Představení účastníků MS 2018 - Nigérie

Zatímco si leckteré národní týmy na ruském šampionátu vysloužily pro svou podceňovanou nebezpečnost označení černého koně, pro reprezentaci Nigérie je daleko přiléhavější pojem divoká karta. Zástupci nejlidnatější země Afriky disponují jedním z nejmladších kádrů ze všech účastníků turnaje a jejich přípravné výsledky jsou jako na houpačce. Pohádková krasojízda se tak jeví stejně pravděpodobná jako naprosté fiasko, u nigerijských zápasů zkrátka bude o zábavu postaráno.

V mnoha ohledech se Orli nachází ve stejném rozpoložení jako před čtyřmi lety. Již tehdy sáhl Stephen Keshi k opominutí staré gardy slavných, ovšem fotbalově chátrajících jmen, přičemž Gernot Rohr tuto obměnu vstříc mládí posunul ještě o kus dále. Výsledkem byla a je týmová pospolitost, která vynahrazuje absenci předních hvězd. To ale zároveň neznamená, že by Nigérie stejně jako v Brazílii nebyla závislá na individualitách typu kapitána Mikela.

Dalším společným jmenovatelem jsou pak chabé výsledky z přátelských utkání těsně před šampionátem: v obou případech shodně všechny čtyři bez vítězství. "Nejsem smutný, záleží jen na výsledku z Ruska," kontroval Rohr po finální přípravné prohře 0:1 s českým týmem.

Přesto nigerijské sebevědomí zůstává neochvějně v oblacích. Před minulým šampionátem vyhlašoval brankář Enyeama útok na semifinále a letos je snad domácí tlak na úspěch Orlů ještě větší. Mladý záložník Arsenalu Kelechi Nwakali (jakožto nenominovaný) bez okolků vyhlásil boj o titul a pocity celého národa vystihl trenér Rohr: "Ambice jsou zde bohužel trochu přehnané, Nigérie dle nich musí dosáhnout aspoň na semifinále."

Ať už si Super Eagles povedou jakkoli, jeden primát již mají v kapse. Ze všech národních týmů na šampionátu totiž právě jejich dresy vyvolaly nejbouřlivější reakce na pokraji davového šílenství. Nigerijská fotbalová federace dokonce ohlásila překonání milníku tří milionů objednávek specificky vzorovaného dresu, u nějž se designeři společnosti Nike inspirovali vzhledem nigerijského fotbalového stejnokroje z jejich prvního MS 1994. A komu se černobílé znázornění orlích křídel na rukávech nepozdává, ten si pak jistě přijde na své u druhé, temně zelené varianty.


Nigerijským fotbalovým fanouškům se o Argentině musí už i zdát. Když los základních skupin určil Super Eagles za soupeře opět tuto jihoamerickou mocnost, vypadalo to jako nějaké bizarní spiknutí; duely mezi Nigérií a Argentinou už de facto patří k inventáři mistrovství světa, a Albiceleste se tak pomalu mohou začít počítat za tradiční rivaly Orlů, po boku západoafrických konkurentů z Ghany a Kamerunu.

Na kontinentální půdě se úspěšná historie nigerijského fotbalu začala psát v 80. letech, kdy tým kolem legendárního útočníka Rashidi Yekiniho vyhrál svůj první Pohár národů (1980). Stříbrné medaile z let 1984 a 1988 také nebyly k zahození, skutečný průlom však hráči v zelených dresech zaznamenali až v následující dekádě.

Vše se radikálně změnilo ve chvíli, kdy byl v roce 1989 ke kormidlu dosazen nizozemský kouč Clemens Westerhof - tento kontroverzní muž se totiž v následujících letech stal jednou z největších legend v dějinách fotbalové Afriky. Nigerijský tým od základů přestavěl, vtiskl mu současnou přezdívku Super Eagles (dříve se Nigerijcům říkalo Green Eagles), a svými úspěchy odstartoval boom najímání evropských koučů s pochybnými zkušenostmi, který určité části (zejména západní) Afriky trápí dodnes. Stříbro z dalšího Poháru národů v roce 1990 bylo pouze lehkým předkrmem.

A pak přišel rok 1994. Nigerijci jej nejprve zahájili druhým kontinentálním triumfem, načež v létě na mistrovství světa v USA pod přísným Westerhofovým dohledem převzali štafetu "černého koně z Afriky" od vyšeptalého Kamerunu. Super Eagles na šampionátu porazili Řecko i silné Bulharsko (které pod taktovkou Christa Stoičkova posléze dokráčelo až do semifinále) a málem si poradili i v osmifinále s Itálií, která nakonec zvítězila až v prodloužení. O pár dní později získala stříbro.

Zároveň se na tomto mistrovství začala psát nekonečná telenovela soubojů Nigérie s Argentinou. Afričané šli ve vzájemném skupinovém duelu do vedení po brzké brance Samsona Siasii, dvě trefy Claudia Caniggii však nakonec rozhodly o jejich těsné prohře. Westerhof po vyřazení z funkce odešel, jím nastartovaná mládežnická akademie však pokračovala dále. A právě její produkty, Jay-Jay Okocha, Daniel Amokachi, Taribo West, Nwankwo Kanu nebo Sunday Oliseh, tvořily páteř týmu, který na olympijských hrách v Atlantě 1996 získal první mezinárodní zlato. Finálový soupeř? Samozřejmě Argentina.

Na mistrovství světa v roce 1998 Nigerijci v základní skupině slavně porazili Španělsko a do osmifinále postoupili rovnou z první příčky, tam jim však vystavila stopku krutá prohra 1:4 s Dánskem (a spousta, spousta, spousta strašlivých hrubek v defenzivě). Až o čtyři roky později Super Eagles narazili (ve zbrusu nových, zářivě pastelových dresech), když působili odevzdaným dojmem a skupina s Anglií, Švédskem a (pochopitelně) Argentinou byla nad jejich síly. Ukázalo se, že šálivé úspěchy devadesátých let jsou najednou hodně daleko. Westerhofovo kouzlo bylo pryč, generace atlantských hrdinů zestárla a Nigérie se točila v kruhu.

Na MS 2006 reprezentanti v zeleném ani nepostoupili, ostudně se nechali v kvalifikaci vyřadit Angolou. O dva roky později sice došli do olympijského finále, ale tam byla nad jejich síly (kdo by to byl čekal) Argentina, zatímco v roce 2010 v Jihoafrické republice nestačili v základní skupině na Řecko, Jižní Koreu a (logicky) Argentinu.

Tehdy si přitom nigerijský prezident Goodluck Jonathan "poručil" semifinále, takže když se nepodařilo ani postoupit do vyřazovacích bojů, začal vyhrožovat rozpuštěním fotbalové asociace, což vedlo k uvalení dočasného embarga ze strany FIFA. Švédský kouč Lars Lagerbäck ze země de facto utekl a pocuchané nervy si úspěšně chladil na Islandu, tedy 350tisícové zemičce, která ve skupině 180milionovou Nigérii rovněž prověří.

Až se Stephenem Keshim a výhrou v Poháru národů 2013 se do nejlidnatější africké výspy vrátil relativní klid. Postup na mistrovství v Brazílii přinesl (jak jinak) duel s Argentinou, po jejímž boku však Nigerijci zvládli postoupit ze skupiny přes Bosnu s Íránem a vyrovnali svůj dosavadní rekord na MS v podobě osmifinálové účasti, kde byla nad jejich síly Francie. Jestliže Orli své skupinové umístění zpřed čtyř let zopakují i letos, dost možná se proti zemi galského kohouta dočkají reparátu, neboť vyřazovací fázi začínají právě proti postupujícím ze skupiny C.





Po dvou hrubě nevydařených kvalifikacích na Africký pohár národů dostali Nigerijci v boji o mistrovství světa "skupinu smrti" se Zambií, Alžírskem a čerstvým vítězem APN z Kamerunu a příznivci Orlů byli jako na trní. Pod vedením nového kouče Gernota Rohra však následovala až nečekaně suverénní spanilá jízda, díky níž byla Nigérie vůbec první zemí z afrického kontinentu, která si mohla zamluvit letenky do Ruska.

Vydřená výhra v Zambii a domácí triumf s Alžířany vlil nigerijským hráčům tolik potřebné sebevědomí do žil, což následně v plné síle odnesli nebozí Kamerunci. Po nekompromisním debaklu 4:0 již o účasti Super Eagles na mistrovství nikdo nepochyboval.

Rohrova družina neponechala nic náhodě ani v přímém boji o postup s druhou Zambií, kterou porazila i napodruhé díky brance Alexe Iwobiho a mohla slavit dokonce se zápasem k dobru. "Těžko se mi to popisuje, byly to šílené pocity," hledal slova mladičký forvard Arsenalu a také synovec legendárního Jay-Jaye Okochy. "Pamatuju, že jsem se podíval do hlediště a viděl své rodiče slavit. Skoro jsem se rozbrečel, jak jsem byl plný emocí. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi už tak brzy v kariéře přihodí něco takového. Sice jsem o tom snil, ale že se mi ty sny skutečně plní... To se snad ani nedá popsat."

Přesto se poslední zápas v Alžírsku neobešel bez neobvyklé kontroverze. V nigerijské sestavě se totiž objevil Abdullahi Shehu, jenž si přitom měl odpykávat jednozápasový trest, a tak se původní remíza 1:1 proměnila v kontumační prohru a finanční pokutu. Na situaci ve skupině to ovšem již nic nezměnilo a šéf nigerijské federace Amaju Pinnick se mocně dušoval, že podnikne rozsáhlé vyšetřování a toto pochybení nijak neovlivní přípravu na dozajista úspěšný šampionát.

O týmovém pojetí Orlů pak svědčí kvalifikační tabulka střelců, neboť zde nenajdeme žádného vyčnívajícího kanonýra, nýbrž celou řádku hráčů s pár trefami na kontě, jimž nakonec vévodil třígólový Victor Moses.


Africký fotbal a německá trenérská škola jsou úzce spjaty již od sedmdesátých let minulého století a kouči jako Otto Pfister, Rudi Gutendorf či Burkhard Ziese zde s rozličnými úspěchy zanechali silnou stopu, s jejímž přispěním se nyní u nigerijského národního týmu angažuje nová generace v podobě Gernota Rohra. Pravda, v případě 64letého kouče to vypadá jako protimluv, ovšem Rohr se na černém kontinentu pohybuje až v posledních deseti letech.

Valnou část fotbalových let strávil Gernot Rohr ve Francii. Jakožto talentovaný obránce začínal ve slavném Bayernu, ovšem u mnichovského giganta se neprosadil a po krátkých štacích v rodném Mannheimu a Offenbachu zakotvil natrvalo v Bordeaux. V klubu svého srdce strávil úctyhodných třináct let, během nichž přispěl k třem ligovým titulům, a s ukončením hráčské kariéry plynule přešel na jihozápadu Francie k roli hlavního kouče.

V roce 1996 sahalo Rohrovo Girondins po prestižním triumfu v poháru UEFA, když výtečnými výkony (mimo jiné přes AC Milán a pražskou Slavii) dokráčelo až do finále, kde však stejně jako na počátku kariéry neúspěšně narazil proti Bayernu.

Po štacích v dalších francouzských klubech Rohr poprvé okusil africký fotbal v roce 2008, když se ujal tuniského Étoilu Sahel, a naplno své působení na tomto kontinentu rozjel o dva roky později u národního týmu Gabonu, s nímž na domácím Africkém poháru národů po stoprocentní bilanci v základní skupině skončil ve čtvrtfinále s Mali po penaltovém rozstřelu. Paradoxně se tehdy jako jediný z desíti exekutorů netrefil kanonýr Piérre-Emerick Aubameyang.

S reprezentacemi Nigeru a Burkiny Faso se již ale žádné větší úspěchy nekonaly, a tak se na sklonku roku 2015 Rohr rozhodl vrátit domů do Německa, kde dostal nabídku spolupráce s fotbalovým svazem a navrch také televizním spolukomentátorem. Sotva půl roku nato však opět balil kufry směr Afrika, neboť se mu po nečekaném selhání v jednání Paula Le Guena s nigerijskou fotbalovou federací otevřela možnost stanout v čele národního týmu Super Eagles, který se protrápil druhou kvalifikací APN v řadě.

"Tým i celá země byly tímto neúspěchem poznamenány, a tak jsem přivedl nové, mladší hráče," popisuje Rohr své první kroky v nové roli, jež mu přinesly okamžitý úspěch. Šance se dočkali fanouškům Premier League známí Isaac Success, Alex Iwobi, Kelechi Iheanacho či Wilfred Ndidi a posledním důkazem Rohrovy nebojácné sázky na mládí je teprve devatenáctiletý brankář Francis Uzoho. Není tedy divu, že Nigerijci po boku Anglie a Francie disponují vůbec nejmladším kádrem na turnaji.

K udržení doposud příkladné disciplinovanosti i na mistrovství sáhl zásadový kouč k rezolutní návštěvní politice, která povoluje pouze nejbližší rodinné příslušníky, a to až po odehraném zápase. "Ruské ženy u nás nejsou vítány, tedy s výjimkou kapitána (Mikela), který má ruskou manželku," poznamenal s úsměvem nigerijský manažer.

Aby bylo jasno, Rohrova role v nigerijské kopané nespočívá jen u reprezentačního áčka. "Nabídl jsem své služby také v souvislosti s místním mládežnickým zázemím, byť nebudu přímo v jeho vedení. Totéž platí i pro ženský národní tým." Ať už jde o Rohrovu zásluhu, či nikoli, nigerijský tým složený čistě z hráčů na africkém kontinentě došel na národním africkém šampionátu (CHAN) v Maroku až do finále. Zopakovat totéž v Rusku by německému kouči s francouzským pasem nejspíše v Nigérii vyneslo nejednu sochu.




Šlo o rozhodnutí, jež jeho kariéru obrátilo vzhůru nohama. Prvního října čekal londýnskou Chelsea po krutém tříbrankovém výprasku od Arsenalu výjezd na půdu Hullu, když Antonio Conte přišel za Victorem Mosesem a oznámil mu, že s ním počítá na kraj zálohy v novém rozestavení 3-4-3. "Neptal se mě, jestli se na roli křídelního beka cítím. Prostě mě tam postavil," vzpomíná Moses na onen moment, kdy poprvé po takřka tři a půl letech stanul v základní jedenáctce Chelsea na zdánlivě nezvyklém postu. O měsíc později jej fanoušci Premier League zvolili hráčem listopadu, Chelsea s Mosesem v sestavě vyhrála každý ligový zápas až do konce roku a následně své výkony podtrhla suverénním ziskem titulu.

"Celou dobu jsem věřil, že mám na to hrát i v tak velkém klubu jako Chelsea, a teď jsme to dokázal," prohlásil spokojeně Moses po třech protrpěných sezonách, v nichž o svých kvalitách nepřesvědčil Josého Mourinha a strávil je jen na hostováních. "Nyní máme manažera, který je ochoten dát šanci každému." Sám Conte během mistrovské sezony označil Mosesovo opomíjení za "neuvěřitelné". "Neustále mě podporoval a v tréninku se mi hodně věnoval, abych byl na této pozici čím dál lepší," popisuje Moses. "Naučil mě toho v defenzivě strašně moc, snažil jsem se vstřebat, co to jen šlo."

Leckterý jiný fotbalista by v jeho kůži nad Chelsea dávno zlomil hůl a šel po ročních štacích v Liverpoolu, Stoke City a West Hamu o dům dále. Mosesova vnitřní síla je však na zcela jiné úrovni, poznamenaná tragickým dětstvím. Victorovi bylo jedenáct let, když v nigérijské severozápadní provincii Kaduna vypukly náboženské nepokoje, během nichž byli jeho křesťanští rodiče brutálně zavražděni. Po zoufalém týdenním skrývání u přátel putoval Moses do péče pěstounské rodiny na jihu Londýna, kde po příjezdu nikoho neznal.

"Ušel jsem dlouhou cestu a chci jen zůstat nadále silný a tvrdě na sobě pracovat, ať už fotbalově nebo ve svém životě. Musím poděkovat Bohu za to, kam jsem se dopracoval, je to pro mě splněný sen," prohlásil Moses v roce 2012 krátce po přestupu do Chelsea. "Ať už jsou rodiče kdekoli, můžou na mě být pyšní."

Hraní fotbalu Victora neopustilo ani po příchodu do nové země a netrvalo dlouho, než jeho poškolní kejkle s míčem v Norbury parku zaznamenali skauti Crystal Palace, díky čemuž se Moses dostal na prestižní školu Whitgift, kde mohla jeho hvězda strmě stoupat dále. Ve finále národního poháru do čtrnácti let tým Whitgiftu porazil Grimsby 5:0, přičemž Moses byl autorem všech pěti branek. A jelikož žáci Grimsby nastoupili v červených dresech, dočkal se talentovaný mladík v lokálním Grimsby Evening Telegraphu prvního biblického titulku v souvislosti se "jmenovcem" Mojžíšem: "Holy Moses - Wonder Player Parts Red Sea" (Svatý Moses - supertalent rozestoupil rudé moře).

Ligový debut v Palace absolvoval Moses již v šestnácti letech a úspěšně reprezentoval anglický národní tým ve všech věkových kategoriích. V té nejvyšší, tedy jednadvacítce, však narazil. Manažer Stuart Pearce Mosese nasadil do jediného utkání proti Uzbekistánu, vystřídal jej nekompromisně hned v poločase a od té doby již do sestavy nepovolal. "Hrál jsem za Anglii do 16 let, 17, 18, 19, 20, poté 21... a pak jsem se prostě rozhodl reprezentovat Nigérii," hlásil Moses suše s tím, že roli hrála i šance na prosazení.

V Africe rázem zavládlo nadšení, jak ostatně zaznamenal sám hráč během kvalifikačního dvojzápasu APN s Libérií. "Když jsem dorazil do Nigérie, jako by najednou všichni kolem mě fandili Chelsea. To samé se pak opakovalo v Libérii. V Africe lidi sledují Premier League úplně všude."

Od té doby se loňská kometa Chelsea v národním týmu proměnila v klíčového hráče. První vlaštovkou byl Africký pohár národů 2013, který Orli ovládli a Moses byl po právu jmenován v nejlepší jedenáctce turnaje. Po MS 2014 ale zavládla léta sucha, která odstranil až příchod Gernota Rohra. Pod jeho vedením bývá Moses, třígólový střelec nigerijské kvalifikace, často tím vůbec nejvysunutějším hráčem týmu, a podobně jako někdejší spoluhráč z Chelsea Mikel Jon Obi má na rozdíl od klubové úrovně nebývalou volnost popustit uzdu ofenzivním choutkám. A náležitě mu to svědčí.




Ve dvanácti letech byl sen Francise Uzoha stát se fotbalistou na kraji zhroucení. Ambici prosadit se v roli útočníka a vystřílet své zemi trofeje zhatila nekompromisní slova trenéra: "Na to jsi příliš pomalý." Následoval však ještě jeden postřeh, a to stát se vzhledem k vytáhlé postavě a dlouhým rukám brankářem.

Kdekdo by takovou radu bral za urážku, do branky přece obvykle chodívají ti nejslabší, co fotbal pořádně neumějí. Uzoho se však nové role chopil s vervou a o sedm let později je nejvážnějším aspirantem na roli nigerijské brankářské jedničky na mistrovství světa. Jen pár měsíců poté, co se stal vůbec nejmladším zahraničním brankářem, jaký kdy nastoupil v zápase španělské La Ligy.

Uzoho byl již odmalička všestranně talentovaný a věnoval se basketbalu či házené, ovšem nakonec zvítězil fotbal. Pořád však bylo důležité přesvědčit o svých schopnostech otce, který měl obavy, aby ryzí oddanost sportu nesvedla syna na scestí, a prim tak v rodině hrála škola. Až když Francis zazářil na turnaji mezi padesátkou chlapců, čímž si vysloužil nabídku přesunu do luxusní akademie v Kataru, bylo s přísnými zákazy hraní fotbalu amen.

Abyste se dostali v takto nízkém věku až do role reprezentanta téměř dvousetmilionové země, potřebujete kromě talentu a tvrdé píle také notnou dávku štěstí. Poprvé byla Uzohovi štěstěna nakloněna v roce 2013, kdy hned tři brankáři neprošli ve snaze zúčastnit se světového šampionátu do 17 let ověřením skutečného věku. Teprve čtrnáctiletý klučina se tak stal bez jakékoli reprezentační zkušenosti nigerijskou brankářskou dvojkou a mohl si užít jízdu Orlů, která skončila titulem mistrů světa. "Dostal jsem se do nominace, i když jsem s tím ani náznakem nepočítal. Byl to zázrak."

O pět let později šla souhra okolností Uzohovi na ruku znovu, byť za podstatně smutnějších okolností. Carl Ikeme, obvyklá jednička Nigérie i anglického Wolverhamptonu, totiž čelí životnímu boji mimo hřiště v podobě leukémie. V kombinaci s koncem reprezentační kariéry Vincenta Enyeamy byl tím pádem Uzoho vržen do národního týmu, přestože má na kontě za Deportivo La Coruňa stále pouze dva prvoligové starty.

Třetím a posledním příhodným momentem na Uzohově neuvěřitelné cestě do nigerijské branky bylo loňské přátelské utkání s tolik (ne)oblíbenou Argentinou, v němž se Daniel Akpeyi neprezentoval dvakrát jistým dojmem a za nepříznivého stavu 1:2 uvolnil v poločase místo o dvanáct let mladšímu kolegovi. Uzoho nejenže po změně stran ani jednou neinkasoval, ale byl účastníkem velkolepého obratu na konečných 4:2, po němž spokojený Gernot Rohr poslal svého trenéra brankářů Enria Pionettiho, aby s Uzohem v Deportivu individuálně pracoval.

"Nebojím se jej postavit do zahajovacího zápasu s Chorvatskem. Jsem optimistický, že na velké scéně v Rusku předvede své maximum," projevil nigerijský kouč brankářské kometě veřejnou důvěru a zdá se, že ani chybička v přátelském utkání s Anglií na tom nic nemění. Uzoho má zkrátka z pekla štěstí.




O devatenáctiletém brankáři Francisi Uzohovi bylo již řečeno vše podstatné výše, a tak přesuňme pozornost k obranné řadě. Stoperská spolupráce fyzicky zdatného Troost-Ekonga s konstruktivní posilou Brightonu Balogunem je jedním ze stavebních kamenů nigerijského úspěchu.

To kraje defenzivy jsou naopak vůbec nejproblémovější oblastí Rohrova týmu. Abdullahi Shehu je spíše defenzivní záložník než bek, konkurenci mu bude dělat mladý Tyronne Ebuehi, jenž v létě zamíří z Nizozemska do Benficy. Na levé straně dojde k souboji kdo s koho mezi veteránem Echiéjilém a univerzálem Idowuem, jenž už čtyři roky působí v ruském Permu.

Střed pole tvoří neúnavná mašina v podání tria Ndidi-Onazi-Mikel. První dva jmenovaní plní funkci "čističů", přičemž kapitán Mikel Jon Obi (již dva roky oficiálně přejmenován oproti původnímu jménu John Obi Mikel, které vzniklo na počátku jeho hráčské kariéry zkomolením křestního jména Michael na Mikel) je vůbec jediným třicátníkem Super Eagles, jenž má jistotu základní sestavy, a zároveň pojítkem mezi obranou a útokem.

Zatímco Mikel John Obi se bude ze středu pole vysouvat vzhůru, jeho kolega z čínské ligy Odion Ighalo má naopak ve zvyku stahovat se z hrotu útoku k výpomoci s rozehrávkou a uvolněním prostoru pro náběhy křídelních parťáků Mosese s Iwobim. V závětří pak čekají na šanci Kelechi Iheanacho s Ahmedem Musou, a kdyby šlo do tuhého, může Rohr sáhnout po takřka dvoumetrovém útočníkovi Crotone Simym Nwankwovi.

Výsledkem je Rohrem preferovaná formace 4-3-3 s volnou kreativní rolí kapitána Mikela, která se může proměnit v rozestavení s tříčlennou obranou, pokud se takto Nigérii postaví soupeř (viz přátelská utkání s Anglií a Českou republikou). Ideálním protivníkem je každý, kdo Super Eagles umožní hrát Rohrem vycizelovaný brejkový fotbal, zato při dobývání zatažené obrany často padá kosa na kámen. Z tohoto pohledu je papírově obtížná skupina D s dominantními Argentinci a Chorvaty pro Nigerijce tak trochu skrytým požehnáním.

Kdo viděl přátelská utkání s Polskem (1:0) či Argentinou (4:2), ten může do Nigérie vkládat bezmezné naděje, zatímco diváci prohraných duelů se Srbskem (0:2) a Marokem (0:4) naopak mohou tentýž celek s klidným srdcem zatratit. Kterou stranu mince tedy nakonec uvidíme na ruském šampionátu, pannu, nebo (Super) orla?