Představení účastníků MS 2018 - Rusko

Mistrovství světa již netrpělivě klepe na dveře a před jeho zahájením vám jako obvykle každého účastníka podrobně představíme. Začínáme klasicky u země pořádající, kterou je tentokráte Rusko. Při letmém pohledu na to, jak si v posledních 20 letech pořadatelské země vlastně vedly, by někdo snadno mohl nabýt dojmu, že by snad Rusové po roce 2008 a třetím místu na Euru mohli napsat další báječný příběh. Realita je ovšem daleko pesimističtější.

Výběr kouče Stanislava Čerčesova je totiž mnohými považován za vůbec ten nejhorší celek, který kdy Rusko na fotbalovém mundialu reprezentoval. Přesto však má reálnou šanci proniknout do osmifinále - k pořádajícímu národu byl totiž prosincový los základních skupin opravdu velmi vřelý.

Protivníci v podobě Saúdské Arábie, Egypta a Uruguaye husí kůži zrovna nenahánějí. I tak se však jedná pouze o slabou náplast - Rusové totiž mají tolik vlastních problémů, že jim ani tato přízeň štěstěny nemusí být nic platná.

Stav, ve kterém se jejich národní tým momentálně nachází, můžeme okomentovat zhruba takto - jestliže budete dumat nad přednostmi pořádající země, připravte si delší časový úsek na přemýšlení a ani tak nemusíte být ve svém pátrání úspěšní. Naopak slabiny vám na jazyk naskočí s až banální lehkostí. Stoprocentně však neopomenete zmínit defenzivní řady, které jsou momentálně doslova v troskách. Ostatně tuto situaci okomentoval i ruský expert Igor Rabiner: "Největší slabinou ruského výběru je rozhodně slabá obrana. Současný kouč Stanislav Čerčesov již zkusil vše možné a nemožné, doposud však nenašel žádné složení zadní řady, které by mělo odpovídající kvalitu. Březnové přátelské duely pak naplno ukázaly, jak špatná ona situace skutečně je."


Rusko se může pyšnit bohatou fotbalovou historií, dějiny kopané v tomto státě sahají do konce devatenáctého století, kdy převážně angličtí a skotští dělníci pracující v Petrohradě založili své lokální fotbalové týmy. První soutěžní zápas se konal 24. října roku 1897. V roce 1912 se pak ruská fotbalová federace připojila k organizaci FIFA.

Po vzniku Sovětského svazu však mezinárodních konfrontací přibývalo skutečně jen velmi pomálu. V září 1922 Sovětský svaz porazil Finsko, o rok později si totéž zopakoval i v Helsinkách, načež pak ještě přemohl i reprezentanty Švédska. O rok později ještě poměřil síly ve dvou duelech s Tureckem, ovšem ty na dlouhá léta představovaly poslední mezinárodní klání. Sovětský svaz vstoupil do organizace FIFA až v roce 1946 a o šest let později se poprvé ukázal na mezinárodním fotbalovém turnaji, konkrétně na Olympijských hrách v Helsinkách, kde však díru do světa neudělal.

Svou první účast na Mistrovství světa v kopané zaznamenal v roce 1958, kde po vítězství nad Rakouskem a Anglií došel až do čtvrtfinále, kde se musel sklonit nad uměním Švédska. Na následujícím mistrovství se fotbalová Sborná probojovala opět mezi nejlepších osm družstev, kde ji vyřadilo pro změnu Chile. Největším úspěch tak přišel až v Anglii v roce 1966, kdy parta okolo Lva Jašina zvítězila ve všech třech zápasech základní skupiny, prokletí čtvrtfinále prolomila proti Maďarsku a stopku jí vystavilo až v semifinále Západní Německo. Po prohře s Portugalskem tak Sborná nakonec obsadila konečné čtvrté místo.

Na šampionátu v roce 1970 Sovětský svaz proklouzl do tradičního čtvrtfinále, kde však v prodloužení nestačil na Uruguay. Připsal si zde také jeden významný zápis do historie - stal se totiž historicky první zemí, která na světovém šampionátu provedla střídání.

V sedmdesátých letech však fotbalová Sborná výrazně ztratila na lesku a dostavila se řada neúspěchů - byla diskvalifikována z mistrovství 1974 a na to následující se dokonce ani neprobojovala. Na lepší časy se začalo blýskat až počátkem let osmdesátých - v roce 1982 skončil Sovětský svaz ve druhém kole základních skupin (jednalo se o systém se dvěma koly základních skupin), o čtyři roky později si tentokráte v osmifinále zuby vylámal na Belgii. Šampionát v roce 1990 byl tím posledním, kam fotbalisté Sovětského svazu zavítali - po dvou porážkách s Argentinou a Rumunskem se jim však nepodařilo proklouznout ze základních skupin.

Po rozpadu Sovětského bloku odehrála samostatná Ruská reprezentace svůj první duel 16. března roku 1992, kdy porazila Mexiko výsledkem 2:0. Na mistrovství světa pak poprvé vyrazila o dva roky později, v USA však vypadla hned v základní skupině. O dalších osm let později pak ruský výběr zavítal do Koreje a Japonska, kde sice na úvod svého účinkování porazil Tunisko, následně ovšem podlehl domácímu Japonsku i Belgii a s turnajem se rozloučil předčasně.

Po neúspěchu v kvalifikaci na mistrovství světa v Německu přišly zlaté časy - kormidla se ujal zkušený Guus Hiddink a partu okolo Andreje Aršavina dovedl ke třetímu místu na evropském šampionátu v roce 2008. O to větší to však byl šok, když Rusko v barážovém klání podlehlo Slovinsku a světový šampionát v roce 2010 tak jeho fotbalisté sledovali pouze u televizních obrazovek.

Rusku však vyšla kvalifikace na poslední světový šampionát, když pod vedením slavného Fabia Capella vyhrálo svou kvalifikační skupinu a až za sebou nechalo třeba slovutné Portugalsko. Bohužel v samotné Brazílii to již žádná sláva nebyla, svěřenci italského kouče se prezentovali mdlými výkony, v prvním utkání po kiksu brankáře Akinfejeva horko těžko zachraňovali remízu s Jižní Koreou, následovala porážka s Belgií a remíza s Alžírskem, která je odsoudila k předčasné cestě domů.

Evropský šampionát ve Francii a rok starý Konfederační pohár na vlastní půdě se pak nedá klasifikovat jinak než jako naprostý propadák. Ve Francii patřilo Rusko mezi ta nejhorší mužstva a po porážkách od Slovenska a Walesu a remízu s Anglií zcela zaslouženě putovalo domů. Loňský Konfederační pohár pak přinesl další dávku zklamání, domácí tým sice porazil outsidera z Nového Zélandu, pak se však musel sklonit nad silou Portugalska a Mexika a byl opět vyřazen po základní skupině. Jestliže se takový scénář uskuteční také v roce 2018, nutno podotknout, že to žádné překvapení nebude.





Coby pořádající země mělo Rusko účast zajištěnou a nemuselo se účastnit kvalifikačních bojů. To byla bezesporu značná výhoda, poněvadž vzhledem k síle současného kádru by tato reprezentace rozřazovacím sítem vůbec nemusela projít.

Na druhou stranu na onu absenci soutěžních zápasů si pořadatelské země často žehrají, jelikož se v dvouletém cyklu před šampionátem nemohou dostat do provozní teploty. Je pro ně pak také složitější zjistit, jak jejich hráči následně obstojí v psychicky vypjatých momentech.

Od propadáku na Euru 2016 ve Francii odehrála ruská reprezentace celkem 19 zápasů - třikrát se jednalo o soutěžní klání v rámci loňského Konfederačního poháru, zbytek tvořila utkání přátelská. Celková bilance zní následovně - svěřenci Stanislava Čerčesova dosáhli na 5 výher, 5 remíz a ve zbylých 9 případech odešli poraženi. To skutečně není nic, co by ruského příznivce mělo naplnit jakýmkoliv optimismem.

Je to však především nedávná forma, která domácím fanouškům nahání pořádný strach - od startu Konfederačního poháru v červnu 2017 totiž Rusko porazilo jen Nový Zéland a Jižní Koreu. K tomu je ještě nutno přičíst cennou remízu se Španělskem, avšak tím výčet pozitiv končí. O hroutící se defenzivě již zmínka byla, nyní ji můžeme ještě dokumentovat řečí čísel - domácí reprezentace již devět utkání v řadě neudržela čisté konto, za tuto dobu inkasovala hned 17 branek. A z toho jich rovnou 10 bylo v posledních čtyřech kláních!

Na nějaké experimenty v zadních řadách již každopádně není čas, domácí fotbalisty čeká v úterý 5. června generálka s Tureckem, na což o devět dní později navazuje úvodní klání Mistrovství světa proti Saúdské Arábii.


Po neúspěšném evropském šampionátu byl od týmu odvolán Leonid Sluckij, kterého na podzim roku 2016 nahradil Stanislav Čerčesov. Ten byl tedy pověřen poctou vést vlastní reprezentaci na domácím mistrovství. Ovšem při pohledu na současnou situaci ruského fotbalu může člověk snadno získat dojem, že úkolem současného lodivoda je spíše zamezit potenciální národní ostudě.

Ostatně to, jak velká práce na Čerčesova vlastně čekala, krásně dokumentuje výrok jeho předchůdce krátce po zpackaném zápase s Walesem na Euru ve Francii. Ten na pozápasové tiskové konference naplno uvedl, že současný kádr Ruska stojí kulantně řečeno "za starou bačkoru".

Čtyřiapadesátiletý Čerčesov má za sebou bohatou hráčskou kariéru, v jejím průběhu strážil branku moskevského Lokomotivu a Spartaku, zavítal také na zahraniční angažmá do německého Dynama Drážďany a rakouského Tirolu Innsbruck. Na počátku devadesátých let byl považován za nejlepšího brankáře Sovětského svazu a připsal si celkem 49 reprezentačních startů. Účastnil se mimo jiné Mistrovství světa 1994 a 2002 a také Eura 1996.

Svou trenérskou dráhu nastartoval v rakouském FC Kufstein, kde však vydržel jen necelý rok. Následně se ujal kormidla Wackeru Tirol, ve kterém vydržel do května 2006. Pak se již vrátil do rodného Ruska, kde byl nejprve jmenován sportovním ředitelem Spartaku Moskva, v roce 2007 se posléze posunul na post hlavního kouče. Ani zde však díru do světa neudělal a v létě 2008 byl odvolán. Nejúspěšnější štací ruského kouče se tak stal pobyt na lavičce polské Legie Varšava, které se ujal na startu ročníku 2015/16 a v téže sezóně s ní slavil zisk polského titulu a národního poháru.

Sám Čerčesov toho však z pozice trenéra příliš mnoho nezmůže, hlavní problém totiž tkví v tom, že Rusové momentálně nemají, kde brát. Žádného nového Aršavina či Žirkova, tedy fotbalisty, kteří by se proslavili i v zahraničí, v současném kádru nenajdete. Ruská fotbalová asociace sice na upadající hráčskou kvalitu zareagovala už v roce 2015, ovšem provedla to notně řečeno po svém. Jako hlavní příčinu upadající kvality národního týmu identifikovala příliš velké množství zahraničních hráčů v domácí lize a zavedla regule, dle kterých mohl každý tým mít na své soupisce pouze 6 cizinců.. A to navzdory tomu, že fotbalisté s jiným než ruským pasem bylo v soutěži jen 43 procent. Dá se tak poměrně přesvědčivě namítat, že efekt této změny je přesně opačný. Ruští fotbalisté jsou totiž v domácí lize královsky placeni, a tak nemají potřebu odcházet do zahraničí, kde by si sice vyzkoušeli soutěž lepší kvality, jenže by pobírali nižší plat. Nové pravidlo pak zapříčinilo, že se ani v ruských klubech nemusí tolik snažit, aby si své místo v základní sestavě udrželi - vzhledem k danému omezení totiž nečelí tak velké konkurenci.

Pozitiva se tak dají hledat alespoň v zavedení nového konceptu práce s mládeží, kde se Rusko inspirovalo německou školou, převzalo její filozofii a navázalo spolupráci s tamějšími experty. Výsledky této změny však nebudou viditelné dříve než za nějakých osm či deset let.

Pokud však Rusko bude do budoucna spoléhat výhradně na generaci mladých fotbalistů, pak se Čerčesov zdá býti dobrou volbou. Dle slov kolegů se totiž jedná o poměrně trpělivého trenéra, který rád pracuje s nezkušenými hráči, pomáhá jim v růstu a víru v ně neztrácí ani navzdory jejich nejrůznějším chybám.




Útočník ruského FC Krasnodar je momentálně asi tou nejzářivější hvězdou ruského fotbalu. Domácí světový šampionát jej zastihl prakticky v tu nejvhodnější dobu - ve svých osmadvaceti letech již dostatečně dozrál a je tak připraven svou reprezentaci na největší fotbalové akci táhnout za kýženým postupem ze skupiny.

Než se z talentovaného hocha stal skutečný pilíř ruského národního výběru, určitou chvilku to zabralo. Za svých mladých let se Smolov nedokázal pořádně usadit - svou seniorskou kariéru nastartoval v Dynamu Moskva, odkud byl na zkušenou poslán do holandského Feynoordu. Tím ale cestování mladého hrota neskončilo - následující ročník strávil v Dágestánu hraním za Anži Machačkalu. A aby toho nebylo málo, před sezónou 14/15 byl pro změnu vypůjčen do Uralu Jekatěrinburg. V roce 2016 se pak Smolov konečně dočkal trvalého transferu - po vypršení kontraktu podepsal novou smlouvu v Krasnodaru. Zástupci tohoto klubu si tentokrát nedovedli představit, jaký jackpot to vlastně trefili.

Hned ve své první sezóně si totiž v 29 startech připsal luxusní porci 20 branek a stal se nejlepším střelcem ruské ligy. Vynikající formu navrch potvrdil i v roce následujícím, kdy zaznamenal dalších 18 přesných zásahů a obhájil korunu pro krále střelců. O tu jej až v letošním roce připravil Promes ze Spartaku Moskva, 14 přesných tref tentokráte Smolovovi stačilo "jen” na druhé místo.

Po zranění Alexandra Kokorina je tak Fjodor Smolov tou největší ofenzivní hvězdou domácího výběru a také jedním z mála fotbalistů, kterým se povedla loňská generálka v podobě Konfederačního poháru. V kuloárech se už šuškalo o zájmu evropských klubů - jmenovitě pak třeba West Hamu United či Borussie Dortmund - a dá se tedy směle tvrdit, že povedené Mistrovství světa by tomuto ruskému útočníkovi mohlo vynést angažmá v jedné z předních evropských fotbalových lig.




Nejmladším členem očekávané základní jedenáctky domácího celku je teprve čerstvě dvaadvacetiletý ofenzivní záložník Aleksandr Golovin. I přes svůj mladý věk však tento hráč CSKA Moskva patří k hlavním pilířům ruské sestavy a patří ke třem vyvoleným (společně s Akinfejevem a Smolovem), kteří mají své místo prakticky bez okolků jisté.

Golovin je odchovancem CSKA Moskva, jehož barvy hájí již od roku 2012. Svůj debut v prvním týmu si připsal o tři roky později a od té doby se stal stavebním kamenem základní sestavy tohoto celku, což dokládají i data z letošního ročníku. Celkově tento záložník zasáhl do 43 zápasů, ve kterých si na své konto připsal 7 branek a dalších 6 asistencí.

Mezi největší přednosti dvaadvacetiletého mladíka lze zařadit driblink a solidní zrychlení - svým stylem hry tak trochu připomíná opěvovaný ruský talent minulého desetiletí v podobě Alana Dzagojeva. Na druhou stranu si situace na hřišti občas až moc komplikuje, z čehož pak pramení laciné ztráty v nevhodných prostorech. Jako výhoda se dá ještě označit flexibilita tohoto hráče - krom středu zálohy totiž zvládne zaskočit i na obou křídlech.

V minulosti se v souvislosti s tímto ruským talentem spekulovalo o zájmu Chelsea či Arsenalu, ve hře byl údajně i přestup na Britské ostrovy s tím, že by Golovin ještě rok zůstal v moskevském CSKA. Povedený šampionát by tak dvaadvacetiletému mladíkovi mohl definitivně otevřít dveře do světa.




Ruská sestava zůstává i necelých čtrnáct dní před zahajovacím zápasem obestřena rouškou tajemství. Nejasné je především složení defenzivy, kde dost možná ani sám Čerčesov ještě úplně neví, koho vyšle čelit útokům forvardů Saúdské Arábie.

Na postu brankáře je situace naprosto jasná - jedničkou bude již dvaatřicetiletý Igor Akinfejev, který svatyni ruské reprezentace stráží již více než 10 let. Domácí mistrovství pro něj bude již šestým šampionátem (evropským i světovým), na který se ve své kariéře podívá. Celé Rusko bude doufat, že se mu podaří správně načasovat formu - dlouholetá opora CSKA Moskva je totiž schopna vyprodukovat senzační zákroky, zároveň se však nevyvaruje občasným ztrátám koncentrace, z čehož pak pramení laciné hrubky. Záda mu budou pravděpodobně (konečná nominace ještě není plně odkryta) krýt kolegové Vladimir Gabulov a Andrey Lunyov.

Jisté je, že trenér Čerčesov vsadí na formaci s pětičlennou defenzivní linií. To ostatně uvedl okamžitě po svém nástupu do funkce - jako důvody zmínil fakt, že s klasickou obranou čtveřicí Rusové v poslední době nic nedokázali, navrch zhruba polovina ruských ligových týmů využívá právě formace s pětičlennou defenzivou. Jak však bude vypadat její složení, to zůstává záhadou.

Po EURU 2016 s reprezentací skončila trojice zkušených veteránů - dvojčata Vasilij a Alexej Berezuckij společně se Sergejem Ignaševičem. Čerčesovi tedy nezbylo nic jiného než začít experimentovat s méně zkušenými hráči - v obraně se mihli například Fjodor Kudrjašov, Ilja Kutepov, Giorgij Džikia nebo Viktor Vasin. Především poslední dva jmenovaní zaujali kvalitními výkony, jenže kvůli vážnému zranění se na turnaj nepodívají. Kvůli tomu byl na provizorní soupisku zapsán i Sergej Ignaševič, který již přitom oznámil reprezentační konec - bylo by však velkým překvapením, kdyby se nakonec na šampionátu opravdu objevil. Z toho mála, co se o stavu ruské obrany dá vyčíst, můžeme odhadovat, že do úvodního duelu pravděpodobně vyběhne trojice Vladimir Granat, Ilja Kutepov a Fjodor Kudrjašov. Pozice křídelních obránců by posléze měla obsadit dvojice Aleksandr Samedov a Jurij Žirkov.

Ve středové řadě se otazník vznáší nad obsazením postu defenzivního záložníka. Nejlepší volbou se zdá být Igor Denisov z Lokomotivu Moskva, jenže je tu jeden háček - když se společně s trenérem Čerčesovem v roce 2015 potkali v Dynamu Moskva, slušně řečeno si nepadli do oka. Současný lodivod ruské reprezentace pak tohoto hráče za svého panování ani jednou nepovolal do národního výběru. Místo něj na tomto postu nejčastěji nastupoval Denis Glušakov, jenže tomu se tato sezóna vůbec nevyvedla. Volba tak nejspíše padne na Dalera Kuzjaeva, kterého doplní Aleksandr Golovin a Roman Zobnin. Na lavičce náhradníků bude na svou šanci čekat třeba takový Alan Dzagojev.

Na samém vrcholu sestavy se zcela jistě objeví Fjodor Smolov, který představuje hlavní útočnou zbraň domácího celku. Jeho parťákem by se za normálních okolností takřka určitě stal Alexandr Kokorin, toho však ke smůle Ruska ze šampionátu vyřadilo vážné zranění kolene. V tandemu jej tak zřejmě doplní Alexej Mirančuk.