Představení účastníků MS 2018 - Mexiko

Mexiko je takovou zvláštní konstantou světových šampionátů. Pokud máte dojem, že se v dnešním dynamickém světě už nemáte o co opřít, sázka na další mexický postup ze skupiny a okamžitý krach v osmifinále by vám měla vrátit aspoň kus ztracené jistoty. Anebo snad tentokrát mohou El Tri ze začarovaného kruhu konečně vybřednout?

Mexičtí fanoušci by si na to nevsadili. Byť na místo nezkrotného živlu Miguela Herrery tentokrát zelené na velkém turnaji povede přemýšlivý, odměřenější stratég, velká část Mexičanů by ho nejradši ještě vpředvečer šampionátu z vážené trenérské židle vykopala.

Ničemu nepomohla ani kauza devíti reprezentantů, kteří si měli přípravu na mistrovství zpestřit večírkem se 30 společnicemi. Ačkoliv fotbalisté, mezi nimiž byli nejméně čtyři členové základní sestavy, trestáni nebyli (sám kouč party povolil) a Osoriovo Mexiko po většinu času provázel silný týmový duch, list El País záhy přišel s tím, že tento skandál celou kabinu rozdělil.

Pakliže nicméně člověk nahlédne trochu dále pod pokličku, za mnohdy přehnanou kritiku diváků i televizních expertů, nemá problém nabýt dojmu, že Mexičané do Ruska zajíždí lépe připraveni než na minulé dva šampionáty. Hráči za Osoriem jdou jako jeden muž, přičemž se kolumbijský lodivod může opírat o řadu borců, kteří tým táhnou a zároveň mají vzhledem ke svému věku poslední dobrou šanci přetrhat frustrující šňůru šesti osmifinálových nezdarů.

Konfederační pohár loni úplně mexickou vyspělost nepředznamenal — El Tri se zase sesypali ihned, jakmile šlo v semifinále do tuhého, a Němcům se odevzdali v podstatě během prvních deseti minut. Na druhou stranu na Poháru FIFA také proti úřadujícím evropským mistrům málem brali bronz, nebýt pozdního zásahu Pepeho. Jenže to je pořád málem, málem, málem...

V říjnu 2015 byli Mexičané na vysoké vlně: zkompletovali kvarteto triumfů v rámci CONCACAF zóny, když jejich seniorské i mládežnické výběry (do 22, 20 a 17 let) ovládli své turnaje. Zároveň nyní platí, že vůbec poprvé v historii Mexičané vstupují do světového šampionátu s většinou kádru tvořenou legionáři. Pod Juanem Antoniem Osoriem vyhráli dvě třetiny zápasů.

Mexičané tedy nutně nevyvolávají pozitivní dojem ve většině zaujatých pozorovatelů, to dokonce možná ani omylem, ale ti neutrální by mohli být v Rusku příjemně překvapeni...


Od samotného počátku světových mistrovství si Mexiko tuto velkou slávu jen zřídka nechalo ujít. Byť na tom úplně prvním, pořádaném v Uruguayi, skončila mexická reprezentace na posledním třináctém místě, postavení mezi smetánkou světového fotbalu jí již nikdo nevezme. V historii světových šampionátů půjde pro Mexičany už o šestnáctou účast, přičemž současná generace fotbalových fanoušků si El Tri ani nemůže pamatovat jinak než jako úspěšného harcovníka v bojích o postup ze základních skupin. Na všech šesti posledních mítincích se totiž Mexiku vždy v tomto ohledu zadařilo, i když následně pokaždé vypadlo hned v osmifinále.

Již dvakrát byli Mexičané sami pořadateli MS, a to v letech 1970 a 1986. Zároveň jde o jediné ročníky, kdy se i díky mohutné podpoře tribun probojovali mezi nejlepší světovou osmičku. A zvláště v druhém případě chybělo jen málo k ještě většímu průlomu: po suverénním ovládnutí skupiny a překonání Bulharska 2:0 v osmifinále došlo v zápase se Spolkovou republikou Německo po bezbrankové základní hrací době i prodloužení až na pokutové kopy. Tam nicméně německá mašina ukázala pevnější nervy a všechny pokusy proměnila, zatímco Mexičané si hned ve dvou případech vylámali zuby na brankáři Schumacherovi.

Po těsném nedosažení na snové semifinále to s Mexikem šlo z kopce. Šampionát v roce 1990 v Itálii se jej vůbec netýkal kvůli zákazu FIFA za podvodné zkreslování dat narození mexických reprezentantů v mládežnických kategoriích. Čtyři roky nato pak ve Spojených státech amerických začala mexická šňůra úspěšných postupů ze skupiny a krutých vyřazení v prvním kole finálového pavouka — tehdy znovu po penaltách s Bulharskem. 1998 — prohra s Německem navzdory tomu, že v utkání Mexičané vedli. 2002 — překvapivé selhání s rivalem z USA. 2006 — ani skvělý výkon proti Argentině nebyl Mexiku nic platný, stačil jen na prohru 1:2 po prodloužení. 2010 — za táhlých zvuků vuvuzel v Jihoafrické republice byli katy Mexika znovu Argentinci, když jim tentokrát k výhře 3:1 pomohla i brzká branka Téveze z jasného ofsajdu. A konečně 2014 — málokdy vídaný kolaps v poslední šestiminutovce, vedoucí ke ztrátě původního vedení, opepřený neslavným Robbenovým průlet před klíčovou penaltou.





Zatímco s ohledem na předešlý světový šampionát se Mexiko pyšnilo druhou nejhorší ofenzivou ve finálové kvalifikační skupině i záporným skóre a po trapném umístění až na čtvrté příčce i za Hondurasem se muselo plácat s interkontinentální baráží proti Novému Zélandu, tentokrát si El Tri s ohněm v žádném případě nezahrávali, když ihned v prvním utkání předvedli výkon, který je pozitivní energií spolehlivě nabyl pro celý, veskrze bezproblémový zbytek cyklu.

Utkání na americké půdě bylo jedním z nejdiskutovanějších v nedávné mexické historii. Předtím El Tri v Columbusu čtyřikrát v řadě prohráli, vždy nějakou záhadou poměrem 0:2, a tak se začalo hovořit o regulérní kletbě. V listopadu 2016 však došlo k jejímu zlomení, skrze pozdní zásah veterána Rafy Márqueze ze standardní situace, a jednalo se přitom o notně symbolický okamžik, když se daný duel odehrával teprve pár dní po zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. (O Trumpově vztahu k Mexičanům, hádám, netřeba dlouze referovat.)

Na toto slavné vítězství sice Mexičané navázali pouhou bezbrankovou remízou v Panamě, ovšem vzápětí Ochoovu, resp. Talaverovu sérii nepřekonatelnosti prodloužili až na 400 minut skrze další tři výhry. V červnu 2017 sice Mexičané doma prováhali možnost po dlouhé době v obou kláních vyzrát na USA a odskočit jim už na devět bodů, ovšem postup na mistrovství přesto stvrdili hned u první nadcházející příležitosti, když na mexickou půdu zavítala Panama.

Následná remíza v Kostarice (1:1) a skvostný comeback proti Trinidadu a Tobagu (3:1; všechny tři góly obstarané po 77. minutě) potom znamenaly definitivu prvního kvalifikačního finiše El Tri coby lídra CONCACAF zóny od dávného roku 1997. Závěrečná, první prohra v Hondurasu už vůbec nic neřešila.


Trenéři v latinské Americe si od fanoušků i novinářů běžně užívají oslovení "Profe". Mexický reprezentační kouč není žádnou výjimkou; a je jedině přiléhavé, že jeho příjmení onen titul po vyslovení vlastně dokonale doplňuje. Profe Osorio. Tomuto muži byste totiž profesuru bez problémů přiklepli.

Jedná se o bývalého kondičního trenéra Manchesteru City, kterého fascinují pohybové, kombinační vzorce basketbalistů, lidský mozek, rugby a fotbalová data všeho druhu. Jedná se o trenéra, kterému se pro jeho nezvyklé metody přezdívá "El Recreacionista", a jenž pro své ovečky nechal vytvořit speciální online databázi s personalizovanými daty a 60 cvičeními pojmenovaných po jednotlivých členech kádru (jimž ale nejsou výhradně určena). A krom toho se také jedná o trenéra, který věří, že každý sport je z 90 % tvořen duševním aspektem.

Osoriovo Mexiko proto do Ruska cestuje s mentálním koučem, Španělem Ibarrondem, který hráče udržuje v naprosté pohodě. Předtím, než týmu začal ordinovat zvláštní diamantové rozestavení 3-4-3, šel se Osorio seznámit s rodinami a rodinným zázemím všech svých svěřenců. Jeho přísná rotační politika existuje v první řadě proto, aby v nikom nebujel dojem favoritismu vůči ostatním. Mexická kabina díky němu snad nikdy nedržela takhle pohromadě.

Životopis přemýšlivého trenéra z Kolumbie nikterak nebere dech; jeho výsledky v severoamerické MLS a kolumbijské Primeře nijak nevyčnívají. S Mexikem zatím širou veřejnost zaujal hlavně skrze historický debakl 0:7 od Chile ve čtvrtfinále výroční Copy Amériky. Při nedávném přátelském zápase se Skotskem se z tribun ozývaly hlasité pokřiky "Osorio ven!" a jeho plánovaný konec u reprezentace ihned po završení ruského dobrodružství je veřejným tajemstvím, které sám Osorio v dubnu přiživil doznáním, že ho zajímají 2-3 posty (možnými variantami jsou národní celky USA či Kolumbie).

Přesto je 57letý kouč jednou z největších nadějí Mexika na úspěch na tomto turnaji. Ona drtivá prohra s Chile ho prý razantně změnila, obdobně jako kdysi pětihodinová večeře se Sirem Alexem Fergusonem (potažmo snad i březnová rozprava s Guusem Hiddinkem), o níž Osorio vždy rád bez vyzvání vypráví. Jeho puntičkářství a relativní nevyzpytatelnost mohou na takovémto turnaji parádně fungovat a konečně Mexičanům vynést kýžené první čtvrtfinále od dávného roku 1986.




Andrés Guardado týmu kapitánuje, Héctor Herrera je dost možná jeho nejdůležitějším prvkem, když v Osoriově éře zaznamenal nejvíce dotyků s míčem, vytvořil nejvíce šancí a nahrál na největší počet gólů, ovšem největší pozornosti se nejspíš opět bude těšit Javier Hernández.

Ač na klubové scéně nepůsobí vždy jako útočník top úrovně, v reprezentaci ukazuje "Hrášek" tradičně jinačí tvář. Vždyť má na kontě 49 reprezentačních branek, díky kterým se stal nejlepším kanonýrem reprezentace všech dob. Tentokrát však v kvalifikaci jako kanonýr úplně nepůsobil. Pouhé tři góly v kvalifikaci nejsou nijak oslnivou bilancí útočníka Chicharitových kvalit. Jediný zásah na předloňské výroční Copě Américe, kde Mexiko neúspěšně obhajovalo titul, byl rovněž pro fanoušky zklamáním.

Nyní má tedy 30letý forvard zřejmě poslední velkou šanci se na obří světové scéně pořádně předvést poté, co minulé dva šampionáty strávil s výjimkou jediného utkání (osmifinále s Argentinou na MS 2010) celé v pozici střídajícího žolíka. Zatímco Miguel Herrera mu jako startérovi nevěřil, Osoriovu důvěru má Hernández téměř stoprocentní a dle svých slov se s ním spojil i po emocionální stránce. Na podzim 2017 vůbec nic nenamítal ani proti plnění jemu dočista cizí role levého křídelníka. "Chce, aby mexičtí hráči všechno chápali. Aby věděli, proč dělají vše, co mají dělat," chválil trenéra Chicharito, který konečně v týmu cítí všeprostupující důvěru.

Letošní sezónu ve West Hamu útočník zakončil s vizitkou osmi gólů ve 28 startech. Bilance, která nenadchne ani neurazí. Právě na jeho propojení s koučem Osoriem a schopnost dostat se do šancí a hlavně je proměnit bude spoléhat celé Mexiko, jehož ofenziva totiž trpí na obrovské množství spálených šancí, které by mohly v konkurenci Švédů, Korejců a Němců v konečném důsledku stát Mexičany postup ze skupiny.




Tenhle chlapík by klidně mohl být letošní edicí Jamese Rodrígueze 2014 ™. Už teď se o něho mají zajímat kluby jako Everton, Valencia či Villarreal, a to ještě 22letý křídelník nedostal šanci se předvést na té největší scéně. Možnost zaujmout na předloňské olympiádě skrze matné výkony promrhal, po senzační premiérové sezoně v PSV Eindhoven, kde se okamžitě po přestupu z Pachuky blýskl 17 brankami a osmi asistencemi, už si nicméně Mexičané od "Chuckyho" slibují vyspělejší výkony. Kór když ani v reprezentačním dresu talentované levé křídlo poslední dobou nezahálelo a se čtyřmi zásahy se stalo nejlepším střelcem Mexika v kvalifikaci.

Za nejstarší mexický klub Pachuca se Lozano trefil ihned při svém debutu v únoru 2014 a od té doby jeho kometa strmě stoupala vzhůru. Pouze sedm hráčů se od té doby až po jeho odchod v mexické lize podílelo na více brankách než Chucky, který sám skóroval 31krát a u dalších jednadvaceti gólů asistoval. V podobném rytmu šikovný pravák pokračoval v Eindhovenu, kde měl okamžitě ve své debutové sezoně podíl na největším počtu gólů z celého mužstva; nejbližší spoluhráč zaostával o sedm branek. Jinak řečeno PSV v Lozanovi našlo podobně produktivního křídelníka jako dříve v Memphisovi Depayovi, byť Mexičan není až takovým atletem.

Lozano je samozřejmě velmi dobře technicky vybaveným fotbalistou, který především velice zdatně klame těle, ovšem ve srovnání se svými kolegy z reprezentace je především o mnoho přímočařejší. Jeho oblíbeným kouskem je klička do středu hřiště a následná tvrdá střela. Ve trojici s občas v zakončení zbrklým Chicharitem a ne tak přímočarými Velou či Coronou se nakonec právě Chucky klidně může zařadit mezi největší hvězdy turnaje, jehož góly posunou Mexičany ze skupiny.

Pokud však udrží nervy na uzdě. Jestli v něčem vězí vážná slabina talentovaného rodáka ze Ciudad de México, pak v disciplíně. V letošní sezóně musel vynechat rovnou čtyři zápasy kvůli dvěma červeným kartám. Obě dostal shodou okolností proti Heerenveenu za neuvážené reakce na soupeřovy provokace. Jedny nizozemské noviny navrhovaly, že by se Lozano měl začít poohlížet po profesionální pomoci psychologa; jiné ho začaly přirovnávat k mladému Suárezovi. Doufejme, že nám v Rusku Lozano ukáže tu přívětivější suárezovskou tvář...




Vytvořit před turnajem taktický profil Mexičanů není nic jednoduchého. V kvalifikaci přecházeli mezi systémem se třemi a čtyřmi obránci a až na pár jmen sestava zejména v zadních řadách působila jako kolotoč. Svou roli při časté rotaci obrany jistě sehrál i fakt, že Mexiko se na turnaj kvalifikovalo již poměrně brzy a trenérovi se tak naskytla možnost vyzkoušet si různé varianty.

V kvalifikaci a přípravě tedy El Tri nastupovali jak v rozestavení 4-3-3, tak i 3-4-2-1, 4-2-3-1 a 4-3-2-1. V průběhu zápasu se však rovněž za užití systému se čtyřmi obránci na papíře při zisku míče rozestavení mění na útočně laděné 3-4-3. Mexická hra je založena především na rychlých narážečkách a hře po křídlech, nezavrhuje však ani centrované míče do vápna či střelbu z dálky. Těšte se, Mexičané by svou hrou měli bavit.

Kde je ovšem jistota, tak to mezi třemi tyčemi. Ač Mexiko disponuje nesmírně kvalitní a zkušenou brankářskou trojicí, jasnou jedničkou pro MS by měl být Guillermo Ochoa. Tento nepříliš vysoký gólman Lutychu už léta udivuje svými neuvěřitelnými reflexy a skvělými zákroky. Záda mu bude krýt už 37letý José de Jesús Corona. Pokud vše půjde podle plánu, bude však snažení svých kolegů pozorovat pouze z lavičky.

I přes vysoký počet středních obránců v závěrečné nominaci (6) začnou Mexičané pravděpodobně na papíře se dvěma stopery. Zde je také největší slabina jinak ofenzivně velmi silného celku. Vytížení mexických stoperů na klubové úrovni není nijak závratná. Za normálních okolností by byl stoperem číslo jedna jistě Héctor Moreno, hráče Realu Sociedad nicméně letos trápila zranění a jeho zápasová praxe tak letos nebyla nijak valná — pouhých 13 ligových zápasů. Přesto by majitel 91 reprezentačních startů, pokud mu vydrží zdraví, neměl v sestavě chybět. Šanci v základní sestavě by za normálních okolností dostal také Diego Reyes, který však není zcela fit. Navíc nad Reyesem visí otazník, neboť v Portu nenastupoval pravidelně. Kdyby nechyběl na MS kvůli zranění Néstor Araújo, pravděpodobně by Reyese ze sestavy vytlačil. Takto se na úkor hráče Porta do sestavy zřejmě podívá Hugo Ayala z Tigres, spolehlivý 31letý stoper, jehož slabinou by mohla být absence zkušeností z top soutěže.

Překvapivým tahem by pak mohlo být zařazení 20letého Edsona Álvareze do základní sestavy. Álvarez je schopen kromě stopera zahrát i na pravém beku, jako v přípravě proti Skotům, a utvořit tak zajímavou taktickou variantu. Pokud se těšíte na Rafaela Márqueze v základní sestavě, nejspíš vás budeme muset protentokrát zklamat. Populární Rafa neprožil s Atlasem nijak povedenou sezónu a na šampionát jede nejspíš hlavně kvůli rekordu v počtu účastí na MS. Ale pozor, Rafa stále ještě nepatří do starého železa, což ukázal například důležitým vítězným gólem ve vypjatém zápase proti USA. Na účast významnější než pár minut na konci zápasu, případně pokud Mexičanům poteče do bot a bude potřeba hráče, který je schopen dát hlavou důležitý gól, ovšem neradno sázet.

Jelikož sestava čítá pouze dva kované krajní beky, budou se Mexičané modlit, ať vydrží zdraví Miguelu Layúnovi. Hráč, který po přestupu z Porta do Sevilly ožil, hraje sice primárně pravého obránce, nicméně v reprezentaci je schopen (/nucen) hrát také zleva, přičemž už byl vyzkoušen i ve středu hřiště. Druhým krajním obráncem na soupisce je Jesús Gallardo, který si ale na svou šanci pravděpodobně bude muset ještě chvíli počkat. Pozici pravého beka totiž zřejmě obsadí Carlos Salcedo, který sice na klubové úrovni nastupuje na pozici stopera, v reprezentaci se však obvykle přesouvá doprava. Právě Salcedo by měl zároveň umožňovat přechod na tři stopery.

O poznání stabilněji působí středová řada. Neotřesitelnou pozici má v reprezentaci Andrés Guardado, takřka neunavitelný box-to-box záložník, který sice na hřišti občas může působit jako splašená myš, pobíhající ze strany na stranu, ve skutečnosti jde ale o dost možná nejdůležitějšího hráče Mexika, kapitána, který spojuje defenzivní a ofenzivní činnost týmu, odvede spoustu práce, a navíc je schopen i sám zakončit. Druhým tahounem záložní řady je Héctor Herrera. Kapitán Porta by se svou vynikající kopací technikou měl, v rámci možností, tvořit hru a rozdávat balóny do křídel a celkově do nebezpečných prostor. Herreru zdobí rovněž skvělá střelba z dálky. Třetím záložníkem do party by pak dle zkušeností i kvalit měl být Giovani dos Santos, nicméně letošní sezóna ho v MLS nezastihla v nejlepší formě, byl dokonce samotnými hráči zvolen nejpřeceňovanějším hráčem ligy, a k tomu jej trápilo zranění. Ovšem trenér ví, jaký potenciál v něm dříme. Hráč vzhledem trochu připomínající Ronaldinha má naprosto fantastické vedení míče a v přípravném zápase proti Skotsku ukázal, že ještě nezapomněl dávat góly. Alternativou je pak Giovaniho mladší bratr Jonathan, který je o něco defenzivněji laděný než Giovani, případně Marco Fabián, kterého ovšem také letos pronásledovaly zdravotní problémy.

Chloubou Mexičanů je jistě útok. Ať už zmínění Hirving Lozano a Javier Hernández, nebo Carlos Vela s Jesúsem Manuelem Coronou. Vela letos opustil španělský Real Sociedad a vydal se vydělávat americké dolary do Los Angeles FC. Tam skutečně září a ve 12 duelech již stihl nasázet sedm gólů. Až konfrontace s pevnou defenzivou Švédů a Němců ho však skutečně prověří. Prostor určitě dostane i "Tecatito" Corona, jehož technické finesy určitě budou těšit oči nezaujatých fotbalových fanoušků. Alternativou na hrot je pak buď veterán Oribe Peralta, nebo Raúl Jiménez z Benfiky, který i přes svou výšku disponuje, jako vlastně všichni Mexičani, výbornou technikou. Problémem ofenzivy je snad jedině efektivita. Mexičané jsou schopni si za zápas vytvořit klidně desítku jasných gólových šancí... a všechny je trestuhodně spálit. Pokud by tedy dostali první gól a nepodařilo se jim brzy vyrovnat, mohou být náchylní k chybám a nedisciplinovanosti.