Preview 17. hracího dne kvalifikace na MS (CONMEBOL)

Posledním zápasem 17. hracího dne bude souboj Davida s Goliášem, tedy Venezuely s Argentinou. Zápas se odehraje o den později než zbylé 4 zápasy, jelikož o osudu obou týmů už je rozhodnuto. Zatímco Argentina už si zajistila postup do Kataru, Venezuela je ve skupině poslední a na MS se opět nepodívá. I proto by ale zápas nemusel být tolik svázaný taktikou a nezaujatý divák by se u něj mohl pobavit.

Argentině v zápase přece jen o něco jde, a to o prodloužení série neporazitelnosti už na 30 zápasů. V tuto chvíli už se sluší podotknout, že nejdelší sérii neporazitelnosti v mezinárodních utkáních drží Itálie s 37 zápasy bez porážky. Argentina už je tedy poměrně blízko. Venezuela by teoreticky neměla být výraznou překážkou pro prodloužení této série, Argentině ale bude chybět významný počet hráčů, kteří by mohli zasáhnout do zápasu. Kvůli nezvládnutému "covidovému" utkání s Brazílií dostali dvouzápasový trest brankář Martínez, obránce Romero a záložníci Buendía a Lo Celso. Kvůli pozitivnímu testu na Covid bude chybět Lautaro Martínez. Zranění zase vyřadilo ze hry brankáře Marchesína, stopera Lisandra Martíneze, univerzála Marcose Acuñu a útočníky Dybalu, Alaria a Gómeze. Ze známých důvodů pak musel kariéru ukončit Sergio Agüero. Celkově to tedy dělá 12 absencí hráčů, kteří by normálně nastoupili buď v základní sestavě, případně by byli alespoň alternativou za vypadnuvšího hráče. Pozitivem pro trenéra Scaloniho ale je, že i tak stále Argentina disponuje velmi silným kádrem v čele s Lionelem Messim.

Naopak Venezuela přijíždí do Argentiny s tím nelepším, co má momentálně k dispozici. Dokonce v nominaci figuruje věčně zraněný velký talent tamního fotbalu Yangel Herrera. S ním se Venezuela hned stává silnějším ve středu zálohy. Nominace Venezuely je obecně mixem zkušeností, které reprezentují zejména vynikající útočník Rondón a kapitán Rincón, a mládí, které reprezentuje například brankář Faríñez, stoper Ferraresi a záložníci Soteldo, Cásseres a Herrera. Přece jen kvalitativně Argentina Venezuelu i přes mnohé absence převyšuje, možnost překvapení ze strany Venezuely se ale rapidně zvýšila. Jednoznačně klíčovým mužem venezuelské sestavy bue Salomón Rondón, jehož schopnosti sám udržet míč na soupeřově polovině, rozehrát jej na spoluhráče či sám zakončit, jsou obdivuhodné. Bude však potřebovat podporu rychlých křídel a samozřejmě středu zálohy, který na něj musí posílat přesné míče. Nemyslím si, že by venezuelská defenziva dokázala proti Argentině udržet nulu, vstřelit gól tedy bude pro Venezuelu nutností, aby znovu nabyla pošramocené sebevědomí.

Nejdůležitější zápas kvalifikace, pokud se tak vůbec jeden jediný zápas nazvat dá, se vždy vyprofiluje až v jejím průběhu. Tentokrát jde právě o souboj Uruguaye s Peru, který může definitivně rozhodnout o postupujících týmech. Pokud totiž Uruguay zvítězí, Ekvádor se stane třetím postupujícím, a aby přišla o postup Uruguay, muselo by Chile zvítězit v Brazílii. Peru naopak potřebuje nutně neprohrát, aby udrželo šanci na přímý postup. Poslední zápas totiž odehraje doma s Paraguayí, kde se očekává povinná výhra.

Remíza by však úplně nevyhovovala Uruguayi, která si chce jistotu postupu zajistit už v domácím prostředí. Prohra by pak byla velkou komplikací. Poslední zápas totiž hraje na půdě nevyzpytatelného Chile, které by v případě vítězství Uruguay přeskočilo. Dá se tedy očekávat spíše opatrná hra, možná dokonce opatrnější ze strany domácích. Uruguay disponuje obrovskou hráčskou kvalitou a případný nepostup by byl, dá se říct, ostudou. Při srovnání kvalit kádrů obou soupeřů by si mnohý fanoušek i řekl, že Uruguay musí jednoznačně vyhrát, ale pozor, Peru je nesmírně houževnatým soupeřem, který se za žádných okolností nevzdává a dokáže být maximálně efektivní i z minima nebezpečných situací.

Odhadnout sestavu Uruguaye je poněkud složité. Už kdo nastoupí v bráně není jisté, jelikož zkušený Fernando Muslera se po dlouhém zranění nevrátil vůbec v dobré formě. Naopak Sergio Rochet proti Paraguayi a Venezuele podal velmi dobré výkony a hovoří pro něj i věk, jelikož Muslerovi už je 35 a v reprezentaci nebude chytat věčně. Ono i Rochetovi už je 29, jenže bohužel Uruguayi schází nějaký velký brankářský talent, který by mohl vyrůst v jasnou gólmanskou jedničku. V obraně má naopak Uruguay na dlouho vystaráno i přes blížící Godínův konec. V Barceloně totiž roste ke Giménezovi Ronald Araújo, na krajích obrany se zase etablovali Matías Viña a Nahitan Nández. Druhý jmenovaný však tentokrát v nominaci chybí.

Záložní řada při Vecinově absenci nastoupí pravděpodobně ve složení Bentancur - Torreira - Valverde. Otazník visí nad složením ofenzivy. Nastoupí Cavani opět společně se Suárezem? A kdo je doplní? Nejpravděpodobnější variantou je nejspíš Facundo Pellistri hostující z Manchesteru United v Alavésu, v úvahu však připadá také Diego Rossi z Fenerbahçe.

Peruánci budou jistě spoléhat na výrazně zlepšenou defenzivu, kterou zpevnil zejména Alexander Callens. Do sestavy se vrátil také Carlos Zambrano, který je sice výborným stoperem, zároveň si ale také čas od času neodpustí zákeřný faul, který končí červenou kartou. Toho se musí bezpodmínečně vyvarovat. Velkou vzpruhu pro hru Peru bude návrat Christiana Cuevy do sestavy po jednozápasovém trestu.

Současné Peru má totiž velkou slabinu v úzkém kádru, který trpí každou absencí hráče ze základní jedenáctky. Obrovskou silou peruánského výběru je naopak zarputilost, houževnatost a schopnost proměnit téměř každou šanci, do které ho soupeř pustí. Podržet svůj tým bude muset opět jeden z nejlepších brankářů na kontinentu Pedro Gallese. Dříve kritizovaný gólman se sice stále občas dopustí zbytečné chyby, jeho přínos pro tým je ale nepopiratelný a hlavně díky jeho zákrokům je Peru stále ve hře o postup. Nechme se překvapit, zda Uruguay potvrdí roli favorita nebo jestli Peru donutí favorita ke klopýtnutí.

Na začátku kvalifikace se řadila Kolumbie mezi jasné favority na postup. Ještě v říjnu měla kvalifikaci rozjetou sice ne úplně podle plánu, stále však poměrně dobře, jelikož měla k dobru dva závěrečné zápasy, ve kterých se očekávala "povinná" výhra. Naprostá ofenzivní impotence, která trvá už sedm zápasů (stejně jako gólový půst Paraguaye), ale zapříčinila, že postup Kolumbie je nyní pouze v teoretické rovině a nemá jej ve svých rukou.

Kolumbie má v tuto chvíli pouze 17 bodů a na 5. Peru ztrácí čtyři body. I v případě, že Uruguay Peru porazí, čeká "Inky" poslední zápas doma proti rozhozené Paraguayi. Kolumbijci tedy musí už jen doufat v kolaps jednoho (respektive dvou, ale Chile má před sebou těžké zápasy) z týmů před nimi. Jak už bylo naznačeno, kamenem úrazu je hlavně ofenziva. Individuální kvalita totiž není vše a trenér Reinaldo Rueda po úspěchu na Copa América zažil tvrdý náraz, jelikož ofenzivní nemohoucnost Kolumbie je z velké části vina právě ním zvolené taktiky.

Kolumbie pod Ruedou spoléhá (úplně nesmyslně) zejména na střelbu z dálky a centry z křídel, které však málokdy mohou hráči směřovat na více než dva hráče. Hra Kolumbie je navíc pomalá a centry většinou nepřichází dostatečně rychle, tím pádem je na ně obrana soupeře připravená. Pokud se však má Kolumbie proti někomu prosadit, nabízí se právě docela děravá obrana Bolívie. Svému týmu tentokrát nepomohou Yerry Mina, Radamel Falcao a Duván Zapata. V útoku se tak ale alespoň uvolní místo pro momentálně nejnebezpečnějšího kolumbijského útočníka Miguela Borju, který dostane snad čas minimálně z lavičky.

Bolívie sice ještě má minimální šanci na postup, ten se však pohybuje pouze v teoretické rovině. Zbývající dva zápasy tak trenér César Farías věnuje začlenění dalších mladíků do reprezentace za účelem rozšiřování hráčské základny s mezinárodními zkušenostmi. Považte sami, nejstaršími hráči v celém bolívijském kádru jsou čerstvě 29letí Guillermo Viscarra a Marc Enoumba. Vůbec v celé jižní Americe, kterou mají mnozí Evropané tendenci vnímat jako jednu velkou kulturu bez větších rozdílů, pouze rozdělenou na pár států s podobnými vlajkami, jsou patrné některé zajímavé trendy.

Tím prvním je právě masivní začleňování mládí do reprezentace (Bolívie, Ekvádor, Uruguay, částečně Paraguay a Venezuela), tím druhým pak naopak spoléhání na několik (či hodně) zkušených hráčů s více než 70 starty za reprezentaci (Chile a Peru). Ekvádoru už se generační obměna povedla, v případě Bolívie jde rovněž o dobrou cestu, která zvýší konkurenceschopnost jinak odepisovaného národního týmu. Otázkou je, zda bolívijský svaz poskytne trenéru Faríasovi čas na práci i přes nakonec nepovedený konec kvalifikace.

Pro Brazilce půjde o rutinní zápas, ve kterém budou maximálně ladit formu a vyhýbat se možnému zranění. Chile naopak potřebuje nutně zvítězit. V případě vítězství totiž bude mít postup stále ve svých rukou. V případě porážky se naopak téměř s jistotou může s mistrovstvím světa rozloučit, jelikož by muselo spoléhat na domácí kolaps Peru s Paraguayí.

Kouč Tite možná překvapivě nominoval téměř všechny hvězdy současné generace. Pravděpodobně chce ale využít všechny mezinárodní konfrontace ke zlepšení brazilské hry a dovedení Brazílie opět na samotný vrchol. V nominaci tak nechybí Marquinhos, Casemiro, Paquetá ani Neymar. Do nominace se po delší době vrátil také útočník Richarlison, který bude velkou hrozbou pro chilskou defenzivu. Přece jen mnohá zajímavá jména ale k dispozici Titemu nebudou, nejde však o klíčové ztráty. Chybět budou gólman Ederson, krajní beci Alex Sandro a Emerson, záložník Éverton Ribeiro a útočníci Cunha, Barbosa, Firmino, Jesus a Raphinha. Výčet je to sice dlouhý, ve všech případech má však Tite na výběr stejně kvalitní, ne-li kvalitnější hráče.

Navíc je stále třeba mít na paměti, že Brazílie už má delší dobu jistý postup a Tite tak má volnou ruku ke zkoušení různých taktických a hráčských alternativ. Navíc uvolněnost brazilské hry musí vyvolávat v chilském táboře velké znepokojení, na domácí půdě totiž Brazílii alespoň o 2 body obral naposledy Ekvádor na konci června loňského roku díky remíze 1:1. Chile se musí pokusit ještě o víc. Ti se však rozhodně předem nevzdávají. Zkušení hráči jako Vidal nebo Medel porážky doslova nenávidí a pro vítězství jsou schopni předvést až extrémně tvrdou hru. I proto možná Tite trochu zariskoval povoláním většiny svých tahounů. Možná ale plánuje většinu z nich nasadit až do druhého poločasu, tento krok by nepostrádal logiku. Ale vraťme se zpět k Chile. To musí ve zbývajících dvou zápasech zahrát své nejlepší zápasy za několik let, protože postup stále není nereálný. Pro mnohé z reprezentantů jde navíc o poslední možnost zahrát si na MS. Konec kariéry se rozhodně kvapem blíží pro Claudia Brava a Josého Fuenzalidu. Součet reprezentačních zápasů těchto veteránů se blíží číslu 200. Svou reprezentační anabázi by teoreticky po neúspěšné kvalifikaci mohli završit také obránci Medel, Isla a Mena, záložníci Aránguiz a Vidal a útočník Sánchez. Ti jsou však ještě ve věku, kdy přichází v úvahu i pokračování reprezentační kariéry (ačkoliv na příštím MS už by všem táhlo pomalu na 40). Pomalu se však začínají konečně prosazovat i mladší hráči jako Brereton, Núñez, Alarcón (ten bude trenéru Lasartemu nyní chybět) či Vegas.

Zbytek širšího kádru mimo vypsané veterány a mladíky patří střední generace fotbalistů okolo 28 let. Chybět budou pouze defenzivní hráči Mena, Sierralta a Alarcón. Spíš než na hráčskou kvalitu ale bude muset Chile spoléhat na svou tradiční zarputilost a týmovou hru. Musí si také odpustit luxus v podobě neproměňování šancí, na což už párkrát Lasarteho tým doplatil. Z čistě subjektivního hlediska by Chile bylo na MS určitě atraktivnějším týmem než Peru, na krásu se ale fotbal nehraje.

Zlaté časy Paraguaye jsou pryč a nové jsou zatím v nedohlednu. To Ekvádor je naopak, řekněme, na prahu slávy. Mladý tým vedený zkušeným Argentincem Gustavem Alfarem kvalifikaci i přes mnohá klopýtnutí zvládl a má přinejhorším jistotu pokračování v mezikontinentální baráži, ve které by byl spíše favoritem, a to ať už proti Austrálii, tak proti (nejspíš) Spojeným arabským emirátům.

Paraguayci v minulém zápase natáhli nelichotivou bilanci bez vstřelené branky už na "úctyhodných" sedm zápasů, základem úspěchu proti Ekvádoru bude tedy samotné vstřelení gólu. Útočníci Sanabria a González tentokrát zůstali mimo nominaci. Je patrné, že trenér Schelotto vsadí na neokoukaná jména (a vzhledem k potenci tradičně hrajících útočníků je to pochopitelné). Ze čtyř nominovaných útočníků má totiž pouze Ángel Romero větší reprezentační zkušenosti. Teprve 18letý supertalent Julio Enciso si zatím připsal v dresu národního týmu pouze několik minut (oficiálně 4 zápasy), Sebastián Ferreira a Robert Morales jsou pak v reprezentaci úplnými nováčky. Vzhledem k nutnosti zapracovat mladé hráče do týmu a vybudovat tým, který je schopen hrát o postup, bych se přikláněl k variantě, že zkušený Romero bude hrát z křídla, zatímco na hrot se postaví jeden z mladíků. Je dokonce pravděpodobné, že 18letý Enciso začne buď přímo v základu na druhém křídle, nebo si připíše větší počet minut z lavičky.

Opřít se naopak Paraguay může o docela zkušenou defenzivu vedenou Gustavem Gómezem. Pozitivem je návrat do sestavy velmi rychlého krajního beka Riverose, kterého ale trápí častá zranění. Mladé, ale přesto už mezinárodní scénou ošlehané, hráče bude mít Schelotto k dispozici do středu zálohy. Nabízí se však nasazení Josého Florentína, jehož střelecká potence ze středu zálohy byla v domácí soutěži úctyhodná a vynesla mu angažmá v mnohem kvalitnější argentinské lize. Chybět v základu ale určitě nebude Miguel Almirón. Vzhledem k už jistému konci Paraguaye ve skupině by si asi Newcastle přál, aby Almirón dostal volno, pokud by ale tuto variantu Schelotto zvažoval, vůbec by nemusel Almiróna z Anglie brát.

Taktika Ekvádoru bude, pro mnohé překvapivě, pravděpodobně defenzivní. Trenér Alfaro je koučem, který rád taktiku přizpůsobuje situaci a soupeři, tudíž proti zcela impotentní Paraguayi nemá důvod své hráče hnát do útoku, když k jistotě postupu stačí jediný bod. Základem úspěchu bude nefaulovat v blízkosti pokutového území, neboť standardky soupeře bývají opravdu nebezpečné. Naopak pokud hráči Ekvádoru budou správně vyplňovat prostory ve středu hřiště, zoufale nekreativní soupeř si s tím neporadí. A síla středu hřiště Caicedo - Gruezo už se nejednou potvrdila. Zároveň rychlost Alfarových svěřenců přímo vybízí k hře na brejky do rozhozené paraguayské defenzivy.

Jistou výhodou navíc bude i přes mládí Ekvádorců větší zkušenost s mezinárodním fotbalem. Například Piero Hincapié sice nedávno oslavil teprve 20. narozeniny, přesto ale nastoupí už k 15. mezinárodnímu utkání. Stejně starý Moisés Caicedo má odehráno ještě o pět zápasů víc. Závěrem bych rád zmínil ještě návrat do nominace rychlého a šikovného křídelníka Romaria Ibarry z mexické Pachucy. Levý kraj zálohy totiž doteď byl potenciální slabinou Ekvádoru, ačkoliv Ayrton Preciado dokázal být docela efektivní i přes nepříliš výrazné výkony.

Odhaduji, že z utkání se stane taktická bitva, kterou Ekvádorci dovedou k remízovému, a tedy vlastně vítěznému, konci.