Recenze knihy Oficiální historie mistrovství světa ve fotbale FIFA

V Rusku právě skončil celkově už jednadvacátý šampionát. Těsně před ním vyšla přímo pod dohledem Fédération Internationale de Football Association publikace, která mapuje těch dvacet předchozích. A je to věru poněkud kontroverzní počtení.

Fotbalový Mundial představuje vůbec nejsledovanější sportovní akci. Proto v úvodu knihy předseda Gianni Infantino správně poznamenává, že se nejedná pouze o těch pár týdnů, nýbrž že úspěch či neúspěch může v dané zemi ovlivnit u mnohých jedinců náladu minimálně na několik měsíců. Ve výjimečných případech to dopadá ještě hůř. Jako 16. července 1950, tedy v době, kdy představení těch nejlepších hráčů ještě zdaleka nebylo v pravém slova smyslu globální událostí, jak ji známe v současnosti. Tehdy startovalo jenom třináct mužstev a jde o jediný případ v historii, kdy se nehrálo klasické finále. Vzhledem k rozložení sil ve finálové skupině před posledním kolem se za něj však dal považovat duel domácí Brazílie s Uruguayí, po kterém zůstali na Maracanã dokonce mrtví, pro něž byl žal z porážky zkrátka nesnesitelný.

Tento vcelku podstatný fakt kniha nezmiňuje, tak jako neprozradí, že národní hrdina Alcides Ghigghia - uruguayský střelec vítězného gólu a první fotbalista, který se na závěrečném turnaji prosadil v každém utkání své země, zemřel 16. července 2015, tedy přesně na den pětašedesát roků poté, co umlčel tehdy nově postavený stadion a s ním i všechny Brazilce. Zmíní se však o tom, že trauma bylo tak hluboko zakořeněné, že reprezentanti největšího státu Jižní Ameriky od té doby už nikdy nenastoupili v bílých dresech a přešli ke žlutým (kanárkovým) a že se brankář Moacir Barbosa stal na dlouhých padesát roků, čili až do své smrti, obětním beránkem, na kterého všichni házeli vinu. Pranic nepomohlo, že v roce 1963 spálil při rituálním obřadu konstrukci té prokleté branky. Nesměl se přiblížit k národnímu týmu, nesměl spolukometovat jeho zápasy.

Právě tento případ asi nejlépe dokládá, jakou má fotbal obrovskou moc probouzet celou širokou škálu emocí. Od bezbřehé radosti po zdánlivě nekonečný smutek. A najdou se i další. Nejpopulárnější sport dokáže spojovat, což dokládá mimo jiné i vítězství Itálie po skandálech Totonero (1982), resp. Calciopoli v roce 2006. Současně ovšem také rozděluje - viz fotbalová válka mezi Hondurasem a Salvadorem. Znepřátelené nálady probíhaly mezi oběma zeměmi už další dobu, leč pro vládu v San Salvadoru tohle byla poslední kapka, přestože jejich tým rozhodující duel zvládnul a nakonec se tenkrát v Mexiku představil. Došlo ke konfliktu, který sice trval pouhé čtyři dny, nicméně přesto zanechal na tři tisíce mrtvých. Fotbal je zkrátka obrovským fenoménem, což se z Oficiální historie mistrovství světa naštěstí nevytratilo. Přes všechny ty nedostatky.

Už v předmluvě se italsko-švýcarský předseda vytasí s pochybným tvrzením, že nebýt Guillerma Stábileho, nebyli by ani Maradona a Messi, a bez Leonidase bychom nespatřili Pelého nebo Neymara. OK, tady se něco asi ztratilo v překladu. Což o to, zcela bez překlepů bývá vytištěna málokterá monografie. Avšak později začne přibývat faktických chyb. Zvláště sumarizace posledních tří turnajů působí dojmem, že mezi sebou autoři uzavřeli sázku o to, kdo napíše větší nesmysl. A tak se dozvídáme, že Itálie absolvovala první penaltový rozstřel na mistrovství světa až ve finále v roce 2006. Pokud je to myšleno přímo na tomto konkrétním turnaji, tak to přece ani nemuselo být uváděno jako zajímavost, ne?! Kór když každá kapitola nabízí přehled všech výsledků, jaké se na daném šampionátu urodily.

Dále nám tvůrci tvrdí, že Zidanova penalta z dvanáct roků starého finále zapadla do sítě, přitom se odrazila od břevna jenom kousek za brankovou čáru. U MS 2014 připomínají brazilský propadák z šampionátu 1951 místo 1950; a spočítali si, že čtyři roky starý turnaj se pyšní historicky nejvyšší návštěvností (USA 1994 tím pádem najednou ignorují) a že německých 18 branek bylo nejvíc od roku 1970 (ale Brazílie v roce 2002 přece zaznamenala stejný počet). Odpovědné osoby si dále pletou Severní Koreu s Jižní Koreou a neřešitelným problémem se jeví rozpoznávání afrických výběrů. Např. v Brazílii se Kolumbijci ve skupině opravdu nestřetli s Kamerunem, nýbrž s Pobřežím slonoviny. A v této souvislosti nelze nezmínit zřejmě absolutní vrchol, který představuje následující věta o zápasu z německého "Weltmeisterschaftu" (2006): "Před veledůležitým utkáním se Spojenými státy dorazil Samuel Eto’o a tým Ghany doplnil."

To jako fakt? Že by kamerunský střelec opravdu nelenil, přerušil dovolenou nebo už započatou přípravu s Barcelonou a odcestoval do Norimberka, aby vypomohl konkurenčnímu nároďáku, jehož dva hráči obvyklé základní sestavy se v duelu s Českou republikou vykartovali? Nehledě na to, že takováto možnost doplnění kádru jest během mistrovství věc zcela nereálná! Zato poslat kverulanta domů, to je jiná věc. Zlatko Zahović, Roy Keane nebo Nikola Kalinić o tom vědí svoje. Toto jsou patrně jenom přibližně dvě třetiny těch největších blábolů, jaké si můžeme přečíst. K tomu se také stává, že se údaje a zajímavosti rozcházejí s těmi, které se objevují jen o několik stránek předtím. Ne nadarmo se říká "dvakrát měř a jednou řež". FIFA tady ale evidentně rovnou řezala.

Nepříjemnost těchto přehmatů spočívá i v tom, že jakožto čtenáři začneme zpochybňovat ty předchozí pozoruhodnosti, jaké se zdály neprůstřelně uvěřitelnými. Skutečně se o první branku v dějinách všech "World Cupů" zasadil Lucien Laurent? Doopravdy se stal Alex Thépot prvním mužem, který zneškodnil pokutový kop? Je Bert Patenaude autorem prvního hattricku? Chtěl prozíravý předseda Jules Rimet tři pořadatelské země už v roce 1938? Není výmysl, že hráči z Evropy nechápali, že je možné si protihráče obhodit, jako to udělal Pelé při svém prvním gólu ve finále 1958? Vážně chyběly před finále 1974 rohové praporky? Zaznamenal jubilejní stou trefu Brazílie na šampionátech právě fenomenální Pelé v posledním zápase turnaje v roce 1970? A co tvrzení, že se psycholog brazilského týmu nechal slyšet, že Garrincha a Pelé nemají na to, aby hráli fotbal na vrcholové úrovni? Nejsou to všechno pouze zvěsti, jaké obvykle ty největší legendy provázejí? Věřit se nechce ani tomu, že by na některé zápasy přišlo kdysi přibližně stejně lidí, jako na některá prvoligová klání v Příbrami.

Kvůli těmto pochybnostem vlastně ani nemusí vadit, že dřívější turnaje dostávají menší prostor. I když to znamená, že jsou nekompletní, neboť opomíjejí všeobecně známá fakta. Kupříkladu že bezmála třicetiletý rozhodčí Ivan Eklind hrál ve finále v Římě v roce 1934 před zraky Benita Mussoliniho de facto s italskou jedenáctkou. Na úkor československé skvadry. Naštěstí je pravda, že Oldřich Nejedlý dostal Zlatou kopačku až posmrtně v roce 2006 a že tehdejší trenér Vittorio Pozzo prohlásil o naturalizovaných krajanech: "Musej si splnit povinnost vojenské služby v italský armádě. Jestliže je správné, aby za Itálii umírali, pak mají právo za ni i kopat." Reagoval tak na to, že ve fotbale platily stejné národnostní čachry jako v atletice. Proto mohl třeba Luiz Monti slavit stříbro s Argentinou a čtyři roky poté zlato s Itálií. A proto mohl Ladislao Kubala nastupovat za Československo, Maďarsko i Španělsko.

V citacích, jak vidno, vládne hovorová řeč, což snad nemá vyjadřovat názor překladatele, že "fotbalisti jsou nevzdělaný týpci, který uměj akorát kopat do meruny a nic jinýho." Jinak se vzpomíná na dnes už pomalu pozapomenuté hráče a připomenuty budou důležité mače ve skupinách i ve vyřazovacích bojích, včetně těch překřtěných - Zázrak v Belo Horizonte, Bernský zázrak či Bitva o Santiago. Nemůže proto překvapit, že značnou část textu tvoří reporty těchto vybraných střetnutí, které přitom (při vší skromnosti) za těmi, které píšeme tady na Eurofotbalu, co do kvality zaostávají. Ke slovu se samozřejmě dostanou i slavné góly a zákroky, které pak stojí za to si vyhledat na internetu.

Zároveň kniha přinutí se zamyslet nad některými okolnostmi. Jako třeba proč se cena pro nejlepšího brankáře jmenuje po Lvu Jašinovi, když se vedle dobrých zákroků dopustil i četných přehmatů. Naopak o takovém Viliamu Schrojfovi se tady píše jenom v samých superlativech. Všechna čest pak jeho spoluhráčům Janu Lálovi a Janu Popluhárovi, že v Chile neatakovali zraněného Pelého. A propós, tak jako je tráva zelená a jeho rodná Brazílie pětinásobným mistrem světa, nemůže být nejmenších pochybností, že kdyby zmíněný fotbalový král odehrál na těch čtyřech mistrovstvích úplně všechny zápasy, bez diskuze by vedl historickou tabulku kanonýrů před Miroslavem Klosem a krajanem Ronaldem. Troufám si tvrdit, že by atakoval hranici dvaceti vstřelených branek.

Svého času se také stalo, že pozici rozhodčích museli v nouzi převzít trenéři, což pamatuji pouze z žákovských let. Taky pamatuji utkání mezi Mexikem a Argentinou ve fanzóně v Lipsku, přičemž Německo mohlo hostit pouze proto, že se novozélandský člen zdržel hlasování. Jinak by Jihoafrická republika zažila velkou slávu už o čtyři roky dříve. Současně, ačkoli to pochopitelně osobně nepamatuji, určitě potěší, že mistrovství světa se do značné míry formovalo v roce 1925 na zasedání v Praze. Ostatně aby taky ne, když Československá republika byla jednou z prvních zemí s profesionální ligovou soutěží.

Samotný formát knihy rozhodně nebyl špatně zvolený. U každého šampionátu najdeme vedle výsledkového přehledu vlajky všech zúčastněných zemí, mapu hostitelského státu, oficiální plakát (později maskota) a balon, údaje o nejlepším střelci, počtu vyloučených a průměr gólů na zápas. Koncept je v podstatě vyvedený tak, jako kdybychom četli noviny. U textů tedy nechybějí známé i neznámé fotky, interesantní čísla vztahující se ke konkrétní reprezentaci nebo jednotlivci, a prostor sem tam dostane i nějaká pamětihodnost z Muzea FIFA ve Švýcarsku, o jehož existenci se autoři - snad už bez chyb - zmiňují na poslední dvojstraně. Nedočkáme se tedy podrobnějších statistik, ať už by se týkaly hráčů s nejvíce starty, nejlepších asistentů, střelců hattricků apod. Pak není divu, že Oficiální (!) historii mistrovství světa ve fotbale lze doporučit hlavně těm, kteří znají pravdu a kteří se proto těmi úlety nenechají ošálit.

HODNOCENÍ: 4/10