Představení účastníků MS 2018 - Senegal

Od památného léta v Japonsku a Jižní Koreji, kdy se Lvi z Terangy představili na mistrovství světa vůbec poprvé a rovnou se jim povedlo napsat jeden z (doposud) nejkrásnějších fotbalových příběhů 21. století, uplynulo 16 let. Senegalský tým míří na svůj historicky druhý Mundial v mnohem lepší pozici a v nepředvídatelné skupině H je dokonce realistickým kandidátem na postup; vzpomínky na rok 2002 ale jen tak nezmizí. Fanoušci jsou nároční a budou chtít minimálně stejný úspěch: čtvrtfinále.

Jisté je, že na takové podcenění jako tenkrát už Lvi spoléhat nemohou. Zatímco výběr Bruna Metsua slavně čítal 21 povětšinou neznámých francouzských legionářů (plus dva náhradní gólmany), ten současný pod taktovkou hrdiny Aliou Cissého hýří všemi klubovými barvami. Hned sedm borců si vydělává na život v Anglii, v kádru jsou i legionáři z Itálie, Turecka, Německa, Belgie... a, což je samozřejmě největší rozdíl, i pár skutečných superhvězd. Sadio Mané a Kalidou Koulibaly patří na svých postech k nejlépe hodnoceným fotbalistům planety. Fanoušci z Guinejského zálivu, který loni dostal tvrdý kvalifikační direkt od arabského severu kontinentu, k nim budou v Rusku vzhlížet jako ke spasitelům.

A může se stát, že z toho nakonec bude další velký úspěch. Senegalský tým samozřejmě má svoje chyby, nehraje nijak oslnivý fotbal, v přípravě nepředvedl žádnou úchvatnou formu (spíše naopak) a Cissého pozice není zrovna skálopevná; pořád ale platí, že toto je zkušený, silný mančaft, plný impozantních zadáků, se světovou superhvězdou a vyloženě rozdílovým hráčem v čele.

Žádný karneval to v podání Lvů nebude, ale podceňovat fyzicky nejsilnější tým turnaje - který v potenciálně rozhodujícím druhém zápase čekají muší váhy z Japonska - nezní jako úplně dobrý nápad.


El Hadji Diouf poprvé v zápase uniká ofsajdové pasti a střílí, Fabien Barthez vyráží do cesty nabíhajícímu Diopovi... 1:0! Pro většinu fanoušků se historie senegalské kopané začala psát tímto okamžikem, 31. května 2002 v Soulu. Diouf byl první skutečnou senegalskou hvězdou a Metsu prvním národním fotbalovým hrdinou. Když francouzský kouč v roce 2013 zemřel, panoval v Dakaru de facto státní smutek. Příběh jeho 'Class of 2002' je pro celý africký fotbal dnes už prakticky legendou; je to labutí píseň divokého rozvoje 90. let, kdy se fotbalový svět začal poprvé učit africká jména a čekání na prvního světového medailistu zpod Sahary se zdálo být otázkou času. Teď nám to připadá jako dávná, skoro naivní minulost.

Ve skutečnosti se fotbal v Senegalu samozřejmě hrál i dříve, ale víceméně stranou pozornosti; někdejší francouzská kolonie získala nezávislost v roce 1960, členem FIFA se stala o dva roky později a hned v roce 1965, při svém historicky prvním pokusu, finišovala čtvrtá na Poháru národů. Na dlouhou dobu to byl její poslední úspěch - v 70. a 80. letech platili Lvi z Terangy za maximálně průměrný africký tým. Z deseti regionálních šampionátů v těchto dekádách proklouzli na jediný a pakovali se hned po skupinách. (Perlička: Historicky největší porážku utrpěli v roce 1966 proti tehdejšímu Československu - 0:11.)

Situace se začala zlepšovat až v 90. letech, kdy se ze Senegalu stal pravidelný účastník Afrického poháru; v roce 1992 jej dokonce poprvé (a dosud naposledy) pořádal. Na první velkou medaili si ale musel počkat až do února 2002, kdy na Poháru v Guineji dokráčel až do finále a po penaltové porážce s Kamerunem bral stříbro. O pár měsíců později potom přišel zlom.

Dioufova generace nicméně na další cenný kov už nedosáhla; Lvům se nepodařilo kvalifikovat na žádný další Mundial, na africké půdě se s postupem let proměnili v lehce nadprůměrného soupeře, a znovu se o nich začalo mluvit v podstatě až před Pohárem v roce 2015. Byl to první ročník, kdy se na senegalské soupisce už neobjevil žádný z Metsuových hrdinů (posledním "přeživším" byl do té doby bek Omar Daf); naopak poprvé se dostalo na Maného, tehdy dvaadvacetiletou hvězdičku ze Southamptonu. Senegal nicméně navzdory očekáváním nepředvedl nic zázračného, skončil už ve skupině, a na loňském APN - už coby jeden z favoritů - ztroskotal ve čtvrtfinále. Navzdory vybudované pozici na africké fotbalové mapě tak jediným úspěchem Lvů dodnes zůstává zaprášené kontinentální stříbro a čtvrtfinále mundialu z roku 2002.





Navzdory nepříliš úspěšným posledním letům je nicméně zřejmé, že senegalský výběr mířící do Ruska je tím vůbec nejsilnějším v historii. V žebříčku FIFA se pohybuje výše než kdykoliv předtím, na čemž má podíl i zvládnutá kvalifikační jízda. Po prvních 60 minutách kvalifikace to přitom vypadalo spíš na pořádnou blamáž.

Lvi totiž vstoupili do osudí ve druhém, rozřazovacím kole dvojzápasem proti trpaslíkovi z Madagaskaru - a po hodině prvního utkání v Antananarivu svítil na tabuli stav 2:0 pro domácí. Favoritovi museli ve zbývajícím čase tahat trn z paty Mame Diouf s Maném, tedy hráči, jejichž hodnota dalece přesahuje celý madagaskarský tým (včetně stadionu). Po upachtěné remíze 2:2 nicméně přišel hladký triumf 3:0 v odvetě a v závěrečném kole byl Cissého výběr nalosován do skupiny s Jihoafrickou republikou, Burkinou Faso a Kapverdami.

Byl to zrádný los, ne nepodobný tomu, jemuž budou Lvi čelit v Rusku - žádný výrazný papírový favorit, ale taky žádný outsider; fanoušci nečekali nic jiného než postup, zároveň ale platilo, že se může stát cokoliv. Po rutinní úvodní výhře v Dakaru nad Kapverdami taky přišel první zádrhel v podobě prohry 1:2 v jihoafrickém Polokwane, následovaný dvěma nepřesvědčivými remízami s Burkinou Faso. Situace byla napjatá.

Den po odvetě v Ouagadougou (2:2) nicméně Senegalcům pomohlo štěstí - či, lépe řečeno, přešlap ghanského sudího Josepha Lampteye. Ten totiž ve vzpomínaném zápase v Jihoafrické republice nařídil penaltu pro domácí za neexistující ruku, za "odměnu" byl obviněn z manipulace zápasu, FIFA mu udělila celoživotní zákaz působení ve fotbale a výsledek utkání anulovala.

Senegal tak na podzim 2017 čekaly tři klíčové kvalifikační duely - a Lvi z Terangy je zvládli na jedničku. Nejprve dvěma góly v závěru urvali výhru v Kapverdách, poté si zajistili postup triumfem v dohrávaném duelu v JAR (2:0) a na závěr porazili Jihoafričany i doma (2:1). Svoji skupinu tak zakončili s bilancí čtyř výher, dvou remíz a celkového skóre 10:3. Varováním pro soupeře na MS budiž fakt, že dvakrát o vítězství rozhodli až v nastaveném čase.


Vztah Aliou Cissého a senegalské fotbalové veřejnosti je složitý. Bývalý kapitán slavného týmu z roku 2002 totiž na trenérské pozici nepůsobí ani zdaleka tak suverénním dojmem - i když situace je pořád mnohem lepší než před šesti lety, kdy na lavičce stál jiný pamětník Metsuova výběru, Adama Traoré. Na rozdíl od Traorého Cissé alespoň chápe pojmy jako "systém" a "taktika". Mezi fanoušky ale převládá pocit, že tento dvaačtyřicetiletý sympaťák, jehož hipsterské vzezření s dredy a brýlemi poměrně silně odporuje zažitým stereotypům o tom, jak má vypadat "správný" stratég, nedokáže ze svého týmu vymáčknout to nejlepší.

Na papíře samozřejmě platí, že už samotný postup na MS je z historického hlediska pro západoafrickou zemi obrovským úspěchem; Cissé je prvním senegalským rodákem, kterému se něco takového povedlo. Jenže vzhledem k tomu, jaké hráče má k dispozici, to bylo přeci jen považováno spíše za povinnost. A jelikož Cissého tým v kvalifikaci nikterak herně nezářil, snášela se na koučovu hlavu kritika: fanoušci Lvů se chtějí fotbalem bavit, ne sledovat urputné defenzivní bitvy, v nichž jejich oblíbenci nakonec soupeře jednoduše fyzicky přetlačí a rozhodnou svojí individuální kvalitou. Cissé tak dostal nálepku bojácného, konzervativního trenéra, který se v rámci svého pragmatismu bojí experimentovat a rezignuje na snahu posunout týmový projev na vyšší úroveň.

Je proto ironické, že když se bývalý záložník pokusil čachrovat se zažitým rozestavením a systémem v letošních přípravných zápasech, vzbudilo to ještě větší vlnu nevole. Nejspíš proto, že fanoušci chtěli více útočit, ne experimentovat s rozestavením 5-3-2 a sledovat plichty s Uzbekistánem, Bosnou a Lucemburskem (!) při celkovém skóre 1:1. Došlo to dokonce tak daleko, že se trenéra museli zastat sami hráči: "Náš prvořadý systém je stále 4-3-3 nebo 4-2-3-1, trenér chtěl jenom vyzkoušet nové možnosti. Nacvičili jsme si nějaké alternativy, přineslo to i pozitiva," uklidňoval Kalidou Koulibaly.

"Systém se třemi obránci není ve fotbalovém světě nic nového," hájil se Cissé. "Jsem přesvědčen o tom, že některým hráčům hodně svědčí. Budeme na něm dále pracovat. Neznamená to ale, že v něm nutně nastoupíme na mistrovství. Máme nacvičené jiné systémy, na které jsme zvyklí," dodal, načež v generálce za zavřenými dveřmi s Jižní Koreou, už s pomocí "svého" 4-2-3-1, slavil psychologicky důležitou výhru 2:0.

Pro mladého kouče, který nikdy netrénoval v klubovém fotbale a nemá žádné zkušenosti mimo svoji zemi - do současné funkce byl povýšen před třemi lety jako nástupce veterána Alaina Giresseho, předtím pracoval pouze tři roky u jednadvacítky - bude letošní Mundial skutečnou zkouškou schopností. Pokud ji nezvládne, je pravděpodobné, že u týmu skončí. Pokud ale Senegalci opět zazáří, může se právě on stát jednou z nepravděpodobných komet celého mistrovství. Charisma na to určitě má.




Západoafrické týmy mají takřka vždy minimálně jednoho "svého" útočného tahouna; často jde nicméně o borce, kteří na klubové úrovni sahají maximálně k lehkému nadprůměru, jsou dávno za zenitem, případně hrají v ligách, které se s těmi nejlepšími nemohou měřit. Ne tak Senegal. Sadio Mané je jednou z hvězd Premier League v nejlepších letech, v dresu Lvů podává dlouhodobě skvělé výkony, a fanoušci tak právem očekávají, že v Rusku skutečně zazáří.

Rychlonohý křídelník hraje v Cissého mužstvu skutečně stěžejní roli - je zároveň jeho nejkreativnějším hráčem i nejnebezpečnějším střelcem. Pokud by se Manému nedejbože něco stalo, spadne hodnota senegalských akcií rapidně dolů. V kvalifikačních bitvách to ostatně byl poměrně běžný pohled: dokáže Mané zlomit odpor soupeře? Jako by celý zbytek týmu pracoval na tom, aby se jeho nejlepšímu hráči dařilo co nejlépe.

Dobrou zprávou je, že senegalská desítka vypadá hladově a nabírá optimální formu. Zbývá tak poslední otazník, kterým je její psychická odolnost - když se na Maného naposledy upíraly zraky celého národa, selhal a potenciálně postupovou penaltu ve čtvrtfinále Poháru proti Kamerunu neproměnil. Tehdy ho to viditelně zlomilo; člověku jej bylo upřímně líto, jenže na druhou stranu právě pevné nervy v těchto momentech dělají ze skvělých hráčů skutečné lídry. Co když se něco podobného stane i tentokrát, akorát na ještě mnohem větší scéně...?





Na rozdíl od Nigérie, která přiváží do Ruska v průměru vůbec nejmladší tým, sázejí Lvi z Terangy spíše na zkušená a osvědčená jména. Ismaïla Sarr je v tomto směru výjimkou - a o tom, jak si jej Aliou Cissé považuje, svědčí i fakt, že právě kvůli němu dost možná přesune Maného na pozici klasické desítky. Sarrovy výkony totiž nejlépe vyniknou z křídla.

Dvacetiletý rychlík se v Evropě uvedl senzačními výkony v dresu Mét, odkud jej v létě 2017 za sedmnáct milionů eur vykoupilo Rennes. Pro bretaňský klub šlo o druhý nejdražší přestup v historii; za kvalitu se ale platí, a vzhledem k tomu, že kolem Sarra kroužily i Lipsko nebo Newcastle (mluvilo se dokonce i o Manchesteru United a Barceloně), se výsledné částce nakonec nikdo ani moc nepodivoval. Kdo totiž viděl Sarra trhat soupeřovy obrany v métském dresu, tušil, že tento teenager má potenciál dotáhnout to hodně daleko.

V Rennes začal sezonu jako falešná devítka, v září se ale zranil a až do Vánoc laboroval s přetrženou šlachou; dobrou zprávou je, že se to na jeho jarní formě (to už hrál klasicky z křídla) příliš nepodepsalo. Pět gólů a pět asistencí není na debutový rok vůbec špatná vizitka. Majitel třinácti startů v reprezentačním dresu působí klasickým dojmem hráče, jehož kredit se na úspěšném mundialu může klidně ztrojnásobit. Talent na to má.




Aliou Cissé rázně utnul debaty o složení svého týmu už v půlce května, kdy rovnou oznámil závěrečnou třiadvacítku vyvolených. Většina pozic je víceméně jasná; těch pár otazníků však může hrát potenciálně klíčovou roli.

Prvním z nich je hned obsazení brankářského postu. Nejlepším senegalským gólmanem je Abdoulaye Diallo, který nicméně v Rennes celý rok leštil lavičku za Tomášem Koubkem; logicky by se tak zdálo, že šanci dostane Alfred Gomis (SPAL), vzhledem k tomu, že má za sebou sezonu v pozici jedničky v Serii A. Cissé ale místo toho poskytoval v kvalifikaci i přípravě nejvíc šancí veteránovi Khadimovi N'Diayemu z guinejské Horoyi, který stál mezi třemi tyčemi i v generálce s Koreou. A teď babo raď.

Pak je tu výše zmiňovaná otázka počtu stoperů; tady ale můžeme očekávat, že se Cissé v přípravě poučil a naostro vyběhne s osvědčenou čtyřčlennou zadní řadou, v jejímž středu bude samozřejmě hrát prim živý tank a talisman neskutečné fyzické síly Lvů, Kalidou Koulibaly. Vedle něj by kouč rád viděl Karu Mbodjiho z Anderlechtu, jenž s Koulibalym loni v lednu na APN utvořil jednu z nejsuverénnějších stoperských dvojic, ten však celé jaro promarodil, takže v základu očekávejme spíše Salifa Saného (Hannover).

Tak jako tak bude stoperská dvojice Senegalu impozantní; problémem však můžou být kraje obrany, zejména ten levý. Napravo má svoje místo vesměs jisté Youssouf Sabaly z Bordeaux, šance ale dostával i teprve devatenáctiletý talent Moussa Wagué z belgického Eupenu. Jeho nominace znamená, že s Laminem Gassamou se počítá spíše nalevo, přestože jde primárně o pravého beka; další alternativou je už pouze osvědčený Saliou Ciss. Tomu ale ve Valenciennes chybí klubová konfrontace s top týmy.

Ačkoliv experimenty s 5-3-2 můžeme považovat pro tuto chvíli za ukončené, o rozestavení pořád není zcela jasno - zkraje svého angažmá vyznával Cissé klasické 4-3-3 se třemi silnými defenzivními středy, kdy toho nejvytaženějšího většinou hrál kapitán Cheikhou Kouyaté. V posledních přátelácích ale už dominovalo otevřenější 4-2-3-1 s Maném na pozici desítky; je to jediný způsob, jak do sestavy dostat jak liverpoolskou hvězdu, tak Ismaïlu Sarra.

Předpokládejme proto, že kouč nakonec upřednostní právě tento systém; to je potenciálně špatná zpráva pro několik hráčů. Idrissa Guéyé z Evertonu má pozici před stopery víceméně jistou; vyvstává ale otázka, kam s Kouyatém. Defenzivnímu maršálovi West Hamu totiž paradoxně nemusí k jistotě základní sestavy pomoct ani kapitánská páska, ani sezona v základu v Premier League. Kouyaté je pro Cissého tak trochu divokou kartou - ve 4-3-3 by hrál v záloze nejvýše, v 5-3-2 by byl naopak zapuštěn mezi stopery. Ve 4-2-3-1 se nicméně musí pobít o místo s Alfredem N'Diayem z Wolverhamptonu, což je Cissého oblíbenec. Jeho jmenovec Badou N'Diaye, který v národním dresu poslední dobou podává skvělé výkony, bude nejspíš čekat na lavičce (ve dvojici s Guéyém by byla záložní řada pro Cissého styl příliš otevřená), stejně jako gigantický hlavičkář Cheikh N'Doye.

Pokud tedy Sadio Mané nastoupí uprostřed a Ismaïla Sarr napravo, můžeme na levé straně očekávat Keitu Baldého, který se tak trochu stranou pozornosti zvládl v Monaku velmi dobře poprat s nevděčnou rolí Mbappého nástupce; pokud by se kouč přece jen rozhodl vyztužit středový val nasazením Kouyatého (či Badou N'Diayeho), půjde jeden z dvojice Sarr - Baldé na lavičku. Na křídlech bude každopádně ležet velká zodpovědnost, protože ani Moussa Konaté (Amiens), ani Diafra Sakho (Rennes) na devítce v nároďáku zrovna nezáří. M'Baye Niang (Turín) je potenciálním žolíkem, v přípravě vyzkoušeným na hrotu, na křídle i na desítce; na veterány Mameho Dioufa (Stoke) a Moussu Sowa (Bursaspor) čeká patrně lavička.