Ruský zápisník XIII. aneb Postup s tRojou štěstí

Ačkoliv si tentokrát už snad všichni byli jistí, že přihlížíme brzkému pádu jednoho z tradičních velikánů velké světové scény, Argentina nakonec skrze jeden precizní centr a jeden mazaný náběh stopera Marcose Roja přeci jen napodobila Španělsko s Portugalskem a zuby nehty se prodrala do osmifinále. Nigérie argentinské prokletí z MS opět zlomit nedokázala...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech čtyř utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Peru předvedlo další vyspělý výkon, tentokrát takřka po všech směrech, a pevně se zařadilo k zástupu nezasloužených vypadnuvších. Osvěžující byla v případě Peruánců hnedle ta skutečnost, že skórovali z první střely včerejšího duelu - poté, co v prvních dvou utkáních nastřádali neuvěřitelných 27 bezúspěšných pokusů, včetně jednoho penaltového. Zatímco dříve si to přitom Peru ve finální třetině až zbytečně komplikovalo, tentokrát to bylo vpravdě jednoduché - jeden dlouhý míč za obranu, po němž se tentokrát marně natahoval jinak spolehlivý Sainsbury, plác pěkná horizontální příhra, a ještě jednou plác, krásný volej.

Peru zkrátka do utkání nastoupilo s výtečným plánem a tentokrát ho vykonalo na jedničku. Trenér Gareca je inteligentním stratégem, což už několikrát dokázal na kontinentální scéně, a zde se ani nemusel tolik snažit. Oba góly šly zcela předvídatelně skrz pravou australskou stranu, kde operuje stabilně nejslabší zadák Risdon, a kterou zároveň pokrývá pomalejší člen double pivotu Jedinak (jehož "pokus" o zalepení mezery před druhým gólem byl věru k popukání).

Přitom zároveň Peruánci šikovně odstavili také Trenta Sainsburyho jakožto vrchního rozehrávače z hloubky pole. Stoperovy kolmice jsou pro Socceroos naprosto zásadním nástrojem k postupu vpřed, přičemž včera by se jich člověk pomalu nedohledal. Sainsbury nebyl nutně napadán nějakým zběsilým, hyperaktivním způsobem, to vůbec ne, Jihoameričanům stačilo přizpůsobit formaci; upomenout zodpovědného Guerrera, aby blokoval veškeré nebezpečné dráhy, ideálně ho spárovat s dalším kolegou a vynalézavý Sainsbury rázem působil krotce až nervózně, což Austrálii spolu s nebývale ustrašeným Mooyem (který snad ani jednou nehledal Rogiće, nýbrž většinu pasů rozdal dozadu či Jedinakovi) zcela fatálním způsobem limitovalo a limitovat nepřestalo vlastně po celé utkání.

2) Rovněž Van Marwijka nakonec zachvátila sílící, dočista šílená Cahillmánie. Tim Cahill, záložník (!) Millwallu, je bezesporu nejrozeznatelnější postavou tohoto australského mančaftu a jeho dva góly ještě loni na podzim Socceroos plnohodnotně zachraňovaly od barážového propadáku se Sýrií, takže do jisté míry fair enough. Jenže na jaře tenhle veterán téměř nic neodehrál (přesně 73 minut) a před šampionátem se prezentoval už vesměs výhradně jako marketingová figurka, ne tak jako hráč. Přesto na Van Marwijkovi před utkáním s Peru ležel až nemístný tlak mu dát konečně šanci. Stůj, co stůj. A on mu ochotně podlehl.

Jedny z nejprodávanějších australských novin, Daily Telegraph, vpředvečer klíčového zápasu otiskly titulní stranu zcela explicitně požadující start, nikoliv pouze střídání 38leté ikony; výmluvně za užití Cahillovy gólové oslavy zpřed dávných devíti let. A když potom Cahill včera do hry zkraje druhé půle skutečně naskočil a okamžitě se ve vápně prosadil ke zblokované střele, australský komentátor s jakýmsi povděkem, určitou dávnou satisfakce, vyhrkl "tohle je to, co (Cahill) přináší". Opakuji: po zblokované střele. Pravda, Cahill později ještě jednou promptní kolmicí vysílal na zteč Leckieho, ale to byl celý jeho přínos za 38 minut hry.

Nic závratného. A nic neočekávaného. Cahill měl na plac přijít před pár dny, kdy se Australané - výlučně skrze Mata Leckieho (!), který se k hlavičce ze zajímavé pozice prodral hned třikrát - výjimečně prosazovali ze vzduchu, po centrech. Tam tkví Cahillova síla. Včera jeho čas úplně nebyl, a volání po jeho nasazení bylo z většiny iracionální, nostalgické. Australané ve zraněném Nabboutovi na hrotu přišli o skvělého běžce, který roztahoval obranu soupeře, vytvářel kapsy pro spoluhráče a sám se zdatně rval v osobních soubojích. Jurić tohohle nebyl schopen, když se za první poločas potkal s míčem všehovšudy 13krát, z toho třikrát ve vzduchu, a stažení si plně zasloužil. Ale jak měl jeho nedostatky kompenzovat Cahill, to jen čert ví. Dynamičtější a prokazatelně gólovější Jamie Maclaren mezitím celému mistrovství přihlížel pouze z lavičky...

3) Pouze o nevyužití Maclarena to však nebylo ani náhodou. Ať už máme jakékoliv pochybnosti o kvalitě materiálu, jaký měl Bert van Marwijk k dispozici, o jeho neadekvátním využití už pochyb být nemůže. Massimo Luongo - zcela zjevně nejvšestrannější australský záložník schopný přispět na obou koncích hřiště - si nyní může dát za rámeček už dva mundialy, na něž cestoval coby velký příslib, aby si nakonec nekopl ani minutu, a dá se tak směle pasovat na nositele odkazu jiného středopolaře se sídlem v Anglii, Josipa Skoka, nepochopitelně potlačeného Guusem Hiddinkem roku 2006, když si o něho třeba zrovna oslabená Itálie v osmifinále přímo nahlas koledovala.

Ba co (pouhý) příslib; letos Luongo na mistrovství světa cestoval dokonce též coby nejužitečnější hráč posledního Asijského poháru, který Austrálie vyhrála. Neomluvitelné. Tím spíš, když Socceroos měli jít jak proti matným Dánům, tak proti Peruáncům za vítězstvím, a přesto po celou dobu měli na hřišti Jedinaka, jenž v reprezentaci na balonu i bez něj dlouhodobě působí, jako by ho permanentně soužil otřes mozku. Přitom to v přípravě proti Čechům vypadalo, že si ofenzivnější variantu s Luongem trenér snad i chystal, ale... ne.

A potom další věc: Tom Rogić na desítce a Daniel Arzani coby neukotvené levé křídlo společně na hřišti dostali dokupy k dispozici pouhých 28 minut, rozdělených na polovic mezi poslední dva duely, které - znovu se sluší zdůraznit - Austrálie nutně potřebovala získat na svou stranu. Proč? Arzani je sice nejmladším účastníkem MS, ovšem v útočné třetině i na svém malém prostoru předvedl vyspělejší tahy než daleko zkušenější Robbie Kruse, jehož (pozitivní) přínos je tradičně omezen pouze na zbylé dvě třetiny hrací plochy.

Bert van Marwijk měl Austrálii na místě Angeho Postecogloua přinést pevnější defenzívu, potřebnou dávku pragmatismu, a hlavně výsledky na velké scéně, které se nedávno nedostavovaly. Tu první věc si odškrtnout může. Druhý aspekt by se slušelo spíše nahradit "přebytečným konzervatismem, zatuhlostí" (však, hergot, nebýt zranění Nabbouta, střídal by Van Marwijk pořád stejně - nejprve Arzani za Kruseho, potom Irvine za Rogiće, a basta). A konečně třetí, nejdůležitější aspekt se dostavil v té nejmenší míře - jeden bod v téhle skupině je zoufale málo, přičemž "ocenění hodných porážek" jako té s Francií coby polehčujících okolností neúspěchů si už v Austrálii užili ažaž (Brazílie, Itálie 2006; Chile, Nizozemsko 2014)...

(td)





1) Někdo to věděl, někdo tušil, někdo se toho obával. A taktika nakonec fotbal přemohla. Zkušení tipéři nakládali životní úspory na remízu ihned po skončení zápasu Francouzů s Peru. Tehdy totiž začalo být jisté, že právě dělba bodů posune svěřence Didiera Deschampse do osmifinále z prvního místa, a že dál půjde zároveň i druhý aktér utkání - Dánsko. Takovou pragmatickou odpornost nicméně očekával málokdo.

Dokonce i ti naši kluci ve fotbalových luzích a hájích, kde pevnou rukou vládnou Berbr, Pelta, Starka a spol., mají tu slušnost domluvené výsledky aspoň tak nějak zaonačit. Remíza? 1:1, ideálně s gólem v poslední desetiminutovce - přece nejsme blbí. No, Francouzi s Dány evidentně tak pod čepicí nemají. Ve druhém poločase na ně bučeli nezaujatí diváci, vlastní fanoušci, Macron i dánská královna Margrethe II.

Ani jeden tým se netlačil do ofenzivy víc, než bylo nutné. V závěrečných minutách především Dánové rezignovali úplně, a to i v momentu, kdy už vlastně mohli hrát uvolněně. Kjaer se Zankou si vyměňovali míč na vlastní půlce, a když se hvízdot z ochozů začal stupňovat do neúnosné míry, prostě merunu odpálili do zámezí na stranu Francie. "Přece jsme se domluvili na remíze, tak co máme dělat?!" Absurdní podívaná.

2) Hrálo se na půl plynu, ale Francie bude mít v příštích zápasech velké problémy. Opakuju, tempo hry bylo nedůstojné a není možné na základě jen tohohle utkání vynášet soudy. V případě Les Bleus však nejde jen o včerejší duel. Nenadchli proti Austrálii, s Peru to bylo takové "chvíli jo, chvíli ne", no a teď v zápase s Dánskem... Faktem prostě je, že jeden z favoritů na boj o medaile odehrál za celou skupinovou fázi jeden dobrý poločas. A to je všechno.

Obavy musí mít fanoušci vicemistrů Evropy z (ne)formy Antoina Griezmanna, který působí takovým znuděným, otráveným dojmem á la Messi - přitom stačilo, aby spolu s Mbappém na chvíli zapnul jako ve zmíněné první půli proti Peru, a hle! Okulahodící fotbal byl na světě. Doufejme tak, že si hvězdy schovávají své trumfy do opravdu důležitých zápasů a to nejlepší z Francie ještě uvidíme.

Kde se ale nedá schovávat vůbec za nic, je post levého záložníka. Předpokládejme, že jakž takž osvědčená formace s Griezmannem a Giroudem v útoku nastoupí i do osmifinále. Střed pole je taky jasný, no a Kylian Mbappé o pozici natuty taky nepřijde. Vlevo ovšem postupně selhali Dembélé, Matuidi a naposledy i Lemar a Deschampsovi začínají docházet alternativy.

Nejnadějněji to tak vypadá s Nabilem Fekirem, který z té včerejší bídy spolu s Mbappém docela vykukoval a ukázal něco z fotbalového umu i tolik postrádané iniciativy. Zkrátka vzít míč a něco s výsledkem udělat. Jak moc teď mrzí zranění geniálního špílmachra Dimitriho Payeta...

3) Dánsko bude muset před osmifinále taky zodpovědět řadu otázek, protože jejich hra má od ideálu pořád hodně daleko. Největší otazník visí nad pozicí jediného útočníka, odkud ke smutku celého světa ještě před turnajem vypadl Lord Nicklas Bendtner. Nicolai Jørgensen ve dvou zápasech nijak nenadchnul a včerejší jednička Andreas Cornelius taky dvakrát nezářil. Měl jeden skvělý moment v krásném pasu na Eriksena a po zbytek zápasu se hrdinně rval se stopery Francie. Z jednadvaceti vzdušných soubojů však vyhrál necelou polovinu (9).

Ve hře Hareideho družiny včera chyběla přesnost i nějaká snaha o postupný útok. Eriksen je po hříchu jediný muž s tvůrčí schopností, čemuž odpovídá i bilance klíčových přihrávek Dánů v dosavadním průběhu turnaje. Ve třech zápasech si Skandinávci vytvořili ubohých 15 šancí a rovnou třetinu má na svědomí právě záložník Tottenhamu. Ten navíc vstřelil i jeden ze dvou gólů svého týmu.

(mu)





1) Chorvatsko v sestavě udělalo několik změn a na výkonu se to pořádně podepsalo. První půlhodinku ještě tedy měli hráči v kostkovaných dresech plně pod kontrolou, drželi míč a s vědomím, že bod jim zajišťuje jistotu prvního místa, se také nikam nehnali.

Především na hru Luky Modriče byla radost pohledět. Záložník Realu Madrid si do Ruska přivezl fenomenální formu, a i proti Islandu mohli fanoušci obdivovat nebývalý přehled, technickou vytříbenost a ledový klid v podání tohoto hráče.

Před koncem poločasu se však do týmu Zlatka Deliće vkradla jakási laxnost - doposud spolehlivá záložní řada začala hloupě chybovat, ztrácet míče a svými lapsy dostala svůj tým pod pořádný tlak. Kdyby se Islandu podařilo vsítit úvodní branku (a že k tomu před poločasem měli několik parádních šancí), mohlo být složení postupujících docela jiné.

V druhé části sice Chorvaté již nikdy nezískali plnou kontrolu nad děním na hřišti, svého soka však alespoň předčili v koncovce. Dalo by se směle tvrdit, že Island měl dokonce i lepší šance, jenže jeho hráči s nimi naložili prachbídně, a proto se nakonec z vítězství radovalo Chorvatsko.

2) Island sice domů odjíždí už po základních skupinách, za své vystoupení se však nemusí vůbec stydět. S výjimkou nepovedeného druhého poločasu s Nigérií si ostrovní hoši sáhli na dno svých sil a na šampionátu nechali opravdu všechno, i když na postup jim to nakonec nestačilo.

Úterní večer nám navíc ukázal, že Island umí krom kladení velkého důrazu na defenzivu i kvalitně útočit. Ačkoliv uznávám, že herní styl Sigurdssona a spol. jistě není každému po chuti, nedá se těmto hochům upřít, že jsou skutečně velmi dobře připraveni. Přesně totiž vědí, co chtějí hrát a jak toho eventuálně hodlají dosáhnout. V jejich podání sice neuvidíte žádné oslnivé přízemní kombinace na jeden dotek, přesto ale soupeři umí vnutit vlastní hru, která je sakra nepříjemná.

Na vlastní kůži to pocítili i Chorvaté, kteří se krátce před koncem první půle opravdu měli co dohánět - po laciné ztrátě ve středu pole měl tutovku Finnbogason, jenže branku minul. V následujících minutách pak před branku kostkovaných létal jeden centr za druhým, při nichž se defenziva otřásala v základech.

V části druhé už sice onen tlak nebyl tak markantní, ale šancí na skórování měl Island i tak dostatek. Nebyly to tak taktické nedostatky, kvůli kterým tento evropský celek na turnaji končí - vinit z tohoto relativního nezdaru můžeme hlavně koncovku. Kdyby měl Heimir Hallgrímsson k dispozici spolehlivého střelce, mohlo být konečný resultát úplně jiný.

3) V posledních duelech se také ukazuje, že projekt videorozhodčího má jisté slabiny. Respektive existují šedé zóny, ve kterých se fotbaloví rozhodčí stále nejsou schopni dohodnout na nějakém objektivním řešení a rozhoduje tak subjektivní pocit hlavního sudího na hřišti.

Jedná se především o hraní rukou a držení v pokutovém území. U hraní rukou stále neexistuje žádná konzistence v posuzování jednotlivých situací - občas je za určitou věc penalta nařízena, v příštím případě už nikoliv, vše ale závisí od pocitu sudího na hřišti, jelikož ani videorozhodčí jej obvykle není schopen opravit.

U držení ve vápně je to podobné - pokud se totiž nejedná o stoprocentní chybu, kolegové u videa verdikt prostě a jednoduše neopraví. Občas tak obráncům přijde pořádné zatažení za dres, v dalším případě je zase potrestáno pouhé položení ruky na rameno soupeře. Pro fotbal by bylo jedině dobře, kdyby pravidla tuto šedou zónu odstranila a přesně identifikovala, jaké přestupky se trestají a jaké ne.

(vs)





1) "Udělal jsem dneska nějakou chybu, pane Banega?!" Na pomyslnou otázku argentinského trenéra (akorát, kdo to teď vlastně je, hergot) by sevillský záložník jistě musel odpovědět: Neudělal, protože jste mě nasadil. A měl by pravdu.

Zařazení Banegy do základní jedenáctky bylo vynikajícím tahem. Najednou totiž k milovanému i nenáviděnému LM10 přibyl druhý hráč, který si tyká s kreativitou a nápaditým řešením ofenzivních situací. A na hřišti to bylo znát.

Banega argentinský střed pole rozsvítil, Messimu trochu rozvázal ruce (už se neopakovala situace z prvního zápasu, kdy jediný plán Sampaoliho celku na vstřelení gól zněl přihraj Messimu a on něco vymyslí a nejlépe i sám dá gól) a úloha staženějšího playmakera mu sedla jako ulitá.

Ostatně, jeho famózní pas na první branku Argentiny, který pak ve vedení 1:0 zkušeně proměnil Lionel Messi, hovoří sám za sebe. Pokud jde o malého génia z Barcelony jako takového, i ten může být se svým výkonem spokojen.

Hráč s desítkou na zádech působil na hřišti coby second striker z pravé strany a počínal si poměrně flexibilně. Tu se pohyboval u lajny, tu zaběhl do vápna, a na jeho počínání velmi dobře reagoval Enzo Pérez, který plnil roli jakéhosi Messiho dubléra - vždy byl tam, kde zrovna nebyla největší hvězda Argentinců a vytvářel ji tak "klid na práci".

2) Jestliže Messi zaslouží za své představení pochvalu, druhé výrazné postavy repre se to rozhodně netýká. Druhá národní ikona se jménem na "M" a zřejmě také druhý hrající trenér odehrál bezpochyby jeden ze svých nejhorších zápasů v reprezentačním dresu.

Je to až s podivem - zatímco před čtyřmi lety plnil Javier Mascherano úlohu generála ve středu pole znamenitě a jestli měl někdy z týmu poraženého finalisty dostat cenu pro nejlepšího hráče turnaje, měl to být rozhodně on a ne chodec bez zájmu Messi, v utkání proti Nigérii to byl právě 34letý hráč Barcelony, který mohl Sampaoliho celek stát postup.

Ano, Mascherano bojuje, dře, nevypustí jediný souboj. To vám řeknou jeho fanoušci. Zároveň je ale třeba dodat, jak si přitom na hřišti počíná. A odpověď na tuhle otázku zněla včera jednoduše: hloupě. Kupil jednu chybu za druhou, jeho přihrávky byly nepřesné a zápas dost možná vůbec neměl dohrát.

Na internetu se pak objevil vtip, že středopolař Argentiny hraje tak příšerně, že si hráči Nigérie vlastně ani nestěžují, že hraje podstatnou část druhé půle s krvavým šrámem v obličeji. Mascherano už zkrátka na vrcholový fotbal nemá a i když může působit dojmem "bojovníka", ve skutečnosti svou hloupou a netaktickou hrou svému týmu více škodí, než prospívá.

3) Nakonec Argentince zachránil až Rojo. A bylo to symbolické. Ne jen proto, že stejně jako na šampionátu v Brazílii znovu vítězný gól Argentiny v zápase Nigérií vstřelil tento hráč, který jinak góly moc nedává, ale tak nějak celkově to hezky shrnuje tenhle argentinský postup ze skupiny.

Když o vašem postupu parádním volejem rozhodne nepříliš technický vybavený stoper ze staré školy, je to úsměvné. Až absurdní. A to platí i o argentinské hře na turnaji. Ano, postoupili, získali více bodů než Island a Nigérie, budiž jim přáno. Medailové ambice však tenhle tým mít nemůže.

Na to je totiž příliš málo kvalitní. Ano, zní to vtipně, když v nominaci Argentinců vidíme Dybalu, Agüera či Otamendiho, ale je to tak. Argentina přes houževnaté, leč občas trochu zbrklé Nigerijce postoupilia především zásluhou Messiho a Banegy. A to bude proti silnějším soupeřům málo.

Ángel Di Mária kromě toho, že na něj byl spáchán faul a z následného přímáku následně Messi trefil tyčku, nepředvedl nic. Gonzalo Higuaín víceméně navázal na své obvyklé výkony v důležitých zápasech a daleko lepší dojem tak zanechali náhradníci, kteří přišli hru rozsvítit ve druhém poločase v rámci snahy vstřelit rozhodující branku - ať už Pavón či Meza.

Hře Argentiny ale schází propracovanější herní systém, spoléhá se nyní na kreativní um jednoho hráče ve středu pole (kde ho doplňuje potrhlý chybující stařík), a nadstandardní schopnosti jednoho hráče v útoku. Argentina má jediné štěstí v tom, že ji čeká Francie, která dosud také nepředvádí zrovna oslnivé výkony.

Pokud ale Deschampsův tým v osmifinále zařadí alespoň dvojku, neměl by mít problém si s podivnou letošní Argentinou poradit. Nicméně, zázraky se dějí, a třeba Diego Maradona dostane příležitost si ještě jednou dát do nosu na oslavu vítězství.

(jp)