Ruský zápisník IV. aneb Khedíra v plánech neyvětších favoritů

Úvodní kolo tohoto šampionátu se jeví jako dokonalý soumrak minulých semifinalistů. Argentinci už v sobotu pouze remizovali, včera je napodobili Brazilci, Němci rovnou prohráli a Nizozemců se snad z úcty radši ani nebudeme dotýkat. Aby poslední top4 takhle sborově selhala, to se naposledy stalo roku 1934, kdy ovšem Uruguay odmítla obhajovat titul...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte nám připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Risk s Krstajićem se vyplácí. Situace okolo srbského národního týmu vzbuzovala oprávněné obavy. Reprezentace už tak notoricky známá pro kolísavé výkony a horkokrevnou mentalitu po nebývale úspěšném kvalifikačním cyklu sáhla ke změně trenéra, když Slavoljuba Muslina nahradil jeho dosavadní asistent Mladen Krstajić. Důvodem k tomuto neobvyklému kroku byly Muslinovy spory s některými hráči a nedostatečné herní vytížení nastupující generace v čele se Sergejem Milinkovićem-Savićem.

Na jednu stranu šlo ze strany srbského fotbalového svazu o sympatický krok vzhledem k nedávným úspěchům mládežnických národních týmů (Srbové mj. opanovali ME 2013 do 19 let a MS 2015 do 20 let), ovšem zároveň se jednalo o zásah do fungování reprezentace na poslední chvíli, což mohlo ohrozit srbské šance na vůbec první postup ze skupiny na MS po dlouhých dvaceti letech. Tím spíše, že protivníky balkánského celku byli dlouhodobě konsolidovaní Kostaričané se Švýcary a k tomu sám arcifavorit z Brazílie.

Stačilo však odehrát první zápas a nejvážnější pochyby byly účinně rozptýleny. Nejen, že Srbsko podalo svědomitý výkon, díky němuž ukořistilo zasloužené vítězství, ale jeho vůbec nejlepším hráčem na hřišti byl navíc právě vzývaný Milinković-Savić. Vytáhlý ofenzivní středopolař římského Lazia stíhal všechno, počínaje umnou tvorbou šancí aktivnímu hrotu Mitrovićovi, vyhranými vzdušnými souboji a ekvilibristickým zakončením nůžkami konče. Byl to přitom jeho reprezentační debut, co se soutěžních zápasů týče.

Čtyřiačtyřicetiletý Krstajić možná postrádá trenérské zkušenosti, ovšem klidu má během zápasu na rozdávání. Poté, co se Srbové exkluzivním přímým kopem kapitána Kolarova (jemuž předal pásku od Ivanoviče až právě Krstajić) ujali vedení a oslavné emoce z nich jen prýštily, jejich trenér se jen vítězoslavně pousmál a jal se své ovečky všeříkajícími gesty na dálku krotit. Ba co víc, oni jej hráči skutečně poslechli, a tak si Krstajić mohl po zápase pochvalovat "soustředěnost, správný přístup a jednotu".

2) Kostarické éře odzvonilo. Svým způsobem šlo v tomto zápase o střet dvou protipólů. Na jedné straně tým fotbalově limitovaných dříčů, jimž tvrdá píle a týmové pojetí přineslo na minulém světovém šampionátu nebývalý úspěch v podobě čtvrtfinále, na opačné straně naopak stanul tým odjakživa talentovaných, ale nesourodých individualit, jež v tomto tisíciletí ani jednou nepostoupily ze skupiny. Srbové s Krstajićem vykročili vstříc budoucnosti, Kostarika jmenováním Óscara Ramíreze sáhla po udržení nastoleného trendu, co to jen půjde.

A ono to už naneštěstí pro Los Ticos skutečně nejde. Což o to, defenziva v čele s výtečným Keylorem Navasem funguje pořád spolehlivě, avšak rychlý přechod do útoku, který Kostariku před čtyřmi lety tolik zdobil proti favoritům z Uruguaye, Itálie a Anglie, je nyní tentam. Jen na samém počátku utkání to ještě se Středoameričany vypadalo nadějně, jenže Giancarlo González oběma možnostmi k brzkému průlomu skóre pohrdl, Srbové nabrali půdu pod nohama a od té chvíle byli na hřišti lepším týmem.

Co je vlastně kostarickým kamenem úrazu? Takřka totožná soupiska jako posledně se nyní řadí k vůbec nejstarším kádrům na turnaji, a navíc forvardi Bolaňos, Ureňa i Campbell všichni do jednoho těsně před šampionátem prodělali zranění, jež jim zabránila ať už nabrat patřičnou herní formu, nebo fyzickou kondici.

Na brazilském šampionátu Kostaričané neprohráli za celý turnaj ani jednou a od šokujícího semifinále je dělil jen lépe zvládnutý penaltový rozstřel. Nyní Ramírezova družina selhala hned na úvod a bude již na pokraji vyřazení, pokud nedokáže porazit zrovna Brazilce, kteří si po vlastním zaváhání se Švýcary budou chtít jistě spravit chuť a vykročit za očekávaným postupem. Postup Los Ticos ze skupiny by byl nyní ještě větší zázrak než posledně.

3) Kam mohou Srbové dokráčet? Situace ve skupině E se s remízou Brazilců ukázala méně jednoznačná, než se na první pohled mohlo zdát, a po prvním kole má nejblíže k postupu právě Srbsko. Vzhledem k rovněž překvapivé ztrátě Němců (potenciálního osmifinálového soupeře) ovšem nemusí být nutně výhoda ani ukořistění prvního místa, což nastalou situaci ještě více komplikuje.

Skladba srbského kádru se jeví takřka ideálně. Zatímco v defenzivě trenér Krstajić bez váhání vsadil na zkušenost v podobě obránců Ivanoviče (34), Kolarova (32) a Tošićem (33), doplněných Matićem (29) s Milivojevićem (27) ve středu pole, přičemž jedinou výjimkou zůstává mladičký Milenković (20) na stoperu, v útoku je situace přesně opačná. Jedinou výjimkou v nejlepších letech je zde Dušan Tadić (29), jehož parťáci Milinković-Savić (22), Mitrović (23) a Ljajić (26) mají stále vše před sebou.

V minulých letech by se Srbům pragmatický fotbal Kostariky dost možná přejedl a následovaly by jen obvyklé roztržky se soupeřem, rozhodčím i samotným týmem mezi sebou. Tentokráte však byli Srbové koncentrovanější, trpělivě si vytvářeli jednu šanci za druhou, a přestože Mitrović se střídajícím Kostićem v koncovce opětovně selhávali, nepůsobí Kolarovův proměněný trestňák jen jako zásah z čistého nebe.

Jestli Krstajićův tým ukázal přece jen nějaké slabiny, tak v samém závěru. Duo Matić-Prijović se zbytečně zapletlo do vyhrocených incidentů, v nichž si oba akorát koledovali o vyloučení, a přílišné přepuštění herní iniciativy soupeři dávalo Kostarice naději k vyrovnání až do samého konce táhlého nastavení. Dominantní výkon Milinkoviće-Saviće měl zase stinnou stránku v podobě utopení Adema Ljajiće na kraji záložní řady, kde se záložník Turína sotva dostal do kamerových záběrů, zatímco v přípravě ve středu pole patřil k nejlepším hráčům týmu. Stále je tak před důležitým střetem s namlsanými Švýcary na čem pracovat, jakkoli zatím pozitiva převažují.

(mk)





1) Mexičané se úřadujících světových šampionů rozhodně nezalekli. A upřímně řečeno, nebyl k tomu ani extra důvod. Němcům se nepovedla příprava, v níž třeba Saúdy jen taktak porazili po mátožném výkonu 1:0 (ano, ty Saúdy, které pak na úvod turnaje Rusové smetli 5:0), do toho ne úplně fotbalové záležitosti, které řešila veřejnost (a jistě i tým jako takový) v souvislosti s Ilkayem Gündoganem a Mesutem Özilem... zkrátka a dobře, středoamerické mužstvo si na mistry věřilo. A na hřišti to bylo vidět.

Popravdě řečeno, aniž bych chtěl velmi slušný a aktivní výkon Mexičanů jakkoliv snižovat, Němci to na úvod mistrovství svému soupeři dost usnadnili: byli totiž příšerní. Při pohledu na hrací plochu divák u Nationalelf neviděl pár hrozných individuálních výkonů, které by srážely jako celek dobře fachající mužstvo. Ne, Němci zkrátka byli špatní kompletně.

Asi nejvíce znát to bylo ve středu pole. Možná i proto, že na mexické straně tam zářili agilní Andrés Guardado a vynikající Hector Hérrera, nejspíše i bez tohoto kontrastu by ale bylo znát, že Toni Kroos, Sami Khedira ani Mesut Özil nemají svůj den.

Spolupráce mezi nimi nefungovala, nebyli s to si dát přesnou přihrávku, německé hře v této části hřiště scházel jakýkoliv nápad - a co hůř, nefungovalo to ani dozadu. Němečtí záložníci byli často mimo i pozičně a v některých situacích ve středu pole naprosto propadli. Z toho pak pramenily mexické brejky, kde by eventuální lapsy na půli hřiště měli hasit připravení stopeři... kdyby takoví v německém dresu na trávníku byli.

Mats Hummels a Jerome Boateng jsou sice sehranou stoperskou dvojicí z národního týmu i Bayernu, v utkání s Mexikem tak ale rozhodně nepůsobili. Čas od času se nedomluvili, co má ten druhý za úkol, čas od času nesmyslně vystoupili a na hřišti připomínali spíše zmatené školáky než ty, o které se má německá defenziva opřít. Když k tomu navíc připočteme nulovou podporu od již zmíněné prachmizerné zálohy, pohroma byla na světě.

2) Stejně jako Němci zaslouží za svůj výkon pokárat, je třeba vyzdvihnout jejich přemožitele. Mexičané totiž hráli vážně dobře. Do utkání vstoupili koncentrovaní, nažhavení, připraveni na svoji hru, které byla založena především na zcela ovládnutém středu pole a samozřejmě na brejcích.

Z jednoho takového sice Mexičané zápas rozhodli, nutno ale říct, že ve finální fázi protiútoků mají ještě sakra co dohánět. Kdyby tomu tak nebylo, nemuseli by se o své hubené vítězství strachovat do posledních vteřin. Mohlo být totiž hotovo už dávno. Kdyby se Mexičané naučili protiútoky, do kterých se jinak dostávali znamenitě, lépe řešit, mohli si hrdí mistři světa odnést ze zahajovacího utkání klidně debakl 0:4.

V koncovce se to ale většinou Mexičanům zadrhlo - buď zbytečně brzy a zbrkle vystřelili, byť to v dané situace nebylo vhodné řešení, nebo naopak namísto dalšího postupu na bránu volili přihrávku na krytého spoluhráče, čímž celá akce vyšuměla do ztracena.

Čestnou zmínku rozhodně zaslouží i Guillermo Ochoa. Mexický gólman, který zazářil před čtyřmi lety v Brazílii, se i na dalším turnaji předvedl v dobrém světle. Němci sice neměli vyložené superšance, když už ale mexickou bránu ohrozili, charismatický strážce svatyně svůj tým nenechal na holičkách. Highlightem jeho výkonu je pak nejspíše jeho tygří skok proti ráně Kroose.

3) Škodolibou radost z německého fiaska pak mohou mít fanoušci Manchesteru City či Leroye Saného. Hvězda Premier League, která šampionát v Rusku nečekaně sleduje pouze na televizní obrazovce (pokud vůbec), je považována za asi největší překvapení mezi absencemi v nominacích. Nutno ale říct, že hráč, který se místo mladého křídelníka na soupisku (dle slov Jogiho Löwa) dostal, si nevedl vůbec špatně.

Naopak, v sedmi minutách, které i s nastavením od německého kouče dostal, Julian Brandt ukázal možná víc dobrého než drtivá většina jeho spoluhráčů za celé utkání. Nejprve famózním pasem našel ve vápně Reuse, což byl přesně ten překvapivý a individuálně kvalitní moment, který bychom od německých hráčů čekali (a za 90 minut jsme se jich nedočkali), následně pak povedenou ranou z hranice vápna mířil těsně vedle mexické brány.

I na časově velmi malém prostoru tak na sebe mladík z Leverkusenu upozornil a je otázkou, jestli by si nezasloužil příště nastoupit v základní sestavě. Třeba místo Juliana Draxlera. Každopádně adeptů na odpočinek na lavičcce náhradníků je po německém nedělním baroku celá řada. Otázkou je, zda to tak uvidí i Jogi Löw.

(jp)





1) Švýcaři vytasili na Brazilce agresivní hru a ukázali recept i pro ostatní. Zní to jako příšerné klišé, které obecně neplatí. Drtivá většina brazilských fotbalistů hraje v Evropě, část z nich v Anglii, v nejsurovějším prostředí - alespoň co se absolutní světové elity týká. Kanárci ale po hřišti poletovali jen poté, co je Švýcaři poslali na zem. Jako kdyby se typická jihoamerická fotbalová škola střetla s pragmatickým přístupem evropských "surovců" a Brazílie náhle ztratila chuť do fotbalu. Elán, elegance, lehkost. Tyhle prvky, jinak typické pro Titeho skvadru, jsme v utkání prakticky neviděli. Namísto toho jsme pozorovali ploužící se otrávené hvězdy, beze špetky entusiasmu.

Největší zbraní pro Švýcary - a hlavním strůjcem jejich úspěchu - byl mnohými odepisovaný Valon Behrami, který dokonce ani v taktickém profilu Eurofotbalu nefiguroval v předpokládané základní sestavě. Třiatřicetiletý defenzivní středopolař nakonec vytlačil z jedenáctky mladíka Zakariu a Vladimir Petković se musel plácat po ramenou, protože vykouzlil opravdu geniální tah. Behrami se od počátku soustředil témeř výhradně na největší brazilskou hvězdu Neymara, jehož rychlé nohy dělají potíže komukoli, kdo se mu postaví do cesty. Záložník albánského původu nicméně jednoho z nejlepších fotbalistů světa strčil do kapsy naprosto hravě.

Hlavně v první půli a na začátku té druhé to byl neustále ten stejný obrázek: Neymar si jde pro míč do hloubky pole. Neymar se vydává na zteč Švýcarské branky. Neymar naráží do nepřekonatelné zdi jménem Valon Behrami. Ten byl totiž schopný stíhat hbité manévry, byl dokonalý pozičně a především excelentně četl Brazilcovu hru. Byl připravený naprosto fantasticky a prokázal, že zbožňuje velké výzvy. Osobně bych si troufl odhadnout, že podobný výkon už na turnaji nezopakuje, ale přál bych si, abych se mýlil.

Hřiště musel Behrami opustit už po 70 minutách - jednak proto, že už měl žlutou kartu, jednak proto, že si v průběhu utkání lehce pochroumal koleno. A Švýcary to málem stálo výsledek. Už za jeho působení na hřišti se o zastavení Neymara pokusili Xhaka s Schärem, a oba skončili jako na vodních lyžích s jeho dresem v ruce. Když Behrami usedl na lavičku, křídelník PSG náhle ožil a favorit začal být zase nebezpečný. Zatímco s Behramim na place vystřelila Brazílie na bránu jedinkrát, po jeho odchodu musel Sommer pochytat hned čtyři střely. A sám vysvobozený Neymar se postaral o polovinu.

2) Brazílie = Neymar však rozhodně není rovnice, která Kanárky dovede ke zlatu. Je otázka, do jaké míry byl tenhle scénář přirozený a do jaké míry ho Neymar uměle vytvořil svou neutuchající touhou po míči a snaze sám zápas rozhodnout. Vytříbený technik tak sice nasbíral nejvíc střel, střel na bránu, nejvíc průniků, centrů i klíčových přihrávek, ale zároveň ztratil stejně míčů, jako úplně všichni jeho spoluhráči dohromady. Jasně, Behrami zahrál v reprezentaci životní výkon, ale Neymarova egomaniacká posedlost strhnout duel svým talentem Brazílii uškodila.

Aby se Neymar stal nejfaulovanějším hráčem (10 faulů) mistrovství světa od Shearera v osmadevadesátém (11 faulů), musel být obětován jak Willian, tak Gabriel Jesus. Sekundovat stačil jen střelec Philippe Coutinho, s nímž si Neymar často notoval při jednom z mála pozitivních aspektů v brazilské hře. Seleção, zdá se, přišlo na způsob, jak zaskočit i zataženou obranu - Neymar s Coutinhem se v jednu chvíli stáhnou do hloubky pole, aby po krátké narážečce jeden z nich vypálil směrem k brance soupeře.

Dobrá zpráva je, že Renato Augusto je evidentně fit a Tite ho v příštím zápase může využít od začátku. Může se tak vrátit k osvědčené formaci z kvalifikace, ve které se Coutinho posune na pravou stranu ofenzivního trojzubce a právě Augusto zaujme jeho včerejší roli dispečera. Jak to ale nakonec bude, je s velkým otazníkem, protože třeba takový Paulinho se taky zrovna nezaskvěl a trenér na hráče bez formy pořád dokola sázet nebude.

3) Švýcarsko výborně utlumilo brazilský talent, ale samo kreativitou nehýřilo. Což ostatně v týmu trenéra Petkoviće není žádná novinka. Tohle proto není ani tak kritika, jako konstatování skutečnosti, která šéfa reprezentace trápí asi nejvíc ze všech. Země helvétského kříže má silově založené hráče, má takticky vzdělané fotbalisty, má i rychlé a tahové borce. Z hrníčku těch tvořivých ale tahat prostě a jednoduše nemůže.

Jediným fotbalistou, který je schopen momentu překvapení, rychlé kličky a série rozdílových přihrávek, je Xhedran Shaqiri. Džemaili je jako ofenzivní záložník coby tvůrce dlouhodobě nepoužitelný a funguje spíš jako taková výše položená kombinace důrazné šestky a box-to-box záložníka. No, a Granit Xhaka sice sem tam dá pěkný dlouhý pas, ale distribuce gólových asistencí se od něj očekávat nedá.

Na začátku zápasu Shaqiri utonul na pravé straně, až postupem času se vydával na oblíbené obhlídky středu pole, osmělil se a dal hře Švýcarska jakous takou tvář. Že by ale bylo dvakrát o co stát, to se říct nedá. Petkovićovi navíc v zápase nefungovala ani ta nejosvědčenější ofenzivní zbraň - výpady po lajně od Rodrigueze a především mizerného Lichtsteinera postrádaly efektivitu, a Seferović byl tak na hrotu absolutně odstřižený. Z devíti pokusů o centr se ujal jeden jediný, když hned v úvodu Džemaili krkolomně zakončoval nad.

(mu)