Říjen v Ligue 1: Suverenita mocných a srovnávání rozdílů

Říjnový program ve francouzské nejvyšší soutěži přinesl tentokrát jen tři kola, o zajímavé okamžiky však nebyla nouze - situace na obou koncích tabulky se začíná krystalizovat, tradiční velkokluby nabírají formu a k vidění bylo i několik nádherných gólů. Pětibrankové představení Carlose Eduarda v Guingampu je pak pouze pomyslnou třešničkou na dortu..

Připomínáme pravidla, kterými se tento seriál bude řídit celou sezonu: Tělo textu je rozloženo do čtyř částí (čelo tabulky, boj o poháry, střed tabulky, chvost tabulky), na konci pak následuje ideální sestava včetně náhradníků a také anketa o nejhezčí gól měsíce. Tu tvoří vždy 5 tref, hlasovat pro tu nejlepší můžete v boxíku na pravé straně. Na konci sezony si to výsledných 10 finalistů "rozdá" o francouzský gól roku.

V říjnu jsme byli svědky dvou ostře sledovaných soubojů; zatímco bitva PSG s Monakem díky pozdní vyrovnávací brance Anthony Martiala příliš odpovědí nenabídla, emocemi nabité utkání Lyonu s Marseille už prozradilo mnohé. Výhra Lyonu znamenala potvrzení faktu, že Les Gones proti silným soupeřům zkrátka umí, a také že se s nimi letos chtě nechtě musí počítat. Marcelo Bielsa promeškal jedinečnou šanci stát se prvním koučem v historii Marseille, který v lize vyhrál devětkrát v řadě. Bez zraněného Ibry pokračoval boj o nejlepšího útočníka Francie, a jak Alexandre Lacazette, tak André-Pierre Gignac dávají i nadále najevo, že to švédský fantom s návratem na vrchol nebude mít vůbec jednoduché. Ale popořadě..


Čelo tabulky: Faktor Gourcuff a velikáni na vzestupu

Který zápas je ve Francii tím vůbec největším? Záleží samozřejmě na tom, koho se zeptáte, nicméně všeobecný konsenzus by zněl asi takto - z regionálních derby je nejsledovanější to rhonské (Lyon proti Saint-Étienne), ze sportovního hlediska v tomto tisíciletí nejvíce táhne Choc des Olympiques (Lyon proti Marseille) a dva nejpopulárnější kluby v zemi se utkávají v Le Classique (Marseille proti PSG). Všechna tato utkání by v současnosti hrála stěžejní roli v boji o titul: Les Phocéens, Les Parisiens, Les Gones a Les Verts jsou na čele vtěsnaní do pětibodového rozestupu.

Marseille a Lyon mají oproti svým sokům tu výhodu, že v tuto chvíli nehrají evropské poháry, takže se mohou soustředit výhradně na domácí soutěž; jelikož je letošní sezona pro oba kluby ve znamení velké přestavby, jde vlastně o ideální scénář. První letošní Choc des Olympiques se odehrálo minulý víkend na Stade Gerland, a šlo o skutečný šlágr podzimu - střetly se dva celky ve vynikající formě, dva týmy vyznávající atraktivní ofenzivní fotbal a spoléhající na mladé, dosud neokoukané hráče. Marseille mohlo v případě výhry jít na čele do sedmibodového trháku, a nutno říct, že bylo po většinu zápasu lepším týmem; lyonští však potvrdili, že jejich sebevědomí tradičně roste s velikostí oponenta, a nakonec urvali těsné vítězství 1:0. Pro další vývoj soutěže jde o nejlepší možný výsledek.

Hubertu Fournierovi trvalo zhruba měsíc a půl, než si ve svém novém působišti zvykl; v Lyonu se v úvodu sezony potýkali se strašidelnou marodkou a museli se tak spoléhat takřka výhradně na odchovance, o jejichž talentu sice nikdo nediskutuje, nicméně v boji s elitní konkurencí je přece jen potřeba i zkušenost a absolutní kvalita, nejen potenciál. Klíčovým v tomto směru byl návrat Yoanna Gourcuffa. Třicetimilionový playmaker sice stárne a jeho cenovka s každým dalším zraněním klesá, nicméně pro současný Lyon je prakticky nepostradatelný; když se v říjnu usadil na stěžejní pozici trequartisty ve Fournierově 4-3-1-2, vyhráli Les Gones všechny tři zápasy a vstřelili přitom devět gólů, nejvíce z celé ligy. Byl to vskutku impozantní měsíc - triumfy nad Lille (3:0) a Marseille (1:0) doplnila demolice Montpellieru (5:1), Lyon vyšplhal už na třetí příčku a přihlásil se do boje o poháry.

S návratem Gourcuffa pookřála lyonská ofenziva, zapomínat bychom však neměli ani na zadní vrátka, kde podobně důležitou úlohu sehrálo uzdravení Milana Biševace. Rtuťovitý srbský stoper sice sám o sobě nijak nezářil, jeho prezence na hřišti však viditelně pomáhá jak parťákovi Umtitimu, tak pravému bekovi Jalletovi; jeho levý kolega Henri Bédimo, loni prakticky jediný světlý bod celé obrany Olympique, šel paradoxně s výkony lehce dolů, v souhrnu však lyonská obrana konečně funguje tak, jak má. Na nějaké jásání je ještě příliš brzy (Lille ani Montpellieru to letos vepředu vůbec nejde a proti Marseille měl Fournierův tým štěstí), aktuální obranná čtyřka však působí papírově vyváženým dojmem - zkušený brousek Biševac plní roli vůdce, spolehlivý Umtiti funguje jako poslední instance, a Jallet s Bédimem nabízejí bohaté zkušenosti i velký útočný potenciál. Defenzivní linie je navíc z jedné strany krytá solidně chytajícím Lopesem a z druhé záložní trojicí Ferri, Gonalons, Tolisso.

Skutečné hvězdy současného Lyonu však musíme hledat na druhém konci hřiště, kde vedle geniálního Gourcuffa operuje dvojice odchovanců Lacazette s Fekirem. Všechny tři ofenzivní opory prožily vynikající říjen; Lacazette hattrickem sestřelil Lille, šikovný Fekir roste zápas od zápasu, a mluvit o Gourcuffových kvalitách by bylo nošením dříví do lesa. Někdejší hvězda Bordeaux je pro Fourniera naprosto klíčovým hráčem; dokud na spojce hrálo nouzové řešení v podobě Steeda Malbranqueho, výsledky nepřicházely. Gourcuff má fantastickou formu a fanoušci Les Gones by se měli modlit za jeho zdraví; případný delší výpadek by totiž dost dobře mohl znamenat návrat do šedé reality boje o páté, šesté místo. Tichý špílmachr je pro Lyon důležitějším hráčem, než si spousta pozorovatelů připouští; pokud se podíváme na výkonnostní křivku týmu v posledních letech a porovnáme ji s jeho přítomností na hřišti, zjistíme, že se oba faktory prakticky překrývají. Gourcuff už ukázal, že umí hrát na třech různých pozicích (střed zálohy, ofenzivní záloha, pravé křídlo) a pokaždé zvládá být klíčovým prvkem celé ofenzivy. To on jedinou brankou rozhodl Choc des Olympiques.

Marseille má výhodu v tom, že jeho hra směrem dopředu není tak závislá na jednom hráči; pod Marcelem Bielsou se o kreativní úkoly pravidelně dělí Florian Thauvin, Dimitri Payet a André Ayew. Zářijový ofenzivní kolotoč se sice v uplynulém měsíci trochu zasekl a Les Phocéens vstřelili ve třech utkáních pouze čtyři branky, nejde však o žádný důvod k panice - koneckonců jejich výkony proti Caen (2:1) a Toulouse (2:0) byly opět vynikající, zápas s Caen dokonce nabídl jeden z nejhezčích fotbalů, které byly letos v Ligue 1 k vidění. Prohra na půdě rivala v souboji dvou aktuálně nejlepších týmů země sice zamrzí (zejména proto, že případný triumf by byl už devátým v řadě a zlomil by tak letitý klubový rekord), ale neznamená nějakou tragédii. Marseille stále vede ligu o čtyři body, předvádí skvělý fotbal a jeho ofenziva v čele s kanonýrem Gignacem (o nějž se v létě dost možná strhne velký boj) budí v soupeřích skoro posvátnou hrůzu.

Od září se tak vlastně nezměnilo skoro nic. V defenzivě nadále kraluje znovuzrozený Nicolas N'Koulou (který vychvaluje Bielsův přínos prakticky pokaždé, když otevře ústa), vypíchnutí si však zaslouží ještě jeden hráč - tožský štítový záložník Alaixys Romao, který nejenže letos hraje naprosto bezchybně, ale jeho univerzálnost navíc dává argentinskému stratégovi vítanou možnost plynule přepínat mezi tříobráncovým a čtyřobráncovým rozestavením. Romao podává spolehlivé výkony jak ve středu zálohy, tak na stoperu. Proti Caen tak marseilleští nastoupili v papírovém rozestavení 4-2-3-1 a na Toulouse vyrukovali s Bielsovou klasikou 3-3-3-1, aniž by přitom museli měnit složení sestavy. (Rozhodnutí kontrovat tříobráncovému systému Toulouse stejnou mincí se vyplatilo, Les Violets si na Vélodrome prakticky neškrtli, zatímco hosté podali naprosto suverénní výkon.)

V tichosti se na druhou příčku propracovalo PSG, které po remíze s Monakem vyhrálo dvakrát po sobě a stále zůstává neporaženo. Po nejistém začátku sezony a několika poraženeckých prohlášeních Laurenta Blanka (který mimochodem stále trvá na tom, že loni měl k dispozici lepší tým) si Pařížané evidentně uvědomili, že se musí naučit hrát i bez Ibrahimovice, a čekání na nového hrdinu - tahouna skončilo ve chvíli, kdy se v sestavě zabydlel Lucas. Fanoušci z hlavního města dost možná prožívají silné deja-vu; letos to není poprvé, co jejich tým na podzim táhne famózní brazilské křídlo, možná s přílišnými sklony k sólování a sobectví, ale zato dokonale produktivní a v optimální formě prakticky nezastavitelné. Tedy alespoň ti fanoušci, kteří pamatují nástup šejků a explozivní půlsezonu Neného. Asi málokdo by čekal, že v jihoamerickém útočném triu Lucas - Cavani - Pastore bude nakonec největší slabinou bojovný Uruguayec.

Existuje však ještě jeden důvod, proč lze pařížskou krizi považovat za překonanou - mnohem pádnější důvod. Návrat Thiaga Silvy do zadních řad zapůsobil jako mávnutí kouzelným proutkem. Ne že by Marquinhos nebo veterán Zoumana Camara své úkoly nezvládali, ale Silva je přece jen někde jinde. Po svém uzdravení nastoupil zatím dvakrát a byly z toho dvě výhry v těžkých (a potenciálně klíčových) zápasech, navíc s čistým kontem (1:0 v Lize mistrů v Nikósii a 3:0 proti Bordeaux). Není asi třeba dodávat, že se po Silvově boku okamžitě zlepšily výkony Davida Luize, s nímž si nenápadný dříč Camara až příliš často nevěděl rady - stačí připomenout, že právě po Luizově chybě ztratilo PSG poslední doby, když doma remizovalo s Monakem (1:1). Totéž ovšem platí i pro Blaise Matuidiho, který proti Bordeaux podal svůj jednoznačně nejlepší výkon sezony. Vzhledem k tomu, že Ibra má ve zvyku vracet se po zranění bez viditelné fyzické újmy, mají fanoušci PSG to nejhorší za sebou.

K Saint-Étienne už potom není moc co dodávat - svěřenci Christophe Galtiera nejsou známí tím, že by svůj styl v průběhu sezony nějak měnili. Šest bodů z devíti možných odpovídá jejich dlouhodobé výkonnostní křivce, stále se drží na čele a stále platí za jednoho z kandidátů na místo v Lize mistrů. Říjnové boje v jejich podání přinesly pouze tři poznatky: zaprvé, Galtier podle všeho definitivně zavrhuje staré 4-3-3 a otáčí směrem ke 4-2-3-1, pokud má tedy k dispozici ofenzivního záložníka Benjamina Corgneta. Zadruhé, někdejší skvělý křídelník Franck Tabanou se našel na pozici levého beka, kde podává stále lepší a lepší výkony. A konečně zatřetí - bez Erdinga ve formě v Saint-Étienne neví, jak se střílí góly. Není v pořádku, když je vaším nejnebezpečnějším momentálním střelcem (mimochodem výborný) střední záložník Fabien Lemoine; důsledkem budiž jak říjnové ligové skóre 2:1, tak i unikátní situace v Evropské lize, kde má hrdý klub po třech zápasech na kontě tři body při skóre 0:0 (dopídit se jednotlivých výsledků už není složitá matematika). Experimenty s odchovancem Allanem Saint-Maximinem na hrotu zatím nevycházejí a ASSE má na kontě o celých 10 gólů méně než rival z Lyonu, ačkoliv oba týmy jinak nastřádaly stejný počet bodů (20).


Boj o poháry: Portugalská stopa a zkoumání 4-6-0

Nice a Monaco toho spojuje docela dost - oba kluby jsou lokálními rivaly z jižního pobřeží, vyznávají rychlý ofenzivní fotbal, momentálně mají na kontě 17 bodů, představují důležité milníky pro kariéru Claude Puela a v říjnu se o nich mluvilo zejména v souvislosti s jejich portugalskými zaměstnanci. Řeč je pochopitelně o Ricardu Carvalhovi a Carlosi Eduardovi.

Carvalho má za sebou kariéru, jakou by mu mohlo závidět 99% obránců na světě - byl součástí zlaté (byť nepozlacené) portugalské generace, která vybojovala stříbro na domácím Euru 2004, stal se oporou Chelsea, exceloval v Realu Madrid. Spolehlivý generál středu obrany, kterého by v jeho nejlepších letech bral jakýkoliv klub na světě. Nyní, na samém sklonku kariéry, dostal za úkol zkonsolidovat obranu Monaka - a soudě podle jeho říjnových výkonů si užívá dost možná poslední velkou sezonu.

K AS toho vlastně není moc co dodat - čekalo se, že s přibývajícími zápasy půjdou nahoru, a přesně to se také děje (cennou remízu v Paříži následovaly dvě výhry a vzestup tabulkou na osmou příčku, ovšem pouze se čtyřbodovou ztrátou na druhé PSG). Kromě stabilně výborného levého beka Layvina Kurzawy pak v říjnu nejvíce zaujali právě Carvalho a Yannick Ferreira-Carrasco. Zatímco portugalský veterán těží z toho, že jeho největší zbraní nikdy nebyla rychlost, nýbrž organizační schopnosti (a ty jsou s věkem a zkušenostmi spíše posilovány), talentovaný křídelník pomalu, ale jistě začíná chápat, že s bezhlavým sólováním ve velkém fotbale neprorazí. Jeho výkon v posledním zápase v Bastii (3:1) už snesl ta nejpřísnější měřítka, a to nejen díky vstřelené brance. Další velkou zprávou pro monacké fanoušky je návrat uzdraveného forvarda Laciny Traorého, který nastopil proti Évianu (2:0) a Bastii, zatím se však viditelně rozehrává a klíčový pro něj bude až listopad.

Claude Puel v Nice upustil od zářijových experimentů s rozestavením 3-5-2 a vrátil se ke klasice se čtyřmi obránci, což se momentálně ukazuje jako správný krok; mladý a nezkušený kádr Les Aiglons přece jen potřebuje v první řadě nastřádat body k záchraně a teprve potom může hledět výše. Vývoj sezony v podání OGC zatím až podezřele připomíná předloňský ročník, který odstartoval podzimní krizí a skončil výtečnou čtvrtou příčkou; Nice hraje zábavný fotbal, soustředí se na rychlý přechod do útoku, a přestože jeho výsledky jsou zatím jako na houpačce, Puelova válka proti nudě z dlouhodobého hlediska přináší ovoce. Zkušený kouč, který v říjnu oslavil jubilejní 1000. zápas ve francouzské nejvyšší soutěži (jako hráč či trenér), sice se svými svěřenci vydoloval ve třech kolech pouhé čtyři body, přesto však dokázal během 90 minut připravit fanouškům ve Francii největší zážitek za posledních pět let (od legendárního zápasu Lyonu s Marseille, který skončil 5:5). Máme na mysli samozřejmě výhru 7:2 v Guingampu.

Toto utkání mělo tři velké hrdiny - Éric Bauthéac na levém a Alassane Pléa na pravém křídle podali excelentní výkony, jako vystřižené z učebnice totálního fotbalu. Veškerou pozornost si však uzurpoval ten, který nastoupil na "desítce" mezi nimi; Carlos Eduardo, pětadvacetiletý portugalský playmaker hostující z Porta, vstřelil pět gólů a od serveru L'Equipe dostal jako vůbec první hráč v historii Ligue 1 (!) absolutní známku (10 bodů z 10). Puel na Eduardovu kopací techniku upozorňoval už dříve (zejména pak na jeho skvělé zahrávání přímých kopů - viz anketa o nejhezčí gól), a sám hráč už několikrát prokázal, že si s míčem opravdu rozumí; stabilní oporou se však zatím nestal, dokonce se ani nedokázal naplno zabydlet v základní sestavě. Pět branek v síti guingampského gólmana Jonase Lössla by mu k tomu mělo pomoci. V následujících kolech uvidíme, jestli dokáže být pro Nice podobným tahounem jako před dvěma lety argentinský snajpr Darío Cvítanich.

Vrátíme-li se na skok do Monaka, musíme konstatovat, že návrat Traorého je pro kouče Jardima při Berbatovově zranění hotovým vysvobozením; vzhledem k tomu, že mladík Anthony Martial nastupuje letos na křídle, byl portugalský kouč na přelomu září a října nucen nasazovat na hrotu ofenzivního univerzála Lucase Ocampose. Není to poprvé, co francouzský tým vyběhl na hřiště v rozestavení, které by se dalo popsat jako 4-6-0; skutečným pionýrem byl v tomto směru toulouský Alain Casanova, jehož někdejší systém se čtyřmi středními záložníky (Capoue, Sissoko, Didot, Machado) a dvěma křídly (Braaten, Tabanou) možná vejde do učebnic francouzské fotbalové taktiky jako něco naprosto neopakovatelného. Čas od času se v Ligue 1 objeví kouč, který se rozhodne vyzkoušet si zápas, dva bez klasického forvarda; takové experimenty jsou většinou neúspěšné a rychle mizí v propadlišti dějin. Posledním takovým mužem je bordeauxský Willy Sagnol.

Les Girondins získali v říjnových kolech jediný bod za remízu s Caen a propadli se na šestou příčku; to samozřejmě není žádný důvod k panice, ztráta na poháry je stále minimální, nicméně se pomalu začínají potvrzovat slova o tom, že je Bordeaux příliš závislé na "skleněném" forvardovi Cheicku Diabatém. Malijský tank je skutečně spolehlivou mašinou na góly, je-li v optimální formě; problém je, že to v jeho případě každou sezonu znamená pouze pár měsíců, většinou na začátku podzimu a na konci jara. V meziobdobí bordeauxská útočná síla trpí a garonský klub má problémy vůbec dotlačit míč do sítě. Jako tento měsíc, kdy jeho hráči skórovali jedinkrát. Zmiňovaný pokus o hru bez klasického forvarda realizoval Sagnol v Paříži, kdy postavil netradiční 4-3-3 s útočnou trojicí Thomas Touré, Wahbi Khazri, Diego Rolán; výsledkem byla prohra 0:3. Poslední dva jmenovaní platili v srpnu za největší hvězdy, emblémy nového, přímočarého a útočného Bordeaux; od září jde jejich forma konstantně dolů, což výsledkům také nepřispívá. Přesto však fanoušci mohou zůstat zatím v klidu. Obrana v čele se stoperem Nicolasem Palloisem funguje, stejně tak záložní dvojblok Plašil - Sertic. Zkušený gólman Carrasso si sice připsal několik nezvyklých chyb, pohárová výhra v derby s Toulouse by však měla do kabiny vrátit potřebné sebevědomí.

Na pátém místě tabulky se s 19 body na kontě vyhřívá Nantes - a vděčí za to především excelentní defenzivě. Pod Michelem Der Zakarianem Les Canaris praktikují přísný vertikální fotbal s důrazem na rychlost přechodu do útoku spíše než na držení míče, což by nemohlo fungovat bez spolehlivé zadní linie. Brankář Rémy Riou, pravý bek Issa Cissokho, stopeři Papy Mison Djilobodji a Oswaldo Vizcarrondo a levý bek Olivier Veigneau přesně takovou oporu poskytují, a excelentní štítový záložník Jordan Veretout představuje ideální spojku mezi obranou a útokem. Říkali jsme to už v předchozích dílech, ale Veretout podle všeho skutečně prožívá průlomovou sezonu - už v loňském nováčkovském ročníku měl zazářit, na tempo Ligue 1 si však zvykal déle, než se čekalo. Až letos je skvělý, pro rychlý nanteský fotbal představuje naprosto klíčový článek a v současné formě platí za jednoho z nejlepších hráčů v celé Francii.


Střed tabulky: Očekávaný vzestup a dogy, které nekoušou

Očekávaný vzestup se týká Rennes, jehož fanoušci čekají na výsledkovou stabilitu jako na smilování už od dob vlády Frédérika Antonettiho. Současný lodivod Philippe Montanier je jedním z nejzajímavějších stratégů v zemi a jeho práci v Bretani budeme podrobněji rozebírat v listopadovém článku (podobně jako tomu bylo dříve u Rémi Gardeho, Laurenta Blanca, Marcela Bielsy a Leonarda Jardima); nyní tak stačí zmínit pouze několik klíčových bodů. V první řadě je to výrazné zapracování na defenzivní činnosti, jak dokládá říjnové skóre 4:0; největší zásluhu na tom má angažmá mozambické skály Mexera, který se ukazuje jako rozený vůdce a pomalu přebírá loňskou roli Simona Kjaera coby nejlepšího defenzivního nákupu sezony. Vedle něj se v uplynulých kolech střídali Fallou Diagne a Sylvain Armand, přičemž v současnosti má lehce navrch druhý jmenovaný. Velkou jistotou je také pravý bek Romain Danzé.

Největší zásluhu na vzestupu renneské formy však mají jiná dvě jména - mladý střední záložník Abdoulaye Doucouré a levé křídlo Paul-Georges Ntep. Oba disponují úchvatnou fyzičkou, skvělým pohybem a velice slušnou kopací technikou; o jejich talentu se ví už delší dobu, teprve v posledních kolech však jejich spolupráce začala přinášet požadované výsledky. O Ntepovi jsme v zářijovém souhrnu psali, že pokud se odnaučí sólovat, může se stát skutečnou hvězdou ligy; v následujícím měsíci si kromě dvou branek připsal i dvě asistence a dá se očekávat, že jeho výkony ještě porostou. Doucouré zase našel společnou řeč s defenzivním štítem Gelsonem Fernandesem, který spolehlivě hlídá jeho výpady směrem k soupeřově bráně. Stále je ještě příliš brzy označovat Rennes za černého koně celé soutěže, nicméně Montanier má v rukou obrovský potenciál. Pohárová výhra 2:1 nad Marseille budiž důkazem, že je vše na správné cestě.

V 11. kole podali Les Rouge et Noir dosud nejlepší výkon v sezoně, když porazili Lille 2:0; tento zápas ideálně shrnul říjnovou formu obou celků. Zatímco Rennes zářilo, Les Dogues se propadli z čela tabulky až do jejího středu; v uplynulých třech kolech nezískali ani bod a jediným jejich úspěchem za celý měsíc tak zůstává ubráněná bezbranková remíza ve vyhroceném duelu Evropské ligy s Evertonem. Příčina tohoto brzkého úpadku je nejspíš jednodušší, než to na první pohled vypadá; tříštění pozornosti v Evropě a přísně defenzivní, na tuhé disciplíně postavená taktika kouče Reného Girarda si na úzkém kádru zkrátka vybírají daň v podobě přílišné únavy. Je to podobný případ jako u Bordeaux minulých let. Lille nemá po odchodu Salomona Kaloua vyloženě gólového útočníka (s výjimkou stále ještě mladého a nezkušeného Divocka Origiho, který je na vše sám), musí tedy spoléhat na kompaktnost a nepropustnou defenzivu; utavení Simon Kjaer s Markem Bašou však nejsou roboti, a jelikož Dogám chybí nějaký herní plán B, není v současnosti až tak těžké jejich blok prolomit. Hloubější pád je nepravděpodobný, nicméně statistika osmi vstřelených gólů po 11 kolech znamená, že nikdo v Ligue 1 nemá horší ofenzivu - stejně je na tom pouze poslední Guingamp. Závěr podzimu bude pro normandský klub velkou výzvou.

Ve středu tabulky se dále pohybuje nováček z Mét, který po skvělém září získal v říjnu jediný bod a ustoupil z pohárových pozic; příčinou tohoto stavu je zranění venezuelského forvarda Juana Falcóna a trvající špatná forma mladíka Yéniho N'Gbakota, což v souhrnu znamená 0 vstřelených gólů za celý měsíc. Obrana pod vedením argentinského dlouhána Guido Milána funguje, důležité body v boji o záchranu však budou svěřenci Alberta Cartiera získávat nejspíš až po návratu svého klíčového útočníka. Podobně je na tom Montpellier, který se po slibných úvodních kolech propadá do šedé reality boje o záchranu (a drží jej zejména výkony Anthony Mouniera s Morganem Sansonem), a také přestavěné Toulouse, jehož na Francii unikátní systém 3-5-2 dokáže přinést skvělé výsledky (výhra na Saint-Étienne) stejně jako spektakulární selhání (domácí prohra s Lens). Les Violets zatím kromě střeleckých schopností vynikajícího Wissama Ben Yeddera pomáhá zejména pravá strana, kde zářijového hrdinu Pavle Ninkova v říjnu vystřídal neméně dobře hrající Jean-Daniel Akpa-Akpro.

Posledním týmem v této části je Remeš, která v uplynulých třech kolech zaznamenala nečekaný vzestup - zisk sedmi bodů za dvě výhry a remízu znamenal zdvojnásobení dosavadního bodového zisku. Mluvili jsme o tom, že nový kouč Jean-Luc Vasseur ve snaze oživit loni jalový útok v úvodu sezony pohřbil (loni bezchybnou) defenzivu; říjnové skóre 2:1 a dvě čistá konta však fanouškům připomněly loňskou fazonu pod vedením Huberta Fourniera. Důvod této náhlé změny? Je to jednoduché - v Remeši vždy vládla bojovná mentalita, jeden dobrý výsledek dokáže zvednout výkony týmu o 200%. Neměli bychom však přehlížet navrácení defenzivní taktovky do rukou podceňovaného, ale konstantně výkonného generála Mickaëla Tacalfreda.


Chvost tabulky: Rýsování nevyhnutelného

Je dost pravděpodobné, že pohled na aktuální šestici týmů uzavírajících tabulku prozrazuje jména těch, kteří budou bojovat o udržení až do konce - Lens postrádá objektivní kvalitu a zejména šířku kádru, Caen bude celou sezonu doplácet na otevřeně ofenzivní herní pojetí, Lorient je v útlumu po odchodu legendárního Christiana Gourcuffa, Bastia po přestavbě a s nezkušeným Makélélém na lavičce působí jako ukázkový "kočkopes", a Évian s Guingampem jsou jednoduše nejslabšími týmy v celé soutěži. Dalšími kandidáty jsou už jen Méty, Montpellier a Remeš.

Papírově vzato mají největší předpoklady k záchraně Lorient a Caen. Oba tyto týmy spojuje důraz na útočnou hru a s tím související fakt, že aktuální špatné tabulkové postavení je do značné míry vinou neschopnosti proměnit šance - a v obou případech existuje viditelný viník. Konkrétně to jsou loňský elitní kanonýr Ligue 2 Mathieu Duhamel a lorientský "spasitel" Jordan Ayew. Oba patří co do počtu střel mezi nejaktivnější forvardy ve Francii, jejich gólová produkce tomu však zatím hrubě neodpovídá. V Caen tak stojí tíha odpovědnosti na veteránu Julienu Féretovi a výbušném záložníkovi N'Golo Kantém, zatímco Lorientu nezbývá než čekat na Ghaňanovo probuzení. Duhamel s Ayewem nicméně v říjnu konečně prolomili gólový půst, takže fanoušci mají do budoucna naději.

Statečně se s prvoligovými nástrahami zatím bijí fotbalisté Lens, mnohými pasovaní za největšího outsidera sezony. S výjimkou levého beka Ludovica Baala nikdo z jejich týmu vyloženě nevyčnívá, oddané publikum na Stade Félix-Bollaert a ochota rvát se v každém utkání do poslední vteřiny jsou však cennými zbraněmi v tuhém boji o záchranu. Říjnovým hrdinou se u Les Sang et Or stal teprve devatenáctiletý gólman Valentin Belon, který si v 11. kole odbyl prvoligovou premiéru a hned vychytal důležitou výhru v Toulouse.

Zbývá Bastia, stále hledající ideální sestavu bez Brandaa na hrotu (a spoléhající na skvělé výkony brankáře Aréoly a veterána Squillaciho na stoperu), Évian, který by se bez dánského univerzála Daniela Wasse mohl z Ligue 1 rovnou odhlásit, a nebohý Guingamp, jehož šance na udržení dramaticky snižuje účast v Evropské lize. Výhodou pro svěřence Jocelyna Gourvennece je fakt, že se vzrůstající formou dánské letní akvizice Ronnieho Schwartze konečně přicházejí góly; otázkou je, k čemu je to dobré, pokud prohrajete doma s Nice 2:7. Dokáže Claude Makélélé do konce podzimní části přesvědčit bastijské vedení, že je skutečně tím pravým, kdo rozháraný klub stabilizuje a nasměruje k záchraně? Dokáže Évian sbírat body i jinak než náhodnými sériemi neporazitelnosti, které jsou ve skutečnosti pouze čekáním na další hluché období? Po listopadu budeme moudřejší.


Ideální sestava měsíce října:

Rémy Riou (Nantes) - Romain Danzé, Mexer (oba Rennes), Papy Mison Djilobodji (Nantes), Jordan Amavi (Nice) - Alaixys Romao (Marseille), Abdoulaye Doucouré (Rennes), Yoann Gourcuff (Lyon) - Lucas Moura (PSG), Alexandre Lacazette (Lyon), Paul-Georges Ntep (Rennes). Kouč: Hubert Fournier (Lyon).

Náhradníci: Alphonse Aréola (Bastia) - Ricardo Carvalho (Monaco) - Jordan Veretout (Nantes) - Yannick Ferreira-Carrasco (Monaco). Kouč: Marcelo Bielsa (Marseille).


Anketa o gól měsíce října:

Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.

Georges-Kévin Nkoudou (9. kolo, Guingamp - Nantes 0:1)



Maxwell (10. kolo, Lens - PSG 1:3)



Yacine Bammou (11. kolo, Évian - Nantes 0:2)



Max-Alain Gradel (11. kolo, Saint-Étienne - Metz 1:0)



Carlos Eduardo (11. kolo, Guingamp - Nice 2:7)