Představení účastníků MS 2018 - Srbsko

Na svůj třetí světový šampionát se chystá samostatná reprezentace Srbska (pokud počítáme i její partnerství s Černou Horou), která si pro svou Ruskou anabázi namíchala zajímavý mix zkušenosti a mládí. Zadním řadám vládnou ostřílení borci jako Kolarov či Ivanovič, v záloze se objeví třeba hvězda Manchesteru United Nemanja Matič, a to vše pak doplní talentovaní Mitrović či Milinković-Savić.

Ačkoliv na papíře onen reprezentační výběr nevypadá vůbec špatně, pochybnosti panují nad tím, zda se hráčům podaří vytvořit tu správnou partu, která je k jakémukoliv úspěchu naprosto nezbytná.

Ostatně velkou paralelu bychom mohli vidět třeba při srovnání s Chorvatskem - vypadá to vypadá, že balkánské země jsou skutečně ze stejného těsta. Stejně jako jejich kostkovaní kolegové totiž i Srbsko po konci kvalifikace vyměnilo kouče, momentální lodivod Mladen Krstajić pak rozhodně nemůže těžit z vydatných zkušeností, přitom je to právě on, kdo musí soubor individualit poskládat dohromady. A to vzhledem ke známé srbské výbušnosti nemusí být vůbec snadný úkol.

Je tomu již dvacet let, co se Srbsku naposledy podařilo přejít nástrahy základních skupin, tehdy ve Francii to dotáhli alespoň do osmifinále - na dalších dvou šampionátech však následovalo zklamání a výbuch. Kam se zařadí tato srbská parta?


Srbští fotbalisté po dlouhá léta nastupovali pod vlajkou Jugoslávie, kterou tvořili společně s Černou Horou. V devadesátých letech se však kvůli mezinárodním sankcím nemohli účastnit kvalifikačních bojů o světový šampionát v roce 94 a o turnaj evropský o dva roky později. Na reprezentační scénu se tak Jugoslávie oficiálně vrátila až při kvalifikaci na mistrovství světa 98, která okamžitě dopadla úspěšně. Ve své skupině skončila na druhém místě, v baráži ji los přisoudil reprezentaci Maďarska. Výsledek dvojzápasu však byl jednoznačný - favorit v prvním venkovním utkání zvítězil vysoko 7:1, na což navázal další demolicí v Bělehradu v poměru 5:0.

Do Francie odjížděl tehdejší výběr Jugoslávie jako jeden z možných černých koní turnaje. Výsledky v základních skupinách dávaly tomuto označení za pravdu - balkánský celek totiž nejprve porazil Írán, následně v duelu s Německem ztratil vedení a odnesl si pouze bod, načež si poradil i s výběrem USA. V osmifinále číhal výběr Nizozemí - první půle se Jugoslávii vůbec nepovedla a soupeř se ujal vedení, v dějstvím druhém se ovšem situace obrátila, balkánští fotbalisté vyrovnali a měli dokonce výhodu pokutového kopu.. Ten však neproměnili, což se ukázalo býti klíčovým momentem - o pár chvil později se totiž na druhé straně prosadili Nizozemci a černého koně poslali z turnaje domů.

Na kvalifikačních duelech o postup na světový šampionát o čtyři roky později se výrazně podepsala nestabilní politická situace v celé zemi. Reprezentační trenér Ilija Petković byl nucen hned po prvním (dokonce vyhraném) soutěžním zápase odstoupit, v následujících duelech pak Jugoslávie zaostala za očekáváním - kvůli remízám se Švýcarskem, Slovinskem a prohrou s Ruskem nakonec skončila až na neuspokojivém třetím místě.

Před zahájením bojů o další světový šampionát v Německu proběhl v Jugoslávii politický převrat a balkánští fotbalisté do nich již vstupovali pod záštitou země s názvem Srbsko a Černá Hora. A kvalifikační jízda se jim nadmíru povedla - svou skupinu tehdy vyhráli, když až za sebou nechali hvězdami nabitý kádr Španělska. Samotný turnaj však představoval ohromné zklamání, po úvodní těsné prohře s Holandskem následoval šestigólový debakl od Argentiny, který znamenal konec nadějím na postup. V utkání o čest pak Srbové vedli nad Pobřežím Slonoviny o dvě branky, kvůli totálnímu kolapsu v druhém poločase ovšem i tentokrát odešli poraženi.

Do Brazílie pak celek vedený bývalým reprezentantem Sinišou Mihajlovićem vůbec nepostoupil. Přidělena mu byla poměrně složitá skupina s Belgií, Chorvatskem, Skotskem, Makedonií a Walesem, kterou reprezentanti Srbska zakončili až na třetím místě.

V Rusku tak přichází jejich další šance, další pokus o to, aby soubor velmi dobrých fotbalistů vytvořil kvalitní tým. Hlavní otázka tedy zní - podaří se jim naplnit očekávání svých příznivců a konečně proniknout nástrahami základních skupin?





Srbsko při cestě na světový šampionát poměřilo síly s Irskem, Walesem, Rakouskem, Gruzií a Moldavskem. Start přitom nebyl bůhvíjaký - v úvodním klání uhrál balkánský celek pouze remízu s Irskem. Následovala povinná výhra v Moldavsku a přestřelka s Rakouskem, která naštěstí dopadla lépe pro Srby. Další ztráta přišla ve Walesu, kde na úvodní branku hvězdného Balea odpověděl čtyři minuty před koncem Mitrović.

Parta okolo Branislava Ivanoviče přivezla tři body i z horké půdy Gruzie, v dalším domácím klání ale zaváhala, když opět remizovala s ostrovním Walesem. V říjnu 2017 přišla povinná výhra nad Moldavskem následovaná klíčovou výhrou v Irsku, kterou trefil Aleksandr Kolarov.

Srbsko tak mělo k dispozici dva říjnové mečboly - ten první k velkému zklamání národa ještě nevyužilo, když v další přestřelce s Rakouskem tentokráte kvůli dvěma brankám z poslední patnáctiminutovky tentokráte padlo, ovšem v posledním duelu již neponechalo nic náhodě a po vítězství 1:0 nad Gruzií si hráči mohli na onu letní ruskou anabázi balit kufry.


Jak už v článku padla zmínka, srbský výběr na závěrečném turnaji nepovede kouč, který s ním úspěšně prošel kvalifikačním sítem. Slavoljub Muslin sice dovedl svou reprezentaci na první příčku své skupiny, jenže přízeň fanoušků si nikdy nezískal.

Dlouhodobá nespokojenost s nominacemi, nelibost příznivců a spory se samotnými hráči nakonec vedly k tomu, že byl tento muž v říjnu 2017 ze své funkci odvolán - v podstatě jen pár dní poté, co se Srbskem pronikl na mistrovství do Ruska.

Fotbalová asociace se tak měla co činit - necelých osm měsíců před vypuknutím nejsledovanější fotbalové akce světa totiž neměla hlavního kouče. Na uvolněný post dosadila čtyřiačtyřicetiletého Mladena Krstajiće - nejprve se zdálo, že pouze dočasně, později mu byl post hlavního kouče svěřen nastálo.

Ten se může pochlubit bohatou hráčskou kariérou, s trenéřinou už je to ovšem horší. Současný srbský trenér si coby hráč udělal jméno v Partizanu Bělehrad, kde na konci devadesátých let minulého století patřil k základním pilířům tehdejší sestavy. V Německu si jej tak vyhlédl Werder Brémy, který za něj zaplatil jeden milión eur. Kariéra Krstajiće pokračovala strmě vzhůru - zařadil se mezi nejlepší obránce celé Bundesligy, s Brémami vyhrál ligovou soutěž i národní pohár a v roce 2004 odešel do konkurenčního Schalke 04. Za tento celek odehrál dalších 131 duelů a stal se i kapitánem.

V roce 2009 se pak vrátil do srbského Partizanu, kde odehrál 43 klání, připsal si tři branky v roce 2011 ukončil hráčskou kariéru. V jejím průběhu také v 59 případech navlékl reprezentační dres.

Jako trenér však bývalý srbský zadák nemá prakticky žádné zkušenosti - od roku 2016 dělal asistenta Slavoljubovi Muslinovi, v říjnu 2017 se posunul na pozici hlavního kouče. Vzhledem ke své minulosti si může snadno vybudovat bližší vztah s hráči, u kterých by měl mít patřičný respekt, nabízí se však otázka, jak svému týmu pomůže v momentech, kdy začne jít takříkajíc do tuhého. To by se chybějící zkušenosti mohly projevit jako opravdu velmi závažný problém.




Současný záložník Manchesteru United patří k ústředním postavám své reprezentace. Společně s Milivojevićem a Milinkovićem-Savićem tvoří neprostupný střed zálohy, na který Srbové hodně spoléhají.

Nemanja Matić svou kariéru zahájil v srbském klubu FK Jedinstvo, kde si jej vyhlédli skauti slovenských Košic. Ti si jej tak zadarmo přetáhli do svého klubu, odkud jej v roce 2009 vykoupila londýnská Chelsea. Ta jej vyslala na zkušenou do holandského Vitesse a posléze jej jako součást výměny za Davida Luize prodala do portugalské Benfiky. Zde si srbský záložník udělal pořádné jméno, vynikajícími výkony v průběhu tří sezón přilákal pozornost evropských velkoklubů a světe div se, byla to opět londýnská Chelsea, která za něj v lednu 2014 vyplázla 25 miliónů liber. V barvách Blues odehrál 121 utkání, v průběhu tří a půl sezón vyhrál dvakrát ligový titul, jeden Ligový pohár a před ročníkem 2017/18 se stěhoval za portugalským manažerem Jose Mourinhem do Manchesteru United.

S tím však prozatím žádnou trofej nezískal, ve své první sezóně sice patřil k neotřesitelným členům základní jedenáctky, v ligové soutěži však Rudí ďáblové skončili na druhém místě, v Ligovém poháru ztroskotali ve čtvrtfinále, v Champions League překvapivě vypadli již v osmifinálových bojích se Sevillou a ve finále FA Cupu podlehli bývalému zaměstnavateli Matiće, Chelsea FC.

Pro Matiće také půjde o první reprezentační turnaj v kariéře - do kádru pro mistrovství světa 2010 se tehdy ještě neprobojoval a od té doby Srbsko na závěrečných turnajích chybělo.




I navzdory výborným výkonům tento třiadvacetiletý hráč prakticky nezasáhl do kvalifikačních bojů. Důvod? Údajné osobní spory s tehdejším koučem Slavoljubem Muslinem. Kdyby tak nedošlo k říjnové trenérské rošádě, patrně by teď Milinković-Savić užíval zasloužené dovolené.

Nový kouč však s záložníkem Lazia nemá žádné problémy a jasně řekl, že do svého výběru vezme ty nejlepší srbské záložníky, mezi které Milinković-Savić neoddiskutovatelně patří. V Rusku jej tak s největší pravděpodobností uvidíme v základní sestavě na pozici podhrotového hráče.

Milinković-Savić svou kariéru nastartoval v mládežnických výběrech Vojvodiny a postupně se propracoval až do prvního týmu. Odtud jej vykoupil belgický Genk, za který odehrál jednu sezónu, připsal si 24 startů a vsítil 5 branek.

V červenci 2015 byl oznámen jeho přestup do italského Lazia, kde se stal základním stavebním kamenem týmu. Jeho výkony pak přivábily i zájem nejrůznějších evropských gigantů, vydařeným šampionátem by si tak mohl vybojovat přestup do jednoho z nich.

V říjnu 2015 si byl poprvé nominován do reprezentačního áčka, v duelech s Albánií a Portugalskem ovšem byl jen nevyužitým náhradníkem. Další pozvánku obdržel od Slavoljuba Muslina v květnu 2016 pro přátelské zápasy s Kyprem, Izraelí a Ruskem. Do hry se však opět nedostal a po konfliktu s trenérem se do reprezentace vrátil až po jeho odvolání a nástupu Krstajiće.




Zatímco pod Muslinem se srbská reprezentace nejčastěji rozestavila do formace 3-4-3, nový kouč bude sázet na klasické schéma 4-2-3-1. Alespoň to se tedy dalo vyčíst z dosavadních duelů, kteří Srbové pod jeho taktovkou odehráli.

V brance by se měl objevit zkušený harcovník Vladimir Stojković, který momentálně hájí barvy Partizanu Bělehrad. Tomu budou záda krýt kolegové Predrag Rajković z Maccabi Tel Aviv a Marko Dmitrović ze španělského Eibaru.

Defenziva je společně se záložní linií považována za silnou stránku tohoto výběru - na pravém beku by měl řádit velezkušený Antonio Rukavina, stoperskou dvojici vytvoří sehraní Branislav Ivanović s talentovaným Nikolou Milenkovićem. Na levém kraji obrany pak kraluje hráč AS Řím, Aleksandar Kolarov.

Ve středové řadě rozhodně nebude chybět Nemanja Matić, po jehož boku by dle předpokladů měl nastupovat defenzivní záložník Crystal Palace, Luka Milivojević. Na pozici podhrota se pak tvorba hry očekává od třiadvacetiletého Milinkoviće-Saviće.

Na pravém křídle by obrany soupeře trápit Dušan Tadić ze Southamptonu, na straně druhé by obdobnou roli měl zastávat Adem Ljajić. Střílení branek se následně očekává od Aleksandara Mitroviće z Fulhamu.