Ruský zápisník XV. aneb Senegal při rohu nevěděl, která Kolumbie

Po videorozhodčím se řeší nový fenomén. Vůbec poprvé v historii světových šampionátů o postupujícím rozhodoval počet nasbíraných žlutých karet, který nakonec zradil senegalské hochy. Afrika tak poprvé od představení osmifinále (1986) nebude mít v této fázi žádného zástupce; naopak Asie se po trapném kolektivním vystoupení v Brazílii zase dočkala...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech čtyř utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Senegal mohl, Kolumbie musela. Tak co měl, sakra, znamenat ten první poločas? Očekávání většiny fanoušků byla před zápasem hodně vysoká, setkávaly se totiž dva týmy, které do ofenzivy předváděly výborné výkony, ať už v 11, nebo 10 lidech na hřišti. Obzvlášť Kolumbijci přejeli v posledním kole Polsko takovým způsobem, že nad včerejším výkonem jeden musel kroutit hlavou.

Trenér Pékerman třeba jen nechtěl vyložit karty z ruky moc brzo a spustit se silově i rychlostně vynikajícím Senegalem žádnou ofenzivní jízdu nahoru-dolů. Jenže tohle nemohlo být jen o taktice. Kolumbijci byli v každém souboji pomalejší, méně důrazní, de facto ve všech disciplínách byli o úroveň níž než jejich soupeř. Po hřišti se ploužili i bez balónu, přenechávali iniciativu Senegalu a vůbec působili dojmem, že jsou s tímhle stavem víc než spokojeni. A to hovořím o časovém horizontu, ve kterém ještě výsledek druhého zápasu posouval dál Japonsko a Senegal.

Po změně stran se toho zas tolik nezměnilo. Kolumbijci sice věnovali útočení o trochu víc energie a v soubojích už se nenechávali tak snadno odstavovat; ale že by divák plesal radostí nad jejich aktivitou, to v žádném případě. Celou situaci ještě zhoršil gól Poláků, jenž udělal z remízy 0:0 výhodný výsledek pro oba aktéry již tak dost nudného klání. A tak se Kolumbie i bez zraněného Jamese a jakékoli systémové snahy o herní změnu dočkala postupu. Díky jedné standardní situaci navíc vyhrála i skupinu. V osmifinále ale s takovou nemají šanci uspět.

2) Lvy z Terangy zradil taktický ústup a vlastní nedisciplinovanost. Začali přitom docela sympaticky. Cissé změnil rozestavení z 4-3-3 na 4-4-2, přičemž jednoho ze středopolařů nahradil křídelník Baldé a Sadio Mané šel na hrot. Výsledkem byl sice opatrný úvod, ale nebezpečné vystrkování růžků. I dvoučlenný střed zálohy přitom dokázal proti kolumbijské přesile hravě dominovat. To je holt výhoda, když máte v centru Gueyeho s Kouyatém.

Senegal nahrazoval kvantitu velkým důrazem a ještě větší mírou pohybu, což na líné Kolumbijce platilo. Přestože africký celek nepresoval nikterak vysoko, utkání kontroloval a takticky zvládal. Ostatně byl to on, komu od počátku stačila k postupu remíza. Jenže zatímco v prvním poločase jsme museli Senegalce chválit, po změně stran přešel k negativní pasivitě, což mu ve finále zlomilo vaz.

Rezignace na snahu útočit, méně chytrého důrazu, naopak více agresivity a zbytečných faulů. To byl Senegal ve druhém poločase. Jejich výkon měl sestupnou tendenci, a přestože Kolumbijce do žádné skutečné gólovky nepustil, inkasoval ze standardní situace a najednou byl z kola venku. A právě tehdy, v momentu, kdy měli zapnout, svěřenci Aliou Cissého prokázali leda tak nevyspělost.

Pořád měli necelých dvacet minut, včetně nastaveného času, který je na letošním mistrovství patrně oblíbeným prostorem ke skórování. Jenže Lvi nedokázali na soupeře vyvinout soustavný tlak, z něhož by mohli pramenit chyby. Kdepak, Kolumbii navíc troubili do noty častými fauly, pročež se hra zbytečně kouskovala a snaha na zamčení protivníka u jeho vápna vyšla naprosto vniveč.

3) Hrdinou zápasu a třeba i celé skupiny H je videorozhodčí. Technologie VAR pozvedla úroveň posuzování sporných situací a celkově snížila míru chybovosti, o tom se nemusím dlouze rozepisovat - a do převážně taktické analýzy se to ostatně zas až tolik nehodí. V tomto případě ovšem chci udělat výjimku. Jeho přinos pro konečné pořadí a konkrétní postupující týmy zcela zásadní.

Na první pohled to vypadalo jako jasná penalta a pan sudí Milorad Mažić taky milerád ukázal na bílý puntík. Davinson Sánchez ve skluzu srazil k zemi Sadia Maného, který byl sám před gólmanem. Kromě desítky navíc stoper Tottenhamu mohl očekávat nějaký ten kartonek. Střih, Mažić stojí u videa a po krátkém rozmýšlení trest ruší. Sánchez totiž dle záběrů kamer jednoznačně sebral jako první míč.

A tak Senegal nedostal nesprávnou výhodu a nedostal se ani do vedení 1:0, které by se Kolumbii stahovalo jen hodně těžko. A pokud by přece se svým osudem něco udělat a postoupit do osmifinále, odneslo by to vinou horšího skóre Japonsko. Každým dnem se ukazuje, jak absurdní by v dnešní moderní době bylo hrát fotbal bez pomoci videa.

(mu)





1) Poláci se stejně jako Peruánci dočkali prvních bodů až v posledním zápase ve skupině. A stejně jako Jihoameričanům, ani jim to není nic platné. Tím ale veškerá podobnost mezi celky končí. Zatímco Peru se na turnaji prezentovalo atraktivním, hezkým fotbalem, kterému chyběla jen trochu štěstí (a umu, samozřejmě) v zakončení, Poláci naopak patří mezi největší zklamání turnaje.

Vedla je hvězda Bayernu Mnichov, jeden z nejlepších střelců Evropy, kterého doplňovali šikovní hráči z Neapole, Sampdorie či Southamptonu. Polsko nicméně po dvou mdlých výkonech proti Senegalu a Kolumbii vědělo, že jede domů. A proti Japonsku už hrálo jen o čest zklamaných (a dle polského tisku i dost rozzuřených) fanoušků.

2) V sestavě se uskutečnilo pár změn a mezi nimi i na postu brankáře. Wojciech Szczęsny dostal volno a místo něj mezi tři tyče zamířil Lukasz Fabianski. A nevedl si vůbec špatně. Ano, Polsku už v duelu o nic nešlo a Japonci hráli většinu střetnutí doslova na půl plynu (závěrečnou čtvrthodinku doslova na čtvrt plynu), to ale výkon nového gólmana West Hamu nesnižuje.

Až se skoro nabízí otázka, jestli on neměl být polskou jedničkou pro tenhle turnaj než jeho mladší kolega z Juventusu. Ano, "Wojta" odchytal většinu kvalifikace, velké zápasové vytížení během roku ale neměl, neboť v Turíně plnil roli dvojky za nesmrtelným Gigim Buffonem.

A i když on i jeho fanoušci tvrdí, že už je kiksů prost, právě úvodní zápas proti Senegalu ukázal, že čas od času i on umí vyrobit pořádný lapsus (byť samozřejmě nebyl jediným z polských hráčů, který měl na gólu svůj podíl, že, Krychowiaku?).

Na "kdyby" se nehraje, je ale možné, že s Fabianskim v bráně by byla polská defenziva jistější. Nutno ale říct, že při mizerné polské hře by to Nawalkově týmu k postupu asi stejně nepomohlo.

3) A díky fair play nám nakonec postoupil tým, který tak úplně fair play nehrál. Nebo ano? To už je o diskusi a o úhlu pohledu každého zvlášť. Japoncům hrálo v duelu s Polskem do karet skóre průběžně hraného zápasu Senegalu s Kolumbií a díky vedoucí brance Jamesovy družiny si mohli dovolit zápas s českými sousedy prohrát. Což se také stalo.

Závěrečných deset až patnáct minut se ale do zlatého fondu fotbalografie rozhodně nezapíše. Japonci čekali na závěrečný hvizd, zdržovali, nechtěli hrát fotbal. Za to si vysloužili pískot na stadionu a následně i kritiku fanoušků i novinářů v médiích či na internetových sítích. Je ale namístě ptát se, zda je kritika skutečně oprávněná.

Byť způsob, jakým se v závěru rozhodli Japonci k postupu díky žlutým (kdo jiný by měl také takhle postupovat) dokráčet, se nemusí zdát morální či fotbalově vábný, je zcela legitimní. A vlastně docela logický.

Kdyby se Japonci rozhodli otevřít hru, a ještě zkusit pro potěchu svých příznivců vyrovnat či utkání strhnout na svou stranu a zajistit si postup z první pozice, mohli také dostat pár dalších fíků, které by jim pocuchaly skóre. To si nemohli dovolit riskovat.

Takhle si sice vyslechli pár kritických poznámek, nicméně jsou v osmifinále - na rozdíl třeba od Nigérie, která si to s Messiho Argentinou rozdala na férovku a víme, jak dopadla. Nejspíš už jsou Super Orli na cestě domů.

Účel někdy zkrátka světí prostředky, a tak je to i v případě japonského týmu. To teď čeká osmifinále s Belgií, které bude nejspíš pro asijský tým konečnou zastávku na turnaji. Polsko pak čeká cesta domů, kde Nawalkovu družinu čeká pořádný "világoš" od sportovních médií i prosté veřejnosti. A nutno říct, že zasloužený. Tahle parta měla na víc.

(jp)





1) Souboj outsiderů vzhledem k paralelně hranému šlágru asi mnoho fanoušků nepřilákal, přitom se ale nehrál vůbec špatný fotbal. To tedy platilo minimálně o úvodní a závěrečné půlhodince, pravda je, že ona pasáž okolo poločasové přestávky už tak slavná nebyla.

Na obou týmech každopádně bylo vidět, že si své závěrečné vystoupení na šampionátu hodlají vychutnat plnými doušky. Oba trenéři udělali několik změn v sestavách a cenné minuty nabídli i hráčům, kteří toho v úvodních dvou duelech tolik neodehráli (Tunisko nakonec využilo všech 23 nominovaných). A ti na oplátku do hry přinesli svěží vítr - úvodní pasáž totiž nabídla rychlý fotbal v pěkném tempu, což byl pěkný kontrast v porovnání s trochu ospalou podívanou, který nám přinesl souboj Anglie s Belgií.

Oba celky však nastolené tempo vydrželi jen necelou půlhodinu, pak se hra kvůli vysokému množství technických chyb rozkouskovala a kompletně přišla o jakoukoliv dynamiku. Panama v těchto momentech nebyl schopna kloudné rozehrávky z defenzivních řad, Tunisko svého soka napodobovalo lacinými chybami v řadě záložní. Ostatně tuto nepovedenou pasáž hry, která skončila až okolo šedesáté minuty, krásně sumíruje vedoucí branka Panamy - Rodriguezem napálený balón totiž za záda vlastního brankáře tečoval nešťastník Meriah.

2) Happy-end v podobě prvního vítězství Panamy na světovém šampionátu se však nekonal. Fotbalisté ze střední Ameriky si za to z velké části mohou sami, jelikož po vstřelené brance rezignovali na útočení a zaměřili se především na hájení svého náskoku, což se jim po pauze krutě vymstilo.

Přitom obrana Tuniska patřila k těm nejslabším na celém turnaji a panamský celek si tak zpětně zřejmě bude vyčítat, že ji neprověřil o dost více. Když pak v závěrečných dvaceti minutách na svého soka opět zatlačili, slušné možnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Dvakrát však skvěle zasáhl brankář Mathlouthi, v dalším případě zase Barcenas mířil vedle. A když už se Panamě podařilo dopravit míč do sítě, euforii okamžitě uťal přísný verdikt rozhodčího, který branku neuznal kvůli faulu útočícího hráče.

3) Tunisko bylo po většinu utkání lepším celkem a své vítězství si zasloužilo. V první půli lépe kontroloval hru a předvedl několik parádních týmových akcí, které ze středu zálohy režíroval Ferjani Sassi. Ten se blýskl parádními přihrávkami za obranu soupeře, bohužel k dokonalosti chybělo lepší finální řešení jeho spoluhráčů.

Zvláštní zmínku si nakonec jistě zaslouží branky Tuniska - jsem si jist, že i po skončení turnaje nenajdeme mnoho hezčích týmových branek. V obou případech totiž afričtí reprezentanti předvedli parádní kombinaci, kdy si soupeře vyťukali takzvaně až do kuchyně, načež zakončujícímu hráči již stačilo jen trefit odkrytou svatyni - za takové akce by se nestyděli ani třeba takoví Brazilci. Už jen kvůli těmto dvěma překrásným trefám se na vítězství Tuniska (historicky teprve druhého na mistrovství světa) nedá říct ani popel.

(vs)





1) Nastala raritní situace, kdy vítězství není nutně výhodou. A podle toho to také vypadalo. Okolnosti tohoto utkání byly natolik zvláštní, že belgičtí fanoušci v první půli vesele oslavovali každou žlutou kartu pro svůj tým, která je posunula o kousek blíže "výhodnějšímu" druhému místu, a stejně tak po změně stran oslavovali parádní gól Adnana Januzaje, na nějž by byl pyšný i přeborník zasekávaček do středu pole a křižných ran Arjen Robben.

Byl to opravdu zvláštní večer, odehrávaný spíše v duchu přátelského utkání než vyvrcholení skupiny G na největší myslitelné fotbalové události, jakou mistrovství světa bezesporu je. Přestože Gareth Southgate před utkáním tvrdil, že se svými svěřenci nehodlá nad ničím spekulovat a půjde si pro vítězství, jeho složení soupisky i následná střídání hovoří o opaku. Nikdo při zdravých smyslech by za nepříznivého stavu nevpustil do hry Dannyho Welbecka na úkor rozjetého Harryho Kanea, pokud mu tedy následná porážka ani v nejmenším nevadí.

Southgateův protějšek Roberto Martínez byl na předzápasové tiskové konferenci otázce postupu z druhého místa nakloněn mnohem otevřeněji, postavil rovněž sestavu beze všech největších hvězd, a přesto nakonec triumfoval. Odměnou je papírově jednodušší osmifinále s Japonskem a nabyté sebevědomí, že Belgičané se zatím ani nemuseli příliš snažit, aby šampionátem doposud proklouzli bez sebemenšího zaváhání.

To Anglie naopak podkopala své dosavadní sympatické výkony a případná prohra s Kolumbií by znamenala hrubě nepovedený šampionát s dvěma výhrami proti outsiderům a dvěma porážkami proti konkurenceschopným celkům. Jakkoli je příjemné vyhnout se v pavouku většině favoritů, Albion v čele se svým koučem si na sebe tímto výkonem upletl bič.

2) Angličtí náhradníci se dvakrát neuvedli. Jestliže si Gareth Southgate sliboval od čtvrtečního střetnutí příjemné starosti v podobě bohatého výběru nominace na klíčový zápas, nyní má o základní jedenáctce jasněji než kdy dřív. Asi nejblíže ze všech zúčastněných měl do sestavy blízko Marcus Rashford na úkor Raheema Sterlinga, jenže nabídnutou šancí oslnit pohrdl, a to doslova, neboť samostatný únik proti Courtoisovi zakončil mizerně, byť jej ani nikdo neatakoval.

Stále teprve 20letý forvard Manchesteru United ale nebyl jediným, kdo zůstal za očekáváním. Eric Dier se nedokázal Jordanu Hendersonovi ani vyrovnat, natožpak aby jej výkonnostně předčil. Nelze ani hovořit o příliš těžké konkurenci v porovnání s předešlými soupeři, neboť tempo utkání bylo úsměvné a Belgičané se směrem dopředu nepředřeli. Přesto byl Dier zatlačen hluboko ke stoperům a jeho distribuce míčů vysunutějšímu duu Delph, Loftus-Cheek pokulhávala na obě nohy.

Jedním z mála hráčů Albionu, kteří nezklamali, byl Trent Alexander-Arnold. Liverpoolský teenager pokračuje v letošním strmém letu vzhůru, ani z debutu na světovém šampionátu se mu kolena nerozklepala a Nacera Chadliho v atypické roli křídelního beka s přehledem předčil. Přesto je však pozice Kierana Trippiera v anglickém týmu nezpochybnitelná, a to z jednoho prostého důvodu. Při jeho absenci bylo od začátku do konce patrné, jak moc upadla kvalita standardních situací, z nichž Anglie doposud tolik těžila.

3) Belgičané paradoxně působili konsolidovanějším dojmem. K početným změnám v sestavě sáhly obě strany, ale ta belgická byla bezesporu citelnější. Křídelní beci Chadli s Thorganem Hazardem mají s tímto postem zanedbatelné zkušenosti a role Marouana Fellainiho jako takřka podhrotového hráče napovídala, že Rudí ďáblové stejně jako jejich pekelní souputníci z klubové úrovně v Manchesteru nemíní hrát nijak oslnivě, nýbrž účelně.

Opak byl však pravdou. Fellaini předvedl vysoce kvalitní výkon stejně jako střed zálohy Démbélé s Tielemansem a oprávněnost nominace na šampionát potvrdil i podceňovaný Adnan Januzaj, jenž po několika nezdařených hostováních strávil poslední sezonu se smíšenými výsledky v Realu Sociedad.

Belgické snad až "nechtěné" vítězství by Robertu Martínezovi mělo přidat na sebevědomí, neboť má v případě nepříznivého vývoje dalších utkání či případného zranění rozhodně kam sáhnout. Stejně tak španělského kouče čeká přemítání i o případné změně rozestavení do těžších duelů v závěru turnaje, neboť jak vidno, posílený střed pole o dalšího hráče dělá ohledně stability defenzivy hotové divy.

(mk)