Proč dánský střelec Elstrup nehrál finále Eura 1992? Bál jsem se neúspěchu, vypráví

Představte si, že jste klíčový hráč, který pomůže dotáhnout svůj tým do finále mistrovství Evropy. A pak nechcete hrát o titul. Ne proto, že byste byli zranění, ale protože se bojíte. Přesně takové byly pocity jednoho z dánských hrdinů při vítězném mistrovství Evropy v roce 1992. Lars Elstrup (61) si prošel těžkým životním obdobím, dnes už je ale zase plný optimismu a dokonce zavítal na místo, kde ho milovali.

Byl to jeden z nejméně pravděpodobných scénářů historie mistrovství Evropy - šampiony se stali hráči země, která na turnaji vůbec neměla startovat.

Dánové ve finále porazili Německo 2:0, ale Lars Elstrup strávil celý zápas na lavičce a doufal, že na ní zůstane. Přitom v závěrečném zápase skupiny proti Francii (2:1) vstřelil vítězný gól a bez této branky by jeho tým ani nehrál semifinále, ve kterém Dánsko na penalty vyřadilo Nizozemce. Zatímco hvězdný Marco van Basten selhal, on jeden z důležitých pokutových kopů proměnil...

"Začalo to možná dva dny před finále. Do té doby jsem opravdu chtěl hrát všechno. Pak se ale v mé mysli něco stalo a já v žádném případě nechtěl hrát finále," vypráví Elstrup v rozhovoru pro Tribal Football. Někdejší hvězda anglického Lutonu rozvinula další myšlenky ze své autobiografie Nešťastný hrdina:

"Bál jsem se neúspěchu. Co kdybych tuhle obrovskou šanci propásl a nevyhráli jsme, ptal jsem se sám sebe," vzpomíná na báječný dánský den, na který však dodnes nemá příjemné vzpomínky. Vlastně ani na večírek po senzačním triumfu. Alespoň gól proti Francii v něm vyvolá pocity radosti.

"Když vyhrajete fotbalový zápas, ať už je vám 12 nebo 29 let, a dáte rozhodující gól, je to úžasný pocit. Tenhle gól se nakonec ukázal jako důležitý a najednou jsme měli podporu celého národa," vypráví o svém posledním vystoupení na turnaji, na který se Dánsko dostalo jen proto, že v Jugoslávii vypukla válka.

Traduje se, že tým nebyl zrovna ideálně složený a spousta hráčů přijela na ME rovnou z dovolených. Bývalý záložník Arsenalu John Jensen tuhle historku označil za nesmysl, ale Elstrup nesouhlasí: "Fakt je ten, že jsme nebyli připraveni. Byli jsme svoláni na poslední chvíli a rozhodně jsme neměli fyzickou kondici, jakou bychom měli mít, a dodnes pochybuji i o mentálním nastavení."

A tak dánský vstup do turnaje nebral skoro nikdo vážně. Očekávání nebyla žádná, což ale Elstrupovi dokonale vyhovovalo. "Myslím, že to platí pro většinu lidí. Čím menší je na vás tlak, tím lepší výkony podáváte. Vaše mysl je uvolněná, hrajete bez zábran, intuitivně a máte větší šanci uspět," myslí si.

Den finále Eura 1992 mu připomněl jeden příběh z mládí, kdy se svým bratrem soutěžil o titul talentu roku v klubu Randers FC: "Já jsem opravdu doufal, že vyberou mého bratra, protože bych pak nemusel pronášet žádnou řeč."

Takže zatímco se Jensen, Brian Laudrup, Peter Schmeichel a zbytek týmu opíjeli radostí se zlatými medailemi na krku, on bojoval s vlastní psychikou.

Víceméně podobně probíhala i jeho kariéra v Odense nebo Lutonu, kde strávil pohledem fanoušků dva báječné roky. Sám si to ale zrovna neužíval.

"Bylo naprosto vzrušující být na Kenilworth Road a vidět všechnu posedlost, kterou ta komunita v sobě měla. Jenže já si vždycky říkal: Co když mě poznají a promluví na mě? Co když budou nepřátelští, nebo co když ke mně budou milí, jak mám reagovat?" vzpomíná na dva roky, které strávil ve fotbalem posedlém anglickém městě. Jenže prý raději 15 minut cesty mezi svým domovem a stadionem jezdil autem a vyhýbal se lidem.

Přitom fanoušci Lutonu mají dodnes Elstrupa za hrdinu. Ve své druhé sezoně nastřílel 15 gólů, což je v Premier Lague stále nejvíc ze všech dánských hráčů. Pak přišla dokonce snaha mistrovského Leedsu získat jej do týmu. Jenže Elstrup, kterému v té době bylo 28 let, se výzvy zalekl, vrátil se zpět domů a po dvou sezonách v mateřském Odense ukončil v roce 1993 kariéru.

O jeho životě po fotbalu bylo hlavně v Dánsku napsáno mnoho. Vstoupil do duchovní komunity, změnil si jméno na Darando (což znamená Řeka, která teče do moře) a našel si indického guru. Také byl zatčen v Odense i na Trafalgarském náměstí, kde měli strážci pořádku pocit, že se svléká do naha. Nahý pak vyběhl na hřiště v roce 2016 i během zápasu dánské Superligy mezi Randers a Slikeborgem.

Také asi 15 let strávil v posteli, protože trpěl depresemi, kvůli kterým se nemohl ani vykoupat. "V jednu chvíli mi z odtoku ve sprše vyrostla tráva," kroutí dnes hlavou.

Od ledna 2022 se mu ale už daří dobře, ale zároveň si pečlivě hlídá svůj psychický stav, aby předešel jakémukoliv selhání. "Dnes jsem silný jako nikdy předtím. Svůj život dělím na etapy a ta poslední trvá už přes dva roky. Ohlížím se za minulostí a porovnávám, jak jsem za tu dobu psychicky vyrostl," vypráví.

V posledním období, kdy se cítil v pořádku, využil k výletu do Lutonu, aby, jak sám říká, dělal všechny věci, které tehdy nedělal: "Bylo to naprosto dokonalé. Procházel jsem se po ulici, seděl v kavárně, mluvil se správcem stadionu, a dokonce jsem si povídal s Mickem Harfordem, svým bývalým spoluhráčem."

Setkal se také se současným ředitelem Lutonu Garym Sweetem. "Když jsem tam tehdy hrál, on byl mladý fanoušek. Dnes je šéf. Přišel jsem bez ohlášení, ale když mě viděl, přerušil schůzku, aby mě objal. Když se dozvěděl, kde mám v plánu bydlet, okamžitě mi sehnal fantastický hotel. Bylo to krásně emotivní," říká Elstrup. Nečekal prý, že by si ho fanoušci Lutonu tak dobře pamatovali.

"Ale to se stává, když se otevřete a přijmete vřelost, která přichází od cizích lidí. Bylo to velmi milé překvapení a asi to svědčí o tom, že jsem tam asi něco zanechal," usmívá se.

"Víte, můj tehdejší trenér Richard Møller Nielsen jednou řekl: Jediná věc, která je na Larsovi špatná, je ta, že neví, jak je dobrý. Asi měl pravdu," říká Elstrup o muži, který dovedl Dánsko k titulu mistrů Evropy.

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.