Rudolf Kučera - Zmarněný supertalent

Kariéru byl nucen ukončit vinou těžkého zranění jako 22letý, přesto jej po letech zařadil italský časopis Calcio do nejlepší světové jedenáctky ... Podle Josefa Masopusta neměl z našich hráčů nikdo takový náběh na Zlatý míč, jako právě on. Člověka až mrazí při pomyšlení, kam až to mohl tento rodák z moravské Spytihněvi (1941) dotáhnout, nebýt onoho nešťastného zranění...

Do Dukly, s níž je jeho jméno neodmyslitelně spjato, přišel v devětapadesátém s pověstí velkého talentu. To ovšem nebylo nic zvláštního, takových branců rukovalo přímo na Julisku povícero. Navíc červenožlutý dres oblékali borci ošlehaní duely na světových šampionátech či v evropských pohárech, co už měli tu čest nastupovat proti nějakým plejerům. Přesto však Masopust a spol. po prvních trénincích nastražili uši, ihned jim totiž došlo, že tento klučina je zjevem vskutku zcela ojedinělým.

Když se pak stal ve své první kompletní sezóně králem střelců, poznali to i hráči a fanoušci soupeře. A brzy i ti zahraniční. Na Americkém poháru totiž Ruda nadchl svou hrou kdekoho. Turnaj hraný v zámoří, na který pořadatelé pozvali kvalitní evropské a jihoamerické týmy, Dukla s grácií ovládla (výsledky jako 6:0 s Rapidem, 5:1 s Espaňolem, 4:0 s Monacem či 7:2 a 2:0 s Evertonem jsou všeříkající). Útlý blonďák v jejím útoku předváděl takové věci, že diváci byli opravdu u vytržení. V devíti zápasech vsítil 19 branek, co k tomu víc říct? V hledišti bylo plno exulantů, kterým přirozeně zprvu armádou komunistické země protěžovaný celek nevoněl, avšak postupně se karta obrátila a hráče Dukly odnášeli do kabin nadšeně na ramenou, a to i o přestávce. A z Kučery byli tak odvaření, že mu cpali za dres dolary a udělali z něj něco na způsob kultu.

Nebylo ani divu, protože to, co tam Rudla předváděl, hraničilo s genialitou. "Kde jste ho vzali?" ptal se zsinalý trenér Crvene Zvezdy Bradovič poté, co několikrát neuvěřitelným způsobem vycvičil jeho beky. Jednoho obešel, druhého poslal k zemi k jedné tyčce, brankáře k druhé a míč dloubnul do brány. A tak to šlo i v dalších zápasech, v nichž tento mladíček uhranul všechny přítomné.

Samozřejmě se začaly ihned vzápětí sypat nabídky k přestupu, jež později, jak se Kučera zapisoval stále zřetelněji do povědomí evropských bafuňářů, začaly pořádně houstnout. Mohl hrát nakrásně v kterémkoli špičkovém evr. klubu a bezesporu by se tam stal hvězdou první kategorie, nicméně přestoupit tehdy znamenalo emigrovat, což Kučera neměl v úmyslu. Hanke, Kubala, Korostelev či Šubert opustili navždy vlast, aby mohli hrát v Barceloně, Juventusu či "Grande Torinu", Rudla zůstal. Tak se jeho hrou mohli kochat diváci v republice ještě dva roky, což tehdy samozřejmě nikdo netušil.

První zdání klame - o tom se přesvědčili např. urostlí skotští beci, když se proti nim tento dvacetiletý chvístek poprvé postavil v šedesátém prvním v kvalifikaci. Slyšeli už o něm, nicméně v době, kdy nějaké monitorování soupeřů nebylo ještě ani v těch pověstných plenkách, čekali postavou někoho sobě rovného. "To je on?" ptali se prý jeden druhého. Netrvalo dlouho a věděli, že tento dvacetiletý hošík je opravdu on. Takhle si je už dlouho nikdo nevodil, s takovou lehkostí, nenuceností a přitom nadmíru suverénně a zkušeně.

To byly ostatně Kučerovy hlavní devízy - mimořádná, vskutku naprosto mimořádná míčová technika a až nelidská chladnokrevnost při zakončování. Takhle popisuje jednou takové Kučerovo zakončení Ota Pavel: "Kučera vstřelil v tomto utkání nezapomenutelnou branku, při které televizní komentátoři křičeli: ,Exhibition! Attraction!‘ Dostal těsně před brankou od někoho míč, brankář Irů mu padl pod nohy, Rudla udělal kličku. V tom okamžiku vběhli pohotově do branky dva Irové. Tomu prvnímu naznačil střelu, Ir skočil ve směru rány, ale Kučera si nechal míč pod chodidlem. Zrovna tak to provedl s druhým obráncem. Když už leželi na zemi tři hráči Shamrock Rovers, zasunul míč ležérně vedle tyče do brány. A pak se pomalu vzdaloval, jakoby to byla samozřejmost." A takových gólů dával celkem dost, dá se říci, že přesně po takových prahnul, a když mohl i nemohl, snažil se skórovat nějak efektně.

Měl své obdivovatele, musel však čelit i spršce invektiv a nadávek pro svůj ležérní styl a bohorovnost při zakončení nemohli ani cítit. A taky pro svůj duklácký původ. Nebyl bojovník, nebyl hecíř, ale nebyl ani líný na krok. Neměl problém stáhnout se do zálohy a odtamtud rozdávat brilantní přihrávky, neměl problém zabojovat. Ale nebylo to tak časté, řečeno kulantně. V týmu složeném z bojovníků à la Pluskal, Čadek či Masopust pak jen o to víc vynikl jeho hospodárný pohyb po hřišti a zdaleka patrná lehkost při každém kroku hraničící s laxností, spojená s již zmiňovanou pohádkovou technikou.

Asi i dnes by vzbuzoval zcela protichůdné reakce. A určitě mnohem bouřlivější, ruku v ruce s tím, jak je dnes fotbal mediálně pojímán. Jednou zazářil způsobem takřka epochálním, jindy zklamal na celé čáře. Musel být zvláštní povaha, ostatně takto na něj vzpomínají I. Viktor nebo trenér Vejvoda, jako na kluka poněkud nevypočitatelného. "Seděl zahleděn do sebe i před nejdůležitějším utkáním, v nervózním prostředí, jakoby se ho to vůbec netýkalo. A přece i v takových dnech dokázal zahrát božsky," vzpomíná Vejvoda. "Ale on dokázal skutečně i to nejzamotanější utkání vyhrát stejně jako i prohrát. Nevyhrával tím jako Masopust, že mužstvo strhl, vyburcoval, ale protože se mu podařila taková nějaká věc, která soupeře na chvíli přivedla na okraj infarktového stavu, a to už pak parta kolem něho dokázala využít," dodává. Právě tento trenérský ras měl s Kučerou pernou práci. Ten si klidně zapálil i před ním, jakkoli Vejvoda kouření nesnášel. Jindy, když měl tým před důležitým zápasem zákaz požívání alkoholu, objednal celému mančaftu nejdražší pití, aby je pak s jakousi familiérní samozřejmostí nechal stát otevřené a netknuté na stole. Nešlo však podle přímých účastníků o provokace, pozérství nebo něco takového. Poznal to i sám Vejvoda, proto k němu přistupoval jinak, nešlo jen o výjimečný talent, který v něm spatřoval. Patřilo to prý ke Kučerově osobnosti. K osobnosti kluka, který byl dobrák od kosti, zároveň však i svérázný samorost. V důležitém kvalifikačním duelu s NDR dostal těsně před koncem balón za obranu, místo sprintu se najednou zastavil s tím, že by ho stejně nedoběhl. Dovedu si představit, že ho diváci mohli samou zlostí sežrat. Ale on to neřešil... Už brzy mu odpustili, protože jim nějakým svým kouskem vyrazil zase jednou dech.

Jedním z těch, co na Julisku chodili speciálně kvůli prakticky stále ještě začínajícímu Kučerovi, byl sám velký Pépi Bican. Tento fakt hovoří za vše, svědčí to o tom, jak mimořádné umění musel v tomto mladíčkovi spatřovat. "Góly, jaké dával Kučera, jsem od té doby nikdy neviděl," prohlásil labužnicky bývalý předseda Dukly Rudolf Kocek.

Ivo Viktor vzpomíná, že jen Kučera a Masopust byli s to dát brankáři při samostatných nájezdech na tréninku devět deset gólů z deseti nájezdů. A že nikdo nebyl tak ledově klidný tváří v tvář brankáři jako právě Rudla Kučera. Ten chlap asi vážně neměl nervy, s jistou mírou nadsázky by se dalo říct, že rozšířil hranice flegmatismu o několik desítek kilometrů. Různé ty kudrlinky a fintičky při zakončení si dovoloval za jakékoli situace, za jakéhokoli stavu. Mohlo být pár minut do konce, přesto měl nutkavou potřebu nasadit obránci jesle a udělat kličku i brankáři. Je nabíledni, že plno šancí takto prošustroval. Ale přesto to dělal zas a zas. V jednom zápase zahodil dvě penalty. O přestávce v kabině utěšoval za stavu 0:0 nasupené spoluhráče ujištěním, že dá dva jiné fíky a bude hotovo. Dal tři a Dukla vyhrála 5:0. Jindy zas nějaký pohárový zápas skončil nerozhodně. Tehdy bylo zvykem, že všecky penalty kope jeden hráč. Za Duklu je kopal Kučera a dal všechny do stejného místa.

Zpět k té technice. S míčem prý dokázal neuvěřitelné kousky, které by mu mohli závidět sebenadanější Brazilci. Signifikantní je v tomto směru gól, který sám označil jako svůj nejhezčí - naběhl si na centr, obránce si v plném běhu přehodil patičkou a z voleje pak druhou ranou prostřelil brankáře Padúcha, který v první chvíli vůbec nevěděl, co se to vlastně stalo.

Z Kučery se stal brzy pojem. V r. 1961 dostal jeden bod v anketě o Zlatý míč a výraznou měrou se podílel na postupu do Chile. Na MS už jet nemohl, stopku mu vystavil utržený meniskus. Nutně se nabízí otázka - jak bychom tam dopadli s ním? V prvním přátelském zápase po stříbrném Chile jsme už s ním v sestavě vypráskali Rakousko v Prátru 0:6 a Kučera přidal ke svému fantastickému výkonu dvě přesné trefy. Rakouští novináři, kteří se ještě před utkáním smáli těm českým jejich hlášce "Přijeli jsme s technikem, jakého jste v Rakousku už léta neviděli", pěli po zápase na tohoto technika ódy.

To už mu ale zbýval jen rok fotbalového života. V listopadu nastoupila Dukla pohárové odvetě proti Górniku Zabrze a dvougólovým mankem. Ruda Kučera sehrál jedno ze svých nejpovedenějších utkání. Zároveň však poslední... Soupeře celou dobu dělal jak malé kluky, vstřelil dva góly, na jeden přihrál Masopustovi. Patičkou. Pak přišla osudná 82. minuta. Šel do hlavičkového souboje s obráncem Oślizlem, který měl všech těch jeho kliček za celý zápas už plné zuby. Ve výskoku se napřáhl loktem a prudkým úderem do spánku Kučeru knokautoval. Ten navíc při nekoordinovaném pádu spadl na hlavu. Po propuštění z nemocnice si to maloval tak, že se brzy vrátí na hřiště i na výsluní. Leč nestalo se tak. Nebylo to ovšem tím, že by se nedostal do bývalé formy, jak tomu bylo později např. u jiného velkého talentu - Jurkanina. Najednou měl velké problémy s tím, aby vůbec udržel rovnováhu. Při běhu rovně to ještě jakž takž šlo, ale při kličce, prudké změně pohybu či náhlém zastavení přicházely problémy. Prostě to nezvládal, nešlo to. K tomu se přidružila i ustavičná ostrá bolest v levém koleni. Zkoušel to několik let, vrátit se, dokonce i ve Slávii, která mu takto chtěla pomoci, leč bezvýsledně. Sice prý nedával léčbě úplně vše, občas to řešil vínkem: "Představte si, že se najednou bojíte, abyste špatně nešlápli - to je obrovský tlak na psychiku. A já tak silný nebyl," vyznal po letech pro časopis Hattrick. Tamtéž pak jeho zranění odborně hodnotil MUDr. Trubl: "Bylo to těžké zhmoždění mozku, je absolutně vyloučeno, aby se s takovým zraněním někdo mohl vrátit k vrcholovému fotbalu."

Jedna z nejlepších povídek Oty Pavla "Haló, taxi" pojednává o Čechoameričanovi, který při návštěvě Prahy vykládá nadšeně taxikáři o tom, jak před lety byl u toho, když Dukla v USA válcovala všecky své soupeře a jak tam tehdy řádil jeho miláček "Rudy Kucera". "Ale Amerika Kucera milovat. U vás malej kluci milují kovboj a u nás český americký kluci milovat Kucera. A chtěli být Kucera," básní a při vystupování obdaří taxikáře dolary. "Taxikář už neřekl nic, jen se lehce uklonil a sedl si do vozu. Vyjel z Roztok ku Praze, jel pomalu a o něčem přemýšlel. U Vltavy šlápl na brzdu, zastavil vůz a rozsvítil ve voze světlo. Vyndal z kapsy bankovky. Byly z jedné strany skořicově černé a z druhé světlezelené jako všechny americké bankovky. Na té skořicové straně byl na obrázku slavný a přísný fousatý prezident Lincoln a na té druhé straně stál bílý dům se sloupy. Snad to byl barák toho Lincolna nebo muzeum, stálo tam napsáno memorial, ale co to je, to taxikář nevěděl, protože se pořád nemohl dostat k té angličtině. Byly to vsak stejné pětidolarové bankovky, jaké dostal tenkrát v New Yorku, když rozdrtili ve finále milionářský klub FC Everton, nejdřív 7:2 a potom 2:0 a on dal ve finále čtyři branky. A byly to bankovky nejvyšší hodnoty, které tehdy pod dresem měl. Vypadlo z něho tehdy pár pětidolarových a hodně jednodolarových bankovek. A jemu bylo na Polo-Grounds stadiónu něčeho líto a snad i trochu stydno. Ale na Američany se nezlobil. Byli jako děti. Někdy hodné a někdy zkažené. Usmál se. A pak řekl lehce, jako by mu bylo líto, že už ho letadla nevozí k velkým zápasům: ,Boeing... Boeing... Boeing...‘ Vyndal nádhernou náprsní tašku, kterou dostal od jednoho evropského ctitele, a bankovky uložil. Uvnitř, v náprsní tašce, bylo vytištěno zlatým písmem: RUDOLF KUČERA."

A tak skončil za volantem taxíku hráč, který podle Josefa Masopusta mohl vyhrát Zlatý míč a podle mnohých se mohl klidně stát nejlepším fotbalistou naší historie. Úmyslný zákrok loktem připravil o kariéru fotbalového génia, technika, jakého jsme možná od té doby neměli, chladnokrevného střelce, který činil nešťastným všechny, kdo stáli proti němu. Na to ostatně doplatil oním zraněním.

Úspěchy: 4x mistr ligy, 1x král střelců, reprezentace 7/3, liga 121/44