurenci jedničky španělské prvoligové Girony holt dvojka španělského druholigové Numancie musí čelit určité debatě v duchu kdo s koho. A vskutku, leckdo by letos v Rusku raději vsadil na Yassinea Bounoua.

Kromě brankářského postu se pak nejistě tváří také oba kraje obrany. Hamza Mendyl byl sice učiněnou kometou loňského Afconu, ovšem v Lille začal v áčku hrát teprve letos v dubnu a zdá se být stvořený spíše pro pozici křídelního beka. Nalevo se tudíž navzdory své profesi v Realu obvykle přesouvá teenager Achraf Hakimi, jenž tam strávil už poslední čtyři kvalifikační duely a umně spolupracuje především se Ziyechem. Napravo má své místo jasné zkušený Nabil Dirar, to však jedině v případě, že se stihne zotavit tak akorát včas pro start turnaje (dosud v přípravě neúčinkoval).

Maroko se pyšní navýsost sehraným, konzistentním double pivotem, který mu v Africe snad každý vyjma Tuniska může otevřeně závidět. O Mbarkovi Boussoufovi už byla řeč, přičemž Karim El Ahmadi je takovým tím klasickým, zodpovědným čističem, který nedávno podpíral i feyenoordskou jízdu za nizozemským titulem. U Boussoufy s El Ahmadim je klíčové, že jim oběma není cizí Renardem požadovaná rychlá cirkulace balonu, a že k sobě po kratším vakuu v Hakimu Ziyechovi našli rovnocenného nástupce Houssinea Kharji, který se vytratil krátce po individuálně zvládnutém a kolektivně zpackaném APN 2012.

Právě Ziyecha si na hřišti zprvu dost možná budete plést s Younèsem Belhandou, jak pružně si budou vyměňovat pozice. Výše sice máme Belhandu zakresleného pod útočníkem, ale tam se bude velice často bezesporu pohybovat také hvězda Ajaxu. Uprostřed to má sice nejradši také Belhanda, jeho výkony v národním týmu však dlouhodobě nejsou to pravé ořechové. Ligový mistr ze tří různých zemí zdánlivě v reprezentaci neustále operuje beze špetky sebevědomí a invence, což ho klidně hned zkraje turnaje může stát místo v základu.

V závěsu totiž číhá nejlepší nováček Bundesligy a tahoun druhého Schalke, 20letý Amine Harit, který na prostoru dvou zápasů, jež načínal, předvedl snad víc než Belhanda za celou svou repre kariéru dokupy. V březnu s Jižní Koreou zaznamenal dvě asistence, proti Uzbekistánu byl vyhlášen hráčem zápasu, a už teď to vypadá, že si lépe porozumí s Boussoufou, což je pro efektivní výkon této role na hřišti naprosto zásadní.

Zatímco levou stranu ofenzivního čtyřlístku bude obydlovat spíše středový ofenzivní záložník, napravo už bude poletovat ostré křídlo klasického střihu v Nordinovi Amrabatovi, který po přesunu do anglického Watfordu chvíli příjemně překvapoval, nyní má za sebou solidní ročník v Leganésu, a vzhledem ke své nezměrné energii a schopnosti pokrýt si za jakýchkoliv okolností balon se právem těší velké Renardově důvěře. Tento kultovní hrdina marockých fandů případně nemá vzhledem ke zvyklostem z Anglie problém zastat rovněž pozici křídelního beka.

Alternativy pro všechny záložní posty (vyjma Harita) jsou o poznání slabší, ale nikoliv slabé. Fajr odehrál uprostřed zálohy celý Africký pohár a vytasil se s několika štiplavými centry ze standardek i ze hry; pravý křídelník Carcela-González za sebou má úžasné jaro v Lutychu; 21letý Aït Bennasser z Caenu případně zaskočí za El Ahmadiho, potažmo na stoperu; a Sofyan Amrabat, mladší bratr Nordina, do Ruska též cestuje pro svou univerzálnost (CM, RM, RB).

Co je potom pro Amrabata, Ziyecha a Belhandu zvláště důležité, to je o poznání kvalitnější výběr útočníků oproti tomu, jaký měl Hervé Renard k dispozici loni v lednu na APN. Nemastný neslaný palič Bohaddouz, a nakonec i arabský Francimor, Youssef En-Nesyri (spíše levé křídlo), sice přežili, ovšem další dvě varianty už ve fanoušcích vzbuzují alespoň opatrný optimismus. Turnaj téměř určitě načne kvalifikační jednička Khalid Boutaïb, jakási marocká odpověď Islamovi Slimanimu — autor klíčového hattricku proti Gabonu je vysoký hubeňour, kterého občas může zradit technika, ovšem ne tak jeho instinkt zabijáka v pokutovém území.

Potenciálním žolíkem par excellence se potom může ukázat být Ayoub El Kaabi, kterého Renard objevil teprve letos na Africkém mistrovství (pro borce působící na domácím kontinentu), kde kanonýr marockého RS Berkane obdržel cenu pro nejužitečnějšího hráče. Čtyřiadvacetiletý útočník ještě před pár měsíci nastupoval ve druhé marocké lize, zatímco aktuálně platí za nejlepšího střelce probíhajícího ročníku CAF Konfederačního poháru (africké obdoby Evropské ligy) a specialistu přes střihání nůžkami. Pokud Boutaïb je marockým Slimanim, pak El Kaabi může aspirovat na marockého Raúla — leváka s perfektním timingem a inteligentním pohybem před vápnem i uvnitř něj, schopného smysluplné mezihry. Boutaïb je rozhodně silovější, ale ne nutně lepší variantou; oba by se nakonec mohli i zdatně doplňovat.