Představujeme týmy Eura 2008 - skupina C

Velkou pozornost bude poutat čtveřice týmů hrající v céčku, jedná se totiž o účastníky skupiny smrti a již po třech zápasech tak zhasnou zlaté naděje minimálně jednoho z velkých favoritů. Na postup si brousí zuby Itálie, Francie a Nizozemsko, své si ale bude chtít říct také Rumunsko...


HISTORIE

K prvnímu mezistátnímu zápasu nastoupil francouzský tým před 104 lety, kdy v Brusselu remizoval s domácí Belgií 3:3. V témže roce se Francie stala jednou ze zakladatelských zemí organizace FIFA. Samotný fotbalový svaz, Francouzská fotbalová federace, se svého založení dočkal v roce 1918. Reprezentace se zúčastnila hned premiérového mistrovství světa v Uruguayi v roce 1930, kde sice dokázala porazit Mexiko 4:1, avšak ani tento výsledek jí k postupu do další fáze nestačil. Podobným výsledkem pak pro Francii skončilo i mistrovství světa o čtyři roky později. O něco lépe se týmu vedlo na další schůzce světové elity. V roce 1938 se šampionát uskutečnil ve Francii, která se s turnajem rozloučila ve druhém kole porážkou s pozdějšími mistry z Itálie.

O dvacet let později získali Francouzi první medaili. Ve Švédsku dovedla dvojice Raymond Kopa a Just Fontaine svůj tým až k bronzu. Druhý jmenovaný se stal největší hvězdou turnaje. Původně sice jel na šampionát jenom jako náhradník, jenomže při zranění několika spoluhráčů dostal šanci a za důvěru se trenérovi bohatě odvděčil. Vstřelil totiž neuvěřitelných 13 branek, což je i do dneška nejlepší střelecký počin.

V šedesátých letech francouzský fotbal příliš velkou díru do světa neudělal. Vše se však změnilo s příchodem jediného muže – Michela Platiniho. Ten je s 41 brankami druhým nejlepším reprezentačním střelcem Francie. V roce 1982 dovedl mužstvo až do semifinále mistrovství světa a o dva roky později byl s devíti brankami ústřední postavou při triumfu na domácím evropském šampionátu.

Po roce 1986 čekala Francie 12 let na další účast na účast na MS. Jak to dopadlo před deseti lety, kdy Francie mistrovství pořádala, si jistě všichni pamatujeme. Zinedine Zidane tam svou zemi dovedl k historicky prvnímu titulu mista světa. Toto vítězství pak Francie potvrdila i o dva roky později, kdy v Belgii a Nizozemsku získala i evropský titul. Na další vystoupení na velké akci by ale v zemi galského kohouta nejraději zapomněli. Coby úřadující světový šampion totiž Francie v Japonsku a Jižní Koreji totálně propadla a s turnajem se loučila už po základní skupině, navíc bez jediného vítězství.

Na ME v Portugalsku to bylo jenom o něco málo lepší a vyřazení ve čtvrtfinále s Řeckem bylo velkým zklamáním. Daleko lépe si Francie vedla před dvěma roky na schůzce nejlepších reprezentací planety. Zinedine Zidane se s kariérou loučil červenou kartou a stříbrnou medailí, Francouze o zlato připravila Itálie a penaltový rozstřel.

HVĚZDA TÝMU - Franck Ribéry

Na předloňské mistrovství světa odjížděl ještě jako neotrkaný mladík, už tam však zaujal svou dravostí, rychlostí, schopností obejít protihráče a přesně od lajny nacentrovat do vápna. Teď už před nadcházejícím evropským šampionátem plní Franck Ribéry roli vůdčí postavy francouzské ofenzivy. Zlepšil se v koncovce, což byl jeho doposud největší neduh, a ubral na mladistvé zbrklosti. Zkrátka během chvilky dorostl do skutečné hvězdy, o čemž svědčí i fakt, že již ve svých 25 letech táhne věhlasný Bayern Mnichov.

Charismatický mladík s ošklivými jizvami na pravé tváři, pozůstatky po autonehodě, načal svou kariéru v Boulogne, skromném francouzském městečku, kde se také narodil. Dále cestoval po klubech Alés, Brestu či Mét. Taková nepříliš atraktivní působiště ho však po pár letech omrzela a vydal se do Turecka, konkrétně se usídlil v Galatasarayi. Zdejší angažmá nikoho moc nezajímalo a ani nebylo proč. Vždyť Ribéry odehrál v zemi půlměsíce 14 ligových utkání, přičemž neskóroval ani jednou, žádná statistika k popukání. Za zmínku však stojí jeho gól, který dopomohl k debaklu konkurenta z Fenerbahce ve finálovém boji o Turecký pohár. Nicméně stalo se, že ho neváhal francouzský Olympique Marseille vykoupit za šokující sumu 10 milionů eur. Ve Francii ho takřka nikdo neznal, o to víc pak byl každý překvapen Ribéryho výkony.

Agilní křídlo se hned zabydlelo na pravém kraji záložní řady Marseille a permanentně větralo soupeřovy obrany. V roce 2006 si Ribéry zahrál na mistrovství světa, přestože do té doby dres národního týmu neoblékl ani jednou. Po příští sezoně se mohl honosit titulem nejlepšího hráče francouzské Ligue 1, a tak nebylo divu, že ho v létě z Francie vykoupil mnichovský Bayern a zaplatil za něj 22 milionů eur. Ribéry neváhal, jeho hvězda zářil nadále a výsledkem je další ocenění pro nejlepšího hráče, tentokráte Bundesligy. Otázka teď zní: Utrží Ribéry takové úctyhodné ocenění i na nadcházejícím Euru? Nápověda: Potenciál na to rozhodně má.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Coupet - Abidal, Gallas, Thuram, Sagnol - Malouda, Nasri, Makelele, Ribéry - Henry, Benzema.

TRENÉR - Raymond Domenech

Raymond Domenech si velké renomé získal již jako hráč, ve funkci trenéra mu to jde ještě o něco lépe a s francouzskou reprezentací málem vyhrál světový šampionát. O zlatou medaili ho před dvěma roky v Německu připravil penaltový rozstřel.

Domenech si během své hráčské kariéry vyzkoušel dresy Lyonu, Štrasburku, PSG, Bordeaux a Mulhouse. Pro útočníky nepříjemný obránce si na své konto připsal osm startů za národní tým, v roce 1973 vybojoval s Lyonem Francouzský pohár a získal dva mistrovské tituly (1979 se Štrasburkem a o pět let později s Bordeaux).

Trenérskou dráhu 56letý Domenech odstartoval v Mulhouse. Následně se přesunul do Lyonu, který přivedl mezi francouzskou elitu a upoutal zájem pánů starajících se o národní tým. Nejprve se ujal kormidla jednadvacítky a největšího úspěchu s ní dosáhl na mistrovství Evropy v roce 2002, kdy jeho tým prohrál až ve finále s Českou republikou. V létě roku 2004 hledala Francie nového trenéra pro seniorskou reprezentaci, v úvahu přicházeli třeba Laurent Blanc nebo Jean Tigana, FFF ovšem dala důvěru Domenechovi. A udělala dobře, pro mnohé nepříliš známý trenér dostal tým na MS do Německa a sahal dokonce po zlatu. O to ho již podruhé v kariéře připravily penalty, po české jednadvacítce tentokráte měli pevnější nervy Italové.

Domenech nepatří mezi nejpopulárnější trenéry a v případě neposlušnosti neváhá sáhnout k tvrdým trestům. Své o tom ví především David Trezeguet, útočník Juventusu má s Domenechem spory a k pozvánce na ME mu v uplynulé sezoně nepomohlo ani dvacet ligových branek.

KVALIFIKACE

Hodně dramatická byla kvalifikační skupina B, kde měli kralovat reprezentanti Itálie a Francie. Svěřenci Raymonda Domenecha odstartovali dobře a po výhře v Gruzii oplatili Italům porážku z finále světového šampionátu. Francie se mohla pyšnit neprostupnou obranou, ve dvanácti zápasech dostala jenom pět branek a čisté konto udržela také v Itálii, přesto si kvalifikaci značně zkomplikovala. Nedokázala totiž najít recept na skotskou defenzívu, v každém utkání s tímto soupeřem navíc jednou inkasovala a Skotsko favorizovaného soupeře obralo o všechny body. Následovaly dvě výhry, jejichž význam ještě umocnila porážka Skotska v Gruzii. V posledním utkání na Ukrajině tak Francie již měla zajištěný postup.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Španělsko - Francie	1:0
26.3.	Francie - Anglie	1:0
27.5.	Francie - Ekvádor	2:0
31.5.	Francie - Paraguay	0:0
3.6.	Francie - Kolumbie	1:0

HISTORIE

Kde jinde existuje větší fotbalová vášeň než v Itálii. V Evropě není podobný fotbalový fanda, jako ten italský. Na konci XIX. století přivezli angličtí námořníci a obchodníci fotbal na Apeninský poloostrov. Do Janova, Turína a Milána zavítal nejkrásnější sport světa. Federace vznikla v roce 1898 a o sedm let později se stala součástí FIFA. První mezistátní zápas Italů přišel 15. května 1910 – výhra 6:2 nad Francií. Od té doby bylo těch vítězství a úspěchů nepočítaně. Squadra azurra, chlouba Italů.

Dva tituly mistrů světa v letech 1934 a 1938, zlato z OH 1936. Ve finále hraném v Římě porazila Itálie Československo 2:1 v prodloužení, v Berlíně, o dva roky později, Rakousko rovněž 2:1 a v Paříži v roce 1938 Maďarsko 4:2. Silvio Piola dal na MS 1938 pět branek, z toho dvě ve finále. Zlatým písmem jsou zapsána v historii tohoto národa jména Vittorio Pozzo (trenér), Luisito Monti Angelo, Schiavio a Guiseppe Meazza.

Druhá světová válka znamenala konec úspěchů, a to na dlouho i po jejím skončení. Stovky hráčů ze zahraničí začaly proudit do italské ligy a spolu s nimi vznikal také nezáživný obranný systém zvaný catenaccio. K zastavení poklesu kvality národního týmu měl sloužit zákaz startu cizinců v klubech italské ligy. Byl v platnosti od roku 1964 do roku 1980.

Ještě v roce 1966, na MS v Anglii, přišla ostudná prohra se Severní Koreou, ale o dva roky později, v roce 1968, porazili Jugoslávii 2:1 a stali se mistry Evropy. Gianni Rivera, Sandro Mazzola a Luigi Riva, nejlepší střelec reprezentace, dovedli tým až do finále MS 1970, kde podlehli Brazílii 1:4. Dvě čtvrtá místa na MS 1978, opět prohra s Brazilci, a na ME 1980, porážka na penalty s Československem, byla odrazovým můstkem ke třetímu titulu mistrů světa. Po problémech ve skupině začalo zářit zlaté dítě italského fotbalu Paolo Rossi, dal 6 branek a Itálie ve finále porazila tehdejší Německou spolkovou republiku 3:1.

V roce 1990 to byl opět Ital, kdo získal titul nejlepšího střelce. Salvatore Schilacci a jeho 6 branek. Slabá náplast na vyřazení Argentinou v semifinále a na penalty. Neapol nemohla uvěřit. O čtyři roky později, v USA, to byl Il Codino Roberto Baggio, kdo vedl Itálii k triumfu. Byl to také on, kdo nejvíc naříkal po prohraném finále s Brazílií. Na penalty. Po desetiletém půstu následovalo stříbro z Nizozemska a Belgie a další dva neúspěchy - krach v osmifinále MS 2002 a o dva roky později vyřazení již v základní skupině Eura 2004. Zpět na vrchol se Itálie vrátila před dvěma roky, v Německu se stala mistrem světa a k tomuto titulu by nyní ráda připojila i evropský primát. Francii se do v letech 1998 a 2000 podařilo, zvládne to i Itálie?

HVĚZDA TÝMU - Luca Toni

Je to takový neposeda, ještě nikdy nevydržel v nějakém klubu déle než dva roky. V Bayernu se mu však, zdá se, zalíbilo. Především si libuje v obchůzkách soupeřových pokutových území. Jestliže ho ta či ona obrana pustí na takovou procházku, můžete si být takřka na sto procent jisti, že v koncovce tento po všech stránkách velikán nezklame. Gólman je v takových chvílích zpravidla bezmocný.

Zbytečně dlouho se jeho cit na góly utápěl v nižších italských soutěžích. Šest let čekal Luca Toni na šanci ukázat se světu v přední italské lize, když se na trávnících prvoligových klubů objevil až v sezoně 2000/01 v dresu Vicenzy. V příští sezoně po boku legendárního Roberta Baggia válel v první lize zase jinde, v Brescii a do sítí soupeřů se trefil 13krát. Netrvalo však dlouho a Toni se překvapivě upsal sicilskému Palermu, aby si opět zahrál nižší soutěž. V té však jeho neuvěřitelných 30 přesných zásahů znamenalo jasný postup Palerma, přičemž následující premiérovou sezonu Siciliánů v Serii A okořenil 20 brankami. A tak se stalo, že se dočkal i své první pozvánky do reprezentace a náhoda tomu chtěla, aby se za Azzurri trefil poprvé při zápase právě v Palermu do sítě Norska.

Poté, co Palermu vystřílel záchranu v první lize, rozhodl se Toni přeci jen udělat ten krůček výše a jít do boje o poháry – upsal se Fiorentině. I ve fialovém dresu válel jako obvykle, za dva roky zdejšího působení odehrál 67 zápasů, v nichž vstřelil 47 gólů. To je střelecká potence jako hrom. Není tak divu, že o něj po sezoně 2006/07 projevilo zájem hned několik věhlasných evropských klubů. Toni si vybral Německo. Bundesliga se ukázala být vynikající volbou, italský obr ukázal širokou škálu zakončení a vsítil 24 ligových gólů v 31 utkáních. Zároveň zářil i v dresu národního týmu Itálie a pěti zásahy dopomohl Italům na červnové Euro. Po skončení předloňského mistrovství světa v Německu byl zařazen do All-stars týmu celého šampionátu po bok Crespa, Kloseho a Henryho, jak tomu bude letos? Bude opět patřit Luca Toni mezi nejblyštivější ofenzivní klenoty turnaje?

IDEÁLNÍ SESTAVA: Buffon - Grosso, Materazzi, Barzagli, Zambrotta - De Rossi, Gattusso, Pirlo, Del Piero, Di Natale - Toni.

TRENÉR - Roberto Donadoni

Roberto Donadoni je jedním z těch mladších trenérů a je vystaven obrovskému tlaku. Itálie se v Německu pod Marcellem Lippim stala mistrem světa a bývalý hráč AC Milán nyní na tento úspěch musí navázat.

Donadoni na svém kontě má 63 startů za italský národní tým, mezi nimiž jsou i dva smolné penaltové rozstřely. V roce 1990 v rozhodujícím momentu selhal a podepsal se tak pod vyřazení z domácího MS od Argentiny, o čtyři roky později pak sledoval další neúspěšné drama na světovém šampionátu v USA. Rodák z Bergama svou hráčskou kariéru odstartoval v Atalantě a v roce 1986 přestoupil do AC Milán. Rossoneri pomohl k zisku pěti titulů a trofeje sbíral i na evropské scéně. Poté si odskočil na jiné kontinenty a zahrál si za New York/New Jersey MetroStars a Al Ittihád.

Na trenérskou dráhu se vydal v roce 2001 ve službách Calcio Lecco 1912. O rok později se přesunul do tehdy ještě druholigového Livorna, odkud si ho vytáhl FC Janov. Angažmá v tomto týmu bylo hodně krátké, Donadoni byl propuštěn po pouhách třech zápasech a v lednu roku 2005 se vrátil do Livorna. Deváté místo v konečné tabulce Serie A bylo signálem pro Italský svaz a ten nyní 44letého kouče povýšil k národnímu týmu.

Donadoni u reprezentace málem příliš dlouho nevydržel a po katastrofálním startu do kvalifikace o postup na ME 2008 se mluvilo o jeho odvolání. To zažehnaly další zápasy, otázkou ovšem je, na jak dlouho. Donadoni před několika dny sice podepsal novou smlouvu, v té je ale zakotvena klauzule, podle níž může být v případě neúspěchu v Rakousku a Švýcarsku okamžitě odvolán.

KVALIFIKACE

Hodně trnitá byla italská cesta na Euro 2008. Mistři světa z Německa vůbec nezvládli úvod a po dvou zápasech měli na kontě jenom jeden bod za ostudnou domácí remízu s Litvou. Až poté Squadra azzurra zabrala, vyhrála pět utkání v řadě a zdálo se, že jasně směřuje za postupem. Jenomže proti bylo Skotsko, které dvakrát porazilo Francii a mělo Italy na lopatě. V rozhodujících chvílích však Skotové propadli, nejprve si zaletěli pro porážku do Gruzie a v posledním vystoupení doma podlehli Itálii, která nakonec celou kvalifikační skupinu vyhrála.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Itálie - Portugalsko	3:1
26.3.	Španělsko - Itálie	1:0
30.5.	Itálie - Belgie	3:1

HISTORIE

Stejně jako do většiny ostatních zemí, i do Nizozemska přinesli fotbal angličtí imigranti. Stalo se tak v roce 1865 a o 14 let později byl založen Nizozemský fotbalový svaz – Královská nizozemská fotbalová asociace (KNVB). K prvnímu mezistátnímu zápasu pak tulipány nastoupily 30.4.1905, kdy v Belgii zvítězily nad domácí reprezentací 4:1. Pod všechny branky se tehdy podepsal Eddy de Neve. Na olympijských hrách v letech 1908 a 1912 získali Nizozemci bronzové medaile, na světových šampionátech se jim však dlouho nedařilo prorazit. V kroku nahoru navíc v následujících letech zabránila zemi 2. světová válka. Celá situace se uvolnila až v 50. letech 20. století. Nizozemsko překonalo následky války, definitivně byla založena tamní nejvyšší fotbalová soutěž a národní tým začal stoupat vzhůru. V 60. a 70. letech začalo budování velmi silného týmu, jemuž šéfovali Johan Cruyff, Johan Neeskens a Ruud Krol. Reprezentaci navíc hodně pomáhal Ajax Amsterdam, který v těchto letech vládl celé Evropě.

Prvního velkého úspěchu dosáhl tým v roce 1974, kdy na světovém šampionátu podlehl až ve finále západním Němcům. O dva roky později se Nizozemsko poprvé kvalifikovalo na evropský šampionát a bylo z toho třetí místo. V roce 1978 se opět pokoušeli získat titul mistrů světa a znovu to skončilo jako o čtyři roky dříve – ve finále podlehli tentokráte Argentině. Za další dva roky nedokázali Nizozemci postoupit ze základní skupiny Eura a trvalo osm let, než se opět kvalifikovali na nějaký závěrečný turnaj. Vrátili se ale v obrovském stylu. Pod vedením Ronalda Koemana, Ruuda Gullita, Franka Rijkaarda a Marca van Bastena tulipány rozkvetly do plné krásy a v roce 1988 dobyly evropský fotbalový trůn. Nizozemsko se tímto triumfem vrátilo zpět mezi uznávané fotbalové země a pohlednou hrou se prokousalo daleko i na turnajích v následujících šesti letech.

Po světovém šampionátu v roce 1994 nastala další generační obměna a v mužstvu začali hrát prim hráči jako Patrick Kluivert, Dennis Bergkamp nebo Edgar Davids. Úspěchů svých předchůdců však nedosáhli, ačkoliv měli velkou šanci je překonat. Na světovém šampionátu 1998 se totiž dostali až do semifinále, v němž prohráli na pokutové kopy s Brazílií. Další obrovskou příležitost měli o dva roky později na mistrovství Evropy v domácím prostředí. Stop jim ale vystavila v semifinále Itálie a další neúspěšný penaltový rozstřel. Nizozemci pak zklamali své příznivce ještě jednou – nedokázali se kvalifikovat na MS do Japonska a Jižní Koreje.

Evropský šampionát v Portugalsku pro Nizozemsko znamenal zisk bronzových medailí, světový v Německu pak přinesl zklamání v podobě osmifinálového vyřazení od Portugalska.

HVĚZDA TÝMU - Ruud van Nistelrooy

Jeden z nejlepších útočníků posledních let se skrývá za jménem Ruud van Nistelrooy. Reprezentační kariéra 31letého kanonýra se zdála být po světovém šampionátu v Německu u konce, kdy ho kouč Van Basten nechal v osmifinálovém utkání pouze mezi náhradníky. Van Nistelrooy se nechal slyšet, že pod trenérem Van Bastenem již nikdy nebude reprezentovat. Jejich napjaté vztahy se ale uklidnily a Nistelrooy je znovu připraven pomoci Oranjes k úspěchům.

Vytáhlý útočník, který v letošní sezóně obhájil španělský mistrovský titul s Realem Madrid, začal svoji profesionální kariéru v roce 1993 v týmu Den Bosch. Následující sezónu odehrál v Heerenveenu a pověst jednoho z nejlepších útočníku světa potvrdil při svém angažmá v PSV Eindhoven. Od roku 2001 hrál za Manchester United a během 150 zápasů dokázal nastřílet úctyhodných 95 branek. Zatím poslední "zastávkou" je pro Nistelrooye Real Madrid. V reprezentaci se nejvíce "blýskl" na Euru 2004, kdy vstřelil 4 branky.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Van der Sar - Bouma, Heitinga, Mathijsen, Melchiot - Robben, Gio, Van der Vaart, Sneijder, Van Persie (Kuyt) - Van Nistelrooy.

TRENÉR - Marco van Basten

Poslední zápasy u kormidla nizozemské reprezentace před sebou má Marco van Basten. Teprve 43letý trenér bude od příští sezony koučovat amsterdamský Ajax a s národním týmem se bude chtít rozloučit nějakým úspěchem.

Řada trenérů má v kolonce zaměstnavatelů spoustu klubů a reprezentací, Van Basten nikoliv. Během hráčské kariéry oblékal dresy Ajaxu a AC Milán, jako trenér vedl před reprezentací jenom mládežnický tým Ajaxu. Při jeho jmenování v roce 2004 tak svaz vsadil na divokou kartu.

Van Basten za sebou má veleúspěšnou hráčskou kariéru. Poprvé na sebe upozornil na mistrovství světa hráčů do dvaceti let v roce 1983, za zmínku jistě stojí i jeho 128 branek v dresu Ajaxu. Toho si nemohli nevšimnout zástupci milánského AC a v roce 1987 za něho zaplatili dva a půl milionu eur. Van Basten v dresu Rossoneri dvakrát triumfoval v PMEZ, nizozemští fanoušci pak rádi vzpomínají na jeho neuvěřitelný volej z ME 1988 proti Sovětům. Tulipány tehdy dobyly Evropu a Van Basten se s pěti brankami stal nejleším střelcem šampionátu.

43letý Van Basten v reprezentaci sází především na mládí a neváhá povolávat nezkušené hráče. Na to doplácejí ti starší a řada z nich měla či má s tímto trenérem spory. Reprezentovat pod ním odmítal Ruud van Nistelrooy, v tuto chvíli stávkují Clarence Seedorf a Mark van Bommel.

KVALIFIKACE

Velké trápení zažila v kvalifikaci nizozemská ofenzíva, svěřenci Marca van Bastena totiž ve dvanácti zápasech dali pouze patnáct branek. O to důležitější byla vynikající obrana, která kapitulovala jenom pětkrát. Už od úvodních zápasů bylo jasné, že ze skupiny G do Rakouska a Švýcarska postoupí dva z trojice Nizozemsko, Rumunsko, Bulharsko. Černý Petr nakonec zůstal na posledně jmenovaný tým, jemuž se krutě vymstila domácí remíza s Albánií. Nizozemsko kvalifikací dlouho kráčelo bez porážky, tu první mu připravilo Rumunsko, v posledním utkání si pak tým mohl dovolit i porážku v Bělorusku.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Chorvatsko - Nizozemsko	0:3
26.3.	Rakousko - Nizozemsko	3:4
24.5.	Nizozemsko - Ukrajina	3:0
29.5.	Nizozemsko - Dánsko	1:1
1.6.	Nizozemsko - Wales	2:0

HISTORIE

V Rumunsku se organizovaně kope do balonu od roku 1909, na první mezinárodní utkání si však místní fotbalisté museli počkat až do poválečných let. Roku 1922 se dočkali a hned při své premiéře slavili úspěch, když porazili Jugoslávii 2:1. Přestože národní mužstvo Rumunska nehrálo zrovna dlouho pospolu, kvalifikovalo se úspěšně na první světový šampionát, který se konal na samotném počátku 30. let v Uruguaji. Žádnou díru zde do světa Balkánci neudělali, sic první zápas s Peru zvládli. Poté se totiž postavili hostitelům a pozdějším vítězům z Uruguaje, prohráli a jelikož se jednalo jen o skupinu o třech členech, pakovali se. Rumunsko se později stalo ještě vedle Francie, Brazílie a Belgie jedinou reprezentací, která se účastnila všech tří prvních mistrovství světa. Žádná sláva to ovšem nebyla. V roce 1934 ho okamžitě v prvním kole vyřadil československý výběr, za další čtyři roky z toho byla dokonce obří blamáž, když Rumuni nestačili na fotbalové trpaslíky z Kuby. Ta se na šampionát probojovala (stejně jako Rumunsko) jen díky diskvalifikaci Mexika a jen tak pro ilustraci: v příštím kole ji vyklepli Švédové hladce 8:0.

Byla to skutečná pohroma, která předznamenala velký útlum rumunského fotbalu, jenž neměl své zastoupení na žádném z příštích turnajů až do roku 1970. To se konalo mistrovství světa v Mexiku a Rumunsko bylo u toho. Smolně však bylo nalosováno do skupiny smrti k úřadujícímu mistru z Anglie, Brazílii a Československu. Právě naši se nad Rumuny jediní smilovali a darovali jim alespoň dva body za výhru 2:1. Angličané a Kanárci už Balkánce nešetřili.

Pak delší dobu nic a konečně první účast na evropském šampionátu v roce 1984. Rumuni by ovšem na toto premiérové vystoupení zřejmě nejraději zapomněli. Domů odjížděli hned, jak to šlo, po dvou prohrách a jedné remíze. Roku 1990 však s příchodem Hagiho generace nastupuje nová éra, která měla pozvednout rumunský fotbal do výšin. A částečně se povedlo. Hagi a spol. se sice nevyvarovali katastrofálním výpadkům, jako bylo například Euro 96, odkud Rumunsko odjíždělo kompletně s prázdnou, přesto lze tuto dobu nazvat zlatým věkem rumunské kopané. Na mistrovství světa v Itálii Rumuni projdou základní skupinou s bilancí 1-1-1, vzápětí je však čeká kruté vyřazení od Irů až na penalty.

Co se nepovedlo v Itálii, zdařilo se o čtyři roky později. Na turnaji ve Spojených státech se Hagiho družina prodrala přes favorizovanou Argentinu až do čtvrtfinále, kde je opět zradily pokutové kopy. Úspěšnější tentokráte byli Švédové. I tak to byl pro Tricolorii nezanedbatelný úspěch, Gheorghe Hagi byl pak dokonce nominován do All-stars týmu celého šampionátu. Jakoby ovšem Rumunům stoupla sláva do hlavy a, jak už bylo řečeno, nadcházející Euro se jim absolutně nevyvedlo. Následně ale Rumunsko excelovalo v kvalifikaci na MS 98, kam se také probojovalo. Ani tento světový šampionát nedopadl pro Tricolorii nijak špatně. Postup ze skupiny – cíl splněn. Nedá se sice říct, že by bylo osmifinále nějaký nadplán, zklamání z vyřazení od Chorvatů ovšem nebylo nikterak monstrózní. Přesto Rumuni jistě cítili, že se to dalo. Jednak prohráli jen 0:1, navíc ve skupině zvládli přehrát mnohem slovutnějšího soupeře, jako byla Anglie.

Nicméně slavná éra rumunské kopané tímto nekončí, přichází evropský šampionát v Belgii a Nizozemsku a s ním další velký úspěch, konkrétně opět čtvrtfinále. Pro tentokrát vystavila ambiciózním Rumunům stopku Itálie, pozdější finalista. Už jen postup z pravé nefalšované skupiny smrti přes Angličany a Němce byl ovšem pro Rumunsko mimořádným zadostiučiněním. Tricolorii šokovali zejména vítězstvím 3:2 nad reprezentací Albionu. Od té doby, tedy od odchodu Hagiho z reprezentace, se tato balkánská země nekvalifikovala na žádný závěrečný turnaj, jak evropský, tak světový.

Teď vyráží do Švýcarska a Rakouska s mančaftem plným jmen v nejlepším věku. Ať už to je kapitán Chivu, kanonýr Mutu nebo tvořivý half Dica. Ticolorii to však budou mít nesmírně těžké, opět byli totiž zařazeni do skupiny smrti po bok Nizozemí, Francie a Itálie. Už jen fakt, že rumunský kádr oplývá mnoha hráči z domácí soutěže, pro zbylé evropské státy nepříliš známými, jim však dává určité šance překvapit. Krom toho již v kvalifikaci naznačili Rumuni svou sílu, když obrali Nizozemsko o čtyři body. Jejich zbraň tkví v propracované defenzivě a rychlém přechodu do ofenzivy, naopak je často zrazuje jejich jižanská mentalita, tudíž za nepříznivého vývoje utkání občas rezignují na dobrý výsledek.

HVĚZDA TÝMU - Adrian Mutu

Dříve ujížděl na kokainu, přišel tak o angažmá ve vysněné Premier League – Chelsea ho vykopla. Přesto se dokázal sebrat a nyní patří k největším hvězdám italské Serie A. Jeho přednosti nacházíme především v solidní míčové technice, excelentnímu zrychlení a schopnosti ohrozit soupeřovu branku prakticky odkudkoliv. Hlavně proto je fanouškům Fiorentiny, kde v tuto chvíli působí, znám jako "Il fenomeno", neboli Fenomén. To na něj pasuje jako ulité, vždyť letos nasázel svým soupeřům hned 16 branek, k tomu přidal osm asistencí.

Malebná Florencie však není Mutuovou jedinou vydařenou štací v Itálii. Po odchodu z rodného Rumunska, konkrétně z Dinama Bukurešť, ho nejprve zkoušel slovutný Inter Milán, kde se ovšem tehdy 21letý forvard příliš neuchytil. Odehrál zde jen jarní část sezony, aniž by skóroval, a vedení milánského celku ho poslalo na hostování do Verony. Tam už se Mutu ukázal v celé své kráse a Hellas ho tak z Interu po roce vykoupil. Následovalo episodní účinkování v Parmě, jenže angažmá to bylo velice vydařené. Mutu v lize skóroval 18krát a příští sezonu měl dokonce Parmu vést jako kapitán. Nestalo se tak, neboť ho získala Chelsea, přičemž se stal jednou z prvních posil Romana Abramoviče. A co se dělo dál, každý ví. Rozpory s Mourinhem, pozitivní testy na kokain a šup zpátky do Itálie. Nechtěného zlobivého dítěte se ujal Juventus a rychlý forvard mohl mít najednou pocit, že startuje opět od nuly. Sezona v Turíně a pak angažmá ve Fiorentině, které trvá i nadále. Na rozjezd nové, hvězdné kariéry už však nemá Mutu příliš času. Nálepky talentovaného útočníka se sice ještě úplně nezbavil, poněvadž svůj dar od boha ještě světu naplno neukázal, čas však kvapí a Mutu oslaví již příští rok 30. narozeniny.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Lobont - Rat, Tamas, Goian, Contra - Nicolita, Chivu, F. Petre, Dica - Mutu, Marica.

TRENÉR - Victor Piturca

Poprvé povede na velkém turnaji tento čerstvě 52letý kouč rumunskou reprezentaci. A to i přesto, že byl u kormidla Tricolorii při úspěšném tažení kvalifikací na Euro 2000. V prosince předešlého roku byl ovšem odvolán kvůli neshodám s mnoha zkušenými hráči. Teď povede o osm let později mančaft o hodně mladší.

Přesně po čtyřech letech se vrátil Victor Piturca do role hlavního kouče Rumunska, když nahradil Anghela Iordanesca. Od chvíle, kdy Piturca pracně dotáhl Rumuny na Euro v Nizozemsku a Belgii, nezahrála si tato balkánská země na ani jednom šampionátu. Teď se vrátil a Tricolorii si naprosto suverénně dokráčeli pro další účast na velkém turnaji – v kvalifikační skupině skončili o tři body před věhlasným výběrem Nizozemska, přičemž si postup zajistili již vítězstvím nad Lucemburskem dva zápasy před koncem kvalifikačního cyklu.

Jako hráč zůstal až na poslední rok své kariéry věren domovině. Stal se ikonou Steauy Bukurešť a do paměti tamějších fandů se v 80. letech vepsal jako neomylný kanonýr. Koneckonců nechme mluvit statistiky: Za šest let zdejšího působení odehrál 175 soutěžních zápasů a trefil se v nich 138krát. Až poslední rok profesionální kariéry odešel odehrát do Francie, do Racingu Lens. V reprezentaci toho příliš nenahrál, přesto zvládl skórovat téměř jednou za dva zápasy.

Jako kouč hned třikrát vedl Steauu Bukurešť, pokaždé u jejího kormidla nevydržel příliš dlouho. Krom toho se světu představil též jako lodivod rumunské jedenadvacítky či Universitatey Craiova. Jak už ale víme, nejúspěšnější byl vždy u seniorské reprezentace Rumunska. Každopádně tento pán má ještě hodně co dokazovat, přeci jen je stále známější jako hráč než jako trenér.

KVALIFIKACE

Rumunsko je považováno za outsidera skupiny C, v kvalifikaci ovšem dokázalo smazat i silné Nizozemsko. Rumunsko zvládlo kvalifikaci skvěle a body ztratilo jenom třikrát, a to za remízy s Bulharskem a v Nizozemsku a pak za porážku v Bulharsku, která na jeho postupu již nic změnit nemohla. Rumunsko dalo celkem 26 branek a silnou ofenzívu potvrdilo i v posledních dvou přátelských zápasech. V kombinaci se solidní obranou se tak pro Francii, Itálii a Nizozemsko může stát tvrdým oříškem.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Izrael - Rumunsko	1:0
26.3.	Rumunsko - Rusko	3:0
31.5.	Rumunsko - Černá Hora	4:0