Preview Copa América 2015 - skupina B

První ze dvou tradičních jihoamerických titánů se vydá do boje v rámci skupiny B - řeč je o nabité Argentině, která se zas a znovu upíná na génia Lionela Messiho a žádá ho o ojedinělou trofej. Dalšími účastníky této grupy jsou výběry Uruguaye, Paraguaye a vůbec poprvé přizvané Jamajky...

Před čtyřmi lety to byla od Batistovy Argentiny naprostá katastrofa. Úvodní remíza s outsidery z Bolívie neomylně zvěstovala brzký krach, který přišel ihned ve čtvrtfinále rukama později zlaté Uruguaye.

Jak bude vypadat letošní odveta těchto soků? Spraví si Lionel Messi po poslední Copě Américe, kde ani jednou neskóroval, pošramocenou reputaci? A nakolik konkurenceschopné budou podceňované mančafty ze zbývajících dvou zemí?

Na tyto otázky a mnohem více se budeme snažit hledat alespoň náznaky odpovědí na příštích několika odstavcích...

---

Finále letošní Copy nemohlo být pro Argentince naplánováno příhodněji - přesně 4. července 2015 totiž uběhne 22 let od chvíle, kdy tento tým naposledy ochutnal slávu vítězství na velkém mezinárodním turnaji. Od té doby jich proběhlo celkem třináct (sedmkrát Copa, šestkrát Mundial), ač loni byla trofej pro světového šampiona skutečně blízko. Dokáže Lionel Messi stvrdit své místo v panteonu nejlepších hráčů historie a dotáhnout Argentinu ke zlatu? Bylo by to v rámci tohoto poháru už popatnácté, čímž by Albiceleste vyrovnali současný uruguayský rekord...

Profil týmu

Jací jsou vlastně Argentinci jako fotbalisté a fanoušci? Názvy klubů jako River Plate nebo Newell's Old Boys prozrazují staré britské vlivy, už před druhou světovou válkou se ale v této zemi hrálo podle osobitého národního 'kódu', kterým je v první řadě nadšení, živelnost a zápal do hry. Argentinské hře se říkalo 'La Nuestra' ('Náš styl'), argentinští hráči nehleděli na pravidla a sveřepě odmítali vnímat fotbal jako cokoliv jiného než plnokrevný smysl života. Pragmatismus jim vždy byl cizí, často trpěli labilní naivitou. Národním hrdinou je dosud spíše Carlos Tévez než Lionel Messi.

Loni, na mistrovství světa v konkurenční Brazílii, kouč Alejandro Sabella hrdou Argentinu tohoto patosu zbavil. Najednou se v první řadě bránilo, čekalo na první krok soupeře, vyčkávalo; agilitu vystřídala pasivita, a přestože stříbrná medaile je samozřejmě ohromným úspěchem, nebylo příliš lokálních fanoušků, kteří by Sabellův odchod oplakávali. Jeho nástupce Tata Martino si ale mnul ruce - základ týmu měl 'vycepovaný' dostatečně, takže mohl s klidem pilovat jemné detaily své taktiky, zatímco jeho svěřenci v jarní přípravě porazili bez problémů Ekvádor (2:1) a zdemolovali Bolívii (5:0).

Albiceleste jsou před startem letošní Copy poměrně výrazným papírovým favoritem. Stačí se ostatně podívat na jejich ofenzivní zkušenosti a potenciál - Martino, který už stihl dát jasně najevo, že bude hrát pouze na jednoho hrotového útočníka, si na tuto pozici může vybírat mezi Sergiem Agüerem (v reprezentaci 61 zápasů / 26 gólů), Carlosem Tévezem (68/13) a Gonzalem Higuaínem (48/23). Takový Mauro Icardi by se prakticky v každém jiném týmy na světě vešel minimálně do nominace, Argentinci ale mají plno. Doplňte k tomu netalentovanějšího hráče planety Lionela Messiho (97/45) a krále pressingu Ángela Di Maríu (60/13) a výsledkem je ofenziva, z níž přechází zrak.

Na druhé straně hřiště už Sabella správně odhalil největší slabinu svého týmu a rozhodl se pro tuhý defenzivní systém, který dával útočným géniům dostatek místa pro svá kouzla. Dá se předpokládat, že Martino bude pokračovat v jeho stopách; vlastně nemá sebemenší důvod z nich uhýbat. Argentinci budou nejspíš agresivnější a kousavější než na brazilském mistrovství, systematická opatrnost v jejich hře však přetrvá.

V posledních dvou přípravných zápasech například nový trenér nenasadil jediného typického beka: vedle stabilní (a dosti pomalé) stoperské dvojice Nicolás Otamendi - Ézequiel Garay se na hřišti objevili Facundo Roncaglia a Marcos Rojo (ačkoliv v nominaci nechybí Pablo Zabaleta ani Milton Casco, levý obránce Newell's Old Boys). V záloze se pak vedle Javiera Pastoreho prostřídali Javier Mascherano, Éver Banega, Fernando Gago a Lucas Biglia. Takřka jistě tak můžeme v sestavě očekávat šestici defenzivních hráčů, zaměřených primárně na střed pole.

Trenér: Gerardo Martino

Kapitána Messiho zná 'Tata' více než dobře - do povědomí evropských fanoušků totiž vešel jako kouč Barcelony v neúspěšné sezoně 2013/14 (on tedy skončil druhý v lize i poháru a došel do čtvrtfinále Ligy mistrů, Blaugranas ale takové výsledky zkrátka nepostačují). Jenže v Jižní Americe si zase pamatují zejména poslední Copu z roku 2011, kdy s podceňovanou Paraguayí senzačně dokráčel až do finále. Když jej tedy v srpnu 2014 argentinští funkcionáři oslovovali s nabídkou smlouvy, pravděpodobně vzpomínali spíše na ten druhý příklad.

Definovat Martinův trenérský styl není úplně jednoduché. Tento někdejší vynikající ofenzivní záložník (zvolený fanoušky Newell's Old Boys za nejlepšího klubového hráče všech dob) přijel do Katalánska s vizí jakéhosi mixu mezi 'guardiolovským' tiki-taka a 'bielsovskou' taktikou agilního vysokého pressingu; byl to odvážný plán, který sice nakonec nevyšel, ale poskytl evropským divákům alespoň základní vhled do trenérovy filozofie. Pro Tatu je důležitá precizní technika, rychlost a účelnost; spíše než romantické dribléry vyhledává hráče, kteří vybojují míč a okamžitě jej rozehrají dopředu.

V Paraguayi, která hraje tradičně poměrně defenzivní fotbal, naučil hráče stoprocentně se soustředit; nyní má však k dispozici jeden z nejlepších týmů na světě, držitele čerstvého světového stříbra, v čele s možná nejlepším fotbalistou všech dob. Nemůže překvapit, protože se od něj očekává vítězství, zvláště po zpackané domácí Copě 2011. Cokoliv jiného než postup do finále bude bráno jako fiasko. Teď už je na něm, aby ukázal, že je dostatečně silnou osobností i v takové vypjaté situaci; na domácím kontinentu by mu to mohlo jít lépe než pod Pyrenejemi.

Hvězda: Lionel Messi (Barcelona)

Nemůže to být nikdo jiný. Lionel Messi letos přepisoval hranice toho, co bylo ve fotbale pokládáno za lidsky možné: v lize chyběl za celou sezonu pouhých 45 minut (a v Lize mistrů dokonce jen 24!), celkově nasázel v sedmapadesáti zápasech 58 gólů, a jeho bilance ze španělské nejvyšší soutěže - tedy 43 branek a 21 asistencí - se přiblížila průměru dvou 'kanadských' bodů na zápas.

Není pochyb o tom, že sedmadvacetiletému borci prospěl příchod Luise Suáreze; Uruguayec totiž po svém začlenění do sestavy (tedy po vypršení disciplinárního trestu) 'vysvobodil' Messiho z pozice hrotového útočníka a dovolil mu přesunout se na pravé křídlo. Od té doby byla Barcelona neporazitelná.

Messimu chybí k dorovnání reprezentačního rekordu Gabriela Batistuty už jen jedenáct branek; pokud by jej chtěl trumfnout už na této Copě, musel by v každém zápase skórovat dvakrát, až do finále. To je samozřejmě extrémně nepravděpodobné, ale - upřímně řečeno - ve fotbale už se odehrály mnohem, mnohem překvapivější scénáře.

Hráč ke sledování: Javier Pastore (PSG)

Teprve letos fanoušci PSG začali chápat, proč vlastně klub za jeho služby vyplatil v roce 2011 Palermo čtyřiceti miliony liber. V prvních třech sezonách Pastore sice ukazoval svůj talent, ale zoufale mu chyběla herní konzistence, vypadal, že se do týmu bez klasického trequartisty vlastně ani nehodí, a příliš mu nepomáhaly ani tendence k sobčení a časté ztráty balonu.

Letošní bilance? Třináct asistencí v lize (více jich nasbíral pouze Dimitri Payet), pravidelné starty hned na čtyřech různých pozicích (střední a ofenzivní záložník, levé a pravé křídlo), skvělý závěr sezony a zasloužená nominace na cenu pro hráče roku. V Argentině by Pastore měl zaujmout roli nejvýše posazeného středopolaře ve 4-3-3; pokud dokáže rozehrát svoji kreativitu stejně jako v Paříži, a pokud si porozumí s Ángelem Di Maríou na pozici falešného křídla (přípravná výhra nad Ekvádorem, kde zaznamenal gól a asistenci, naznačila leccos), je prakticky nepředstavitelné, že by Argentina končila turnaj bez medaile.

Předpokládaná sestava (4-3-3): Romero - Roncaglia, Otamendi, Garay, Rojo - Banega, Mascherano, Pastore - Messi, Agüero, Di María.

Tip na umístění: 1. místo

---

Peru 1:1, Chile 1:1, Mexiko 1:0, Argentina 2:1, Peru (opět) 2:0, Paraguay 3:0. Čtyři roky stará jízda uruguayského týmu, vedeného mladým Luisem Suárezem a matadorem Diegem Forlánem, byla zlatým vyvrcholením dnes končící generace. Nyní vstupuje tým La Celeste pomalu do nové éry, z lavičky na něj ale stále dohlíží národní hrdina Óscar Tabárez...

Profil týmu

Vítězství na Copě 2011 bylo pro Uruguay už patnáctým v historii turnaje, čímž se tato třímilionová zemička osamostatnila na čele historických tabulek. Byl to úžasný úspěch, který zúročil semifinálovou účast z mistrovství světa 2010 a definitivně stvrdil uruguayskou pozici mezi největšími fotbalovými národy planety. Jenže takové věci se zkrátka dějí, že? Stává se, že podobným zemím vyroste úžasná generace hráčů, leč tyto žně pak přirozeně ustupují a nahrazují je dlouhá období sucha. Stalo se to Maďarům, Francouzům, koneckonců i České republice.

U Uruguaye by tomu tak být nemuselo, alespoň ještě ne nyní. Dva roky po poslední Copě totiž tamní 'dvacítka' postoupila do finále mistrovství světa v Turecku, kde nakonec na penalty podlehla Francii. V týmu tehdy bylo přítomno hned několik borců, pro něž bude letošní turnaj první příležitostí potvrdit svůj talent na seniorské scéně - bordeauxské útočné dynamo Diego Rolán, skvělý mladý stoper José Gímenez, forvard Benfiky Jonathan Rodríguez nebo vynikající ofenzivní záložník Giorgian De Arrascaeta, hrající nyní za Cruzeiro. S jejich pomocí se Uruguayci elegantně vyhýbají potenciální drtivé kocovině a borci jako Forlán nebo Abreu v nich našli své přirozené nástupce.

V roce 2011 to byl triumf dvou mužů - Suárez s Forlánem platili za jednu z nejlepších útočných dvojic planety. Nyní budou poprvé oba dva chybět: Forlán zestárl, Suárez pyká za další ze svých extempore. Loňské mistrovství světa, kde barcelonský forvard pokousal Giorgia Chielliniho a vysloužil si exemplární disciplinární trest, nakreslilo tlustou čáru za starou generací.

Zkušené opory samozřejmě v týmu zůstávají - Tabárez bude i letos spoléhat na nenápadného gólmana Fernanda Musleru, kapitána a srdce středu obrany Diega Godína, zabijáka Edinsona Cavaniho nebo už třiatřicetiletého brouska středu pole Egídia Arévala Ríose. Nemění se ani obecná filozofie týmu, založená na maximální bojovnosti, nasazení a vzájemném kamarádství, přesně v duchu principu garra charrúa. Stejně tak zůstává i jednoduché rozestavení 4-4-2 a zarputilý brejkový herní profil. Není náhodou, že největší počet reprezentantů (tři) dodává La Celeste španělské Atlético Madrid; Diego Simeone má svojí buldočí mentalitou sám mnohem blíže k Uruguayi než k rodné Argentině.

Jenže bez Suáreze, který se staral nejen o góly, ale byl i (a na to nezapomínejme!) nejvýraznější kreativní silou, se zkrátka něco zásadního změnilo. Stále platí, že porazit tento tým, nadaný ohromným kolektivním duchem, bude nesmírně těžké - jak ale můžete adekvátně nahradit jednoho z nejlepších hráčů planety?

Trenér: Óscar Tabárez

Mezi Tabárezem a uruguayským fotbalem existuje nezpochybnitelné rovnítko. Tento osmapadesátiletý odborník, který se dříve živil jako učitel, je ztělesněním všeho, o čem se mluví v souvislosti s neuhasitelným duchem La Celeste. Když proto bylo zapotřebí vybrat odborníka, který započne důležitou generační proměnu, neexistoval jediný důvod pro změnu - Tabárez je v čele reprezentačního výběru už od roku 2006, za tu dobu jej dovedl k největší slávě od 30. a 50. let, a co především, nikdo nerozumí tomuto týmu tak dobře jako on.

Nikdo také nezaznamenal u jeho kormidla tak výrazné úspěchy: mezi lety 2011 a 2012 neprohrála Uruguay osmnáct zápasů v řadě (což je samozřejmě národní rekord), a dokonce i ono mistrovství světa 2014, v němž nakonec vše zastínil Suárezův výbuch, skončilo objektivním úspěchem. Alespoň dílčím. Do té doby totiž Uruguay neporazila evropského oponenta dlouhých 44 let; loni se jí to povedlo hned dvakrát, proti Itálii a Anglii, důsledkem čehož byl postup z nesmírně těžké skupiny. Letos pak La Celeste sehrála pouze dvě přátelská utkání, proti Maroku (1:0) i Guatemale (5:1) však působila opět dominantním dojmem.

Může ale tohle všechno stačit k tomu, aby Uruguay obhájila prestižní titul? Nebo už soupeři trenérův relativně jednoduchý styl prokoukli a postarají se o to, aby La Celeste doplatila na nedostatek kreativity (což byl místy problém už se Suárezem v týmu, natož bez něj)? Úkol, který před Tabárezem leží, je přetěžký. První úspěšné kroky však již podnikl.

Hvězda: Edinson Cavani (PSG)

Bez Suárezovy pomoci bude na Cavanim ležet obrovská tíha zodpovědnosti. Urostlý forvard je v nejlepších letech a v pařížském dresu se navíc konečně dokázal vrátit zpět do formy, která z něj kdysi v Neapoli udělala jeden z nejžádanějších artiklů světového fotbalového trhu.

Cavani dlouho trpěl rozhodnutím kouče Laurenta Blanka opustit systém 4-4-2, který praktikoval jeho předchůdce Carlo Ancelotti; zatímco tehdy se se Zlatanem Ibrahimovicem vešli na hrot oba, v Blankově 4-3-3 zbylo místo pouze pro jednu 'devítku', a tou zkrátka musí být Ibra. Samozřejmě pokud není zrovna zraněný nebo v trestu. Naštěstí pro Cavaniho o takové chvíle letos nebyla nouze, a tak kromě pendlování po pravém i levém křídle zvládl i solidní porci zápasů na své oblíbené pozici.

Výsledkem bylo 31 soutěžních gólů v celkem 51 zápasech, což je statistika, jíž se mohou chlubit jen ti opravdu nejlepší. Blankova tvrdohlavá snaha naučit toto 'kladivo do vápna' herní versatilitě navíc, podle všeho, skutečně nese ovoce; hattrick v utkání proti Guingampu (6:0) zaznamenal 'El Matador' z křídelní pozice, a při šňůře deseti gólů v posledních sedmi ligových kolech už mu bylo skutečně jedno, kde na hřišti se zrovna papírově nacházel.

V Uruguayi mu post hrotového útočníka nikdo nevezme; nyní je totiž on tou největší hvězdou, na kterou se budou upírat zraky celého národa. Naštěstí pro fanoušky Cavani ukázal, že si s přílišnými nervy ve vypjatých situacích hlavu nedělá, když v posledním soutěžním zápase klubové sezony jedinou trefou porazil Auxerre, vystřelil Pařížanům Coupe de France a zajistil tak svému týmu čtvrtou domácí trofej v ročníku. Plus, samozřejmě, s tím spojenou historickou nesmrtelnost. Takového 'muže velkých okamžiků' budou Los Charrúas potřebovat jako sůl.

Hráč ke sledování: Diego Rolán (Bordeaux)

Vedle Cavaniho se objeví Diego Rolán, který má s uruguayskou útočnou jedničkou řadu věcí společnou - oba si na chleba vydělávají ve Francii, oba zvládají hrát na hrotu i ze strany, a oba mají za sebou skvělou klubovou sezonu. Na rozdíl od osmadvacetiletého Cavaniho je však o šest let mladší Rolán symbolem nové nastupující generace, která neprožila svůj vrchol na poslední Copě, ale v roce 2013 v tureckém finále.

Rolán zahájil soutěžní ročník jako poměrně typické pravé křídlo v bordeauxském 4-2-3-1, skutečně však ožil až ve chvíli, kdy kouč Willy Sagnol 'přepnul' na statičtější 4-3-1-2 a dal mu prakticky neomezenou volnost v rámci dvojčlenného útoku. Podobnou úlohu bude zastávat i v národním týmu. V klubu takto během čtrnácti zápasů nastřílel devět gólů a přidal dvě asistence, je tedy na co se těšit.

Úkol nahradit Suáreze je samozřejmě prakticky nemožný, ale Rolán už i v reprezentačním dresu stihl ukázat, že si s Cavanim rozumí - v přípravě s Marokem vybojoval penaltu, z níž 'El Matador následně vstřelil jediný gól, při demolici Guatemaly se zase společnými silami postarali o tři z pěti uruguayských zářezů.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Muslera - M. Pereira, Godín, Gímenez, Á. Pereira - Sánchez, Arévalo Ríos, Lodeiro, C. Rodríguez - Rolán, Cavani.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Pokud na nějakou latinskoamerickou zemi dokonale pasují klišovité věty jako "obrací list" nebo "začíná od píky", potom jí je určitě Paraguay. Nebo by tedy alespoň měla být. Někdejší tradiční účastník mistrovství světa se umístil na samém dně tabulky kvalifikace o loňský světový šampionát v Brazílii, přesto se ale nyní v naprosté a perfektně čitelné tranzici tak úplně nenachází...

Profil týmu

Svého času bývala Paraguay výkladní skříní jihoamerické kopané: kvalifikovala se na všechny čtyři mistrovství světa v intervalu mezi lety 1998 a 2010, přičemž hned třikrát postupovala i ze skupiny.

Hráči jako Carlos Gamarra nebo Roberto Acuña tehdy možná nebyli opěvováni pro svůj přirozený talent jako spíš abnormální pracovitost či houževnatost, ale obdiv jim prostě patřil - a zaslouženě. To v posledních letech na Paraguayi k blahořečení není zhola nic.

Od odchodu dlouholetého kouče Gerarda Martina (jenž tedy letos kuriózně stane 'proti svým' v čele Argentiny) ihned po senzačním finále Copy Amériky 2011, kdy on sám usoudil, že se mužstvo kompletně vyčerpalo a dosáhlo svého stropu, paraguayská fotbalová asociace jakoby ze zvyku a povinnosti obměňuje (neúspěšné) admirály doslova co sezonu. A neustále naráží na slepé uličky.

Z posledních 19 utkání - od března 2013 - takto La Albirroja prohrála přesně desetkrát a zvítězila jen ve třech. Na nové vedení si teď navíc zvyká všehovšudy šest měsíců, takže dle místních odborníků Copa América představuje jenom takovou rozcvičku před kvalifikací na MS 2018, kde se bude spíše než na výsledky hledět na individuální výkony.

Ty budou přitom dál podávat mnozí staří známí, přítomní doopravdy ve všech řadách: stále důležití jsou pro Paraguay 37letý brankář Justo Villar, jen o dva roky mladší obránce Paulo Da Silva, 30letý štít Víctor Cáceres nebo útočník Roque Santa Cruz, jenž v srpnu překročí Kristova léta. Na hrotu potom sice schází Óscar Cardozo, zato se tam vrací dříve zranění veteráni Lucas Barrios s Nelsonem Valdezem.

Osvěžující by naopak mohla být přítomnost Richarda Ortize, jenž v reprezentaci debutoval jen krátce po oné stříbrné Copě a symbolizuje tak potenciální nástup nové solidní generace. Momentálně 25letý středopolař či levý záložník je nesmírně pracovitou hvězdou mexické Toluky s jaksi přirozeně blahodárným vlivem na hru - a právě on by tak klidně mohl pro Paraguay dělat na tomto šampionátu zásadní rozdíl. Nebo alespoň nějaký rozdíl.

Trenér: Ramón Díaz

Ramón Díaz se s novou funkcí, do níž nastoupil teprve v prosinci 2014, zatím evidentně sžívá. Uvedl se v ní čtyřmi zápasy bez výhry a sotva hmatatelnou filozofií. Může tedy vlastně na této Copě uspět?

Jeden za vlasy přitažený předpoklad by tu byl: Díaz totiž následuje silnou tradici argentinských koučů na paraguayské lavičce (je už sedmým takovým), přičemž má částečně navazovat na práci velice úspěšného krajana Gerarda Martina.

Jenže tahle teorie má výrazný háček: rodák z města La Rioja totiž oproti populárnímu 'Tatovi' při svém nástupu na scénu postrádal jednu důležitou věc - bohaté zkušenosti s paraguayskou klubovou scénou, respektive s paraguayskou kopanou celkově.

Zatímco Martino vedl hned dva přední kluby v cizí zemi, kterou šel později roku 2006 trénovat (a jak s Cerrem Porteño, tak s Libertadem sbíral trofeje; dohromady dokonce čtyři mistrovské tituly), Ramón Díaz se za celou svou hráčskou i trenérskou kariéru sice podíval do Francie, Itálie, Japonska, Anglie či Mexika... ale po Paraguayi ani vidu ani slechu.

Nechápejte mě špatně, Ramón Díaz rozhodně není špatným koučem a ve svých 55 letech má vlastní CV nabité hned sedmi argentinskými (polo)tituly, z nichž čtyři získal s River Plate - svou srdcovou záležitostí - ještě v 90. letech.

Jenže v Paraguayi se zatím zkrátka jenom hledá a jeho bezradnost dobře dokumentuje začlenění rovnou sedmi starších borců, kteří byli dle prominentního bloggera o paraguayské kopané Ralpha Hannaha po minulé Copě leckým zatraceni. Mimoto Díaz vyzkoušel už dvě naprosto odlišné formace (5-2-1-2 a 4-3-3), pokaždé se stěží uspokojivými výsledky, a v určitém experimentování tudíž takřka nevyhnutelně musí pokračovat také v Chile...

Hvězda: Lucas Barrios (Montpellier)

Jak v jednom ze svých preview připomíná ostřílený odborník na jihoamerický fotbal Tim Vickery, paraguayským neduhem je dlouhodobě střílení gólů, lépe řečeno jejich tradiční zdroj. Třetím nejlepším střelcem v dějinách národního týmu je koneckonců primárně defenzivní záložník Cristian Riveros s 15 zářezy a Roque Santa Cruz na předešlých dvou Copách skóroval vždy jen v jednom jediném utkání.

Lucas Barríos je v tomto směru určitým příslibem světlých zítřků. V roce 2010 to byl právě on, kdo v první řadě táhl La Albirroju za historickým čtvrtfinále MS, a i když se později potýkal s chabou kondičkou a specifickými nástrahami angažmá v Číně, na přelomu tohoto roku se dostal do staré dobré fazóny, kterou se bude snažit replikovat i zde.

Mezi šestým prosincem a čtvrtým dubnem, tedy na prostoru 13 kol, někdejší hvězda Borussie Dortmund zaznamenala rovnou 11 důležitých tref, což je vskutku fenomenální vizitka. Pravda, ve zbytku sezony už toho Barrios moc nepředvedl a nezavěsil ani jednou, pokud ale nyní správně načasuje formu (a že by při nutnosti hledat si nového zaměstnavatele rozhodně měl), mohou se začít dít zajímavé věci.

Klíčovou otázkou nicméně zůstává, zdali vůbec Barrios patří do základu. Pokud Ramón Díaz vsadí na tradiční formaci 4-3-3, na hrotu útoku má rezervované místo kapitán Santa Cruz a Barrios by se tak musel spokojit s rolí náhradníka. Vzhledem k útočníkově rozdílovosti a trenérovým proměnlivým náladám by však něco takového asi jen stěží trvalo věčně - proto je stále nasnadě se na 30letého Barriose zaměřit.

Hráč ke sledování: Derlis González (Basilej)

Poté, co byl veterán Nelson Haedo Valdéz v generálce s Hondurasem krátce po přestávce vyloučen, rozprostřela se patrně velká příležitost před jednou z ohromných nadějí poněkud stagnující paraguayské kopané: na mysli mám stálici v základní sestavě švýcarského mistra z Basileje, pravého či levého křídelníka Derlise Gonzáleze.

Ani González, ani takový Óscar Romero - podsaditý, levonohý a rovněž mladičký playmaker - sice před turnajem nemají místo v zahajovací jedenáctce ani omylem garantované, ovšem vzhledem k avizovanému trenérově zkoušení se dá očekávat, že dostanou prostoru víc než dost; a že oba určitě mají na to chytit eventuální šance takříkajíc za pačesy.

Stále teprve 21letý Derlis González za sebou má nadmíru vydařenou debutovou sezonu ve švýcarské Super League, kde ve 25 kolech vstřelil tři branky a na dalších osm přihrál. Nevyzpytatelný křídelník těží především ze své vytříbené techniky a přímočarosti, a jakkoliv ve finální fázi občas (celkem přirozeně) zmatkuje, Díazovi se určitě bude hodit minimálně pro závěrečné pasáže bezesporu namáhavých duelů.

Předpokládaná sestava (4-3-3): Villar - M. Cáceres, Balbuena, Da Silva, Samudio - Ortigoza, Ortiz, V. Cáceres - D. González, Santa Cruz, E. Benítez.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Pro Jamajku tenhle šampionát dost možná značí začátek nové éry. Chystá se samozřejmě na svou první Copu Amériku, jakožto úřadující karibský šampion (2014) se však automaticky kvalifikovala také pro příští výroční edici Copy na území USA. I na jihu Ameriky se tak s Reggae Boyz pomalu musí počítat; a svěřenci zkušeného kouče Winfrieda Schäfera dozajista udělají vše proto, aby v novém kolektivu zapůsobili přinejhorším jako ten slavný filmový jamajský bob - tedy alespoň sympaticky, když ne hnedka konkurenceschopně...

Profil týmu

Na Copu Amériku se výběry ze střední či severní Ameriky vydávají relativně často - ať už to byly mančafty z Hondurasu, Kostariky, USA nebo aktuálně z Mexika - ještě nikdy však jih nesourodého kontinentu nepoctili svou návštěvou nějací ti členové Karibské fotbalové unie.

Ani v rámci této subjednotky zastřešující organizace CONCACAF přitom Jamajčané patrně nepředstavují tu nejproslulejší značku, co se kopané týče (to spíš Trinidad a Tobago). Jako vítězové čtyř z posledních šesti ročníků Karibského poháru si nicméně takovou pozvánku zaslouží rozhodně ze všech nejvíce.

Přesně v souladu s tóny legendární hudby Boba Marleyho Jamajčané k přípravám na samotný šampionát přistoupili poněkud ležérně. K oznámení nominace se konečně dokopali teprve před týdnem, jako poslední tým ze všech, a na sraz se líně sjíždějí zhruba v těchto dnech. Ještě včera byste tudíž v Chile napočítali pouze 18 Jamajčanů, přičemž klíčový záložník Je-Vaughn Watson se ke zbytku skupiny přidá až po odeznění historické premiéry Reggae Boyz na Copě (ačkoliv ne vlastní vinou, nýbrž zdržováním Dallasu).

Nedostatek souhry ovšem trenéra Schäfera zase tolik trápit nebude: tenhle turnaj je pro něho stejně zejména testovací půdou do budoucna, hlavní důraz se na Jamajce - podobně jako v Mexiku - klade na Gold Cup.

Na Copu tím pádem cestuje technicky nezkušená grupa; to však, pozor, čistě s důrazem na mezinárodní kopanou - jinak v kádru najdete třeba kultovní postavu Leicesteru City, stopera Wese Morgana, atletické křídelníky se zkušenostmi z Premier League, Jobiho McAnuffa s Garathem McClearym, anebo 26letou oporu Houstonu Dynamo Gilese Barnese.

Ti všichni by jistě za normálních okolností a při nenáročných angažmá dohromady nastřádali daleko více reprezentačních startů než aktuálních 36. A přitom vlastně každý z nich nabízí alespoň jeden atribut ze seznamu všech těch, které se od Jamajky očekávají také jako od kolektivu: sílu, atletičnost, rychlost. Zkrátka jako by 10 Usainů Boltů vyměnilo tartan za zelený pažit.

Hoši z Karibiku tedy možná nebudou nejvěhlasnějším brejkujícím kolektivem, ale zatopit z protiútoku dovedou opravdu komukoliv. Proto raději nepodceňovat - ostatně jeden jihoamerický výběr (Venezuela) už nedávno touto cestou s Jamajkou padl. A stále poněkud přestárlá Paraguay se vyloženě nabízí jako další pán na holení...

Trenér: Winfried Schäfer

Pokud se výše zmiňuji o nezměrném entuziasmu a bezedném fyzickém fondu Jamajčanů, bez vlivu Winfried Schäfera by možná nešlo zároveň o tak úspěšnou bandu, která ovládla poslední mistrovství Karibiku. Právě někdejší vítěz Afrického poháru národů s Kamerunem (2002) totiž Reggae Boyz učinil disciplinovanějším a soustředěnějším ansámblem, schopným přepínat mezi vícero herními systémy.

Zároveň by ale nebylo správné představovat si tohoto 'starého pána' jako nějakého usedlého stratéga. Tím on opravdu není ani zdaleka. Vždyť si vezměte jenom jednu z jeho nedávných burcujících vět. "Jsem bojovný, chci vidět každého, jak se rve za tenhle tým. Musíme makat. Pokaždé chci víc a víc a víc," vyhlašoval Schäfer tak naléhavě, až by jeden dostal strach. A soupeři by se jím možná obrnit vážně měli.

Bývalý výtečný fotbalista Mönchengladbachu, s nímž dnes již 65letý Němec vyhrál ligu i domácí pohár, coby schopný anglický i španělský mluvčí hravě spojil síly s místními odborníky, na slunném ostrově se pěkně zabydlel, zaměřil se na lokální zdroje hráčského materiálu a Jamajčané pod ním teďka vyhráli už pětkrát v řadě, se čtyřmi čistými konty na štítě.

Za tuhle pěknou sérii Jamajčané vděčí mimo jiné vlastní nečitelnosti. Ačkoliv nakonec pobledlý trenér nemůže počítat s kanonýrem Norwiche Lewisem Grabbanem, kterého se zatím nepodařilo úspěšně naturalizovat, právě na hrotu útoku disponuje možná až překvapivě širokou paletou možností.

Na Karibském poháru 2014 vepředu úřadoval sám Darren Mattocks (pozdější nejlepší střelec turnaje), podporovaný trojlístkem Richards-Dawkins-McAnuff. Kdežto v březnových přátelácích ho už v rozestavení 4-4-2 nahoře doplnil Giles Barnes a ten se rovněž prosadil ihned při svém debutu.

Winfried Schäfer, vášnivý albín s výraznými okuláry, tedy možná nebude rovnou útočit na finále již čtvrtého různého regionálního či kontinentálního poháru (mimo Karibiku a Afriky málem s Thajskem dobyl ještě Jihovýchodní Asii), avšak odepsat dopředu jeho energickou a umně sladěnou partu, to by bylo nanejvýš pošetilé...

Hvězda: Rodolph Austin (Leeds United / bez angažmá)

Když je ve formě, stává se učiněným démonem. Svalnatý, extrémně silný středopolař s citem pro podporu útoku a velkou vášní v (leckdy nadměrné) produkci obranných zákroků i faulů je pro Jamajku po většinu času tím správným dynamem, které vždy všechny kolegy zaručeně strhne. Kontrolovat tempo vám sice nikdy nebude, ale to se po něm ani nemůže vyžadovat - takových borců je na uzdě škoda.

Třebaže se jamajský kapitán mnohdy nechává až příliš unést, což bylo znát především během jeho angažmá v druholigovém anglickém Leedsu, jako nevyčerpatelný zdroj energie a motivace je pro své okolí nepostradatelný. Proto s ním Schäfer počítá dokonce i pro Gold Cup, který začíná jen tři dny po konci Copy Amériky. (Jaké jsou ti Mexičané padavky, že ano?)

Rodolph Austin v kádru Jamajky nemá absolutně žádné zastoupení a je docela určitě tím pověstným prvním mužem, kterého trenérský tým vpisuje na soupisku. Bavíme se koneckonců o trojnásobném vítězi Karibského poháru a dvojnásobném nejužitečnějším hráči téhož turnaje (2010, 2012).

Problém zároveň netřeba spatřovat ani ve skutečnosti, že Austin brzy nebude mít zaměstnavatele. V Leedsu s ním totiž sice po sezoně neprodlouží spolupráci, pořád ale čerstvému třicátníkovi nijak nechybí herní praxe (v League Championship si odbyl přesně 30 startů) a speciálně na ostře sledované Copě naopak bude mít zvláštní motivaci předvést se četným skautům v hledišti.

Hráč ke sledování: Kemar Lawrence (New York Red Bulls)

V ideálním případě by na tomto místě zřejmě bylo jméno Alvase Powella - pravý bek Portlandu Timbers ve svých 20 letech pravidelně nastupuje v MLS a je všeobecně považován za nejzářivější kometu jamajské kopané. Bohužel, Powell poslední týdny působil vyčerpaně a Portland se s Jamajskou fotbalovou federací pravděpodobně dohodl na jeho nepřetěžování.

Kemar Lawrence nicméně svůj protějšek z druhého kraje zadní linie kompenzuje více než slušně. I on bude docela určitě nejmladším členem základní sestavy (22), a i on se ihned po svém přesídlení do USA zkraje tohoto kalendářního roku okamžitě chytl a zařadil se mezi stálice zahajovacích jedenáctek New Yorku Red Bulls.

Lawrenceovou největší devízou je nadlidská rychlost, pro kterou se mu také přiléhavě přezdívá 'Taxi'. Syn někdejšího jamajského reprezentačního brankáře Orvillea Edwardse je takto schopný podporovat ofenzívu svými vybroušenými centry a k tomu se stíhá i včas vracet nazpátek.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Kerr - Mariappa, Morgan, Hector, Lawrence - McCleary, Austin, Watson, McAnuff - Barnes, Mattocks.

Tip na umístění: Konec ve skupině