Ruský zápisník XXIV. aneb Harry, jdem do baráku

It was not coming home; they were. Angličané v čele s Harrym Kanem po neúspěchu v semifinálovém prodloužení nesebrali dostatek psychických sil a s Belgií i vinou nedozírného rozdílu v kvalitě ofenzivních hráčů prohrála 2:0. Kevin De Bruyne spolu s Edenem Hazardem totiž otevřeli dveře všech anglických domů a sebrali i ty nejmenší naděje na první medailový úspěch Albionu od roku 1966.

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Zápasy o bronz jsou zpravidla uvolněnější a včerejšek nebyl výjimkou. Souboji poražených zpřed čtyř let chyběl náboj a de facto i význam, když domácí Brazilci ještě utírali slzy po semifinále a po čtvrthodině prohrávali s Holandskem o dva góly. V roce 2010 to byla nezřízená jízda nahoru-dolů mezi Německem a Uruguayí, další čtyři roky dozadu jsme zase pro změnu viděli, kterak Portugalci bez většího odporu přenechávají cenný kov domácím svěřencům Jürgen Klinsmanna. A takhle můžeme pokračovat dál prakticky každý světový šampionát. Utkání Belgie s Anglií bylo takovou vcelku pohlednou kombinací obou variant.

Od první minuty se hrálo v tempu, často nahoru-dolů (i když v podání Anglie spíš od půlky-dolů) a resultoval z toho i Meunierův gól na 1:0. V porovnání třeba se semifinálovými zápasy bylo utkání o poznání méně takticky svázané, z týmů spadla tíha a zodpovědnost, která je nevyhnutelně spojená se soustavným postupováním pavoukem turnaje a sílící touha po úspěchu. Především Belgičani byli nádherně hraví a v určitých pasážích zápasu byla radost je sledovat.

Tu De Bruyne zkoušel patičku do vápna, tu jsme pozřeli sérii pěkných narážeček. Pak zase nastal čas pro nezodpovědný fotbal, kdy se při Kaneově pokusu vraceli Chadli s Vertonghenem v poklusu. Ne snad že by jinak střelce stačili zastavit, ale vsadím krk na to, že v semifinále by oba sprintovali, dokud by si svaly neurvali. Odevzdaně pak hlavně v první půli působili taky Angličané, kteří se proti silnějšímu soupeři nedokázali v ofenzivě prosadit, což se dost výrazně podepisovalo na jejich motivaci.

2) Anglie totiž vážně v prvním poločase neměla jak Belgii ohrozit. Stačí si vypočíst základní fotbalové rysy obou soupeřů a vyjde nám, že karty Garetha Southgatea byly vážně mizerné. Největším problémem Albionu je dlouhodobě absence hráče, který by uprostřed pole dokázal tvořit hru. Anglie tak uprostřed pole výrazně zaostávala, lépe na tom není ani technicky, v porovnání s Belgií neoplývá stejnou rychlostí přechodu do útoku - a ke všemu si Red Devils počínali Meunierem a Chadlim lépe i na krajích hřiště. Nešlo to navíc ani vzduchem, protože Belgičani jsou taktéž obrovití chlapi v čele s téměř dvoumetrovým Courtoisem.

Kromě dvou neškodných hlaviček se tak kolébka fotbalu dokázala v první pětačtyřicetiminutovce dostat do nebezpečných pozic snad jen přes hbitého Sterlinga, jehož rychlé nohy na vzrostlou defenzivu Belgie platily. Pro mě bylo jeho poločasové střídání překvapivé právě z tohoto důvodu - byť o mrak míčů přicházel, jako jediný dokázal vnést do obrany soupeře potřebný zmatek. Southgate ale zareagoval výborně, jednoho štírka totiž nahradil druhým (Rashford). Lingardovi pak pod útočníky vyklidil prostor Delph, jenž se posunul na levé křídlo místo úděsného Rose.

Změna byla hned patrná, Albion převzal iniciativu a třeba Lingard během pár minut dokázal dvakrát proniknout s míčem do vápna. To se předtím nikomu nepovedlo celý poločas. Rázem se těžiště hry posunulo blíž k brance Belgie a Angličané dobrých 20 minut měli zápas pod kontrolou. Nutno říct, že to svou pasivitou umožnili sami Belgičani, které navíc poznamenalo zranění Chadliho. Vertonghen náhle na klubového kolegu Trippiera nestačil pohybově a resultovala z toho kupa zajímavých centrů do vápna. Během dvaceti minut z jeho kopačky vzešly hned čtyři klíčové přihrávky. V téhle pasáži mohli Three Lions udeřit a vyrovnat.

3) Místo toho však udeřila Belgie, protože jejich protiútoky, to je hotová symfonie. Viděli jsme to při gólu na 3:2 v osmifinále s Japonskem, byli jsme toho svědky při vítězné brance ve čtvrtfinále s Brazílií; a viděli jsme, jak bezzubí dokázali Belgičané být, když se Francie zatáhla pořádně do hloubky a Hazard s kolegy nemohli rozjíždět smrtící brejky na 80 metrů. Po včerejším utkání můžeme konstatovat, že ze současné elitní scény nemá žádná reprezentace tak bleskový a precizní přechod do útoku jako právě Belgie.

Koncert mohli Martínezovi svěřenci rozjet po změně stran, kdy se Albion správně chopil iniciativy a začal zápasu vládnout. Jakmile se pak Belgii povedlo odrazit největší tlak, začali mít ostrované problémy otáčet za prchajícími ďábly hlavy. Není to jen Hazard, i když jeho schopnost přejít v rychlosti přes hráče je dechberoucí. Brejky řídil De Bruyne a po hodině hry podpořil trenér Belgie tento styl hry i Mertensem. Výsledkem pak byla mimo jiné i tahle akce, kterou považuji za vůbec nejkrásnější na celém světovém šampionátu.

Za zmínku stojí i fakt, že snad teprve podruhé na šampionátu perfektně fungovala dvojice Hazard - De Bruyne. Zezačátku byl záložník Man City trápen uprostřed pole, pak ho zase belgický kapitán upozadil svým bezkonkurenčním přínosem v mezihře a při tolik adorovaném přechodu do útoku. Ale včera nastoupili pod Lukakuem bok po boku a nemělo to chybu. Hazard nadále tahal míče přes jednoho i více soupeřů a rozbíjel pořádky v defenzivě Anglie, zatímco Kevin volil efektivnější překonávání zadáků excelentními přihrávkami.

Konečně Hazard nezářil na úkor svého kolegy, konečně byli oba rovnostářsky zapojeni do sérií narážeček, konečně působili jako v symbióze. Nezastavitelný pár. Místy to dokonce vypadalo, jako by si tihle dva dávali výzvy. Na krajích třeba bylo volné místo, přesto Hazard po vteřině přemýšlení sebral míč a pokusil se prokombinovat zahuštěným středem. Zkrátka proto, že mu to takhle často vycházelo.

4) Belgie má tvůrců hru plný pytel, Anglie ani jednoho. Tohle téma jsem nakousnul už ve druhém bodě, teď ho můžeme probrat do hloubky a i z hlediska paradigmat obou celků. Název bodu je všeříkající. Southgate staví (tedy alespoň ve většině zápasů) svůj střed na rychlosti, protože mu tu hru prostě nemá kdo vytvořit. Nejlepší tvůrce hry s anglickou národností je Jonjo Shelvey, který se dlouhé roky potlouká v dolní polovině tabulky Premier League se Swansea nebo Newcastlem, a na turnaj ani nebyl nominován. A tak se stalo, že víc než třetinu střeleckých příležitostí na turnaji vytvořil pravý křídelní bek Kieran Trippier a na třetím místě je stoper Harry Maguire. Tristní bilance.

Jenže ono prostě vážně není kde brát, a když se podíváte, z jakých zásob vytahuje Roberto Martínez, je skoro zázrak, že Anglie dokázala s většinou soupeřů na turnaji držet krok (za což jde plná zásluha právě Southgateovi, který tyhle nedostatky co možná nejlépe zakrývá). O schopnostech Kevina De Bruyneho, dost možná nejlepšího tvůrce hry na světě, jsme už mluvili.

To ale není všechno, na turnaji už jsme zpozorovali, že otevřít obranu přihrávkou umí i Lukaku (viz včera první gól), to samé platí o Hazardovi, no a proti Albionu se přidal i Youri Tielemans. Jednadvacetiletý záložník byl živý, dobře dribloval a fungoval i jako deep lying playmaker, když dobře rozdával míče. Škoda jen, že jeho výkon šel po pauze dolů.

5) Harry Kane je smutným králem střelců letošního mistrovství světa; pokud se teda Mbappé nebo Griezmann zítra nezblázní a nenasází Chorvatům hattrick. Tihle dva francouzští útočníci nicméně k těm pár brankám přidávají poměrně pravidelně i velmi dobré výkony. Harry Kane sice v šesti zápasech na turnaji nasázel fantastických šest gólů, jenže působivé na nich je pouze to, že jich je tolik. Jinak se kolem působení útočníka Tottenhamu vznáší jen šedý mrak pochybností.

Neúspěšný zápas o třetí místo jen definitivně odkryl, jak tenká je hranice mezi skvělým a mizerným šampionátem. Harry Kane proti Belgii nepřinesl hře svého týmu vůbec nic. Nezúčastnil se jediného vzdušného souboje, ani jednou se nepokusil přejít přes soupeřova obránce, ani jednou se nepokusil o obranný zákrok. Nula, nula, nic. V mezihře nesnesl přísná měřítka prakticky ani v jednom utkání - to můžeme sledovat od začátku turnaje. Jeho přidaná hodnota byla někde jinde. Ale selhal i v téhle disciplíně. Dvakrát byl ve výborné střelecké pozici a mohl Angličany snadno vrátit do zápasu. Obě rány však byly naprosto tristní a branku by netrefily, ani kdyby byly dvakrát takové.

Kane tak vlastně napsal symbolickou tečku za svým turnajovým vystoupením. Možná je tohle hodnocení příliš kritické, přece jenom se bavíme o nejlepším kanonýrovi mistrovství (klobouky dolů). Tři góly dal ale z penalt, dvakrát byl ve správný čas na správném místě a jednou... vlastně taky. Jeho přínos pro mužstvo byl mimo tyhle momenty nulový; a když mohl v semifinále pomoct k postupu, selhal. Suma sumárum, anglický forvard v roli kapitána a největší hvězdy zas až tolik neobstál. No a v Tottenhamu se jistě už nemůžou dočkat na jeho klasickou srpnovou formu...

(mu)