Ruský zápisník XXI. aneb Livin‘ la Vida Luka

Ve skupině to byla krasojízda na jednokolce, vyřazovací fáze ale dává Chorvatům pořádně zabrat. Dva zápasy, 240 minut a dva penaltové rozstřely - to všechno museli Vida, Modrić a spol. zvládnout, aby se dostali do semifinále mistrovství světa. Tam se Chorvatsko utká s Anglií, která rovněž živí svůj velký sen o titulu po vyřazení Švédska.

Ještě, než se pustíme do rozboru obou dvou utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Na takovou Anglii nejsme zvyklí. Vyhrát na penalty? Zvládnout čtvrtfinále MS bez větších nervů? Přizpůsobit se cynické hře soupeře? Něco takového bylo ještě před ruským šampionátem nemyslitelné. Nyní je však Albion bez většího dramatu poprvé po dvaadvaceti letech na závěrečném velkém turnaji v semifinále.

Sobotní zápas přitom začal podle očekávání značnou nervozitou na obou stranách a na Angličanech se zprvu zdála patrná únava z náročného osmifinále s Kolumbií v kombinaci s dusným klimatem v Samaře. Jakmile ale padl první gól, mladý tým Garetha Southgatea se uklidnil a o jeho výhře již nebylo ani na chvíli pochyb, neboť první velké švédské šance přišly až po nabytí dvoubrankové ztráty.

Skoro se až zdálo, jako by se místo jednoho z nejdůležitějších zápasů kariéry většiny anglického týmu jednalo o pouhý kvalifikační duel, jež hráči Albionu zvládají tímto způsobem v poklidu již dlouhá léta. Na turnajích však vždy přišly komplikace, selhání a brzká vypadnutí.

Všichni, kteří míní postup Anglie shazovat poukazováním na vydřenou výhru s Tuniskem v nastavení, rozdrcení tápající Panamy, umolousanou a šťastnou penaltovou loterii proti Kolumbii či nynější čtvrtfinálový triumf nad Švédskem, jsou přesně ti samí, kteří očekávali anglické selhání v každičkém z těchto střetnutí. Právě v tom je rozdíl oproti předešlým generacím známějších jmen, Angličané najednou neselhávají tam, kde dříve s železnou pravidelností padali jako hrušky. Stačí vzpomenout na dva roky staré tragické vystoupení s Islandem v osmifinále mistrovství Evropy, a je jasně patrné, jaký kus cesty Albion pod Southgatem ušel.

2) Zatímco Anglie velký zápas zvládla s až nečekaným přehledem, Švédsko naopak pohořelo na plné čáře. Švédský tým byl v posledních letech strašákem favorizovaných evropských týmů, o čemž se v boji o MS přesvědčili Nizozemci s Itálií a na šampionátu pak i němečtí šampioni či ambiciózní Švýcaři. Základem švédského úspěchu byly konzistentní výkony s neprostupnou defenzivou a dostatečnou podporou útoku alespoň na jeden gól. Podobně jako Uruguay v zápase s Francií však ve čtvrtfinále švédská obrana ani zdaleka nezafungovala na výbornou a hra směrem dopředu dojela na přílišnou pasivitu.

Jen těžko od sebe lze oddělit kvalitu představení anglického týmu a marnost Švédů, kteří se probudili až za stavu 0:2, a to už bylo příliš pozdě. Úvodní minuty ještě dávaly seveřanům naději na další šok, neboť jejich aktivní napadání anglické rozehrávky přinášelo ovoce a nervózní hráči v červeném v čele s brankářem Pickfordem posílali míče na své dosavadní poměry atypicky do zámezí. Tím se však švédská hra vyčerpala, za celou první půli nemusel Pickford řešit jediný závar nebo sebemenší náznak šance soupeře.

Sotva se po změně stran začalo Švédům blýskat na lepší časy, když si zásluhou Bergovy hlavičky vytvořili první vážnější příležitost, přišlo další mimořádné selhání obrany. Ofsajdová past na Deleho Alliho se zcela minula účinkem, naopak jen posloužila hvězdě Tottenhamu ke snadnému zaboření míče do sítě nad hlavou bezmocného Olsena. A bylo vymalováno.

3) Příprava se vyplácí, Angličané jsou velmistři standardních situací. Ve hře to sice Albionu místy drhne, a když už se nějaká šance urodí, obvykle vše skončí zabořenou hlavou v dlaních, ovšem standardky, to je jiná písnička. Proti Tunisku dva góly z rohu, proti Panamě totéž plus dvě penalty, s Kolumbií další pokutový kop získaný po rohu a nyní v sobotu klíčový průlom skóre... jak jinak než po rohovém kopu.

Důležitost přímých kopů všeho druhu je nezanedbatelná po celý průběh ruského šampionátu, což ostatně potvrdily úplně všechny čtvrtfinálové duely, ovšem právě Anglie zde hraje prim. Velký podíl na tom nesou špičkoví exekutoři Trippier s Youngem, jejichž výtečné pobídky doplňují kromě Harryho Kanea především urostlí stopeři, jak naposledy ukázal Harry Maguire. Nezanedbatelnou roli má ale i taktická připravenost na podobné situace i jejich samotné vypracování - jak proti Kolumbii, tak i v sobotu se Albion v základní hrací době dostal hned k šesti rohům, zatímco soupeři dovolil jeden jediný.

Není tak divu, že i sobotní gólová pojistka do jisté míry připomínala standardní situaci. Jesse Lingard si míč před centrem na zadní tyč skutečně zastavil na místě, rohlédl se a teprve pak jej s mistrovskou přesností posadil na hlavu Allimu.

4) Southgate své jedenáctce bezmezně věří a vyplácí se mu to. Postavení totožné základní sestavy jako v osmifinále přitom bylo překvapením, neboť především duo na levé straně Young-Alli se doposud prezentovalo matnými výkony, jež omezovaly zdravotní potíže. Oba si však místo udrželi a za vloženou důvěru se odměnili asistencí, respektive gólem.

Před mistrovstvím se zdálo, že hned několik postů anglické sestavy skýtá slabiny nebo přinejmenším nejistoty, Southgateova volba však pokaždé padla na úrodnou půdu. Jakékoli pochyby o kvalitách Jordana Pickforda jsou po dvou vyřazovacích zápasech rozptýleny na prach, Jordan Henderson s Jessem Lingardem ve středu pole odběhají kilometrů aspoň za jednoho hráče navíc a Harry Maguire se za důvěru na úkor zkušenějšího Garyho Cahilla odvděčuje výkony se strmě vzrůstající tendencí, jež z něj mohou v létě snadno učinit střed zájmu anglických velkoklubů.

Prakticky od prvního zápasu čelí Southgate i nářku britské veřejnosti, aby dlouholetého obětního beránka bulvárních médií Raheema Sterlinga nahradil některý z forvardů na lavičce. Nic se na tom nejspíše nezmění ani po sobotním duelu, v němž byl přitom mladý rychlík z Manchesteru City jedním z nejlepších ofenzivních hráčů Albionu, ne-li vůbec nejlepší. Právě jeho aktivita mu vynesla řadu slibných příležitostí, jež sice neproměnil, ale po celých devadesát minut na hřišti nabourával švédský blok perfektními náběhy, s nimiž si obránci soupeře nevěděli rady.

"V posledních pěti nebo šesti zápasech byl s přechodem na nový systém naším klíčovým hráčem. Jeho pohyb, náběhy z hloubky pole a neustálá výměna pozic s ostatními útočnými hráči je ohromně důležitá," jmenuje Southgate důvody, proč je Sterling navzdory mizerné mušce stále důležitým hráčem Albionu, který si místo v základu zaslouží. A právě takováto podpora může Sterlingovo střelecké trápení zlomit. Proč také sahat do vítězné sestavy, která funguje?

5) "It’s coming home" je víc než jen písnička a všudypřítomný meme. Více než dvacet let starý song zažívá během anglické jízdy za medailemi comeback na plné pecky, ovšem co se zprvu jevilo jako prvoplánový vtípek, nabývá na zcela jiném významu. Jde o připomínku starých, klidnějších časů, kdy ještě zápasy Albionu nevzbuzovaly tolik rozčarování, zklamání a přívalů slz, nýbrž nepokrytou podporu národního týmu a vychutnávání každičkého kroku na cestě turnajem.

Po letech trápení byla letos očekávání nízká i u obvykle ambiciózních britských médií a letošní šampionát měl Southgateově mladé partě posloužit především jako odrazový můstek k úspěchům na dalších turnajích. Zároveň s sebou však nastalá atypická situace okolo týmovějšího, uvolněnějšího a sympatičtějšího Albionu přinesla naději, která doutná s každým přibývajícím zápasem.

Momentální symbióza mezi euforickými příznivci a mladými hráči, kteří plnohodnotně dozrávají ve velké opory, je prospěšná oběma stranám. Vypadnutí se Švédy by ještě bylo tvrdým dopadem zpět na zem, ale nastalou účastí v semifinále již mají Angličané popularitu doma zaručenu. Přivézt domů medaili by byla mimořádná nadstavba, vysněný titul pak zaručeným statusem národních hrdinů.

(mk)





1) Na rozdíl od odpoledního programu, večerní duel byl o poznání zajímavější. Měl sice jasného favorita v podobě Chorvatů, domácí Rusové však rozhodně nedali svou kůži lacino a divákům u obrazovek i na stadionu oba týmy nabídly nervydrásajících 120 minut fotbalu včetně bonusu v podobě pokutových kopů.

Kouč Chorvatska Zlatko Dalić se nedržel rčení, že vítězná sestava se nemá měnit, a do základní jedenáctky sáhl. Oproti osmifinálovému souboji s Dánskem na hřiště od úvodních minut vběhl Andrej Kramarić, který v sestavě nahradil defenzivněji laděného středopolaře Marcela Brozoviće.

Tenhle fakt znamenal dvě věci - jednak že na ústřední chorvatské hvězdy Luku Modriće a Ivana Rakitiće připadne trochu víc defenzivních povinností, protože právě Brozovićova přítomnost oběma hvězdám z La Ligy v minulých utkáních poměrně uvolňovala ruce, a také fakt, že se urputnou ruskou obranu pokusí Chorvaté překonat o to větší ofenzivní silou.

2) Pokud jde o Kramariće, tenhle tah se osvědčil. Útočník Leicesteru ofenzivu svého týmu oživil, byl aktivní, skvěle si nabíhal z druhé vlny a v úloze desítky skvěle na hrotu doplňoval Maria Mandžukiće. Navíc si připsal vstřelený gól. Celkově pro ruskou obranu znamenal nebezpečí a se svou prací, kterou za necelých 90 minut na hřišti odvedl, musí být spokojen.

Dalić tak před semifinále proti Albionu musí mít trochu zamotanou hlavu - nechat Kramariće na hřišti od prvních minut? Asi ano. Ale na čí úkor? Znovu na úkor Brozoviće? Nebude to příliš riskantní, hrát bez typického defenzivního záložníka? Neodnese to třeba Perišič, který byl z ofenzivní ho ansámblu Chorvatska proti Rusům asi nejhorší?

3) Strategie Ruska pro zápas byla každopádně jasná - pečlivě bránit a pak udeřit z brejku. A co čert nechtěl, právě z brejku nakonec sami Rusové inkasovali. Za to, jak si nechali utéct Kramariće s Mandžukićem, asi ruští obránci pochvalu nedostanou, jinak si ale znovu velmi dobře a disciplinovanou, zodpovědnou hrou nedávali Chorvatům moc prostoru zápas rozhodnout na svoji stranu.

Jestli na domácí straně někoho jmenovitě vyzvdvihnout a pochválit ho, je to určitě Mário Fernandes. Brazilec hrající za Rusko odehrál parádně už svoje vystoupení proti Španělům, vlastně celý turnaj si držel vysoký standard a zaslouženě se objevoval v různých ideálních sestavách po jednotlivých kolech turnaje.

Na výbornou se pak s celým šampionátem i rozloučil. Ano, na konci prodloužení krásnou hlavičkou po rozehraném přímáku srovnal na 2:2 a vynutil pro svůj tým penaltovou pointu, i předchozích téměř 120 minut ale hrál jednoduše skvěle. Kdyby ruský tým došel ještě o kol dál, volba nejlepšího pravého beka turnaje by asi byla jasná. Takhle to zatím vypadá na Kierana Trippiera.

A co se týče jeho neproměněné penalty, netřeba za ni beka CSKA Moskva příliš plísnit. Zkrátka nechtěl příliš špekulovat a napálit míč vší silou na bránu. Že přitom zařízení vůbec netrefil, je věc druhá, rozhodně ale nešlo o tak nepovedenou penaltu, jako v případě laxního pokusu Fjodora Smolova. Tam bylo špatně zkrátka úplně všechno a taková penalta nemohla skončit gólem.

4) Na chorvatské straně se dá chválit leckdo, jedno jméno ale svítí nad ostatními.Luka Modrić. Dva parťáci ze středové řady Realu Madrid prožívají reprezentační turnaj jako den a noc. Zatímco Toni Kroos na své skvělé výkony z dresu Bílého baletu nenavázal a naopak při nepovedeném účinkování obhájců titulu patřil mezi nejhorší Němce, Luka Modrić si pověst rozhodně nekazí. Ba naopak.

Jeho herní inteligence, přehled, skvělé přihrávky, založené šance... nad tímhle fotbalistou zkrátka můžete žasnout zas a znovu každé utkání a nikdy se vám to neomrzí. Ať už mu rozestavení a taktika velí hrát níž či výš, vždy si své místo na hřišti najde tak, aby byl co nejplatnější pro tým.

A kromě skvělých výkonů ve středu pole zaujme i pokutovými kopy. Po dvou penaltách proti Dánsku, ani jeho třetí penalta v krátkém sledu nebyla zrovna suverénně kopnutá, stejně jako v rozstřelu proti Seveřanům ale chorvatský kapitán uspěl. A byť měl proti Akinfejevovi stejně jako proti Schmechelovi pořádné vědro štěstí, najde si asi málokdo, kdo by záložníkovi Realu úspěch nepřál. Hraje totiž skvělý turnaj.

5) Chorvaté klepou na brány finále. Stačí jen porazit Anglii. Což se snadno řekne, ale hůře už udělá. Tým s šachovnicovým vzorem na trikotu půjde do zápasu jako mírný favorit, ostatně turnaj prochází o poznání suverénněji než tým Albionu, nic lehkého ho proti Kaneově sebrance rozhodně nečeká.

Klíčový jistě bude výkon brankáře, neboť v osobě Jordana Pickforda má ostrovní celek po dlouhých letech na velkém turnaji v brance místo strašáka do zelí skutečného gólmana. Je potřeba, aby Chorvati nabídli stejně kvalitní alternativu. Tou Danijel Subašić jistě je, jen je otázkou, zda po zdravotních problémech, které ho v závěru zápasu proti Rusku chytly, bude stoprocentně fit. Chorvaté musejí doufat, že ano.

Co se týče složení ofenzivy, čeká Daliće složitější hádanka. O dvojici Modrić - Rakitić netřeba pochybovat, pozice Maria Mandžukiće, který také hraje skvělý turnaj (a ukazuje, že nejlepšími kluby Evropy neprošel nadarmo), je také jasná. Kdo k nim? Nechat v základu Kramariće? Odnese to Rebić či Perišić? Nebo budou hrát všichni?

To by pak ale znamenalo místo jen na lavičce pro Marcela Brozoviće a podobný all-in do ofenzivy by se proti Angličanům nemusel vyplatit. Rozhodnutí však bude jen na trenéru Dalićovi. A ten si zatím na turnaji se svým týmem vede na výbornou.

(jp)