Slovácké závody o ligu. Z rivality Slavie a Jiskry nejvíce vytěžil Synot

Zkraje srpna roku 1995 se Uherské Hradiště stále ještě vezlo na vlně postupové euforie. O přehršel entusiasmu nepřišla Slovácká Slavia ani po porážce v úvodním kole na hřišti Unionu Cheb, neboť skutečná premiéra čerstvého nováčka nejvyšší soutěže měla přijít až na domácí půdě. V první srpnový den totiž na městský stadion zavítalo to nejlepší, co tehdejší liga mohla nabídnout, a sice pražská Sparta. Před rekordní návštěvou více než dvanácti tisíc diváků se však domácí outsider nenechal zahanbit a obhájce titulu dlouho držel na uzdě.

Do překvapivého vedení šli Uherskohradišťští po pouhých třech minutách hry, šťastným autorem branky se stal dánský legionář Kasper Saaby. Po dvaceti minutách sice vyrovnal po rohovém kopu svým druhým gólem kariéry jistý "Dino” Koller, ovšem krátce po změně stran táhla za delší konec provazu znovu Slavia. Narvané hlediště bylo málem svědkem šokující prohry Letenských, kteří klidně mohli ztrácet dvě branky, kdyby hlavní sudí Václav Krondl nařídil pro domácí pokutový kop po kontaktu hostujícího Romana Vonáška s Miloslavem Kufou. Místo toho dostala Sparta šanci na vydolování plichty 2:2, již po přihrávce od Vratislava Lokvence vystřelil Pavel Nedvěd.

I tak měla těžce zkoušená Slovácká zase více důvodů k radosti. Vždyť ještě před rokem a půl byla ráda za dostatek financí na chod ve třetí lize. Remíza s nejlepším mančaftem republiky vykřesala naději na příchod peněžních toků od nových zájemců. Tento plamínek žel Bohu rychle vyhasl. Na podzim se Hradiště drželo ještě obstojně a dokonce přezimovalo mimo sestupové příčky, jenže po zimě se situace zhoršila. Značně okrouhlý kádr zvítězil na jaře jedinkrát, načež se po roční epizodě poroučel o úroveň níž. A jak se později ukázalo, nic jiného než pád do fotbalové minulosti již Slavia od té doby nezažila.

V době, kdy Uherské Hradiště žilo úspěchem svých oblíbenců proti Spartě, se o necelých pět kilometrů dále na druhém břehu Moravy připravovala ke startu Moravskoslezské fotbalové ligy staroměstská Jiskra. Tedy...v oněch časech už v názvu klubu dominovala společnost klanu Valentů Synot, nicméně na kultovní Širůch chodil lid nadále na Jiskru. Ta se v MSFL ještě nedávno střetávala s uherskohradišťským rivalem, jenž posléze raketově - a po finanční stránce též neúnosně - vyletěl do výšin. Cesta Starého Města byla v tomto směru pozvolnější, byť roku 1995 se na fotbalové radovánky souseda jistě dívalo se špetkou nelibosti.

Trpělivost však růže přináší. Sportovní vzestup Synotu šel ruku v ruce s navyšováním rozpočtu, do něhož štědře přispíval Miroslav Valenta se svými syny. Na jaře roku 1997 se ve Starém Městě těšili z postupu do druhé nejvyšší soutěže, kde se na krátkou dobu setkali s již skomírající Slováckou Slavií. Ta ale zakrátko opět sestoupila, kdežto Jiskra se okamžitě zařadila mezi aspiranty na posun mezi tuzemskou elitu. Vytouženého cíle se Synot dočkal v sezóně 1999/2000, kdy jej již nikdo nezastavil. Valentovi tak dosáhli svého, a to i za cenu spálené půdy, na které shořela Slavia a vlastně i Jiskra.

Pozor, také z Jiskry vzejde plamen

Na konci 19. století dobýval fotbalový míč střední Evropu jako smyslů zbavený a vítaného hosta na své území vpustilo i Markrabství moravské. Rok vzniku, na který se pozdější Slovácká Slavia odkazovala, zněl 1894, kdy byl založen Český fotbalový klub Uherské Hradiště. Všemožné patálie s užíváním hrací plochy či neshody s jinými sportovními oddíly držely odbor kopané po zbytek existence habsburského mocnářství v napětí a nejistotě. Ani nepříjemná zkušenost se světovou válkou však neodradila uherskohradišťské jinochy od lásky ke kulatému nesmyslu, a tak pár měsíců po utichnutí posledních výstřelů z bojišť spatřila světlo světa Slovácká Slavia.

Staré Město, současné druhé největší město aglomerace, kterou spolu s nejlidnatějším Hradištěm tvoří ještě aviatikou proslavené Kunovice, poznalo vynález hrdých Angličanů o něco později. Samotná obec uvádí letopočet 1914 jako ten, kdy na jejím území vzniká první fotbalový odbor. Pro jiné pokleslá, pro značnou část lidu však vznešená zábava se i na pravém břehu Moravy dále rozvíjela krátce po vzniku Československa. Kroužky kopané vznikají ve "Staráku” hned čtyři - Meteor, Viktoria, Rudá Hvězda a Sportovní klub, k jehož založení došlo roku 1927.

V té době už měla sousední Slovácká na svém kontě několik úspěchů. Navzdory nepřízni radnice tehdy ještě královského města kosilo kvalitní mužstvo nejen protivníky ze širokého okolí, ale též z Bratislavy či Vídně. V roce 1934 zavítala do Hradiště dokonce pražská Slavia. Tehdejší československý hegemon, v jehož dresu nastupovali František Plánička, Antonín Puč a další pamětníci stříbra ze světového šampionátu toho roku, sice moravskou jmenovkyni jasně rozmetal, ovšem vůbec samotná návštěva takového klubu sloužila jako důkaz prestiže, kterou si Slovácká stihla vydobýt. Zato Staré Město takovým renomé zatím neoplývalo. Během světové války s pořadovým číslem dvě zde ale došlo k významným změnám. Nejprve na fotbalové mapě zbyly jen SK s Viktorií, avšak i ta byla roku 1942 zahrnuta pod křídla Sportovního klubu.


Další válečná zkušenost, pretotalitní tříletka a příchod surového vichru bolševika zanechaly v duši českého národa těžko hojitelné trhliny. Stagnovala také slibně se rozvíjející slovácká kopaná, která znovu naplno zažehla motory až v polovině 50. let. Klíčovým impulsem se stala fúze Slovácké Slavie s taktéž slibně se rozvíjejícím oddílem Mařatic do Spartaku Hradišťan Uherské Hradiště. Vzniklo tak velice silné mužstvo, jež se za pár ročníku prokousalo přes okresní a krajské soutěže až do druhé ligy, a to roku 1961. Zde se slováckému celku dařilo zejména hned v první sezóně, kdy exceloval především na domácí půdě, kde tvrdě narazili i regionální rivalové z Gottwaldova a Otrokovic. Účinkování Hradiště ve druhé lize trvalo celkem pět let, než se Moravané opět poroučeli dolů do divize. To znovu přijali název Slovácká Slavia, a tak mohlo v roce 1976 po dlouhé době dojít k dalšímu souboji jmenovkyň. Pražští sešívaní přijeli k utkání osmifinále Československého poháru do Hradiště i s pozdějším mistrem Evropy Františkem Veselým, domácí se nicméně před vlastními příznivci vybičovali k hrdinskému výkonu a favorita z hlavního města nečekaně vyřadili po výhře 2:0. Co na tom, že v následném čtvrtfinále si s třetiligovým mužstvem hravě poradil ostravský Baník, toho roku mistr republiky. Slavný úspěch už moravským slávistům nikdo neodpáral.

Vedlejší Starák po druhé světové válce na svého souseda nadále ztrácel. Na chvilku se zde ujal název ZSK Chemik Staré Město, ovšem hodně rychle se přešlo k Jiskře. Fotbal v tamní tělovýchovné jednotě dominoval, jenže na víc než krajský přebor se mančaft dlouho nezmohl. V 70. letech se ale začalo blýskat na lepší časy. Jiskra si dlouho připravovala půdu pro svůj útok, až v sezóně 1977/78 vyrazila na zteč a vystoupala do divize, kde se konečně setkala se Slováckou.

Společné seance a dluh za záchranu

Znovuzaložení divizí předcházela reorganizace soutěží v Československu, po níž Slavia zůstala na třetiligové úrovni. V nové soutěži však nebyla jediným zástupcem ze Slovácka. Na stejné úrovni totiž působil silný Spartak Uherský Brod a od roku 1978 i Staré Město, které v tu dobu bylo ještě součástí města Uherské Hradiště. Větší prestiž přece jen získaly mítinky s protivníkem z druhého břehu Moravy. Tomu vůbec prvnímu přihlíželo v Hradišti až sedm tisíc diváků, kteří na vlastní oči sledovali tu správnou řežbu, po níž se díky jediné vstřelené brance radovali hráči Slovácké. Slavia udržela čisté konto i v bezbrankové odvetě, jenže s konečným zúčtováním ročníku byla více spokojena Jiskra. Nováček soutěže dosáhl na solidní páté místo, Slovácká finišovala hned v závěsu.

Další divizní pokračování opět vyznělo lépe pro Starák, jenž si sice o jednu pozici pohoršil, avšak na rivala to pořád stačilo. Slavia zazdila především podzim, načež jarní finiš stačil jen na osmou příčku. Sousední Jiskře se navíc vůbec poprvé povedlo vyloupit hradišťskou tvrz, kterou vyplenila slavnou výhrou 3:1. Sezóna 1980/81 dopadla téměř totožně, když Staré Město obhájilo šestý flek, na Slováckou zbylo až sedmé místo. Jiskra měla po letech v ústraní konečně navrch.

V roce 1981 klesla divize po další reorganizaci v hierarchii fotbalových soutěží až na čtvrtou úroveň, to však pro slovácké celky zároveň znamenalo odliv konkurence a zvýšení nadějí na návrat do třetí ligy nově označované jako II. česká národní fotbalová. Postup z divize si mohl nárokovat jen jeden celek a nejvíce štěstí zbylo na Jiskru. Asi není těžké uhodnout, kdo konkurenta marně stínoval a bral jen nicneznamenající stříbro. Rok nato ale došlo i na Slováckou, která předvedla suverénní jízdu a jistotu prvenství brala již čtyři kola před koncem. Ve II. ČNFL se Hradišťané opět setkali se Staroměšťáky a na nějaký čas je zase převyšovali. Nejlepší výsledek v 80. letech zaznamenala Slovácká v ročníku 1984/85 konečným druhým místem, rivalové přes řeku se na tentýž stupínek vyšplhali za další čtyři roky.

Oba slovácké kluby se následně kvalitně prezentovaly i v Československém poháru. Jiskře se vyvedl ročník 1987/88, kdy dosáhla na historické čtvrtfinále, v němž už ale slavila brněnská Zbrojovka. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak soutěží projela za další dva roky Slovácká. Hradišťané se nenechali zastrašit Baníkem Ostrava ani pražskými Bohemians, které v národním semifinále přemohli po výsledku 3:1. Ve finálovém duelu hraném v Hodoníně sahali Moravané po šokujícím úspěchu. Do vedení šla sice velmi brzy Dukla Praha, ale Slavia ještě do přestávky skóre otočila a krátce po změně stran vedla dokonce o dvě branky. Rozdíl ve skóre mohl být poté ještě vyšší. "Velmi dobře si pamatuji 73. minutu tohoto finále, kdy jsme vedli 3:1 a to ještě Zdena Lorenc spálil v úvodu druhé půle vyloženou šanci, když přestřelil bránu vojáků. To jsme mohli zápas definitivně rozhodnout. Pak už nám začaly docházet síly, při kontaktním gólu Dukly nás trochu nabrousil i pomezní rozhodčí a také náš gólman tehdy neměl, kulantně řečeno, svůj den," vzpomínal před časem pro web 1. FC Slovácko tehdejší asistent hlavního kouče Pavel Nožička.

Pražané se pak skutečně dostali do zápasu a trestali chyby chřadnoucího outsidera. Aby taky ne, když v dresu vojáků nastoupili takoví špílmachři jako Jan Suchopárek, Pavel Karoch, Karel Rada, Radoslav Látal, Jiří Němec nebo Günter Bittengel. Favorit se musel pořádně zapotit, aby nakonec po skóre 5:3 v jeho prospěch uzmul cennou trofej. "Škoda neproměněných šancí v druhé půli, které mohly znamenat definitivní vítězství. Nepodržel nás ani brankář Švec, na jehož vrub padají dva góly. Ve druhém poločase se již projevil rozdíl mezi vrcholovou a výkonnostní kopanou,” pronesl zklamaný trenér Slovácké Ladislav Jánský. S odstupem času se však na jeho počin hledí s úctou a respektem.


Přitom pouhý rok předtím nebyla Slavia daleko od pádu z třetí nejvyšší soutěže. Po podzimu měla na svém kontě pouhých osm bodů a čekalo ji perné jaro. Moravané se ale nakonec v klidu zachránili, mimo jiné i díky vítěznému derby zkraje dubna na staroměstském Širůchu. O výhře 3:1 se hovořilo jako o pomoci Jiskry. "Eště včíl nám za tú pomoc dlužíja," prohodil pro Slovácké noviny před několika lety u příležitosti setkání bývalých hráčů Jiskry jeden z pamětníků.

Divoké devadesátky ekonomicky zatřásly celou republikou a také fotbalové kluby již nemohly využívat svých někdejších finančních jistot. V Hradišti se po odlivu státních peněz kumulovala dlužná částka a kluboví funkcionáři kvapně hledali mecenáše, jinak hrozilo prodání soutěžní licence. Štědrý sponzor se ale nakonec našel, načež nastaly strukturální změny. Fotbalový oddíl opustil tělovýchovnou jednotu a jako samostatný subjekt nově figuroval pod názvem FC T.I.C. Slovácká Slavia Uherské Hradiště. Finanční partner nelenil a investoval do zázemí klubu i kádru A mužstva, mužstvo zároveň vystřídalo tradiční červené a bílé barvy za zeleno-bílou kombinaci.

Hradiště opět chytlo svěží vítr a strmě vyletělo. Na trenérskou sesli usedl Antonín Juran, jenž krátce po historickém postupu do první ligy nečekaně opustil Drnovice. Pod jeho vedením neměla Slavia v Moravskoslezské fotbalové lize konkurenci. Za celý ročník prohrála jen dvakrát, vždy o jediný gól. Celkově zeleno-bílí ztratili pouze deset bodů, šutér Petr Podaný třiceti góly připomněl, proč se kdysi mihl v Ostravě a na pražské Letné. Slovácká kopaná bavila, na zápasy chodilo v průměru okolo tří tisíc lidí, kteří nakonec společně s hráči slavili na jaře roku 1994 vybojovanou účast ve druhé nejvyšší soutěži. Pro doplnění: Jiskra na slávu souseda hleděla z šestého místa v tabulce.

Jenže i ve Starém Městě se začalo blýskat na lepší časy. Do klubu vstoupila společnost rodiny Valentů Synot, původně provozovatel prodejny potravin, později významný hráč v hazardním a loterijním průmyslu. Na rozdíl od Slovácké neskočila Jiskra na katapult, jenž by ji nepřipravenou vhodil do řečiště plného dravých predátorů. Na Širůchu kráčeli vpřed postupně, systematicky. Zvolená cesta nebyla pro netrpělivce žádným medem, avšak kdo si počkal...

Strmě k výšinám

Podobně posečkáme i my, teď se však zase přesuneme malinko na východ. Slovácká do druhé ligy jako utržený vagon. Ostych Moravanům očividně scházel, neboť v prvním kole rozdrtili Xaverov desetigólovým nášupem, poprvé inkasovali až ve čtvrtém představení od Havířova a body ztratili teprve v šestém duelu na hřišti Pardubic. Jediná podzimní prohra Slavie se zrodila v derby s Uherským Brodem, což jistě zamrzelo, nicméně i tak Hradiště po famózním půlroku přezimovalo na čele tabulky, přičemž nejbližší pronásledovatel z Ústí nad Labem ztrácel šest bodů.

Fanoušci Slovácké prožívali nefalšovanou radost z kopané a na městský stadion proudili v tisících. Ve stínu strmého vzletu se ale klub propadal do finanční tísně. Druholigisty sice podpořil nový sponzor ze Zlína, podle něhož později nesl mančaft název FC JOKO Slovácká Slavia Uherské Hradiště, jenže ani jeho pomoc nestačila na vypořádání se s ekonomickým soustem nutným pro chod profesionálního mužstva. Vedení tak nelenilo a přemýšlelo o možnostech, jak učinit Slavii soběstačnou. Zvítězila myšlenka turistického zviditelnění regionu, k čemuž by přispěla i Slovácká, která chtěla vybudovat sportovní areál s hotelem. Zároveň se rozběhla jednání s městy Uherské Hradiště i Uherský Brod, jež idea zaujala. Podobně zainteresovaný byl také šéf uherskobrodské zbrojovky Miroslav Duda, ten ovšem v březnu roku 1995 nešťastně a dodnes záhadně zemřel.

Smrt člověka, jenž byl do představeného projektu vtáhnut asi vůbec nejintenzivněji, zmrazila další postup. Fiaskem skončily též snahy o převod na jiného majitele i vytvoření akciové společnosti. Tyto události měly dost možná vliv na jarní pokračování Slovácké v sezóně, neboť mužstvo už nebylo tak suverénní jako na podzim. Pořádnou facku mu uštědřil ve 28. kole LeRK Brno, jenž Slavii rozdrtil 7:2. Týden nato už ale Hradiště slavilo předčasně zajištěný postup do nejvyšší soutěže po výhře 5:0 nad Kladnem. I přes horší jarní formu byl první postupující znám už pět kol před koncem. Po podzimu druhá ústecká Arma totiž hrála na jaře přímo katastrofálně a ani další týmy na jednoznačného lídra ve zbytku ročníku moc nezatlačily.

Na Slovácku bylo co slavit. Po vítězství v posledním kole nad Pardubicemi teklo na stadionu plným proudem Argemou proslavené pivo z Jarošova. Jen kluboví funkcionáři se museli tvářit jako Luboš Matějka, jenž po postupu svých Houslic dopředu věděl, že dojde k utažení kohoutků. Mužstvo, které bylo ještě pár měsíců zpátky rádo, že našlo prostředky pro třetiligové působení, mělo po pouhém roce v druhé lize bojovat po boku Sparty, Slavie či tehdy famózní Sigmy. Jistě, kvalitní kádr Slovácké, v němž vynikala z Brna příchozí opora Libor Soldán, mohl dělat na trávníku divy. Ovšem bez potřebné stability začínalo být jasné, že Slavia bude bojovat o holé přežití.


Peníze až na prvním místě

Přes veškeré trable se v Hradišti pokusili porvat o místo na slunci. Vzhledem k finanční situaci se na Slovácko nepřestěhovalo mnoho nových tváří a kostru týmu tak tvořili převážně hráči, kteří zde pár týdnů zpět kopali druhou ligu a před více než rokem dokonce MSFL.

K prvoligové premiéře cestovala Slovácká na konci července roku 1995 do Chebu. Tři body nakonec zůstaly na stadionu Unionu, i když nováček bojoval jako lev. Srdnatým výkonem se Slavia prezentovala taktéž následující víkend v domácím prologu proti Spartě, o němž byla řeč již v úvodu. Po definitivním konci kariéry Jozefa Chovance a zimním odchodu Horsta Siegla do Kaiserslauternu čekal na pražský hegemon slabší ročník, to však na jeho startu ještě nikdo nevěděl. I proto se na úřadujícího mistra přišla podívat doposud nepřekonaná návštěva. Stadion poprvé explodoval již ve třetí minutě. Historicky první gól Slovácké v nejvyšší soutěži vstřelil po lobu přes gólmana Petra Koubu Dán Saaby, pro nějž šlo také o nejslavnější moment v zeleno-bílém dresu, neboť za půlroku se vrátil do vlasti. Výborný zápas okořenil pohlednou brankou také Miloslav Kufa, avšak Sparta vždy našla odpověď a získala alespoň bod.

Impozantní utkání podpořilo mínění, že v Hradišti působí konkurenceschopné družstvo, které si zaslouží finanční podporu. Namísto toho byla remíza s Pražany na dlouhou dobu ojedinělou vlaštovkou naděje. Ani v dalších pěti střetnutích Slovácká nezvítězila, což stálo práci trenéra Jurana. Nový lodivod Jiří Nevrlý následně zafungoval jako rázná hospodyňka s účinným koštětem. Týden po posledním mači pod Juranem uhrála Slavia premiérový bod venku v Drnovicích, aby hned v dalším kole i přes zranění tahouna Kufy konečně zvítězila nad Hradcem Králové a odlepila se ode dna před regionálního rivala ze Zlína.

V pátek 13. října ovšem Slováckou postihl prvotřídní trapas. Moravané se zprvu těšili, že naváží na tradici slavných seancí s pražskou Slavií a sehrají další památný duel. Inu, nezapomenutelným se opravdu stal, ovšem ne tak, jak si jej zeleno-bílí původně vysnili. Demolice 9:1 ve prospěch Pražanů je dodnes nejvyšší výhrou (i porážkou) v historii soutěže. V Edenu exceloval zejména domácí Robert Vágner, autor čtyř branek. Celou exhibici nejvíc odskákal brankář slovácké Jiří Vosyka. "Kdybych tušil, že po přestávce to bude stejný horor jako v první půli, tak bych se asi nechal vystřídat," vzpomínal zostuzený gólman pro Idnes.cz. Mimochodem, spolu s ním prožil debakl na straně poražených také Miloslav Penner - inspirátor vlasových stylistů, sběratel karet od rozhodčích a sestupů do druhé ligy, který tehdy prvně našlapoval na nejvyšší úrovni. O vzpomínky na hráčské působení v rodném městě už se ale někdejší řízný stoper nikdy nepodělí, neboť před pár měsíci náhle opustil pozemský svět.


Až v posledním podzimním kole dosáhlo Hradiště podruhé na tři body. Zároveň díky vítězství nad Viktorií Žižkov přezimovala Slovácká na čtrnáctém místě, tedy mimo sestupové pásmo. Jenže hledání nových finančních toků během pauzy dopadlo bezvýsledně. Kádr navíc opustili Vosyka a na podzim trucující Petr Podaný. Volání jiných klubů chtěl vyslyšet Kufa, avšak ten nakonec ještě v zeleno-bílém dresu zůstal. Přesto se teplota v kabině blížila bodu mrazu a někteří hráči dokonce čelili obvinění ze sázkařských podvodů. Jepičí život Moravanů mezi elitou se chýlil ke svému konci. Slovácká za 15 jarních kol uhrála pouhých šest bodů - díky třem remízám a jedinému vítězství. Paradoxní je, že tříbodovou radost si Moravané užili ve 27. kole proti Sigmě Olomouc, která z toho důvodu i přes vynikající sezónu definitivně pohřbila naděje na zisk mistrovského titulu. Vítězem ročníku se tak stala pražská Slavia, která své slovácké kolegyni za výpomoc proti Sigmě poděkovala darovaným šampaňským. To však byla pro zklamané Hradišťany jen slabá náplast, která těžko mohla zahnat chmury z definitivního pádu.

Po sestupu potopa

Po rychlém návratu do druhé ligy postihl Slavii další hráčský exodus. Odešli například běloruský brankář Andrej Lubčenko, jenž na Slovácku prožil během tří let vše podstatné, nebo mladý obránce Bronislav Červenka, na kterého čekala kariéra v moravskoslezských prvoligových oddílech. Naopak na hostování se z Brna do Hradiště dostavil talentovaný Petr Švancara, toho času ještě nevyježděná Felicia místo pozdějšího Mercedesu (další sezónu hostoval pro změnu ve Starém Městě). K proměnám došlo též ve strukturách klubu, jenž nově vlastnilo občanské sdružení.

I když se finanční chod Slovácké povedlo částečně stabilizovat, sportovní výsledky pokračovaly v sestupné tendenci. Hradiště vstoupilo do sezóny bídně a poprvé zvítězilo až v sedmém kole nad Pardubicemi. To už u mužstva nepůsobil odvolaný kouč Nevrlý, který se stěhoval přes řeku do Starého Města. Za celý podzim uhrála Slavia jen dvanáct bodů a na jaře ji čekala nesnadná pranice o záchranu.

Tu nakonec Moravané upekli, byť jen dva body před prvním sestupujícím z Pardubic. Jenže v létě roku 1997 se proti Slovácké spikla i sama příroda. Náhlé průtrže mračen zkraje července rozvodnily říční toky ve východní části republiky a divoká voda nemilosrdně bortila lidské výdobytky. Řádila především řeka Morava a bez úhony tudíž nezůstalo ani Uherské Hradiště a jeho fotbalový svatostánek. Především trávník nezvládl těžkou zatěžkávací zkoušku a Slavia musela sezónu odehrát v sousedních Kunovicích. Po opadnutí vody přesáhla cena za způsobené škody na stadionu milion korun a existence klubu zase visela na vlásku.


Staroměstský Širůch díky své vzdálenější poloze od hlavního povodňového dění zůstal bez poskvrny, přilehlé koupaliště dokonce posloužilo jako azyl pro obyvatele, kteří přišli o vlastní přístřeší. Fotbalisté Synotu se tak mohli relativně v pohodě připravovat podobně jako nejbližší rival na start ročníku druhé nejvyšší soutěže, do níž se Starák - který už tři roky neužíval název Jiskra - probojoval po snadném postupu z MSFL. Úrodná půda připravena Valentovými začala vynášet plody.

Synot nicméně pomýšlel na vyšší mety a druhá liga měla být jen zastávkou v růstu. V ročníku 1997/98 si ale Jiskra (ano, stále populární označení) ještě musela nechat zajít chuť. V první polovině soutěžních bojů totiž nováček doplácel na nevyrovnané výkony a přezimoval na šestém místě. Potěšení však přinesla minimálně jednoznačná výhra 3:0 ve čtvrtém kole nad Slováckou v jejím kunovickém útočišti.

Tápající Slavii pomohlo po příšerném podzimu, během kterého uhrála pouze dva body, odhlášení Army z Ústí nad Labem ze soutěže, jež taktéž doplatila na ekonomiku v červených číslech (vítězství Hradiště nad Ústím bylo anulováno). Slovácká tak potřebovala ve finále přeskočit alespoň jedno mužstvo, případně spoléhat na další krach konkurence jako v případě Army. Na vzestup ale Hradiště prostě nemělo. Na jaře se sice zmohlo na dvě výhry nad Chrudimí a Poštornou, jenže to bylo vše. Jeden z hřebů do rakve zatloukli sami hráči, kteří kvůli pozdě chodícím výplatám revoltovali. Poslední tři zápasy proti Mostu, Frýdku-Místku a Blšanům tak Slovácká odehrála s dorostenci. Výsledky? 0:7, 0:7 a 1:9.

Slavia se tak vrátila do MSFL, odkud před čtyřmi lety zahájila expedici do profesionálních soutěží. Jenže pád Hradiště pokračoval a na jaře roku 1999 vyvrcholil třetím sestupem během čtyř sezón. Až v divizi se sportovní pád zastavil, nikoliv však ten ekonomický. Slovácká fungovala bez jakéhokoliv dotování sebemenšího mecenáše, pouze město pomáhalo s úhradou základních věcí. Přestože Hradišťané divizi D i za přispění chapadel Synotu opanovali, historie Slovácké na jaře roku 2000 dospěla ke svému konci. Již pár měsíců dopředu bylo totiž schváleno sjednocení uherskohradišťské a staroměstské kopané.

Těsně před přelomem tisíciletí tak naposledy vydechl klub, jenž pro tuzemský i světový fotbal vychoval Miroslava Kadlece, obránce Kaiserslauternu a především vicemistra Evropy z roku 1996. Spolu s ním bral evropské stříbro také další odchovanec Slovácké Milan Kerbr. Uherskohradišťskou výchovu proslavili za hranicemi českých zemí i Lubomír Vlk, někdejší hráč FC Porto a současný sportovní ředitel prvoligové Karviné, a syn již zmíněného otce Michal Kadlec, příslušník jedné z posledních mládežnických generací Slavie, který se na sklonku kariéry vrátil do svého města, kde hájí barvy současného Slovácka. Slušnou ligovou kariéru za hranicemi regionu udělali další rodáci z oblasti a produkty Slovácké - brankář Zdeněk Jánoš a záložník Richard Dostálek.

Synot, ten neprohrává

Sezónu, v níž se Staré Město naposledy potkalo s Uherským Hradištěm, zakončil Synot na čtvrté příčce, přičemž Slováckou v obou derby skolil. Navíc i druhý blízký rival ze Zlína byl v konečném účtování o jednu pozici poražen. Zlínští "ševci” zůstali pozadu i za rok, kdy Starák reálně bušil na brány první ligy. Za celý ročník prohrál pouze třikrát, jenže výběry Bohemians a Českých Budějovic byly ještě krapet silnější.

Na Širůchu tou dobou působili také někdejší slávisté Libor Soldán a Miroslav Hlahůlek. K nim se před ročníkem 1999/00 připojil šutér Vladimír Malár, jenž spolu s Jiřím Kowalíkem vytvořil obávanou palebnou sílu. Celý ansábl vedl kouč František Komňacký a z pozice generálního manažera tahal za nitky Jaroslav Hastík.


Silné mužstvo si vybudovalo pevnou pozici a do třetice konečně hodlalo vystoupat na vrchol. Jenže začátek ročníku neproběhl hladce. "Úvodní zápas proti Xaverovu jsme těsně vyhráli, ale poté jsme vyšli naprázdno v Mladé Boleslavi a trenér František Komňacký musel reagovat. Vyplatilo se a už za týden to odnesl Prostějov, jemuž jsme naložili sedmičku a po něm i oba ex-ligové týmy Lázní Bohdaneč a Karviné, které inkasovaly čtyřikrát. Těžkou zatěžkávací zkouškou jsme pak prošli v Ratíškovicích. Po výhře 2:1 jsme se poprvé vyšvihli do čela tabulky. Důležité body jsme pak zpečetili vítězstvím nad silným Mostem, které v nastavení hlavou zařídil obránce Jan Trousil,” vzpomínal nedávno v rozhovoru pro Slovácký deník Hastík.

O průběžné prvenství ale žluto-modří přišli v desátém kole, kdy je na čele vystřídal vítěz vzájemného duelu Viktoria Plzeň. Od té doby ale Synot ani jednou neprohrál, soupeře jednoho po druhém kosil nejlepší střelec soutěže Malár. "Když se nám v polovině jara znovu podařilo se ctí zvládnout obě těžké odvety proti pronásledovatelům z Ratíškovic a Mostu, došlo k rozhodujícímu duelu s Plzní. Víc než třem tisícovkám natěšených diváků sice zatrnulo, když se hosté záhy ujali vedení, po půl hodině ale Vladimír Malár dvěma proměněnými penaltami strhl vedení na naši stranu a vítězství 3:1 pak ještě pojistil Libor Bosák. A Širůch explodoval jak sicilská Etna...,” pokračoval Hastík ve svém vyprávění.

V období bujarých oslav se již počítalo s fúzí Starého Města a Slovácké Slavie do jednoho klubu 1. FC Synot. Miroslav Valenta si spolu se svými syny splnil sen a dostal Starák do první ligy. Název města nicméně ve vytvořeném oddílu nefiguroval. Chyběla také Jiskra, která po desetiletí dělala renomé staroměstské kopané. A zapomenuto bylo v tomto směru i na Slováckou Slavii, jež ochutnala prvoligové vody jako první, aby byla později spolknuta hladovým sousedem.

Na tomto místě si dovolím zmínit ještě třetího do party ze slovácké aglomerace. Také Kunovice totiž na přelomu tisíciletí zažívaly zlaté časy a mezi lety 2002 až 2006 zápolily ve druhé lize. Nejmenší sídlo z "trojměstí” rozkvétalo podobně jako slavnější sousedé, nakonec však doplatilo na vlastní finanční chod, podobně jako Slovácká. Inu, nemít prachy, to ve fotbale vadí.

Pocentrovat černoprdelníka

Nostalgikům vzpomínajícím na časy Jiskry a Slovácké se to nemuselo líbit, každopádně Synot se o rozvoj fotbalu v regionu postaral měrou vrchovatou. Bohaté kariéry rozjely ve Starém Městě například brankář Petr Drobisz, obránci Jan Trousil s Pavlem Němčickým a Veličem Šumulikoskim, záložníci Tomáš Vajda, Martin Abraham a Tomáš Polách či útočník Lubomír Blaha.

Podobně jako Slovácká Slavia, která si při svém prvním ligovém utkání na domácí půdě vyšlápla na Spartu, zaujal ve svém úvodním představení také Synot, když na Širůchu plichtil s pražskou Slavií 1:1. Výborný vstup podpořili Moravané také v osmém kole, v němž dokonce zdolali Spartu a dostali se na skvělé třetí místo v tabulce. Avšak po čase nováčkovský elán přece jen vyprchal a Komňackého družina dokončila ročník na jedenáctém místě. Tento výsledek zopakovala banda ze Širůchu také v následující sezóně 2001/02, kdy si poprvé zahrála evropskou soutěž v rámci Poháru Intertoto.

Synot však stále nebyl nasycen. Své ambiciózní růžky tak vystrkuje až na jaře roku 2003, kdy finišuje osmý. Vzestupu pomáhá také rivalita se Zlínem, jenž taktéž prožívá vydařené období pod vedením progresivního trenéra Vlastislava Marečka. V historicky prvním derby mezi Synotem a tehdejší Tescomou zazáří na Širůchu hattrickem Jiří Kowalík, který si i díky těmto zásahům pár měsíců nato vystřílí korunu pro krále ligových střelců.


Ještě v roce 2003 přichází zásadní změna, kdy se Synot z kultovního, avšak ne tolik útulného a hlavně pravidlům nevyhovujícího Širůchu stěhuje do Uherského Hradiště na nový stadion zbudovaný v místech areálu bývalé Slovácké Slavie. Strategický přesun do nejvýznamnějšího sídla regionu jen potvrzuje roli Synotu nikoliv jako značky jednoho města, ale celé oblasti. Ta navíc nadále nabývá na síle. Ročník 2003/04 končí Synot na historické páté příčce a těší se z toho, jak se zařadil mezi elitní české celky...

...jenže ambice funkcionářů doženou celý klub. Sportovního ředitele Hastíka načapá 30. dubna 2004 při setkání s rozhodčím Stanislavem Hruškou policie. Čirou náhodou má Hastík po kapsách 175 tisíc korun, podle jeho slov na běžnou útratu. Historka, jakkoli přesvědčivá, zapůsobila jako rozbuška. V následujících dnech a týdnech došlo k rozklíčování rozsáhlé úplatkářské aféry, která rozhodně nepostihla jen Synot. Následky odhalení, jež vzalo iluze o čistotě sportu v našich končinách, si duše fotbalového fanouška nese dodnes. Avšak zpět do Hradiště, kde rychle padají hlavy. Hastík končí ve své funkci do týdne, následně se z klubu pod vedením syna Miroslava Valenty Iva stahuje sám Synot, u něhož fotbalový svaz z čista jasna zjistí, že propojení mužstva s loterijní společností tak nějak nemusí dělat dobrotu. Jméno Iva Valenty získá na věhlasu poté, co vyjde na veřejnost přepis policejního odposlechu z komunikace mezi Valentou a Hastíkem. Podle nahrávky se bossovi Synotu v březnovém mači proti Spartě nelíbilo, jak rozhodčí soudcuje. Proto po Hastíkovi o přestávce žádal, aby "černoprdelníka pocentroval”, konkrétně "takovým tím maximem, co dáváme, jedna a půl, jedna”.

Ani Jiskra, ani Slavia. Říkejme tomu Slovácko

Navzdory reálné hrozbě pádu slovácké kopané zpět do nižších soutěží či dokonce zániku setrval uherskohradišťský klub v první lize. Poté, co Synot stáhl ocas, se však přejmenoval na 1. FC Slovácko a do nového ročníku vstoupil nejen s těžce pošramocenou pověstí, ale též s odečtem dvanácti bodů a bez ambicí na Ligu mistrů, jak Synot ještě nedávno plánoval. Pod křídly nového majitele nastaly potíže finančního rázu a v roce 2007 spadlo Slovácko do druhé ligy. Zde naštěstí nalezlo nového vlastníka, jenž za další dva roky odkoupil prvoligovou licenci od Zenitu Čáslav. Od té doby jezdí do Uherského Hradiště každý rok Sparta, Slavia i Plzeň. Domácí fotbalisté jsou ale nyní rádi za každý bod, který proti zmíněným celkům uhrají. Tedy proti těm, které měl Synot pravidelně prohánět.

Na Slovácku je dodnes populární mínění, podle něhož byl Synot zaříznut záměrně ohroženými subjekty z Prahy. Klasický Rokkanův spor centrum vs. periferie přiživuje také skutečnost, že ve srovnání se Synotem vyšly ostatní namočené kluby z korupční aféry relativně bez úhony. Protagonista celé frašky Hastík dnes trénuje krajskou soutěž v Ořechově, kde vede i někdejšího snajpra Synotu Kowalíka, kdežto druhý hlavní herec Ivo Valenta vstoupil do parlamentu coby senátor. Odsouzení za korupci pak bere jako výraz svého mužství...

Každopádně dnes na Slovácku najdeme jednoho stabilního účastníka první ligy, jenž hrdě reprezentuje svébytnou oblast. Sportovně vzešel ze Starého Města, avšak stálý domov našel v Uherském Hradišti. Snaží se tedy navazovat na tradici Jiskry a Slovácké Slavie, přičemž toto spojení symbolizuje stadion nesoucí jméno zesnulého Miroslava Valenty, hlavního iniciátora=sjednotitele. Bylo však nutné opustit jména, ke kterým se po desetiletí obě města hlásila? Jednal Synot v souladu s většinovým míněním, když zhltl nejprve Jiskru a následně Slováckou? Jaroslav Hastík nemá ani po dvaceti letech pochyby o správnosti rozhodnutí. "Nejenže správné, ale také jediné možné a smysluplné. Tedy, pokud by se zde nechtělo hrát maximálně jen krajské nebo regionální soutěže...”

Libor Soldán, který si v kariéře zahrál v obou městech a dnes v 1. B třídě koučuje obnovenou Jiskru, sdělil Kroměřížskému deníku podobný názor. "Podle mě to byl dobrý krok. Co vím, tak se měl ve Starém Městě postavit větší stadion, ale kolem jsou domy a zahrady, tak nebyl prostor. Proto se šlo do Uherského Hradiště a kluby se spojily. Podle mě to byla dobrá volba. Vždyť je tady liga, krásný stadion, jeden z nejhezčích v republice,” Jiskra se mimochodem vrátila na Širůch až před necelými dvěma lety. Předtím hrála na nedalekém Rybníčku, až posléze Staré Město legendární areál pro žluto-modré odkoupilo.

V opozici naopak již v roce 1999 stál patriot Jiskry Jiří Kraml. "Vím, že Synot udělal pro fotbal v regionu strašně moc. Velkou radost ale ze sloučení nemám," uvedl. Pravděpodobně si už tehdy uvědomoval, že město na fúzi nakonec doplatí. Sám pak ani po letech nedal na Širůch dopustit.

Mladší ročníky si časy Jiskry a Slovácké už ani nepamatují. Pro jiné pak před dvaceti lety završila kopaná v regionu jednu kapitolu a novou začal psát regionální hybrid. Další si ale uvědomují roli dnešního Slovácka jako pokračovatele letité tradice obou klubů, jejichž odkaz je stále přítomen.