Prosinec v Ligue 1: Paříž na kolenou a půlsezonní all-stars

21. prosince oficiálně skončil ve Francii fotbalový rok 2014. S výjimkou Lille a Évianu, které ještě čeká lednová dohrávka, mají všechny kluby na kontě přesně polovinu odehraných zápasů. Co nám vlastně předvánoční boje ukázaly? EuroFotbal.cz zpracovává tradiční měsíční souhrn Ligue 1 nově v atraktivnějším formátu..

Doposud tento seriál tvořily vždy čtyři souvislé bloky textu, podrobně projednávací dění ve všech prvoligových klubech, rozdělených na skupiny podle tabulkového postavení (čelo tabulky, boj o poháry, střed tabulky, boj o záchranu). V rámci větší čtivosti však od tohoto dílu až do konce sezony budeme reflektovat vždy 10 zajímavých, stěžejních bodů, které v uplynulém měsíci vyšly na povrch.


Nadále samozřejmě zůstávají jak ideální sestava měsíce včetně náhradníků, tak anketa o nejhezčí gól měsíce. Tu tvoří vždy 5 tref, hlasovat pro tu nejlepší můžete v boxíku na pravé straně (tentokrát bylo rozhodování o nominaci zatím zdaleka nejtěžší). Na konci sezony si to výsledných 10 finalistů "rozdá" o francouzský gól roku.

Vzhledem k tomu, že prosincový díl zároveň supluje jakési půlsezonní shrnutí, následuje na samém konci článku ještě vyhlášení ideální sestavy celého podzimu. Ještě před otevřením zimního přestupového okna se pak v samostatném článku blíže podíváme na některé podzimní "komety", které by mohly být na trhu k mání. A nyní už ke slibovaným deseti bodům..


#1 Pařížská krize skutečně existuje, je nebezpečná a pramení z nedostatku sebevědomí

Laurent Blanc má sice podle vyjádření vedení klubu stále důvěru, domácí remíza 0:0 v posledním podzimním kole proti Montpellieru však symbolicky stvrdila fakt, že je na tom PSG (na své poměry) opravdu bledě. První ligová prohra v Guingampu (0:1) sice představovala velkou blamáž, přesto ji však veřejnost snášela lépe - koneckonců, podobné lapsy proti rozjetým a namotivovaným outsiderům se Pařížanům nevyhýbaly ani v minulosti (tento zápas lze přirovnat k prohře na půdě Renardova Sochaux, například). Nejde ani o to, že úřadující mistr přezimuje až na třetí příčce; na čelo stále ztrácí pouhé tři body. Ani herně to nebyla žádná tragédie, HSC ani jednou nevystřelilo na bránu a bod si doslova a do písmene ubetonovalo.

Co dělá z montpellierského fiaska tak znepokojivou záležitost, je to, že PSG hrálo doma. Venkovním ztrátám se čas od času nevyhne žádný hegemon, Park princů však byl pro bohatý klub dlouho nedobytnou svatyní, kde se porážely i ty nejlepší evropské celky (jako dříve letos Barcelona). Proti Montpellieru neskórovali Pařížané poprvé po 36 (!!) domácích zápasech. Šlo o prolomení posledního mýtu o nepřemožitelnosti - teď už všichni ví, že stadion v hlavním městě není žádnou magickou pevností. Že i na něm lze bodovat, a není k tomu ani potřeba elitní oponent. A lze poměrně s určitostí tvrdit, že hrát se tento zápas loni, alespoň jeden gól by favorit do sítě "silou vůle" dotlačil.

PSG totiž chybí sebevědomí, za což v první řadě může situace kolem Zlatana Ibrahimovice - švédský fantom půlku podzimu promarodil a po svém návratu střídal geniální záblesky s matnou frustrací. To je logické, Ibrovi je přes třicet, nemládne a lepší než loni už nejspíš nikdy nebude. Bez svého talismanu v top formě však Pařízany obchází poraženecký stín - a sám Blanc v rozhovorech alibisticky opakuje, že jeho tým je slabší než loni. Loňský šampion má stále statisticky výborné výsledky a je kandidátem číslo jedna na titul, už z něj však nejde takový strach, přičemž se lze jen těžko zbavit pocitu, že si za to Pařížané mohou tak trochu sami.


#2 Pokud Lacazette přes svátky ztratí formu, je Lyon ze hry o titul venku

Fanoušci Lyonu už od Alexandra Lacazetteho ani neočekávají, že dá v zápase gól - jeho současná forma je opravňuje předpokládat rovnou dva. Mladý odchovanec je se 17 brankami nejproduktivnějším dosavadním střelcem Ligue 1 (s obrovským náskokem) a v prosinci definitivně potvrdil, že na podzim neběhal po francouzských trávnících nikdo lepší. Zejména díky němu získal Lyon plný počet 12 bodů, přezimuje na druhé příčce a reálně živí naděje na titul, což po epické výhře 5:0 v Bordeaux přiznal i doposud opatrný kouč Hubert Fournier.

Podobnou situaci jsme viděli i loni - dva papírové favority doplňoval na přelomu roku na čele jeden tým, o kterém se sice vědělo, že je kvalitní a má pohárové ambice, takhle vysoko s ním ale nikdo nepočítal. Zatímco však loňské Lille vítězilo díky destruktivní taktice a skvělé obranné fázi, Lyon svým fotbalem především baví, sází kvanta gólů a jeho sestava prošpikovaná produkty vlastní slavné akademie upomíná na stav těsně po roce 2000, před začátkem sedmileté vítězné éry. Stačí však jediné, a Les Gones budou mít potíže vůbec se kvalifikovat do Ligy mistrů - jsou totiž na Lacazettem závislí víc, než si fanoušci možná připouští.

Jistě, šikovný forvard střílí góly i proto, že má za sebou fungující, kreativní tým. Jenže náhrada za něj v kádru zkrátka neexistuje. Na přelomu ledna a února tak přijde okamžik pravdy - Clinton N'Jie a Mohammed Yattara odjedou na Africký pohár národů, Yassine Benzia je zraněný, a nedostatek útočníků pravděpodobně donutí Fourniera buď změnit veleúspěšné rozestavení 4-3-1-2, nebo přesunout na hrot Nabila Fekira, který na podzim exceloval na pozici ofenzivní spojky. A pak je tu samozřejmě ještě fakt, že Lacazette bude v zimě žhavé zboží - takovému Liverpoolu by se náramně hodil, nejen proto, že typologicky připomíná Daniela Sturridge. Fournier v prosinci mluvil o tom, že útok je potřeba posílit, jenže Les Gones nemají peněz nazbyt a v akademii momentálně není nikdo natolik dobrý, aby naskočil rovnou do prvního týmu. Může to dost dobře dopadnou tak, že během APN budou na hrotu běhat Lacazette s Fekirem a za nimi Steed Malbranque. V ten okamžik se rozpadne křehká dynamika nově sestavené záložní řady a Lacazette najednou bude mít ještě důležitější a nevděčnější úlohu.


#3 Monaco je stále vážným kandidátem na Ligu mistrů

Lyon není jediným týmem, který v prosinci neztratil ani bod; totéž se povedlo i Monaku, které navíc v lize neinkasovalo jediný gól a v LM postoupilo do osmifinále z prvního místa. O knížecím celku se příliš nemluví, protože jeho fotbal nepřitahuje tolik pozornosti; to je na jednu stranu ironické, uvážíme-li, jaký důraz kladl po svém nástupu kouč Leonardo Jardim právě na atraktivní ofenzivní hru, jenže zároveň to znamená, že v soupeřích i fanoušcích stále přetrvává jakýsi úzus "slabšího Monaka" oproti loňské sezoně. Říkejme tomu třeba Falcaův efekt.

Pravda je ale taková, že AS má skvělou formu, nepouští téměř žádné góly, a bez dvou geniálních Kolumbijců ve svém středu musí najednou pracovat mnohem týmověji, což se mu stále úspěšněji i daří. Jeho kádr je i nadále nesmírně kvalitní, alespoň na francouzskou ligu, a přestože skóre 6:0 ze čtyř zápasů de facto přímo popírá Jardimovu herní filozofii, důležité je, že body pravidelně přibývají. Monaco nepůsobí na pohled tak nebezpečně, jako když na jeho hrotu strašil obávaný El Tigre s geniálním Jamesem v zádech, dost možná je ale nyní lepším týmem. Jardima všichni bedlivě sledovali v době, kdy se (logicky) pral s fází sehrávání, a přestali dříve, než tento proces dospěl k reálným výsledkům. Skromnější Monaco je dost možná nebezpečnější právě proto, že se na něj soupeři už nepřipravují týdny dopředu.


#4 Christophe Galtier by si měl vzít příklad z Aubameyangova případu

Připomíná vám to něco? Saint-Étienne si do útoku na hostování pořídí mladého forvarda, kterého odjakživa provází pověst slibného talentu, zatím nikde se mu však optimálně nedařilo. Všichni tuší, že se v něm skrývá skutečný potenciál, vypadá to však, že ten časem vyprchá a svět přijde o další promarněný talent. Potom však kouč Christophe Galtier učiní rozhodující krok, když hráči nabídne plnohodnotnou smlouvu a dá mu tak pocit, že konečně někam patří. Saint-Étienne je klub proslulý obrovskou hrdostí a vnitřní soudržností, a v okamžiku, kdy jej hráč definitivně přijme za svoji novou rodinu, rozstřílí se do skvělé formy - a potvrdí tak zkazky o svém talentu, byť s několikaletým zpožděním.

Recept, který zafungoval u Pierre-Emericka Aubameyanga, by mohl mít podobný efekt i u Rickyho van Wolfswinkela. Pětadvacetiletý Nizozemec nehraje špatně, poměrně pravidelně střílí góly a určitě je na hrotu nyní platnější než vyčpělý Erding. Něco tomu ale stále chybí. Saint-Étienne má statisticky nejlepší obranu v lize, ale v útoku stále čeká na svého spasitele. Klíčem k Lize mistrů mohou nakonec být dvě věci: Zaprvé udržet zdravého Hamoumu, jediného skutečně kreativního borce v týmu, a zadruhé dát Wolfswinkelovi pocit, že se na něj tým skutečně spoléhá a že mu opravdu věří. Nikde není psáno, že by to vyšlo i napodruhé, určitý precedens ale existuje. Nizozemcovi evidentně stále chybí sebedůvěra, proč mu ji tedy nedodat?


#5 Jocelyn Gourvennec je génius, ale Guingamp vyhráno stále nemá

Jen těžko lze chápat úspěch, kterého Gourvennec se svým Guingampem během prosince dosáhl. Nejen že postoupil do vyřazovací fáze Evropské ligy (jako jediný francouzský tým), ale navíc v lize ani jednou neprohrál, udolal i PSG a ziskem tří výher a jedné remízy razantně odpověděl na řeči o sestupové hrozbě. Navíc se bretaňský tým zřejmě konečně naučil dávat góly - produktivnější byl za celý měsíc pouze Lyon. V Remeši zvítězil 3:2, Caen doma přejel dokonce 5:1. Jak je něco takového vůbec možné?

Pohled na statistiky samozřejmě ukazuje, že stěžejní roli sehrála střelecká forma nového hrdiny Claudia Beauvueho, jen ta by však na podobnou jízdu rozhodně nestačila. Pravý důvod guingampské fazony leží v osobě trenéra, konkrétně v jeho schopnosti namotivovat své svěřence k nadlidským výkonům, jde-li o důležitý zápas proti těžšímu soupeři.

Guingamp je unikátní tím, že na rozdíl od jiných týmů u dna tabulky nemá vyloženě silnou žádnou řadu; brankář Jonas Lössl není špatný, ale k elitě se neřadí, obrana je přinejlepším průměrná, totéž platí i o záloze, a útok se ze své impotence probral až nyní. Gourvennecovi svěřenci vyhrávají, protože skutečně táhnou za jeden provaz. V cynickém materialismu současného fotbalu jde takřka o romantický případ, zejména v pohárové Evropě. Stále však platí, že kádr Guingampu patří k nejslabším v lize a takto nastolené tempo nemůže dlouhodobě udržet. Ať už sezona skončí jakkoliv (a Guingamp stále patří k největším kandidátům na sestup), jedno je jisté - o Gourvennecovy služby se jednou strhne pořádný boj.


#6 V Marseille se vynořují první psychologické problémy

Že je nový kouč Marseille Marcelo Bielsa vznětlivý rapl, to se vědělo od začátku. Dlouho to však vypadalo, že je v kabině vše naprosto v pořádku - argentinský stratég sice od zahájení přípravy nutil svoje svěřence dřít jak koně, žádné stížnosti ale slyšet nebyly (naopak). Poslední dobou sice Les Phocéens ztratili venkovní formu, doma na Vélodrome ale i nadále platí za suverénní mašinu a do nového roku vstoupí z pozice tabulkového lídra. To je samozřejmě obrovský úspěch, jenže fanoušci i přesto trnou strachy, kdy se Bielsa se svojí kabinou definitivně rozkmotří a celý tento odvážný projekt skončí fiaskem.

První náznaky se začaly objevovat už v prosinci. Nejprve veřejně vystoupil Dóriův agent, který prohlásil, že jeho klient jedná o lednovém hostování. Tomu se nelze divit - mladý brazilský stoper platí za jednoho z největších světových talentů na své pozici, na Riviéru však přišel proti Bielsově vůli (sám kouč kvůli tomu dokonce málem odešel krátce po začátku sezony) a přednost před ním dostávají i nezkušení mladíci Stéphane Sparagna s Baptiste Aloem či univerzální záložní "lepič" Alaixys Romao. Dória si na Vélodrome zatím nekopl, a jediné uspokojivé vysvětlení zní tak, že to Bielsovi zkrátka nedovolí jeho ješitnost.

V posledním zápase doma proti Lille šlo o hodně - Marseille mohlo v případě neúspěchu přijít o vedení v tabulce, navíc poslední klání v Monaku skončilo prohrou a atmosféra nebyla ideální. I přesto však Bielsa nechal na lavičce svého nejlepšího podzimního hráče (a nejlepšího asistenta ligy) Dimitriho Payeta. Důvod? Prý interní disciplinární problémy, bez dalších podrobností. Samozřejmě, El Loco je génius, takže se nebál na jeho pozici postavit čistého zakončovatele Michyho Batshuayiho (který, oproti všem předpokladům, podal na podhrotu fantastický výkon), ale přesně tohle mohou být první vlaštovky budoucího kolapsu - podle čeho se kouč vlastně rozhoduje, který hráč se chová "vzorně" a který ne?


#7 René Girard sice kopíruje své montpellierské angažmá, ale zdání klame

Lille se na jaře zvedne a buď ještě zaútočí na poháry, nebo (pravděpodobněji) skončí v klidném středu tabulky. To se dá říct takřka s určitostí. Fanoušci Montpellieru si dobře pamatují, jak vypadá přerod týmu v podání Reného Girarda: první rok nečekaný úspěch, druhý rok tvrdý pád, třetí rok ještě nečekanější titul. Lille je nyní uprostřed. O jeho krizi se toho namluvilo a napsalo už hodně, nicméně například kapitán Rio Mavuba v rozhovorech opakuje stále totéž: Nehrajeme špatně, neproměňujeme šance, musíme dále bojovat, situace se zlepší. A pohled na podzimní zápasy Dog mu dává za pravdu.

I výsledkově už to bylo oproti předchozí černé sérii mnohem lepší - normandský tým sice získal pouze pět bodů, ale s výjimkou remízy 1:1 v Lens, kde navíc hosté inkasovali až v nastaveném čase, jsou jeho výsledky uspokojivé. Domácí plichta s PSG ani těsná prohra na Vélodrome nejsou ostudami, vítězství 3:0 nad Toulouse pak fanouškům v ochozech Pierre Mauroy připomnělo, jaké je to čas od času vídat i nějaké góly. Lille má stále silný tým, který trápí pouze problémy s efektivitou - a na ty nemá případný odchod Divocka Origiho žádný vliv, protože jde o systémovou záležitost. Panika je zbytečná, letos z toho pravděpodobně bude umístění kolem desátého místa.


#8 "Staré dobré" Rennes je zpět a Montanier neví, co s tím

Rennes bylo na začátku prosince neporazitelnou mašinou, na jeho konci platí málem za otloukánka soutěže, který dostává debakly i doma s Remeší. K této proměně stačilo čtrnáct dní. Viditelně se přitom na Stade de la Route de Lorient nezměnilo vůbec nic, takže jediné vysvětlení zůstává prosté - kabina Rennes je stižena nějakou hrozivou kletbou, která způsobuje, že tento tým zkrátka neumí hrát "tak akorát" a absolutně nezná význam slov "dlouhodobá forma" a "konzistence". Buď předvádí pomalu nejlepší fotbal v celé zemi, nebo je na odpis.

Philippe Montanier je jedním z nejinteligentnějších trenérů Francie, vypadá to však, že ho v uplynulých týdnech dostihla pravá, nefalšovaná bezradnost. Po zápase s Remeší (1:3) mluvil otevřeně o tom, že neví, co má dělat - na přípravě se nic nezměnilo, jeho hráče ve spánku nikdo nevyměnil, vše bylo jako při starém. Slovo "frustrující" už za poslední rok a půl zopakoval tolikrát, že se mu o něm musí snad i zdát. Úspěchem budiž fakt, že tyto radikální "skoky Jekylla a Hydea" už neprobíhají ze zápasu na zápas, ale z měsíce na měsíc; tímhle tempem za pár let Rennes vyhraje ligu. A potom sestoupí.

(Teď chvíli vážně - vypadá to, že Les Rouge et Noir dělají výsledky pouze za předpokladu, že se daří Paulu-Georgesi Ntepovi. To není dobrá dlouhodobá strategie. Ntep je totiž sice ohromně talentovaným hráčem, ale zároveň také notorickým egoistou, a pokud si uvědomuje, že je v celém týmu nejlepší - dokonce tak, že bez jeho příkladu ostatní zapomínají hrát - nevěstí to nic dobrého.)


#9 Alain Casanova zkouší nový systém

V prvním prosincovém zápase na půde silného Nantes udělal toulouský kouč Casanova jednu nečekanou změnu - opustil rozestavení 3-5-2, které praktikoval od začátku loňské sezony, a postavil klasické 4-4-2. Mohl tak vyslat do hry najednou všechny tři své elitní forvardy (Ben Yedder s Pešićem nastoupili vedle sebe na hrotu, Braithwaite je doplňoval z pravého křídla), a tato taktika se vyplatila - Les Violets vyhráli 2:1. O tři zápasy později vyběhli doma proti Guingampu zpět ve "starém" systému a remizovali 1:1.

Casanova je v poměrně pohodlné pozici - díky silnému útoku se nemusí obávat sestupu, zbytek týmu je však příliš nezkušený a málo kvalitní na to, aby skutečně zabojoval o poháry. Toulouse je (spolu s Montpellierem, který ale působí přece jen nevyzpytatelnějším dojmem, a dočasně i Nice) ve Francii prakticky jediným zástupcem "typického středu tabulky", a charismatický kouč tak má volnou ruku ke zkoušení nových věcí. Závratné výsledky z toho nebudou, ale proměna tohoto kdysi nudného manšaftu v jeden z nejoriginálnějších a takticky nejprogresivnějších celků soutěže je veskrze sympatická.


#10 Caen se musí urychleně naučit bránit

Rok 2014 zakončilo na poslední pozici Caen, v celé Francii byste ale stěží našli neutrálního fanouška, který by si přál jeho sestup. Svěřenci Patrice Garandeho jsou totiž ohromným osvěžením - celý podzim se prezentovali jako entuziastický, hladový tým, zápas co zápas se snaží vysílat co nejvíce střel na bránu, hrají vyloženě ofenzivně a příliš nehledí na následky.

V Ligue 1 však něco podobného může fungovat pouze za předpokladu, že máte k dispozici silného lídra obrany - u Lorientu to byl Bruno Écuelé Manga, u Bastie loni Sébastien Squillaci. Caen nikým takovým nedisponuje, a jeho defenziva tak připomíná totální chaos. Garande například na Lyonu nastoupil v ultradefenzivním rozestavení 5-4-1, nebylo to ale nic platné - nováček prohrál 0:3, a to ještě domácí zahodili asi pět dalších gólových šancí. Nikdo po Caen nechce, aby se vzdalo svého pojetí fotbalu; pokud však touží v nejvyšší soutěži přežít, musí v zimě přivést do středu obrany jednoho zkušeného veterána s organizačními schopnosti. Někoho typu Sylvaina Marchala či Sébastiena Puygréniera. Individuálním chybám se dá občas zabránit těžce, prvním krokem by však mělo být vystoupit z všeobjímající anarchie.


Ideální sestava měsíce prosince:

Danijel Subašić - Fabinho (oba Monaco), Papy Mison Djilobodji (Nantes), Wesley Lautoa (Lorient), Jordan Amavi (Nice) - Maxime Gonalons (Lyon), Tiémoué Bakayoko (Rennes) - Benjamin Moukandjo (Reims), Nabil Fekir (Lyon), Yannick Ferreira-Carrasco (Monaco) - Alexandre Lacazette (Lyon). Trenér: Jocelyn Gourvennec (Guingamp).

Náhradníci: Stéphane Ruffier - Florentin Pogba (oba Saint-Étienne) - Idrissa Guéyé (Lille) - Claudio Beauvue (Guingamp). Trenér: Jean-Luc Vasseur (Reims).


Anketa o gól měsíce prosince:

Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.

Dimitar Berbatov (17. kolo, Toulouse - Monaco 0:2)

¨

Cédric Barbosa (17. kolo, Évian - Lyon 2:3)



Lars Jacobsen (17. kolo, Reims - Guingamp 2:3)



Ryad Boudebouz (18. kolo, Bastia - Rennes 2:0)



Michy Batshuayi (19. kolo, Marseille - Lille 2:1)





IDEÁLNÍ SESTAVA PODZIMNÍ ČÁSTI LIGUE 1:


Stéphane Ruffier (Saint-Étienne) - Christophe Jallet (Lyon), Papy Mison Djilobodji (Nantes), Florentin Pogba (Saint-Étienne), Jordan Amavi (Nice) - Maxime Gonalons (Lyon), Giannelli Imbula (Marseille) - Lucas Moura (PSG), Dimitri Payet (Marseille), Yannick Ferreira-Carrasco (Monaco) - Alexandre Lacazette (Lyon). Trenér: Marcelo Bielsa (Marseille).

Náhradníci: Cédric Carrasso (Bordeaux) - Nicolas N'Koulou (Marseille) - Daniel Wass (Évian) - André-Pierre Gignac (Marseille). Trenér: Jocelyn Gourvennec (Guingamp).