Ruský zápisník XI. aneb Jejda Mané, Poláci to Sabalyli

Po slušném představení na Euru před dvěma roky se letos Poláci se stejným koučem a veskrze stejnými tahouny vrátili ke své staré mizérii ze světových šampionátů a už po dvou matných výkonech to v Rusku mohou balit. Kolumbijci si naopak ukázkově spravili chuť, přičemž velkolepě úřadovali i Angličané...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Tahle Anglie má konečně co nabídnout.. Zatím je tedy pravdou, že na šampionátu nepotkala žádného těžšího soupeře, konečně se však zdá, že má její hra nějaký řád a smysl. To se o předešlých vystoupeních ostrovního celku na mundialech totiž úplně říct nedalo.

Gareth Southgate svým svěřencům parádně ušil na míru rozestavení a současné 3-5-2 Anglii funguje opravdu velmi dobře. Díky křídelním obráncům si Albion udržuje dostatečnou šířku, přičemž takový Trippier je se svými centry velmi nebezpečnou zbraní. Otázkou trochu zůstává, jak je na tom defenzivní organizace mužstva, jelikož tu ani jeden ze soupeřů pořádně neohrozil. To nám naplno rozkryje zřejmě až duel s Belgií.

Klíčovým aspektem dosavadního úspěchu je však parádní souhra ofenzivního čtyřlístku v podobě Kane, Sterling, Lingaard, Loftus Cheek (v prvním utkání Dele Alli). Jejich pohyb obrany soupeřů zatím nedokáží správně číst, v podání Anglie funguje skvěle naprosto banální mechanismus, na který však spousta jiných reprezentací postrádá hráče ochotné podnikat řadu náběhů vpřed. Střední záložníci čekají na pohyb jednoho ze svých útočníků - jakmile si ten seběhne do hloubky pole, okamžitě vyrazí opačným směrem a snaží se využít vzniklé mezery; střední obránce totiž hrotové hráče těsně následuje. Není tedy divu, že Anglie spíše než rychlou kombinací po zemi hrozí právě opakujícími se balóny za obranu. Jistě, jak ukázala třeba branka Lingarda, hoši Garetha Southgata si to umí ťuknout i na malém prostoru, jejich hlavní přednosti ale leží jinde.

2) Panama stejně jako Tunisko vůbec nezvládla bránění standardních situací. Inkasovala z nich dvě branky, po další pak byla odpískána penalta, ze které přidal Kane pátou branku. Přitom právě první zápas ve skupině mohl panamským fotbalistům posloužit jako perfektní studijní materiál, zdá se však, že si jej hráči vůbec nenastudovali.

Na inkasovaných brankách se dají krásně demonstrovat slabiny osobního bránění standardních situací. Soupeř totiž s takovou obranou může za určitých okolností velmi efektivně manipulovat - většina nabíhajících hráčů může atakovat jistý prostor, balón však následně zamíří úplně jinam, kde vznikne souboj 1 na 1. Útočící hráči se mohou uvolnit také díky vzájemné spolupráci - například za pomocí basketbalového bloku, jako bylo k vidění při úvodní brance Stonese.

Vyzdvihnout je však třeba i práci realizačního týmu Anglie, který se standardním situacím jistě intenzivně věnoval - výsledkem je, že mají hráči Albionu připraveno hned několik nebezpečných variant. Ať už se jedná o centr na bližší tyč se snahou jej prodloužit na zadní, kde hřiště zavírá nabíhající útočník, či jde balón naopak na značku penalty, zatímco většina ofenzivních hráčů nabíhá na přední tyč, vždy platí, že obrana hostí musí vyhlásit stupeň nejvyšší pohotovosti. A když už nejde o kop rohový, vytáhnou Angličané nějakou tu kulišárnu třeba i při rozehrávce obyčejného volného přímého kopu - tak, jak jsme mohli sledovat při čtvrté brance. A závěrem se ještě sluší vyzdvihnout kopací techniku Trippiera, který zatím od rohového praporku do vápna posílá jeden nebezpečný míč za druhým.

3) Možná to pro někoho bude překvapivé zjištění, avšak Anglie v neděli přepsala i nějaký ten historický rekord. Výsledek 6:1 pro ni představuje historicky vůbec nejvyšší vítězství na světovém šampionátu (doposud se jednalo o třígolové vítězství nad Dánskem z roku 2002), zároveň také v jednom zápase nastřílela nejvyšší počet branek (doposud její maximum na MS představovaly čtyři kousky). Sám Harry Kane se svým třígolovým zápisem dostal do elitní společnosti pánů Hursta a Linekera, kteří za Albion na světové scéně také zaznamenali hattrick.

Na závěr je ještě třeba říci, že oproti úvodnímu klání Angličané výrazně zlepšili efektivitu. Zatímco proti Tunisku si svěřenci Garetha Southgatea metrikou očekávaných branek vytvořili šance na rovné 3 góly, v duelu s Panamou si vyjma penalt vypracovali příležitosti na přesně jeden přesný zářez. Proti Tunisku však síť rozvlnili jen dvakrát, proti Panamě mimo penalt hned třikrát, což vypovídá o tom, že v zakončení si ofenzivní hráči Albionu tentokráte počínali o dost svědomitěji - a tento trend budou muset udržet i v budoucnu, jelikož ve vyřazovacích bojích si již velké kvantum šancí pravděpodobně nevytvoří.

(vs)





1) Japonsko - Senegal, to byla oslava fotbalu ve všech směrech. Hráči na obou stranách projevovali ofenzivní smýšlení, často na úkor bránění, což většině diváků rozhodně voní. Snad je to i povahou obou mužstev, ale zatímco v určitých klíčových momentech ve vlastní šestnáctce působili Afričané i Asiati trošku zmateně, u vápna soupeře si počínali obratně, efektivně a technicky skvěle.

Skoro celých 90 minut se v Jekatěrinburgu hrálo nahoru-dolů, moderní fotbal podpořili i aktivní krajní obránci, o nichž se zmíním v dalším bodě. Oba celky se ujaly navzájem pasujících rolí - tedy pokud chceme hovořit o nějakém ideálním scénáři atraktivního fotbalu. Senegal byl obecně dominantnějším týmem, který těžil z kvality ofenzivního trojzubce a silných krajů. Japonsko naproti tomu zapnulo vždy v momentě, kdy inkasovalo a začalo mu téct do bot. Dokonalá rovnováha.

Zmínit bych se rozhodně chtěl i o fair-play, jež k oběma týmům patří od začátku turnaje. Celý svět obletěly obrázky fanoušků Senegalu a Japonska na stadionu, kterak po utkání uklízí odpadky ve vlastním sektoru. Včera se utkaly na place jejich hráči a ono to dává smysl. Kromě šibala Nianga se všichni fotbalisté chovali dokonale gentlemansky, nikdo se nevztekal, nikdo neprotestoval, i tvrdší souboje skončily podáním rukou bez zbytečných ublížených grimas, neřkuli válením se po zemi. Vrcholem byla situace v závěru, kdy se zraněný Niang skácel k zemi a Japonci sami od sebe obratem zakopli míč, aby soupeř mohl vystřídat. Tohle na světovém šampionátu prostě vidět chceme!

2) Utkání na poměry letošního turnaje zaujalo i znamenitou ofenzivní hrou krajních beků. Při skládání sestavy kola do naší tradiční kostky bylo v prvním i druhém kole velmi problematické určit nejlepší individuality na krajích obrany. Zatímco v ofenzivě nebo uprostřed pole se to skvělými výkony jen hemží, zadáci se drží zpátky. Nagatomo, Wagué a především Sabaly však včera směrem do útoku zazářili a zase trošku probarvili šedivé místo turnajové mozaiky.

Jak jsem už vidno i z grafiky výše, nejvíce se mi zamlouval levý bek Senegalu Youssouf Sabaly. V defenzivě byl velmi pečlivý, neprohrál žádný důležitý souboj a nezapletl se ani k jednomu z dvou gólů Japonska. Naopak měl prsty v těch senegalských - před první brankou střílel do Kawashimy a od Maného se nakonec míč odrazil do sítě. Potom se Zidanovkou ve vápně uvolnil a přes Nianga věnoval gól pro změnu pravému obránci Moussovi Waguemu.

Ten se dopředu taky nežinýroval, přesnou trefu doprovodil řadou průniků a centrů - v defenzivě však jistý nebyl a u prvního gólu Japonců si nepočínal zrovna ideálně. A jsme zase u toho, byl to totiž levý obránce Japonska Yuto Nagatomo, který si zpracoval dlouhý míč mezi dva Senegalce a nahrál Inuimu na krásný zásah. Krajní obránci a jejich ofenzivní choutky jsou symbolem poslední dokončené fotbalové revoluce a je moc dobře, že jsme se dočkali prvotřídní ukázky jejich snažení.

3) Japonsko okouzlilo inteligentním fotbalem, aby ovšem mohli pomýšlet na postup třeba až do čtvrtfinále, musí být ještě trošku živelnější. Byl to totiž Senegal, kdo většinu duelu diktoval tempo hry a byl to rovněž Senegal, kdo musel svými nedostatky umožnit soupeři dostat se zpátky do zápasu.

Po zápase s Kolumbií byl výkon Japonců velkým otazníkem, poněvadž hrát celý duel přesilovku je trošku něco jiného. Svěřenci Akiry Nišina se silovějším soupeřem nechávali přetlačit, zároveň si ale od úvodu udržovali takovou nenápadnou převahu uprostřed pole. Především kapitán Hasebe tam často opanoval a využíval taktických nedostatků západoafrického protivníka.

Senegal totiž často střídal dvě nepoužitelné verze bránění: tu stáhl záložní linii až k obráncům, čímž celý blok zasunul příliš nízko; tu naopak nechával mezi liniemi až příliš velký prostor, kam Hasebe a spol. vděčně posílali přihrávky. Typickou ukázkou byl gól na 2:2, kdy se fotbalisté ze země vycházejícího slunce dostali do nebezpečného prostoru až příliš snadno.

Opakem herní inteligence Japonců bylo v závěru zápasu chování senegalských fotbalistů. Ti totiž v naprostém rozporu s chytrostí chvílemi ve dvou i ve třech běhali za Japoncem s míčem jako slepí koně a vznikala tak volná místa pro další Asiaty. Těm tak stačilo vyměňovat si míče a sledovat, jak se soupeř vyčerpává.

(mu)





1) Tohle byl svým způsobem první vyřazovací zápas turnaje. Když na úvod skupinové fáze zaznamenáte prohru, prostor pro další zaváhání je minimální a pro Polsko i Kolumbii již šlo o všechno. Po úvodním opatrném vstupu do utkání však rychlejší a hladovější Jihoameričané začali mít čím dál víc navrch a zaslouženě s přehledem zvítězili.

Oba trenéři po nezdarech s Japonskem, resp. Senegalem sáhli k řadě změn v sestavě, ovšem úspěch slavil jen a pouze José Pekerman. Yerry Mina se mu za vloženou důvěru odměnil výtečným defenzivním výkonem okořeněným vítězným gólem a útočná čtveřice posílená o Jamese Rodrígueze bavila diváky celý zápas. Tentokráte již ze strany Los Cafeteros žádný defenzivní zkrat nepřišel a podle toho to na trávníku vypadalo.

Vedle brilantního Jamese, jehož přihrávka na třetí gól je vážným adeptem na nejlepší asistenci turnaje, a neúnavných Cuadrada s Quinterem si čestnou zmínku zaslouží také Falcao. Dvaatřicetiletý forvard je na svém vůbec prvním mistrovství světa a hlad po úspěchu z něj vyloženě čiší. V neděli odvedl na hrotu práci aspoň za dva nebo za tři, zvládal udržet míč navzdory polské přesile a svůj premiérový gól na šampionátu vstřelil s neobyčejnou lehkostí.

Tohle je ta Kolumbie, kterou jsme před mistrovstvím čekali, a po všemožných spekulacích v podání Anglie s Belgií ohledně teoretické výhodnosti druhého místa by možná bylo pro oba zúčastněné záhodno se Kolumbijcům s obrovskou fanouškovskou podporou v osmifinále raději vyhnout...

2) Poláci jsou jedním z největších zklamání turnaje. Jestliže polská média po prohraném duelu se Senegalem hovořila o katastrofě, musela nyní úporně hledat nové, ještě třeskutější superlativy. Dva bídné výkony, dvě porážky a okamžité vyřazení, takhle hladký průběh čekal opravdu málokdo.

V přípravě i celé kvalifikaci přitom Polsko svým fotbalem bavilo a sám Robert Lewandowski nasázel víc branek než leckterý národní tým dohromady. Defenziva však nefungovala podle představ, kvůli čemuž kouč Nawalka ve snaze o její zpevnění sáhl k odlišnému hernímu přístupu s hlubším blokem a přímočařejší mezihrou, což se nakonec hrubě vymstilo. Možná zde hrálo roli i zranění tahouna obrany Glika, na každý pád ale polská ofenziva byla rázem v troskách, frustrovaný Lewa si musel z nedostatku podpory sbíhat pro míče až na vlastní polovinu a bylo úplně jedno, zda nastoupili veteráni Grosicki s Błaszczykowskim, anebo Kownacki s Goralskim.

Při pohledu na polské trápení vyvstává otázka, proč si podobný styl hry nevyzkoušeli už během letní přípravy. Soupeři v přátelských zápasech byli povětšinou vybráni správně, neboť Nigérie, Korea i Chile se vyznačují obdobně hyperaktivním herním stylem, jenže k těmto zápasům Poláci přistoupili lidově řečeno na férovku. Výsledkem byly dvě divoké přestřelky, v nichž se náš severní soused vždy nejprve ujal dvoubrankového vedení, jež následně ztratil. Na MS si o podobných gólových hodech mohli Lewa a spol. jen nechat zdát.

3) David Ospina je snad nejcitlivějším fotbalistou na světě. Ale vážně, kam se hrabe Neymar? Kolumbijský brankář si už dávno na klubové úrovni vysloužil pověst hráče, který se s bolestivou grimasou ve tváři nechá ošetřit takřka v každém zápase, ovšem v neděli Ospina překonal veškerá očekávání i znalých fanoušků Arsenalu, kde v posledních letech působí. Tři odlišná "zranění" během devadesáti minut jsou pro Kolumbijskou jedničku dost možná kariérním rekordem, ale neříkejme hop, světový šampionát je teprve v polovině.

Abychom ovšem Ospinovi nekřivdili, musíme jedním dechem také ocenit jeho spolehlivý výkon. Poláci se sice zápasem protrápili, ale o to nepříjemnější pro kolumbijského gólmana byly ojedinělé výpady typu samostatného úniku Roberta Lewandowského. V minulých zápasech se Ospina hrubek nevyvaroval, tentokráte však svůj tým s nožem na krku beze zbytku podržel.

(mk)