Představení účastníků MS 2018 - Peru

Na nejslavnější fotbalovou scénu se vrací po dlouhých šestatřiceti letech, reprezentace Peru ale rozhodně na šampionát necestuje v roli otloukánka, což potvrzuje i zatím stoprocentní bilancí z přípravy, během níž si Garecova družina stačila poradit s Chorvatskem, Islandem, Skotskem i Saúdskou Arábií.

Peru navíc po zdánlivě nekonečných tahanicích bude moci na turnaji počítat i se svou největší hvězdou, kapitánem a historicky nejlepším reprezentačním střelcem, Paulem Guerrerem. A tak v táboře Los Incas panuje optimistická, bojovná nálada. Ještě dlouho po startu kvalifikace to přitom vypadalo, že se Peruánci do bojů o postup vůbec nezapojí. Vyplatila se však projevená důvěra vložená v nového trenéra Garecu.

Ten postupem času začal sbírat plody své práce a výsledkem je kromě samotné účasti na světovém šampionátu i fakt, že La Blanquirroja momentálně drží dvanáctizápasovou sérii bez porážky. Natáhne Peru tuto šňůru i na mistrovství světa?


Přestože více než tři dekády Peruánci na závěrečném turnaji chyběli, tradice jejich účasti sahá tak daleko, jak jen to jde. Již při úplně prvním mistrovství světa v historii totiž přijali pozvání na turnaj do Uruguaye, kde ale ve skupině s domácím výběrem a reprezentací Rumunska nezískali ani bod a skončili tak bez úspěchu. Přesto našli způsoby, jak se zapsat do historie. Jen zhruba třístovka diváků totiž přihlížela jejich utkání s Rumunskem, což dodnes zůstává historicky nejnižší návštěvou světových šampionátů. Ve stejném zápase se navíc Peruánec Placido Galindo stal vůbec prvním vyloučeným hráčem v dějinách MS.

Po sérii zrušených účastí i neúspěchů v kvalifikaci se Peru na další MS poměrně načekalo, hned z toho ale bylo pro zemi ze západního pobřeží Jižní Ameriky nejúspěšnější období v historii. Na mistrovství světa v Mexiku v roce 1970 se Peru dostalo po výhrách nad Bulharskem a Marokem do čtvrtfinále, kde se parta kolem nejlepšího Peruánce všech dob, Teófila Cubillase, postavila čelem výzvě jménem Brazílie. V úchvatném souboji nakonec po výhře 4:2 slavili kanárci, přesto se v Peru na tento turnaj dodnes s radostí vzpomíná.

O osm let později v Argentině Peruánci čtvrtfinálový výsledek zopakovali. V první fázi turnaje nejprve hladce přešli přes Skotsko, Nizozemsko a Írán, následná skupina už se ale stala Peru osudnou. Po prohrách s Brazílií i Polskem bylo rozhodnuto, La Blanquirroja navíc ještě odjížděla z MS s pořádným škraloupem, když na závěr podlehla domácí Argentině vysoko 0:6, čímž přesně svému soupeři darovala postup na úkor Brazílie.

Také na další turnaj v roce 1982 se podařilo Peru kvalifikovat, tentokrát už ale hvězdný Cubillas na sklonku kariéry nezářil a svůj tým ze základní skupiny nedostal. Od té doby Peru na další velký turnaj čekalo. Blízko bylo ještě v roce 1998, v rozhodujícím kvalifikačním zápase ale nestačilo na Chile. A tak po zdánlivě nekonečném období trápení nastal zlom až v kvalifikaci na MS 2018 v Rusku...





Náročná jihoamerická kvalifikace nezačala pro Peru vůbec dobře. Na nový cyklus sice dorazil i nový trenér Ricardo Gareca, jenž do své sestavy zařadil i několik nadějných mladíků. Týmu ale vstup do kvalifikace nevyšel, z prvních šesti soutěžních zápasů získali Peruánci pouhé čtyři body a krčili se u dna tabulky.

Fanoušci už už začínali volat po Garecově hlavě, peruánský svaz se však po letech neúspěchu rozhodl, že stávajícího trenéra podrží. A toto rozhodnutí začalo nést ovoce velice záhy.

Od září roku 2016, kdy Peruánci (pravda, kontumačně) zvítězili v Bolívii, se nastartovali k obdivuhodnému tažení, kdy ve zbývajících dvanácti utkáních padli pouze dvakrát a ze zdánlivě beznadějné situace se rázem zapojili do boje o postup. Vše Peru korunovalo remízou s Kolumbií, po níž byly nakonec spokojené oba celky - Kolumbie se radovala z přímého postupu, Peruánce zase bod poslal o skóre před páté Chile, a tedy i do baráže. Rozhodující vyrovnávací trefu zařídil Guerrero, jehož střelu z nepřímého volného kopu si nepochopitelně srazil do sítě gólman Ospina.

V ní se Peru utkalo s Novým Zélandem. Po úvodní opatrné bezbrankové remíze v Oceánii představovala domácí odveta jedinečnou příležitost podívat se na světový svátek fotbalu. Zápas doprovázela kontroverze, když novozélandský let nejprve nabral bez zjevného důvodu čtyřhodinové zpoždění, následně i cesta na hotel trvala podezřele dlouho a vše završily noční alarmy v areálu. Oslabeného protivníka Peru přejelo, po trefách Farfána a Ramose zvítězilo 2:0 a stalo se tak posledním, dvaatřicátým účastníkem MS 2018, a celá země se mohla kromě vyhlášeného státního svátku radovat i z velkého sportovního úspěchu.


Hledání správného lodivoda peruánské posádky nebylo vůbec jednoduché. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale Sergio Markarián, jenž Peru vedl mezi roky 2010 a 2013, je v historii reprezentace vůbec nejdéle sloužícím koučem.

Již sedmapadesátým mužem, jenž přijal výzvu chopit se peruánské reprezentace, se tak v roce 2015 stal Argentinec Ricardo Gareca. Jeho pozice už od samotného počátku bylo ztížená faktem, že to byl právě on, kdo ještě během své hráčské kariéry svým gólem v dresu Argentiny rozhodl o tom, že Peruánci namísto šampionátu 1986 zůstali doma. Fanoušci Garecovi tuto skutečnost nezapomněli, o to nezáviděníhodnější tak byla pozice nového trenéra. Sám šedesátiletý trenér navíc v žádném přechozím angažmá nevydržel déle než čtyři roky, a tak se zřejmě ani dlouhodobá spolupráce zase tolik nečekala.

Po úvodní euforii ze semifinálové účasti na Copě Américe, záhy vystřídané rozpačité fázi seznamování s jihoamerickou částí kvalifikace, si ale Gareca dokázal peruánskou veřejnost získat na svou stranu, a když nakonec dotáhl tažení Peru až na světový šampionát, z nenáviděného se stal hrdina. "Jsme na mistrovství světa, takže mi snad konečně lidé přestanou říkat, že Peru něco dlužím," říkal po postupu v nadsázce Gareca. "Cítím od fanoušků obrovskou podporu a spoustu lásky," dodal už se vší vážností.

Muž, jenž dokázal s Vélezem Sarsfield hned třikrát ovládnout argentinskou ligu, se vyznačuje sázkou na pevnou defenzivu a rychlý, efektivní přechod do útoku. S Vélezem pravidelně míval nejlepší obranu v lize, u peruánské reprezentace sice v tomto směru nezačal nejlépe a v prvních pěti kvalifikačních utkáních sledoval svůj tým inkasovat hned jedenáctkrát, za dalších třináct duelů už ale Peru kapitulovalo jen třináctkrát, v baráži pak ani jednou a v přípravě proti Peru ze čtyř silných soupeřů slavil gólový úspěch jen jeden - Island.

Gareca si potrpí na disciplíně, Peruánci tak naposledy soutěžní nedohráli zápas v plném počtu hráčů v roce 2015. Přestože však musí všichni hráči dodržovat taktické pokyny, v ofenzivě Gareca nechává svým ofenzivním lídrům poněkud více volnosti než jeho předchůdci, a tak je ve hře Peru i směrem dopředu na co se dívat.




Přestože se Peru chystá na svou první účast na MS po šestatřiceti letech, místo natěšení na velkou událost se zrak peruánské veřejnosti upínal spíše k případu Paola Guerrera. Kapitán reprezentace byl nejprve po říjnovém kvalifikačním klání s Argentinou pozitivně testován na kokain, za což dostal půlroční zákaz činnosti.

Trest mu sice vypršel, do věci ale zasáhla Mezinárodní sportovní arbitráž CAS, jež zpřísnila Guerrerův distanc na 14 měsíců a vyřadila ho z MS. Útočník brazilského Flamenga sice dokázal, že se mu kokain do těla dostal cizím přičiněním a bez jeho vědomí, u šéfa FIFA Gianniho Infantina ale s odvoláním i přes podporu kapitánů peruánských soupeřů ze základní skupiny nadcházejícího šampionátu nepochodil. Až úplně poslední jiskřička naděje vzplála v pořádný oheň, švýcarský soud totiž Guerrerovi start na turnaji na poslední chvíli povolil.

Byla by velká škoda, kdyby kapitán a nejlepší střelec Peru na prvním šampionátu své země po 36 letech chyběl. Bývalý fotbalista Bayernu Mnichov, Hamburku a Corinthians má na svém kontě již 84 reprezentačních startů, v nichž nasázel celkem čtyřiatřicet branek. Ani v pokročilém věku navíc rozhodně ještě nepatří do starého železa, což dokázal i šesti góly v kvalifikaci včetně toho klíčového v posledním klání kvalifikační skupiny proti Kolumbii. Celkem Guerrero chyběl během kvalifikace jen v jednom utkání, u baráže pak už sice kvůli trestu být nemohl, o vrchol své kariéry ale nakonec nepřijde.

Guerrerovo příjmení v překladu znamená "válečník", a tak by se dal peruánský útočník charakterizovat i na hřišti. Za svůj tým je ochoten položit život, za svoji zemi pak dvojnásob. "Dostat se s Peru na mistrovství světa pro mě vždy bylo největším snem," neskrývá Guerrero. Společně se svým nejlepším kamarádem Jeffersonem Farfánem, další ofenzivní hvězdou reprezentace, s nímž se zná již od svých dvanácti let, má teď Guerrero za úkol dokázat, že po letech úpadku je Peru na správné cestě, a že se mezi fotbalovou smetánku dostalo právem.




Cesta kvalifikací by se z pohledu Peru dala rozdělit na dvě etapy - dobu před Édisonem Floresem, a dobu s ním. V úvodu cyklu ještě Flores mezi stabilní členy reprezentačního kádru nepatřil, pozorný čtenář pak již jistě ví, že se Peru v té době vůbec nedařilo. Svůj debut v seniorském týmu si odbyl v remízovém zápase s Venezuelou, kdy si zahrál závěrečnou půlhodinu.

Od duelu s Bolívií, kdy započala ona spanilá peruánská jízda za postupem, pak už Flores chyběl v základní sestavě pouze dvakrát, z toho jednou při prohře s Brazílií. Je jasné, že tento výsledkový i herní obrat nenese výhradně Floresovo jméno, čerstvě čtyřiadvacetiletý křídelník ale výraznou měrou přispěl k peruánskému úspěchu a prakticky okamžitě se zařadil k základním stavebním kamenům Garecova mužstva.

Muž s přezdívkou "Oreja" kvůli svým charakteristickým výrazným uším se nejlépe cítí na levém křídle, kde také nastupuje i v reprezentaci. Je vynikajícím driblerem, což mu umožňuje přecházet přes své protivníky v soubojích jeden na jednoho, mezi jeho výrazné dovednosti navíc patří i rychlost. Někdy mívá tendence až příliš dlouho držet míč, když už se ale rozhodne hledat své kolegy, činí tak velice kvalitními prudkými centry.

Na čem musí ještě zapracovat, to je rozhodně střelba, a co je možná ještě důležitější, konzistence výkonů. V dánském Aalborgu, kde poslední dvě sezony působí, se zatím nedokázal pravidelně gólově prosazovat. Pokud ho ale světový šampionát zachytí v dobré formě, může se Flores hlasitě přihlásit o mnohem věhlasnější evropský klub.




La Blanquirroja po celou dobu působení argentinského kouče Garecy drží stejný styl hry. Peru vychází z pevné defenzivy, z níž přechází po křídlech v rychlé protiútoky vedení Farfánem a Floresem. Následné centry pak má za úkol uklízet do protivníkovy sítě buď Guerrero, nebo zpravidla z druhé vlny útok doplňující Cueva.

Neotřesitelnou brankářskou jedničkou je Pedro Gallese, jenž odchytal drtivou většinu kvalifikace a do branky se jistě postaví i na závěrečném turnaji.

Ona vlastně celá sestava s výjimkou zranění či karetních trestů přílišného počtu změn nedoznávala. Na pravém kraji obrany by se tak měl představit Luis Advíncula, stoperskou dvojici utvoří Anderson Santamaría a Christian Ramos a doleva se postaví Miguel Trauco. Ambice na základní sestavu má zřejmě i Alberto Rodríguez, minimálně v prvním utkání s Dánskem ale pravděpodobně zůstane na lavičce.

Před obrannou čtveřicí čistí prostor dvojblok ve složení Renato Tapia - Yoshimar Yotún, který má za úkol primárně pomáhat defenzivě, v druhé řadě pak rozdělování míčů do stran na rozběhnuté křídelníky. O ofenzivní část hry se ve středu hřiště bude starat Christian Cueva, výborný nahrávač, který se ale rozhodně nebojí podpořit hrotového útočníka a z druhé vlny často a rád po centrech ze stran zakončuje.

Největší ofenzivní zbraní aktuálního peruánského mužstva je hra po křídlech. Na tom pravém se představí všem dobře známý Jefferson Farfán, u levé postranní čáry bude pro změnu pobývat Édison Flores. Ti oba disponují vysoce nadprůměrnou rychlostí, kvalitním driblinkem i přesným centrem. Tím budou hledat nejlepšího střelce týmu Paola Guerrera, jenž bude minimálně v začátku turnaje na hrotu osamocen.