Rakouský Wunderteam

Říkalo se mu "Wunderteam" - "Zázračný tým". V meziválečném období byste asi nenašli slavnější reprezentační celek, ač např. takoví Italové dvakrát triumfovali na MS. Rakušané drtili způsobem do té doby nevídaným kdekoho a pobláznili celou Evropu. Mužstvo vedené Hugem Meislem se stalo živou legendou již v době, kdy dominovalo na evropských kolbištích. Nebylo by tedy od věci si jeho zašlou slávu připomenout...

Poválečné Rakousko

Na začátek si dovolím kratičký historický exkurs, důležitý pro přiblížení toho, co vítězné tažení rakouských hráčů pro jejich spoluobčany v dané době znamenalo. Tak trochu mi to připomíná situaci v 70. a 80. letech v Československu, kdy se našinci identifikovali s hokejisty, jimž se tu a tam podařilo porazit na MS nenáviděné Rusáky, tj. Sověty.

"Velká" válka skončila kapitulací Ústředních mocností. Rakousko-Uhersko bylo rozbito a kdysi obrovská a pyšná říše byla sražena na kolena, kde do ní kolemjdoucí s chutí kopali. Ruku v ruce s notně osekanými hranicemi přišly drastické reparace, a přestože se ekonomická situace země nezmítala na tak katastrofální úrovni jako v sousedním Německu, kde kurs k dolaru činil 4 biliony marek, chleba stál 260 miliard a poštovní známky se časem přestaly tisknout, ježto jejich hodnota se den co den navyšovala, byla životní úroveň Rakušanů více než prachbídná. Hladověli, trápili se, navíc se cítili opravdu poníženi a neúměrně moc potrestáni. Jakkoli to zní jako klišé, fotbal byl jednou z mála radostí, která jim zůstala.

Jedním z řady postihů bylo vyloučení Rakouska z mezinárodních sportovních akcí. Fotbalové federace odmítaly s Rakouskem sehrát přátelské utkání, a když na to nějaká (zejména z řad neutrálních zemí) dostala přece jen zálusk, navrhly Francie s Anglií dokonce jejich vyloučení. V r. 1920 byl Hugo Meisl málem vyveden z olympijského stadionu v Antverpách kvůli svému rakouskému původu a o čtyři roky později pořadatelé pařížské olympiády varovali Němce, že jim v případě jejich účasti nemohou garantovat bezpečnost. Rakousko tehdy solidárně odvolalo svou účast. Třebaže byl bojkot později odvolán, první zemí z řad vítězných mocností, která se uvolila sehrát s Rakouskem mezistátní zápas, byla až v r. 1923 Itálie. Francie tak učinila až dva roky poté.

Zrození Wunderteamu

Fotbal v Rakousku zatím táhl, stával se láskou desetitisíců, hráči jako Uridil, Gschweidl, Blum, Horvath či Wessely byli miláčky národa, Austria, Rapid či Vienna patřily k tehdejší nejužší evropské klubové špičce a národní mančaft plnil podobnou roli na reprezentační úrovni.

Jedinečnou zásluhu na tom měl již zmiňovaný Hugo Meisl, původem Čech, jedna nejvýznamnějších postav historie míče kopaného. Byl to on, kdo vydupal ze země Středoevropský pohár, tj. první evropskou pohárovou soutěž, který se těšil popularitě srovnatelné s tou, jaké se těší jeho dnešní nevlastní potomek Liga mistrů. To Meisl byl otcem myšlenky mistrovství světa. Bez jeho úsilí by se světový šampionát začal konat mnohem později. V neposlední řadě se zasloužil o zřízení profesionální ligové soutěže v Rakousku, první na kontinentu, v době, kdy FIFA úzkostlivě lpěla na amatérismu. A tento muž, řečeno s Pavlem Čapkem, vytáhl ze své torny maršálskou hůl, aby své voje dovedl k nehynoucí slávě.

V rakouském týmu byla obrovská síla, přesto však jistou dobu patřil ke špičce s několika víceméně srovnatelnými celky - Itálií, Německem, Maďarskem či Československem. Vítězství se ve vzájemných duelech přelívala tu na jednu, tu na druhou stranu, až přiletěla první vlaštovka v podobě domácí bezbrankové remízy s Anglií v r. 1930. Ta byla tehdy se Skotskem považována bez debat za nejlepší a neporazitelnou, a ačkoli už tehdy platila dodnes omílaná pravda, že když vyjede z Ostrovů ven, je poloviční, byla tato plichta velkolepým úspěchem. Lví podíl na výsledku měl brankář Hiden, chytající tak, že si jej Angličané chtěli rovnou odvést s sebou domů. Poté však přišly nějaké prohry, remízy, takže se na nedávný sukces pozapomnělo. Až přišel 16. květen 1931, datum, s nímž je spjat zrod Zázračného týmu.

Do Vídně přijeli Skotové. Sice ve slátané sestavě, přesto však byl podle všeobecného mínění mezi nimi a domácími pořád rozdíl jedné dvou tříd. Na Hohe Warte tehdy přišlo "jen" asi 40 000 lidí. Většina fotbalového národa v obavě před kolosální ostudou zůstala doma, neboť nechtěla v době hospodářské krize utrácet za to, aby byla svědky národní ostudy. Ti, co těch pár šilinků nelitovali, pak beztak některé okamžiky z tohoto utkání měli před očima ještě na smrtelné posteli.

Domácí smetli Skoty výsledkem 5:0 a jedna z největších senzací meziválečného sportu byla na světě. Kupodivu to však nebyl výsledek, který byl až tak podstatný, jako spíše způsob, jakým Rakušané se Skoty zacvičili. Ještě dlouho poté básnili očití svědci o tom, co měli možnost 90 minut pozorovat. Báječné kombinace na jeden dotek v maximální rychlosti, bravurní technické kousky, perfektní vykrývání prostoru, poctivá práce dozadu, lidé doslova žasli, jak se před jejich zraky pozvolna bortí jeden velký mýtus jménem Skotsko.

Kdo se z rakouských skeptiků obával, že šlo jen o další ojedinělý výkřik do tmy, již brzy sklapl. Přišlo vítězství 6:0 v Berlíně nad domácími Němci, a když si to chtěl "Velký bratr" se svým po desetiletí přehlíženým sousedem vyřídit ve vídeňské odvetě, odjížděl se sklopenýma ušima a s dalším debaklem 5:0 zpět nach Hause. To už fotbalová Evropa zbystřila, protože bylo patrné, že se na krásném modrém Dunaji něco děje. Zvláště když se rozšířila zpráva, že Rakousko zdecimovalo v Basileji domácí Švýcarsko 8:1. Narodil se Wunderteam, jak svého soupeře pojmenovaly po berlínském výprasku jedny německé noviny, Zázračný tým. Odteď jej tak budou titulovat novináři na celém Starém kontinentu.

Zázračný tým

V jeho bráně stál Rudi Hiden, který měl jen jediný brankářský handicap, a sice ten, že chytal v Pláničkově a Zamorově éře. Nemohl se tak nikdy stát tím nejlepším. Byl ovšem tak výjimečný, že jej tehdy navzdory oné potupné porážce 0:6 odnesli berlínští diváci, nadšeni z jeho skvělého výkonu, ze hřiště na ramenou.

V obranné dvojici se střídalo více hráčů, vyzdvihl bych Bluma, jehož Pepi Bican považoval za nejlepšího rakouského beka všech dob. Tvrdý, takticky mimořádně vyspělý, s jedinečnou poziční hrou. Dále Rainera, nesmírně rychlého Schramseise, jenž uměl stovku za 11 vteřin, nebo Karla Sestu alias Karla Šestáka, původně vzpěrače. Tento zadák českého původu se vyznačoval řízností a bojovností, slavnou se stala historka, kdy se mu zdálo, že protihráč po nějakém jeho zákroku simuluje. Drapnul ho se slovy "Vstávej, měkkotino!" za flígr a trenky a vlastnoručně ho za pobaveného ryku publika postavil. Ještě větší haló však v ochozech nastalo, když mu přitom ruply trenky...

Mezi záložníky nejvíce vynikali báječný Smistik, neúnavní dříči Gall, Mock a hlavně opora Austrie Nausch, tvořivý halv schopný zahrát kdekoli, kapitán mužstva a osobnost prvořadého významu. Útočnou vozbu pak představovali zejména rychlé křídlo s milimetrovou přihrávkou Zischek, tvrdý a technicky skvěle vybavený, dále pak gólový Schall, Vogel a hlavně dva centrforwardi na pokraji geniality - Gschweidl, v tuzemských luzích a hájích asi dosti neznámý, ve své době ovšem hvězda světového kalibru, a největší z největších, Matthias "Muci" Sindelar. Oba o parník překonávali už tak velmi vysoký průměr technických dovedností své doby a navzdory názoru celého národa, že ti dva nemohou hrát vedle sebe, posunul Meisl sveřepě staršího z dvojice Gschweidla na spojku a ve středu útoku ponechal Sindelara či chcete-li Šindeláře. A nebylo takřka obrany, která by tomuto útoku odolala...

O Sindelarovi, tomto borci českého původu, je zde velice solidní článek, tak jen krátce: přezdívalo se mu "der Papierman" - "Papírový muž", jednak proto, že působil poněkud vyzáble, jednak proto, že dokázal s balónem projít tam, kde to nedokázal nikdo jiný. Byl považován za nejlepšího světového fotbalistu meziválečného období. Šlo o hráče zcela výjimečných kvalit, pod jehož úroveň prý bylo vstřelit gól, aniž by tak učinil nějakým technickým kouskem. "Pamětníci vyprávějí ještě dnes se zářícíma očima, jak s neskutečnou elegancí prokličkoval obrannou řadou, mátl protivníka i diváky nenapodobitelným bohatstvím nápadů," stojí v jedné knize. Za všechny jeho góly zmíním jeden, který snad trochu přiblíží, o kom se tady bavíme: Bylo to v zápase s Itálií. Gschweidl prodloužil hlavu centr ze strany, Sindelar si naběhl na letící míč, hlavou si přehodil obránce Allemandiho a pak opět hlavou brankáře Sclaviho, aby donesl míč na prsou do brány...

Tato parta nehorázným způsobem válcovala své soupeře, a přestože se některému z nich podařilo s vypětím všech sil uhájit remízu (jako např. ČSR v r. 1932), na hřišti to namnoze vypadalo, že si pohrává kočka s myší. Rakušané dominovali prakticky pokaždé, a to díky úžasné variabilitě své hry, sérii krátkých narážeček střídaných dlouhými pasy, neustálému pohybu a napadání, což bylo v dané době unikum. Meisl změnil zkostnatělý systém 2-3-5 stažením jednoho z útočníků poněkud dozadu, díky čemuž měla záloha posílená o jednoho chlapa oproti té soupeřově navrch. Naordinoval svým svěřencům celoplošný běhavý fotbal, založený na technice a herní inteligenci. A jelikož šlo o fotbalisty vskutku mimořádných kvalit a dokázali si vyhovět i na hřišti, byli neporazitelní.

Diváci v ochozech stadionů po celé Evropě žasli nad tím, jak taky lze hrát fotbal. Pro Rakušany znamenalo vítězné tažení Wunderteamu návrat ztracené hrdosti. Nehledejte v tom žádnou patetickou frázi, Wunderteamem žil celý Östrerreich, jenž díky svým hochům mohl nabýt pocitu, že se konečně postavil na kolena. Hráči Zázračného týmu se stali modlami a jejich jména se učili skloňovat i ti, co se jinak o sport nezajímali. Fotbal byl v těch letech prvním tématem, o němž se bavili při setkání dělňasi i továrníci. Úspěchy Wunderteamu se řešily po všech vídeňských, lineckých či salcburských kavárničkách a hospůdkách, žila jimi smetánka, operní i herecké hvězdy, obyčejní lidé, inteligence, mladí i staří, víceméně celé Rakousko se ztotožnilo se Zázračným týmem. Skladatel A. Kreuzberger složil na text H. Weidta skladbu Pochod Zázračného týmu. Ke ztotožnění se s hráči, o nichž se rakouská fanouškovská obec vyjadřovala jako o "našich", přispěl i fakt, že zůstávali jedněmi z nich. Na rozdíl od současných hvězd nežili ve výstavných rezidencích a nedrželi si fanoušky, pro které, jak se s oblibou dušují, ten fotbal přece hrají, od těla. Ač to byli profíci, běžně chodili do rachoty, Smistik byl třeba pekař, Sindelar zase zámečník, Platzer kabaretní herec a zpěvák. Bydleli v obyčejných pavlačových bytech vedle ostatních, po večerech sedali v normálních barech či putykách na pivu, prostě věci, které dnes znějí jako jedna z pohádek Tisíce a jedné noci. A přestože zuřila hospodářská krize a každý žil svůj vlastní život, lidé v Rakousku se identifikovali doopravdy s těmi, kteří jim po letech dokázali svými výkony na zeleném pažitu vrátit něco, v co už ani nedoufali, že někdy zakusí - navrácenou čest národa.

Zápas století

Řádění Wunderteamu nemohlo uniknout ani anglickým fanouškům a svazovým funkcionářům. Jedinci, kteří z Ostrovů zajeli kupř. do Vídně, aby byli svědky toho, jak Wunderteam ničil své soupeře, pěli na jeho hru ódy. Zejména poté, co parta kolem fenomenálního Sindelara zmasakrovala v r. 1932 extrémně silné Maďary poměrem 8:2. Zástupci hrdého Albionu se tedy blahosklonně rozhodli ten zázrak pozvat do Londýna, aby se předvedl, co vlastně dovede. Nešlo přitom jen o jakýsi obyčejný přátelský zápas. Anglie tehdy ohrnovala nos nad vším kontinentálním, nedávno zničila silné Španělsko vítězstvím 7:1, a to ještě naprostému pogromu zabránil několika výtečnými zákroky Zamora. Šlo bez jakéhokoli patosu o čest kontinentálního fotbalu, šlo o to, zda se bude Anglie napříště s kontinentálními týmy vůbec zahazovat. Jakkoli to zní divně, vnímání ostrovní fotbalové veřejnosti, odborné i laické, bylo tehdy vskutku nastaveno takto. Měli sebe, byli nejlepší a nikoho nepotřebovali, aby si to museli dokazovat.

Proto ke Stamford Bridge směřovaly zraky celé fotbalové Evropy. Řada zemí tam vyslala své rozhlasové reportéry, což bylo v té době něco zcela nevídaného, aby na přátelský zápas cizích zemí jezdili zahraniční reportéři. V Rakousku se ten den dokonce pracovalo kratší dobu, aby toto utkání mohli sledovat všichni. Kdo měl rádio, seděl se sousedy vylepený u něj, další měli uši na šťopkách v hospodách, ostatní stáli shromážděni pod tlampači na náměstích. Bylo 7. 12. 1932.

Nebýt Hidena, bylo to po první půlce mnohem více než 2:0 pro domácí. Rakušané nastoupili jaksepatří ztrémovaní, nedokázali si pořádně přihrát, Angličané je přehrávali, jak se jim zlíbilo. Diváci o přestávce řešili jen otázku skóre a nahlas se smáli tomu rakouskému zázraku. O přestávce však udělal Meisl v kabině takovou bouřku, že by se za ni nemusel stydět ani Vlasta Petržela. A poté začala druhá půle...

To, co v ní od prvních minut předváděli jeho svěřenci zkoprněným Angličanům, bralo všem přítomným dech. Více než 60 000 diváků v hledišti myslelo, že sní. Ještě před pár minutami rakouský tým s opovržením odepisovali, nyní na vlastní oči sledovali, kterak nemilosrdně válcuje jedenáct nebožáků na hřišti, jejich národní pýchu. A uvěřili, že tento tým je vskutku zázračný.

Už v 51. minutě Zischek snížil a vyrovnání viselo na vlásku, ale pořád ne a ne to tam spadnout. Rakušané hráli přímo skvostně, roztočili svůj pověstný kolotoč přihrávek doplněný neustálým pohybem a nabízením se, takže Angličané nevěděli, kam dřív skočit. Rakušané byli jasně lepší, zmáčkli velkého favorita tak, že ten se dostal za půlku jen ojediněle, pohříchu však v 77. minutě svůj náskok navýšil po tečované střele z přímého kopu. Tři minuty nato Sindelar snížil na rozdíl jedné branky poté, co obešel pět hráčů a položil si na zem i brankáře. Lidé v hledišti jen vydechli úžasem. Chvíle nepozornosti však Rakušany stála o dvě minuty později znovu dvougólové manko, ale už o minutu později Schall po Vogelově přihrávce jak cumel opět snížil na rozdíl jediného gólu. Poslední minuty rakouský sentinel zatlačil Angličany do vápna definitivně, ti se bránili už jen pomocí zoufalých odkopů, ale nakonec vedení 4:3 šťastně uhájili.

Těsná prohra byla pro Wunderteam paradoxně velkou výhrou. Dojem, který učinil na všechny přítomně, byl ohromující. Šokovaní ostrovní experti ve svých hodnoceních deklarovali, že nebýt počáteční nervozity soupeře, musela by Anglie prohrát nejméně o dva o tři góly. Nadmíru sebevědomí a do sebe zahledění Angličané museli před zázrakem od Dunaje smeknout. O tom, jak velký ten dojem musel být, svědčí vzpomínka Meislova bratra Williho, jenž si po mnoha letech od památného zápasu vyzvedával právě na Stamford Bridge objednanou vstupenku na své jméno. Aby se postaršímu muži za přepážkou lépe hledala, jal se své jméno hláskovat. "To nemusíte," zarazil ho prý dotyčný chlapík, "toto jméno nezapomenu, dokud budu živ."

Rakouští fanoušci hodnotili slavnou prohru podobně a těšili se, až své miláčky přivítají. Museli si ovšem počkat, cestou domů se unavený mančaft zastavil v Bruselu, aby vyřídil Belgičany 6:1. Při jízdě domů vlakem však už od hranic pozorovali hráči Wunderteamu desetitisíce a statisíce lidí lemující koleje a radostně jim mávající. Další nadšené desetitisíce čekaly na nádraží. "Byli jsme na ledaccos zvyklí, ale něco takového jsme nikdy neviděli," vzpomínal po letech Sesta. "Myslím, že toho dne nikdo ve Vídni nepracoval. Všichni nám chtěli stisknout ruku. Nadšení nemělo hranic, bylo tak bouřlivé, že byla rozbita okna našeho autobusu." Hráče musela ochránit policie, protože fanoušci z nich chtěli v návalu euforie strhat obleky. Tým dosáhl svého vrcholu. Výš už to nešlo, odteď mohl jít už jen dolů...

Konec slavné éry

Nebyl to v žádném případě nějaký strmý sešup, zkraje roku přišla čtyřgólová výhra ve Francii, nicméně v dalším zápase zatnuli Rakušanům tipec Čechoslováci, kteří ve Vídni dokázali nepřemožitelný Wunderteam jako první - nepočítáme-li Anglii - po třech letech přemoci. Bilance těch tří let je 17 zápasů, 15 výher, dvě remízy, skóre 65:19. Po prohře 1:2 se psalo o konci Zázračného týmu, avšak tak horké to zase nebylo. Rok 1933 byl ve znamení remíz, z nichž ta nejslavnější byla ve Skotsku, kde už hráli mladší borci jako třeba Platzer, Bimbo Binder či jakýsi Bican. Herní dominance už nebyla taková, přesto však rakouská jedenáctka neprohrávala. Rok 1934 začal výhrou 2:4 v Itálii, kde oba góly daroval domácím rozhodčí, jenž navíc neuznal hostům Bicanův gól na 0:5. Přišly výhry 3:2 se Švýcary, 5:2 s Maďary a kvalifikační poprava Bulharů poměrem 6:1.

Na italské MS jelo Rakousko pochopitelně v roli favorita, nicméně Meisl sám cítil, že to není ono. Navíc chyběl Nausch, jemuž jeden z Bulharů zlomil nohu. Byla to citelná ztráta, pro Meisla byl nejdůležitějším stavebním kamenem stavby jménem Wunderteam. Sindelar byl z formy, přesto si nedovolil ho nepostavit. Francii zdolali naši Rakušané až po prodloužení, následoval zápas s Maďary, který Sindelar a spol. vyhráli 2:1, a poté semifinále se Squadrou azzuri. A to byla pro Rakousko konečná. V nehezkém zápase plném tvrdosti a záludností vyhráli Italové hubeným výsledkem 1:0 poté, co gól padl ne úplně tradičním způsobem - hráči v modrém dostrkali za čáru brankáře Platzera i s míčem v náruči. Nám dobře známý sudí Eklind gól uznal. Ještě po letech cítili Rakušané hořkou pachuť ze stylu, jakým tento Švéd rozhodoval. Údajně jednou dokonce odhlavičkoval balón od italské branky, nicméně novináři ostatních států psali o zaslouženém vítězství Italů. Že stížnosti Rakušanů nebyly neodůvodněné, svědčí finále, v němž zařízl jako podsvinče pro změnu naše "Zlaté hochy". Ale to je na jiné povídání. Zápas o 3. flek s Němci Rakušané nezvládli - mimochodem bez pokopaného a hlavně znechuceného Sindelara - a po porážce 2:3 odjížděli zklamaně domů.

Dá se říct, že až toto byl definitivní konec Wunderteamu. Postupně do něj byli zabudováváni noví hráči, a třebaže patřilo Rakousko nadále k užší světové špičce, někdejší neotřesitelná dominance byla tatam. Dvě symbolické rány do vazu zasadila Wunderteamu dvě úmrtí největších osobností slavného týmu. V r. 1937 zemřel v 55 letech Hugo Meisl. V jednu chvíli se bavil se svým svěřencem, v druhé už nebyl. Ještě větší šok přišel na začátku roku 1939, kdy byl nalezen ve svém bytě mrtev Matthias "Muci" Sindelar se svou milenkou přiotráven svítiplynem. Spekulovalo se i o vraždě. Nicméně brzy vypukla válka a fotbal šel stranou.

Po ní to krátce vypadalo, že by mohl rakouský fotbal zaujímat podobné pozice jako v meziválečném období. Na MS 1954 vybojovala parta kolem Ocwirka či Stojaspala bronz, ale to bylo na dlouhá léta vše. Až po čtvrtstoletí udělala jakous takous díru do světa generace Krankla, Prohasky či Pezzeye. I později měli naši jižní sousedé pár slušných hráčů (Polster, Herzog, Zsak), ale patřili spíše k evropskému průměru.

Až letos to vypadá, že by mohli konečně coby černý oř Eura pořádně hlasitě zařehtat. Pakliže se tak stane, budou novináři beztak v této souvislosti vytahovat na světlo dlouho již nepoužívaný termín Wunderteam. V tom případě pak můžete před svým okolím machrovat, že to byl mančaft s Hidenem, Sindelarem, Sestou, Nauschem...