Ruský zápisník III. aneb Menší tahouni, než jsMessi mysleli

Včerejšek byl fotbalovým svátkem, který řada z nás celý strávila u televizí. Skoro osm hodin fotbalu, to se tak často nepoštěstí. Stejně jako vidět v jeden den pět pokutových kopů v základní hrací době. Zatímco Griezmann, Jedinak a Modrić byli na puntíku úspěšní, Lionel Messi s Christianem Cuevou situaci nezvládli a v pozici lídrů svých mančaftů selhali.

Ještě, než se pustíme do rozboru všech čtyř utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Didier Deschamps po dvou letech zase netrefil složení zálohy. Je to jenom první zápas — a nutno říct, že Deschamps leccos vyspravil dvěma prvními střídáními — ale už tahle 90minutovka do jisté míry stačila coby připomínka toho, kde vězí největší francouzský problém. Není to v rezervoáru talentu. Je to v jeho soustavně neefektivním skládání na hřiště.

Před čtyřmi lety jsme se na tomto místě rozplývali nad funkčností středu pole les Bleus. Pravda, bylo to proti Hondurasu, ale uskupení Cabaye (tvůrce hry z hloubi pole, schopný krátkých i dlouhých příher) - Pogba - Matuidi (dva skvělí atleti, box-to-box záložníci) budilo respekt. O dva roky později už to bylo horší, když Francie bez klasického playmakera především plašila. Stále to ale bylo jakž takž v pořádku, neboť měla Payeta, upgrade dřívějšího vlivu Valbueny.

Tentokrát Deschamps jediného člena útočného trojzubce schopného za určitých okolností tvořit (Griezmanna) odeslal rovnou na jeho úplný hrot, a francouzský plán tak na úvod turnaje vypadal povětšinou zoufale, hrozivě čitelně. Mbappé dostal jedinou kolmici za obranu, a vůbec žádnou po 10. minutě; Dembélé útoky primárně rozbíhal a v takovém rozpoložení se trápil.

Ač je tohle už třetí Deschampsův turnaj, trenér jako by své hráče pořád poznával. Corentin Tolisso zprvu vypadal jako dobrý nápad, jenže potom jeden přihlížel statické hře všech třech středopolařů vesměs na jedné úrovni, aniž by se kdokoliv z nich posouval pod útočné trio. Trojlístek Mbappé - Griezmann - Dembélé rovněž vypadal jako dobrý nápad, jenže potom jeden přihlížel, kterak si navzájem překáží, sotva někdy si navzájem vyhoví v kombinaci, a jak je nikdo není schopen nastartovat, protože jim nikdo není dostatečně blízko.

Potom opravdu stačilo, aby Australané měli vzadu jednoho nesmírně inteligentního stopera, který perfektně čte hru (Sainsbury), dva precizní, nekompromisní, ochotné tacklery (Mooy, Milligan), a bylo vymalováno. Byť modří drželi míč a podnikali útočné výpady, jeden se koncem první půle neubránil dojmu, že je kompaktně bránící Socceroos přesto tak trochu šikanovali.

2) Přesto lze Francii do konce turnaje poměrně snadno vyspravit. Třebaže si tenhle zápas na místě Tolissa patrně žádal Adriena Rabiota, který zůstal doma, a tomu, co Deschamps proti Austrálii hlavně potřeboval, by v záloze spíše odpovídal i takový Ndombele, zatratit Francii nelze. Po příchodu Fékira a Girouda se les Bleus přetočili do jakéhosi diamantového 4-4-2, a ačkoliv sám Fékir zaujal i zkaženými přihrávkami, trasa, po níž se udála vítězná trefa, do 70. minuty prostě nebyla k dispozici. Nahrát na gól zády k brance, to je Giroudova devíza (Griezmann se ho akorát jednou snažil skoro až komickým stylem napodobit), a rovněž atribut, bez kterého se favorit do budoucna na hrotu nejspíš jen málokdy, pokud vůbec někdy, obejde.

Cesta nahoru pro Francii nicméně nevede pouze skrz Girouda. Konkrétně proti Austrálii se nabízela také volba ofenzivněji laděných krajních beků vzhledem k tomu, že Kruse i Leckie nesmírně vytrvale pracují směrem dozadu, a vpředu se včera soustředili hlavně na včasné vyhrávání standardek pro Mooye. Pravý bek Austrálie Risdon byl navíc už před výkopem evidentním slabým článkem sestavy soupeře, což se potvrzovalo i ve chvílích, kdy byl zkoušen Lucasem Hernándezem namísto směrem dopředu přeci jen zdatnějšího Benjamina Mendyho.

Vrchem se pak konečně nabízí sázka na klasičtější 4-4-2 — nikoliv to typicky diamantové, nýbrž s tvořivými hráči na krajích zálohy vtočenými do středu hřiště, pro což má Deschamps v Rusku dva ideální kandidáty. Florian Thauvin s Thomasem Lemarem společně v uplynulé sezoně Ligue 1 vytvořili 22 branek (přičemž Thauvin dalších 22 sám vstřelil), a mají na to dodat týmu hlouběji v poli jiskru, nevyzpytatelnost, kterou v úvodním duelu hrozivě postrádal. Zejména Thauvin, další zlobivý kluk napojený na Marseille, by klidně mohl být "letošním Payetem"...

3) Jedinak proměňuje penalty, ale jinak už v základu nemá co dělat. Austrálie se proti Francii prezentovala bezchybnou organizací defenzivní hry, ovšem sám kapitán, a na papíře nejníže položený středopolař, na tom měl jen pramalou zásluhu. Větší díl připadá pracovitým křídelníkům, defenzivně zlepšenému Behichovi, v zákroku jistému Milliganovi, ... a hlavně potom Aaronu Mooyovi, který má pro Socceroos hlavně tvořit hru z hloubi pole a rýsovat pasy za obranu, místo toho se ale prezentoval zejména ve skluzu, jako vrchní rozrážeč útoků. Během pouhých 36 minut mu šlo napočítat až pět čistě odebraných balonů. Nezvyklé.

Problém byl v tom, že jakmile se Mooy musel v takové míře soustředit na to, co by ideálně neměl mít v popisu práce (kompenzovat Jedinakův nedostatečný pohyb a neschopnost čistě intervenovat), rázem trpěla ofenzíva. Andrew Nabbout na hrotu sice běhal ažaž, ovšem míčů jeho směrem mířilo mizivé množství; a pokud se situace opticky nezměnila ani po příchodu Tomiho Juriće na jeho místo, říká nám to o nedostatečném zásobování věru mnohé důležité.

Pravdou zůstává, že Mooy s Jedinakem už coby double pivot fungovali mnohem hůře. Fatálně obnaženi byli v přátelském duelu s Norskem i v obou kvalifikačních zápasech se Saúdskou Arábií, kterou toho času kuriózně vedl právě Bert van Marwijk. Tentokrát to nebylo vůbec tak zlé; to však hlavně proto, že se Mooy mohl (doslova) přetrhnout a ukázal svou drsnější tvář.

Jedinak už na tuto úroveň nestačí, a jestliže si kouč nemůže dovolit dopředu posunout předělaný štít v Milliganovi (což při dostupných alternativách vážně nemůže), nabízí se vsadit na v přípravě testovanou variantu s Massimem Luongem. Záložník QPR toho oběhá více, je všestrannější a má potenciál lépe propojit zálohu s ofenzivní řadou, což se včera dařilo akorát po křídlech. Jistě, Rogićův čas by ještě měl přijít, jakmile jeho veškeré pokusy o silový driblink nebudou narážet na Kantého, ale k jeho maximalizaci bude nejspíš potřeba posadit kapitána.

(td)





1) Messi, Messi, Messi... A co takový plán B? Mít ve středu všeho dění vašeho nejlepšího hráče je samo o sobě správná taktika, ovšem jak se říká, nic by se nemělo přehánět. Především v první půli bylo až komické, jak se Argentinci snaží najít Lionela Messiho bez ohledu na to, zda se jejich kapitán nachází v dobré pozici (výjimečně), anebo jej obklopuje trojice nabroušených Islanďanů (neustále).

Jednou z obrovských výhod pouhé Messiho účasti na hřišti je přitom právě tato mimořádná pozornost soupeře, díky níž mají jeho spoluhráči o to více prostoru pro vlastní kejkle. O této užitečnosti nás sezonu co sezonu přesvědčuje Barcelona, a to vůbec nejpatrněji ve chvíli, kdy najednou Messi na trávníku chybí. Je tedy s podivem, že tak našlapaná ofenziva, jakou Argentina bezpochyby disponuje, stále není schopna cokoli vymyslet sama o sobě.

Teprve až s příchodem Cristiana Pavóna s Éverem Banegou na úkor neviditelného Ángela di Maríi a Lucase Biglii působili Albiceleste dojmem, že skutečně nejsou pouhým týmem jednoho muže. V tu chvíli už ale bylo pozdě, Islanďané byli do favorita zakousnutí jako buldok a v závěru již žádné velké drama nepřipustili.

Srovnávání Messiho s Cristianem Ronaldem je již útrapným evergreenem, který nemáme v úmyslu přiživovat, ovšem do značné míry zde šlo o paralelu s pátečním zápasem týmů z Pyrenejského poloostrova. Jak Argentinci, tak Portugalci v prvním zápase na MS vložili svůj osud do rukou jediného hráče: jeden zázračným výkonem zachránil remízu, druhý smolným vystoupením remízu zapříčinil. Je klidně možné, že v druhém kole skupiny se role obou hráčů zase otočí, na každý pád se ale nejedná o nic jiného než hru s ohněm.

2) Islanďané překonávají nové a nové milníky. Nejmenší země na šampionátu nepřestává překvapovat. První MS, první gól, první bod, a to rovnou v debutovém zápase proti obhájci stříbra. Už po veleúspěšném představení ostrovních válečníků na mistrovství Evropy před dvěma lety muselo být všem jasné, že Island není radno podceňovat, a přesto jsou jejich výsledky stále stejné, ne-li lepší. Nyní se do dlouhé řádky slavnějších protivníků, kteří si na Islandu vylámali zuby, přidává i Argentina.

Lze namítnout, že na islandském bojovném až nepříjemně fyzickém herním stylu v čele s hlubokou defenzivní linií zde nebylo moc co obdivovat. I když pomineme hmatatelné rozdíly mezi oběma celky, co se hráčského materiálu týče, a s tím související přízvisko vždy populárního outsidera, Island se těší fanouškovské přízni díky viditelné tvrdé píli a perfektní soudržnosti, o níž si mohou argentinské individuality nechat zdát. Nikoho by tak nemělo překvapit, že vůbec nejvyšší počet obranných zákroků (8, z toho 5 úspěšných) si připsala největší ofenzivní hvězda Hallgrímssonova výběru, Gylfi Sigurdsson.

Další možnou odpovědí těmto škarohlídům je pak islandská efektivita. Argentinci se 78% držením míče sice zasypali Halldórssonovu branku sedmadvaceti střeleckými pokusy, ovšem jednalo se vesměs o rány z dálky, ostrého úhlu nebo obtížných pozic pod nátlakem. Zato když kupředu vyrazil Island, byla argentinská obrana pravidelně v jednom ohni, což potvrzuje i bilance populárních "expected goals", podle níž na tom byly oba týmy vyjma Messiho penalty prakticky nastejno.

3) Jorge Sampaoli pověst vizionáře stále nepotvrzuje. Po jmenování někdejšího kouče Sevilly do role trenéra národního týmu byla očekávání velká, Argentina měla konečně v Sampaoliho schopných rukou vyrůst z věčně druhé v mistra. Po utrápené kvalifikaci však ani první zápas MS nenasvědčuje tomu, že by se u Albiceleste oproti předešlým šampionátům cokoli výrazně změnilo.

Po náhlém odpadnutí závěrečného přípravného zápasu s Izraelem si Sampaoli pochvaloval, že se svým týmem stejně potřebuje spíš tréninkový dril než přáteláky, přesto se v prvním testu proti Islandu žádná hitparáda nekonala. Na vině se zdá být především nevhodná skladba základní sestavy, v níž napříč všemi liniemi nepřesvědčili stoper Rojo, středopolař Biglia ani ofenzivní křídelní stálice Ángel di María.

Sampaoliho střídání Pavóna s Banegou na úkor posledních dvou jmenovaných byla v tomto ohledu správným korekčním tahem, který přispěl k dominantnějšímu výkonu v druhé půli (poměr střel byl dokonce drtivých 17:0), ovšem víc než bod se nakonec stejně ukořistit nepodařilo. V příštím kole čeká ještě těžší soupeř v podobě skupinového lídra Chorvatska, prostor pro další nepovedené experimenty se ztenčuje a není vyloučeno, že před závěrečnými skupinovými zápasy nebudou mít Argentinci ani vše ve svých rukou. Začíná jít do tuhého.

(mk)





1) Tohle byl v podání Peru dost možná nejlepší výkon dosavadního turnaje, a přesto nestačil ani na bod. Na Jihoameričanech byla od první minuty patrná ryzí verva, s níž se do soupeře pustili. Dánům trvalo dobrých dvacet minut, než se z hyperaktivních hráčů s šerpou na dresu vzpamatovali a mohli jen děkovat Bohu a Kasperu Schmeichelovi, že tento bláznivý zápas dokončili s čistým kontem.

Obzvláště zmíněná dvojka Advíncula-Carrillo na pravé straně, podporovaná ve středu pole Cuevou byla z týmu Inků nezastavitelná síla. Napohled krásný fotbal plný bleskových narážeček, zaseknutí míče a množství střel však postrádal jednu klíčovou přísadu v podobě přesného zakončení. Na překonání výtečného Schmeichela nakonec nestačilo ani sedmnáct pokusů, a to ještě Peru řadu dalších nadějných akcí nedotáhlo do konce.

Stinnou stránkou takto rozjíveného výkonu je občasné otevření zadních vrátek, na což mazaní Dánové celý zápas čekali. V první půli ještě stihl na poslední chvíli zatáhnout za záchrannou brzdu karetní hříšník Tapia, ale krátce po změně stran už u Christiana Eriksena v jediné gólové situaci večera nebyl nikdo a záložník Tottenhamu ideálně načasovaným pasem na střelce Poulsena protivníka nemilosrdně vytrestal. Seveřané zkrátka soupeři uštědřili lekci z produktivity, jakkoli si sami po celý zápas s výsledkem notně zahrávali.

2) Dánsko má do dalších kol paradoxně více co zlepšovat. Zatímco energickému Peru ve zbylých zápasech o všechno stačí "jen" zlepšit koncovku, jejich evropský soupeř z prvního kola může být zatím spokojen pouze se samotným výsledkem. Hareideho družina nezachytila nástup do poločasu, závěr poločasu a od jediné světlé chvilky v podobě vstřeleného gólu se zbylou půlhodinu jen zoufale bránila.

Stabilitě dánské hry nepřidala ani zranění defenzivních stálic Kvista s Christensenem, a tak můžeme v příštím týdnu proti Austrálii očekávat kromě taktiky i personální změny. O posazení na lavičku si svým výkonem řekl také útočník Nicolai Jorgensen, jemuž nevyšlo zhola nic, a Kasper Dolberg s Martinem Braithwaitem tak mají při čekání na ohlášení příští základní sestavy oprávněné naděje na start.

O vítězství Dánů kromě střelecké nemohoucnosti Peru nakonec rozhodla zkušenost. Brankář Schmeichel výtečnými zákroky sympaticky kráčí ve stopách legendárního otce, Simon Kjaer byl jediným světlým bodem propustné dánské obranné linie a Christian Eriksen předvedl své umění, když se mu naskytla jedinečná příležitost. Od špílmachra Tottenhamu se sice očekávalo více, ale podobně jako Lionel Messi v argentinském týmu se bude muset vypořádat s abnormální pozorností soupeře, který dobře ví, že odstřihnout Eriksena značí odstřihnout gólový přísun seveřanů.

3) Zdá se, že penalty budou hýbat celým šampionátem. S pokutovými kopy se v sobotu roztrhl pytel, ovšem úspěšnost byla nakonec sotva nadpoloviční. V obou neproměněných případech navíc šlo o jednu z hlavních příčin bodového neúspěchu, který byl obzvláště v podání Peru hodně bolestivý a z potenciálního muže zápasu Christiana Cuevy učinil spolu s Messim smolaře dne.

Hned dvakrát sudím při rozhodování incidentů v šestnáctce vypomáhala videotechnika a nutno dodat, že je to jen ku prospěchu věci. Zdržení bylo minimální, penalty po revizi odpískány správně a soupeři nemohli říct ani popel. Na každý pád budou spolehliví exekutoři, stejně jako brankářští penaltoví mágové na MS ceněni zlatem...

Přínos moderních technologií má v tomto ohledu ještě jednu přidanou hodnotu v podobě úbytku simulací před brankou soupeře. Hráči vědí, že obalamutit rozhodčího již nebude tak snadné, a podle toho se také chovají. Jen tak dál.

(mk)





1) Nigerijci, celkově vzato, podali vyloženě retro výkon. V předturnajovém podcastu jsme vypichovali dvě věci: A) že Nigerijci mají papírově nejslabší tým ze všech Afričanů na turnaji, a B) že jejich největší síla leží v sevřeném a obětavém kolektivu, což je aspekt, který jsme u Super Eagles dříve nevídali. Při prvním ostrém testu se potvrdila pouze první domněnka: Rohrův výběr se kvalitou skutečně Chorvatům nemůže rovnat. Místo týmového výkonu, který by pro nigerijské fanoušky představoval vítané osvěžení, ale přišel jakýsi mentální návrat o dekádu nazpět.

Že je tato Nigérie sebevědomá, to je samozřejmě v pořádku; ustrašné týmy ještě na Mundialu neuspěly nikdy. S takto nesoustředěným, rozháraným přístupem to ale nepůjde; jediné, co Super Eagles reálně dokázali, bylo nabít všudypřítomným rasistům tetelícím se nad každou příležitostí zopakovat, jak černoši neumí bránit, kreativně přemýšlet či spolupracovat. Toto byl skutečně extrémně matný výkon, v němž Nigerijci sice ukázali záblesky potenciálu, ale podařilo se jim je dokonale pohřbít pod lavinou nepřesností, zkažených přihrávek a neschopnosti jakkoliv reagovat na chorvatské tempo: ať už šachovnicový výběr bránil či útočil, Nigérie byla vždy pouze reaktivní. Jediný, kdo se nebál převzít iniciativu, byl Victor Moses; škoda, že jeho výkon poskrvnilo několik zbytečných pádů poblíž soupeřovy šestnáctky.

"Chybí mi stará generace s Amokachim, Amunikem, Kanuem," vzdychal jeden fanoušek na fóru WhoScored. "To byl skutečný tým s ambicemi. Toto vypadá jako výběr dětí, které jely do Ruska na výlet." A i když vyčítat nejmladšímu účastníkovi celého MS určitou herní naivitu či psychickou labilitu by bylo poněkud příkré, frustrace příznivců je pochopitelná. Nejde o to, že Nigérie prohrála, dokonce ani o to, že zahrála výrazně pod svoje možnosti - jde o to, že podala stereotypní výkon plný zbytečných chyb v obraně (Etebo a Ekong zahráli vyloženě schizofrenně, když se jim oběma podařilo zkombinovat evidentní přehled na hřišti s festivalem rozdílových hrubek), zbabraných přihrávek a kontraproduktivního individualismu v útoku. Jinými slovy absolutní klasiku všech neúspěšných afrických týmů 21. století. Jinými slovy absolutně polární opak slova _progres_.

2) Chorvaté hráli, co potřebovali, v dalších zápasech ale musí zabrat. Ačkoliv chorvatský tým nepodal žádný excelentní výkon, musíme jej za včerejšek pochválit - podařilo se mu pošetřit síly, vyzkoušet hned dvě potenciální herní varianty, a zároveň po celých 90 minut v poklidu kontrolovat zápas. Zpočátku se nerozehřátí Modrić a spol. dostávali do tempa, kazili jednoduché přihrávky, a také dost faulovali (hlavně Domagoj Vida byl v úvodu hodně agresivní); čekání na nigerijskou chybu a spoléhání na standardky se jim ale vyplatilo. Taktická zkušenost sice není taková zábava na sledování, ale body zkrátka přináší.

Mnohem lépe působil šachovnicový tým v poslední půhodině zápasu, kdy Kramariće na nahradil Brožović a nominální 4-2-3-1 se tím změnilo na mnohem efektivnější a přirozenější 4-1-2-3. Toto je ideální chorvatský systém: Brožović coby inteligentní defenzivní záložník poskytnul Rakitićovi s Modrićem více volnosti a kreativity výše na hřišti, a jestliže s Kramarićem na desítce nedokázali Chorvaté navzdory výrazně lépe obsazené záloze opanovat střed hřiště (on taky Kramarić žádná desítka není, že ano), po změně rozestavení už to šlo zcela intuitivně. Nejvíce to bylo vidět na Modrićovi, který v první půli nebyl příliš výrazný a často kazil; tandem Modrić - Rakitić je zkrátka příliš rozdílový na to, aby se utápěl na double pivotu ve 4-2-3-1.

Proti Nigérii, která měla největší problém sama se sebou, si Chorvatsko podobné experimenty mohlo dovolit. Pokud ale v zápasech se silnějšími soupeři nevyužije svůj potenciál dominovat středu pole hned od začátku, může z toho být mrzení. Se skvělým Mandžukićem na hrotu a aktivními Rebićem a Perišićem na křídlech nedává smysl, aby Modrić - jeden z nejkreativnějších hráčů planety - seděl zapuštěný příliš hluboko. Argentinci by podobně vágní systémovou nesrovnalost pravděpodobně dokázali vytrestat.

3) Gernot Rohr by měl proti Islandu vyzkoušet plán B. Nigerijský kouč připravil svůj tým na dvě eventuality - výchozí 4-2-3-1 s Mikelem na desítce, a také 3-5-2, ve kterém by Mikel hrál ve středu pole s Ndidim a Iwobim. Včerejší zápas ukázal, že právě tato druhá možnost by mohla efektivně vyřešit několik problémů.

Zaprvé, Iwobi se na křídle prakticky nedostával do hry. Ve 4-2-3-1 je totiž klíčové, aby se Mikel dostával k míči a mohl jej následně distribuovat ke krajům hřiště; nigerijský double pivot ale vypadal slabě pod tlakem chorvatského pressingu, většinu míčů posílal zpět na stopery a od stavu 0:1 dál už hru tvořil nejčastěji Ekong. Takový Etebo se na hřišti pohyboval v prostorech, které náleží deep lying playmakerovi, jenže rozdal víc malých domů než chytrých přihrávek dopředu - a to už je Rohrova chyba, protože deep lying playmaker je Mikel, to je jeho nejpřirozenější pozice (v národním dresu). Ndidi si svoje na štítu odvedl, jinak byla ale nigerijská záloha špatně poskládaná. Ve 3-5-2 by byl lépe zapojený jak Mikel, tak Iwobi, nejkreativnější hráč Orlů směrem dopředu. Pokaždé, když se včera dostal k míči, byla z toho potenciálně zajímavá situace; jenže kolikrát se to stalo?

A ještě jedna věc: Nigérii teď čeká Island a musí bezpodmínečně vyhrát. Proti Chorvatsku dostala oba góly ze standardních situací. Je to její dlouhodobý, známý problém; standardky Orlové bránit prostě neumí. Islanďanům by tak ke třem bodům mělo stačit prostě obětavě bránit, nechat soupeře tvořit hru a udeřit z přímáku nebo z rohu. Jediný způsob, který by na tuto primitivní, ale účinnou taktiku měl platit, je zajistit, aby byl nigerijský střed co možná nejkreativnější a nejpřímočařejší: tedy s Mikelem na DLP, Iwobim na centrální pozici a Mosesem coby volným hráčem vepředu, spolu s klasickou devítkou (Ndidi, Mikel, Iwobi - Moses, Ighalo). Jinak z toho bude 90 minut házené proložených několika údery ze vzduchu a vypadnutí po další prohře.

(dz)