Případ Anelka: O rasismu a fotbalu ve Francii

Když Nicolas Anelka 28. prosince 2013 oslavil vstřelení branky gestem známým jako "quenelle", možná ani on sám v tu chvíli netušil, jak citlivou záležitost se mu podařilo otevřít. Rasismus a etnická nesnášenlivost jsou v současném fotbale mimořádně ožehavá témata, francouzské prostředí je však v tomto směru natolik specifické, že se vyplatí podívat se na něj v širším kontextu.

Při představě typického antisemity asi málokomu vytane na mysl člověk jako Dieudonné M’Bala M’Bala, kontroverzní francouzský komik a politický komentátor, který quenelle v roce 2005 vymyslel. Daleko spíše této definici odpovídá rtuťovitý latentní fašista Jean-Marie Le Pen. Je proto ironické, že se o tabuizaci quenelle zasloužil nejvíce právě on a jeho příznivci; nebýt mediální přízně, které se Le Penovu křídlu dostává, jen těžko by asi celá záležitost dospěla až do bodu, kdy zákonní představitelé jednoho z nejsekulárnějších a nejtolerantnějších států světa dalekosáhle rokují o postavení jednoduchého gesta mimo zákon. Jestli bylo quenelle skutečně zamýšleno jako "obrácený nacistický pozdrav", jak je často interpretováno, zůstává otázkou; sám Dieudonné trvá na tom, že jde o vymezení se vůči establishmentu, a touto definicí se oháněl také sám Anelka, dle vlastních slov starý komikův přítel. Důležité je však uvědomit si jednu věc - Le Pen se dobrovolně rozhodl zpopularizovat dědictví muže, jehož jméno nenechává nikoho na pochybách o jeho původu. Notoricky známý ultrapravicový xenofob se tak přihlásil o pozornost s veřejnou participací na díle černého kamerunského "přistěhovalce".

Bylo by něco podobného vůbec možné i v jiné zemi, než je Francie? Stěží - žádná jiná západní velmoc nedospěla ve své cestě rasové tolerance tak daleko jako bývalé impérium galského kohouta. Dieudonné i Le Pen jsou v očích zákonů, veřejného mínění i sebe samých titíž Francouzi, oba sdílejí nejen stejné občanství, ale také národnost, a to se všemi konotacemi, které s sebou toto pojmenování přináší. Chceme-li dospět k tomu, jak těžké je ve francouzském fotbale něco tak abstraktního jako "rasismus" vůbec definovat, musíme začít právě u tohoto poznání.


Část 1: Diagneho dědictví

Kariéra Nicolase Anelky je zřejmě u konce - už pětatřicetiletý fotbalista nedávno odstoupil od smlouvy ve West Bromwich Albion a jen stěží si lze představit, že by mohl dále pokračovat v některé z velkých lig, nebo se dokonce vrátit do reprezentace. Bývalé zlaté dítě francouzského fotbalu se tak naposledy divákům připomnělo ve stejném světle, které jej provázelo celou kariéru: jestliže to během angažmá v Chelsea na chvíli vypadalo, že se mu snad na stará kolena podařilo smýt nálepku problémového hráče, neslavný konec vrátil vše do dobře zajetých kolejí. Ve Francii tak zůstává talentovaný útočník už zřejmě navždy zapsán jako ten, který nikdy nenaplnil velká očekávání, rozvrátil kabinu během mistrovství světa 2010 a odešel s cejchem necitlivého potížisty. Ani jednou se však nestalo, že by Anelkovy problémy někdo připisoval tmavé barvě jeho pleti.

Bylo by to zhola nesmyslné - jakkoliv je na Francouze (občas právem) pohlíženo jako na hyperkorektní a přecitlivělý národ, tato základní otázka zkrátka leží naprosto mimo celospolečenský diskurs. Není to tak, že by Francouzi byli shora nuceni potlačovat svou latentní xenofobii; rozdíly v etnickém původu či barvě kůže zkrátka přirozeně nedělají. Když v roce 1986 magazín L’Equipe zpracoval statistiku všech "přistěhovalců", kteří kdy nastoupili v trikotu Les Bleus, přišel s naprosto unikátním zjištěním - z celkového počtu 600 reprezentantů jich byla celá třetina. Od prvního mezistátního zápasu, který Francie sehrála v roce 1904 s Belgií, tak za národní tým nastoupilo hned 200 fotbalistů s cizím původem. Jelikož je tato statistika 28 let stará, slouží zároveň jako výmluvná odpověď těm, kteří žehrají na úpadek počtu "skutečných Francouzů" v národním týmu: etnická diverzita zde není znamením plíživého vstupu do nové éry, nýbrž letitou, hluboce zakořeněnou normou.

Nepřekvapí proto, že Francie byla rovněž první evropskou zemí, která nasadila do mezinárodního utkání černého hráče - byl jím Raoul Diagne, vytáhlý bek původem ze Senegalu a duchovní otec tamního fotbalu (když Senegalci v úvodním zápase mistrovství světa 2002 slavně porazili bývalého kolonizátora, celá země mu, tehdy už dvaadevadesátiletému, historické vítězství prakticky věnovala). Diagne nastupoval za francouzský národní tým v letech 1931 až 1940, a i v této době byl ohromně populární, přestože v zemi tehdy pochopitelně nevládla ani zdaleka tak tolerantní nálada jako dnes. Dnes již zesnulý "Pavouk" (tuto přezdívku si vysloužil díky nápadně dlouhým nohám) se tak stal prvním v dlouhé řadě slavných Francouzů, kteří by podle xenofobní rétoriky mnohých západních nacionalistických buřičů modrý dres ani nikdy obléknout nemohli.

Když novinář Barney Corkhill ze serveru BleacherReport uveřejnil v červnu 2010 seznam patnácti nejlepších fotbalistů francouzské historie, pouze čtyři z nich - Fabien Barthez, Laurent Blanc, Didier Deschamps a Jean-Pierre Papin - měli "čistý" původ. První příčku samozřejmě obsadil etnický Alžířan Zinedine Zidane. Zbytek seznamu? Jean Tigana (Mali), Claude Makélélé (Zair), Marcel Desailly (Ghana), Patrick Vieira (Senegal), Lilian Thuram (Guadeloupe), Thierry Henry (rodiče z Guadeloupe a Martiniku), Eric Cantona (rodiče z Itálie a Katalánska), Just Fontaine (Maroko), Raymond Kopa (rodiče z Polska), Michel Platini (rodiče z Itálie). Při pohledu na tento (bezpochyby citlivě sestavený) žebříček se pak už zdá být tak nějak samozřejmé, že francouzská Ligue 1 byla také historicky první soutěží, v níž bojovaly o přední příčky hned dva týmy vedené trenéry s tmavou pletí: byli to Antoine Kombouaré (PSG) a Jean Tigana (Bordeaux), oba hrdí držitelé francouzského pasu.

Kořeny tohoto stavu je nutno hledat v bohatém koloniálním dědictví, díky kterému lze současnou Afriku považovat za víceméně frankofonní kontinent - pouze v několika málo státech, jako jsou Nigérie či Jihoafrická republika, zůstává jazyková struktura obyvatelstva francouzštinou nedotčena. Idea "společného francouzství", o níž bude řeč dále, je přitom stejně stará jako heslo "liberté, egalité, fraternité", takže tito černí "synové Francie" měli do Evropy vždy dveře otevřené. To je obrovský rozdíl oproti jiným západním mocnostem, kde německá kancléřka Angela Merkelová hovoří o selhání multikulturalismu a anglický obránce Sol Campbell ve své biografii spekuluje, že pouze tmavá barva jeho pleti stála mezi ním a kapitánskou páskou v národním týmu. Právě zde také leží odpověď na otázku, proč se vlastně strhla taková aféra kolem nechvalně proslulého gesta Milana Baroše na renneského Stéphane Mbiu - v zemi, která se v celém 20. století trpělivě učila žít v etnicky heterogenní společnosti, působil Barošův zacpaný nos jako zjevení. Ve srovnání s počtem podobných furore v Anglii je stát na druhé straně La Manche skutečnou popelkou.

Dokonce ani po krachu Domenechova výběru na mistrovství světa 2010, které vyvolalo obrovský skandál, z něhož se francouzský fotbal nevzpamatoval doteď, neprýštil hněv veřejnosti pouze na hlavu přistěhovalců - či spíše ne pro jejich etnický původ. Iniciátoři týmového puče byli vláčeni bahnem za svoji neloajálnost k posvátnému dresu, za svoji nabubřelou zpupnost i povšechnou hloupost, ne však za to, že by byli tmavší než ostatní. Ukázalo se totiž (zcela logicky), že nejde o problém barvy kůže, ale třídní příslušnosti..


Část 2: Vznešené ideje na špinavé zemi

Slavný historik a specialista na evropský islám Gilles Kepel ve své knize "Válka v srdci islámu" uvádí pasáž, kdy se spustily muslimské protesty zároveň na několika místech v Evropě, a porovnává přitom chování nespokojenců. Dochází k poznání, že zatímco v Anglii se proti vládě protestovalo za pokřiku "Alláhu akbar!" a pálení britských vlajek, severoafričtí muslimové z pařížských předměstí se do těch francouzských naopak zahalovali a svoje požadavky umocňovali sborovým zpěvem Marseillaisy. Jde o krystalický příklad dvou modelů pojetí státu, které historici nazývají francouzským a německým: ve zkratce jde o to, že Němcem se nelze stát, pokud se člověk jako Němec nenarodí. Jistě, lze pobývat na německém území, naučit se německý jazyk, chodit do německých škol a odvádět daně německé vládě, ale členství v elitní skupině "národních Němců" je predeterminováno okolnostmi a člověk si jej nemůže jednoduše vybrat. Francouzské pojetí je přesně opačné - podle něj je plnohodnotným Francouzem každý, kdo se tak rozhodne a projeví vůli a zájem přijmout francouzskou identitu.

Tento koncept, který vznikl při Velké francouzské revoluci, je nicméně samozřejmě pouze teoretickou skořápkou, nikoliv odrazem žité reality; okolní svět funguje podle určitých pravidel, a pokud je přistěhovalecká kolonie chudá a početná, vždy bude do určité míry vyloučena z plného podílu na společenském životě země. "Byl to problém v bývalých francouzských koloniích, je to problém na současných sídlištích (banlieues)," uvádí Kepel. "Pro tyto imigranty je prakticky nemožné, aby se tu cítili jako doma. Jejich domovy připomínají obrovská vězení." Francouzština má jedno nepřeložitelné slovo - dépaysement - které popisuje nepříjemný pocit z pobytu na místě, kam člověk dle vlastního vnitřního pocitu úplně nepatří, kde se necítí doma; podle Kepela je právě tento pocit nejpalčivějším problémem sídlištní chudiny. To proto při jejich protestech zní revoluční hymna, vykřikují se hesla Republiky a vlaje trikolora - lidé z banlieues sice formálně požívají statutu Francouzů a jsou historickými precedenty dobře uchráněni před otevřeným rasismem, v jejich životech však chybí égalité, nemajetnost ohrožuje jejich liberté a fraternité cítí pouze ze strany souputníků v téže situaci.

Pro francouzský fotbal to znamená velký problém. Stejně jako kdekoliv jinde na světě, i na okrajích Paříže či Marseille je často jedinou zábavou dospívající mládeže honit se za balonem; právě zde, na zaprášené ulici, se obrušuje talent a sílí vůle po vítězství, kterou vyšší střední třída etnické majority často postrádá. Olympique Lyon začíná pod Rémi Gardem ozdravnou finanční kúru spoléháním na vlastní akademii, která se doslova hemží alžírskými jmény; tito a jim podobní mladíci jsou často úžasně talentovaní a ambiciózní, jen někteří z nich však mohou doufat, že budou vytaženi z ulice na světlo a zařazeni do oficiálního francouzského fotbalového systému. Na reprezentační úrovni je to pak ještě mnohem složitější - co konkrétně by vlastně mělo takového Alžířana z pařížského banlieue motivovat k prosazení se do áčka Les Bleus, když se ani ve svém vlastním domě necítí jako plnohodnotná součást francouzské společnosti?

Jde o začarovaný kruh - tito mladíci projdou mládežnickými kategoriemi ve Francii, stanou se produkty francouzského fotbalu, často nastupují za juniorské reprezentační výběry, ale v okamžiku dosažení dospělosti většinou nemají problém na pětníku otočit a přijmout trikot země svých předků, země, kterou obyčejně znají pouze z fotografií. A zdá se, že dokud budou banlieues stát na svém místě, nic se v tomto ohledu nezmění.


Část 3: Hrdinové a psanci

Renomovaný novinář Philippe Auclair ve svém vynikajícím článku pro britský magazín The Blizzard v roce 2011 podotknul, že kořeny současného stavu francouzské reprezentace je nutno hledat hluboko v minulosti - konkrétně v éře kolem poloviny 20. století, kdy technicky skvěle vybavené francouzské týmy často prohrávaly se slabší konkurencí díky nevalným fyzickým parametrům. Jestliže v současnosti platí Ligue 1 za vůbec nejfyzičtější ze všech velkých soutěží, toto je toho příčinou - fotbalový diskurs ve Francii posledních několik desetiletí míří směrem k ideálu silného, odolného, neskolitelného atleta. Odsud už je jen krůček k tomu, aby trenéři mládeže favorizovali rychleji dospívající potomky afrických kolonií, což vedlo křehčeji stavěné bělochy k vybrušování taktických dovedností, zatímco Arabové se soustředili na zdokonalování jemné práce s míčem.

Příkladem, jak může takový koktejl fungovat, je slavná generace blacks, blancs, beurs (černí, bílí, Arabové) z přelomu tisíciletí, legendární parta kolem Zinedina Zidana, která získala zlaté medaile z evropského i světového šampionátu. Od té doby se etnické složení francouzského národního výběru de facto nezměnilo, jeho klesající morální úroveň proto musíme připisovat vnějším náladám ve společnosti. Zuřivá snaha zajistit co největší diverzitu, nyní posvěcená poznáním, že "už to jednou vyšlo", pak položila základ tři roky starého skandálu kolem rasových kvót, údajně prosazovaných tehdejším koučem národního týmu Laurentem Blancem; jeden ze slavných blancs byl nakonec plně v souladu s diktátem zdravého rozumu zproštěn obvinění.

Není divu, že myšlenka něčeho tak absurdního jako zavádění rasových kvót v mládežnických výběrech vyvolala ve francouzské společnosti takový poprask; v té době už totiž bylo dávno jasné, že příčina úpadku Les Bleus leží úplně někde jinde. Deset let poté, co blacks, blancs, beurs získali evropské zlato, byla hrdá reprezentace v troskách - část kabiny se pod vedením Anelky, Evry a Ribéryho vzbouřila proti trenéru Domenechovi, Francie opouštěla dějiště mistrovství světa s ostudou jako řemen, a tamní fanoušci jsou dodnes extrémně hákliví na jakýkoliv projev pohrdání modrým dresem. To, co začalo vzpourou v Jižní Africe a vyústilo v nechutný mediální cirkus plný tahanic, do nichž se nějak zapojil snad úplně každý, má kořeny právě ve skutečnostech popisovaných výše - tvrdý život v chudobě na ulici zkrátka učí člověka hlučnosti a průbojnosti, což jsou vlastnosti, které trio obětí, Raymond Domenech, Yoann Gourcuff a Hugo Lloris, nemělo ani kde nabýt. Životní rozdíl mezi špínou banlieue a komfortem bílé střední třídy nedělá dobrotu nikde, a pokud se ten, který zodpovídá za udržení tohoto křehkého slepence při životě, navíc projevuje jako slaboch (se vší úctou), je rázem oheň na střeše.

"Vypadá to, že Francie dostala šanci pohlédnout do svého vlastního zrcadla - strašlivého, hrozného zrcadla," citoval v tři roky starém Blizzardu publicista Matt Spiro francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta, který se událostmi z Jižní Afriky zabýval. "Posunuli jsme se od generace Zidana ke generaci hajzlů. Hráči jako Anelka, Ribéry, Evra, Gallas a Abidal jsou prakticky banda gangsterů," dodává Finkielkraut. Ať už s jeho pohledem souhlasíme či nikoliv, jedno je nad slunce jasnější - ačkoliv z etnického hlediska se francouzská reprezentace od konce 90. let nezměnila, nadšení z multikulturní soudržnosti v tom nejryzejším duchu liberté, égalité, fraternité je nenávratně pryč. Po triumfu na Euru 2000 udělali francouzští blacks jednu společnou fotku s pohárem (bez zbytku týmu), nad čímž se tehdy nikdo nepozastavil; kdyby se něco podobného stalo dnes, šlo by o skandál mezinárodních rozměrů.

"Neměl bych problém postavit tým složený pouze z černých hráčů. Jsou to Francouzi jako vy a já," hájil se Blanc po vypuknutí aféry s kvótami, a nikdo neměl důvod mu nevěřit; na začátku své éry oznámil, že s pučisty z Jižní Afriky již v národním dresu dále nepočítá, a nikdo neměl důvod mu to vymlouvat. Bylo důležité zkrátka něco udělat, a kroky, které současný kouč PSG podnikl, slibují návrat do správných kolejí. Cesta zpět na vrchol je však ještě dlouhá, a ačkoliv Blancův nástupce Didier Deschamps odvádí s týmem vynikající práci, pořadatelství Eura 2016 přichází možná příliš brzy.

Nicolas Anelka už nyní ví, že si loni těsně po Vánocích utrhl příliš velké sousto; uvědomuje si to, protože ho to stálo zbytek nadějí na důstojný konec pochroumané kariéry. Hysterii, která se kolem jeho quenelle strhla, je však nutno přičíst hypersenzitivnímu stavu, ve kterém se francouzská společnost po roce 2010 nachází - padají obvinění z rasového kádrování, hráči jsou zuřivě hlídáni a jakýkoliv náznak neposlušnosti se trestá veřejným opovržením. To ale není otázka rasismu; Deschampsův tým zůstává etnicky "francouzštější", než kdyby v něm hrálo 11 Gourcuffů. Ani Anelka není rasistou v typickém slova smyslu, přestože jej tak nyní mnozí vnímají - jak by taky mohl být, když je Francouzem?

Ne, Nicolas Anelka pouze ve své hlouposti a nabubřelosti sklízí plody svého vlastního chování. Kdyby byl před čtyřmi lety neinicioval svržení reprezentačního kouče v táboře mistrovství světa, nebyl by uvrhnul mediální psy do stavu pohotovosti, v němž je každé quenelle vnímáno pomalu jako hrdelní zločin. Karma je vrtkavá, ale spravedlivá - Anelku vytrestala, Francii před 16 lety za její dlouhotrvající rasovou toleranci královsky odměnila. Nikdo neví, co přinese budoucnost, jisté je však jedno - klid to rozhodně nebude. Francouzština toto slovo nemá ve slovníku.