Průvodce asijskou kvalifikací MS 2022: Hlavní otázky, velké zápasy a konspirační teorie

Velká část planety se ještě zaobírá či sotva přestává zaobírat vlastními kontinentálními šampionáty, a v Asii mezitím již dávno hledí vstříc mistrovství světa 2022. Zóna AFC již za sebou má jedno kolo kvalifikačního cyklu a včera si v Kuala Lumpur za přispění australské legendy Tima Cahilla prošla také losem druhé, klíčové fáze...

Do druhého kola společné kvalifikace o účast na MS 2022 a Asijský pohár 2023, úplné novinky pro cyklus 2015-2017, to v červnu nedotáhlo celkem šest týmů. První kolo se hrálo stylem doma-venku a své dvojzápasy nezvládly výběry Bruneje, Macaa (po kontumaci), Laosu, Východního Timoru, Pákistánu a Bhútánu.

Včera se takhle v osudí nacházelo celkem 40 míčků s názvy všech zbylých účastníků. Vítězové každé z osmi skupin mají automaticky zajištěné vstupenky na Asijský pohár 2023 a postupují do třetího kola kvalifikace MS. Do další fáze kvalifikace o účast na světovém šampionátu dále postupují rovněž čtyři nejlepší druhé týmy ve skupině, jež se zároveň budou moci s předstihem třást také na příští kontinentální svátek.

Mužstva na třetích příčkách již tutově ztrácí naději na MS, ovšem zato postupují spolu s nejlepšími čtvrtými celky rovnou do třetího kola kvalifikace o Asijský pohár 2023. To horší kvarteto ze čtvrtých pozic plus všechny výběry na pátých místech si to záhy o zbylé místenky ve třetím kole rozdají v jakési baráži.

Stávající formát si odbyl premiéru před čtyřmi roky a přispěl k relativně soutěživému Asijskému poháru 2019 o rozšířeném počtu 24 účastníků. Druhé kolo vykopává v září, a já se nemohu dočkat.

Níže je krátká analýza všech kvalifikačních skupin s účastníky seřazenými dle příslušnosti do výkonnostních košů:

---

Čína (aktuální pořadí na žebříčku FIFA: 73.)
Sýrie (85.)
Filipíny (126.)
Maledivy (151.)
Guam (190.)


Hlavní otázka: Může Čína konečně jednou fází kvalifikace protančit bez prohry?

Číňané se jako fotbalový národ nutně nehýbou kupředu, to ani omylem. Však se nedávno opět vrátili k Marcellovi Lippimu, jako by v Číně krom Fabia Cannavara a jeho bývalého kouče v národním týmu Itálie i předchůdce na lavičce Guangzhou Evergrande neznali jiné trenéry. Lippi ani nemá vyvoleného nástupce; v posledních třech letech byl převážně vnímaný jako nositel jakéhosi přechodného, dočasného řešení, tentokrát už se všichni zdají být smíření s tím, že 71letý veterán zkrátka do důchodu nikdy neodejde.

Los kvalifikace byl každopádně k čínskému výběru poměrně mírný. Sýrie by v tomhle bodě vlastního rozvoje též měla být o něco dále a po nezvládnutém Asijském poháru se řadí k nejslabším týmům z druhého koše... a dále by už Čínu nikdo neměl zaskočit. Mohou tedy draci projít touhle skupinou bez prohry, ne-li rovnou ztráty kytičky?

To druhé by asi bylo moc odvážné předpokládat; vždyť Číňané před čtyřmi lety v této fázi ani jednou nevyzráli na Hong Kong. Ale bez porážky by to zvládnout teoreticky měli, což by se případně stalo poprvé od kvalifikace na jediný čínský mundial (2002), kdy se Východoasiaté ve skupině rovněž potkali s Maledivami. Minule obligátně padli alespoň v Kataru, s ohledem na MS 2006 venku podlehli Kuvajtu; zvládnou tentokrát Číňané odolat Sýrii, když se s největší pravděpodobností bude hrát na neutrální půdě?

Nejočekávanější duel: Maledivy — Filipíny

Fotbalové skóre pro vás neodhadnu, ale to podstatnější zní 1192 : 7641. Na ostrovy jasně vedou Filipíny, bude to tedy na hřišti podobné? Guam je navíc samozřejmě součástí souostroví Mariany, takže tyhle dva vhodně doplňuje. Celoostrovní skupina bohužel ani teoreticky možná nebyla; druhý výkonnostní koš zklamal.

Konspirační teorie: Křečovitá snaha nalákat americké diváky?

Filipíny jsou jedním z nejstarších partnerů USA na asijském kontinentě. Obě země již roku 1951 podepsaly dohodu o vzájemné podpoře obranných složek v případě vojenského útoku na jeden ze států a v anketě z roku 2015 se 94 % Filipínců vyslovilo na podporu Baracka Obamy, čímž se Filipíny staly tou nejvíce proamerickou zemí planety; s největší pravděpodobností i více proamerickou než USA samotné.

Guam je potom doslova americkým teritoriem s obří námořní základnou a tisíci amerických vojáků na svém území. Guamská populace je navíc zhruba z jedné čtvrtiny tvořena Filipínci, takže o parádní atmosféru na utkáních konkrétně těchto dvou účastníků skupiny A bude doufejme vrchovatě postaráno.

---

Austrálie (43.)
Jordánsko (98.)
Tchaj-wan (125.)
Kuvajt (156.)
Nepál (165.)


Hlavní otázka: V jaké formě se na scénu vrátí Kuvajt?

Nejobávanější soupeř ze čtvrtého výkonnostního koše, a nebylo to ani těsné. Kuvajt se na žebříčku FIFA propadl až do druhé poloviny druhé stovky, jen devět míst před Nepál, ačkoliv teprve devět let zpátky slavil triumf v Poháru Perského zálivu a v kvalifikaci na mistrovství světa 2014 si připsal do tabulky více bodů (8) než Spojené arabské emiráty (3; ve stejné skupině), Severní Korea (7) či Saúdská Arábie (6).

Na vině je samozřejmě kuvajtské vyloučení z minulého kvalifikačního cyklu. Důvodem bylo vměšování státu do řízení fotbalové federace a trest byl neustále prodlužován. Kuvajt se měl původně zapojit alespoň do pozdější fáze kvalifikačního cyklu již čistě s ohledem na Asijský pohár 2019, ani k tomu však nedošlo.

Poslední soutěžní klání tak Kuvajťané sehráli v prosinci 2017 v rámci regionálního Poháru Perského zálivu. Letos mezitím z reprezentací poměřili síly akorát s Nepálem (dvakrát v březnu) a nyní v červenci navázali se třemi obskurními anglickými celky Marlow, Hungerford Town a Maidenhead United, respektive proti rezervě druholigového anglického QPR. Kuvajt navíc momentálně trénuje nepříliš známý Chorvat Romeo Jozak, spíše kariérní asistent, a na arabské i anglické verzi Wikipedie nalezneme jako nejčerstvější nominaci tu k přátelákům z října 2018. Kuvajt je tedy jedna velká neznámá; nejspíš i pro samotné Kuvajťany.

Nejočekávanější duel: Austrálie — Jordánsko

Rodí se nám nová rivalita? Vzhledem ke geografické poloze obou zemí spíš nikoliv, ovšem tyhle dva týmy se v poslední době zdají být doopravdy nerozlučné. Vykoply spolu skupinu B letošního Asijského poháru, kdy Jordánsko senzačně vyhrálo 1:0, přičemž se potkaly i v rámci minulých dvou kvalifikací o účast na MS. Jordánci tehdy venku vždy prohrávali o čtyři branky (březen 2016, červen 2013), zatímco doma vždy pomocí dvou gólů Australany senzačně poráželi (říjen 2015, září 2012). Změní se tentokrát stávající vzor?

Konspirační teorie: Dvě problematické vlajky na jednom místě se stávají jedním problémem?

Kdo ví, jak dlouho to ještě bude vzhledem k pochlebování české prezidentské kanceláře té čínské platit, ale momentálně v Česku stále známe v první řadě Tchaj-wan, nikoliv "Čínskou Tchaj-pej"; tedy název používaný Mezinárodním olympijským výborem a přejímaný také Asijskou fotbalovou konfederací.

Ve snaze nenaštvat vlivnou Čínu takhle na oficiální grafice AFC "Čínská Tchaj-pej" ani nemá svou vlajku (jež do roku 1949 platila za vlajku pevninské Číny, kde je nyní zakázána), nýbrž se bizarně prezentuje s olympijskými kruhy jakožto součástí generického loga s bílým podkladem. Jak krásně neškodné. Jak nebývale odporné. (Rétorická otázka: počítá se tohle taky do té proklínané politické korektnosti?)

Čínská propaganda je dokonce tak silná, že když se nedávno na Tchaj-wanu hlasovalo o tom, zda by země neměla ve všech sportovních odvětvích začít vystupovat pod svým reálným názvem, hrdost a přesvědčení širé popuace nepřevážilo čistě ze strachu, že by potom tchajwanští sportovci nebyli připouštěni na velké akce. A řekněme si to narovinu: oni by nejspíš vážně nebyli.

Alespoň twitterový účet australských Socceroos se nenechal zlomit a vyobrazil Tchaj-wan, jak se sluší a patří. Přitom však pro změnu zprznil alespoň nepálskou vlajku, jejíž neortodoxní tvar se elegantně zaoblit zkrátka nedá. Ve skupině B je to věru učiněný vlajkový chaos. Podařilo se ještě někomu... já nevím... třeba prohodit zelenou, černou a červenou barvu u kuvajtské nebo jordánské vlajky? Možností a cest je spoustu.

---

Írán (20.)
Irák (77.)
Bahrajn (110.)
Hong Kong (141.)
Kambodža (169.)


Hlavní otázka: Může Bahrajn rozrušit očekávanou první dvojku?

Bahrajn je takovým věčným "skoro týmem". Přes asijskou baráž s Uzbekistánem to skoro dotáhl na mistrovství světa 2006, a za čtyři roky se pod vedením českého lodivoda Milana Máčaly ocital v na chlup stejné pozici, když to přes asijskou baráž se Saúdskou Arábií skoro dotáhl až na MS 2010. V obou případech Bahrajnci nezvládli teprve interkontinentální baráž; jednou s Trinidadem a Tobagem, podruhé s Novým Zélandem. Za čtyři zápasy dva talentované týmy Bahrajnu vstřelily jenom jednu branku.

Těžko říct, jestli je tenhle cyklus tím pravým na definitivní bahrajnský průlom, a spíše není, ovšem Írán je vedený jedním trenérským diletantem a Irák má v současném složení možná ještě méně zkušeností než Bahrajn. Na letošním Asijském poháru dilmunští válečníci ukázali, že dokážou ubránit dočista kohokoliv, včetně domácích Spojených arabských emirátů ve skupině a Jižní Koreje v osmifinále. Zvládnou i vyhrávat?

Nejočekávanější duel: Írán — Irák

Ve zkratce řečeno jedna z největších fotbalových rivalit nejen asijského, ale i celosvětového měřítka. Íránci se s Iráčany potkávají od roku 1962 a takřka pravidelně. Letos si to rozdali již na třetím Asijském poháru v řadě, když jaksi zbytečná remíza 0:0 následovala naopak zcela nezapomenutelné čtvrtfinále předcházejícího kontinentálního šampionátu, které mělo úplně vše — kontroverzní vyloučení, celkem čtyři góly v prodloužení, nervy a penalty ze hry i v rámci rozstřelu. Peršany tato vzpomínka dodnes budí ze snů.

V rámci kvalifikace na mistrovství světa se oba sousedé potkávají teprve potřetí. Poprvé slavil Irák v jediném utkání kvalifikace na MS 1994 (2:1), kdežto oba duely kvalifikace na MS 2002 zvládl Írán (2:1 a 2:1). Tyhle dva mančafty mají obecně výsledky 2:1 v oblibě, když se s takovým skóre mezi červnem 2007 a lednem 2011 rozcházely hned třikrát, takže si klidně vsaďte — a hlavně si jejich souboje nalaďte.

Tohle derby málokdy zklame a oba výběry se navíc nacházejí v zajímavých polohách. Irák se v lednu na Poháru předvedl v dobrém světle a pokusí se navázat tentokrát již s ohromně talentovaným útočníkem Mohanadem Alim ve službách katarského Al Duhailu, a tedy s více cennými zkušenostmi na kontě. Írán mezitím po konzervativním Queirozovi sáhl po Wilmotsovi, jehož týmy v podstatě ani nechtějí bránit. Góly budou.

Konspirační teorie: Touha složit nejdiverzifikovanější trenérskou skupinu v dějinách?

No jen si to vezměte:

Marc Wilmots (Írán): Belgičan reprezentující západní Evropu, holandský/francouzský mluvčí;
Srečko Katanec (Irák): Slovinec reprezentující střední/jihovýchodní Evropu;
Hélio Sousa (Bahrajn): Portugalec reprezentující jihozápadní Evropu;
Mixu Paatelainen (Hong Kong): Fin reprezentující severní Evropu;
Félix Dalmás (Kambodža): Argentinec reprezentující Jižní Ameriku;

To máte zastoupené všelijaké jazykové rodiny (tři různé románské jazyky, slovanský jazyk, ugrofinský jazyk a germánský jazyk), přičemž nutno nezapomínat ani na generálního manažera kambodžské reprezentace Keisukeho Hondu, japonskou legendu, která sice stále technicky kope do míče, ale zároveň osobně vystupuje na lavičce národního týmu a takřka určitě do toho o dva roky mladšímu Dalmásovi taky kecá.

---

Saúdská Arábie (69.)
Uzbekistán (82.)
Palestina (100.)
Jemen (144.)
Singapur (162.)


Hlavní otázka: Potvrdí se předpoklad nejvyrovnanější skupiny?

Tahle parta je od pohledu vskutku nevyzpytatelná. Singapur je dost možná nejlepším týmem z posledního koše a nelze zapomínat na to, jak úvodem minulého kvalifikačního cestu zavřel stavidla i před velezkušeným, silným Japonskem. Jemen byl dost možná nejhorším účastníkem letošního Asijského poháru, ale pořád se na ten Asijský pohár alespoň (poprvé v historii) dostal. Šikovní hráči jako Al-Sarori nebo Al-Matari nasbírali své první plnohodnotné zkušenosti na mezinárodní scéně a nyní mohou prorazit.

Z první trojky potom těžko vybírat, a těžko ji skládat za sebe. Uzbekistán vede zkušený Héctor Cúper, který má k dispozici jedny z nejzajímavějších ofenzivních hráčů do 25 let na celém kontinentě, kteří na sebe strhli velkou část pozornosti už letos v lednu (Chamdamov, Šomurodov, Mašaripov) a nyní je doplní ještě borci jako Chamrobekov (23letý defenzivní středopolař) nebo Oston Urunov (18letý ofenzivní záložník).

Tohle by regulérně mohla být konečně ta chvíle, kdy to Uzbekistán dotáhne až na světový šampionát, což se nabízí už jen proto, že před kapitánem Achmedovem nejspíš leží jeho vůbec poslední šance. Po téhle skupině samozřejmě přijde na řadu další, kde se začíná odznova, ale už zde půjde o hodně — o sebevědomí. A pokud Saúdové nakonec nezlákají Hervého Renarda, jak se píše, budou nejspíš k poražení.

Nejočekávanější duel: Saúdská Arábie — Palestina

V první řadě je tu v zásadě technická, avšak v reálu veledůležitá otázka, kde se vůbec bude hrát. Saúdská Arábie jako jedna ze tří zemí (ještě se Sýrií a Libanonem) dopředu oznámila, že k jakémukoliv utkání do Palestiny rozhodně nepřicestuje, což asi bude platit i o Jemencích, kteří zároveň obvykle hrají své domácí zápasy v Kataru, což evokuje povědomou otázku KDE SE VŮBEC BUDE HRÁT. Neutrální půda se tedy stoprocentně bude probírat v souvislosti s nezvyklým počtem duelů, a řekněme si to na rovinu — pokud Saúdové nechtějí hrát v Palestině, neměli by Palestinci být nuceni hrát ani v Saúdské Arábii. Jednoduchá logika, která se však při mocenských pnutích v Perském zálivu hnedle zdá mnohem méně přímočarou, ba aplikovatelnou.

Druhý, ryze fotbalový důvod: Palestina ještě Saúdskou Arábii z pěti pokusů nikdy neporazila, ale v poslední době se tomu dozajista blíží. Oba výběry na sebe narazily již v minulé kvalifikaci, aby Palestina "doma" uhrála bezbrankovou remízu poté, co dříve neukormidlovala naopak divokou přestřelku v Saúdské Arábii (2:3, když nejprve Palestina vyrovnávala v nastavení zápasu na 2:2 a pak ještě stihla jednou inkasovat).

Konspirační teorie: Je záhodno jednou provždy vyhnat Jemen z katarského vyhnanství.

Z geopolitického hlediska je aktuálně Katar učiněným ošklivým káčátkem celého Blízkého východu, což si uvědomuje i AFC, a tak zinscenovala spárování Saúdské Arábie — prominentního oponenta katarského režimu — zrovna s Jemenem, který v Kataru tradičně hraje své domácí zápasy, protože se na jeho území stále válčí. Takhle Jemen nejspíš bude muset do jinačího azylu, a tak se účinkování Kataru v celém kvalifikačním cyklu, kde má co dělat jenom tak napůl, omezí na absolutní minimum, respektive nutné zlo.

Anebo se nakonec všechny zápasy mezi třemi blízkovýchodními rivaly zruší, s čímž už ostatně také máme svou praxi. Loni v prosinci se měl konat přátelský zápas mezi Jemenem a Palestinou, který byl ovšem zrušený v důsledku toho, že Saúdská Arábie znemožnila národnímu týmu Jemenu návrat do jeho tehdejší základny v katarském Dauhá (kde odehrál všechny kvalifikační zápasy od začátku kalendářního roku 2015) poté, co spolu Saúdové a Jemenci sehráli jiný přátelák zhruba o měsíc dříve. Je libo šťavnaté déjà vu?

---

Bangladéš (183.)
Omán (86.)
Indie (101.)
Afghánistán (149.)
Katar (55.)


Hlavní otázka: Jak k celé kvalifikaci přistoupí Katařané?

Když byl z prvního koše vytažen míček s nápisem "Katar", udělal se jeden dopředu avizovaný kotrmelec: Bangladéš se z organizačních důvodů přesunul na první místo, aby ho na tom pátém nahradil pořadatel příštího mistrovství světa, který má samozřejmě svou účast zajištěnou, ale stále musí bojovat o místenku na nadcházejícím Asijském poháru. Příčinou však není ono hostitelství MS; Katar šel na páté místo proto, že se za rok účastní Copy Amériky a v případě setrvání na prvním místě by registroval nepříjemnou kolizi.

Co se Kataru týče, my ještě v tuhle chvíli nevíme, zdali se případně zúčastní i pokročilé fáze kvalifikace na styl Francie před Eurem 2016 (kdy se pořadatel jakoby nasadil do skupiny I a následně sehrál nepočítané duely se všemi pěti účastníky). Upřesňovat takové drobnosti s předstihem, to není úplně styl AFC; oni to radši vykoumají za chodu. Tak jako tak každopádně Katar v téhle skupině rozhodně uhraje jednu z prvních dvou příček, která mu zajišťuje postup na Asijský pohár, a v takovém případě se jedině nabízí nechat hrát obvyklé náhradníky.

Pokud letošní zkušenost na Copě Américe trenérovi Félixovi Sánchezovi něco ukázala, byla to potřeba větší šířky kádru. Katar má sehranou kostru, která dovedně zvládá přepínat mezi odlišnými herními styly, ale krom zhruba dvou často střídajících borců už nikdo prověřený na lavičce nesedává. Proto také Sánchez v Brazílii tradičně ke střídáním ani nesahal. Právě tohle bude skvělá příležitost k otestování neokoukaných tváří a vytvoření větší (zdravé) konkurence v kádru asijských šampionů. A i pokud se ony neokoukané tváře neukážou v dobrém světle, rázem tu máme potenciál na pár překvapivých výsledků a posunů tabulkou.

Nejočekávanější duel: Indie — Bangladéš

Tahle skupina je zajímavými duely přímo nabitá. Indie sehraje s Afghánistánem reprízu napínavého finále předposledního Jihoasijského mistrovství (2015; Indie brala zlato až po prodloužení a vracela tak Afghánistánu finálovou porážku z roku 2013). S Katarem potom Indii pojí ta zajímavá nefotbalová skutečnost, že si ji pro letošek Qatar Museums vyvolilo za svého oficiálního partnera pro svůj tradiční festival Rok kultury.

Střetnutí Indie s Bangladéšem však přeci jen budou těmi asi nejsledovanějšími a potenciálně nejvypjatějšími ze všech. Jedná se koneckonců o dva sousední státy, které teprve před čtyřmi lety zdá se definitivně dořešily otázku nejasných státních hranic, přestože sdílí mnohé kulturní znaky. Region Západního Bengálska, jehož centrem je 4,5milionová Kalkata, mluví stejným jazykem jako vlastně celý Bangladéš a v klubu Atlético de Kolkata z indické Superligy navíc aktuálně hraje devět členů širšího kádru indické reprezentace včetně hvězdného zadáka Pritama Kotala, jenž se v Západním Bengálsku i narodil.

Konspirační teorie: Hlavně si s Katarem nedělat žádné problémy navíc.

Katar mohl být čistě teoreticky nalosován k devíti dalším blízkovýchodním státům, když jeden koš sdílel pouze s Íránem, SAE a Saúdskou Arábií. Jenom dva z oněch devíti států jsou vůči katarské krizi od počátku neutrální; Kuvajt a Omán. Druhý jmenovaný výběr byl také včera ke Kataru nalosován do skupiny. Náhoda?

Je to dost možné, a nebylo by to ani tak divné, ale tady nám jde o konspirační teorie, a tahle je jednou z nejšťavnatějších. Diplomatická krize se přece jen do konce roku téměř jistě pod koberec nezamete. V lednu byla během Asijského poháru ve Spojených arabských emirátech plně při síle, když Kataru během jeho zlatého tažení nesměl nikdo ani fandit, natož aby se na stadionech vyskytovali přímo sami Katařané.

Letos v červnu krize oslavila druhé výročí a problematická podpora Hamasu či Muslimského bratrstva ze strany Kataru dál přetrvává. V rámci tohoto kvalifikačního cyklu se tedy máme na co těšit. Anebo vlastně ne. Omán se totiž mezitím vynořil jako strategický hráč v regionu, když vztahy s Katarem na základě své dlouhodobé politiky přísné neutrality nikdy nepřerušil a během ekonomické blokády mu i finančně pomáhal. Zkraje celé krize roku 2017 Muscat vystupoval též v roli mediátora jako ostatně mnohdy předtím.

---

Japonsko (28.)
Kyrgyzstán (95.)
Tádžikistán (120.)
Myanmar (138.)
Mongolsko (187.)


Hlavní otázka: Mohou se Myanmar či Tádžikistán stát "Libanonem" tohoto cyklu?

Nehledejte v této paralele žádný hlubší smysl. "Další Libanon" v tomto případě znamená jednoduše tým, který vytěží nečekaně mnoho z nastalé situace ve slabé skupině. Jistě, v libanonském případě bylo minule vše posichrováno diskvalifikací Kuvajtu, který do té doby spolu s Jižní Koreou skupině jasně dominoval, ale pointa zůstává — protože tahle skupina svůj "one-two punch" úplně nemá. Je to Japonsko a dál relativně vyrovnané pole plus zřejmě jasně nejhorší Mongolsko. Libanon byl minule nejhorším z druhých týmů, tudíž si místenku na Asijském poháru stejně musel vybojovat v nadstavbě, ale tam už díky setrvačnosti kraloval.

Tady se může klidně opakovat totožná situace, a pokud si Libanon před necelými dvěma lety vybojoval svou první účast na Asijském poháru (když nepočítáme jeden Pohár, který hostil, a tudíž si technicky nic nevybojoval), v téhle skupině máme jednoho solidního kandidáta na následování takového příkladu. Je jím Tádžikistán, který se zítra utká ve finále Interkontinentálního poháru 2019 (poměrně prestižního miniturnaje s celkem solidním startovním roštem v Sýrii, Severní Koreji a domácí Indii), a to i přesto, že na turnaj přivezl neobyčejně mladý kádr. Nároďák těží z dobrých výkonů Istiklolu na mezinárodní klubové scéně a jeho stoupající hvězdy jako 18letý Samijev či 23letý Tursunov se zdají být připraveny na další krok.

Nejočekávanější duel: Kyrgyzstán — Tádžikistán

Postsovětské derby -stánů, jak jinak. Kyrgyzstán má za sebou úspěšnou premiéru na Asijském poháru, kdy to za užití (na asijské poměry stále) neortodoxní formace s pěti obránci a zejména skrze kvalitní plnění obranných povinností dopracoval až do osmifinále. Trenér Krestinin je v čele národního týmu už půl dekády, a nikam se neporoučí, v čemž spočívá obrovská výhoda Kyrgyzů také s ohledem na tento cyklus.

Tádžikistán se potom bude chtít v první řadě revanšovat a ukázat progres, jehož náznaky by tu už byly (viz výše). Minulý kvalifikační cyklus též svedl Kyrgyzstán s Tádžikistánem dohromady, a ačkoliv favorit doma s regionálními rivaly jenom remizoval 2:2, venku vyhrál 1:0 a skončil před Tádžiky s náskokem propastných devíti bodů a 13gólovým rozdílem ve skóre, které Perským lvům notně pošramotil debakl s Austrálií (0:7).

Tádžikistán přitom býval na přelomu milénia tím lepším z těchto dvou -stánů, a teď je vskutku ten nejvyšší čas se na severní sousedy s menší populací (zhruba devět milionů proti šesti) opět začít reálně dotahovat.

Konspirační teorie: Japonsko to vždy musí mít co možná nejjednodušší.

V nedávných dějinách kvalifikačních válčení asi nenajdete tradiční velmoc s bohatší historií skupin na styl procházek růžovým sadem jako právě Japonsko. Naposledy se s Japonskem jakž takž mohla měřit akorát Sýrie, a to se ještě Samurai Blue natruc rozhodli neztratit s ní, nýbrž se současným obyvatelem pátého koše, Singapurem. (Na tehdejší heroický výkon brankáře Izwana Mahbuda dodnes s láskou vzpomínám.)

Ale není to pouze kvalifikace na ten nejčerstvější mundial. Japonsko benefitovalo z patrně nejslabšího zbylého osazenstva skupiny také s ohledem na MS 2006 (Omán, Indie, Singapure => stoprocentní bilance) či 1998 (Omán, Macau, Nepál => nějakou záhadou jedna ztráta, ale stále bez porážky). Na světové šampionáty 2010 a 2014 se sice Japonci v porovnání s ostatními ročníky nadřeli daleko více, ale to by konspirační teoretiky nemělo rozhodit. AFC prostě Nippon miluje. Tak, a je to. Nezbývá než se s tím smířit.

---

Spojené arabské emiráty (67.)
Vietnam (96.)
Thajsko (116.)
Malajsie (159.)
Indonésie (160.)


Hlavní otázka: Zvládnou SAE uhájit pozici toho papírově nejsilnějšího?

Od posledního losu si SAE ještě polepšily o několik příček na žebříčku FIFA (z 80. pozice na 67.), a od konce druhého kola kvalifikace dokráčely do finále Poháru Perského zálivu (2017) i semifinále Asijského poháru (2019). A přece se nelze ubránit dojmu, že jaksi přešlapují na místě a sečteno podtrženo jednoduše nenaplňují velký potenciál, neřkuli přímo zklamávají, spíše než cokoliv jiného. To by vám řekli sami obvyatelé Spojených arabských emirátů, jejich fanoušci a nejspíš i nezávislí diváci. Na utahaný projev SAE se přece v lednu takřka nedalo dívat a ono semifinále Asijského poháru bylo spíše obyčejnou haluzí.

Nyní nicméně začíná nová éra. Starý pragmatik Bert van Marwijk již z dlouhého zimního spánku dokázal probrat Saúdskou Arábii, tak proč by to nedokázal i se SAE, jež také oplývají talentem, který je pouze nutno začít ideálním způsobem těžit a přetavovat ve velké výsledky. Jenže to půjde těžko, pokud zázračný Omar "Amoory" Abdulrahman dál bude nepřetržitě marodit (loni v říjnu si vážně poranil koleno a s následky se potýká ještě dnes) a útočník Ali Mabkhout se bude omlouvat z přípravných kempů ze "zvláštních důvodů".

Reprezentanti z Emirátů se pod Van Marwijkovým dohledem poprvé schází právě v těchto dnech a Mabkhout s Abdulrahmanem chybí, což není dobré znamení. Amooryho v reprezentačním dresu si dnes už málokdo spolehlivě vybaví; taková je to doba od jeho posledního plnohodnotného startu. Kdepak, SAE opět nebudí ani zdaleka takový respekt, jaký by dle papírových předpokladů budit mělo. A vyhlídky okružních cest o více než 10 tisících kilometrech tam a zpátky pro veškeré kvalifikační duely nepomáhají.

Nejočekávanější duel: Vietnam — Thajsko

Oh, jak po sobě tihle dva odvěcí rivalové prahnou! Od vzájemného souboje ve finále Suzuki Cupu 2008 (také AFF Championship) o krále jihovýchodní Asie se jejich cesty na regionálním svátku záhadně nekříží. Na posledních třech ročnících výběry Vietnamu a Thajsko nikdy nechyběly v semifinále, a přece na sebe nenarazily. Nacházely se vždy na opačných stranách pavouka, a do finále to pokaždé dotáhl jen jeden z nich (loni Vietnam, dříve dvakrát Thajsko). Oba národy po těchto vypjatých soubojích zkrátka žízní.

Když Fox Sport Asia roku 2016 jmenoval pět největších fotbalových rivalit na kontinentě, zápolení Vietnamu s Thajskem nescházela, přestože se odehrávají teprve od roku 1995, a přestože má Thajsko ve vzájemných duelech jasně navrch (po letošním klání v King’s Cupu, které vyhrál Vietnam, je to stále 13:3).

To je tedy jedna, čistě fotbalová strana mince. Z té druhé strany potom nelze nezmínit také staré šrámy ze studené války, kdy Vietnam a Thajsko stály na opačných stranách barikády a vyměnily si hned několik úderů takříkajíc pod pás. Vietnamci těžko někdy zapomenou na působení tzv. Královniných kober, křídla thajské armády; thajská strana zase té vietnamské těžko odpustí zapojení do plánování thajské invaze kolem roku 1980. A tak dále; těch incidentů ze studené války tam je hned několik, a že jsou stále živé, o tom svědčí ve Vietnamu registrované případy pálení obrazů nedávno zesnulého thajského krále Ramy IX.

Konspirační teorie: Konečně dostat jihovýchod Asie na globální fotbalovou mapu.

Na svém vlastním dvorku jihovýchodoasijská kopaná utěšeně roste. Suzuki Cup 2016 byl nejsledovanější sportovní událostí roku ve dvou ze čtyř největších zemí regionu, v Indonésii a Thajsku, když si ho v daných zemích naladilo 35-40 milionů lidí. Akce se tak stala populárnější než mnohé globální akce včetně olympiády v Riu de Janeiro či fotbalového Eura. Minulý Suzuki Cup (2018) si poprvé mohli legálně naladit také diváci ve Spojených státech amerických skrze streamy Bleacher Reportu. Teď se nabízí řádná expanze.

Pokud se má jihovýchod Asie dočkat účastníka mistrovství světa ještě před nevyhnutelným rozšířením na 48 účastníků, čas skutečně dozrává. Thajsko sice na letošním Asijském poháru udělalo krok dozadu, ale nejkvalitnější soupiskou v regionu se pyšní pořád, stále se může měřit s těmi nejlepšími a v Akirovi Nišinovi teď našlo vhodnějšího kouče, než jakým kdy byl Milovan Rajevac, odvolaný hned zkraje Asijského poháru. Vietnamu dorůstá "zlatá generace" s mimořádnými úspěchy na mládežnických turnajích a několik kroků kupředu od nedávné katastrofy učinili také v Malajsii, kde se vzorně přeorientovali na skvělou mládež.

Jinými slovy tahle skupina obsahuje tři nejlepší týmy jednoho regionu. Ještě tu jsou sice Filipíny, ale k těm osobně i přes snazší skupinu A nechovám až takovou důvěru jako k Malajsii (což se může zdát vzhledem k nedávným výsledkům podivné, ale stačí si cokoliv nastudovat o malajském klubovém titánovi Johoru DT, a pochyby by měly být spolehlivě rozmetány).

Takhle... toto rozložení sil by teoreticky mohlo být také zrádnou dvojsečnou zbraní. Všechny jihovýchodoasijské síly se přece mohou navzájem rozrušit; zároveň ale máte velmi slušnou šanci na dva zástupce ve třetím, rozhodujícím kole kvalifikace, neboť SAE prostě nejsou žádným neporazitelným týmem ani v nejdivočejších snech. Minule se do třetího kola dostalo jen Thajsko; nikdo další se ani nepřiblížil.

Poznámka na okraj: pedant by namítl, že jihovýchod Asie už jednou na MS zastoupen byl, a tak se skutečně stalo roku 1938, jenže pro přehlížení tehdejší účasti dnešní Indonésie existuje hned několik pádných důvodů. Jednalo se zaprvé o předválečnou éru, zadruhé Indonésie tehdy ještě byla kolonií, konkrétně Nizozemskou východní Indií, a zatřetí v kvalifikaci měla hrát jen s Japonskem, které z ní nakonec vycouvalo, takže se NVI do Francie vydávala, aniž by 15/17 členů nominace vůbec koplo do balonu.

---

Jižní Korea (37.)
Libanon (86.)
Severní Korea (122.)
Turkmenistán (135.)
Srí Lanka (201.)


Hlavní otázka: Nakolik bude Jižní Korea dominovat a Srí Lanka kolabovat?

Od pohledu tahle skupina vypadá dosti jako ta minulá jihokorejská. Libanon zůstává, Severní Korea nahrazuje Kuvajt jako ten tradičně nepříjemný tým (přinejmenším) v prvotních fázích kvalifikací, Turkmenistán zřejmě bude druhým Myanmarem v tom smyslu, že se zařadí mezi dva outsidery skupiny, ale nebude zrovna inkasovat jeden debakl za druhým, no a Srí Lanka je takový o něco horší Laos zpřed čtyř let.

Jižní Korea minule skupinou protančila bez obdržené branky v osmi zápasech (byť reálně sehrála jen sedm, s Kuvajtem podruhé kvůli jeho diskvalifikaci hrát nemusela) a se skóre 27:0 (opět, reálně 24:0). Nyní by měla mít ještě větší ofenzivní sílu a lepšího trenéra, takže pokud k tomu Korejci přistoupí se vší vážností, mohou se teprve dít věci. Kwon Chang-hoon už na zranění větší smůlu mít nemůže, takže snad — a v plné síle se řadí k nejlepším ofenzivním záložníkům na kontinentě. Na jeho post přitom dorůstá jistý Lee Kang-in, vítěz Zlatého míče pro nejlepšího hráče nedávno skončeného mistrovství světa do 20 let. K tomu přidejte Lee Seung-wooa zleva, Lee Jae-sunga zprava, takovou drobnost jménem Son Heung-min... a vychází vám Jižní Korea v parádní kondici. Paulo Bento je sice konzervativní kouč, pod nímž zatím korejská ofenzíva spíš ošklivě drhne, ale takové problémy by se měly projevit nanejvýš ve třetím kole.

Speciálně Srí Lanka, dle žebříčku FIFA nejslabší účastník této fáze kvalifikace (a slabší než všichni členové konfederace vyjma Pákistánu, heh), se tedy má na co těšit. A její přítomnost neradno podceňovat ani s ohledem na další týmy. Skóre klidně může hrát velkou roli při rozhodování, kdo míří kam z druhého či třetího místa.

Nejočekávanější duel: Jižní Korea — KLDR Libanon — Turkmenistán

Já vím. Jasněže je to derby obou Korejí. Ale přece ho nebudu řešit ve dvou bodech.

Takže se pojďme raději zabývat zápasem dvou týmů, které se dosud utkaly jen a pouze v kvalifikaci na dávný Asijský pohár 1996. Jinak je absolutně nic nespojuje. To přece dává rozum, no ne?

Pro příklad mizivého souznění (ne)třeba chodit daleko: Turkmenistán je z více než 80 % tvořený pouští Karakum; naproti tomu Libanon proslul rozsáhlými lesy cedrů — majestátních, dlouhověkých stromů, o nichž se psalo ve Starém zákoně a povídalo až ve starověkém Římě či Athénách. Egypťané z cedru vyráběli sarkofágy pro své Faraony, v Jeruzalémě se hojně využíval pro stavbu Šalamounova chrámu, a Libanonu za jeho národní symbol vděčí i záviděníhodné fénické loďstvo či původní turecké železnice z dob Osmanské říše.

Možná není divu, že při takové poptávce cedry z Libanonu pomalu vymizely a nyní se koncentrují už jen na pár přísně střežených místech. A tak přeci jen pomocí gigantického oslího můstku přicházíme na jedno pojítko: mezitímco v Libanonu ubývá hlavního symbolu tamní flory, v Turkmenistánu každým rokem vzhledem k postupující dezertifikaci pozorují 30-50procentní propad biologické produktivity tamních ekosystémů.

Pořádně sice nevím, co to reálně znamená, ale optimisticky to věru nezní. Tak třeba aspoň zástupci obou zemí u příležitosti vzájemných fotbalových setkání vymyslí nějaké efektivní cesty, jak společně bojovat proti hojným lesním požárům nebo tak něco. (Nekoukejte na mě takhle, já se vážně snažil...)

Konspirační teorie: Budování korejského fotbalového bratrství ve jménu nobelovky.

Tohle zařídil sám šéf FIFA Gianni Infantino, na to vemte jed. Vždyť na té pravé mezinárodní scéně (tedy nepočítaje Východoasijské mistrovství, kde jinak jaksi není zbytí) se poslední korejské derby odehrálo v dubnu 2009 a ze současných kádrů obou reprezentací ho pamatuje akorát severokorejský brankář Ri Myong-guk. Za Jižní Koreu tehdy ještě chytal legendární Lee Won-jae a před ním se stavěl i takový Park Ji-sung. Ki Sung-yuengovi bylo čerstvě 20. Předtím to byly jen tři duely ve třech různých kvalifikačních cyklech napříč devadesátými a osmdesátými lety. To je prostě neakceptovatelné; takhle přece rivalita nevypadá.

A neakceptovatelné je to zvlášť tehdy, když by FIFA jedině uvítala oběma Korejemi pořádané mistrovství světa žen 2023, které by Giannimu Infantinovi patrně vyneslo rovnou Nobelovu cenu míru. Pokud tedy obě korejské strany dříve nesvede dohromady Donald Trump, samozřejmě. Potom je nobelovka natuty jeho. Anebo Jaredova.

O tom, že by se Korejská republika složila s Korejskou lidově demokratickou republikou na jeden velký fotbalový svátek, se prozatím jenom nadšeně mluví, respektive se jedná o FIFA posvěcený návrh jihokorejské strany, jenž dosud čeká na severní odezvu. Dva vzájemné kvalifikační duely teď přinejmenším svedou všechny povolané osoby na jedno místo, na jeden stadion, do jedné potenciální jednací síně. Ha!