Představení účastníků MS 2018 - Panama

Panama je debutantem na poli světových šampionátů s mnoha nej, a nebýt válečníků z Islandu, bylo by jich ještě více. Povětšinou se sice jedná o fotbalově nelichotivé primáty, ale to může být Los Canaleros zcela upřímně jedno. Už jen samotná účast v Rusku je totiž bezbřehým vítězstvím a jakýkoli bod či pouhý gól budou panamští hráči i jejich příznivci oslavovat jako opanování celého turnaje.

Shrnuto jednou větou: největší outsider (kurz na titul 2000:1) s nejstarším kádrem (věkový průměr bezmála 30 let), nejvyšším počtem reprezentačních startů (dohromady více než 1400!) si zajistil šokující postup (jako jediný se záporným skóre) tím nejbláznivějším možným způsobem, tedy obratem nepříznivého stavu v posledním kvalifikačním zápase dvě minuty před koncem.

Panamský příběh je zkrátka mimořádný, a to v nejednom ohledu. V prvé řadě jmenujme tragický případ Amílcara Henríqueze , jenž národnímu týmu pomohl v kvalifikačním boji, avšak účasti na MS se nedočká, neboť byl loni zavražděn. Historická účast na šampionátu je pro čtyřmilionovou zemi takovou událostí, že kromě třiadvacetičlenné hráčské soupisky se trenér Hernán Gómez rozhodl vzít s sebou i další hráčskou trojici v blíže nespecifikované roli "hostů". Součástí panamské výpravy chce být prostě každý.

Hned šestice velezkušených hráčů má již na kontě přes stovku odkroucených zápasů v národním týmu a za pozornost stojí i pohled na klubovou příslušnost nominovaných. Své zástupce zde mají kromě hojně zastoupené americké MLS a domácí soutěže i guatemalská, honduraská, mexická, kolumbijská, peruánská, kostarická či chilská liga. Mezi těmi evropskými pak narazíme dokonce i na slovenskou stopu, neboť v týmu Dunajské Stredy působí obránce Erick Davis.

Přestože si panamští hodlají zápasy ve skupině G patřičně užít bez bláhových nadějí na postup, neznamená to, že dají svou kůži lacino. Favorizované Belgičany s Anglií i Tunisany čekají nepříjemné duely, v nichž mohou jenom ztratit. A to ať už body, nebo samotné hráče, neboť Los Canaleros se s hvězdami soupeřů mazlit nebudou a pokusí se dosáhnout úspěchu za využití všech povolených i nepovolených prostředků. Pro ilustraci připomeňme bláznivý závěr onoho klíčového kvalifikačního zápasu s Kostarikou, kdy na pomoc s bráněním výsledku přispěchala i lavička.


Vůbec první zápas panamského národního týmu proběhl v hlavním městě 12. února 1938, kdy domácí tým dokázal porazit Venezuelu 3:1. Čtyři dny nato však přišlo kruté vystřízlivění v podobě historicky nejtvrdší porážky od Kostariky 0:11. Dlužno dodat, že vysokých porážek bylo i v následujících letech podstatně více než vítězství a zdaleka nejúspěšnější pasáž panamských fotbalových dějin má na svědomí jedna a ta samá fotbalová generace. Citujme z excelentního souhrnu panamského zázraku:

Ještě na konci 90. let platila reprezentace malého středoamerického státu za trochu obskurní tým do počtu, podobně jako dnes Nikaragua nebo Guatemala. Myšlenky na mistrovství světa byly absolutní sci-fi; na přelomu tisíciletí měla Panama ve vitríně jediný cenný kov, a to bronz z Copy Centroamericana v roce 1993. To nezní špatně, dokud si člověk neuvědomí, že šlo o lokální "pouťák" čtyř týmů. Další úspěch, tentokrát už mnohem hmatatelnější, přišel na Gold Cupu o dvanáct let později -- Los Canaleros tehdy získali stříbro, o což se zasloužila i šestice mladíků: Jaime Penedo, Gabriel Gómez, Felipe Baloy, Román Torres, Blas Pérez a Luis Tejada.

Nyní, na sklonku roku 2017, má pět z nich na kontě přes stovku reprezentačních startů (Baloy jich zatím nastřádal 98). A je pravděpodobné, že se všichni podívají na mistrovství světa.

A také že ano! Všichni zmínění jsou opravdu v Gómezově nominaci a ruský šampionát bude jejich velkým rozlučkovým hurá, jež si za dlouhá léta věrné služby národnímu týmu veskrze zasluhují. Drželi jste na posledním evropském šampionátu palce maďarskému "teplákovému králi" Gáboru Királymu? Nyní máte k obdobné retropodpoře takřka polovinu panamského týmu.





Jedinečná, kontroverzní, dechberoucí. Panamská pouť na mistrovství vydá bez nadsázky na strhující materiál pro hollywoodský biják, tedy až na jednu kuriózní vadu: přišla totiž na úkor Spojených států amerických, jež by navíc v tomto příběhu zaujímaly roli ústředního záporáka.

Ale hezky popořádku. První skupinovou fázi v zóně CONCACAF si panamští v konkurenci Haiti a Jamajky pohlídali bez potíží, byť jim první Kostarika uštědřila dvě porážky. Vše klíčové se událo až v závěrečné šestičlenné skupině, kterou Gómezova družina započala velecenným triumfem v Hondurasu a následnou remízou s Mexikem. Čekání na vítězství se však protáhlo i o následujících pět utkání a postupový sen byl na zhroucení.

Až tříbranková výhra nad Trinidadem a Tobagem, již nastartoval fantastickým sólem od vlastní šestnáctky Gabriel Torres, vrátila Los Canaleros zpět do hry a připravila tak půdu pro dramatické finále.

V předposledním zápase čekal Panamu přímý boj o postup se Spojenými státy. Na dokreslení vypjaté situace je nutno dodat, že čtyři roky zpátky to byl právě tým USA, který v samém nastavení otočil poslední duel kvalifikace MS s Panamou ve svůj prospěch a připravil tak zdrcené Panamce o účast v hratelné baráži s Novým Zélandem. Toto byla jedinečná možnost k odplatě... která v Orlandu skončila fiaskem a prohrou 4:0.

Panamské šance tak byly před závěrečným kolem spíše teoretické: zvítězit doma s Kostarikou a doufat v prohru Američanů proti beznadějně poslednímu Trinidadu a Tobagu. A po první půli bylo ještě hůř, neboť v šestatřicáté minutě poslal Johan Venegas hosty do vedení. V kabině se ale hráči dozvěděli, že utrápené Spojené státy si vedou ještě o gól hůře, a po změně stran tak stále bylo o co hrát.

Hned v třiapadesáté minutě bylo v Panama City srovnáno, i když se po vzoru Koloběžky první jednalo o ukázkový gól-negól. Jen posuďte sami , jak se Blas Pérez neúspěšně pokoušel rukama nohama dotlačit do sítě hlavičku Gabriela Torrese a vzápětí se mohl přesto radovat, neboť rozhodčí López nepřehlednou situaci vyhodnotil jako gólovou. Tak jako tak byla Panamě stávající remíza pořád málo a čas se nezadržitelně krátil.

Když vytoužený gól nepřicházel ani pět minut před koncem, sáhl trenér Gómez k poslednímu zoufalému kroku v podobě přesunu stopera Romána Torrese na hrot. Sotva tři minuty nato se tento tah projevil jako geniální. Dlouhý nákop vpřed totiž 35letý Luis Tejada prodloužil hlavou za záda kostarické obrany a nabíhající Torres se v nejdůležitějším okamžiku kariéry zachoval jako rozený kanonýr. Jeho výstavní trefa pod břevno v kombinaci s prohrou USA spustila v Panamě euforii, která neopadla dodnes.


Ostřílený jihoamerický specialista, co se postupů na mistrovství světa týče, zabrousil na stará kolena o kousek víc na sever a v zemi, která spojuje oba zámořské kontinenty, své pověsti plně dostál. Hernán Darío Gómez se letos objeví na svém pátém světovém šampionátu, a to s třetím národním týmem. Kromě své rodné Kolumbie tohoto počinu dosáhl také s Ekvádorem, v jehož případě šlo stejně jako u Panamy o premiérovou účast v historii.

Nyní dvaašedesátiletý kouč strávil celou hráčskou kariéru v Medellínu, kde se také narodil. Štace v Independiente Medellín a Atléticu Nacional vynesly defenzivně laděnému středopolaři pozvánku i do kolumbijského národního týmu, který reprezentoval na Středoamerických a karibských hrách v roce 1978. Pak ale jeho kariéru poznamenalo vážné zranění kolene, kvůli němuž Gómez skončil s pobíháním po zeleném pažitu již v osmadvaceti letech.

Trenérská léta kouče zvaného El Bolillo nebo také El Bembé již byla podstatně bohatší. V Atléticu Nacional plynule přešel z pozice hráče k roli asistenta a podílel se na výhře Copy Libertadores v roce 1989. Témuž trenéru Maturanovi zároveň asistoval i u kolumbijské reprezentace a po úspěšných postupech na MS 90 i 94 se ujal role hlavního kouče a zvládl s Los Cafeteros i kvalifikaci o čtyři roky později. Ve Francii se však Kolumbijci pakovali již po základní skupině a Gómez se přesunul k národnímu týmu Ekvádoru.

Také v této pozici Gómez nezklamal a dovedl Ekvádorce hned v roce 2002 na jejich vůbec první mistrovství, kde stejně jako posledně skončil se třemi body již ve skupině. Tentýž husarský kousek se ale již nepodařilo zopakovat s fotbalovým trpaslíkem z Guatemaly ani po návratu ke kolumbijskému týmu, neboť v této funkci vydržel sotva rok. V srpnu 2011 si totiž Gómez utrhl pořádnou ostudu, když se na veřejnosti dostal do potyčky s přítelkyní, již opakovaně uhodil, a ani následné kajícné omluvy mu k setrvání ve funkci nepomohly.

Zdálo se tak, že vrcholem El Bolilla zůstane ekvádorská štace z přelomu tisíciletí, ovšem v roce 2014 se dočkal zájmu z Panamy. Prvním testem byla Copa Centroamericana a Gold Cup o rok později, kde Los Canaleros uhráli v obou případech sympatické třetí místo a potvrdili, že navzdory přibývajícím letům stále neřekli poslední slovo. To nejdůležitější však teprve následovalo.

Pohádková kvalifikace na vytoužené mistrovství světa již byla do detailu popsána výše, a tak přeskočme k přípravě na samotný závěrečný turnaj. Gómez zde potvrdil, že se ani po šedesátce nedrží zavedených dogmat a s ohledem na favorizovanou Belgii s Anglií se rozhodl k rázné experimentaci.

Zatímco postup si Panamci vybojovali zcela typickou formací 4-4-2, v přátelských zápasech praktikovali rozestavení 3-4-3, které však v realitě vypadalo spíše jako 5-4-1. Dle nejnovějších spekulací panamských médií pak na šampionátu uvidíme jakéhosi hybrida obou systémů v podobě 4-1-4-1. O těžkém zdolávání nově poskládaného panamského bloku se přesvědčili třeba Dánové s Nory (shodně šlo o umolousané výhry 1:0) a lze očekávat, že s každým přibývajícím zápasem si hráči na nové pokyny zvykají lépe a lépe. Aby na to měli dostatek času bez jakýchkoli vyrušení, vyhlásil Gómez mimo jiné zákaz sexu během celého mistrovství.




Jedním z početného panamského klubu stovkařů je dvaatřicetiletý Román Torres, dvaatřicetiletý zadák amerického Seattlu Sounders. Právě on rozhodl zmiňovaný zápas s Kostarikou a v 88. minutě poslal Panamu do Ruska. "Ani jsem si v tu chvíli neuvědomoval skóre z jiných zápasů," vzpomíná věčně usměvavý hráč s bujnou hřívou dredů na nejdůležitější moment kariéry i celé panamské fotbalové historie. Panamský prezident Juan Carlos Varela na onen den dokonce vyhlásil státní svátek.

Od té chvíle je z Torrese národní hrdina, který je ze všech hráčů nejvíce na očích jak na hřišti, tak mimo něj. Jeho vůdčích schopností v novém rozestavení bude proti přetěžké konkurenci víc než potřeba, stejně jako udržování dobré nálady v kabině.

Když byl Torres podle oficiálních brožurek FIFA vyhlášen vůbec nejtěžším hráčem celého mistrovství s 99 kilogramy, dostal obratem na svou údajnou nadměrnou váhu dotaz na tiskové konferenci. Panamský stoper se s úsměvem postavil a ukázal pod vyhrnutým tričkem na odiv své vypracované torzo. "Toto je má odpověď," pobavil Torres všechny přítomné a celou etudu na požádání ještě jednou zopakoval, aby si každý novinář i fotograf přišel na své. Dámy pak jistě ocení i vyvedenou fotografii v témže stylu na hráčově twitterovém účtu.

Stálice panamské defenzivy má zkušenosti na rozdávání, včetně titulu z kolumbijské ligy či zisku MLS Cupu v penaltovém rozstřelu, kde proměnil rozhodující pokutový kop. Přesto o Torresovi nelze říci, že by jeho slovo bylo zákonem. Po krutém závěru kvalifikace na MS 2014 totiž prohlásil, že si nechá své nezaměnitelné dredy ostříhat jen tehdy, až Panama na mistrovství skutečně postoupí. Přesto se na jeho účesu nic nezměnilo: "Dcerka mi řekla, že si to nepřeje, tak jsem si je nechal." Podobnou vykutálenost budou Los Canaleros v příštích týdnech potřebovat jako sůl.




Sice se to na první (i druhý) pohled nezdá, ale i v panamské nominaci najdeme hned několik talentovaných mladíků, kteří mají navíc velmi blízko do Gómezovy základní sestavy. Ať už jde o teprve devatenáctiletého mladíčka z belgického Gentu Josého Luise Rodrígueze, jenž si před šampionátem stihl sotva odbýt debut, nebo dvaadvacetiletého krajního beka Michaela Murilla, který má již více než dvacet reprezentačních startů a brázdí v Americe pravou postranní čáru v New Yorku Red Bulls.

Pozornost však nakonec upřeme na Murillova newyorského parťáka Fidela Escobara, jenž má podle panamského reportéra Josého Domíngueze v představení týmu pro britský Guardian vůbec největší potenciál svými výkony překvapit.

Tento třiadvacetiletý stoper se stylovým jménem a neméně stylovou pravačkou je pro trenéra Gómeze svým způsobem spásou. Ryze veteránský střed obrany by totiž proti neúnavnému tlaku Belgie či Angličanů odolával horko těžko a musel by zůstat poctivě zakopaný před vlastní šestnáctkou. S účastí mladého a rychlostně vybaveného Escobara, kterému navíc nedělá problém ani práce s míčem pod nátlakem, si však Panamci mohou dovolit vypustit krajní beky kupředu a přece jen zásobit osamoceného útočníka alespoň nějakou podporou.

Důkazem Escobarovy užitečnosti je i zakončení. Právě on nastartoval Panamu za postupem, když v prvním zápase závěrečné skupiny poslal svůj tým do vedení v Hondurasu, a to raketovým přímým kopem, jemuž snad ustrašení Hondurasané ve zdi schválně uhnuli, aby utkání dohráli ve zdraví. Střelecké nadání ukázala loňská posila New Yorku již na světovém šampionátu do dvaceti let v roce 2015, kde sice Panama skončila už ve skupině, ale Escobar v těchto třech zápasech střelecky zapsal hned dvakrát: povedeným vyrovnávacím gólem na 2:2 proti Argentině a výjimečnou pumelicí do sítě Rakouska.




Jak již bylo naznačeno výše, Hernán Gómez v posledních měsících upustil od dlouhá léta zažitého systému 4-4-2 a během přípravy se jal všemožně experimentovat s tříčlennou obranou, anebo posíleným středem pole na úkor druhého útočníka. Je dost dobře možné, že na šampionátu uvidíme všechny tři varianty: ty defenzivně laděné v prvních dvou kolech, klasiku s dvěma forvardy pak v závěrečném hurá s Tunisany.

Na každý pád je jistotou start brankáře Jaimeho Peneda. Šestatřicetiletý veterán mezi třemi tyčemi je panamskou chloubou na evropských kolbištích, neboť se jedná o neoddiskutovatelnou jedničkou Dinama Bukurešť, kde k oboustranné spokojenosti letos prodloužil končící smlouvu o další rok. Prostor před Penedem budou chránit defenzivní hvězdy panamského výběru Román Torres s Fidelem Escobarem, jež by v případě tříčlenné obrany měl doplnit Adolfo Machado.

Zatímco pravý kraj obrany by neměl nikdo uzmout mladému rychlíku Michaelu Murillovi, na opačné straně svádí boj o základní sestavu Luis Ovalle se "slovenským" Ericem Davisem. Střed zálohy patří Aníbalu Godoyovi, jenž má v nejlepších letech (28) rovněž potenciál zaujmout skauty a vyzkoušet si ještě angažmá v Evropě. Po jeho boku nastoupí neúnavný 34letý dirigent a se 144 starty vůbec nejostřílenější hráč celého týmu Gabriel Gómez, jehož jméno se výstižně shoduje s tím trenérovým, neboť sám kouč Hernán Gabriela označil za "manažera na hřišti".

Největší podporou osamocenému útočníkovi by měli být mladíci José Luis Rodríguez a Édgar Joel Bárcenas. Bárcenasovo místo v sestavě je prakticky jisté, přičemž devatenáctiletý Rodríguez k tomu měl vzhledem k výkonům v přípravě skvěle nakročeno, avšak po příjezdu do Ruska si přivodil blíže nespecifikované zranění a nedokončil pondělní trénink. Pokud se do týdne nestihne dát do pořádku, měl by pravý kraj zálohy obsadit Alberto Quintero.

O post hrotového útočníka si to podle všeho rozdá dvojice Blas Pérez - Gabriel Torres. První jmenovaný je v sedmatřiceti letech (spolu s o rok mladším Tejadou) historicky nejlepším panamským střelcem s jistotou na míči, jeho o osm let mladší kolega zase vyniká neuvěřitelnou rychlostí, kterou využívá k neustálým náběhům za obranu soupeře. Lze očekávat, že si oba hráči rozdělí porci minut rovným dílem a Hernán Gómez je bude točit podle aktuálního soupeře a s tím souvisejícího herního plánu.

Perlička na závěr: jak napověděla přípravná utkání, Los Canaleros budou hrát pěkně od podlahy. Zatímco soupeři si budou muset dávat pozor na končetiny, sázkaři by měli zbystřit ohledně počtu žlutých karet či rovnou vyloučení. Když byl takto neohleduplného zákroku na brankáře Schmeichela schopen Blas Pérez v březnovém přáteláku s Dánskem, co si asi tak Panamci schovávají na chvíle, kdy půjde opravdu do tuhého?