Sampaoliho revoluce na druhou: Jak se zrodilo chilské zlato

Pro tu část publika, která k fotbalu přistupuje spíše jako k šachům a každý turnaj tráví přilepena na obrazovce ne v očekávání krásných gólů, ale novátorských taktických manévrů, musela být letošní Copa América ohromně vzrušujícím zážitkem. Postaral se o to především Jorge Sampaoli...

Holohlavý trenér vítězného Chile se totiž ziskem historicky prvního seniorského zlata pro tuto zemi naplno zařadil do linie úspěšných propagátorů totálního fotbalu, založeného na pressingu, kontrole nad hřištěm, univerzálnosti jednotlivých hráčů a organizovaném strategickém chaosu. Jeho učitelé - Rinus Michels, Valerij Lobanovskyj a Marcelo Bielsa - by na takový výkon byli právem hrdí.

Než se však dostaneme k tomu, jak tento vývojový směr došel až do současné chilské kabiny, pokusíme se rozkrýt unikátní prvky konkrétního Sampaoliho pozlaceného týmu.

O filozofii, kterou fotbalovým Chilanům vtiskl do emblému 'táta' Bielsa, už toho bylo napsáno až až; tento tým ji má zkrátka vrytou pod kůži, takže Sampaoli měl už při svém nástupu připravenou půdu. Jeho tvrdohlavé lpění na těchto metodách, a to i za cenu negativní psychologie, nečisté hry a občasné náchylnosti k trapným 'výbuchům' (viz tři inkasované branky od slabého Mexika), však zaslouží svůj obdiv: Bielsův styl totiž nakonec v důsledku dotáhl do funkčnější podoby než sám Bielsa. Za jeho specifický 'otisk' můžeme považovat rozdělení hřiště do jakýchsi čtyř zón, což následně vedlo k rozčlenění kádru právě na čtyři skupinky hráčů.

---

Analytické dilema a jak z něho ven

Pokud v rámci taktických preview Chile (a podobných 'totálních' týmů) mluvíme o tom, že herní posty jednotlivých fotbalistů nelze příliš odhadovat ani na nich lpět, či že s nimi trenéři pravděpodobně budou míchat, jak se jim zlíbí, měli bychom jedním dechem dodat, že to platí pouze pro klasická rozestavení. To Sampaoliho jednoduše třídí hráče podle odlišného klíče, a jestliže se na vysílané sestavy - jež evidentně fungují (zlato nad Argentinou!) i přesto, že by se papírově měly rozpadnout ještě v tunelu před nástupem na trávník - podíváme jeho optikou, musíme uznat, že to dává smysl.

V klasickém 4-2-3-1, které se po roce 2000 stalo převládajícím herním stylem moderního fotbalu (jakousi 'tváří' první dekády nového tisíciletí), došlo - jak podotýká publicista Michael Cox - k opětovnému návratu dělení hráčů do čtyř linií, tak, jako tomu bylo o několik desetiletí dříve, kdy prakticky všechny špičkové týmy vycházely ze systému W-M (3-2-2-3). Stejně jako jeho předchůdce 4-4-2 však 4-2-3-1 nedokázalo hráče zcela vyvázat z jejich vyměřených pozic; jistě, univerzálové existovali vždy a fotbalista, schopný nastoupit na hrotu, na podhrotu i na křídle, měl vždy na trhu právě pro tuto svoji schopnost vysokou cenu. Jenže bez ohledu na to, kdo na které pozici nastoupí, je nutné, aby tam nastoupil někdo - jinak už to není 4-2-3-1.

Toto lpění na přednastaveném pozičním plánu lze asi nejlépe ilustrovat na úkolech obou stažených záložníků: klasické 4-2-3-1 má jeden defenzivní štít (DM) a jednoho středopolaře (CM). Je to důležitý balanc, který zajišťuje propojení obranné a útočné fáze. Stačí se podívat na finále letošní Copy - kde Argentina, hrající derivát klasického 4-2-3-1, nastoupila se dvěma DM a v prostorách, jinak určených pro CM, se musel pohybovat sám Lionel Messi (který pak logicky chyběl výše vepředu).

Postavením dvou CM do 4-2-3-1 zase většinou vzniká "díra" mezi zálohou a stopery a tým se tak stává náchylný k protiútokům. Sampaolimu takovéto ortodoxní členění hřiště do jedenácti malých 'nik' nebylo vlastní nikdy, a tak rozpracoval Bielsův styl ještě o jeden stupeň dále - jestliže El Loco odmítl stavět hráče na jejich naučené pozice, Sampaoli zavrhl přímo pozice samotné.

Finálovou jedenáctku Chile bychom tak mohli přepsat jako 4-3-1-2, 3-4-1-2, ba s trochou vůle i 4-2-2-2, 4-1-3-2.. nebo vlastně takřka jakkoliv. Ani jedna možnost přitom není zcela správná. Nejlepší způsob, jak číselně vyjádřit rozložení chilských sil na hřišti, by bylo 3-2-2-3. Místo obránců, defenzivních a ofenzivních záložníků a útočníků však mluvíme o úplně jinak definovaných čtyřech skupinkách hráčů.

Nazývejme dále v textu tento systém 'W-M 2.0' - na první pohled jde o totožné zápisy, a ačkoliv prvotní W-M zmizelo z historie díky své zoufalé zatuhlosti a čitelnosti (každý hráč měl na hřišti svůj pevně daný protějšek, takže šlo vlastně o jakousi kolektivní přetlačovanou), zpočátku šlo o novátorský, atraktivní styl, vzniklý tím, že se dvojice 'vnitřních křídel' (inside forwards) v zastaralém 2-3-5 zatáhla za hlavní útočné trio, čímž vytvořila ofenzivní tvar M, zatímco střední záložník (halv) 'zacouval' mezi oba obránce a dal tudíž vzniknout modernímu stoperovi.

K 'W-M 2.0' vedla jiná cesta, přes klasické a diamantové 4-4-2, výsledek je ale stejně originální: pozice hráčů v číselném zápisu zde nereflektuje jejich přesnou polohu na hřišti, ale souhrn jejich úkolů. Nejde ani tak o genezi systému jako takového, jako spíše o progresivní změnu vnímání samotného smyslu jednotlivých 'kolonek'. Na přiložených grafických znázorněních chilské sestavy vidíme, že jde v tomto případě o čitelnější metodu; všechny čtyři skupiny 'W-M 2.0', oddělené barvami, zůstávají pevně definovány bez ohledu na zvolenou formu tendenčního zápisu:







První ze čtyř pozičních skupin (červená na obrázku) budiž Středoví defenzivní hráči - tedy fotbalisté, kteří by podle klasických kolonek spadali pod kategorie stoperů, defenzivních záložníků či 'oldschoolových' krajních beků (z éry 4-4-2, kdy si ještě 'zablokováni' krajními záložníky nemohli dovolovat takové útočné výpady). Tito borci se v Sampaoliho 'W-M 2.0' vyvinuli ze stoperů, leč vzhledem k tomu, že celý tým drží po většinu času míč na svých kopačkách daleko od vlastní branky, nemusí disponovat tradičními stoperskými kvalitami, jež nejlépe vynikají při bránění vápna (výskok, agresivita, fyzická síla). Naopak musí umět rozehrávat, udržovat hru v pohybu, být jistí na zemi a schopní pozičně ovládat takřka celou třetinu hřiště před gólmanem (což spíše než sílu vyžaduje techniku a dynamiku). Jinými slovy, takový John Terry - podle tradičních měřítek výtečný stoper - by se do 'W-M 2.0' vůbec nehodil. Příklady takových Chilanů jsou Gary Medel (DM), Francisco Silva (DM), Gonzalo Jara (bek) či Marcelo Díaz (DM), časem snad i Miiko Albornoz. V číselném zápisu jsou na hřišti tři (ve finále Medel, Silva, Díaz), 'postaru' tvoří buď poziční trojúhelník (4-3-1-2) nebo přímku (3-4-1-2) a ve 'W-M 2.0' představují vrchní hroty W.

Druhé skupince (modrá) říkejme prostě Krajní hráči - ti rekrutují z beků, krajních záložníků a křídel, tedy těch pozic, které si vždy hleděly vymezené lajny a doprostřed hřiště se stahovaly spíše výjimečně. Nejblíže této charakteristice mají křídelní beci v italském 3-5-2. Ve 'W-M 2.0' se viditelně vyvinuli z klasických beků a jejich úkol je poměrně jednoduchý, totiž vytvářet přečíslení po stranách, zajišťovat tempo protiútoků, podílet se na celkovém pressingu a zároveň bránit křídla soupeře (byť vysoko na hřišti). Takový hráč musí být v první řadě ohromně rychlý, musí se spolehlivě vracet a ideálně by měl disponovat dobrým centrem; jde vlastně o typického moderního útočného beka, až na to, že se pohybuje po většinu času ještě výše. V Chile tuto roli plní napravo Mauricio Isla a nalevo Eugenio Mena s Jeanem Beausejourem. Na hřišti jsou (přirozeně) dva a tvoří spodní hroty W.

Třetí skupinka (okrová) budiž nazývána Vertikální středopolaři - či box-to-box záložníci, neboť práce Charlese Aránguize s Arturem Vidalem, kteří v Chile tuto úlohu zastávali, vlastně s definicí práce box-to-box hráčů v mnohém splývala. Tato kategorie (B2B) je vlastně jakýmsi předesláním toho, jak Sampaoli - spolu s dalšími dědici totálního fotbalu, guardiolisty a bielsisty (o tomto rozdělení bude ještě řeč dále) - o systémových otázkách uvažuje: už v jejím názvu je naznačen pohyb od vápna k vápnu, tedy v místech, která ve 4-2-3-1 vyžadují péči DM, CM a AM. Dobrý vertikální (B2B) středopolař musí obstát na všech těchto pozicích. To samozřejmě vyžaduje v první řadě dynamiku, skvělou hru bez míče, čtení hry, pohyb, fyzickou výdrž, a zejména schopnost vybojovat balón a hned přesnou rozehrávkou založit útok. V chilské sestavě jsme vídali Vidala zapsaného pod stopery (v dřívějších letech), uprostřed zálohy i coby podhrot, na hřišti se ale choval vždy stejně. Tato dvojice tvoří ve 'W-M 2.0' vrchní hroty M.

Čtvrtou skupinku (zelenou) pak nazvěme Ofenzivní hráči - anglický termín 'attacking allrounder' je do češtiny jen těžko přeložitelný, tuto roli však popisuje poměrně věrně. V dějinách fotbalu byly útočníci vždy tím, kdo velel ke strukturálním změnám; snažit se prorazit soupeřův obranný blok totiž vyžaduje více kreativity než jej držet pohromadě, a tak prakticky od doby, kdy se fotbal dostal z Anglie do Vídně, platí, že forvardova hodnota stoupá s jeho univerzálností. Že Matthias Sindelar je, holisticky vzato, větším hráčem než Josef Uridil. Do 'W-M 2.0' proto musíme hledat právě takové fotbalisty, kteří jsou schopní góly střílet i připravovat, hrát zleva i zprava, na hrotu i pod ním; hledáme dokonalého univerzálního ofenzivního hráče, jehož dres by se mohl pyšnit jakýmkoliv číslem od 7 do 11. Musí ovšem, stejně jako zbytek týmu, být ochotný neustále pressovat jako o život. V prastarém 2-3-5 tuto práci zastávalo pět borců, u Sampaoliho jsou to tři (ovšem bez pevně rozdělených rolí) a tvoří spodní hroty M. Jorge Valdivia, Alexis Sánchez a Eduardo Vargas.

Tabulka vztahu mezi desíti klasickými pozicemi (levý a pravý stoper jsou sloučeni do jedné kategorie) a čtyřmi barevnými zónami, řadami ve 'W-M 2.0', by pak vypadala zhruba následovně:





V souladu s takto nastíněnou filozofií - že klasické posty jsou přežité, neboť vyměřují toliko prostor na hřišti, jenže moderní fotbalista musí zvládat obstarat těchto prostorů více, a že univerzálové už nejsou pouze vítanými 'družicemi' kolem několika pevně ukotvených strategických 'planet', nýbrž vším, co úspěšné mužstvo potřebuje, a tudíž už nemá cenu zapisovat fotbalovou jedenáctku jinak než jako rozčlenění do čtyř zón jen hrubě odrážejících reálné postavení hráčů na ploše - pak chilské finálové 'W-M 2.0' můžeme přepsat takto:

Bravo - Medel, Díaz, Silva - Isla, Beausejour - Vidal, Aránguiz - Sánchez, Valdivia, Vargas.

(Ovšem to neznamená, že by Vargas byl schopen hrát klasické pravé křídlo, či že by Isla stejně dobře zvládal brázdit obě lajny - pointou je, že v této strategii nejsou potřeba konkrétní Vargasové či Islové. Místo hráčů, již mají v 'občance' stejnou pozici jako Vargas, bude kouč hledat ty, kteří zvládnou reálně zahrát totéž. V rámci jednotlivých barevných zón se konkrétní postavení na hřišti plynule mění.)

Sampaoli samozřejmě tuto filozofii nevymyslel; nebyl ani prvním, kdo se rozhodl postavit tým na univerzálech, vždyť takových 'modrých', 'okrových' a 'zelených' hráčů běhají po světě tisíce, jen v top klubech jsou jich desítky (například Serge Aurier s Yayou Tourém dokonce hrají v jedné reprezentaci, Aurier se Zlatanem Ibrahimovicem zase v jednom klubu). 'Červená' pozice pak může představovat přirozený historický vývoj libera, jehož stopa jinak vymizela ze světového fotbalu po přelomu tisíciletí, s posledním záškubem v Rehhagelově Řecku 2004. Abychom však teoretickým vývojem dospěli až k současnému úspěšnému Chile, musíme se nejprve vrátit zpět ke kořenům..

---

Stručná historie totálního fotbalu a rozpracování chilské metodiky

Slovní spojení 'totální fotbal' nabylo během uplynulých dekád ne zcela přesný nádech - ve všeobecném diskursu se používá často jako synonymum pro bezohledně ofenzivní hru, případně bývá významově slučováno s fotbalem vertikálním, což je termín, jejž zavedl Marcelo Bielsa a jenž má označovat filozofii co nejrychlejšího přechodu k soupeřově bráně, v níž každý jeden hráč hledí před sebe a hledá kreativní východisko z jakékoliv situace; horizontální fotbal pak představuje 'údržbu', postupný tlak, případně to, co je občas pejorativně označováno jako 'házená'. Základní myšlenka totálního fotbalu, jak ji definoval v Cruijffově Ajaxu legendární kouč Rinus Michels, je však trochu jiná: jejím základem je přesvědčení, že mužstvo musí smršťovat hřiště, potřebuje-li vybojovat míč, a naopak jej roztahovat, má-li balon ve své moci. Jinými slovy jde o filozofii vyzdvihující důležitost kontroly herního prostoru na úkor hráčského individualismu.

Michels na tuto myšlenku přišel zhruba ve stejné době jako Valerij Lobanovskyj; rozhodnout o tom, kdo byl tím pravým vynálezcem totálního fotbalu, je prakticky nemožné, neboť oba tito géniové měli tentýž nápad nezávisle na sobě. Další vývoj ale můžeme sledovat už poměrně jasně. Herní model Ajaxu dále rozpracoval Arrigo Sacchi, který se odklonil od teorie roztahování hřiště s míčem a místo toho požadoval absolutní kompaktnost celého mužstva (viz jeho známá noticka o tom, že mezi dvojkou a devítkou nesmí být v ideálním případě větší vzdálenost než 25 metrů). Po něm se pak tato filozofie rozčlenila do dvou frakcí - tu první rozvedl (v přímé návaznosti na Cruijffa a tím pádem i na Michelse) Pep Guardiola, podle nějž se otázce prostorové manipulace při ztrátě míče lze nejlépe vyhnout držením míče za každou cenu.

Druhá vývojová větev pak vede k Bielsovi, který zaujal polárně opačný přístup: takto vznikl rozdíl mezi vertikálním a horizontálním fotbalem. Oba tyto modely mají stejné kořeny (obsesivní soustředění na kontrolu prostoru), v novém tisíciletí se však jejich cesty radikálně rozešly. Téhož cíle - tedy nedovolit soupeři, aby měl prostor pracovat s míčem - dosahuje guardiolovský tým tak, že mu míč prostě nepůjčí, a to i za cenu nutnosti následně prorážet důsledně zformovaný obranný blok. Bielsovský tým není tak posedlý držením balonu, bude se ale zuby nehty snažit, aby jej nedržel soupeř; odtud důraz na pressing, místy až absurdně vysoký. Každopádně jsou obě tyto geneze starého totálního fotbalu skvělými vynálezy; stoprocentně dobře hrajícího 'guardiolistu' nemůže porazit nikdo jiný než stoprocentně dobře hrající 'bielsista', a platí to samozřejmě i obráceně. Nebo porazit možná, ale rozhodně ne porážet.

Guardiola veřejně přiznává, že jej Bielsa ovlivnil (sám ho považuje za jednoho z největších strategických géniů současnosti), a jeho týmy jsou viditelně inspirovány Argentincovým důrazem na pressing (ač jej ze své horizontální výchozí pozice nemusí aplikovat tak často a tak vysoko); pokud však mluvíme o Sampaoliho Chile, musíme se nutně zaměřit spíše na Bielsu samotného. Byl to koneckonců právě El Loco, kdo vytáhl chilský národní tým ze srabu a mezi lety 2002 a 2006 položil ideologické základy současné skvělé generace.

Přesto však nelze jednoduše říct, že kontinentální zlato pro La Roju je více Bielsovou než Sampaoliho zásluhou: jako všichni dobří učňové totiž i současný lodivod Chile nejenže převzal zděděný systém, ale dále jej rozpracoval do funkčnější podoby. Konkrétně jde o to, že Bielsa - bráno optikou 'W-M 2.0' - spoléhá pouze na tři 'barevné' skupinky hráčů a opomíjí tu možná nejdůležitější ze všech. Jakýmsi podpisem tohoto autistického bouřliváka se stalo rozestavení 3-3-1-3, jejž můžeme znázornit zhruba takto:





Jde o přímého 'potomka' Michelsova Ajaxu, který praktikoval podobný systém: tři řady hráčů po třech a jeden neukotvený element v ofenzivě (jehož postavením lze i Bielsovo 3-3-1-3 volně modifikovat na 3-3-3-1). Na roztahování a zužování herní plochy je takováto 'mřížka' o třech řadách a sloupcích mnohem vhodnější než systémy využívající čtyř borců v jedné řadě. Pozice krajních hráčů / křídelních beků je v Bielsově a Sampaoliho (modelovém) týmu prakticky totožná, jinak ale, jak vidno z výše nastíněných rozestavení, udělal Sampaoli jednu zásadní změnu: zavrhl bielsovské čtyřúhelníky na obou krajích hřiště a změnil je v trojúhelníky, čímž vznikla v týmu dvě nová místa, vyhrazená pro 'okrovou' řadu box-to-box spojek. Jestliže současné Chile tedy můžeme přepsat jako 3-2-2-3, potom by jeho přímý předchůdce (s Bielsovým autogramem) představoval 4-2-0-4.

Podobně jako se Benítezův Aimar či Wengerův Bergkamp na začátku nového tisíciletí zatáhli viditelně za hrotového útočníka a pomohli tak definovat 4-2-3-1 jako právoplatného následovníka klasického 4-4-2, také Sampaoli vzal jednoho hráče z Bielsova ofenzivního kvarteta a narýsoval mu pozici hlouběji na hřišti, konkrétně mezi oběma vápny. Čtyřčlenná řada se proměnila v trojčlennou a jediný defenzivní štít ve 3-3-1-3 dostal ke své práci potřebného 'parťáka'. Sampaoli tím účinně adresoval nejpalčivější problém filozofie svého učitele: ta totiž v praxi může fungovat pouze za předpokladu, že se daří držet míč vysoko u soupeřovy brány, tedy v moci čtyř útočných 'tykadel' a eventuálně dvou vytažených beků. Jakmile však oponent touto pressující hradbou pronikne, valí se celá jeho záloha na osamoceného štítového středopolaře. Současný kouč Chile tak do svého systému zavedl funkci hráče, jenž se sice plnou měrou podílí na ofenzivní tvorbě tlaku, má-li jeho tým balon, ale zároveň není nikdy příliš daleko od vlastních kolegů na druhé straně pole, dojde-li v útočné fázi ke ztrátě. Aimar se proměnil ve Vidala.

K témuž vývoji došlo i na obranné polovině: onen opuštěný maršál prostoru před stopery, na jehož nadlidskou výdrž, fenomenální pohyb a špičkové čtení hry Bielsova strategická logika spoléhá zkrátka přespříliš (chudák Imbula v loňském Marseille!), si najednou v Sampaoliho systému může dovolit trochu se herně uvolnit, neboť má vedle sebe novou posilu a za sebou stále stejné tři obranné pomocníky. Z obou stran se tak uprostřed pole potkávají dva dynamičtí středopolaři, čímž je nevyvážené 3-3-1-3 obohaceno o tolik potřebný tmel mezi protilehlými vápny. Ve 3-3-1-3 musí často vybojovat míč jeden z útočníků, tady jsou od této práce hned dva hráči navíc.

Pamatujete ještě na osmifinále mistrovství světa 2014 s Brazílií? Chilané v něm sice smolně prohráli, leč po taktické stránce využívali svých předností vskutku mistrně - jakmile měli míč, nedávali soupeři prostor, kdykoliv ho ale ztratili, sešikovali se do kompaktního bloku a nepolevili, dokud jej nezískali zpět do své moci. Přesně to měl na mysli Michels, když designoval svůj totální fotbal; Sampaoliho box-to-box spojky tak přirozeně propojily Bielsovu systémovou genezi a nizozemské 'retro' a ukázaly, že nadčasové myšlenky zkrátka mohou fungovat v jakékoliv době. Stačí si je pouze lehce upravit.

---

Otázka dalšího vývoje: Vzpomínky na Milán?

Zbývá adresovat už jen jeden podstatný detail: Je chilské kontinentální zlato (a potažmo celý tento systém) historickou slepou uličkou, nebo se můžeme těšit na další vývoj Sampaoliho myšlenek? Koneckonců nároky, které totální fotbal v jakékoliv historické podobě na své hráče nakládá, jsou skutečně enormní; ne náhodou se na Michelsův Ajax, Lobanovského Kyjev nebo Guardiolovu Barcelonu nyní díváme především jako na důsledek fúze mezi skvěle promyšlenou taktikou a ještě lépe technicky vybavenou kabinou. Nelze zkrátka přijít do šatny libovolného klubu s rukama plnýma videokazet a začít po hráčích požadovat absolutní kontrolu nad herním prostorem; k tomu je potřeba prvotřídního materiálu na hřišti. Totální fotbal není univerzálně aplikovatelnou kostrou jako staré W-M či cynické catenaccio Nerea Rocca - pokud je s ním zacházeno špatně, či jen v nevhodném prostředí (jak v mnichovském 'exilu' poznává sám Guardiola), výsledky se zkrátka nedostaví.

Ex-barcelonský kouč nicméně může zároveň posloužit jako příklad toho, jak se odvážné inovace ve fotbale mohou dále vyvíjet: hrát 'jako Barcelona' je v současnosti cílem půlky fotbalového světa, touto mantrou se řídí jedni z nejlepších trenérů planety i poloprofesionálové v Čechách, jejichž cílem ani nemohou být nějaké závratné úspěchy. Guardiolovská větev totálního fotbalu už zkrátka žije vlastním životem, je nadále rozvíjena, kroucena a inovována, a zdá se být pouze otázkou času, než ji někdo opět modifikuje nějakým novým nápadem, jenž následně vejde do dějin. Sampaoliho chilské zlato může udělat podobnou službu pro tu bielsovskou - pokud se tedy Evropa na Copu vůbec dívala.

Jak již bylo řečeno, běhá po světě spousta hráčů, kteří by už teď mohli přirozeně zapadnout do 'W-M 2.0'. Není příliš těžké představit si, že by takto sestavený, vyvážený tým s velmi kvalitním středem zálohy mohl sbírat úspěchy na evropské klubové scéně. Kluby, které už upustily od klasických křídel a zavedly pozice všestranných beků - 'brousičů lajny' (Juventus), dokonce ani nejsou od tohoto systému příliš daleko. S typickým stoperem, typickým DM a typickou 'devítkou' (o typických křídlech samozřejmě ani nemluvě) jej však hrát nelze, a právě tyto pozice jsou často nahlíženy jako naprosto zásadní. Sampaoli ukazuje, proč tomu tak být nemusí.

Přirozený vývoj moderních hráčů myšlence 'W-M 2.0' prospívá - dříve se střed pole dělil na tvořiče a bořiče, stopeři především odkopávali do bezpečí a útočníci měli za úkol stát na hraně ofsajdu a střílet branky, nyní máme řadu systémů s širokou paletou rolí pro středové záložníky (ať už jsou na hřišti dva, tři nebo čtyři), monodimenzionální hra 'doklepávajících' forvardů typu Robbieho Fowlera dávno vyšla z módy, a kvalitní střední obránce se pozná podle toho, že dokáže založit útok. Nebránící křídla a neútočící beci vymírají a nahrazují je univerzálové jako stvoření pro zde nastíněný systém.

Carlo Ancelotti kdysi v Miláně dostal geniální nápad - měl k dispozici spolehlivého zakončovatele a poctivého hlídacího psa prostoru před stopery, jinak ale zdánlivě neexistoval způsob, jak mezi tyto dvě pozice nacpat všechny ty kvalitní playmakery. Ancelotti proto přesunul Pirla hluboko do pole, vymazal křídelní pozice a vytvořil svůj slavný 'stromeček': systém 4-3-2-1, do nějž se pohodlně vměstnají hned čtyři klasičtí tvůrci hry. Guardiola v Barceloně později vykročil tímtéž směrem, když do své horizontální mutace totálního fotbalu potřeboval co nejvíc záložníků schopných podržet míč, neztratit jej a rozehrát.

Tito jeho Blaugranas měli k myšlence poziční anarchie znázorněné zde do modelu 'W-M 2.0' opravdu hodně blízko, opět se ale ukázalo, jak klíčová je v této filozofii role 'okrových' spojek; Bielsa na nich nevyužívá nikoho, Guardiola Xaviho (či jemu podobné typy). Až Sampaoli dokázal úspěšně spojit divokou přímočarost dynamických králů středu pole (Vidal) s myšlenkou novátorského strategického vývoje. Dosud byli takoví Vidalové vnímáni hlavně jako ideální posily do 4-2-3-1, neboť dokážou zvládat práci DM, CM i AM; co kdybychom ale hru na toto dělení pozic po chilském vzoru rovnou odmítli? Co kdyby přišel nějaký nový Ancelotti, pouze s box-to-box záložníky místo plnokrevných playmakerů? Kolik takových hráčů se na trávník vlastně může reálně vejít? Čtyři? Pět?

V tuto chvíli nelze předvídat, jestli jsme v uplynulém měsíci v Chile pozorovali v přímém přenosu další vývoj totálního fotbalu, či zda šlo pouze o ojedinělý úspěch systému, který jinak nemá šanci na přežití. Teoretické možnosti, jež Sampaoli svým experimentem otevřel, jsou však nesmírně vzrušující: tato strategie, toto 'W-M 2.0', přejímá nejatraktivnější prvky Bielsovy metodologie a zároveň efektivně odstraňuje její největší nedostatek. A kdyby přece jen už nikdo nic podobného na této úrovni nezopakoval, může si talentovaný Argentinec o to více gratulovat - právě totiž vyhrál extrémně prestižní a náročný turnaj bez jediného obránce na hřišti. A zároveň se třemi.

A s pěti.

---