Představení účastníků MS 2018 - Švýcarsko

Švýcaři jsou tradičním černým koněm velkých turnajů. Kompaktní tým s výbornou obranou, to je ve vyřazovací fázi vždycky silný kalibr. V přítomnosti jednoho z největších favoritů už v základní skupině však budou svěřenci Vladimira Petkoviće bojovat prakticky jen o druhé postupové místo za Brazílií. A přestože se jim na světových šampionátech obvykle daří, letos se nad nimi vznáší oblak nejistoty.

Už v základní skupině proti zemi helvétského kříže stojí soupeři, kteří oplývají rozhodně větším množstvím ryzího fotbalového talentu. O Brazílii nemusíme mluvit, o dvě postupové pozice se kromě Kanárků budou ucházet taky Srbové a Kostarika. Švýcarsko bude muset vsadit především lepší týmovost a organizaci hry, s níž se mu dařilo vyhrávat na nedávných turnajích.

Švýcarsko jako stát je složeno s různorodých a ne vždycky úplně sourodých kantonů - a podobně vypadá i jejich fotbalový mančaft. Čistokrevných Švýcarů je v nominaci menšina, o pořádný národnostní mix se starají především potomci kosovských Albánců a bývalých Jugoslávců, kteří ze svých zemí stačili emigrovat na přelomu 80. a 90. let. V sestavě se pak rozhodně dočkáme i borců s africkými nebo jihoamerickými kořeny.

Vladimir Petković je muž, který je snad předurčen k tomu, aby téhle bandě dokázal suverénně velet. Tenhle zkušený hyperpolyglot se narodil v Bosně a Hercegovině, ale svou kariéru věnoval takřka výhradně Švýcarsku. Tenhle rys je přitom shodný s každým jedním mužem v jeho mančaftu - ať už se mezi Alpami narodil, nebo ne.

Na posledním mistrovství světa skončili tehdy svěřenci Ottmara Hitzfelda v osmifinále na kopačkách Argentiny, a to jediným gólem až v prodloužení. Není bez zajímavosti, že až na pár mladičkých výjimek je většina současné ideální jedenáctky pamětníky tohoto zápasu. A to se musí Švýcarsku nechat - jen málokterý kádr vydržel tak dlouho pohromadě.


Asi nikoho nepřekvapí, že Švýcarsko patřilo k sedmi zakládajícím asociacím, které vytvořily mezinárodní fotbalový stroj jménem FIFA. Není tedy divu, že z prvních osmi světových mistrovství se ukázali hned na šesti. V roce 1954 šampionát dokonce pořádali. Tím však také skončily jejich relativně zlaté časy a nastala doba temna.

Vůbec největší úspěchy švýcarského národního týmu se datují do fotbalového starověku. Léta 1934, 1938 a zmíněný rok domácího turnaje znamenaly shodně postup do čtvrtfinále světového šampionátu, což poté nikdy nezopakovali. V šedesátých letech prohrálo Švýcarsko všech šest zápasů v základních skupinách a předznamenalo tím blížící se krizi.

Mezi lety 1968 a 1992 však země helvétského kříže selhala na třinácti kvalifikacích v řadě, protoeže vedle mistrovství světa nezavítala ani na Euro. Návrat mezi elitu a rok 1994 znamenal hned postup do osmifinále v USA, kde tým okolo útočníka Chapuisata skončil až jako kořist Španělska. Iberijcům to Švýcarsko vrátilo před 12 lety - výhra ve skupině ale nakonec k postupu nestačila.

Přesto se červenobílému týmu paradoxně víc daří na turnajích světových, nežli na Euru. Zatímco tam pronikl ze skupiny teprve nedávno ve Francii, na mistrovství světa okusili Švýcaři chuť vyřazovacích bojů i v roce 2006 a 2014.





Jestli některá z kvalifikačních poutí evropských týmů byla skutečně spektakulární, pak je to Švýcarsko. Shaqiri a spol. vytvořili v deseti utkání rekord, který už nikdo při současném systému nemůže překonat. Ne, nedokáže to ani Ronaldo nebo Zidane. Zkrátka to není možné. Vyhrát 9 z 10 zápasů a přesto nepostoupit na mistrovství světa přímo, to se skutečně do dějin kvalifikací zapíše nesmazatelným písmem - a to neříkáme pouze obrazně.

Švýcaři kráčeli celou kvalifikací bez ztráty kytičky až do samotného závěru, pročež se jejich suverenitě dokázali v celé Evropě rovnat jen podobně mimořádní Němci. Švýcaři hned v úvodu kvalifikace porazili největšího soupeře Portugalsko, no a potom si dvakrát vyšlápli na úplně všechny zbylé účastníky, kteří se proto stali pouhými sparing partnery dua favoritů.

Petkovićova skvadra přestřílela Maďarsko 3:2 a 5:2, Lotyšům naložila v součtu 4:0, což zopakovala i proti Faerským ostrovům. Netrápila se ani s Andorrou, jíž porazila taktéž dvakrát, dohromady čtyřgólovým rozdílem. Jenže Portugalci kromě úvodního neúspěchu postupovali úplně stejně, a tak se muselo rozhodnout v posledním desátém kvalifikačním zápase.

Protože v kvalifikaci na světový šampionát záleží na skóre, které mělo Portugalsko o poznání lepší, poslala porážka 0:2 Švýcary do baráže. Spolu se Severním Irskem vytvořili absolutně nejnudnější dvojici v dějinách, dvojzápas viděl jediný gól Ricarda Rodrígueze, a to ještě z pokutového kopu. Střetnutí jen zdůraznilo prvek švýcarské hry, kvůli kterému mu málokterý nezaujatý nadšenec bude na blížícím se turnaji přát - těžko naleznout pragmatičtější mančaft, než je právě Švýcarsko.


Čistokrevní Švýcaři se v konečné nominaci reprezentace helvétského kříže dají počítat na prstech dvou rukou, Bosňan Vladimir Petković se proto ke svému národnímu týmu hodí prakticky dokonale. Rodilý Jugoslávec zvládá ukočírovat třeba i temperamentní hřebce Shaqiriho, Xhaku nebo Seferoviće, ke kterým má díky svému původu ještě blíže.

Abychom na nějaké pozitiva nezapomněli, Petkoviće k práci ve švýcarském nároďáku předurčuje i jeho mimořádné jazykové vzdělání. Vedle domácí bosenštiny a chorvatštiny zvládá všechny oficiální řeči užívané ve Švýcarsku: italštinu, němčinu i francouzštinu. Navíc mluví samozřejmě i anglicky, španělsky a rusky - to snad kdyby mu chtělo vedení svazu v budoucnu přihrát posily i z dalších krajin.

Vzhledem k tomu, co za světa kraj v životě procestoval, není se vlastně ani čemu divit. Jakmile ještě coby hráč opustil Bosnu a Hercegovinu, vyzkoušel si angažmá hned v šesti švýcarských klubech. Bellinzonu dokonce vedl i jako hrající trenér, a tak se v zemi zaslíbené skvělému sýru, hodinkám či bankovnímu systému usadil natrvalo.

Krátce si vyzkoušel angažmá v tureckém Samsunsporu, trénoval i v Laziu, pro který vyhrál italský pohár. "Domů" ho to ale pořád táhlo, a tak po roce a půl v Římě bez svolení předsedy Biancocelesti kývnul na nabídku reprezentace Švýcarska a bylo vymalováno. Z Lazia ho hnali ještě půl roku předtím, než začala platit jeho smlouva u národního mužstva.

O srdci bijícím pro ty správné barvy nemusí mít švýcarští fanoušci obavy. A snad ani o trenérskou zdatnost, vždyť pod Petkovićovým vedením mohli slavit postup do osmifinále Eura 2016 a o spanilé kvalifikační cestě za letošním turnajem jsme už psali výše. Švýcarům však pořád chybí ten maličký frr do komůrečky, totiž vedle účelné kopané začali hrát i fotbal v pravém slova smyslu pohledný a kreativní.

Petković vyznává svižnou hru, kterou rád táhne po křídlech, o čemž si povíme více v taktickém profilu. Umí zahrozit i z protiútoků a nechybí ani postava rozdílového hráče v Xhedranu Shaqirim, který technickou finesou, skvělým centrem nebo výstavním gólem umí sem tam strhnout hru na svou stranu. Něco však Švýcarsku chybí a zatím pořád odděluje od světové špičky. Ale to už patrně nebude mít s postavou čtyřiapadesátiletého kouče nic moc společného.




Je to trošku klišé - a vzhledem k zaměstnavateli tohoto záložníka snad i částečně nepatřičné - ale hra Švýcarska zkrátka a dobře nejvíce stojí na Xhedranu Shaqirim. V kádru jsou možná hráči v lepší formě, od Sommera, přes Schära nebo Rodrigueze až po některou z mladých hvězd. Jedno je však jisté, a to, že podobný hráč jako Shaqiri v týmu Vladimira Petkoviće není. Jeho kreativní schopnost je pro Švýcary zcela klíčová.

Nepomohl Stoke City k záchraně v Premier League, jak by mohl Švýcarsku pomoct k úspěchu na mistrovství světa, chtělo by se ptát. Problémem Shaqiriho, který nejvíc vnímají právě fanoušci Potters a švýcarského národního výběru, je jeho nekonzistence. Šestadvacetiletý svalovec není hráčem, který by dokázal sám táhnout klub. U reprezentace, krátkého turnaje a při dobré formě, toho být schopen může. A proto padla volba v této rubrice na něho.

Bývalý křídelník Basileje nebo Bayernu vlastně neměl ve Stoke úplně špatnou sezónu. Osm gólů dal, na sedm přihrál a byl suverénně nejproduktivnějším hráčem v týmu. Celkem zařídil skoro 43 procent všech zásahů Stoke a v celé Premier League se za uplynulý ročník našlo jen 21 borců, kteří měli prsty ve více brankách než Shaqiri. Problémem je, že jeho přísun přicházel ve vlnách a s každým přílivem souvisel i odliv trvající měsíc i dva.

A něco takového si logicky při světovém šampionátu dovolit nesmí. V jeho prospěch hraje fakt, že v reprezentaci hraje vždycky o něco líp než v klubu. Za 68 zápasů dal 20 gólů a na 18 jich přihrál - to je třeba lepší bilance než mají v nároďáku Paul Pogba, Ángel Di María nebo Christian Eriksen. Prakticky stejnou porcí "kanadských bodů" na zápas jako Shaqiri se pyšní třeba Antoine Griezmann a David Silva.

Zapomínat nesmíme ani na to, že velké šampionáty jsou borci s dělovou levačkou docela zaslíbené. Na posledním mistrovství světa nasázel Shaqiri hattrick Hondurasu, no a na jeho fenomenální nůžky v osmifinále nedávného Eura proti Polsku občas tajně před spaním myslíme ještě teď.

Oproti Stoke by pak ve Švýcarsku měl mít větší podporu od spoluhráčů. Seferović se v kvalifikaci konečně jakž takž rozstřílel a snad by mohl do jisté míry nahradit zdánlivě nenahraditelného Alexandera Freie. Pomoct by mohl i mladík Embolo, který v dobrém zdravotním stavu zvládá křídlo i post na hrotu. A pak, Švýcaři přece hrají hlavně přes kraje, kde úřadují obránci Lichsteiner s Rodríguezem.




Že bychom se konečně zbavili Johana Djouroua zprostředka švýcarské obrany? Našlápnuto k tomu měl už Nico Elvedi, který se už v devatenácti začal usazovat v základní sestavě Borussie Mönchengladbach, ale v reprezentaci zatím nezaujal Petkoviće natolik, aby z něj udělal regulérního "startéra". Stoper Borussie Dortmund Manuel Akanji však dost možná konzervativního kouče přesvědčí.

V zimě tenhle dvaadvacetiletý syn nigerijského otce a švýcarské matky přestoupil už coby relativně ostřílený zadák Basileje do Borussie Dortmund a nenechal na své výborné výkony dlouho čekat. Brzy vytlačil ze středu obrany kapitána Schmelzera, který se chtě nechtě musel opět uklidit na levý kraj. Už tohle je jasná indicie, že taky švýcarská reprezentace by vedle Schära mohla získat dalšího kvalitního a velmi perspektivního stopera.

Mimochodem, ne snad, že by to byla jen jeho zásluha, ale když na podzim opouštěl švýcarskou metropoli, ztrácela Basilej na Young Boys Bern pouhé dva body. Sezónu nakonec zakončila s patnáctibodovou ztrátou...

V Akanjim má Dortmund a Švýcarsko každopádně velmi zajímavý produkt. Mladý stoper prakticky nemá slabinu - je 187 centimetrů vysoký, silný a mimořádně rychlý. Je schopný zahrát i na obou krajích obrany, ale nejvíc se mu líbí uprostřed. Je velmi silný na míči a má skvělou rozehrávku, což může ulevit z beder dvornímu tvůrci Xhakovi. Akanjiho specialitou je každopádně vyvážení míče středem pole.

Podle svých slov má Manuel stále rezervy v taktické hře, což je vzhledem k jeho věku pochopitelné. Zároveň ale nutno ocenit jeho skromnost a sebereflexi. Taky totiž zkritizoval svou hru hlavou, kterou by taktéž rád zlepšil. Dobrý základ k budoucí roli lídra v reprezentaci, kde plným počtem minut pomohl už v baráži k postupu na šampionát. Věřme, že mu Petković svěří post v základní sestavě i pro samotný turnaj.




Švýcarská hra je založena na propracované defenzivě. To je známá věc. A když se na pětici obranářů podíváme, musíme jen souhlasit, že hlavní síla Petkovićova výběru tkví právě tam. Už na postu brankáře to má bosenský kouč dost dobře pokryté. Yann Sommer se vypracoval v ryzí gólmanskou osobnost, která - byť za sebou v Mönchengladbachu nemá zrovna nejlepší sezónu - značí velkou jistotu. Dvojkou je Roman Bürki, který jinak střeží svatyni v Dortmundu. Co by za takové duo dal kdejaký jiný nároďák.

Jak jsme už zmínili výše, taky stoperská dvojice by konečně po dobách Djourouů a Senderosů mohla na budoucí roky fungovat stále a spolehlivě. Fabian Schär je jasnou reprezentační stálicí i po přestupu do Deportiva La Coruňa, a pokud nastoupil v tandemu s mladým Manuelem Akanjim - zdá se to skoro neuvěřitelné, ale Švýcarsko ani jednou z pěti zápasů neinkasovalo.

Síla obranné řady však není jen ve schopnosti skvěle bránit. Petković spoléhá i na ofenzivní vlohy krajních beků - kapitána Stephana Lichsteinera a levonohé torpédo Ricarda Rodrígueze. Oba dva v průběhu kvalifikace vstřelili tři branky, gólovou produkci znamenaly i jejich četné výpady po lajně a následné centry do šestnáctky. Rys, na který se ve hře Švýcarska musíme nachystat.

Jak ale postupujeme sestavou vzhůru, nadšení nás pomalu opouští. Petković dlouhé roky praktikuje systém 4-2-3-1, případně jeho variaci 4-3-3, ať tak, či tak, dva střední záložníci mají vždy trošku defenzivnější úlohy. Pro letošní MS to vypadá, že vedle Granita Xhaky bude nastupovat mladík z Mönchengladbachu Denis Zakaria. Dilema, zda na pivot stavět dva borce s výrazným sklonem k impulsivnosti, Petkovićovi mizí s vědomím, že alternativou je Valon Behrami...

Protože ofenzivní univerzál Admir Mehmedi kvůli zranění do Ruska nejede, na kraje záložní řady si kromě Xhedrana Shaqiriho brousí zuby i Steven Zuber, který odehrál celou baráž. Největším rivalem - a taky příležitostný taktický žolík - je Breel Embolo, jenž má v nohách motorek a dokáže nastoupit jak na hrotu, tak kdekoli pod ním. Kdykoli byl stoprocentně fit, hrál, ale v Rusku mu post v základu nenáleží.

Role desítky, jak už je ve švýcarské sestavě nějaký ten pátek zvykem, připadne Blerimovi Džemailimu, který by o svůj výsadní post neměl přijít za žádných okolností, zdravotní trable vyjímaje. Nad ním začne Haris Seferović, střelec čtyř kvalifikačních gólů a nástupce Alexandera Freie. Tedy taky by si to aspoň fanoušci Švýcarska přáli. Skutečností je, že útočník Benfiky se legendárnímu kanonýrovi zatím ani nepřibližuje a zůstává Achillovou patou jinak vyrovnaného výběru.