Preview Ligue 1: Na prahu nové éry

Před loňskou sezonou proběhlo napříč francouzskou nejvyšší soutěží hned sedm trenérských změn, letos má však nového kouče jediný tým - Lille OSC propustilo veterána Reného Girarda a na jeho místo přivedlo Hervého Renarda, dvojnásobného vítěze Afrického poháru. Dogy tedy čeká menší revoluce, a totéž platí i o Marseille, jehož kabinu opustila řada klíčových hráčů..

Pokud byste mezi fanoušky Olympique uspořádali anketu o největší oporu uplynulé sezony, pravděpodobně by se odpovědi točily kolem čtyř jmen - šanci na toto ocenění si může nárokovat elitní střelec André-Pierre Gignac, skvělý kreativní záložník Dimitri Payet, pracovitý univerzál André Ayew i neústupné 'zvíře' středu pole Giannelli Imbula. Všichni tito borci jsou nyní pryč. Ayew s Payetem odešli hledat štěstí do Anglie, Imbula vyztužil zálohu Porta, a Gignac si 'na stará kolena' vyzkouší exotickou mexickou ligu. Pokud chce tedy kontroverzní kouč Marcelo Bielsa vylepšit loňské čtvrté umístění (a proniknout tak do Ligy mistrů), leží před ním obrovský kus práce.

To v Lille tak vysoké ambice zřejmě nemají; jistě, fanoušci Dog jsou z posledních let zvyklí na slušné úspěchy, před čtyřmi lety slavili titul a ještě předloni skončil jejich tým třetí, po loňské průměrné sezoně zakončené osmým místem jim však náladu spraví opětovný návrat do boje o poháry. Samozřejmě ideálně za předpokladu, že bude nakonec úspěšný. Renarda, který už na začátku své trenérské kariéry získal status africké legendy (zlaté medaile z Pohárů se Zambií a Pobřežím slonoviny byly ohromnými úspěchy), čeká v městě u belgických hranic první skutečně velká klubová výzva.

Otázka nyní zní: Jak se s těmito podmínkami oba hrdé kluby vypořádají? Turbulence v kádru se nevyhnula ani jednomu z nich, a přestože je od sebe dělí celá francouzská kontinentální masa, leccos je před startem nového ročníku spojuje. Snad bychom mohli mluvit o poměrně vyrovnaném mixu silné nervozity a velkého očekávání..

---

V Marseille věděli, že budou mít v létě problém, ještě před začátkem přestupového okna; vlastně už ve chvíli, kdy se fenomenální podzimní forma překlenula v jarní paběrkování a z aspiranta na titul se stal tým horko-těžko zachraňující alespoň účast v základní skupině Evropské ligy, začalo být jasné, že některé opory Vélodrome opustí. Snad Liga mistrů by je dokázala přesvědčit, takto se ale André-Pierre Gignac s André Ayewem skoro ani neohlédli a z klubu odešli zadarmo. Za Imbulu s Payetem sice svérázný (a podle mínění mnohých fanoušků naprosto neschopný) prezident Vincent Labrune něco inkasoval, zaplnit čtyři krátery v Bielsově sestavě se však zdálo být nesplnitelným úkolem. Zvlášť když brunátný 'El Loco' potřebuje vyvinout obrovské úsilí k tomu, aby hráčům dokonale vštípil svoji masochistickou filozofii extrémního pressingu.

To, že Les Phocéens loni nasázeli úctyhodných 76 gólů a zařadili se v tomto ohledu na druhé místo za PSG, bylo prakticky výhradně zásluhou Gignacova střeleckého apetitu, Payetova kreativního génia a Ayewovy schopnosti být v pravý čas smrtelně efektivní. Bylo tedy jasné, že tuto ztrátu bude potřeba nějak nahradit. Fanoušky proto nejspíš překvapilo, když se Bielsa s Labrunem při posilování soustředili prakticky výhradně na defenzivnější posty; útočnou linii obohatili pouze dva talentovaní křídelníci, pravák Bouna Sarr (Méty) a levák Géorges-Kévin N'Koudou (Nantes), přičemž ani jeden z nich nepřichází do základu. V tom se zkrátka budou marseilleští spoléhat na ty, kteří byli v týmu už loni, z různých důvodů však zůstali ve stínu elitní trojice.

Ať už Bielsa zvolí své oblíbené rozestavení 3-3-1-3 nebo klasičtější 4-2-3-1 (vzhledem k přípravě však rozhodně očekávejme alespoň ze začátku to první, 'chilské'), jisté je, že o útok se bude starat čtveřice hráčů. Jejich jména? Vsaďte si na Floriana Thauvina, Abdelazize Barradu, Romaina Alessandriniho a Michyho Batshuayiho. N'Koudou se Sarrem se zařadí na lavičku po bok Lucase Ocampose, vykoupeného z Monaka, mladíků Billela Omraniho a Maxime Lopeze, a také nové posily Abou Diabyho (Arsenal), s nímž argentinský kouč zřejmě počítá spíše do ofenzivy. Pokud tedy vydrží zdravotně v pořádku, což je v jeho případě dost nerentabilní sázka.

Zejména pozice ofenzivní spojky, kde za Barradu sice existují tři potenciální náhrady, ani jedna z nich však nesplňuje parametry hodné velkoklubu formátu Marseille (Batshuayi tam loni zaskakoval dobře, dlouhodobě ale kreativního podhrota hrát nemůže, Lopezovi je sedmnáct let a Diaby si z Londýna pamatuje spíše nemocniční lůžka než trávník), vyvolává oprávněné obavy. Payet z ní loni zlomil klubový rekord v počtu asistencí za sezonu, což je něco, co od Barrady - jakkoliv jde o talentovaného hráče - očekávat nejspíš nelze. Nová dvojice devítek Batshuayi - Ocampos (což je původní profesí křídlo) sice vypadá všelijak, oproti situaci na podhrotu však působí vyloženě hvězdným dojmem.

Sám Barrada nicméně překypuje sebevědomím. "Je to pro mě nový začátek," objasňuje marocký reprezentant, jehož loni výrazně limitovalo vracející se zranění třísla. "Mluvil jsem s klubovými doktory a nejlepší pro mě v tuto chvíli bude na loňskou sezonu prostě zapomenout. Jako bych se probudil z noční můry. Teď se soustředím jen a pouze na nadcházející rok, v němž jsem si dal za cíl pomoci Marseille do Ligy mistrů," dodal koncem června. Když potom před několika dny Les Phocéens zakončili přípravu impozantní výhrou 2:0 nad Juventusem a právě Barrada s Alessandrinim vstřelili obě branky, zářily jejich tváře nadšením. Konečně světla reflektorů!

Pro Floriana Thauvina je situace odlišná - prakticky celou loňskou sezonu odehrál v základu, jenže jeho archaický, sobecký herní styl fanoušky spíše štval. Letos je dle vlastních slov připraven hrát lépe, soustředěněji a efektivněji. To jsou pro Bielsu dobré zprávy; sám totiž bude mít problémy zejména v defenzivní fázi, kde jeho preferovaný systém vyvíjí nelidský nátlak na jediného středového záložníka. Giannelli Imbula jej zvládal, jenže to je učiněný démon. Současná jednička na tento post, mladík Mario Lemina, loni ve 3-3-1-3 hořel jako papír, a jeho nový náhradník Lassana Diarra má ve třiceti letech hodně daleko k tomu elegánovi, jehož kdysi v Chelsea označovali za 'nového Makélélého'.

Zdaleka největší starosti ale vyvolává pohled na stav stoperské trojice, odkud v tichosti a stranou zájmu zmizeli zkušení Rod Fanni (Al Arabi) a Jérémy Morel (Lyon). To už máme šest členů stabilní základní sestavy, kteří Vélodrome přes léto opustili - a zatímco v útoku stále zůstala řada talentovaných borců a Imbulovy úkoly by snad mohlo jít rozdistribuovat mezi dva štíty v systému 4-2-3-1 (který Bielsa dříve či později stoprocentně nasadí), situace uprostřed obrany ideální řešení zkrátka nemá. Pokud by Les Phocéens hráli na čtyři obránce, je dvojice Nicolas N'Koulou - Karim Rekik (nová posila z Manchesteru City) určitě dostačující. Ve 3-3-1-3 je ale zapotřebí ještě jeden stoper, a neboť Bielsa i nadále vytrvale ignoruje navrátilce Dóriu (příprava se ho vůbec netýkala, přestože jej Sao Paulo po ukončení hostování poslalo zpět na Riviéru), stoupne si na pravý kraj obranné trojice nejspíš doposud nejistý odchovanec Stéphane Sparagna. Jeho náhradníci? Baptiste Aloé a Gaël Andonian, další mladíci, jež sice možná čeká slušná budoucnost, ale spoléhat na ně v boji o Ligu mistrů by bylo extrémním rizikem. A veterán Alaixys Romao, jehož univerzální přehled a klidná hlava ale možná budou potřeba i v záloze.

Alespoň pozice wing-backů však marseilleští dokázali posílit: loni byli Brice Djadjédjé a Benjamin Mendy na všechno sami (což se také viditelně projevilo na jejich jarní únavě), letos mají v zádech nováčka Javiera Manquilla, lačného odčinit nepovedenou sezonu v Liverpoolu. Na cestě by pak měl být ještě argentinský reprezentant Milton Casco, schopný zaskočit nalevo i napravo.



Nové posily jsou označeny hvězdičkou.


Toto je sestava, která byla přítomna u dvou přípravných triumfů - kromě zmiňovaného zápasu s Juventusem takto Marseille zdolalo i Antalyaspor (5:2). Sparagna, N'Koulou a Rekik dohlíželi zezadu také na vysokou výhru 5:1 nad tuniským Étoile du Sahel. Zbylé dva pokusy však už tak dobře nevyšly, proti Fenerbahce (1:3) i Livornu (1:2) působili Les Phocéens příliš odhaleným, zranitelným dojmem, a na podobný obrázek se nejspíše můžeme připravit i v 'ostré' sezoně. Bielsa se rozhodně nevzdá svého trademarkového pressingu, hry vysoko u soupeřovy brány a plynulého rotování mezi pozicemi; přísun gólů by tedy vyschnout neměl, i když Payet, Ayew a Gignac budou samozřejmě hodně chybět. Lámat chleba se však bude spíše před Mandandou. A tam toto Marseille zůstává, při vší úctě, viditelně nekompletní.

---

Když africký hrdina Hervé Renard těsně po skončení loňské sezony přebíral otěže Lille z rukou vyčichlého veterána Reného Girarda, ihned si vytyčil svůj první úkol - oživit ochablou útočnou fázi. Dogy loni inkasovaly stejný počet branek jako Marseille (42), nastříleli však pouze o jednu více; tím za Les Phocéens zaostali o celých 33 (!) tref. Vpravdě tristní bilance pro klub, který si zahraniční fanoušci ještě z éry Rudyho Garcii a Edena Hazarda pamatují jako kombinační, atraktivní, ofenzivně laděné mužstvo.

Jednatřicetiletý kapitán Rio Mavuba, jehož Renard přesvědčil k podepsání nového kontraktu do roku 2019, tak během svého lilleského dobrodružství prožívá už druhou velkou strukturální změnu: pod Garciou hrály Dogy na vysoké držení míče a útočně, pod Girardem sice balon na jejich kopačkách zůstal, pozitivní filozofie se však změnila v negativní a především se úporně bránilo. Nyní přichází muž, kterého naskakující vteřiny s míčem v moci nikdy nezajímaly a místo toho založil svůj herní profil na neskutečně rychlém a precizním přechodu do útoku, a to ideálně úplně bez 'nákopů', pěkně po zemi, tak, aby se soupeř nestačil ani otočit. Sám Mavuba tuto změnu zvládne bez problémů; ostatně je jedním z nejlepších defenzivních záložníků v zemi a slovy klubového prezidenta Michela Seydouxe i živoucím symbolem hodnot, jež Lille jako klub zdůrazňuje; kolem něj ale v létě probíhalo hotové rodeo.

Girard začal v létě 2013 tím, že změnil Garciův systém 4-3-3 (4-3-2-1) na pasivnější 4-3-1-2, čímž zcela odstranil křídelní hru a vlastně tak zahájil současný francouzský trend diamantových rozestavení. V první sezoně to fungovalo, sedmičlenný obranný val Lillois byl naprosto neprůstřelný a Mavuba a spol. se tak na konci mohli radovat z nečekané třetí příčky. Jenže loni už tentýž systém soupeři dobře znali, a jelikož Girard nebyl schopen nic nového vymyslet, propadly se Dogy do šedého středu tabulky. Pod Renardem se staré 4-3-3 opět vrací k moci, a přísný kouč dal svoje záměry jasně najevo hned zkraje, když po pár týdnech ve funkci ulovil z Nice gólové levé křídlo Érika Bauthéaka (loni 8+4). Podobně jako během své první anabáze v Ligue 1, kdy málem zázračně zachránil k záhubě odsouzené Sochaux, tak vyjádřil svoji poptávku po rychlých hráčích schopných potáhnout balon a zakončit.

Když Lille zkraje léta opustili Divock Origi (Liverpool) a Nolan Roux (jehož sám Renard odstavil ze hry a následně vyštval do Saint-Étienne), pokračoval nový stratég sháněním čerstvé devítky - a ulovil téměř dvoumetrového Baptiste Guillaumeho, odchovance rivala z Lens. Nenechte se zmást, i přes svoji impozantní postavu není tento mladík žádným nemehlem. "Navzdory své výšce je nesmírně rychlý a schopný pronikat soupeřovou obranou jako nůž máslem," pronesl kouč při příležitosti jeho podpisu. Následně dodal, že jde o 'útočníka budoucnosti', a totéž nejspíš v jeho očích platí i o teprve devatenáctiletém Sehrou Guirassym (Laval). Právě tito dva forvardi budou odteď u Dog zodpovědní za střílení branek.

Mimořádně talentovaný Portugalec Marcos Lopes, který loni Girardovi často zachraňoval kůži, se po ukončení hostování vrátil zpět do Manchesteru City, a Renard tak najednou měl úplně volnou ruku ve své demolici 'italského' systému se třemi středními záložníky a jedním trequartistou, jejž praktikoval jeho předchůdce; formálně má sice stále k dispozici Marvina Martina, ten už je ale fotbalově dávno mrtvý, a poslední ofenzivní záložník Sofiale Boufal (loni na jaře snad nebyl zápas, kdy by tento mladík nevstřelil gól, nezaznamenal asistenci, či alespoň nevybojoval penaltu) našel ve 4-3-3 svoje místo na křídle. Konkurenci mu vedle Bauthéaka bude dělat už jen Gadji Tallo (AS Řím, loni hostoval v Bastii).

Devátého července se Renard zúčastnil zvláštní tiskové konference, kdy odpovídal fanouškům na dotazy položené na Twitteru; pokud snad někdo do té doby pochyboval o jeho záměrech, tato akce jej musela vyvést z omylu. Prostořeký elegán v podstatě opakoval svoje staré zásady: že nikdo nemá své jisté místo ('hráči nesmí zabřednout do stereotypu'), že nové posily jsou stále na cestě ('budu osobně bojovat za to, aby přišli další hráči'), že nic se neudělá automaticky samo ('musíme být trpěliví a sledovat dlouhodobý cíl'), že příprava má pouze orientační charakter ('zkoušíme všechny možné varianty'), a že modro-červené řady nejspíš rozšíří i jeho oblíbenec Stophira Sunzu ('stále sháníme jednoho stopera'). Impozantní šéf zambijské obrany zná Renarda z reprezentace i ze Sochaux a nyní bude mít za úkol nahradit výtečného Simona Kjaera (Fenerbahce).

Další změny v kádru se většinou vykrývají: středního záložníka Jonathana Delaplaceho (Caen) nahradil Ibrahim Amadou (Nancy), pozici nejlepšího hráče letošního mistrovství světa do 20 let Adamy Traorého se pokusí vyplnit zkušený Mounir Obbadi (výměna s Monakem), a za uvolněného Davida Rozehnala rozšířili obranu ostřílený Renato Civelli (Bursaspor) spolu s navrátilcem Julianem Jeanvierem (hostoval v Mouscronu, odkud se vrátil i forvard Ronny Rodelin). Balanc v kádru tak narušuje pouze odchod středopolaře Idrissy Guéyého (Aston Villa), to ale Renardovi nejspíš příliš nevadí. S mladými, tvárnými hráči se mu vždy pracovalo dobře, a nadějný Souahilo Méïté stejně čekal na pořádnou šanci.

Věrným příznivcům tak v návalu optimismu - pravého 'renardovského' nadšení, jímž tento muž spolehlivě nakazí každý tým, do kterého vkročí - kazí náladu pouze nejasnosti ohledně osudů několika Girardových opor. S takovým Markem Bašou se například podle všeho vůbec nepočítá, přestože černohorský veterán středu obrany byl v dresu Dog vždy spolehlivou poslední instancí. Tentýž osud zřejmě čeká i jediného čistokrevného levého beka v týmu, Francka Bériu, místo nějž se do sestavy tlačí mnohem mladší pravák Djibril Sidibé (a ve frontě za ním stojí odchovanec Benjamin Pavard, schopný nastoupit i na stoperu). A takový Michael Frey si už může pomalu začít balit kufry na vlak zpět do rodného Švýcarska.





V přípravě se Renard nebál experimentovat - vedle výchozího 4-3-3 zkoušel hrát i klasické 4-4-2, 3-4-3 a 4-2-3-1. Pouze poslední jmenovaný systém však nejspíš na podzim skutečně uvidíme; nejde totiž ani tak o teoretickou možnost jako o strategickou změnu, vyvolanou vystřídáním jednoho ze středních záložníků za kapverdského reprezentanta Ryana Mendese. Nový kouč takto přepínal mezi rozestaveními prakticky v každém zápase, od úvodní výhry nad Boulogne (2:1) přes poněkud trapnou prohru s Lokerenem (1:4) až po úspěchy nad Ostende (1:0) a Troyes (1:0) a závěrečné remízy s Besiktasem (0:0) a Bragou (1:1). Soudě podle těchto výsledků lze tedy jen těžko předvídat, jak silný budou mít Dogy nástup, nicméně by bylo dobré mít na paměti, že Renard prakticky nikdy neslavil v nové funkci okamžité úspěchy. Než si vše takříkajíc 'sedne', může být klidně začátek listopadu; potom by ale Lille mělo být opět výtečné. Koneckonců, zaměstnává jednoho z nejtalentovanějších taktiků Francie.

Bude to ale stačit na pohárové příčky? Lillois mají přetěžkou konkurenci; kromě Marseille, Saint-Étienne nebo Bordeaux se totiž budou potýkat i s Monakem a Lyonem, týmy, jež si v koutku duše tajně myslí na mistrovský titul. Vyrvat jej z rukou PSG se však letos zdá těžší než kdykoliv dříve. O ambicích těchto tří titánů se podrobněji rozepíšeme v posledním ze série předsezonních previews, které tak zároveň uvede grandiózní začátek nového ročníku Ligue 1 - Lille proti PSG na vyprodaném Stade Pierre Mauroy v pátek 7. srpna 2015.