Představení účastníků MS 2018 - Tunisko

Čtyři mundialy, čtyři konce v základní skupině, jedno vítězství. Tunisané od pohledu jedou do Ruska jako čistí sparing partneři, tým do počtu. Ovšem nenechte se mýlit, Orli z Kartága se v posledních letech na domácím kontinentu tiše rozvíjeli v přední baviče, a na tomto turnaji klidně mohou leckoho zaskočit...

Tuniské výběry po léta provázela pověst labilních, leč talentovaných kolektivů, které psychika a nevypočitatelnost dříve nebo později fatálně zradí. A spíše dříve než později; tenhle národní tým koneckonců dále než do prvního vyřazovacího klání Afrického poháru národů dokráčel jen třikrát z posledních 13 pokusů, od svého návratu do popředí kontinentální scény roku 1994.

Tuto pověst skrze hrozivou hrubku brankáře Mathlouthiho potvrdilo prodloužení čtvrtfinále Afconu 2012 s Ghanou, výjimkou nebylo ani dění ve skupině příštího kontinentálního mistrovství s Pobřeží Slonoviny (kdy Tunisané po vyhraném derby s Alžírskem bouchli 0:3 a už se nevzpamatovali), a vše potom korunovalo čtvrtfinále nadcházejícího APN 2015 s outsiderem z Rovníkové Guineji, pohodlně jeden z nejostudnějších zápasů v celých dějinách šampionátu.

Už sedmkrát v řadě na srazu africké elity Tunisané došli nejdále do čtvrtfinále, což dvojnásobným finalistům a trojnásobným semifinalistům z let 1996-2004 těžko může lichotit. Tenhle postup na světový šampionát nicméně vážně vypadá jako potenciální začátek nové éry.

Espérance Sportive de Tunis v letech 2010-12 ani jednou nechyběl ve finále africké Ligy mistrů, přičemž ve finále druhé nejprestižnější soutěže na kontinentu, CAF Konfederačního poháru, nemělo Tunisko v rozmezí let 2006-13 své zástupce jen v letech 2009 a 2012 (edice 2008 dokonce pojala za své čistě tuniské finále). Přesně tyhle mimořádné úspěchy na klubové scéně nyní do značné míry podpírají současný nároďák, a sám trenér Nabil Maâloul je koneckonců pod jedním z nich sám tučně podepsán (viz níže).

Tunisko se teď jednoduše zdá stabilnější, sebejistější a schopné zajímavých výsledků. V přípravě na tento světový šampionát přece jenom trápilo Španěly i Portugalce, když mistrům Evropy na jejich hřišti uštedřilo dva góly (což se jim stalo teprve potřetí od února 2013), přičemž dominovalo většině druhé půle. A už jen to, že se Tunisané při výběru soupeřů pro přátelské duely neštítili takových velikánů, ukazuje, že se v žádném případě nebudou bát ani Angličanů s Belgičany...


Tunisko sehrává v povědomí nezaujatých pozorovatelů zvláštní roli: všichni tak nějak víme, že se kdysi párkrát na mistrovství světa mihlo, ale zaboha si s ním nespojíme žádný milník, nic.

Inu, zde je jeden kandidát: nedávno uplynulo přesně 40 let od doby, kdy se Tunisané stali prvním africkým národem, jenž si na světovém šampionátu připsal vítězství. Což není žádný malý úspěch; právě tato událost totiž Africe o čtyři roky později přihrála prostor pro druhého účastníka. Ironické přitom je, že Tunisko roku 1978 nikam ani cestovat nemuselo — zrovna si totiž odpykalo dvouletý zákaz účinkování na mezinárodním poli po útěku z utkání Afrického poháru 1976 s Nigérií.

"Francouzi měli své 68ky, revolucionářské studenty, kteří zanechali nesmazatelnou stopu na společenské a kulturní scéně své země. My máme své 78ky, generaci fotbalistů, kteří byli (jako první) výjimeční," přemítal po průlomovém šampionátu kouč Abdelmajid Chetali, který si po vyčerpávajícím turnaji vybral desetiletou pauzu od trénování.

Skutečně, Tunisko dokázalo to, co předtím fotbalisté Zairu, Maroka a Egypta nikoliv — uspěli hned při svém úplném debutu na velké scéně, ve svém premiérovém vystoupení. Mexiko s teprve 19letým Hugem Sánchezem tehdy sice vedlo, nakonec ale prohrálo 1:3. Prvním střelcem Tuniska v dějinách světových šampionátů se stal obránce Ali Kaabi, abychom o něm ani o dalších dvou šťastných borcích záhy již vlastně nikdy neslyšeli.

Vytratilo se totiž Tunisko jako celek, které si návrat na prkna, jež znamenají svět, odbylo zas až za dvacet let ve Francii, s generací Hatema Trabelsiho, Riadha Bouaziziho či Adela Sellimiho. Těmhle chlapíkům už nicméně střílení branek dělalo o poznání větší problémy, a tak se stalo, že na gól ze hry Tunisané na mundialu vcelku čekali zdánlivě nekonečných osm zápasů a zhruba 24 let. Roku 1998 se zmohli akorát na jeden zářez z penaltového puntíku.

Tunisané obecně nyní v Rusku mají co vylepšovat: od roku 1998 je jejich maximem jedna remíza a tři vstřelené branky, přičemž si zároveň napříč danými turnaji, stejně jako Africkými poháry, získali poměrně přiléhavou pověst cynického, vždy v první řadě nepříjemně hrajícího soka. Po znovuzrození roku 2014 už tahle nálepka Orlům z Kartága v žádném případě nesluší, naopak se jedná o jeden z technicky nejzdatnějších afrických ansámblů, což mají nyní jedinečnou příležitost před zraky širého publika názorně ukázat. Dokážou to?





Tunisko popravdě těžilo z poněkud lehké čtyřčlenné skupiny, z níž se kvalifikovalo neporažené a s jedním zápasem k dobru. Ano, DR Kongo sice příjemně překvapilo na loňském Africkém poháru národů, a v cílové rovince za Orly z Kartága technicky zaostalo o pouhý bod, už předtím ovšem mělo horší vzájemný zápas poté, co Tunisany nedokázalo udolat ani na vlastním hřišti.

Tuniská kvalifikace měla zhruba tři poznávací znamení: zaprvé netradičně velkou psychickou sílu, která Maâloulův tým vedla ke dvěma úspěšným obratům a jednomu klíčovému comebacku (z 0:2 na 2:2) na žhavé konžské půdě; zadruhé silnou defenzívu, která pokládala základy úspěšného cyklu třemi nulami; a konečně zatřetí proměnlivou identitu rozhodujících činitelů, když se o 15 kvalifikačních branek Tuniska postaralo rovnou jedenáct odlišných hráčů, včetně dvou stoperů, a pouze Wahbi Khazri si své zásahy rozprostřel do více utkání (konkrétně dvou).


Nabil Maâloul loni v dubnu značil návrat tuniské fotbalové federace takříkajíc ke kořenům. Po třech zahraničních trenérech se národního týmu znovu ujal muž, který s ním byl přímo i nepřímo spjatý po léta, respektive dekády. Bývalý záložník nejprve svou krajinu sám více než 70krát reprezentoval, když si zahrál mimo jiné na Olympijských hrách v Soulu (1988); potom Francouzi Lemerreovi pomáhal jako pravá ruka na cestě za historicky prvním a posledním tuniským triumfem na Africkém poháru národů (2004); a následně se do trenérského štábu vracel ještě v letech 2006 a 2013, než se loni stal druhým Tunisanem v dějinách, který svou zemi dotáhl na světový šampionát (byť mančaft přebíral již na čele kvalifikační skupiny).

S tuniskou reprezentací byl přitom Nabil Maâloul de facto spjatý i v dalších letech, speciálně jakožto kouč Espérance Sportive de Tunis. V jeho historických análech zůstává zapsán jako první a stále poslední kouč, který pro ES vybojoval cenný treble (2011; roku 1994 kontinentálním i tuniským šampionům scházel ke zlatému hattricku národní pohár). Jeho úspěšný mančaft tehdy táhla hvězdička Youssef Msakni, až do svého dubnového zranění také hlavní opora současné tuniské reprezentace, přičemž ES Tunis roku 2011 národní tým zásoboval také dalšími tvářemi, především Oussamem Darragim.

Nyní 55letý internacionál se zkušenostmi z německého Hannoveru je na africkém kontinentě znám jako schopný taktik, jenž hned při svém debutu v kvalifikaci o APN 2019 zvládl vynulovat Salaha a převézt Egypt ve vysoce taktické bitvě (1:0), ale také ten typ kouče, který výborně vychází se svěřenci i novináři. V Tunisku se těší velkému respektu, na němž mu v nedávné minulosti pranic neubralo ani ignorování kultovního hrdiny (s pofidérním chováním) Ahmeda Akaïchiho či vynechání Lionela Messiho z top3 při hlasování o výherci Zlatého míče 2017.




Hovořit o Wahbim Khazrim jako o tahounovi reprezentace je navýsost ošemetné. V přípravě těsně před mistrovstvím jsme ho kvůli poraněnému stehennímu svalu mohli uzřít na ubohých 16 minut, v kvalifikaci pod Maaloulem na stále zanedbatelných 82 minut, a pokud bychom se měli bavit o jeho předpokládané roli na trávníku, ve hře je ofenzivní záložník, levé křídlo i falešná devítka. Navíc je nutno mít na paměti, že se bavíme o známém bouřlivákovi, jenž se roku 2016 nechal vyloučit proti Mauretánii (!) za udeření soupeře, který ho nevybíravě skosil.

Sedmadvacetiletý korsický rodák tedy klidně v Rusku může spektakulárním způsobem vybouchnout, zvlášť pokud uvážíme, že bude mít speciální motivaci proti Anglii, neboť tam vedle Syama Ben Youssefa (Leyton Orient, 2012) jako jediný další člen nominace působil a technicky, coby stále ještě kmenový hráč Sunderlandu, vlastně v tuto chvíli také pořád působí. Jenže pokud se řídíme jeho výkony napříč uplynulou sezonou Ligue 1, není na výběr — právě tohle je při absenci Msakniho ta hlavní star, o níž se bude Tunisko v první řadě chtít opírat.

Wahbi Khazri si za Rennes odbyl debut teprve v polovině září, a hned po dvou minutách otevíral skóre v Marseille. Na prostoru svých prvních 11 soutěžních startů za červenočerné potom Tunisan měl prsty rovnou v osmi gólech, přičemž sedm z nich obstaral na vlastní pěst. A že se tedy nijak neschovával v těch nejsložitějších duelech; v Coupe de la Ligue zásadní měrou přispěl k osmifinálovému vyřazení Marseille, v lize zase slavil v Monaku i Lyonu. Jeho skvostné výkony vedly v prosinci 2017 Khazriho (polo)krajana a tou dobou přímého nadřízeného Sabriho Lamouchiho k vytažení pozoruhodného titulu "bretaňského Cavaniho".

To je samozřejmě nadnesené přirovnání, pokud se bavíme o herním stylu, avšak ne až tak z hlediska důležitosti pro daný tým. Když se Khazri k týmu po pár kolech připojil, nemělo Rennes na kontě ani výhru. Nakonec s ním finišoval na skvělé páté příčce poté, co se dokonale aklimatizoval na jemu do té doby cizí pozici falešné devítky, kterou má nyní zastávat i v nároďáku. Jeho silový driblink, tvrdá střela i štiplavé standardky nyní mají zlobit také v Rusku.




Afričtí fotbaloví nadšenci obecně napříč výběry staronových účastníků mistrovství světa identifikují dva borce, u nichž se v podstatě jako jeden muž nemohli dočkat jejich premiér na nejsledovanějším pódiu planety — 33letého marockého generála Mbarka Boussoufu a jeho mladší tuniskou verzi, Ferjaniho Sassiho.

Šestadvacetiletý saúdskoarabský legionář si kdysi vysloužil přezdívku "arabského Pirla", a jakkoliv jsou taková přízviska věnovaná asijským či africkým hráčům obvykle mimo, v tomto případě se nikomu nechce příliš cokoliv namítat. Sassi je mimořádně elegantním dispečerem, který se navíc fotbalem zkrátka baví. Proti Libyi v kvalifikaci naskočil na hřiště a po třech minutách se do centru položil rabonou. Proti Alžírsku se na loňském APN vyšvihl s tímto lahodným obloučkem. Když má zrovna den, na africkém kontinentě tradičně nenachází sobě rovného a dělá si vyloženě, co chce.

Přitom to ani není tak, že by Sassi nebyl prověřený na mezinárodní úrovni. Na svůj první Africký pohár vyrazil už roku 2015, přičemž zhruba v tom období zároveň platil za široko daleko jediného fotbalového hráče prvoligových francouzských Mét. Ještě dříve byl navíc naprosto stěžejní součástí ověnčeného mužstva CS Sfaxien, které roku 2013 uhrálo ceněný double skrze triumfy v lize (kde přerušilo hegemonii Espérance Tunis) a CAF Konfederačním poháru.

Právě kostra tehdejšího Sfaxienu ve složení Ali Maâloul, Syam Ben Youssef, Sassi a Yassine Khenissi do značné míry pomáhala revitalizovat uvadlý tuniský nároďák; a právě hbitý špílmachr Sassi do značné míry vedl celou stylistickou evoluci tuniské reprezentace od cynického, defenzivně laděného, všemi nenáviděného výběru ke kolektivu, který vyznává pohledný, kombinační styl.




Nabil Maâloul je u týmu jen něco přes rok, pročež se mužstvo od Kasperczakova APN takticky příliš neposunulo (a ne snad že by to potřebovalo). Tunisané jsou teď akorát o něco více orientovaní na držení míče, čemuž by měla napomáhat i absence klasického hrotového útočníka. Tuniské branky mohou přijít v podstatě odkudkoliv, a v pozici falešné devítky se může postupně vystřídat hned několik hráčů (vedle Khazriho se tam zkoušeli i Sliti či Badri), což jsou pro všechny soupeře bez výjimky, tedy včetně Anglie s Belgií, velmi zrádné faktory.

Pozoruhodné je, že ačkoliv hroťák č. 1 Yassine Khenissi prohrál svůj rok dlouhý boj se zdravotními problémy, rozdílový hráč č. 1 Youssef Msakni (který v rozhodujícím kvalifikačním utkání s Guineou třikrát zavěsil a jednou asistoval) na poslední chvíli vypadl se svým vlastním zraněním, a tak dále, Tunisané nevypadají o tolik neškodnější, natož méně zajímaví. Ve svých řadách mají pořád nepřeberné množství šikovných krajánků, ostřílených zvláště z kolbišť francouzské ligy.

V tuniské brance by měl začít designovaný kapitán týmu a člen nejlepší jedenáctky působící na africkém kontinentě v roce 2017, Aymen Mathlouthi. Jeho popis dosud nezněl špatně, že ano? Nicméně vězte, že jeho dlouhodobě stabilní pozice podobně jako v případě marockého Munira rázem až tak neohrožená nevypadá. Bývalý mládežnický reprezentant Francie, 23letý Mouez Hassen, sice debutoval teprve letos v březnu, avšak při té příležitosti okamžitě vychytal Kostaričany, a momentálně úpěnlivě tlačí na o 10 let staršího veterána, který za sebou má zlé jaro na Blízkém východě a je též schopen donebevolající hrubky.

Uprostřed obrany bude asi každý postrádat Aymena Abdennoura, jednu z těch rozeznatelnějších tuniských tváří, která se ani nevešla do 23členné nominace. To se na pohled může jevit jako chyba, ovšem Orli z Kartága takhle ve skutečnosti přišli o jednu horkou hlavu navíc, jež na loňském Africkém poháru ani neměla blízko k tomu být nejlepším obráncem týmu a v uplynulé sezoně paběrkovala v Marseille. Abdennour svůj poslední celý soutěžní zápas odehrál v lednu a v nedávné době tak nedal Maâloulovi žádný důvod, aby se odchýlil od tandemu, na nějž sází v podstatě od počátku svého angažmá, ve složení Syam Ben Youssef — Yassine Meriah. První jmenovaný je už v Tunisku známou firmou, jeho kolega byl dočista odstaven Kasperczakem, ale v nové éře vyzařuje jistotu na balonu i suverenitu ve vzduchu. Záda jim bude krýt excentrický Benaloune, který teprve nedávno "přeběhl" z Francie.

Na pravém beku se schyluje k překvapení: neohrožený startér z loňského Afrického poháru Hamdi Nagguez čelí konkurenci v osobách dvou univerzálů, původně stoperů, přičemž Rami Bedoui (dosud v osmi reprezentačních startech stále neporažený) nakonec může vyjít zkrátka ze souboje s nejméně tunisky znějícím Tunisanem v dějinách, Dylanem Bronnem. Pokud si Tunisané v poslední době cení útočně laděných beků, a Ali Maâloul na druhé straně v tomto ohledu zosobňuje naprostou kontinentální špičku, potom právě 22letý legionář z belgického Gentu musí mít přede všemi navrch — vpředu je totiž obvykle hrozbou. Když mimochodem Kasperczak pro čtvrtfinále loňského APN Maâloula neuváženě posadil, de facto tak kompletně odstřelil Khazriho levou lajnu a Tunisané si při svém krachu vytvořili pramálo. Tak důležitý je někdejší nejlepší střelec tuniské ligy (se 16 góly!) pro ofenzívu svého nároďáku.

O co by se Tunisané na turnaji bezesporu měli opírat, to je střed pole. Především double pivot ve složení Ferjani Sassi — Mohamed Ben Amor má v Africe konkurenci akorát v El Ahmadim s Boussoufou, co se výváženosti, houževnatosti a čisté, nápadité rozehrávky týče. Ben Amor sice v lednu učinil riskantní přestup do Saúdské Arábie, přesto by však jeho místo nemělo být v ohrožení; nepostradatelné se zdají být jeho vůdčí schopnosti i síla v obranném zákroku. Na 26letého středopolaře si skutečně radno dávat zvláštního majzla; se Sassim loni v lednu bez nejmenších problémů vládli středu pole proti Alžírsku i Egyptu.

Ben Amora může ohrozit snad akorát rapidní vzestup Ellyese Skhiriho. Třiadvacetiletý kapitán Montpellieru je zvláštním úkazem: od útlého věku vyrůstal ve Francii, jako junior reprezentoval Tunisko, a přece se pro dospělé Tunisko rozhodl teprve zkraje tohoto roku. Ihned od počátku nicméně tento mistr vystihnutých přihrávek a utnutých průniků vypadá, že Ben Amora se Sassim perfektně doplňuje, zatímco varianta s Khaouim jakožto ofenzivním záložníkem před double pivotem prozatím trenéra v letošní přípravě přesvědčit nemohla, a kvalifikační stálice, přizpůsobivý Chaalali si zatím Maâloulovu důvěru vydobýt nedokázal.

Primární rozestavení Tuniska by tedy mohlo vypadat spíše jako 4-3-3, namísto familiárnějšímu 4-2-3-1, a to i navzdory relativnímu přehršli ofenzivních univerzálů schopných zahrát napříč celou šířkou pole. Tenhle popis platí pro tahouna ES Tunis Anice Badriho, pětigólového střelce právě probíhajícího ročníku africké Ligy mistrů a učiněnou reprezentační kometu posledních měsíců, která téměř v každém přáteláku zaujala svým uměním i seběvědomím (a udeřila proti Turecku i Portugalsku), stejně jako Naïma Slitiho.

Sliti je po Khazrim dalším prototypem vrtošivé ofenzivní hvězdy, u níž v první řadě záleží, jak se zrovna vyspala. Slitiho driblink se letos v celé Evropě řadil k těm bezvadnějším (zkompletoval až 80 % svých sól, takže mezi častými dribléry zaostával jen za Hazardem) a jeho kreativita bude zvlášť při absenci Msakniho mimořádně potřeba, ovšem tato star Dijonu, která svým stylem hry velmi připomíná Hatema Ben Arfu, se stále musí naučit nepředržovat balony.

Pokud by Sliti na velké scéně pohořel, což se klidně může stát, ke své velké show bude v záloze připraven teprve 20letý Bassem Srarfi, který si loni z domácí ligy vysloužil přestup do Nice, a byť ve Francii zprvu tápal tváří v tvář zvýšeným fyzickým požadavkům, oproti Slitimu nabízí větší přímočarost, tah na bránu (také on by měl každopádně více zapojovat své spoluhráče). Srarfi to má jako levák nejradši zprava, ale například Lille střílel gól i z pozice levého křídla.

Na hrotu máme zakresleného Wahbiho Khazriho, ale jak už bylo předem avizováno, protáčet se tam v průběhu turnaje téměř dozajista bude více hráčů, včetně Slitiho. Relativně osvědčenou, opravdu hrotovou variantou je potom Fakhreddine Ben Youssef, který má ze všech povolaných borců asi nejblíže (leč stále poměrně daleko) k čistokrevnému kanonýrovi a i přes 189 cm ostatním kolegům pohodlně stačí i co do rychlosti pohybu. Jeho zranění dříve Tunisko nehezky paralyzovalo vpředvečer nepovedeného Afrického poháru 2015.