Představení účastníků MS - Švýcarsko

Potřetí za sebou se na vrcholnou fotbalovou reprezentační akci chystají Švýcaři, kteří by se, podobně jako před osmi lety, rádi podívali do vyřazovací fáze. Koneckonců ve skupině s Francií, Ekvádorem a Hondurasem mít ani středoevropský stát jiný cíl nemůže.

Historie

Založení fotbalového svazu se datuje do roku 1895 a Švýcarsko je tak jednou z prvních zemí mimo Britské ostrovy, kde byl svaz založen. Bedlivý pohled do historie nám ale prozradí, že fotbal se v zemi Helvétského kříže hrál mnohem dříve - již v 50. letech 19. století totiž mezi sebou soutěžili švýcarští a angličtí studenti.

První oficiální zápas sehrála reprezentace 12. 12. 1905 a prohrála v něm s Francií těsně 0:1. Švýcarsko patřilo od prvních let k fotbalovým velmocím - na olympijských hrách 1924 získalo stříbro a na světových šampionátech v letech 1934, 1938 a 1954 dokráčelo až do čtvrtfinále. Podobně se mu ale nedařilo na těch evropských a trvalo dlouhých 36 let, než se švýcarská reprezentace konečně na jeden probojovala.

Nedařilo se jí a za malou revoluci mohla nakonec poděkovat Uli Stielikemu a Royi Hodgsonovi, kteří měli velký podíl na tom, že se dostala na MS 1994. V této době úřadovali ve švýcarském dresu hráči jako Ciriaco Sforza, Stephane Chapuisat nebo Alain Sutter a především jejich výkony na hřišti pomohly týmu k postupu ze základní skupiny. Následoval evropský šampionát v Anglii, kde mužstvo nestačilo v první fázi turnaje na domácí ani Nizozemce, aby poté přišla opravdu hluchá léta.

Fotbalisté ze země čokolády, bank a hodinek se na velkou akci podívali až v roce 2004 a nechyběli ani na MS o dva roky později. Na oba turnaje je dovedl trenér Jakob Kuhn. Díru do světa ale mladé, nezkušené výběry neudělaly. Domácí mistrovství Evropy (Švýcaři hostili vrcholnou akci společně s Rakušany) se vnitrozemské zemi nepovedlo a Švýcarsko, podobně jako Česká republika, nepostoupilo ze skupiny. Stejný výsledek byl na programu na světovém mistrovství v roce 2010 a na poslední velký fotbalový reprezentační turnaj se Švýcarsko pro změnu vůbec neprobojovalo.

Kvalifikace

Už při pohledu na kvalifikační skupinu E bylo na první pohled zřejmé, kdo by se měl na závěrečný turnaj do Brazílie s největší pravděpodobností podívat - Švýcarsko. Hornatý stát ze středu Evropy hned od prvního utkání, ve kterém získal tři body na půdě Slovinska, potvrzoval, že rozhodně nechce ponechat nic náhodě a po pěti zápasech měl na kontě slušných jedenáct bodů.

Také odvetné mače začalo Švýcarsko vítězně, když v Ženevě nejtěsnějším možným výsledkem udolalo Kypr. Následovala sice divoká remíza (4:4) s Islandem, kde švýcarští hráči během druhého poločasu promrhali rovnou tříbrankový náskok, avšak devíti body z posledních tří zápasů rozmetali svěřenci Ottmara Hitzfelda všechny pochyby a bez porážky si zajistili letenky na závěrečný turnaj.

Na koho se zaměřit: Ricardo Rodríguez (Wolfsburg)

Ze švýcarského výběru, který byl na mistrovství světa nominován, se nechalo vybrat hned několik adeptů, kteří by se zde mohli objevit, Ricardo Rodríguez může být pro někoho překvapivou volbou, ovšem právě o tomto hráči do budoucna jistojistě hodně uslyšíme. Ricardo se narodil před 21 lety v Curychu, pro nikoho tak nebylo překvapením, když ve svých deseti letech vyměnil Schwamendingen za místní FC Curych.

Zde se přes mládežnické výběry probojoval rovnou do prvního mužstva, to přitom Rodríguezovi nebylo ještě ani 18 let. Premiérové zápisy ve švýcarské nejvyšší soutěži si odbyl během jarní části sezóny 2009/10, výrazněji se však prosadil, také díky zranění, až během následujícího ročníku. Tuhle sezónu zakončil Ricardo s FC Curych na druhé příčce, čímž měl tradiční švýcarský celek možnost poprat se o účast v Lize mistrů. Nad síly Curychu se však stal ve čtvrtém předkole mnichovský Bayern a FC tak muselo vzít zavděk alespoň Evropskou ligou. Tou dobou už patřil Rodríguez neodmyslitelně do základní sestavy a víceméně bylo jen otázkou času, kdy ze Švýcarska odejde za lepším.

To se stalo hned během zimní přestávky, kdy si nadějného levého beka vyhlédl Felix Magath, který tehdy ve Wolfsburgu skládal prakticky úplně nový tým. Kontroverzní manažer neváhal za Rodrígueze vysázet na prkno osm a půl milionu eur, načež musel mladíka logicky podržet, i když se Vlkům rozhodně nevedlo podle představ. Od další sezóny však začal univerzální levák naplno prokazovat své kvality, což jen dokazuje fakt, že bývalý kapitán a dlouholetá ikona Wolfsburgu Marcel Schäfer se musel spokojit pouze s lavičkou náhradníků, na levé straně obranné čtveřice nastoupil jen při Švýcarově absenci.

Naplno však Rodríguez zazářil až během letošní sezóny, kdy nezastavitelně pendloval po levé straně, odkud stihl zatížit soupeřova konta pěti brankami (výhradně skóroval ze standardních situací anebo pokutových kopů), navrch přidal ještě devět asistencí. Tím se ostatně dostáváme k největší Švýcarově přednosti, kterou je skvělá kopací technika, díky které ve VfL zahrává většinu standardek a v kombinaci s výbornou střelou je pro brankáře soupeře prakticky neustále obrovskou hrozbou.

K tomu si však zvládá plnit i defenzivní povinnosti, což u něho, hlavně ze začátku německého angažmá, nebylo úplně pravidlem. Během uplynulého ročníku už se také nahlas začalo mluvit o jeho odchodu z automobilového města, Wolfsburg by však jeho smlouvu, která končí na konci sezóny 2015/16, rád prodloužil. Samotným zástupcům koncernového mužstva je však jasné, že je pouze otázkou času, kdy Rodríguez zamíří za lepším. Během kvalifikace, kterou odehrál vyjma posledního utkání se Slovinskem kompletní, na MS 2014 si technicky zdatný bek získal pevné místo i v reprezentaci, kde společně se Sommerem, Schärem, Xhakou, Shaqirim nebo Drmičem patří mezi velké naděje švýcarského fotbalu.

Trenér: Ottmar Hitzfeld

Mezi nastupující generací trenérů stále vyčnívá několik neotřesitelných stálic, mezi které bezpochyby musíme zařadit Ottmara Hitzfelda. 65letý rutinér chtěl ukončit trenérskou kariéru již po ME 2012, ale po neúspěchu v kvalifikaci si svůj odchod do fotbalového důchodu rozmyslel a následně se Švýcarskem vybojoval postup do Brazílie, kde si připíše účast na dalším vrcholném fotbalovém turnaji.

Hitzfeld se narodil v Bádensku-Württembersku, kousek od švýcarských hranic, takže byl v dětství dennodenně ve styku s tamními dialekty. Proto pak hned několikrát demonstroval švýcarským médiím, jak plynulou švýcarskou němčinou dokáže hovořit. Cizost téhle země pak u Hitzfelda notně potlačuje i skutečnost, že tu dlouhá léta působil nejen jako hráč, ale i coby začínající trenér. Mezi kluby s ním spjaté patří třeba Basilej, Grasshopper nebo Aarau. Celkově pak ve Švýcarsku posbíral osm trofejí - z toho dva tituly coby hráč s Basilejí a stejný úspěch zaznamenal i jako kouč Curychu.

Po návratu do vlasti, kde si následně udělal největší trenérské jméno, se nejprve upsal Borussii Dortmund. Do Vestfálska přicházel po sezoně, v níž slavný klub finišoval až na desáté příčce, a co pak za šest let zvládl s uvadajícím celkem udělat, doopravdy bralo dech. Ihned s Borussií skončil druhý, potom dvakrát dosáhl na samotnou Meisterschale, a aby toho nebylo málo, za ideální rozlučku si roku 1997 zvolil triumf v Lize mistrů.

Na tyto úspěchy a ocenění "světového kouče roku" bez problémů navázal i v Bayernu. S ním neslavil titul jen ve dvou sezonách, přičemž si ze seznamu úkolů mohl klidně odškrtnout (respektive spíš připsat a odškrtnout) i mistrovský hattrick! Ani dobytí nejslavnější klubové soutěže pak bavorský klub neušetřil - tak se stalo roku 2001. K tomu připočtěte dva triumfy v domácím poháru a vychází vám, že lepšího trenéra si Bayern pro přelom tisíciletí opravdu přát nemohl. Přesto i tahle pohádka měla svůj konec. Ročník 2003/04 už se Hitzfeldovi a jeho ovečkám vůbec nevyvedl, a tak s ním tradiční klub předčasně ukončil spolupráci. K ní se ale po letech trenérského pauzírování Hitzfeld rád vrátil v roce 2007, aby klub vytáhl z bryndy a o rok později pro Mnichovany vydřel další double. To mu už ale definitivně stačilo - předem ohlásil, že s ním pro příští sezonu vedení nemá počítat a ještě před Eurem 2008, které odkoučoval Jacob Kühn, se upsal Švýcarské fotbalové asociaci.

Přednosti

Při pohledu na soupisku Švýcarska zjistíme, že vnitrozemský stát přiváží do Brazílie mimořádně perspektivní mužstvo, kde pouze trojice hráčů již oslavila 30 let (Benaglio, Lichsteiner a von Bergen), švýcarské naděje na výraznější úspěch se tak budou upírat spíše do budoucna, ovšem ani na tomhle turnaji není země Helvétského kříže bez šance. Velkou devízou Švýcarska tak logicky bude dravost a houževnatost, ale také vyváženost, sehranost a propojenost jednotlivých řad, kde až na výjimku v podobě Josipa Drmiče tako sestava odehrála prakticky celou kvalifikaci.

Osoba Ottmara Hitzfelda s sebou logicky přináší sázku na pevnou defenzivu, čehož jsme si mohli všimnout již v průběhu kvalifikace, kde až na zmíněný duel s Islandem, kde Švýcaři inkasovali hned čtyřikrát, dostávala švýcarská družina branky jen výjimečně a celkem za deset utkání inkasovala pouhopouhých šest gólů! Při pohledu na složení ofenzivy úplně tak nemůžeme od Švýcarska čekat postupný útok, ale spíš sázku na rychlé kontry, k čemuž se hráči jako Behrami, Shaqiri, Stocker nebo Drmić úplně vybízí.

Slabiny

Mínusem může být již zmíněná menší zkušenost, která chybí zejména na ofenzivních postech, avšak Ottmar Hitzfeld je naopak tolik protřelým koučem, že by si měl s tímto bez problémů vědět rady. Na včasné návraty ke svým primárném povinnostem se musí připravit oba krajní beci, kteří jsou zvyklí opravdu hodně podporovat ofenzivu, ale na reprezentační úrovni to po nich ani tolik nebude potřeba.

Předpokládaná sestava

Diego Benaglio - Stephan Lichsteiner, Steve von Bergen, Fabian Schär, Ricardo Rodríguez - Valon Behrami, Gökhan Inler, Granit Xhaka, Xherdan Shaqiri, Valentin Stocker - Josip Drmić