Sir Bobby Charlton - Gentleman fotbalu

Dnes (11.10.) i v následujících dnech se bude v Manchesteru, potažmo celé Anglii pít jak v Rusku. Bude se připíjet na zdraví nejslavnějšího fotbalisty Kolébky kopané, symbolu fotbalu jako takového a ztělesnění rytířského pojetí hry, který právě slaví 75 let.

V jeho osobě se snoubí až abnormální kvalita s pohnutým životním příběhem, za jehož sepsání by se nestyděl ani ten nejschopnější hollywoodský scénárista. Muž, jenž přežil svou smrt a svým fotbalovým umem stanovil novou dimenzi pro všechny své anglické následovníky. Byl nazýván fotbalovým gentlemanem a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co kdy světový fotbal vyprodukoval.

Z Ashingtonu do Manchesteru
Onoho 11. října L. P. 1937 se malý Robert narodil v Ashingtonu do ryze fotbalové famílie. Strejda Jackie Milburn se později stal jednou z největších postav Newcastlu, brácha Jackie válel za Leeds a spolu s Bobbym za anglický nároďák, nadějným hráčem prý byl i jeho táta, ale ten v sobě nezapřel konzervativního Angličana, a namísto podpisu Leedsu zůstal u svých holubů a svého pubu. Raději se dřel jak Bulhar na šachtě a spoléhal se, že jeho geny zúročí synátoři.

Málokterý z kluků snil o životě havíře, kdo mohl, utíkal z Ashingtonu za lepším. A znamenalo-li to lepší hrát někde fotbal, pelášil odtud ještě rychleji. Stejně jako oba Charltonové - Jackieho zlanařil Leeds, Bobbyho si v jeho 15 letech všiml skaut Manchesteru, a tak se přestěhoval za tisíc liber do klubu, který si dnes lze bez něho asi jen těžko představit.

Busby babes
Psal se rok 1953 a jistý Matt Busby zde ve skrytosti začal tvořit něco, čím zanedlouho doslova uhranul celý fotbalový svět. Zhlédl se ve fenomenálním stylu hry neporazitelného "Maďarského zázraku", jenž právě v té době dvakrát doslova vyvrátil z kořenů pýchu Albionu - národní tým. Začal svým svěřencům ordinovat podobný styl, přičemž vsázel na mladé a neznámé kluky, z nichž hodlal postupně vybudovat podobnou neporazitelnou mašinu. Během pěti let vyhrála juniorku MU pětkrát svou soutěž a její hráči vbrzku začali tvořit jádro áčka, jak toho klubového, tak reprezentačního. Tommy Taylor, Bill Whelan, David Pegg či Roger Byrne a další si brzy získali respekt náročných ostrovních diváků i žurnalistů, a když v sezoně 1955/1956 vyřídili tito borci, jimž se začalo říkat "Busby babes" - "Busbyho děti", své ligové, resp. prvodivizní konkurenty a získali titul, nový fenomén byl na světě. Ten jej ještě ale neměl možnost zaregistrovat osobně, pánové zastávající vysoké posty ve fotbalové asociaci byli totiž v duchu své konzervativní nátury pořád ještě přesvědčeni o výjimečnosti všeho anglického a odmítli vyslat domácího šampiona do právě se narodivšího PMEZ. Za rok už ale povolili a staronový mistr z Old Trafford mohl poprvé ohromit Evropu.

To už bylo do týmu postupně zapracovvááno i "baby" jménem Bobby Charlton, který v První divizi snad ani nemohl debutovat proti nikomu jinému než proti Charltonu. Ve dvaceti letech se stal jedním z hráčů, na něž se mohl Busby spoléhat. Měl vysokou kvalitu, miloval fotbal, na hřišti by nechal duši a měl neustálou snahu se zlepšovat - to byly základní atributy, jež po svých "babes" Busby vyžadoval. Není pak divu, že United do pohárů vstoupili způsobem, jaký po nich těžko někdo někdy zopakuje: Anderlecht zesměšnili výsledky 2:0 a 10:0!, Dortmund 3:0 a 2:0, jen v Bilbau klopýtli 3:5, aby stejného soka v odvetě vypráskali 3:0. A ta jejich hra - jedním slovem nádhera! Nápaditost, hravost, bojovnost, odolnost, mimořádné individuální dovednosti některých jedinců, perfektní plnění svěřených úkolů, byť sebesložitějších, což bylo vzhledem k věku těchto kluků, jimž mnohým ještě teklo mlíko po bradě, až neuvěřitelné.

Tehdy neporazitelný Real Madrid byl v semifinále nad síly těchto mládežníků. Doma Bílý balet vyhrál suverénně 3:1, v odvetě remizoval 2:2. V oné odvetě se asi definitivně pro světový fotbal zrodil Bobby Charlton. "Věrná kopie velkého mistra," psaly druhý den noviny při srovnání Bobbyho a geniálního Di Stéfana.

Mnichovská tragédie
Další pohárovou sezónu (1957/1958) poznala sílu anglického mistra Dukla, tam dostala 3:0, a ač doma proti na údržbu hrajícímu soupeři vyhrála 1:0, dál šel Manchester, aby v dalším kole vyřídil doma Sevillu 8:0! Los přiřkl anglickým mladíkům pro čtvrtfinále Crvenou Zvezdu Bělehrad. Na vlastním hřišti je porazili 2:1 a po ligovém veleútočném šou s Arsenalem zakončeném divokým výsledkem 5:4 letěli k odvetě. Nikdo nemohl tušit, že s osmi hráči se na tomto světě loučí naposledy...

Remíza 3:3 znamenala postup, takže cesta domů byla radostná. Pro Bobbyho to byl nejdůležitější zápas jeho kariéry - hrál výtečně, skvělému Bearovi vstřelil dvě branky (jednu bombou z 25m a jugoslávské noviny pak napsaly, že z takové dálky Beara ještě gól nikdy nedostal) a za odměnu seděl v letadle vedle vždy otcovského Matta Busbyho. Mezipřistání v Mnichově mělo být klasickou formalitou, hráči v letištní hale chvilku poseděli, poklábosili a pak se ve fujanici a sněhové břečce dostali zpět do letadla. Pilot James Thain se dvakrát pokoušel marně vzlétnout, ale nemohl svůj Elizabethan za nic na světě zvednout. Po krátkém zkoumání stavu letadla to zkusil potřetí. Motory se rozeřvaly, letadlo se rozjelo, ale přejelo celou startovací dráhu, proletělo živým plotem a narazilo do domku stojícího za ním. Rozlomilo se vejpůl, okamžitě vzplálo a... pohřbilo ve svých troskách kromě několika funkcionářů a novinářů sedm Busbyho dětí, sedm obrovských nadějí anglické kopané, sedm vyhaslých mladých životů. Bobby Chartlon zázrakem přežil, jeden jeho přeživší spoluhráč ho našel asi 50 m od vraku letounu, kde seděl v katapultované sedačce. Jiní takové štěstí neměli, Duncan Edwards, považovaný tehdy již ve svých jednadvaceti mnohými za nejlepšího hráče anglické historie, zemřel na následky zranění po několik týdnech.

V jedné vteřině zmizelo z fotbalové mapy fantastické mužstvo, jemuž vbrzku mohl ležet celý svět u nohou. Kdo měl v Anglii oči, slzel, když viděl jeho trosky nastupovat se smutečními páskami na rukou. Už po pár dnech se na hřiště vrátil i Charlton, který pak spolu s Billym Foulkesem, Dennisem Violletem a Harry Greggem vytvořil základ nového týmu. Když se po několika měsících vrátil na Old Trafford i Busby, řekl svým přeživším "babes" jen jedno - "My ten pohár jednou získáme!"

Zrod dvou legend
V těch dnech se zrodila legenda klubu, kterou podle mého nepřekonají ani tituly, ba ani sláva žádného světového velkoklubu, protože takovým způsobem padnout a takovým způsobem povstat jako Fénix z popela, to je svým způsobem zcela ojedinělé a v dějinách fotbalu přinejmenším já neznám žádný ekvivalent. Nesmazatelná patina mnichovské tragédie činí z United klub jiné reality, než je ta pozemská, pomíjivá.

A tehdy se taky zrodila legenda hráče jménem Bobby Charlton. I on musel povstávat z popela jako onen bájný pták. Chvíli trvalo, než se dal do kupy, především psychicky: "Najednou jsme byli anglickými hrdiny a čekalo se, že budeme nejlepšími hráči světa. Jenom proto, že jsme přežili leteckou katastrofu, jsme se snad měli stát zachránci anglického fotbalu... Bylo mi dvacet a tolik tíhy a pozornosti jsem neunesl," vzpomínal později. S každým zamává, když přijde o někoho blízkého, a tento dvacetiletý kluk ztratil najednou osm blízkých přátel, žil s pocitem nevýslovného štěstím že může žít, jenž se snoubil s pocitem viny ze stejného důvodu - že žije na úkor druhých, že měl sedět spolu s ostatními.

Záhy po leteckém neštěstí byl nominován do reprezentačního týmu a uvedl se gólem, poté přidal další dva v duelu s Portugalci, ale o nominaci do kádru na MS přišel díky prachbídnému výkonu proti Jugoslávii v Bělehradě, na stadionu, kde ještě před pár měsíci nastupoval se svými zemřelými kamarády. To nešlo ustát, kdo by se divil, že vyhořel, když mu je tam každé stéblo připomínalo. Zapomenout nemohl, po letech se svěřil, že nenáviděl všecky ty, kteří mu to radili.

Gentleman fotbalu
Busby poskládal ze zbytku mančaftu nové mužstvo a v následující sezóně div že se nekonal zázrak - United skončili druzí. Pak už to nebylo tak valné, ale Busby postupně začal kolem Charltona budovat tým nový. Během dalších let přišli takoví plejeři jako Denis Law, Nobby Stiles, Tonny Dunne či George Best a noví "Busby babes" mohli opět pomýšlet na návrat na přední příčky. Největší zásluhu na tom měl právě Bobby Charlton.

Jaký vůbec byl? Začal původně na spojce, později se přesunul na levé křídlo, aby vlastně plnil roli jakéhosi podhrotu, schopného pokrýt celý plac. Měl úplně všechno, co má mít jeden z nejlepších fotbalistů světa všech dob. Geniální stratég s vynikajícím pohybem a nadprůměrným fyzickým fondem. Technicky dokonalý špílmachr, ani ne tak ve smyslu nějaké ekvilibristiky, jako spíše ve smyslu jedinečného ovládání a vedení míče a perfektního řešení dané situace, muž s obrovským akčním rádiem a nevídaným přehledem, nevšední rychlostí a vitalitou, jenž zakládal útoky z hloubi vlastního pole, krásnými pasy zásoboval kolegy v útoku, aby pak jindy prošel a střílel, popř. nasměroval skvostnou finální přihrávku na lépe postaveného spoluhráče.

Jeho střely byly vůbec pověstné - střílel patřičně tvrdě oběma nohama, ač se tehdy říkalo, že jen dva hráči na světě - on a Puskás - nepotřebují ke své světovosti pravačku. To byly rány jak hrom, sami se můžete podívat. Brankáři z něj mělo opravdu vítr, takový Jennings z Hotspurs by mohl vyprávět. Jednou si položil Bobby na zem celou obranu Kohoutů, včetně jeho samotného a zasunul do prázdné, podruhé poslal míč děsnou šlupkou i s ním do sítě, potřetí zavěsil do jeho sítě balón takovou silou, že nebohý Jennings nestačil míč vůbec v letu zaregistrovat. Rány z první, z voleje, bomby do vinklu, táhlé střely těsně nad zemí či precizně uklizené dorážky... "Není vynikající střelec gólů, ale střelec vynikajících gólů...," napsal kdysi jeden novinář.

Co se hry samotné týče, dokázal být skutečně u všeho. Jak jsem již napsal - rychlou kličkou se zbavil protihráče a už to čepoval na svá křídla, aby vzápětí po 30imetrovém sprintu sám skóroval po zpětné přihrávce. Vybojoval míč a ještě než si kdo stihnul všimnout volného útočníka, on už na něj směřoval nahrávku. Nadto ho zdobila elegance vlastní jen nemnoha. A do toho všeho byl až neskutečný dříč, jehož ladná souhra všech pohybů a neustálé měnění pozic mátlo protivníky jak máloco. Jaký převrat ve fotbalovém myšlení znamenala tato jeho variabilita pro stále ještě stereotypně hrající Angličany, lze dostatečně docenit jen stěží.

Není divu, že se ve světě těšil obrovské popularitě. Byl hvězdou největší velikosti. Jako se dnes chodí na Messiho či Ronalda, tehdy se chodilo na Pelého, Eusebia, Besta či na něj. Své sehrála bezesporu i jeho přehazovačka, tak odlišná od bujných kštic rašících v období beatlmánie. Když si ho kvůli té jeho plešce spoluhráči dobírali, kontroval: "Jo, chlapi, někdo má na hlavě, někdo v hlavě." Jeden novinář např. vzpomínal, jak kdysi v Římě kupoval knihu za 2000 lir. Když mezi řečí prohodil, že je z Manchesteru, obchodník vyhrkl: "Manchester!? Manchester?! Mamma mia, tam je Charlton! Máte to za 1500 lir..."

Jakému respektu se těšil pro změnu mezi ostatními hráči, dosvědčuje vzpomínka I. Viktora z jeho autobiografie. V rozlučkovém zápase Lva Jašina hráli spolu za mužstvo světa. Po první půlce byly laxně hrající hvězdy zralé na debakl, ale o přestávce se do toho vložil Bobby Charlton: "Každému zvlášť oznámil, že teď, ve druhém poločase, zapneme na plné obrátky. A každého zvlášť požádal, aby k tomu svým dílem přispěl. Bylo to velmi zdvořilé formou, avšak taky velmi zřetelné svým obsahem. A Charlton taky sám ve 2. poločase začal naplno. Běhal, ukazoval se, vyžadoval přihrávku, posílal svou rozehrávkou útočníky dopředu a taky sám střílel. Potvrdil, že dokáže být vůdčí osobností i v mužstvu, složeném ze samých individualit [...]Po zápase nás v kabině zase všechny obešel, každému zvlášť podal ruku a poděkoval mu za výkon. Vůbec to nebylo formální, on to tak rozhodně nebral a nevšiml jsem si, že by to tak vnímaly třeba i největší hvězdy z našeho středu, které si možná o sobě myslely, že znamenají víc než Charlton."

Navzdory své popularitě a genialitě se nevyžíval ve světle ramp a reflektorů a pořád zůstával skromným hornickým synkem, až povážlivě pokorným a tichým. Když měl např. už v pokročilém věku vést několik tréninků žáčků, oznámil hned při tom úvodním malým capartům vyvalujícím na živou legendu oči: "Jmenuji se Bobby. Nejsem pro vás ani Mr. Charlton, ani Sir." Tady je další komentář zbytečný...

Zato novináři z něj byli nešťastní - ne že by jimi opovrhoval, ale rozhovory a takové ty věci prostě nemiloval. Kolikrát prý se zdráhal promluvit i na klubovém sezení. Ne že by to byl asketa, dal si drink dva a byl zapřisáhlý kuřák. Ale jinak slušný, tichý, plachý, nemluvný, nenápadný. Přesto mimořádná osobnost, z níž čišelo fluidum na sto honů.

A to i svým způsobem na hřišti - žádná rozmáchlá gesta, žádné na kilometry viditelné a slyšitelné hlášení se o přihrávku. Ty míče jakoby přitahoval silou své osobnosti, zní to jako klišé, ale tak to asi vskutku bylo. A dokázal si uchovat chladnou hlavu i tehdy, když všem tekly nervy. To též není prázdná floskule. Rytířské vystupování, fér hra, džentlmenský přístup k soupeři, to vše z něj činilo nefalšovaného fotbalového gentlemana, jak byl také nazýván. Slavným se stala kupř. řežba v utkání na MS 1966 proti Argentině, kde to chvílemi hrozilo hromadnou rvačkou. Jen Bobby si všímal pouze balónu, nepromluvil jediné slovo, neudělal jediný faul a mistrně řídil hru svého týmu. Podobným přístupem byl znám po celé Británii, nikdy se nesnížil k příliš tvrdé hře, což by právě na Ostrovech byl tehdy ten nejmenší problém. Zkrátka gentleman.

1966
Asi málokomu v historii evr. pohárů přáli všichni zisk té nejprestižnější klubové trofeje jako jemu, potažmo United. V sezoně 1962/1963 zaznamenali "Busbyho děti" zisk FA Cupu, ale dlouho očekávaný ligový titul přišel až o dva roky později. Když ve čtvrtfinále deklasovali Benficu s Eusebiem či Colunou na Estádio da Luz 5:1, vypadalo to nadějně. Jenomže v semifinále patrně sehrál svou roli bělehradský komplex. Na Old Trafford sice United vyhráli 1:0, ale v odvetě ve městě, kde osm jejich předchůdců sehrálo poslední zápas svého krátkého života, podlehli Partizanu 2:0 a byli vyřazeni. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby si na tomtéž stadionu kolo předtím neutrhla ostudu Sparta (4:1/0:5). Buď jak buď, Matt Busby jen hlesl: "Pro ten pohár si stejně dojdeme."

Rok 1966 však pro Bobbyho nebyl zas tak marný, žáhu si zchladil na domácím světovém šampionátu. Na něm prodal veškeré své nesporné umění a měl největší zásluhu na zisku Zlaté Niké. Domácí favorit se sice zprvu trápil, po bezgólové remíze s Uruguají to vypadalo dlouho bledě i proti Mexiku, pak se ale v půli hřiště míče chopil Charlton, prošel s ním nikým neatakován k hranici šestnáctky, potencionální soupeře poslal klamavým pohybem těla někam úplně jinam a nádhernou střelou do šibenice otevřel skóre. A rozehrál se k unikátním výkonům, na něž v Anglii vzpomínají dodnes. V líbivém utkání s Francií opět řídil útočnou vozbu Albionu, který po dvou Huntových trefách postoupil do čtvrtfinále. O prvotřídní řezničině s Argentinci byla již řeč, přikročme tedy k semifinále, kde čekalo nažhavené Portugalsko s fenomenálním Eusebiem.

Bobby v tomto střetnutí podal jeden ze svých životních výkonů. V ten den ho nešlo zastavit (učinil to až závěrečný hvizd rozhodčího), střílel, přihrával, naběhal toho po celém hřišti neuvěřitelné moc, škoda že se tehdy ještě neměřila vzdálenost naběhaných kilometrů. Vstřelil oba góly svého mužstva - nejprve ranou po zemi vrátil do sítě brankářem vyražený míč a v druhém poločase z hranice šestnáctky napálil do horního rohu branky míč po zpětné přihrávce Hurstově dostatečně prudce, aby ji nemohl brankář chytit, a dostatečně jemně, aby si zaplněné Wembley stačilo těch několik setin jeho letu dostatečně slastně prožít a pak sborově zaryčet "Goal". Ve finále jej pak dostal osobně na starost Beckenbauer, ale neuhlídal ho. Byť Bobby nezopakoval vynikající výkon ze semifinále, i ve finále s NSR hrál velmi dobře a měl lví podíl na celkovém vítězství 4:2, jež hyzdily jen dvě pihy na kráse v podobě dvou neregulérních gólů novopečeného světového šampiona. Po zásluze pak na konci roku zdvihl nad hlavu Zlatý míč.

Boys, bude náš
V další sezóně získali hoši z Old Trafford prvenství v První divizi a dobře si uvědomovali, že stojí asi před poslední šancí urvat něco i v Evropě. Navíc se finále mělo hrát ve Wembley, co si přát víc? Snad jen to dokázat...

Onoho 29. května 1967 se ve Wembley sešli tři muži, kteří k tomuto zápasu vzhlíželi devět dlouhých let - Busby, Foulkes a Charlton. Poslední, kdo jim v naplnění snu mohl zabránit, byl portugalský mistr Benfica Lisabon s vynikajícími borci jako Simões, Coluna, Aguas a hlavně Eusebio. Celá Anglie byla na nohou a přála Manchesteru vítězství, možná i celá Evropa. Skóre otevřel parádní hlavičkou Bobby Charlton a od té doby myslely "Busbyho děti" už jen na udržení hubeného vedení. Bránily se, seč jim síly stačily, ale Benfica je zmáčkla a patnáct minut před koncem vyrovnala. Měla ještě další šance, tu největší lapil zázračným zákrokem velkému Eusebiovi brankář Stepney, za což mu "Evropský Pelé" opakovaně uznale zatleskal. Následovalo prodloužení, které vešlo do dějin.

Ve chvíli pauzy obcházel Busby své vyčerpané "babes" a povzbuzoval je: "Boys, bude náš." Všichni tomu chtěli věřit, ale fyzicky byli na dně a jejich psychice drtivý finiš soupeře a vyrovnání těsně před koncem taky zrovna nepřidaly. Ale pak to přece jen přišlo - hnáni frenetickým povzbuzováním beznadějně zaplněného Wembley a na dálku i celého fotbalového světa se jako onen vzpomínaný Fénix zvedli z popela a vylétli k výšinám, resp. až na vrchol. Pod taktovkou neúnavného Bobbyho Charltona se do protivníka zakousli a přejeli ho. Nejprve Best krásnou kličkou položil na zem gólmana a zasunul míč do brány. Potom hlavičkou zvýšil vysoký Kidd, čímž přiměl anglického komentátora bezbřehé euforii zakřičet: "Oh, my Kidd!" A skóre uzavřel kdo jiný než ten, který je otevřel a který na tento okamžik čekal možná víc než na zlato z MS. Nechytatelnou ranou z první poslal přes celé malé vápno balón do pravé šibenice a mohl se radovat. Wembley šílelo, šílela i Anglie.

Celý svět pak tajil dech při scénách, jež následovaly po závěrečném hvizdu. Na trávník vchází Matt Busby a směřuje ke dvěma svým nejstarším "babes" - k Billymu Foulkesovi a Bobbymu Charltonovi, k těm, jimž po mnichovské tragédii slíbil, že jednou PMEZ dobudou. V květnové londýnské noci jim pod září reflektorů podá ruku a obejme je. Vteřinku takto stojí všichni tři zaklesnutí do sebe. Mráz běhá po zádech... A pak už vybíhává v čele svého týmu Bobby do schodů a zdvihá nad hlavu pohár, který nemohl zdvihnout před devíti lety...

Doslov
V dalších dvou sezónách obsadil v anketě Zlatý míč dvakrát druhé místo, přidal 3. místo s národním týmem na ME a i nadále patřil k oporám United a Albionu. Jeho předčasné střídání stálo Anglii vyřazení z MS 1970. Sezóna 1972/1973 byla jeho poslední na Old Trafford. Při své rozlučce v zápase s Chelsea obdržel od prezidenta Blues zlacenou tabatěrku. Byl to jeho 758. zápas v rudém dresu.

Stal se hrajícím manažerem týmu Preston North End, nicméně po neúspěšné sezóně mužstvo opustil a přešel do Waterford United, kde v 31 zápasech vsítil 18 gólů. Poté vedl Wigan Athletic, působil v JAR. Založil několik fotbalových škol ve Velké Británii, Kanadě či Austrálii. Od r. 1984 působí ve vedení Manchesteru United. Získal Řád britského impéria a v r. 1994 pak poklekl před královnu, aby z jejích úst uslyšel: "Povstaň, Sire Roberte." Je členem Síně slávy a od r. 2009 čestným občanem města Manchesteru.

Takže, Bobby, happy birthday, a nepřežeň to!!!

Úspěchy: MS 1966 (1. místo), ME 1968 (3. místo), vítěz British Home Championship (10x), vítěz PMEZ (1967), vítěz První ang. divize (3x), vítěz FA Cupu (1x), vítěz Charity Shield (4x);
Zlatý míč (1966), Stříbrný míč (1967, 1968), FWA Footballer of the Year (1965/1966), opakovaně zařazován nejprestižnějšími světovými sportovními deníky do nejlepší stovky, resp. padesátky hráčů historie, v r. 1994 zařazen FIFA do nejlepší XI. světa všech dob, člen fanouškovské anglické XI. všech dob, člen Anglické a Evropské Síně slávy aj.
Držitel šlechtického titulu a Řádu britského impéria.
Anglie - 106 zápasů/49 gólů, Manchester United - První divize - 606/199