Silvio Piola - opomíjený velikán

Je paradoxní, že ve smutném meziválečném období, které bylo navíc poměrně krátké, se narodilo tolik geniálních hráčů, jejichž výkony mnohdy nebyly dodnes překonány. V brance zářili Zamora s Pláničkou, Vídeň uchvacoval neopakovatelný Sindelar, v Jižní Americe udivovali technici jako Leonidas, či Andrade, mezi evropskými útočníky se skvěli Italové Meazza s Piolou, nebo náš Pepi Bican. Všichni tito a ještě stovky dalších měli talentu na rozdávání, nejlepší léta jim však krutě ukradla ničivá druhá světová válka, během níž se většina soutěží zcela přerušila. Ani tyto osudové zásahy však nezabránily Silviu Piolovi k vytvoření bájného rekordu, jenž někdo překoná jen velmi těžko. Jeho 274 prvoligových branek stále zlatě svítí na piedestalu historických tabulek Calcia.

Silvio Piola se narodil 29. září roku 1913 v severoitalském městě Robbio, ležícím padesát kilometrů od Milána, jenž podléhá vyspělému regionu Lombardie. Silviovi zbožní rodiče chtěli mít ze syna kněze, on sám však nadevše miloval fotbal. Již od mládí byl velmi silný, jeho dobře stavěná postava byla ideálním parametrem k pozici útočníka nebo obránce. Piola si však jednoznačně zvolil ofenzívu, vždyť střílení branek mu šlo jako nikomu jinému. Měl však smůlu na těžkou dobu. Místo aby se odmalička proháněl po zelených pažitech a užíval si dětství, rodina se vzpamatovávala z důsledků války, která přímé či nepřímé stopy zanechala po celém světě. Jak už to však bývá, v těžkých časech vždy pomůže něco, co národ spojí. U Italů vyhrálo Calcio, k čemuž právě Piola později výrazně napomohl. Ve chvíli, kdy pro syna definitivně padala matčina vysněná práce kněze, již nebylo nač čekat. Nadaný útočník si musel hledat angažmá, aby se uživil a především prosadil do velkého fotbalu, po němž vždy tolik toužil. A povedlo se mu to rychleji, než by se dalo předpokládat. Pouhých šestnáct let odzvonilo na Národním výboru rodného Robbia, když Silvio poprvé naskočil do Serie A. Stalo se tak roku 1929, oním týmem, jenž dal mladíčkovi šanci, bylo dříve velice úspěšné Pro Vercelli. Tým na mapě ležící v půli cesty mezi Milánem a Turínem, měl však své zlaté žně již nenávratně odváté minulostí, i přesto byla účast v nejvyšší soutěži, zvláště pro mladého Piolu, velmi důležitá. První rozehřívací sezóna nabídla nové posile útoku Pro Vercelli celkem čtyři zápasy, gól však nepřinesla. To ročník příští se již povedl o poznání lépe. Piola se stal neodmyslitelnou součástí základní sestavy, odehrál hned dvaatřicet zápasů, přičemž nasázel výborných třináct gólů. Pro hráčova zaměstnavatele sezóna znamenala průměrné desáté místo, Scudetto onen rok získal turínský Juventus před druhým AS Řím.

A také další sezóny v týmu Pro Vercelli, bylo jich celkem pět, přinášely podobnou bilanci. Třináct, dvanáct, jedenáct, patnáct, to jsou počty gólů, jichž Piola ve zmíněných ročnících dosáhnul. Na to, že se jedná o statistiku hráče mezi šestnáctým a jednadvacátým rokem života, hovoříme o vskutku vynikající bilanci, jakou by mohli i nyní závidět leckteří "hotoví" útočníci. Piola měl onu výhodu, že naprosto postrádal jakýkoli strach ze soupeřů, zbytečně se i třeba těžkými zápasy nestresoval, působil vždy rozumně a rozvážně. Jeho největší devízou bylo zakončení, které ovládal jako neomylný stroj. Svou šanci prostě vždycky proměnil. A bylo jedno jakým způsobem. Pravá, levá, tvrdě, technicky, hlavou... Vše uměl stejně dokonale. Zkrátka kompletní střelec, kterého šlo navíc jen velmi obtížně od míče odstavit, výška 183 centimetrů v těch dobách pro fotbalistu znamenala opravdovou výjimku.

Po pěti letech v Pro Vercelli si talentovaného mladíka všimlo římské Lazio, jehož prezident si umínil budoucí hvězdu získat. Sám Piola měl z přestupu do Věčného města velkou radost, Řím si okamžitě zamiloval, stejně jako svůj nový klub. Bleděmodrobílé dresy se nakonec staly Piolovým požehnáním i osudem, v klubu strávil největší a nejúspěšnější část své kariéry. Právě v Laziu se definitivně zařadil mezi nejlepší střední útočníky meziválečné doby.

Angažmá u biancocelesti začalo pro nově příchozí posilu skvěle. Po pouhých několika úvodních zápasech nenechal nikoho na pochybách, že střelecké úspěchy v Pro Vercelli nebyly náhodou, diváci si jej navíc okamžitě zamilovali pro milou přívětivou povahu a čestného ducha fair play. Úvodní ročník Piola okořenil jednadvaceti góly v devětadvaceti zápasech, ani tato bilance ovšem nestačila na nejlepšího střelce Serie A, jímž se stal argentinský rychlík Enrico Guaita z konkurenčního AS Řím, který si připsal dokonce ještě o deset gólů více! Pro Lazio bylo konečné páté místo poměrně úspěšné, i když tajně doufalo v atak čela tabulky, na němž se usadil Juventus, který dlouho sváděl vyrovnaný, a nakonec i úspěšný, souboj s Ambrosianou (Interem) Milán. Celkově vydařená sezóna Piolovi vynesla první nominaci do prestižního výběru Squadry Azzurry, která jen rok předtím poprvé slavně dobyla mistrovství světa. Azzurri tehdy na domácím ostře sledovaném turnaji ve finále zdolali výběr Československa, když vítěznou branku zaznamenal Angelo Schiavio, legenda a ikona Bologni. Je sice pravdu, že šampionát a zvláště jeho závěr provázely nemalé kontroverze a útoky na objektivitu a férovost stran rozhodčích, avšak ani to nemohlo ubrat na radosti italských tifosi, kteří na podobný úspěch lačně čekali již dlouhá léta.

Na onen domácí turnaj ještě věhlasný svazový manažer Vittorio Pozzo Piolu nenominoval, prim v útoku a potažmo i celém týmu hrál geniální Giuseppe Meazza z Interu, miláček fanoušků a král mezi fotbalovými bohémy. Dalšími oporami byl poté například již zmíněný Schiavio, dále brankář Combi, který se směle mohl porovnávat s velikány jako Zamora a Plánička, neústupný stoper Luigi Allemandi, nebo záložník Attilio Ferraris. Jako velmi důležitý krok se pak ukázalo získání tzv. "oriundi", neboli jakýchsi "výpomocných" cizinců, které si Italové přivedli z Argentiny, a jejichž hra byla pro azzurri klíčová. Mezi tyto hráče patřil střelec prvního finálového gólu Italů, skvělý fotbalový myslitel Raimundo Orsi, další útočník Enrico Guaita a bek Luis Monti. Zvyk nakupovat nedostatkové zboží v Argentině a koupeným hráčům poté zařídit italské občanství se uplatnil především v Juventusu, kde většina z oriundi hrávala. Podobné příklady jako na šampionátu 1934 můžeme nalézt také v pozdějších letech. Nabízejí se jména jako známá trojice argentinských ofenzivních hvězd Omar Sívori, Humberto Maschio a Antonio Valentin Angelillo, kterým se pro problémovost jejich povah trefně přezdívalo "Andělé s umazanou tváří"...

Avšak zpět k Piolovi. Řekli jsme si, že byl roku 1935 poprvé povolán do národního týmu. Útočníkův debut se konal 24. března 1935 proti Sindelarovu Rakousku. A Piola si dle svých zvyklostí splnil limit - vstřelil gól. A takhle to s ním bylo vždycky. Góly střílel takřka pořád, zvláště v důležitých zápasech neskóroval jen výjimečně. Jeho velkou výhodou byla široká paleta zakončení, na rozdíl od většiny dalších útočníků si nemusel míč nikterak dlouho zpracovávat a chystat, okamžitě pálil z každé pozice, přitom se mýlil jen málokdy. Druhá sezóna v Laziu dopadla podobně jako ta první. Piola nasázel dalších dvacet branek, tentokrát na tuto porci potřeboval dvacet sedm zápasů. Zdálo se až neuvěřitelné, jak konstantní je jeho forma. Ačkoli stále mladý, již šest let pravidelně střílel gól za gólem a patřil k nejlepším útočníkům Serie A. K dokonalosti chyběla už jen koruna pro krále střelců. Tu v roce 1936 získal Giuseppe Meazza. Piolovi se tento ceněný kousek podařil až rok následující, když jako jediný dokázal přesně zamířit jednadvacetkrát. Šéfové Lazia si mohli spokojeně mnout ruce - podařil se jim opravdový mistrovský kousek.

Nechybělo mnoho a biancocelesti ten rok dosáhli na vytoužené Scudetto. Vždyť první Bologna byla lepší jen o pouhé tři body! I přesto pro Piolu a spol. druhé místo chutnalo velmi sladce. Tifosi Lazia však dobře věděli, že na titul to jen tak nebude, přece jen, síla Juventusu, Interu nebo Bologni byla o pomyslný stupínek výš. Hlavní náplní a cílem sezón tak byly souboje s nenáviděným rivalem AS Řím. Prestižní derby dvou nesmiřitelných táborů každoročně znamenaly obrovské ohnisko napětí, sám Piola utkání považoval za klíčová klání roku. Nikdo u toho nechtěl chybět. A zvláště Piola proslul tím, že několikrát nastupoval s horečkou, pro zranění zhuntovanýma nohama, či dokonce obvázanou hlavou. Tolik chtěl hrát! Pro hráče jednoho z týmů neexistovala větší slast než pořádně "zničit" soupeře. Piola byl v tomto ohledu mistr. V derby utkáních nastřílel nespočet gólů, navíc si nikdy neodpustil drzé kličky k pobavení vlastních fanoušků, kteří šíleli radostí. Tifosi Piolu milovali. A to nejen díky přívalu gólů, který se ne a ne zastavit. Silvio-gol, jak mu v Itálii říkali, se zapsal také jako velký gentleman a skutečný kavalír fotbalových hřišť. Nikdy neoplácel, fauloval jen minimálně, nikdy se neuchýlil k zákeřnostem, a ačkoli sám byl často terčem hrubých faulů, vždy vše zvládal s elegancí a úsměvem. Traduje se historka, kterak jej reprezentační kolega a sok z AS Řím, Luigi Allemandi, ostře nakopl do zad, na což Piola zareagoval úsměvem a podáním ruky. Zcela šokovaný Allemadi se zmohl jen na pokořenou omluvu. Stud přemohl rivalitu...

S příchodem roku 1938 se do popředí zájmu fotbalové veřejnosti dostal v pořadí třetí světový šampionát, tentokráte se konající ve Francii. Italský kouč Pozzo během čtyř let od prvého úspěchu svých svěřenců tým naprosto přebudoval, z vítězné jedenáctky z roku 1934 zbyl jen kapitán Meazza, další útočník Ferrari a obránce Monzeglio. Kromě těchto tří jmen nezůstal kámen na kameni. Italové toužili všem dokázat, že triumf zpřed čtyř let nebyl náhodný a tvrdě se připravovali na obhajobu, jež se zdála býti více než náročná. Díky předchozímu zlatému triumfu azzurri nemuseli podstupovat kvalifikaci, jakožto obhájce trofeje startovali automaticky. Tato výhoda sice mohla vést k slabší herní praxi, zkušený stratég Pozzo však podobné podcenění nepřipustil a svým hráčům naplánoval množství přípravných zápasů. Sebevědomí modrých navíc ještě umocnila zlatá medaile z olympiády 1936 v Berlíně, kde však pod vedením monarchy Calcia, Vittoria Pozza, startovali pouze amatéři.

Klíčovým bodem zbrusu nové sestavy se zdálo být nahrazení stárnoucího tvůrce hry Orsiho, jehož místo nově zaujal další z oriundi, Uruguayec Michel Andreolo, který hájil barvy Juventusu. Stoperské pozice obsadila vynikající sehraná dvojice Foni-Rava, na křídelní prostory byli dosazeni Amadei Biavati s Ginem Colaussim, na spojce zůstával Meazza a Ferrari, ve středu útoku pak dominoval Piola. Tým se zdál velmi silný, nebyl důvod si nevěřit.

Samotný turnaj pro Italy začal infarktovým dramatem s Nory, kteří hned v prvním kole favoritům notně zatopili. Rozhodnutí padlo až v devadesáté páté minutě, obstaral ho hrdina zápasu Piola. Ve druhém kole azzurri narazili na domácí Francii, kterou v Paříži z turnaje nemilosrdně vyřadili porážkou 3-1. Piola se opět zaskvěl, vstřelil dva góly! Vzhledem k nízkému počtu přihlášených mužstev se na šampionátu brzy schylovalo k boji o medaile. Italům stačily dvě zmíněná vítězství nad Nory a Francouzi k postupu do semifinále, kde však k rozlousknutí čekal oříšek nad míru obtížný - Brazílie. Stade Velodrome v Marseille přihlížel střetu dvou fotbalových mocností, z nichž šťastnější nakonec byli Italové, kteří kanárky porazili 2-1 (góly dávali Colaussi a Meazza, za Brazilce Romeu). Žlutí byli v utkání citelně oslabeni o zraněného kouzelníka a nejlepšího střelce turnaje Leonidase, naopak Piola, který měl být právě spolu s Leonidasem hlavní tváří šampionátu, nastoupil a výrazně se podílel na výhře svého týmu. Utkání zvané předčasné finále bylo tedy skončeno, Italové si zopakují finálovou účast z domácího mistrovství. Za soupeře však nyní neměli Čechoslováky, nýbrž celek Maďarska, který se pyšnil vskutku výborným týmem, jenž vedl kouč Alfred Schaffer. Namotivovaní Maďaři byli před utkáním považování za mírného favorita, čemuž napomohl především jejich snadný postup přes nepříliš konkurenceschopné týmy Nizozemské Východní Indie, Švýcarska a Švédska, při impozantním celkovém skóre 13-1. Pařížský stadion Colombes byl svědkem finálové bitvy se zřetelnou převahou italských fanoušků, kteří ze své domoviny dorazili v nemalém počtu několika desítek tisíc.

Na první gól se nečekalo dlouho, již v šesté minutě se trefil Ital Colaussi. Titkos však dokázal srovnat necelé dvě minuty nato. A góly padaly i nadále. Netrvalo dlouho a azzurri blíž vysněné třiceticentimetrové sošce bohyně Niké opět posunul skvělý Piola, který těžil z výrazné podpory spojek Meazzy a Ferrariho. Od Piolova gólu již Italové režii zápasu z rukou nepustili. Maďarům nezbývalo než přistoupit na hru soupeře, a ten díky své zkušenosti a taktickým kvalitám kouče Pozza nedopustil jakékoli komplikace. Colaussi i Piola navíc přidali ještě po jedné brance, za Maďary pouze snižoval Sárosi. Byl konec, Calcio triumfovalo! Silvio Piola se svými pěti zásahy obsadil třetí místo v žebříčku nejlepších turnajových střelců, kapitán Meazza z rukou předsedy FIFA Julese Rimeta převzal trofej, o níž snili miliony fanoušků po celém světě. Italové jako první tým v dějinách obhájili titul mistra světa. Po návratu do země pod Apeninami na staronové šampiony čekalo bouřlivé přivítání, zvláště Piolovi se dostávalo uznání a slávy jako málokomu jinému. Soupeřit v oblibě s ní mohl snad jen milovaný Meazza...

Další sezóny v Laziu Řím se nesly v duchu vypuknuvší druhé světové války, která se jako mor rychle šířila po celém světě. Lidé žili v nejistotě a strachu, na fotbal nezbývalo mnoho času. I přes všechny útrapy se však Serie A ani během války nepřerušila na dlouho, pouze ročník 1943/44 byl zrušen a nahrazen zkráceným šampionátem roku 1944, ročník následující pak byl zrušen úplně. Piola se svým Laziem i nadále bojoval o Scudetto, bohužel stále marně. Nevyhnulo se mu přitom ani několik drobnějších zranění, přesto si vždy odehrál své a branky dával bez přerušení každý rok. Ve své poslední sezóně v dresu Lazia podruhé v kariéře dobyl korunu krále střelců, to když během dvaadvaceti zápasů nastřílel úctyhodných jednadvacet branek. Ona sezóna sebou nesla letopočet 1942/43. A právě po této sezóně Silvio-gol přestoupil do mužstva AC Turín, ve kterém se v tichosti probouzel veliký potenciál, jenž se v pozdějších letech proměnil ve slavnou zlatou éru týmu, známému pod názvem Grande Torino. Sám Piola však v rodícím se velkém mužstvu strávil pouhou jednu sezónu, za níž se titul neudílel z důvodů přerušení soutěže kvůli válce. V dohrávané části ročníku, který se skládal jen z jarní části, tehdy překvapivě triumfovala provinční Spezia. Piola přitom právě v onom problematickém roce 1944 hýřil skvělou formou, ve třiadvaceti zápasech nasázel úžasných dvacet sedm gólů! Těžké podmínky si však vybraly svou daň. Serie A byla na krátký čas vystřídána tzv. Mistrovstvím Itálie, které získalo mužstvo Turína. Obešlo se však již bez Pioly, který po pouhém jednom roce vyměnil kabát AC Turín za Juventus, kde podepsal na dva roky. Věk měl přitom již celkem pokročilý, třiatřicet je na útočníka poměrně dost.

Piola ovšem jakoby nestárnul. Hrál pořád stejně. Pořád stejně ukazoval záda obráncům, kteří se ani po tolika letech nenaučili jej čistě obehrávat, sázel i nadále gól za gólem, jen za dva roky v Juventusu si jich připsal šestadvacet. Ani v dresu Staré dámy však nevydržel o mnoho déle než u městského rivala, Turína. Přesněji řečeno, jen o rok déle.

Psalo se léto 1947 a Silvio Piola zamířil z Juventusu do druholigové Novary. Tu svými zkušenostmi a kvalitami během jediné sezóny dotáhnul z prvního místa do Serie A, připsal si přitom dalších šestnáct branek. V nejvyšší italské soutěži poté Novaře pomáhal lvím podílem, když pravidelně vyhrával klubové tabulky střelců. Ještě ve věku devětatřiceti let nasázel neskutečných osmnáct branek, když rok předtím jich bylo ještě o jednu více!

Piola byl výjimečný živel. Kopačky na hřebík pověsil až v létě 1954, to mu bylo již čtyřicet jedna let. Za Squadru Azzurru naposledy nastoupil ve třiceti devíti. Celkově v modrém dresu nastoupil ke čtyřiatřiceti zápasům, během nichž se trefil přesně třicetkrát. Mimořádný příběh o fenomenálním střelci se naplnil. Mužstvo Novary bylo posledním, které si mohlo hrdě říkat, že má v týmu Silvia Piolu. Za nevídaných dvacet tři sezón v Serii A nastřádal Piola celkem 537 prvoligových startů a 274 gólů. K tomu připočtěme ještě 23 startů a 27 gólů v provizorním zkráceném šampionátu ve válečném roce 1944 a 30 zápasů a 16 gólů v onom jediném ročníku Serie B, kdy Silvio-gol vystřílel Novaře postup mezi italskou smetánku. Celkově se tedy dostáváme k hodnotě 589 utkání a 317 gólů! Nepřekonatelná statistika dodnes znamená nejvyšší počet nastřílených branek v historii Serie A. Druhý Gunnar Nordahl, jenž v padesátých letech válel v červenočerném dresu AC Milán, na Piolových 274 prvoligových branek ztrácí čtyřicet devět zásahů (je však pravdou, že jedinečný Il Bisonte Nordahl na svou skvostnou statistiku potřeboval jen 291 zápasů). Nakoukneme-li do tabulky hráčů s největším počtem startů v Serii A, najdeme Piolu na šestém místě za prvním Paolem Maldinim, druhým Pagliucou, třetím Zoffem, čtvrtým Vierchowodem a pátým Mancinim.

Unikátní Piolova osobnost i nepřekonatelná bilance se staly bájnou legendou italského Calcia. Je jistě velkou škodou, že se proslulý střelec po ukončení aktivní kariéry ve fotbalovém dění neangažoval dále. Sám říkával, že na trenérské řemeslo nemá povahu a dělat novináře by ho nebavilo. Nezbývá než konstatovat, že od roku 1954, kdy naposledy obul "profesionální" kopačky, se ze světa fotbalu vytratil. Roky ubíhaly a na dávný mýt nazvaný Silvio Piola se zapomínalo. Bylo by však nespravedlivé zapomenout na nejlepšího střelce podle mnohých nejnáročnější soutěže světa.

Psal se 4. říjen 1996 a světovými zpravodajskými agenturami se nesla šokující zpráva. Ve věku třiaosmdesáti let náhle skonal legendární útočník Silvio Piola, mistr světa 1938. Itálii jakoby zkropila neúprosná drtivá konev, jež však místo vody naplnily hořké slzy vzpomínek. Rána jako z čistého nebe rázem všechny přivedla zpět k velikánovi, který doslova psal historii jejich nejmilejší záliby. Všem bylo smutno.

Dnešní fanoušci obvykle znávají Meazzu, znávají Zamoru, a většinou znávají také Bicana a Sindelara. Avšak na Piolu se zapomíná. Neprávem! Prosím, zapamatujte si všichni a navždy: Silvio Piola!

Úspěchy: mistr světa (1938), 2x nejlepší střelec italské ligy (1937, 43), nejlepší střelec italské ligy v historii (274 gólů), 6. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.