Ruský zápisník XXIII. aneb Mandža si čvachtá

Chorvatsko si poprvé ve fotbalových dějinách zahraje finále mistrovství světa. Potřetí za sebou se svěřenci Zlatka Daliće vydali za úspěchem do prodloužení, tentokrát se ovšem penaltovému rozstřelu vyhnuli. Už v nastavené hrací době totiž skóroval "manža" Mário a Chorvaté už vyhlíží nedělní zápas s Francií, který může navždy změnit jejich kariéry.

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Začátek utkání Angličanům vyšel skutečně na jedničku. A teď nemluvím jen o výstavní trefě Trippiera, která Albionu přihrála nečekané vedení - stejně důležité bylo, že se první půlhodina hry odehrávala přesně podle not ostrovního celku.

V semifinále se potkaly týmy se dvěma odlišnými herními filozofiemi - zatímco Chorvaté se mohou opřít především o svou zálohu a k maximalizaci svého výkonu tak potřebují hru dostat pod kontrolu, svého soka uzamknout a dlouhodobě diktovat tempo hry, Angličané jsou přesným opakem - sází na dynamický, rychlý a přímočarý způsob hry, tudíž jim naopak vyhovuje, pokud je hra neurovnaná, ve středu pole dochází k častým ztrátám, které následně umožňují hru přesunout rychle z jednoho konce hřiště na druhý.

Prakticky celou první půlhodinu se opěvovaná záložní dvojice Modrič - Rakitič jen hledala. Vůbec se jí nedařilo pravidelně dostávat na míč, herní projev svého celku nedokázala uklidnit, navíc na jejich spoluhráčích byla patrná nervozita - jak si totiž jinak vysvětlit ono množství laciných technických chyb, které přesně hrály do karet soupeři.

Angličané si však za svou úvodní pasáž rozhodně zaslouží kredit, svou taktiku totiž plnili výtečně. Okamžitě po zisku míče obvykle přicházely kolmice či častěji dlouhé balóny za obranu hledající rozběhnutého Sterlinga, Alliho nebo Lingarda. A defenzivní řady Kostkovaných si tedy v takových momentech dvakrát sebevědomě nepočínaly - koneckonců mohou hovořit o opravdu velké klice, že právě po půlhodině hry selhal ve vyložené šance Harry Kane. Kdyby totiž zvýšil vedení na rozdíl dvou branek, vraceli by se Chorvaté do utkání už jen skutečně velmi těžko.

2)Kieran Trippier se řadí mezi ty nejpozitivnější překvapení šampionátu. Ještě tři roky dozadu oblékal dres Burnley a o reprezentační kariéře mohl pouze snít. Od té doby ale ušel velký kus cesty, pomohl mu přesun do ambiciózního Tottenhamu a letos se stal důležitou postavou semifinalisty světového šampionátu - hráčem, který je pro Anglii díky své kopací technice nesmírně důležitý.

Sice jej nezdobí žádná bůhvíjaká rychlost či nějaká dominance v individuálních soubojích na polovině soupeře, přesto z něj post křídelního obránce v podání anglické reprezentace dostal maximum. Ačkoliv v prodloužení semifinálového klání již odešel fyzicky a prohrál hlavičkový souboj před druhou brankou soupeře, obvykle na něj bývá co se defenzivní stránky týče naprostý spoleh. V ofenzivní části zase pro své spoluhráče umí nachystat pěknou řádku precizních centrů - ať už ze hry či ze standardních situací - což potvrdil i tentokráte. Třeba v druhé půli se po jednom parádním míči měl Lovren co ohánět, aby před dotírajícím Kanem zvládl zažehnat vzniklé nebezpečí.

3) Vědělo se to už před šampionátem - záložní řadě Anglie chybí pořádný dirigent - a středeční klání to ukázalo v plné nahotě. Gareth Southgate si tohoto problému byl vědom, kvůli tomu také svou středovou řadu postavil na dynamice a rychlosti, zmíněnou slabinu tím však úplně zakrýt ani nemohl.

Ta v utkání vynikla o to více, že si soupeř mohl dovolit onen luxus a vedle sebe postavit Rakitiče s Modričem - tedy dva světové záložníky, které právě v tomto aspektu hry vynikají. První půle tedy v jejich podání představovala fiasko, do poločasu druhého však trenér Chorvatů lehce pozměnil strukturu své středové řady, záložníka Realu Madrid posunul do hloubky pole (v úvodu se častěji pohyboval těsně pod hrotem) a nechal jej hru řídit z pravé strany, zatímco jeho kolega Rakitič si na starosti vzal druhý kraj hřiště. Společnými silami pak Albion přikovali k vlastnímu pokutovému území, krajním hráčům umožnili do vápna posílat jeden centr za druhým a po jednom z nich se také dočkali vyrovnání z dílny Perišiče.

4) A jaká byla reakce Anglie? Ta hrála stále to samé - po zisku se stále snažila hnát míč do útoku jak nejrychleji to jen šlo, nehledě na pozměněné okolnosti. Ve druhé půli totiž balóny získávala blíže vlastní brance, vlastní hráče tak měla zatlačena do hlubšího defenzivního postavení, a proto bylo i daleko složitější podniknout úspěšný brejk. Většina těchto pokusů o založení protiútoku tak končila rychlou ztrátou proti přesile a opětovným přesunem do defenzivního postavení.

Těžko však tohle vyčítat trenérovi či i samotným hráčům - Albion zkrátka dojel na určitou monotónnost svých středopolařů, kde mu zoufale chybí dispečer světových kvalit. Ostrované musí doufat, že se jim do budoucnosti takový typ hráče podaří vychovat, jinak budou mít i přes veškerou snahu ve svém středu nevyplněnou díru.

5) Chorvaté dosáhli historického úspěchu, stali se historicky druhou nejmenší zemí, která se kdy probojovala do finále fotbalového mundialu. A těžko to této generaci hráčů nepřát - po všech těch srdcervoucích nezdarech se jedná o zaslouženou odměnu. Již dobrých deset let se hovoří o ohromném potenciálu této fotbalové reprezentace, konečně se jej také podařilo naplnit.

S koncem základních skupin sice odbylo i jakékoliv chorvatské dominanci, jelikož o žádnou spanilou jízdu do finále se zrovna nejednalo, jak se ale dá ukázat na dva roky starém portugalském příkladu, překážkou případného úspěchu to vůbec být nemusí.

Vztyčeným varovným prstem ovšem je fakt, že se Chorvatům ve vyřazovací fázi ještě nepodařilo solidně odehrát celé utkání. Proti Dánsku jejich snažení uvízlo na mrtvém bodě po poločasové přestávce, s Ruskem jim zase takřka celý první poločas trvalo, než se dostali do toho správného tempa a totéž tedy platilo i o duelu s Anglií.

Ve finálovém klání s Francií nutně potřebují trefit sestavu i taktiku tak, aby zvládli kvalitně odehrát celých 90 minut hry. Jestliže by opět Chorvaty opět potkal nějaký ten delší výpadek, nedá se čekat, že by jej soupeř kvalit Francie pořádně nepotrestal - tím spíš, když defenzivní řada druhého finalisty teda jistotou zrovna dvakrát neoplývá.

(vs)