Recenze knihy Luis Suárez - Přes čáru

Ve druhé polovině minulého roku šlo ve fotbalovém prostředí zřejmě o vůbec nejdiskutovanější jméno. Útočník Luis Alberto Suárez Díaz kousnul na mistrovství světa v závěrečném zápase skupiny D italského obránce Giorgia Chielliniho.

A protože to nebylo poprvé, kdy si tímto způsobem vybíjel frustraci, vyfasoval tvrdý trest, kvůli kterému přišel také o letošní turnaj Copa América, v němž jeho Uruguay vypadla ve čtvrtfinále s pozdějším vítězem, tedy s domácím týmem Chile.

Na klubové úrovni mohl do soutěžního utkání naskočit až na konci října 2014, kdy už jako hráč FC Barcelona, kam pro mnohé nepochopitelně v červenci téhož roku přestoupil z Liverpoolu, vyběhnul na trávník Estadio Santiago Bernabeu k prestižnímu El Clásiku.

Nucenou čtyřměsíční pauzu předtím využil k napsání této své autobiografie, jež se nedávno objevila na pultech knihkupectví.

Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat na skutečnost, že o barcelonském angažmá ještě pořádně nebylo co psát. Tehdy Suárez nevěděl, jak famózní bude jeho spolupráce s Lionelem Messim a Neymarem, jelikož tohle ofenzivní trio vsítilo dohromady za sezonu rekordních 122 gólů!

Samozřejmě rovněž netušil, že obstará vítěznou trefu ve finále Ligy mistrů a že přispěje svým dílem i k vítězství ve Španělském poháru (Copa del Rey). V knize alespoň nechybí tři fotky v novém dresu, včetně jedné z debutového zápasu proti mexickému Clubu León. Prohlédnout si můžeme v podstatě všechny podstatné okamžiky týkající se jeho fotbalové kariéry, ovšem utajena nám nezůstane ani tvář manželky Sofi, jíž opakovaně za mnohé děkuje.

"Když někoho kousnu, tak to spoustu lidí znechutí, ale je to relativně neškodné," praví rodák z města Salto hned na úvod, čímž v podstatě předesílá, že se doopravdy nehodlá nijak vyhýbat všem eskapádám, kterých se za poslední roky dopustil. A že jich fakt nebylo málo. Rozhodně si prvoplánově nehledá nějaká alibi. Naopak se ke všemu staví čelem a snaží se vysvětlit, proč se takového jednání dopustil.

Některé argumenty skutečně mají velkou váhu. Třeba když pro srovnání připomene útok vyhlášeného hlavičkáře Zinedina Zidana na Marka Materazziho ve finále mistrovství světa v roce 2006, což by se možná dalo označit za větší zkrat. Povětšinou se ale čtenář zřejmě neubrání úvahám v tom smyslu, že když někdo něco takového udělá, měl by se z toho propříště poučit. Jenže pokud hráč tropí hlouposti opakovaně, nezabere ani obšírné vysvětlování.

Pak se vlastně není čemu divit, že pyká za incidenty, ve kterých není viníkem, ale obětí. Viz případ Evra, jenž by s největší pravděpodobností nebyl nikdy takto propírán. Proč? Protože takzvaní "experti" jistě vědí, že výrazy 'negro' či 'negrito' jsou v Jižní Americe oslovováni třeba i ti, kdož mají černé vlasy, ale přitom se jedná o bělochy. Suárez píše o tom, že jej tak častovali například prarodiče a sem tam se přidala manželka Sofi. A ta to jistě také nemyslela s nějakým rasovým podtextem (to by potom byla vskutku svérázná domácnost).

Osmadvacetiletý fotbalista svou choť zmiňuje v podstatě pokaždé, kdy se to jen trochu hodí. Píše o veselé příhodě z jejich prvního rande, ve stručnosti přibližuje její reakce na kousance a rozepisuje se o obtížném období, kdy se s rodinou odstěhovala z Uruguaye do Španělska. A konkrétně? Přece do Barcelony!

Do tohoto pro sebe určitě bájného města se nakonec dostal také, ovšem oklikou přes Groningen, Ajax a Liverpool. Vcelku poutavě líčí poměry, které na těchto štacích panovaly. Vzpomíná na trenéry, kteří jej tam vedli. Na mnohé v dobrém, na jednoho nikoliv, jelikož později sabotoval téměř každý jeho krok, čemuž se nedá nevěřit. Rovněž zmiňuje bývalé spoluhráče, kteří mu v mnohém pomohli.

Asi nepřekvapí, že de facto úplně nejvýše na tomto seznamu nachází se Steven Gerrard, jenž - jak známo - od nové sezony neválí na Anfield Road, nýbrž na StubHub Centr, domovském stánku LA Galaxy. Jestlipak Suárez správně odhadnul, jak bude probíhat Stevieho rozlučka s klubem, ve kterém strávil celou svoji dosavadní hráčskou kariéru? Velmi si váží také Diega Forlána, a to nejen proto, že zná odpověď na zapeklitou otázku: Kdo by vyhrál - tygr nebo lev?

El Pistolero, jak se jihoamerickému snajprovi také přezdívá, se však pochopitelně mnohem více soustředí na svůj fotbalový život. Při čtení si není možné nevšimnout, s jakým nadšením opětovně prožívá zisk nějaké trofeje nebo velký úspěch, ať už na klubové či reprezentační úrovni. Mistrovství světa 2010 a Copa América 2011 byly turnaje, které malé Uruguayi přinesly skoro stejnou radost, jako nyní už pětašedesát let staré vítězství na brazilském světovém šampionátu, o nějž se zasloužil rozhodující brankou Alcides Ghiggia, který se v rodné zemi od té doby těší pomalu většímu respektu než prezident, a s nímž se hráči měli před těmi čtyřmi pěti lety možnost setkat.

Na jeho o šedesát let mladšího následovníka, jenž začínal kariéru v klubu FC Urreta, krajani také nedají dopustit. Velký podíl na tom má touha po výhrách, díky které neváhá například chytat balony na brankové čáře. Čtvrtfinále proti Ghaně v Jihoafrické republice bude asi patřit k nejlepším pasážím knihy, jelikož autor své tehdejší pocity přibližuje velice sugestivně. Povedená (ale někdy i nepovedená - viz to se Slavií z roku 2007) střetnutí a důležité góly zrovna tak. Snad aby bylo znát, na co je ve své kariéře opravdu nejvíce hrdý.

Pro něj samotného je určitě dobře, že se stal profesionálním fotbalistou, neboť jako novinář či spisovatel by nepochybně žádnou díru do světa neudělal. Srovnáme-li styl, jakým je tato autobiografie napsaná s tím, kterým se v té své prezentuje Alex Ferguson... to je jako srovnávat slohovou práci průměrného žáka osmé třídy s vrcholnými díly Stephena Kinga. Jinými slovy to prostě nejde.

Suárez mnohdy volí slova, která by rozhodně jen tak někdo nezvolil, a velice často se opakuje, až z toho může čtenář mít pocit, že jej táta dcery Delfiny a syna Benjiho pokládá za hlupáka, který neví, co četl o dva odstavce výše. Nejde přece o detektivku, nýbrž o autobiografii! Později jako by si to uvědomil a snažil se ukázat, že je schopný intelektuálnějšího přístupu.

Na jednu stranu tedy maximálně potěší, že také on zná přínos Antonína Panenky pro penaltové rozstřely, ovšem na tu druhou pak vznikají souvětí jako toto: "Můžete však postupovat tak, aby vaše vědomí dovedlo dát vaší intuici na nevědomé úrovni tu pravou informaci, kterou se dozvíte na základě studia soupeře a jeho brankáře, který teď stojí před vámi." Ale abychom Luisi Suárezovi taky nekřivdili, sluší se dodat, že není snadné rozsoudit, do jaké míry pochybil překladatel.

V každém případě to vypadá, že Luis Suárez zůstane zřejmě už navždy pro spoustu fanynek a fanoušků toho nejlepšího fotbalu kontroverzní osobností. Ačkoliv uplynulý ročník ukázal, že angažmá v Barceloně mu nesmírně svědčí, a třeba spekulace, že má ve smlouvě klauzuli o tom, že nesmí nikoho pokousat, jsou prý naprosto nesmyslné.

Tím se vlastně dostáváme ještě k jedné skutečnosti. Jistě nejsem sám, kdo obyčejně považuje za nešikovné, když hráč vydává svůj životopis de facto v polovině kariéry. Na druhou stranu po přečtení příběhu Luise Suáreze asi uznáte, že konkrétně v jeho případě to nebylo na škodu.

HODNOCENÍ: 60%