Srpen v Ligue 1: Nováčkovské úspěchy a návrat totálního fotbalu
Francouzská nejvyšší soutěž má za sebou první čtyři odehraná kola, která zatím slibují hodně zajímavý ročník - všichni tři favoriti na titul si na úvod připsali ztráty, tápe i Lyon, naopak Bordeaux zažívá nad očekávání skvělý start. EuroFotbal pro vás shrnuje srpnové dění v Ligue 1 v prvním díle nového seriálu..
Ačkoliv liga sotva začala a jediný výsledek tak může dramaticky ovlivnit postavení týmu v tabulce (viz Saint-Étienne, které šlo do utkání 4. kola proti PSG z druhé příčky, aby se po prohře 0:5 propadlo na osmé místo), formát tohoto souhrnu bude stejný, jako v následujících měsících - tělo textu je tak rozděleno do čtyř kategorií, reflektujících boj o čelní příčky, boj o poháry, střed tabulky a boj o záchranu. Samozřejmostí je výběr ideální sestavy uplynulého měsíce včetně náhradníků; hráč, který byl podle nás vůbec nejlepší, je v ní označen jako kapitán.
(Vzhledem k rozsahu tohoto článku zde chybí přehledný souhrn všech letních přestupů; naštěstí existuje server Ligue1.com, kde visí jejich kompletní tabulka. Stačí kliknout na tento link.)
Součástí tohoto článku je také další novinka - soutěž o nejkrásnější gól měsíce. Vybírat se bude vždy z pěti kandidátů, hlasovat můžete prostřednictvím přiložené ankety. Po skončení sezony proběhne konečné hlasování mezi 10 vítěznými brankami z jednotlivých měsíců.
Čelo tabulky: Útok favoritů a bordeauxské deja-vu
V současnosti nezaměstnaný Francis Gillot platí ve Francii za jednoho z nejlepších trenérů, který dokáže z průměrných či lehce nadprůměrných klubů vymáčknout výkony na hranici jejich možností. Proslavil se na prahu padesátky v Sochaux, které pozvedl z bahnitých bojů v druhé polovině tabulky na páté, pohárové místo (a Les Lionceaux po jeho odchodu čekal podobný osud jako Auxerre po Jeanu Fernandezovi, tedy pozvolný pád tabulkou a nakonec i dlouho nemyslitelný sestup do Ligue 2); jeho další kroky pak vedly do Bordeaux, s nímž dokázal (i přes razantní a konstantní úbytek hráčské kvality) hrát v horní polovině tabulky a podíval se i do Evropy. Angažmá u Les Girondins ukončil v rozladění a zklamání; loni na tiskových konferencích opakovaně žehral na tragicky úzký kádr, množství zraněných a smůlu, a hrdému klubu předvídal neodvratnou katastrofu.
Bordeaux se dokonce chvílemi potácelo nebezpečně blízko sestupovým pozicím, nakonec však dokázalo ideálně načasovat formu a s blížícím se koncem ligy hrálo opět jako z partesu (a vybojovalo skvělou sedmou příčku). Gillot může být notorickým morousem a negativistou, toto ale byla čistě jeho zásluha. Je to vynikající trenér, který se nebojí zkoušení nových možností: se Sochaux okouzlil celou Francii aplikací extrémně ofenzivního systému 4-1-3-2, v Bordeaux úspěšně experimentoval se hrou na tři obránce, jeho týmy dokázaly během hry přepínat mezi rozestaveními do takové míry, že bylo prakticky nemožné rozepsat sestavu do jasných "kolonek". Přesto však nyní mezi fanoušky Les Girondins stěží najdete někoho, kdo by po dnes čtyřiapadesátiletém stratégovi tesknil.
Gillot sice do Bordeaux vrátil výsledky, což bylo po krátké hrůzovládě neumětela Jeana Tigany hotovým vysvobozením; fanoušci zvyklí na ofenzivní smršť pod vedením Laurenta Blanca však nejásali - Les Girondins předváděli v uplynulých sezonách všechno, jen ne krásný fotbal. Když slavný klub v létě přebíral trenérský elév Willy Sagnol, nesliboval okamžité úspěchy - místo toho vsadil na kartu ofenzivního fotbalu v pohyblivém rozestavení 4-2-3-1, přesně podle Blankova vzoru. Současný lodivod PSG takto na začátku své nové kariéry vybojoval mistrovský titul. Stačí odrecitovat sestavu hrdinů ze sezony 2008/09, která následně dokráčela až do čtvrtfinále Ligy mistrů: Ulrich Ramé - Mathieu Chalmé, Marc Planus, Souleymane Diawara, Benoit Trémoulinas - Alou Diarra, Fernando - Yoan Gouffran, Yoann Gourcuff, Wendel - Marouane Chamakh (Fernando Cavenaghi). Nyní, na začátku září 2014, zažívají příznivci modrobílých barev příjemné deja-vu.
Sagnolův tým získal v úvodních čtyřech kolech 10 bodů z 12 možných, a co více, dosáhl toho způsobem, který je od toho Gillotova diametrálně odlišný - namísto všudypřítomného hesla "účel světí prostředky" vsadil někdejší skvělý obránce na návrat k Blancovu systému, založenému na aktivní ofenzivní hře a snaze diktovat tempo zápasu. Současné Bordeaux má tři nové hrdiny - jsou jimi levý stoper Lamine Sané, vládce nad vlastním pokutovým územím, skvělý hlavičkář a překvapivě schopný dirigent celé defenzivy; Wahbi Khazri, arabský šikula na pozici ofenzivního záložníka; a Diego Rolán, agresivní pravé křídlo s vytříbeným čichem na góly. Sagnolovo rozhodnutí sebrat kapitánskou pásku spolehlivému gólmanu Carrassovi a dát ji právě Sanému posunulo Senegalcovy výkony na úroveň, jíž zatím v kariéře nikdy nedosáhl. Důležitou roli hraje i Grégory Sertic, přizpůsobivý univerzál uprostřed zálohy..
..a také sám Sagnol, který už během srpnových kol prokázal, že dokáže i dobře reagovat na průběh zápasu. To je třeba příklad domácího utkání s Monakem, kde vedle Sertice uprostřed zálohy nastoupil Nicolas Maurice-Belay, původním povoláním levé křídlo; knížecí klub tak příliš snadno získával kontrolu nad středem hřiště a v poločase vedl 1:0. Sagnol následně o pauze stáhl obrovitého forvarda Cheicka Diabatého, který se neúspěšně pral s pozicí na levé straně útoku, a nahradil ho Jaroslavem Plašilem, což Belayovi umožnilo posunout se na své tradiční místo. Výsledek? Bordeaux vyhrálo 4:1. (Pomohly k tomu i dvě penalty, které shodně nasimuloval vyčůránek Khazri, ale to nyní pomiňme - Les Girondins si výhru tak jako tak zasloužili.)
Oproti Blancovu 4-2-3-1 chybí v tom Sagnolově statický génius na pozici trequartisty; Khazri je úplně jiným typem fotbalisty než Gourcuff, je to rychlonohý štírek s nízko posazeným těžištěm, excelentním pohybem a skvělým vedením míče. V současnosti je samozřejmě příliš brzy odhadovat další vývoj situace, nicméně toto Bordeaux, jehož tváří jsou volně se pohybující ofenzivní králové Khazri s Rolánem, rozhodně vypadá slibně. Vzpomínky na Blanka byly zažehnuty.
(..)
Sám Laurent Blanc nicméně nemá čas na nostalgii - stojí na lavičce PSG, které je v současnosti druhým celkem tabulky, dva body právě za Bordeaux. Asi málokdo pochybuje o tom, že Pařížané na konci sezony oslaví zlatý hattrick; největším úkolem současného PSG není až tak obhájit domácí titul (s tím se víceméně počítá), jako spíš konečně prolomit semifinálové brány Ligy mistrů. Blanc, tento tichý, obrýlený intelektuál s překvapivě diplomatickým vystupováním (alespoň na trenéra předního evropského klubu), však nespoléhá pouze na setrvačnost: jeho tým sice v srpnových kolech zaváhal remízami s Remeší a Évianem, jeden tah mu nicméně vyšel na výbornou. Jde o posunutí Javiera Pastoreho do středu pole.
Po svém loňském příchodu Blanc chvíli pokračoval v rozestavení 4-4-2, které úspěšně zavedl jeho předchůdce Carlo Ancelotti; netrvalo však dlouho a PSG se přeorientovalo na pohyblivější, modernější a na světové scéně konkurenceschopnější 4-3-3. Letos tomu není jinak, nicméně Blanc se rozhodl vyřešit nedostatek adekvátních náhrad do středu zálohy "přeřazením" Pastoreho; argentinský šikula zde nastupoval už na jaře 2014, nyní to však vypadá, že konečně našel svoji novou primární pozici. (Paralela s krajanem Ángelem Di Máriou, který podobně prorazil loni v Realu Madrid, se přímo nabízí.)
Pastore nastoupil od základu ve všech dosavadních zápasech, a pouze v Évianu (0:0) byl součástí útočné trojice; i tehdy se přitom zatahoval hluboko do pole a rozdával míče Lucasovi s Cavanim. Argentinec je jednou z nejdražších posil v dějinách Ligue 1 a doteď se zdálo, že je v PSG vlastně přebytečný; Blanc mu našel ideální pozici, a on ukázal, že je ve skutečnosti opravdovým fotbalovým géniem. Že jeho cenovka (možná) nelhala. Výborně, pane Blanc!
Dvě pařížské remízy v úvodu sezony nejsou ničím neobvyklým; koneckonců, obhájce titulu může být po dalším kole zpět na čele. Díky zranění Thiaga Silvy fanoušci stále čekají na ukázku reprezentační spolupráce kapitána s novou akvizicí Davidem Luizem; zatím je jedinou stálicí ve středu obrany Marquinhos, a nutno říct, že si nevede vůbec špatně. Marco Verratti má, stejně jako loni, fenomenální úvod sezony, naopak Pastoreho zařazení do zálohy razantně ubralo herní čas Blaise Matuidimu. Kdo si ovšem zaslouží podrobnější zmínku, je Edinson Cavani - uruguayský útočník si loni na jaře stěžoval, že se na pozici pravého křídla necítí dobře, že by nejraději hrál uprostřed útoku (kde má ale nepřekonatelnou konkurenci v Ibrahimovicovi - tady je možná dobré připomenout, že švédský fantom odehrál dva celé zápasy a vsítil v nich pět gólů. Loni se říkalo, že má nejlepší formu svého života, letos ale vypadá ještě lépe. Další slova nejsou potřeba; mít Ibru v týmu je v lize jako Ligue 1 regulérní "cheating").
Během Ibrova krátkého zranění se Cavani posunul na hrot, mezi Lucase, který je v nové sezoně evidentně volbou číslo jedna na pravé křídlo, a Lavezziho / Pastoreho.. a jeho výkony šly razantně nahoru. Bude zajímavé sledovat, jak se Blanc s tímto dilematem dále vypořádá; momentálně to totiž vypadá, že Cavani mimo svoji přirozenou pozici tým spíše oslabuje, vzhledem k možnostem, které Pařížané mají na obou křídlech. Zápasů je ale dost a zahrají si určitě všichni. Blanka loni všichni chválili za to, jak svým "taťkovským", ale zároveň přísně metodickým přístupem zvládá krotit kabinu plnou hvězd; letos tuto pověst musí potvrdit.
(..)
Docela nenápadně zatím na čele tabulky působí třetí Lille, které přitom nasbíralo stejný počet bodů jako PSG (8) a poprvé (a dosud naposledy) inkasovalo až ve 4. kole při remíze 1:1 na půdě Monaka. René Girard loni zaznamenal nečekaný úspěch s "diamantovým" rozestavením 4-3-1-2, v němž měl původně hrát klíčovou roli trequartisty vyčpělý klenot Marvin Martin; jeho sezona však měla k ideálu hodně, hodně daleko, a letos byl proto od začátku náhradníkem. Girard v srpnu přepínal mezi diamantem a klasickým 4-3-3; v úvodním duelu s Métami (0:0) to byl ten druhý případ, se Sébastienem Corchiou na pozici čistého pravého křídla.
Corchia se následně přesunul na pravého beka a Lille změnilo rozestavení zpět na 4-3-1-2, které se měnilo ve 4-3-3 podle toho, jak vysoko se pohybovala ofenzivní spojka Marcos Lopes, teprve osmnáctiletý talent na hostování z Manchesteru City, jehož nový kouč talentem přirovnával k Jamesi Rodríguezovi; papírově Lopes hraje na pozici AM, reálně to však často vypadalo spíše jako 4-3-3, kde přirozeně "přepínal" mezi oběma křídly na stejné úrovni jako dvojice forvardů.
Další alternace probíhala na pozici pravého středního záložníka, kde se prostřídali defenzivnější veterán Florent Balmont a ofenzivnější Jonathan Delaplace; ve všech podobách však Lille představuje tým, který rád kontroluje hru, drží míč na kopačkách, disponuje prakticky nepropustnou obranou (opět pod vedením skvělého Simona Kjaera) a jediný reálný problém má se střílením branek. Uvidíme, jak se Dogy popasují se svým účinkováním v Evropské lize; ve Francii mají opět našlápnuto na boj o "bednu".
(..)
V současnosti působí v top soutěžích v Evropě dva trenéři, kteří mají pověst geniálních revolucionářů, jejichž metody jsou fundamentálně správné, ale ve špatných podmínkách nemusí fungovat - díky čemuž si mohou de facto být jisti, že ať si jejich týmy povedou jakkoliv, své věrné fanoušky pravděpodobně nikdy neztratí. Jeden z nich, Louis van Gaal, zatím v Manchesteru na průlom čeká; ten druhý, Marcelo Bielsa, pracuje podle všeho rychleji.
Olympique Marseille získalo v úvodních dvou kolech přesně jeden bod - v Bastii uhrálo divokou remízu 3:3, následně doma podlehlo podceňovanému Montpellieru (0:2). Na rozdíl od van Gaala, který otevřeně mluvil o tom, že jeho týmům trvá zhruba čtvrt roku, než začnou sbírat požadované výsledky, Bielsa mlčel - jeho negativní vztah k novinářům je všeobecně známý, většinou vůbec neposkytuje rozhovory a vyjadřuje se pouze na tiskových konferencích, které s jeho autistickým projevem připomínají zapomenutý román Jamese Joyce. Jako by on, a jedině on, držel nějaké konečné tajemství k fotbalovému úspěchu. Vzhledem k tomu, že z posledních dvou zápasů získali Les Phocéens (díky dechberoucímu ofenzivnímu stylu) šest bodů při skóre 5:0, to dost možná může být i pravda.. což se ale ukáže až v dalších měsících.
Bielsa se uvedl vytvořením ve Francii nevídaného systému 3-3-4, v němž figurují tři stopeři (pod vedením šéfa Nicolase N'Kouloua), dva krajní beci, jeden defenzivní záložník, a čtyři relativně volní ofenzivní géniové. V Marseille skutečně nezůstal kámen na kameni: Jérémy Morel, stárnoucí levý bek, který se stal v uplynulých sezonách notoricky známý tím, že neumí pořádně bránit, najednou hraje stopera. Pravý bek Brice Dja Djédjé a jeho levý kolega Benjamin Mendy nastupují technicky v záloze, přesto je však kouč údajně v trénincích nutí posílat desítky geometricky přesných centrů na vytyčený bod (což může znít přehnaně, jenže pak si člověk uvědomí, že Marseille má průměr 26 přesných centrů na zápas - což je druhé nejvyšší číslo z celé ligy). André-Pierre Gignac, jeden z nejcharakterističtějších hrotových útočníků v celé lize, tráví dlouhé minuty kdesi uprostřed zálohy, zatímco vepředu řádí jeho ofenzivní kolegové Dimitri Payet, Florian Thauvin a André Ayew.
A světe div se - ono to funguje. Marseille má zatím stále problémy s individuálními chybami v obraně, které pramení jednoduše z toho, že hráči zkrátka nejsou zvyklí být pod takovým tlakem; přesto však Les Phocéens udrželi v posledních dvou duelech čistá konta. Bielsův trademarkový styl fotbalu založený na extrémně vysokém pressingu, útočení v šesti lidech a držení míče daleko na soupeřově polovině může přinášet výsledky - a pokud si uvědomíme, že na lavičce číhá trio letních posil, Alessandrini, Batshuayi (který se zatím vždy pohyboval tak hluboko v soupeřově vápně, že by mu záviděl i Pippo Inzaghi) a Barrada, je jasné, že tento tým se bráněním prostě příliš zaobírat nebude.
Všechny nejúspěšnější Bielsovy týmy stály na jednoduchém principu - čtyři střeďáci vzadu, čtyři univerzálové vepředu, dva ofenzivní beci. Marseille zatím vypadá naprosto stejně. V první skupině jsou Romao, N'Koulou, Morel a Imbula, ve druhé (živou vodou politý) Payet, Thauvin, Gignac a Ayew, ve třetí Mendy a Dja Djédjé. Na papírových pozicích nezáleží; pánové zkrátka budou hrát to, co trenér řekne. Fanoušci na Riviéře se mohou těšit na extrémně zábavnou sezonu.
Boj o poháry: Systém nade vše
Nantes, Lorient a Saint-Étienne mají jednu věc společnou - jde shodně o týmy, které naprosto přesně ví, co chtějí hrát. Nejvýrazněji je to vidět u Lorientu, kterému přitom řada pozorovatelů předvídala rychlý pád; skromný bretaňský klub se v létě rozloučil s Christianem Gourcuffem, nově koučem Alžírska, a o jeho nástupci Sylvainu Ripollovi do té doby prakticky nikdo neslyšel. Jenže Ripoll byl dlouhá léta Gourcuffovým asistentem, a Lorient vypadá na prahu nové sezony úplně stejně jako v uplynulých letech. Fanoušci musí mít pocit, že ten nerudný, rozcuchaný otec Yoanna Gourcuffa vlastně nikdy neodešel.
Lorient je posledním týmem ve Francii, který úpěnlivě lpí na rozestavení 4-4-2. To sice může znít zpátečnicky, jenže Les Merlus tento systém zkrátka mají v krvi; s výjimkou úvodního, pochopitelně opatrného duelu na půdě Monaka (který přesto skončil výhrou 2:1) to připomínalo spíše 4-2-4, kde všem hráčům záleželo mnohem více na vstřelených gólech než na těch obdržených. Možná s výjimkou Bruna Écuelé Mangy, poslední instance ve vlastním vápně (bude zajímavé sledovat, jak se Ripollův tým popasuje s jeho odchodem - a také s odchodem nejlepšího střelce loňské sezony Vincenta Aboubakara. Vzhledem k tomu, že Lorient funguje na přísně systémové bázi a individuality zde v poslední dekádě nikdy neměly hlavní slovo, však lze předpokládat, že to až takový problém nebude).
Největším srpnovým hrdinou však u Les Merlus není ani Manga, ani Aboubakar, ani tradiční opory jako Jouffre nebo Guerreiro - je jím Valentin Lavigne, teprve dvacetiletý odchovanec hrající ostré pravé křídlo, který zatím do všech zápasů zasáhl jako střídající hráč a zaznamenal už tři branky a jednu asistenci. Do naší ideální sestavy se sice díky nízkému počtu odehraných minut nevešel, kdybychom však vyhlašovali cenu pro objev měsíce, nebude mít konkurenci. Sledujte ho pozorně, vypadá totiž opravdu výborně (ačkoliv s výškou 171 centimetrů si ho na hřišti často ani nevšimnete). Jedna technická zajímavost: Hráči v oranžových dresech zaznamenali v srpnu průměrně 15 obranných zákroků na zápas, což je daleko nejnižší číslo z celé ligy. Impulzivní prezident Loïc Féry zkrátka nehodlá měnit zaběhlé pořádky; kdyby chtěl přetvořit Lorient v obranářské mužstvo, asi by stěží dosadil do trenérského křesla někoho, jehož názory utvářel Gourcuffův celoživotní imperativ.
(..)
Jestliže jsme Lorient označili za celek vyznávající ortodoxní rozestavení 4-4-2, u Nantes bude platit totéž pro 4-2-3-1. Tento tradiční tým dokázal během své slavné éry před třemi dekádami vytvořit systém hry, jejž okamžitě pozná každý francouzský fanoušek - jeu a la nantaise, 'nanteská hra', neboli extrémní varianta vertikálního fotbalu založená na sekvencích krátkých přihrávek a maximálním důrazu na týmovou hru, jejímž primárním cílem dostat míč do soupeřovy branky tak rychle, jak jen to je možné. Současný kouč Michel Der Zakarian tento trademark uznává natolik, že jeho tým hraje v každém zápase prakticky stejně - bez ohledu na soupeře, bez ohledu na sestavu či papírové rozestavení.
Nantes zatím nenašli ideální, neměnnou sestavu (nejlepší hráči jako Jordan Veretout, Serge Gakpé či nová posila Kier Hansen, navrátilec z hostování v Esbjergu, vyzkoušeli každý minimálně dvě pozice), nicméně Der Zakarianova vyvolená jedenáctka se na hřišti vždy srovnala do téhož rozestavení. Dá se očekávat, že se v průběhu sezony projeví odchod jediného skutečně gólového forvarda (Filip Djordjević není vzorem hráčské morálky, ale jeho kvality jsou stále vysoko nad Fernandem Aristeguietou, Serge Gakpém či Iltayem Schachtarem), nicméně minimálně obranná fáze zatím "Kanárkům" funguje výborně - zejména díky dvojici skvělých Afričanů, Issu Cissokhovi a Papy Djilobodjimu.
(..)
Saint-Étienne loni prokázalo, že umí načasovat formu na klíčové jarní zápasy; nejdůležitější srpnovou událostí proto byla kvalifikace do Evropské ligy. Loni si Les Verts ve stejné pozici uřízli ostudu s dánským Esbjergem; letos to dlouho vypadalo na podobný osud, nakonec však svěřenci Christophe Galtiera dokázali průměrný turecký Karabükspor udolat. Sice až na penalty, ale přesto. Další kapitola v nové historii slavného klubu byla rozepsána.
Co se domácí soutěže týče, začalo ASSE výborně - a vlastně se dá říci, že v hornickém městě na Rhoně mohou být se srpnovými zápasy spokojeni. (K potupné prohře 0:5 na hřišti PSG se ještě dostaneme.) Galtier není typem trenéra, který by dokázal pružně reagovat na vývoj zápasu či herní profil soupeře; většinou hraje stále totéž s tím, že součet 38 výsledků nakonec vzhledem ke kvalitě kádru (který on sám, jakožto majitel hlavního slova nad vším přestupovým děním v klubu, dal přes léto dohromady) bude důležitější než jednotlivá zaváhání. Úvod letošní sezony byl proto pro mnoho fanoušků překvapením - notorický bouřlivák totiž vyzkoušel hned tři herní systémy. V prvním duelu s Guingampem (2:0) nasadil osvědčené 4-3-3, následně proti Reims (3:1) a Rennes (0:0 a obrovská herní převaha) přepnul na 4-2-3-1 s Benjaminem Corgnetem na pozici ofenzivního záložníka.. a potom přišel onen vzpomínaný průšvih.
Vypadalo to, jako by Bielsův postupný úspěch zažehl v přísném trenérovi touhu zopakovat něco podobného. Saint-Étienne, které nikdy nehrálo na tři stopery, najednou vyrukovalo na hřišti šampiona s rozestavením 3-5-2; to by samo o sobě ještě nemusel být takový krach, kdyby na pozicích krajních stoperů nestáli Kévin Théophile-Catherine a Florentin Pogba, díky jejichž pohybu u lajny zůstával před Ruffierem osamocený Mustapha Bayal Sall (výborně fyzicky vybavený obránce, ale žádný šampion v pohybu po hřišti). Pravého wing-backa navíc suploval křídelník Kévin Monnet-Paquet, který nebránil snad nikdy v životě. Rozhodnutí postavit do útoku zároveň novou akvizici Rickyho van Wolfswinkela a konstantně vynikajícího Mevlüta Erdinga pak Nizozemce totálně odřízlo ze hry, zatímco Turek se vepředu motal jako osamocené tělo bez duše. Les Verts navíc polovinu prvního dějství drželi vyrovnaný stav, načež je potopil neuvěřitelný kiks jinak spolehlivého Ruffiera. Tohle zkrátka nevyšlo. Stane se.
(..)
Rennes mělo loni začít novou kapitolu pod vedením mimořádně schopného kouče Philippa Montaniera; místo toho se však ukázalo, že bretaňský klub trpí hluboko zakořeněnými problémy, které nelze překonat jen tak mávnutím ruky. Montanier se ocitl před mimořádně náročným úkolem: najednou měl před sebou rozložený tým, který prošel turbulentní přeměnou, a fanoušci očekávali okamžité výsledky. V prvním roce se to nepodařilo; budiž, nastíněné okolnosti jsou dostatečným ospravedlněním. Letos už však musí Les Rouge et Noir minimálně atakovat pohárové příčky.
A Montanier začíná slibně, zvlášť vezmeme-li v potaz, že mu v kádru přibylo 13 (!) nových hráčů. Stále je příliš brzy na odhadování, jestli jeho loňské stížnosti na nedostatečnou kontinuitu výkonů a výsledků nedojdou naplnění i letos, nicméně okolnosti nasvědčují pozitivnějšímu scénáři. V úvodním zápase s Lyonem hrálo Rennes s rozestavením 4-2-2-2, po prohře 0:2 však přepnulo na efektivnější 4-3-3, a výsledky se okamžitě dostavily: z následujících tří duelů vydolovali červeno-černí 7 bodů.
Největšími jejich hvězdami jsou zatím opět skvělý gólman Costil, zbrusu nová stoperská dvojice Mexer - Sylvain Armand, či (zejména) znovuzrozený kanonýr Ola Toivonen; zajímavé je ale obsazení křídelních pozic - postupně se zde vystřídali Henrique (posila z Curychu), Sanjin Prcić (posila ze Sochaux, jinak velice dobrý střední záložník), Kamil Grosicki a Paul-Georges Ntep. Ideální jsou samozřejmě poslední dva zmínění, jak bylo také jasně vidět v duelu 4. kola s Caen (1:0), kde poprvé nastoupili zároveň od první minuty.
Střed tabulky: Svěží vítr z Ligue 2
Pohled na jména nováčků nebyl ve Francii už dlouho tak vzrušující - Lens a Metz jsou tradiční kluby, které do Ligue 1 historicky patří, Caen zase prosluli atraktivním ofenzivním fotbalem (ačkoliv jinak představují klasický jo-jo klub, pendlující mezi první a druhou ligou). Vcelku podle očekávání se zatím nejlépe daří právě Caen, nicméně všichni nováčkové v srpnu zanechali pozitivní dojem..
Kouč Patrice Garande, který zná caenské prostředí jako své boty (poprvé zde pracoval téměř před dvěma dekádami), musel ještě před startem sezony řešit dva výrazné problémy. Ve městě totiž v srpnu probíhá jezdecký šampionát, takže fotbalisté museli vyklidit domácí Stade Michel d'Ornano a dočasně se přestěhovat do Le Mans, kde také oba "domácí" zápasy zatím prohráli. To je ale pouze chvilková nepříjemnost; daleko vážnější hrozbu představovalo rozbití elitní ofenzivní kliky Faycal Fajr - Mathieu Duhamel. S Fajrovým odchodem do Španělska zmizelo loňských 15 asistencí, a Duhamel, sám autor 24 branek, najednou musel čelit výzvě Ligue 1 bez svého dvorního nahrávače. Pro tým, který si postup vybojoval právě důrazem na ofenzivu (s divokým skóre 65:44), není taková situace nic příjemného.
Garande se proto rozhodl vsadit na zkušenost a díru v záloze zaplnil Julienem Féretem, dost možná nejpodceňovanějším hráčem ligy v poslední dekádě, jehož schopnost rozdávat brilantní míče naprosto kamkoliv se do Caen skvěle hodí. Důkazem budiž průměrný počet 13 střel na bránu (což je třetí nejvyšší číslo z celé ligy). S Féretem, který je zároveň novým kapitánem mužstva, přišla také odzbrojující přímočarost - musíme sice vzít v potaz, že severský celek ještě nehrál na vlastním stadionu a v obou "domácích" zápasech čelil velmi dominantnímu soupeři, nicméně i přesto je dosavadní průměr necelých 38% držení míče o lecčems vypovídající.
O srpnu v podání Caen by se dalo psát dlouho a dlouho, tým je to totiž skutečně zajímavý a jeho přítomnost v Ligue 1, ačkoliv řada neutrálních fanoušků si možná přála pro změnu někoho neokoukaného, působí vyloženě osvěžujícím dojmem. Garande preferuje rozestavení 4-1-2-3 s hodně ofenzivními krajními beky, v němž jediného defenzivního záložníka představuje Jordan Adéoti (posila z Lavalu), který kryje záda Féretovi a N'Golo Kantému. Klíčovým herním prvkem je kompaktnost a variabilita, zejména v ofenzivní fázi; Duhamel se tak často stahuje hluboko na svoji polovinu a pomáhá pressovat a zakládat četné brejkové výpady. Je ironické, že zatímco Caen zatím vyhrálo oba venkovní zápasy (a dokonce s čistým kontem), "doma" v Le Mans podlehlo dvakrát 0:1 - pokaždé po inkasované penaltě. Je to jediný tým, který už stihl nasbírat dvě červené karty, přitom má však vůbec nejnižší počet faulů na zápas. Zdá se, že Garandeho pěšáci nás nudit opravdu nebudou.
(..)
Stejný počet bodů, tedy šest, má na kontě i Lens; u něj však jde vzhledem k okolnostem o mnohem větší překvapení. Kromě přestupujících / nepřestupujících Radamela Falcaa a Edinsona Cavaniho to byla nejsledovanější telenovela francouzského fotbalového léta - dostanou Les Sang et Or zelenou k zahájení ročníku, nebo nedostanou? Problémy ve financování klubu, zapříčiněné nedostatečnou investicí azerského majitele Hafize Mammadova, vedly k vleklým sporům, jejichž rozřešení padlo až 29. července, tedy dvanáct dní před ostrým startem sezony. Do té doby reálně hrozilo, že místo druhého celku loňské Ligue 2 nastoupí v nejvyšší soutěži loni osmnácté Sochaux. Trenér Antoine Kombouaré proto vyčkával se zahájením přípravy až na finální rozhodnutí, nebylo mu umožněno přivést přes léto jedinou posilu, a po zápase s Remeší dokonce utrousil, že má k dispozici pouze devatenáct hráčů do pole a dva gólmany. Na celou sezonu.
To byla ovšem také jediná jeho stížnost - Lens přestřílelo Remeš v krásném zápase 4:2, navázalo tak na šokující výhru s Lyonem a po dvou těsných porážkách v úvodu sezony rychle našlo loňskou formu. Největším hrdinou v hornickém městě u belgických hranic je pochopitelně sám Kombouaré, muž se zkušenostmi z lavičky PSG, který svým svěřencům ordinuje čistokrevné rozestavení 4-3-3 se silným důrazem na týmové pojetí hry. Vzadu je klíčovým článkem Ahmed Kantari, šéf obrany a poslední instance před vlastní brankou; oběma stoperům pak pomáhá hluboko zatažený štít Lemoigne, zatímco beci Gbamin a Baal vydatně podporují ofenzivu. Na vítěznou vlnu najel nováček poté, co se na pozici středních záložníků objevili sehraní Cyprien s Valdiviou, čímž střed pole získal potřebnou kompaktnost a začal poskytovat větší podporu útoku pod vedením loni dvanáctigólového Yoanna Touzghara.
(..)
Také úřadující druholigový šampion z Mét zahájil sezonu nad očekávání dobře, za což mohou zejména čtyři body z duelů s favority z Lille (0:0) a Lyonu (2:1). Kouč Albert Cartier sice loni s tradičním celkem postoupil s jedenáctibodovým náskokem, před startem nové sezony však musel čelit klasickému problému - dvacetigólový Diafra Sakho odešel do West Hamu, což pro tým, který postavil svůj úspěch na skálopevné defenzivě a spoléhání na jednoho efektivního střelce, byla pochopitelně špatná zpráva. Na Sakhovo místo byli angažováni postupně Venezuelan Juan Falcón, starý známý Modibo Maïga a běloruský reprezentant Sjarhyj Kryvec; zatím se však ukazuje, že tíha výsledků bude ležet zejména na ramenou teprve dvaadvacetiletého odchovance Yéniho N'Gbakota. Ten je součástí základní sestavy už od roku 2010 a svůj premiérový měsíc v Ligue 1 okořenil brankami proti Nantes (1:1) a Lyonu, čímž de facto vybojoval Métám čtyři body z dosavadních pěti.
Cartier zatím hledá ideální rozestavení, N'Gbakoto ale ukazuje, že dokáže zahrát prakticky kdekoliv - v úvodním kole proti Lille nastoupil coby falešné levé křídlo v systému 4-1-3-2, proti Nantes hrál levého ofenzivního záložníka ve 4-1-4-1, na Montpellier vyběhl na pozici ostrého křídla ve 4-2-3-1 a proti Lyonu se pro změnu přesunul na pravý podhrot ve 4-2-2-2. Bude ještě chvíli trvat, než si nové složení útoku takříkajíc "sedne"; zatím to vypadá reálně tak, že všichni ofenzivní hráči okupují víceméně tentýž prostor uprostřed pole, což není vždy úplně efektivní. Fanoušci na Saint Symphorien v úvodních kolech viděli hodně fyzický, agresivní fotbal, jak dokládá vůbec nejnižší procento úspěšnosti přihrávek, druhý nejvyšší počet vyhraných hlavičkových soubojů (téměř 23 na zápas) a úplně nejvyšší čísla ve statistikách obranných zákroků a spáchaných faulů. Živelnost a nadšení nováčkovi rozhodně upřít nelze.
(..)
Pět bodů má na kontě také Bastia, která v létě dotáhla svoji politiku každoroční radikální obměny kádru do dosud nevídaného extrému - zatímco v uplynulých sezonách byl transformací všech těch talentovaných, zkušených, ale často vyčpělých a nesehraných hráčů pověřen lokální patriot a klubový hrdina Frédéric Hantz, muž dokonale znalý korsických poměrů, jehož herní vize se v průběhu jeho kariéry prakticky neměnila, nyní se s tímto nesnadným úkolem musí popasovat Claude Makélélé. Jistě, hráč, který během své aktivní kariéry na začátku nového tisíciletí navždy redefinoval pozici defenzivního záložníka, je k trénování nejspíš předurčen více než kdokoliv jiný; navíc nezapomínejme, že získával ostruhy coby asistent v PSG, kde se mohl učit od takových kapacit, jakými jsou Carlo Ancelotti a Laurent Blanc. Tohle ale mohlo dost dobře skončit totálním krachem, už jen kvůli specifičnosti bastijského prostředí (připomeňme, že tamní fanoušci nejsou zrovna chodícími definicemi trpělivosti a víry v dlouhodobou koncepci, zato rádi mávají nad hlavami zapálenými předměty).
Zatím to však vypadá, že Makélélé dobře ví, co dělá. Vybojoval remízy na půdách Marseille a Bordeaux, porazil Toulouse a jedinou prohru si připsal proti svému bývalému chlebodárci PSG; to je hodně slušná statistika na nováčka, jemuž přes léto z kádru zmizelo 13 hráčů a nahradilo je jiných 14, z toho polovina na hostování. Některé věci se nezměnily vůbec - Bastia například opět vede statistiku v počtu obdržených žlutých karet (12) a její hráči se příliš nezaobírají s držením míče (pouze 37%, ačkoliv je nutno vzít v potaz, že všichni čtyři dosavadní soupeři patří v této statistice k ligovému nadprůměru).
V dosti věcech se hra Korsičanů podobá výše zmíněným Métám; například i v neochotě využívat křídelní prostory, která je u Bastie přímo do očí bijící. Makélélého systém je jednoduchý: primárním rozestavením je 4-2-3-1, v bráně nahradil veterána Landreaua mladík Aréola, obranu opět vede mistr v blokování střel Sébastien Squillaci, a před dvojitým pivotem se pohybují čtyři relativně volní ofenzivní "střeďáci". Podhrotová trojka Maboulou - Boudebouz - Ayité zatím patří k tomu lepšímu, co je v letošní Ligue 1 k vidění.
(..)
Výše zmíněné čtyři týmy představují v nejvyšší soutěži čerstvou krev, což se tak úplně nedá říct o Montpellieru. Jeho kouč Rolland Courbis je ve věku, kdy se nic nového učit nehodlá a ani nechce, a jelikož na nějakou extra zábavnou tiskovku zatím čekáme (naposledy před sezonou "předpověděl", že jeho tým pravděpodobně skončí mezi prvním a dvacátým místem, ale jeho cílem je skončit mezi prvním a sedmnáctým místem), představují Les Pailladins jakousi dnes už tradiční "kotvu" v turbulentním prostředí největší evropské tranzitní ligy.
Na papíře to smrdělo pořádným průšvihem - Montpellier loni málem sestoupil, a takřka stoprocentně by se tak stalo, kdyby neměl ve svých řadách Rémyho Cabellu, Benjamina Stambouliho a Mbaye Nianga. To jsou de facto jediní hráči, kteří loni drželi mistra z roku 2012 nad druholigovou propastí; teď jsou všichni tři pryč. Náhrady sice na papíře nevypadají špatně (Bérigaud, Barrios, Lasne), jenže co zbytek týmu? Dokáže Courbis, tento poslední přeživší dinosaurus mezi francouzskými trenéry, přežít i bez svých největších opor? Bez Cabelly, který hrál loni tak dobře, že se i z málem sestoupivšího týmu dostal takřka do všech výročních sestav a následně dokonce i do reprezentace?
Zatím to vypadá, že by vše mohlo probíhat relativně v klidu, z velké části díky skvělým výkonům gólmana Jourdrena a levého stopera El Kaoutariho. Courbis se drží svého osvědčeného 4-2-3-1, kde roli klíčového hráče převzal po Cabellovi další mimořádně talentovaný mladík, Morgan Sanson; tento dnes dvacetiletý univerzál byl součástí základní sestavy už loni, tedy ihned po svém příchodu z Le Mans, a fanoušci na Mossonu doufají, že mu pozice kreativní týmové jedničky pomůže rozehrát se podobně jako Cabellovi po odchodu Younese Belhandy. Sanson zatím nastoupil dvakrát na pozici pravého středního záložníka a dvakrát na podhrotu, právě klasické AM mu však podle všeho sedí nejvíce. S vyrovnanou čtveřicí Mounier, Camara, Lasne a Bérigaud mají Les Pailladins útočnou fázi pořešenou velmi slušně; nyní tak nezbývá než čekat, jestli se na hrotu chytne Lucas Barrios. Ten totiž v úvody sezony působí dojmem, že ho v Číně odnaučili hrát fotbal.
(..)
Posledním týmem v této části je Toulouse, které svoji "revoluci" prožilo už loni, kdy se trenér Alain Casanova rozhodl upustit od klasického 4-3-3 a změnit primární rozestavení na 3-5-2 (3-4-1-2). Důsledkem byl výrazný nárůst v držení míče a udržení Les Violets v klidném středu tabulky, což lze vzhledem k razantnímu úbytku hráčské kvality (Sissoko, Capoue, Tabanou, M'Bengue) považovat za úspěch. Nyní je okcitánský klub v pozici, kde od něj vlastně nikdo nic moc nečeká; útok na poháry by byl velkým překvapením, pád do bojů o záchranu stejně tak.
Co se defenzivní fáze týče, povedlo se Casanovovi vštípit svému týmu obdivuhodnou systémovou zodpovědnost; ať už vzadu nastoupí kdokoliv, díky přesně vymezeným úkolům a pečlivě nalinkovanému pohybu po hřišti působí hra Toulouse organizovaným a disciplinovaným dojmem. To bylo třeba krásně vidět v utkání 4. kola proti Évianu (1:0), kdy do té doby stabilní stoper číslo 1 Uroš Spajić uvolnil na místě posledního vzadu prostor nové posile Dragosi Grigoremu (který tak během svého prvního měsíce v novém klubu vystřídal všechny pozice v obranné trojici).
Na pravém wing-backu, kde loni zářil Serge Aurier, už stihli nastoupit postupně Issiaga Sylla, Jean-Daniel Akpa-Akpro a Pavle Ninkov.. a Toulouse hraje stále stejně. Neochvějné jistoty jsou v Casanovově sestavě zatím tři: brankář Zacharie Boucher, defenzivní štít Abel Aguilar (od 2. kola), a zejména skvěle sehrané a bezvadně se doplňující útočné duo, které tvoří kreativní a pohyblivý univerzál Martin Braithwaite a nelítostný zakončovatel Wissam Ben Yedder.
Chvost tabulky: Nejhorší přestup léta?
Máme samozřejmě na mysli Huberta Fourniera, jednoho z nejoceňovanějších trenérů loňské sezony, který s Remeší dokázal díky důrazu na disciplínu a skvěle narýsované taktice zbořit sestupové prognózy ukořistěním jedenáctého místa. Od doby, co v létě převzal otěže Lyonu, však trpí všichni: jeho nový klub, jeho starý klub i jeho reputace.
Fournier stál na začátku sezony před jedním velkým dilematem - jestli pokračovat v "diamantu" 4-1-2-1-2, který úspěšně aplikoval jeho předchůdce Rémi Garde, nebo raději přepnout na klasické 4-3-3 podle remešského vzoru. V přípravě do vypadalo na tu druhou možnost, v ostrých zápasech však zatím Lyon spoléhá na diamant. A ačkoliv je stále příliš brzy na vynášení jakýchkoliv soudů, jedna věc je jasná už nyní - dost možná nejdůležitější předsezonní plán, totiž proniknout do pohárové Evropy, zůstane nesplněn. Může za to vypadnutí v předkole Evropské ligy s rumunským outsiderem Astra Giurgiu, který dokázal vyloupit hrdý Stade Gerland. Fanouškům tak začíná konečně docházet, jak obrovsky důležitou roli hrál v týmu Garde, stejně jako proč se jej klubový prezident Aulas snažil zuby nehty udržet; jeho výsledky sice byly možná nejhorší za uplynulou dekádu, jenže Lyon má k dispozici nejhorší tým za uplynulou dekádu a konkurence v Ligue 1 je za uplynulou dekádu suverénně nejvyšší.
V Lyonu si mohou alespoň gratulovat, že se jim podařilo udržet klíčového útočníka Alexandra Lacazetteho; odchod Bafého Gomise sice bolí, ale Lacazette je pro tým v současnosti mnohem důležitějším hráčem. Pokud chtějí Les Gones opět do Evropy, musí jejich nejlepší hráč zůstat bezpodmínečně zdravý a ve formě. Stačí se podívat na statistiky: v dosavadních čtyřech ligových kolech působí vsítil Lyon čtyři branky, z toho třikrát se prosadil právě Lacazette a tři asistence si připsal skvělý pravý záložník Jordan Ferri. I přesto má ambiciózní tým bilanci čtyř proher z úvodních šesti soutěžních duelů a v září jej čekají postupně Monaco a PSG. Vzhledem k tomu, že už letos nestačil na dva nováčky (Lens a Méty) a zmiňovanou Astru, mají fanoušci dost důvodů ke znepokojení.
Na druhou stranu jsou tu dva důležité dodatky. Zaprvé, Gardeho Lyon proslul tím, že jeho výkon výrazně rostl s kvalitativní úrovní soupeře; je to jakýsi "syndrom velkého týmu", snad psychologický přežitek z dob, kdy Les Gones válcovali celou Francii. Zadruhé pak trápící se celek vede ligovou statistiku v počtu střel (v průměru 17,5 na zápas) a míč ovládá téměř 60% času, takže celý problém do značné míry leží pouze v efektivitě. Fournier ve 4. kole v Métách sice prohrál (1:2), ale alespoň se už konečně odhodlal vyzkoušet také své oblíbené 4-3-3, které by mohlo fungovat přece jen lépe než diamant s veteránem Malbranquem na podhrotové pozici.
Ještě jedna zajímavost: díky zařazení kapitána Gonalonse na pozici jediného defenzivního štítu to vypadá, že se nový kouč snaží přetvořit Arnolda Mvuembu v jakéhosi lyonského Matuidiho. Odvážný plán u hráče, který si udělal jméno coby spolehlivé DM v Gourcuffově Lorientu, týmu, kde nebrání ani krajní bekové a kde hrát na této pozici de facto znamenalo čelit neustále troj- až čtyřnásobné přesile.
(..)
V Remeši vystřídal Fourniera Jean-Luc Vasseur, pětačtyřicetiletý stratég, jehož dosavadní profesní životopis obsahuje účinkování u mládežnické akademie PSG a tři roky na lavičce třetiligového Créteilu. V situaci, kdy jsou na trhu volní takoví borci jako Gillot nebo Hantz, jde o extrémně riskantní krok, který se zatím vyplácí pouze v náznacích: remíza 2:2 s PSG je určitě cenným výsledkem, a v prvním poločase zápasu v Lens vypadala remešská hra skutečně nad očekávání dobře. Jenže zápas nakonec skončil prohrou 2:4 a všem je nyní víceméně jasné, že Vasseur se zatím zaobírá pouze tím, jak probudit v uplynulých letech notoricky impotentní útok.
Naopak obrana byla po postupu mezi elitu vždy výkladní skříní slavného klubu - brankář Kossi Agassa a skvěle sehrané stoperské duo Mickaël Tacalfred - Anthony Weber mu vydolovalo mnohem více bodů než jalová ofenziva. Nyní je vše naopak. Agassa se točí v bráně s Johnnym Placidem, vedle Tacalfreda se vystřídali už tři stopeři (nově by zde měl nastupovat na poslední chvíli podepsaný Valentin Roberge) a záloha po odchodu "držáka" Krychowiaka do Sevilly de facto přestalo existovat, což Vasseur řeší zaváděním jakéhosi 4-2-4.
Pokud Remeš hraje na defenzivního záložníka, nastupuje tam původním povoláním stoper Grégory Bourillon; většinou však střed pole ovládají vydatně útočící Oniangué s Devauxem. Přítomnost ofenzivních krajních beků Mandiho se Signorinem pak znamená, že drtivá většina útoků míří přes křídelní prostory (zejména Mandiho pravou stranu) a je tím pádem dosti čitelná. Což o to, kouká se na to hezky, hrát takto o záchranu však bude hodně těžké (a pokud bychom měli odhadovat jméno prvního odvolaného kouče sezony, máme jeden žhavý tip).
(..)
Pouhé čtyři body zatím získali fotbalisté Monaka, což viceprezident Vadim Vasiljev vysvětluje zaváděním nových pořádků, soustředěním se na vývoj vlastních talentů z dlouho zanedbávané akademie a nutností změnit strategii vedení klubu z bezuzdného utrácení na dlouhodobě udržitelný vývoj. (Což je logické, uvážíme-li, že prezident Dmitrij Rybolovlev přišel loni o obrovskou část svého jmění během hojně medializovaného rozvodu.) To je také důvod, proč úspěšného kouče Claudia Ranieriho nahradil Leonardo Jardim, od nějž si vedení slibuje v první řadě právě zvýšený důraz na práci s mladými.
Nemá proto cenu Jardima soudit podle zatím podprůměrných výsledků; koneckonců on sám si jako první úkol vytyčil nastolit v knížecím klubu skutečnou týmovou atmosféru, na což se také odvolával po první a zatím poslední výhře proti Nantes. Monaco by neměl výrazně oslabit ani odchod Radamela Falcaa, což je sice jeden z nejlepších útočníků planety, ale a) na boj o Ligu mistrů, což je momentálně mnohem reálnější cíl než vyzývat PSG v zápase o titul, není hráč jeho formátu ve Francii potřeba, a b) Dimitar Berbatov, kterého červenobílí angažovali loni po Falcaově vážném zranění a který následně skvělými výkony a brankami pomohl vystřílet druhé místo, nikam neodešel. El Tigre navíc není jediným členem loňského (širšího) základu, který od letoška vydělává na chleba jinde - Stade Louis II opustili také James Rodríguez (Real Madrid), Emmanuel Riviere (Newcastle), Éric Abidal (Olympiakos), Mounir Obbadi (Hellas Verona) a talentovaný náhradník Nicolas Isimat-Mirin (PSV).
Jardim tak pracuje s rázně "očištěným" týmem, u nějž nehrozí typické dilema bohatých klubů přecpaných hvězdami s cenovkou garantovaným základem; Portugalec si zkrátka narýsoval svoji vyvolenou sestavu v rozestavení 4-3-3, která se v průběhu sezony bude podle všeho měnit jen minimálně a která má kvalitativní potenciál uspět ve Francii i v Evropě. Tvoří ji gólman Danijel Subašić, obranná čtveřice Fabinho, Andrea Raggi, Ricardo Carvalho a Layvin Kurzawa, defenzivní štít Jérémy Toulalan, střední záložníci Geoffrey Kondogbia (LCM) a Joao Moutinho (RCM) a Dimitar Berbatov na hrotu, vedle nějž se střídají Valere Germain, Lucas Ocampos, Yannick Carrasco-Ferreira a výhledově i Anthony Martial, s nímž nový kouč evidentně počítá na levé křídlo. Pokud Carvalho nebude stíhat, nahradí ho Aymen Abdennour, který se však nejprve musí oklepat z příšerných výkonů v úvodních dvou kolech (kde AS dostalo 6 gólů a získalo 0 bodů, aby po posazení Tunisana na lavičku v dalších dvou duelech inkasovalo jedinkrát a body vydolovalo čtyři).
Co se herní strategie týče, je Jardimovo Monaco poměrně nenáročné - praktikuje svižný ofenzivní fotbal, nebojí se hrát na brejky, přechod z 4-3-1-2 na 4-3-3 (za což může odchod Rodrígueze) znamená upuštění od snahy kontrolovat průběh utkání a celkové zrychlení herního projevu. Největší zbraní týmu jsou skvělé centry, disciplína, v níž v celé Francii neexistuje větší přeborník než Layvin Kurzawa.
(..)
Posledním v rámci možností ambiciózním klubem, který bude v následujících týdnech vyhlížet razantní vzestup tabulkou, je atraktivní fotbal vyznávající Nice kouče Claude Puela. Nejzkušenější aktivní trenér Ligue 1 dovedl Les Aiglons před dvěma lety ke skvělému čtvrtému místu, loni však přišla tvrdá kocovina a tým z Azurového pobřeží jen tak tak unikl sestupu. Letošní sezona je proto do značné míry brána jako stabilizační a hlavním cílem je zajistit si co nejrychleji záchranu.
To by se mělo povést už jen proto, že všichni tři ofenzivní hrdinové z dva roky starého týmu - kreativní záložník Valentin Eysseric, levé křídlo Éric Bauthéac a argentinský zakončovatel Darío Cvitanich - jsou v kádru stále přítomni. Největším letním oslabením tak je odchod jednoho z nejlepších gólmanů ligy Davida Ospiny do Arsenalu, současné Nice však musí řešit úplně jiné problémy než žehrání na kvalitu jeho náhradníka Moueze Hassena. V první řadě je to nízké sebevědomí, kolísavá forma před vlastními fanoušky a propustná obrana, která do značné míry trpí Puelovým rozestavením 4-1-4-1. Jediný defenzivní záložník, Nampalys Mendy, totiž zůstává zatažený hluboko pod stopery, což vytváří problémy pokaždé, když aktivně presující, vytažená útočná pětice přijde o míč.
Les Aiglons také přišli o dva stabilní členy obranné řady, což není takový problém u Thimothée Kolodziejczaka (jeho nástupce Jordan Amavi zatím hraje opravdu výborně), u dominantního stopera Nemanji Pejcinoviće však už ano; na jeho pozici se vystřídali už tři hráči, defenziva působí neorganizovaným dojmem a výsledkem je 9 inkasovaných gólů (pouze Remeš a Évian jsou v tomto ohledu horší). Uvidíme, jak bude hra jižanského celku vypadat, až se plně adaptují nové posily Vercauteren a Hult; zatím si vyzdvihnutí zaslouží vedle Amaviho i šikovný odchovanec Alexy Bosetti, útočník či levé křídlo, pro nějž by letošní sezona mohla být průlomovou. A také fakt, že Nice má pátý nejvyšší počet střel z celé ligy, ale vůbec nejméně vyhraných (i podstoupených) hlavičkových soubojů, což jasně reflektuje Puelovu filozofii pružného, technického a kombinačního fotbalu namísto dlouho tradičních "nákopů".
(..)
Guingamp je hodně specifickým týmem - do loňské nováčkovské sezony nastupoval jako největší kandidát na sestup, což je pozice, do níž jej pozorovatelé často pasují i letos. Nakonec s vypětím všech sil vybojoval šestnácté místo a navrch přidal šokující triumf v Coupe de France; kouč Jocelyn Gourvennec byl díky tomu nominován na cenu pro trenéra roku. Nejdůležitějším hráčem byl Mustapha Yatabaré, obrovitý malijský forvard, jehož jméno se stalo jakýmsi synonymem pro nečekaný guingampský úspěch. Yatabaré však nyní odešel do Trabzonsporu; znamená to tedy automatický pád Gourvennecova vojska?
Ne tak docela. Guingamp sice z prvních čtyř zápasů třikrát prohrál (se skóre 0:7) a problém s útočnou potencí bude po Malijcově odchodu hodně těžké vyřešit (zvlášť uvážíme-li, jak málo branek stříleli bretaňští s ním), Gourvennec však disponuje výhodou v tom, že de facto nemá co ztratit: nikdo nečeká, že se EAG povede loňský sukces zopakovat, a do boje o záchranu získal šikovný stratég během letních měsíců cenné posily. Chřadnoucí útok tak mají pozvednout Sylvain Marveaux a Jérémy Pied, dva hráči, jejichž míra talentu a fotbalového umu dalece přesahuje cokoliv, co měli fanoušci na Stade du Roudourou v posledních letech možnost vidět.
Bez prezence mohutného středního forvarda se Gourvennec rozhodl pozměnit rozestavení na 4-2-2-2; tíha odpovědnosti za střílení branek tak leží vedle výše zmíněných posil na ofenzivních univerzálech - Claudio Beauvue, Christopher Mandanne, Thibaut Giresse a Ronnie Schwartz jsou všichni zatím pravidelnou součástí základní sestavy. To je de facto definice na Francii solidně obsazené útočné fáze, která však ve svém středu postrádá typického zakončovatele - Guingamp v průměru vyslal na soupeřovy gólmany 7 střel za zápas, což je nejméně z celé ligy. Na druhou stranu, o Yatabarém se loni v létě taky říkalo, že na Ligue 1 nemá kvalitu; a Schwartz, pětadvacetiletá nová akvizice z dánského Randers, měl v bývalém klubu průměr téměř gól na dva zápasy.
(..)
Na chvostu tabulky se krčí Évian, s jediným bodem na kontě a hrozivým skóre 2:10. Savojští sice dokázali obrat o body věhlasné PSG (0:0), ale s tím se vzhledem k historii vzájemných střetnutí snad i počítalo; zápasy s přímou konkurencí jsou zatím v jejich podání katastrofa, jak dokládá domácí prohra 0:3 s Caen nebo tenisový debakl 2:6 na půdě Rennes. Je sice fakt, že klub z horského městečka Annecy u švýcarských hranic vždy rozdával body plnými hrstmi, aby se následně v kritické chvíli proti všem předpokladům "zahojil" na některém z favoritů, existují však legitimní obavy, zda se to svěřencům Pascala Dupraze bude dařit i letos.
Pokud ano, můžete si být jisti, že u toho bude Daniel Wass. Je zázrakem, že tento dánský univerzál v létě z Annecy neodešel; po ztrátě formy dnes už osmatřicetiletého Cédrika Barbosy je to právě on, kdo nad svými spoluhráči naprosto suverénně vyčnívá, a to nejen svojí schopností podat adekvátní výkon na 7 místech v sestavě. Nejlepšího útočníka Bérigauda nahradil Nor Nickie Nilsen z Rosenborgu, do základu se okamžitě probojoval rychlonohý Gianni Bruno (Bastia), nicméně ofenziva Évianu stále stojí a padá s Wassem, který, ač je na řadě serverů stále veden jako levý obránce, zatím střídá pozice pravého křídla a volného ofenzivního záložníka.
Papírově hraje Dupraz klasické 4-2-3-1, zatím však Évianu nefunguje skoro nic (snad ještě Olivier Sorlin zastává pozici defenzivního záložníka dostatečně zodpovědně). Alarmující je třeba i forma gólmana Jespera Hansena, který sice stále disponuje jedněmi z nejlepších výkopů ve Francii, jenže jeho spoluhráči by spíše potřebovali, aby začal také něco chytat.
Sečteno a podtrženo - pokud bychom ze srpnových bojů vyvozovali největší kandidáty na sestup, bude Évian nezpochybnitelným číslem jedna. Jenže nezapomínejme na to, že jde stále o Évian - tým, který v následujících dvou kolech čekají duely s Marseille a Bordeaux, a neexistuje vůbec žádný spolehlivý způsob předpovědi, jak nakonec dopadnou. Nula bodů? Dost pravděpodobné. Šest bodů? Nikdo by se asi moc nedivil..
Ideální sestava měsíce srpna:
Geoffrey Jourdren (Montpellier) - Issa Cissokho, Papy Mison Djilobodji (oba Nantes), Lamine Sané (C) (Bordeaux), Layvin Kurzawa (Monako) - Grégory Sertic (Bordeaux), Marco Verratti, Javier Pastore (oba PSG) - Diego Rolán (Bordeaux), Zlatan Ibrahimovic (PSG), Dimitri Payet (Marseille). Trenér: Willy Sagnol (Bordeaux).
Náhradníci: Benoït Costil (Rennes) - Abdelhamid El Kaoutari (Montpellier) - Wahbi Khazri (Bordeaux) - Alexandre Lacazette (Lyon). Trenér: Sylvain Ripoll (Lorient).
Anketa o gól měsíce srpna:
Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.
Zlatan Ibrahimovic (1. kolo, Reims - PSG 2:2)
Cheick Diabaté (1. kolo, Montpellier - Bordeaux 0:1)
Christopher Maboulou (1. kolo, Bastia - Marseille 3:3)
André-Pierre Gignac (3. kolo, Guingamp - Marseille 0:1)
Edinson Cavani (5. kolo, PSG - Saint-Étienne 5:0)
(Veškeré statistické údaje pochází z dat sesbíraných servery ligue1.com a whoscored.com.)
Ačkoliv liga sotva začala a jediný výsledek tak může dramaticky ovlivnit postavení týmu v tabulce (viz Saint-Étienne, které šlo do utkání 4. kola proti PSG z druhé příčky, aby se po prohře 0:5 propadlo na osmé místo), formát tohoto souhrnu bude stejný, jako v následujících měsících - tělo textu je tak rozděleno do čtyř kategorií, reflektujících boj o čelní příčky, boj o poháry, střed tabulky a boj o záchranu. Samozřejmostí je výběr ideální sestavy uplynulého měsíce včetně náhradníků; hráč, který byl podle nás vůbec nejlepší, je v ní označen jako kapitán.
(Vzhledem k rozsahu tohoto článku zde chybí přehledný souhrn všech letních přestupů; naštěstí existuje server Ligue1.com, kde visí jejich kompletní tabulka. Stačí kliknout na tento link.)
Součástí tohoto článku je také další novinka - soutěž o nejkrásnější gól měsíce. Vybírat se bude vždy z pěti kandidátů, hlasovat můžete prostřednictvím přiložené ankety. Po skončení sezony proběhne konečné hlasování mezi 10 vítěznými brankami z jednotlivých měsíců.
Čelo tabulky: Útok favoritů a bordeauxské deja-vu
V současnosti nezaměstnaný Francis Gillot platí ve Francii za jednoho z nejlepších trenérů, který dokáže z průměrných či lehce nadprůměrných klubů vymáčknout výkony na hranici jejich možností. Proslavil se na prahu padesátky v Sochaux, které pozvedl z bahnitých bojů v druhé polovině tabulky na páté, pohárové místo (a Les Lionceaux po jeho odchodu čekal podobný osud jako Auxerre po Jeanu Fernandezovi, tedy pozvolný pád tabulkou a nakonec i dlouho nemyslitelný sestup do Ligue 2); jeho další kroky pak vedly do Bordeaux, s nímž dokázal (i přes razantní a konstantní úbytek hráčské kvality) hrát v horní polovině tabulky a podíval se i do Evropy. Angažmá u Les Girondins ukončil v rozladění a zklamání; loni na tiskových konferencích opakovaně žehral na tragicky úzký kádr, množství zraněných a smůlu, a hrdému klubu předvídal neodvratnou katastrofu.
Bordeaux se dokonce chvílemi potácelo nebezpečně blízko sestupovým pozicím, nakonec však dokázalo ideálně načasovat formu a s blížícím se koncem ligy hrálo opět jako z partesu (a vybojovalo skvělou sedmou příčku). Gillot může být notorickým morousem a negativistou, toto ale byla čistě jeho zásluha. Je to vynikající trenér, který se nebojí zkoušení nových možností: se Sochaux okouzlil celou Francii aplikací extrémně ofenzivního systému 4-1-3-2, v Bordeaux úspěšně experimentoval se hrou na tři obránce, jeho týmy dokázaly během hry přepínat mezi rozestaveními do takové míry, že bylo prakticky nemožné rozepsat sestavu do jasných "kolonek". Přesto však nyní mezi fanoušky Les Girondins stěží najdete někoho, kdo by po dnes čtyřiapadesátiletém stratégovi tesknil.
Gillot sice do Bordeaux vrátil výsledky, což bylo po krátké hrůzovládě neumětela Jeana Tigany hotovým vysvobozením; fanoušci zvyklí na ofenzivní smršť pod vedením Laurenta Blanca však nejásali - Les Girondins předváděli v uplynulých sezonách všechno, jen ne krásný fotbal. Když slavný klub v létě přebíral trenérský elév Willy Sagnol, nesliboval okamžité úspěchy - místo toho vsadil na kartu ofenzivního fotbalu v pohyblivém rozestavení 4-2-3-1, přesně podle Blankova vzoru. Současný lodivod PSG takto na začátku své nové kariéry vybojoval mistrovský titul. Stačí odrecitovat sestavu hrdinů ze sezony 2008/09, která následně dokráčela až do čtvrtfinále Ligy mistrů: Ulrich Ramé - Mathieu Chalmé, Marc Planus, Souleymane Diawara, Benoit Trémoulinas - Alou Diarra, Fernando - Yoan Gouffran, Yoann Gourcuff, Wendel - Marouane Chamakh (Fernando Cavenaghi). Nyní, na začátku září 2014, zažívají příznivci modrobílých barev příjemné deja-vu.
Sagnolův tým získal v úvodních čtyřech kolech 10 bodů z 12 možných, a co více, dosáhl toho způsobem, který je od toho Gillotova diametrálně odlišný - namísto všudypřítomného hesla "účel světí prostředky" vsadil někdejší skvělý obránce na návrat k Blancovu systému, založenému na aktivní ofenzivní hře a snaze diktovat tempo zápasu. Současné Bordeaux má tři nové hrdiny - jsou jimi levý stoper Lamine Sané, vládce nad vlastním pokutovým územím, skvělý hlavičkář a překvapivě schopný dirigent celé defenzivy; Wahbi Khazri, arabský šikula na pozici ofenzivního záložníka; a Diego Rolán, agresivní pravé křídlo s vytříbeným čichem na góly. Sagnolovo rozhodnutí sebrat kapitánskou pásku spolehlivému gólmanu Carrassovi a dát ji právě Sanému posunulo Senegalcovy výkony na úroveň, jíž zatím v kariéře nikdy nedosáhl. Důležitou roli hraje i Grégory Sertic, přizpůsobivý univerzál uprostřed zálohy..
..a také sám Sagnol, který už během srpnových kol prokázal, že dokáže i dobře reagovat na průběh zápasu. To je třeba příklad domácího utkání s Monakem, kde vedle Sertice uprostřed zálohy nastoupil Nicolas Maurice-Belay, původním povoláním levé křídlo; knížecí klub tak příliš snadno získával kontrolu nad středem hřiště a v poločase vedl 1:0. Sagnol následně o pauze stáhl obrovitého forvarda Cheicka Diabatého, který se neúspěšně pral s pozicí na levé straně útoku, a nahradil ho Jaroslavem Plašilem, což Belayovi umožnilo posunout se na své tradiční místo. Výsledek? Bordeaux vyhrálo 4:1. (Pomohly k tomu i dvě penalty, které shodně nasimuloval vyčůránek Khazri, ale to nyní pomiňme - Les Girondins si výhru tak jako tak zasloužili.)
Oproti Blancovu 4-2-3-1 chybí v tom Sagnolově statický génius na pozici trequartisty; Khazri je úplně jiným typem fotbalisty než Gourcuff, je to rychlonohý štírek s nízko posazeným těžištěm, excelentním pohybem a skvělým vedením míče. V současnosti je samozřejmě příliš brzy odhadovat další vývoj situace, nicméně toto Bordeaux, jehož tváří jsou volně se pohybující ofenzivní králové Khazri s Rolánem, rozhodně vypadá slibně. Vzpomínky na Blanka byly zažehnuty.
(..)
Sám Laurent Blanc nicméně nemá čas na nostalgii - stojí na lavičce PSG, které je v současnosti druhým celkem tabulky, dva body právě za Bordeaux. Asi málokdo pochybuje o tom, že Pařížané na konci sezony oslaví zlatý hattrick; největším úkolem současného PSG není až tak obhájit domácí titul (s tím se víceméně počítá), jako spíš konečně prolomit semifinálové brány Ligy mistrů. Blanc, tento tichý, obrýlený intelektuál s překvapivě diplomatickým vystupováním (alespoň na trenéra předního evropského klubu), však nespoléhá pouze na setrvačnost: jeho tým sice v srpnových kolech zaváhal remízami s Remeší a Évianem, jeden tah mu nicméně vyšel na výbornou. Jde o posunutí Javiera Pastoreho do středu pole.
Po svém loňském příchodu Blanc chvíli pokračoval v rozestavení 4-4-2, které úspěšně zavedl jeho předchůdce Carlo Ancelotti; netrvalo však dlouho a PSG se přeorientovalo na pohyblivější, modernější a na světové scéně konkurenceschopnější 4-3-3. Letos tomu není jinak, nicméně Blanc se rozhodl vyřešit nedostatek adekvátních náhrad do středu zálohy "přeřazením" Pastoreho; argentinský šikula zde nastupoval už na jaře 2014, nyní to však vypadá, že konečně našel svoji novou primární pozici. (Paralela s krajanem Ángelem Di Máriou, který podobně prorazil loni v Realu Madrid, se přímo nabízí.)
Pastore nastoupil od základu ve všech dosavadních zápasech, a pouze v Évianu (0:0) byl součástí útočné trojice; i tehdy se přitom zatahoval hluboko do pole a rozdával míče Lucasovi s Cavanim. Argentinec je jednou z nejdražších posil v dějinách Ligue 1 a doteď se zdálo, že je v PSG vlastně přebytečný; Blanc mu našel ideální pozici, a on ukázal, že je ve skutečnosti opravdovým fotbalovým géniem. Že jeho cenovka (možná) nelhala. Výborně, pane Blanc!
Dvě pařížské remízy v úvodu sezony nejsou ničím neobvyklým; koneckonců, obhájce titulu může být po dalším kole zpět na čele. Díky zranění Thiaga Silvy fanoušci stále čekají na ukázku reprezentační spolupráce kapitána s novou akvizicí Davidem Luizem; zatím je jedinou stálicí ve středu obrany Marquinhos, a nutno říct, že si nevede vůbec špatně. Marco Verratti má, stejně jako loni, fenomenální úvod sezony, naopak Pastoreho zařazení do zálohy razantně ubralo herní čas Blaise Matuidimu. Kdo si ovšem zaslouží podrobnější zmínku, je Edinson Cavani - uruguayský útočník si loni na jaře stěžoval, že se na pozici pravého křídla necítí dobře, že by nejraději hrál uprostřed útoku (kde má ale nepřekonatelnou konkurenci v Ibrahimovicovi - tady je možná dobré připomenout, že švédský fantom odehrál dva celé zápasy a vsítil v nich pět gólů. Loni se říkalo, že má nejlepší formu svého života, letos ale vypadá ještě lépe. Další slova nejsou potřeba; mít Ibru v týmu je v lize jako Ligue 1 regulérní "cheating").
Během Ibrova krátkého zranění se Cavani posunul na hrot, mezi Lucase, který je v nové sezoně evidentně volbou číslo jedna na pravé křídlo, a Lavezziho / Pastoreho.. a jeho výkony šly razantně nahoru. Bude zajímavé sledovat, jak se Blanc s tímto dilematem dále vypořádá; momentálně to totiž vypadá, že Cavani mimo svoji přirozenou pozici tým spíše oslabuje, vzhledem k možnostem, které Pařížané mají na obou křídlech. Zápasů je ale dost a zahrají si určitě všichni. Blanka loni všichni chválili za to, jak svým "taťkovským", ale zároveň přísně metodickým přístupem zvládá krotit kabinu plnou hvězd; letos tuto pověst musí potvrdit.
(..)
Docela nenápadně zatím na čele tabulky působí třetí Lille, které přitom nasbíralo stejný počet bodů jako PSG (8) a poprvé (a dosud naposledy) inkasovalo až ve 4. kole při remíze 1:1 na půdě Monaka. René Girard loni zaznamenal nečekaný úspěch s "diamantovým" rozestavením 4-3-1-2, v němž měl původně hrát klíčovou roli trequartisty vyčpělý klenot Marvin Martin; jeho sezona však měla k ideálu hodně, hodně daleko, a letos byl proto od začátku náhradníkem. Girard v srpnu přepínal mezi diamantem a klasickým 4-3-3; v úvodním duelu s Métami (0:0) to byl ten druhý případ, se Sébastienem Corchiou na pozici čistého pravého křídla.
Corchia se následně přesunul na pravého beka a Lille změnilo rozestavení zpět na 4-3-1-2, které se měnilo ve 4-3-3 podle toho, jak vysoko se pohybovala ofenzivní spojka Marcos Lopes, teprve osmnáctiletý talent na hostování z Manchesteru City, jehož nový kouč talentem přirovnával k Jamesi Rodríguezovi; papírově Lopes hraje na pozici AM, reálně to však často vypadalo spíše jako 4-3-3, kde přirozeně "přepínal" mezi oběma křídly na stejné úrovni jako dvojice forvardů.
Další alternace probíhala na pozici pravého středního záložníka, kde se prostřídali defenzivnější veterán Florent Balmont a ofenzivnější Jonathan Delaplace; ve všech podobách však Lille představuje tým, který rád kontroluje hru, drží míč na kopačkách, disponuje prakticky nepropustnou obranou (opět pod vedením skvělého Simona Kjaera) a jediný reálný problém má se střílením branek. Uvidíme, jak se Dogy popasují se svým účinkováním v Evropské lize; ve Francii mají opět našlápnuto na boj o "bednu".
(..)
V současnosti působí v top soutěžích v Evropě dva trenéři, kteří mají pověst geniálních revolucionářů, jejichž metody jsou fundamentálně správné, ale ve špatných podmínkách nemusí fungovat - díky čemuž si mohou de facto být jisti, že ať si jejich týmy povedou jakkoliv, své věrné fanoušky pravděpodobně nikdy neztratí. Jeden z nich, Louis van Gaal, zatím v Manchesteru na průlom čeká; ten druhý, Marcelo Bielsa, pracuje podle všeho rychleji.
Olympique Marseille získalo v úvodních dvou kolech přesně jeden bod - v Bastii uhrálo divokou remízu 3:3, následně doma podlehlo podceňovanému Montpellieru (0:2). Na rozdíl od van Gaala, který otevřeně mluvil o tom, že jeho týmům trvá zhruba čtvrt roku, než začnou sbírat požadované výsledky, Bielsa mlčel - jeho negativní vztah k novinářům je všeobecně známý, většinou vůbec neposkytuje rozhovory a vyjadřuje se pouze na tiskových konferencích, které s jeho autistickým projevem připomínají zapomenutý román Jamese Joyce. Jako by on, a jedině on, držel nějaké konečné tajemství k fotbalovému úspěchu. Vzhledem k tomu, že z posledních dvou zápasů získali Les Phocéens (díky dechberoucímu ofenzivnímu stylu) šest bodů při skóre 5:0, to dost možná může být i pravda.. což se ale ukáže až v dalších měsících.
Bielsa se uvedl vytvořením ve Francii nevídaného systému 3-3-4, v němž figurují tři stopeři (pod vedením šéfa Nicolase N'Kouloua), dva krajní beci, jeden defenzivní záložník, a čtyři relativně volní ofenzivní géniové. V Marseille skutečně nezůstal kámen na kameni: Jérémy Morel, stárnoucí levý bek, který se stal v uplynulých sezonách notoricky známý tím, že neumí pořádně bránit, najednou hraje stopera. Pravý bek Brice Dja Djédjé a jeho levý kolega Benjamin Mendy nastupují technicky v záloze, přesto je však kouč údajně v trénincích nutí posílat desítky geometricky přesných centrů na vytyčený bod (což může znít přehnaně, jenže pak si člověk uvědomí, že Marseille má průměr 26 přesných centrů na zápas - což je druhé nejvyšší číslo z celé ligy). André-Pierre Gignac, jeden z nejcharakterističtějších hrotových útočníků v celé lize, tráví dlouhé minuty kdesi uprostřed zálohy, zatímco vepředu řádí jeho ofenzivní kolegové Dimitri Payet, Florian Thauvin a André Ayew.
A světe div se - ono to funguje. Marseille má zatím stále problémy s individuálními chybami v obraně, které pramení jednoduše z toho, že hráči zkrátka nejsou zvyklí být pod takovým tlakem; přesto však Les Phocéens udrželi v posledních dvou duelech čistá konta. Bielsův trademarkový styl fotbalu založený na extrémně vysokém pressingu, útočení v šesti lidech a držení míče daleko na soupeřově polovině může přinášet výsledky - a pokud si uvědomíme, že na lavičce číhá trio letních posil, Alessandrini, Batshuayi (který se zatím vždy pohyboval tak hluboko v soupeřově vápně, že by mu záviděl i Pippo Inzaghi) a Barrada, je jasné, že tento tým se bráněním prostě příliš zaobírat nebude.
Všechny nejúspěšnější Bielsovy týmy stály na jednoduchém principu - čtyři střeďáci vzadu, čtyři univerzálové vepředu, dva ofenzivní beci. Marseille zatím vypadá naprosto stejně. V první skupině jsou Romao, N'Koulou, Morel a Imbula, ve druhé (živou vodou politý) Payet, Thauvin, Gignac a Ayew, ve třetí Mendy a Dja Djédjé. Na papírových pozicích nezáleží; pánové zkrátka budou hrát to, co trenér řekne. Fanoušci na Riviéře se mohou těšit na extrémně zábavnou sezonu.
Boj o poháry: Systém nade vše
Nantes, Lorient a Saint-Étienne mají jednu věc společnou - jde shodně o týmy, které naprosto přesně ví, co chtějí hrát. Nejvýrazněji je to vidět u Lorientu, kterému přitom řada pozorovatelů předvídala rychlý pád; skromný bretaňský klub se v létě rozloučil s Christianem Gourcuffem, nově koučem Alžírska, a o jeho nástupci Sylvainu Ripollovi do té doby prakticky nikdo neslyšel. Jenže Ripoll byl dlouhá léta Gourcuffovým asistentem, a Lorient vypadá na prahu nové sezony úplně stejně jako v uplynulých letech. Fanoušci musí mít pocit, že ten nerudný, rozcuchaný otec Yoanna Gourcuffa vlastně nikdy neodešel.
Lorient je posledním týmem ve Francii, který úpěnlivě lpí na rozestavení 4-4-2. To sice může znít zpátečnicky, jenže Les Merlus tento systém zkrátka mají v krvi; s výjimkou úvodního, pochopitelně opatrného duelu na půdě Monaka (který přesto skončil výhrou 2:1) to připomínalo spíše 4-2-4, kde všem hráčům záleželo mnohem více na vstřelených gólech než na těch obdržených. Možná s výjimkou Bruna Écuelé Mangy, poslední instance ve vlastním vápně (bude zajímavé sledovat, jak se Ripollův tým popasuje s jeho odchodem - a také s odchodem nejlepšího střelce loňské sezony Vincenta Aboubakara. Vzhledem k tomu, že Lorient funguje na přísně systémové bázi a individuality zde v poslední dekádě nikdy neměly hlavní slovo, však lze předpokládat, že to až takový problém nebude).
Největším srpnovým hrdinou však u Les Merlus není ani Manga, ani Aboubakar, ani tradiční opory jako Jouffre nebo Guerreiro - je jím Valentin Lavigne, teprve dvacetiletý odchovanec hrající ostré pravé křídlo, který zatím do všech zápasů zasáhl jako střídající hráč a zaznamenal už tři branky a jednu asistenci. Do naší ideální sestavy se sice díky nízkému počtu odehraných minut nevešel, kdybychom však vyhlašovali cenu pro objev měsíce, nebude mít konkurenci. Sledujte ho pozorně, vypadá totiž opravdu výborně (ačkoliv s výškou 171 centimetrů si ho na hřišti často ani nevšimnete). Jedna technická zajímavost: Hráči v oranžových dresech zaznamenali v srpnu průměrně 15 obranných zákroků na zápas, což je daleko nejnižší číslo z celé ligy. Impulzivní prezident Loïc Féry zkrátka nehodlá měnit zaběhlé pořádky; kdyby chtěl přetvořit Lorient v obranářské mužstvo, asi by stěží dosadil do trenérského křesla někoho, jehož názory utvářel Gourcuffův celoživotní imperativ.
(..)
Jestliže jsme Lorient označili za celek vyznávající ortodoxní rozestavení 4-4-2, u Nantes bude platit totéž pro 4-2-3-1. Tento tradiční tým dokázal během své slavné éry před třemi dekádami vytvořit systém hry, jejž okamžitě pozná každý francouzský fanoušek - jeu a la nantaise, 'nanteská hra', neboli extrémní varianta vertikálního fotbalu založená na sekvencích krátkých přihrávek a maximálním důrazu na týmovou hru, jejímž primárním cílem dostat míč do soupeřovy branky tak rychle, jak jen to je možné. Současný kouč Michel Der Zakarian tento trademark uznává natolik, že jeho tým hraje v každém zápase prakticky stejně - bez ohledu na soupeře, bez ohledu na sestavu či papírové rozestavení.
Nantes zatím nenašli ideální, neměnnou sestavu (nejlepší hráči jako Jordan Veretout, Serge Gakpé či nová posila Kier Hansen, navrátilec z hostování v Esbjergu, vyzkoušeli každý minimálně dvě pozice), nicméně Der Zakarianova vyvolená jedenáctka se na hřišti vždy srovnala do téhož rozestavení. Dá se očekávat, že se v průběhu sezony projeví odchod jediného skutečně gólového forvarda (Filip Djordjević není vzorem hráčské morálky, ale jeho kvality jsou stále vysoko nad Fernandem Aristeguietou, Serge Gakpém či Iltayem Schachtarem), nicméně minimálně obranná fáze zatím "Kanárkům" funguje výborně - zejména díky dvojici skvělých Afričanů, Issu Cissokhovi a Papy Djilobodjimu.
(..)
Saint-Étienne loni prokázalo, že umí načasovat formu na klíčové jarní zápasy; nejdůležitější srpnovou událostí proto byla kvalifikace do Evropské ligy. Loni si Les Verts ve stejné pozici uřízli ostudu s dánským Esbjergem; letos to dlouho vypadalo na podobný osud, nakonec však svěřenci Christophe Galtiera dokázali průměrný turecký Karabükspor udolat. Sice až na penalty, ale přesto. Další kapitola v nové historii slavného klubu byla rozepsána.
Co se domácí soutěže týče, začalo ASSE výborně - a vlastně se dá říci, že v hornickém městě na Rhoně mohou být se srpnovými zápasy spokojeni. (K potupné prohře 0:5 na hřišti PSG se ještě dostaneme.) Galtier není typem trenéra, který by dokázal pružně reagovat na vývoj zápasu či herní profil soupeře; většinou hraje stále totéž s tím, že součet 38 výsledků nakonec vzhledem ke kvalitě kádru (který on sám, jakožto majitel hlavního slova nad vším přestupovým děním v klubu, dal přes léto dohromady) bude důležitější než jednotlivá zaváhání. Úvod letošní sezony byl proto pro mnoho fanoušků překvapením - notorický bouřlivák totiž vyzkoušel hned tři herní systémy. V prvním duelu s Guingampem (2:0) nasadil osvědčené 4-3-3, následně proti Reims (3:1) a Rennes (0:0 a obrovská herní převaha) přepnul na 4-2-3-1 s Benjaminem Corgnetem na pozici ofenzivního záložníka.. a potom přišel onen vzpomínaný průšvih.
Vypadalo to, jako by Bielsův postupný úspěch zažehl v přísném trenérovi touhu zopakovat něco podobného. Saint-Étienne, které nikdy nehrálo na tři stopery, najednou vyrukovalo na hřišti šampiona s rozestavením 3-5-2; to by samo o sobě ještě nemusel být takový krach, kdyby na pozicích krajních stoperů nestáli Kévin Théophile-Catherine a Florentin Pogba, díky jejichž pohybu u lajny zůstával před Ruffierem osamocený Mustapha Bayal Sall (výborně fyzicky vybavený obránce, ale žádný šampion v pohybu po hřišti). Pravého wing-backa navíc suploval křídelník Kévin Monnet-Paquet, který nebránil snad nikdy v životě. Rozhodnutí postavit do útoku zároveň novou akvizici Rickyho van Wolfswinkela a konstantně vynikajícího Mevlüta Erdinga pak Nizozemce totálně odřízlo ze hry, zatímco Turek se vepředu motal jako osamocené tělo bez duše. Les Verts navíc polovinu prvního dějství drželi vyrovnaný stav, načež je potopil neuvěřitelný kiks jinak spolehlivého Ruffiera. Tohle zkrátka nevyšlo. Stane se.
(..)
Rennes mělo loni začít novou kapitolu pod vedením mimořádně schopného kouče Philippa Montaniera; místo toho se však ukázalo, že bretaňský klub trpí hluboko zakořeněnými problémy, které nelze překonat jen tak mávnutím ruky. Montanier se ocitl před mimořádně náročným úkolem: najednou měl před sebou rozložený tým, který prošel turbulentní přeměnou, a fanoušci očekávali okamžité výsledky. V prvním roce se to nepodařilo; budiž, nastíněné okolnosti jsou dostatečným ospravedlněním. Letos už však musí Les Rouge et Noir minimálně atakovat pohárové příčky.
A Montanier začíná slibně, zvlášť vezmeme-li v potaz, že mu v kádru přibylo 13 (!) nových hráčů. Stále je příliš brzy na odhadování, jestli jeho loňské stížnosti na nedostatečnou kontinuitu výkonů a výsledků nedojdou naplnění i letos, nicméně okolnosti nasvědčují pozitivnějšímu scénáři. V úvodním zápase s Lyonem hrálo Rennes s rozestavením 4-2-2-2, po prohře 0:2 však přepnulo na efektivnější 4-3-3, a výsledky se okamžitě dostavily: z následujících tří duelů vydolovali červeno-černí 7 bodů.
Největšími jejich hvězdami jsou zatím opět skvělý gólman Costil, zbrusu nová stoperská dvojice Mexer - Sylvain Armand, či (zejména) znovuzrozený kanonýr Ola Toivonen; zajímavé je ale obsazení křídelních pozic - postupně se zde vystřídali Henrique (posila z Curychu), Sanjin Prcić (posila ze Sochaux, jinak velice dobrý střední záložník), Kamil Grosicki a Paul-Georges Ntep. Ideální jsou samozřejmě poslední dva zmínění, jak bylo také jasně vidět v duelu 4. kola s Caen (1:0), kde poprvé nastoupili zároveň od první minuty.
Střed tabulky: Svěží vítr z Ligue 2
Pohled na jména nováčků nebyl ve Francii už dlouho tak vzrušující - Lens a Metz jsou tradiční kluby, které do Ligue 1 historicky patří, Caen zase prosluli atraktivním ofenzivním fotbalem (ačkoliv jinak představují klasický jo-jo klub, pendlující mezi první a druhou ligou). Vcelku podle očekávání se zatím nejlépe daří právě Caen, nicméně všichni nováčkové v srpnu zanechali pozitivní dojem..
Kouč Patrice Garande, který zná caenské prostředí jako své boty (poprvé zde pracoval téměř před dvěma dekádami), musel ještě před startem sezony řešit dva výrazné problémy. Ve městě totiž v srpnu probíhá jezdecký šampionát, takže fotbalisté museli vyklidit domácí Stade Michel d'Ornano a dočasně se přestěhovat do Le Mans, kde také oba "domácí" zápasy zatím prohráli. To je ale pouze chvilková nepříjemnost; daleko vážnější hrozbu představovalo rozbití elitní ofenzivní kliky Faycal Fajr - Mathieu Duhamel. S Fajrovým odchodem do Španělska zmizelo loňských 15 asistencí, a Duhamel, sám autor 24 branek, najednou musel čelit výzvě Ligue 1 bez svého dvorního nahrávače. Pro tým, který si postup vybojoval právě důrazem na ofenzivu (s divokým skóre 65:44), není taková situace nic příjemného.
Garande se proto rozhodl vsadit na zkušenost a díru v záloze zaplnil Julienem Féretem, dost možná nejpodceňovanějším hráčem ligy v poslední dekádě, jehož schopnost rozdávat brilantní míče naprosto kamkoliv se do Caen skvěle hodí. Důkazem budiž průměrný počet 13 střel na bránu (což je třetí nejvyšší číslo z celé ligy). S Féretem, který je zároveň novým kapitánem mužstva, přišla také odzbrojující přímočarost - musíme sice vzít v potaz, že severský celek ještě nehrál na vlastním stadionu a v obou "domácích" zápasech čelil velmi dominantnímu soupeři, nicméně i přesto je dosavadní průměr necelých 38% držení míče o lecčems vypovídající.
O srpnu v podání Caen by se dalo psát dlouho a dlouho, tým je to totiž skutečně zajímavý a jeho přítomnost v Ligue 1, ačkoliv řada neutrálních fanoušků si možná přála pro změnu někoho neokoukaného, působí vyloženě osvěžujícím dojmem. Garande preferuje rozestavení 4-1-2-3 s hodně ofenzivními krajními beky, v němž jediného defenzivního záložníka představuje Jordan Adéoti (posila z Lavalu), který kryje záda Féretovi a N'Golo Kantému. Klíčovým herním prvkem je kompaktnost a variabilita, zejména v ofenzivní fázi; Duhamel se tak často stahuje hluboko na svoji polovinu a pomáhá pressovat a zakládat četné brejkové výpady. Je ironické, že zatímco Caen zatím vyhrálo oba venkovní zápasy (a dokonce s čistým kontem), "doma" v Le Mans podlehlo dvakrát 0:1 - pokaždé po inkasované penaltě. Je to jediný tým, který už stihl nasbírat dvě červené karty, přitom má však vůbec nejnižší počet faulů na zápas. Zdá se, že Garandeho pěšáci nás nudit opravdu nebudou.
(..)
Stejný počet bodů, tedy šest, má na kontě i Lens; u něj však jde vzhledem k okolnostem o mnohem větší překvapení. Kromě přestupujících / nepřestupujících Radamela Falcaa a Edinsona Cavaniho to byla nejsledovanější telenovela francouzského fotbalového léta - dostanou Les Sang et Or zelenou k zahájení ročníku, nebo nedostanou? Problémy ve financování klubu, zapříčiněné nedostatečnou investicí azerského majitele Hafize Mammadova, vedly k vleklým sporům, jejichž rozřešení padlo až 29. července, tedy dvanáct dní před ostrým startem sezony. Do té doby reálně hrozilo, že místo druhého celku loňské Ligue 2 nastoupí v nejvyšší soutěži loni osmnácté Sochaux. Trenér Antoine Kombouaré proto vyčkával se zahájením přípravy až na finální rozhodnutí, nebylo mu umožněno přivést přes léto jedinou posilu, a po zápase s Remeší dokonce utrousil, že má k dispozici pouze devatenáct hráčů do pole a dva gólmany. Na celou sezonu.
To byla ovšem také jediná jeho stížnost - Lens přestřílelo Remeš v krásném zápase 4:2, navázalo tak na šokující výhru s Lyonem a po dvou těsných porážkách v úvodu sezony rychle našlo loňskou formu. Největším hrdinou v hornickém městě u belgických hranic je pochopitelně sám Kombouaré, muž se zkušenostmi z lavičky PSG, který svým svěřencům ordinuje čistokrevné rozestavení 4-3-3 se silným důrazem na týmové pojetí hry. Vzadu je klíčovým článkem Ahmed Kantari, šéf obrany a poslední instance před vlastní brankou; oběma stoperům pak pomáhá hluboko zatažený štít Lemoigne, zatímco beci Gbamin a Baal vydatně podporují ofenzivu. Na vítěznou vlnu najel nováček poté, co se na pozici středních záložníků objevili sehraní Cyprien s Valdiviou, čímž střed pole získal potřebnou kompaktnost a začal poskytovat větší podporu útoku pod vedením loni dvanáctigólového Yoanna Touzghara.
(..)
Také úřadující druholigový šampion z Mét zahájil sezonu nad očekávání dobře, za což mohou zejména čtyři body z duelů s favority z Lille (0:0) a Lyonu (2:1). Kouč Albert Cartier sice loni s tradičním celkem postoupil s jedenáctibodovým náskokem, před startem nové sezony však musel čelit klasickému problému - dvacetigólový Diafra Sakho odešel do West Hamu, což pro tým, který postavil svůj úspěch na skálopevné defenzivě a spoléhání na jednoho efektivního střelce, byla pochopitelně špatná zpráva. Na Sakhovo místo byli angažováni postupně Venezuelan Juan Falcón, starý známý Modibo Maïga a běloruský reprezentant Sjarhyj Kryvec; zatím se však ukazuje, že tíha výsledků bude ležet zejména na ramenou teprve dvaadvacetiletého odchovance Yéniho N'Gbakota. Ten je součástí základní sestavy už od roku 2010 a svůj premiérový měsíc v Ligue 1 okořenil brankami proti Nantes (1:1) a Lyonu, čímž de facto vybojoval Métám čtyři body z dosavadních pěti.
Cartier zatím hledá ideální rozestavení, N'Gbakoto ale ukazuje, že dokáže zahrát prakticky kdekoliv - v úvodním kole proti Lille nastoupil coby falešné levé křídlo v systému 4-1-3-2, proti Nantes hrál levého ofenzivního záložníka ve 4-1-4-1, na Montpellier vyběhl na pozici ostrého křídla ve 4-2-3-1 a proti Lyonu se pro změnu přesunul na pravý podhrot ve 4-2-2-2. Bude ještě chvíli trvat, než si nové složení útoku takříkajíc "sedne"; zatím to vypadá reálně tak, že všichni ofenzivní hráči okupují víceméně tentýž prostor uprostřed pole, což není vždy úplně efektivní. Fanoušci na Saint Symphorien v úvodních kolech viděli hodně fyzický, agresivní fotbal, jak dokládá vůbec nejnižší procento úspěšnosti přihrávek, druhý nejvyšší počet vyhraných hlavičkových soubojů (téměř 23 na zápas) a úplně nejvyšší čísla ve statistikách obranných zákroků a spáchaných faulů. Živelnost a nadšení nováčkovi rozhodně upřít nelze.
(..)
Pět bodů má na kontě také Bastia, která v létě dotáhla svoji politiku každoroční radikální obměny kádru do dosud nevídaného extrému - zatímco v uplynulých sezonách byl transformací všech těch talentovaných, zkušených, ale často vyčpělých a nesehraných hráčů pověřen lokální patriot a klubový hrdina Frédéric Hantz, muž dokonale znalý korsických poměrů, jehož herní vize se v průběhu jeho kariéry prakticky neměnila, nyní se s tímto nesnadným úkolem musí popasovat Claude Makélélé. Jistě, hráč, který během své aktivní kariéry na začátku nového tisíciletí navždy redefinoval pozici defenzivního záložníka, je k trénování nejspíš předurčen více než kdokoliv jiný; navíc nezapomínejme, že získával ostruhy coby asistent v PSG, kde se mohl učit od takových kapacit, jakými jsou Carlo Ancelotti a Laurent Blanc. Tohle ale mohlo dost dobře skončit totálním krachem, už jen kvůli specifičnosti bastijského prostředí (připomeňme, že tamní fanoušci nejsou zrovna chodícími definicemi trpělivosti a víry v dlouhodobou koncepci, zato rádi mávají nad hlavami zapálenými předměty).
Zatím to však vypadá, že Makélélé dobře ví, co dělá. Vybojoval remízy na půdách Marseille a Bordeaux, porazil Toulouse a jedinou prohru si připsal proti svému bývalému chlebodárci PSG; to je hodně slušná statistika na nováčka, jemuž přes léto z kádru zmizelo 13 hráčů a nahradilo je jiných 14, z toho polovina na hostování. Některé věci se nezměnily vůbec - Bastia například opět vede statistiku v počtu obdržených žlutých karet (12) a její hráči se příliš nezaobírají s držením míče (pouze 37%, ačkoliv je nutno vzít v potaz, že všichni čtyři dosavadní soupeři patří v této statistice k ligovému nadprůměru).
V dosti věcech se hra Korsičanů podobá výše zmíněným Métám; například i v neochotě využívat křídelní prostory, která je u Bastie přímo do očí bijící. Makélélého systém je jednoduchý: primárním rozestavením je 4-2-3-1, v bráně nahradil veterána Landreaua mladík Aréola, obranu opět vede mistr v blokování střel Sébastien Squillaci, a před dvojitým pivotem se pohybují čtyři relativně volní ofenzivní "střeďáci". Podhrotová trojka Maboulou - Boudebouz - Ayité zatím patří k tomu lepšímu, co je v letošní Ligue 1 k vidění.
(..)
Výše zmíněné čtyři týmy představují v nejvyšší soutěži čerstvou krev, což se tak úplně nedá říct o Montpellieru. Jeho kouč Rolland Courbis je ve věku, kdy se nic nového učit nehodlá a ani nechce, a jelikož na nějakou extra zábavnou tiskovku zatím čekáme (naposledy před sezonou "předpověděl", že jeho tým pravděpodobně skončí mezi prvním a dvacátým místem, ale jeho cílem je skončit mezi prvním a sedmnáctým místem), představují Les Pailladins jakousi dnes už tradiční "kotvu" v turbulentním prostředí největší evropské tranzitní ligy.
Na papíře to smrdělo pořádným průšvihem - Montpellier loni málem sestoupil, a takřka stoprocentně by se tak stalo, kdyby neměl ve svých řadách Rémyho Cabellu, Benjamina Stambouliho a Mbaye Nianga. To jsou de facto jediní hráči, kteří loni drželi mistra z roku 2012 nad druholigovou propastí; teď jsou všichni tři pryč. Náhrady sice na papíře nevypadají špatně (Bérigaud, Barrios, Lasne), jenže co zbytek týmu? Dokáže Courbis, tento poslední přeživší dinosaurus mezi francouzskými trenéry, přežít i bez svých největších opor? Bez Cabelly, který hrál loni tak dobře, že se i z málem sestoupivšího týmu dostal takřka do všech výročních sestav a následně dokonce i do reprezentace?
Zatím to vypadá, že by vše mohlo probíhat relativně v klidu, z velké části díky skvělým výkonům gólmana Jourdrena a levého stopera El Kaoutariho. Courbis se drží svého osvědčeného 4-2-3-1, kde roli klíčového hráče převzal po Cabellovi další mimořádně talentovaný mladík, Morgan Sanson; tento dnes dvacetiletý univerzál byl součástí základní sestavy už loni, tedy ihned po svém příchodu z Le Mans, a fanoušci na Mossonu doufají, že mu pozice kreativní týmové jedničky pomůže rozehrát se podobně jako Cabellovi po odchodu Younese Belhandy. Sanson zatím nastoupil dvakrát na pozici pravého středního záložníka a dvakrát na podhrotu, právě klasické AM mu však podle všeho sedí nejvíce. S vyrovnanou čtveřicí Mounier, Camara, Lasne a Bérigaud mají Les Pailladins útočnou fázi pořešenou velmi slušně; nyní tak nezbývá než čekat, jestli se na hrotu chytne Lucas Barrios. Ten totiž v úvody sezony působí dojmem, že ho v Číně odnaučili hrát fotbal.
(..)
Posledním týmem v této části je Toulouse, které svoji "revoluci" prožilo už loni, kdy se trenér Alain Casanova rozhodl upustit od klasického 4-3-3 a změnit primární rozestavení na 3-5-2 (3-4-1-2). Důsledkem byl výrazný nárůst v držení míče a udržení Les Violets v klidném středu tabulky, což lze vzhledem k razantnímu úbytku hráčské kvality (Sissoko, Capoue, Tabanou, M'Bengue) považovat za úspěch. Nyní je okcitánský klub v pozici, kde od něj vlastně nikdo nic moc nečeká; útok na poháry by byl velkým překvapením, pád do bojů o záchranu stejně tak.
Co se defenzivní fáze týče, povedlo se Casanovovi vštípit svému týmu obdivuhodnou systémovou zodpovědnost; ať už vzadu nastoupí kdokoliv, díky přesně vymezeným úkolům a pečlivě nalinkovanému pohybu po hřišti působí hra Toulouse organizovaným a disciplinovaným dojmem. To bylo třeba krásně vidět v utkání 4. kola proti Évianu (1:0), kdy do té doby stabilní stoper číslo 1 Uroš Spajić uvolnil na místě posledního vzadu prostor nové posile Dragosi Grigoremu (který tak během svého prvního měsíce v novém klubu vystřídal všechny pozice v obranné trojici).
Na pravém wing-backu, kde loni zářil Serge Aurier, už stihli nastoupit postupně Issiaga Sylla, Jean-Daniel Akpa-Akpro a Pavle Ninkov.. a Toulouse hraje stále stejně. Neochvějné jistoty jsou v Casanovově sestavě zatím tři: brankář Zacharie Boucher, defenzivní štít Abel Aguilar (od 2. kola), a zejména skvěle sehrané a bezvadně se doplňující útočné duo, které tvoří kreativní a pohyblivý univerzál Martin Braithwaite a nelítostný zakončovatel Wissam Ben Yedder.
Chvost tabulky: Nejhorší přestup léta?
Máme samozřejmě na mysli Huberta Fourniera, jednoho z nejoceňovanějších trenérů loňské sezony, který s Remeší dokázal díky důrazu na disciplínu a skvěle narýsované taktice zbořit sestupové prognózy ukořistěním jedenáctého místa. Od doby, co v létě převzal otěže Lyonu, však trpí všichni: jeho nový klub, jeho starý klub i jeho reputace.
Fournier stál na začátku sezony před jedním velkým dilematem - jestli pokračovat v "diamantu" 4-1-2-1-2, který úspěšně aplikoval jeho předchůdce Rémi Garde, nebo raději přepnout na klasické 4-3-3 podle remešského vzoru. V přípravě do vypadalo na tu druhou možnost, v ostrých zápasech však zatím Lyon spoléhá na diamant. A ačkoliv je stále příliš brzy na vynášení jakýchkoliv soudů, jedna věc je jasná už nyní - dost možná nejdůležitější předsezonní plán, totiž proniknout do pohárové Evropy, zůstane nesplněn. Může za to vypadnutí v předkole Evropské ligy s rumunským outsiderem Astra Giurgiu, který dokázal vyloupit hrdý Stade Gerland. Fanouškům tak začíná konečně docházet, jak obrovsky důležitou roli hrál v týmu Garde, stejně jako proč se jej klubový prezident Aulas snažil zuby nehty udržet; jeho výsledky sice byly možná nejhorší za uplynulou dekádu, jenže Lyon má k dispozici nejhorší tým za uplynulou dekádu a konkurence v Ligue 1 je za uplynulou dekádu suverénně nejvyšší.
V Lyonu si mohou alespoň gratulovat, že se jim podařilo udržet klíčového útočníka Alexandra Lacazetteho; odchod Bafého Gomise sice bolí, ale Lacazette je pro tým v současnosti mnohem důležitějším hráčem. Pokud chtějí Les Gones opět do Evropy, musí jejich nejlepší hráč zůstat bezpodmínečně zdravý a ve formě. Stačí se podívat na statistiky: v dosavadních čtyřech ligových kolech působí vsítil Lyon čtyři branky, z toho třikrát se prosadil právě Lacazette a tři asistence si připsal skvělý pravý záložník Jordan Ferri. I přesto má ambiciózní tým bilanci čtyř proher z úvodních šesti soutěžních duelů a v září jej čekají postupně Monaco a PSG. Vzhledem k tomu, že už letos nestačil na dva nováčky (Lens a Méty) a zmiňovanou Astru, mají fanoušci dost důvodů ke znepokojení.
Na druhou stranu jsou tu dva důležité dodatky. Zaprvé, Gardeho Lyon proslul tím, že jeho výkon výrazně rostl s kvalitativní úrovní soupeře; je to jakýsi "syndrom velkého týmu", snad psychologický přežitek z dob, kdy Les Gones válcovali celou Francii. Zadruhé pak trápící se celek vede ligovou statistiku v počtu střel (v průměru 17,5 na zápas) a míč ovládá téměř 60% času, takže celý problém do značné míry leží pouze v efektivitě. Fournier ve 4. kole v Métách sice prohrál (1:2), ale alespoň se už konečně odhodlal vyzkoušet také své oblíbené 4-3-3, které by mohlo fungovat přece jen lépe než diamant s veteránem Malbranquem na podhrotové pozici.
Ještě jedna zajímavost: díky zařazení kapitána Gonalonse na pozici jediného defenzivního štítu to vypadá, že se nový kouč snaží přetvořit Arnolda Mvuembu v jakéhosi lyonského Matuidiho. Odvážný plán u hráče, který si udělal jméno coby spolehlivé DM v Gourcuffově Lorientu, týmu, kde nebrání ani krajní bekové a kde hrát na této pozici de facto znamenalo čelit neustále troj- až čtyřnásobné přesile.
(..)
V Remeši vystřídal Fourniera Jean-Luc Vasseur, pětačtyřicetiletý stratég, jehož dosavadní profesní životopis obsahuje účinkování u mládežnické akademie PSG a tři roky na lavičce třetiligového Créteilu. V situaci, kdy jsou na trhu volní takoví borci jako Gillot nebo Hantz, jde o extrémně riskantní krok, který se zatím vyplácí pouze v náznacích: remíza 2:2 s PSG je určitě cenným výsledkem, a v prvním poločase zápasu v Lens vypadala remešská hra skutečně nad očekávání dobře. Jenže zápas nakonec skončil prohrou 2:4 a všem je nyní víceméně jasné, že Vasseur se zatím zaobírá pouze tím, jak probudit v uplynulých letech notoricky impotentní útok.
Naopak obrana byla po postupu mezi elitu vždy výkladní skříní slavného klubu - brankář Kossi Agassa a skvěle sehrané stoperské duo Mickaël Tacalfred - Anthony Weber mu vydolovalo mnohem více bodů než jalová ofenziva. Nyní je vše naopak. Agassa se točí v bráně s Johnnym Placidem, vedle Tacalfreda se vystřídali už tři stopeři (nově by zde měl nastupovat na poslední chvíli podepsaný Valentin Roberge) a záloha po odchodu "držáka" Krychowiaka do Sevilly de facto přestalo existovat, což Vasseur řeší zaváděním jakéhosi 4-2-4.
Pokud Remeš hraje na defenzivního záložníka, nastupuje tam původním povoláním stoper Grégory Bourillon; většinou však střed pole ovládají vydatně útočící Oniangué s Devauxem. Přítomnost ofenzivních krajních beků Mandiho se Signorinem pak znamená, že drtivá většina útoků míří přes křídelní prostory (zejména Mandiho pravou stranu) a je tím pádem dosti čitelná. Což o to, kouká se na to hezky, hrát takto o záchranu však bude hodně těžké (a pokud bychom měli odhadovat jméno prvního odvolaného kouče sezony, máme jeden žhavý tip).
(..)
Pouhé čtyři body zatím získali fotbalisté Monaka, což viceprezident Vadim Vasiljev vysvětluje zaváděním nových pořádků, soustředěním se na vývoj vlastních talentů z dlouho zanedbávané akademie a nutností změnit strategii vedení klubu z bezuzdného utrácení na dlouhodobě udržitelný vývoj. (Což je logické, uvážíme-li, že prezident Dmitrij Rybolovlev přišel loni o obrovskou část svého jmění během hojně medializovaného rozvodu.) To je také důvod, proč úspěšného kouče Claudia Ranieriho nahradil Leonardo Jardim, od nějž si vedení slibuje v první řadě právě zvýšený důraz na práci s mladými.
Nemá proto cenu Jardima soudit podle zatím podprůměrných výsledků; koneckonců on sám si jako první úkol vytyčil nastolit v knížecím klubu skutečnou týmovou atmosféru, na což se také odvolával po první a zatím poslední výhře proti Nantes. Monaco by neměl výrazně oslabit ani odchod Radamela Falcaa, což je sice jeden z nejlepších útočníků planety, ale a) na boj o Ligu mistrů, což je momentálně mnohem reálnější cíl než vyzývat PSG v zápase o titul, není hráč jeho formátu ve Francii potřeba, a b) Dimitar Berbatov, kterého červenobílí angažovali loni po Falcaově vážném zranění a který následně skvělými výkony a brankami pomohl vystřílet druhé místo, nikam neodešel. El Tigre navíc není jediným členem loňského (širšího) základu, který od letoška vydělává na chleba jinde - Stade Louis II opustili také James Rodríguez (Real Madrid), Emmanuel Riviere (Newcastle), Éric Abidal (Olympiakos), Mounir Obbadi (Hellas Verona) a talentovaný náhradník Nicolas Isimat-Mirin (PSV).
Jardim tak pracuje s rázně "očištěným" týmem, u nějž nehrozí typické dilema bohatých klubů přecpaných hvězdami s cenovkou garantovaným základem; Portugalec si zkrátka narýsoval svoji vyvolenou sestavu v rozestavení 4-3-3, která se v průběhu sezony bude podle všeho měnit jen minimálně a která má kvalitativní potenciál uspět ve Francii i v Evropě. Tvoří ji gólman Danijel Subašić, obranná čtveřice Fabinho, Andrea Raggi, Ricardo Carvalho a Layvin Kurzawa, defenzivní štít Jérémy Toulalan, střední záložníci Geoffrey Kondogbia (LCM) a Joao Moutinho (RCM) a Dimitar Berbatov na hrotu, vedle nějž se střídají Valere Germain, Lucas Ocampos, Yannick Carrasco-Ferreira a výhledově i Anthony Martial, s nímž nový kouč evidentně počítá na levé křídlo. Pokud Carvalho nebude stíhat, nahradí ho Aymen Abdennour, který se však nejprve musí oklepat z příšerných výkonů v úvodních dvou kolech (kde AS dostalo 6 gólů a získalo 0 bodů, aby po posazení Tunisana na lavičku v dalších dvou duelech inkasovalo jedinkrát a body vydolovalo čtyři).
Co se herní strategie týče, je Jardimovo Monaco poměrně nenáročné - praktikuje svižný ofenzivní fotbal, nebojí se hrát na brejky, přechod z 4-3-1-2 na 4-3-3 (za což může odchod Rodrígueze) znamená upuštění od snahy kontrolovat průběh utkání a celkové zrychlení herního projevu. Největší zbraní týmu jsou skvělé centry, disciplína, v níž v celé Francii neexistuje větší přeborník než Layvin Kurzawa.
(..)
Posledním v rámci možností ambiciózním klubem, který bude v následujících týdnech vyhlížet razantní vzestup tabulkou, je atraktivní fotbal vyznávající Nice kouče Claude Puela. Nejzkušenější aktivní trenér Ligue 1 dovedl Les Aiglons před dvěma lety ke skvělému čtvrtému místu, loni však přišla tvrdá kocovina a tým z Azurového pobřeží jen tak tak unikl sestupu. Letošní sezona je proto do značné míry brána jako stabilizační a hlavním cílem je zajistit si co nejrychleji záchranu.
To by se mělo povést už jen proto, že všichni tři ofenzivní hrdinové z dva roky starého týmu - kreativní záložník Valentin Eysseric, levé křídlo Éric Bauthéac a argentinský zakončovatel Darío Cvitanich - jsou v kádru stále přítomni. Největším letním oslabením tak je odchod jednoho z nejlepších gólmanů ligy Davida Ospiny do Arsenalu, současné Nice však musí řešit úplně jiné problémy než žehrání na kvalitu jeho náhradníka Moueze Hassena. V první řadě je to nízké sebevědomí, kolísavá forma před vlastními fanoušky a propustná obrana, která do značné míry trpí Puelovým rozestavením 4-1-4-1. Jediný defenzivní záložník, Nampalys Mendy, totiž zůstává zatažený hluboko pod stopery, což vytváří problémy pokaždé, když aktivně presující, vytažená útočná pětice přijde o míč.
Les Aiglons také přišli o dva stabilní členy obranné řady, což není takový problém u Thimothée Kolodziejczaka (jeho nástupce Jordan Amavi zatím hraje opravdu výborně), u dominantního stopera Nemanji Pejcinoviće však už ano; na jeho pozici se vystřídali už tři hráči, defenziva působí neorganizovaným dojmem a výsledkem je 9 inkasovaných gólů (pouze Remeš a Évian jsou v tomto ohledu horší). Uvidíme, jak bude hra jižanského celku vypadat, až se plně adaptují nové posily Vercauteren a Hult; zatím si vyzdvihnutí zaslouží vedle Amaviho i šikovný odchovanec Alexy Bosetti, útočník či levé křídlo, pro nějž by letošní sezona mohla být průlomovou. A také fakt, že Nice má pátý nejvyšší počet střel z celé ligy, ale vůbec nejméně vyhraných (i podstoupených) hlavičkových soubojů, což jasně reflektuje Puelovu filozofii pružného, technického a kombinačního fotbalu namísto dlouho tradičních "nákopů".
(..)
Guingamp je hodně specifickým týmem - do loňské nováčkovské sezony nastupoval jako největší kandidát na sestup, což je pozice, do níž jej pozorovatelé často pasují i letos. Nakonec s vypětím všech sil vybojoval šestnácté místo a navrch přidal šokující triumf v Coupe de France; kouč Jocelyn Gourvennec byl díky tomu nominován na cenu pro trenéra roku. Nejdůležitějším hráčem byl Mustapha Yatabaré, obrovitý malijský forvard, jehož jméno se stalo jakýmsi synonymem pro nečekaný guingampský úspěch. Yatabaré však nyní odešel do Trabzonsporu; znamená to tedy automatický pád Gourvennecova vojska?
Ne tak docela. Guingamp sice z prvních čtyř zápasů třikrát prohrál (se skóre 0:7) a problém s útočnou potencí bude po Malijcově odchodu hodně těžké vyřešit (zvlášť uvážíme-li, jak málo branek stříleli bretaňští s ním), Gourvennec však disponuje výhodou v tom, že de facto nemá co ztratit: nikdo nečeká, že se EAG povede loňský sukces zopakovat, a do boje o záchranu získal šikovný stratég během letních měsíců cenné posily. Chřadnoucí útok tak mají pozvednout Sylvain Marveaux a Jérémy Pied, dva hráči, jejichž míra talentu a fotbalového umu dalece přesahuje cokoliv, co měli fanoušci na Stade du Roudourou v posledních letech možnost vidět.
Bez prezence mohutného středního forvarda se Gourvennec rozhodl pozměnit rozestavení na 4-2-2-2; tíha odpovědnosti za střílení branek tak leží vedle výše zmíněných posil na ofenzivních univerzálech - Claudio Beauvue, Christopher Mandanne, Thibaut Giresse a Ronnie Schwartz jsou všichni zatím pravidelnou součástí základní sestavy. To je de facto definice na Francii solidně obsazené útočné fáze, která však ve svém středu postrádá typického zakončovatele - Guingamp v průměru vyslal na soupeřovy gólmany 7 střel za zápas, což je nejméně z celé ligy. Na druhou stranu, o Yatabarém se loni v létě taky říkalo, že na Ligue 1 nemá kvalitu; a Schwartz, pětadvacetiletá nová akvizice z dánského Randers, měl v bývalém klubu průměr téměř gól na dva zápasy.
(..)
Na chvostu tabulky se krčí Évian, s jediným bodem na kontě a hrozivým skóre 2:10. Savojští sice dokázali obrat o body věhlasné PSG (0:0), ale s tím se vzhledem k historii vzájemných střetnutí snad i počítalo; zápasy s přímou konkurencí jsou zatím v jejich podání katastrofa, jak dokládá domácí prohra 0:3 s Caen nebo tenisový debakl 2:6 na půdě Rennes. Je sice fakt, že klub z horského městečka Annecy u švýcarských hranic vždy rozdával body plnými hrstmi, aby se následně v kritické chvíli proti všem předpokladům "zahojil" na některém z favoritů, existují však legitimní obavy, zda se to svěřencům Pascala Dupraze bude dařit i letos.
Pokud ano, můžete si být jisti, že u toho bude Daniel Wass. Je zázrakem, že tento dánský univerzál v létě z Annecy neodešel; po ztrátě formy dnes už osmatřicetiletého Cédrika Barbosy je to právě on, kdo nad svými spoluhráči naprosto suverénně vyčnívá, a to nejen svojí schopností podat adekvátní výkon na 7 místech v sestavě. Nejlepšího útočníka Bérigauda nahradil Nor Nickie Nilsen z Rosenborgu, do základu se okamžitě probojoval rychlonohý Gianni Bruno (Bastia), nicméně ofenziva Évianu stále stojí a padá s Wassem, který, ač je na řadě serverů stále veden jako levý obránce, zatím střídá pozice pravého křídla a volného ofenzivního záložníka.
Papírově hraje Dupraz klasické 4-2-3-1, zatím však Évianu nefunguje skoro nic (snad ještě Olivier Sorlin zastává pozici defenzivního záložníka dostatečně zodpovědně). Alarmující je třeba i forma gólmana Jespera Hansena, který sice stále disponuje jedněmi z nejlepších výkopů ve Francii, jenže jeho spoluhráči by spíše potřebovali, aby začal také něco chytat.
Sečteno a podtrženo - pokud bychom ze srpnových bojů vyvozovali největší kandidáty na sestup, bude Évian nezpochybnitelným číslem jedna. Jenže nezapomínejme na to, že jde stále o Évian - tým, který v následujících dvou kolech čekají duely s Marseille a Bordeaux, a neexistuje vůbec žádný spolehlivý způsob předpovědi, jak nakonec dopadnou. Nula bodů? Dost pravděpodobné. Šest bodů? Nikdo by se asi moc nedivil..
Ideální sestava měsíce srpna:
Geoffrey Jourdren (Montpellier) - Issa Cissokho, Papy Mison Djilobodji (oba Nantes), Lamine Sané (C) (Bordeaux), Layvin Kurzawa (Monako) - Grégory Sertic (Bordeaux), Marco Verratti, Javier Pastore (oba PSG) - Diego Rolán (Bordeaux), Zlatan Ibrahimovic (PSG), Dimitri Payet (Marseille). Trenér: Willy Sagnol (Bordeaux).
Náhradníci: Benoït Costil (Rennes) - Abdelhamid El Kaoutari (Montpellier) - Wahbi Khazri (Bordeaux) - Alexandre Lacazette (Lyon). Trenér: Sylvain Ripoll (Lorient).
Anketa o gól měsíce srpna:
Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.
Zlatan Ibrahimovic (1. kolo, Reims - PSG 2:2)
Cheick Diabaté (1. kolo, Montpellier - Bordeaux 0:1)
Christopher Maboulou (1. kolo, Bastia - Marseille 3:3)
André-Pierre Gignac (3. kolo, Guingamp - Marseille 0:1)
Edinson Cavani (5. kolo, PSG - Saint-Étienne 5:0)
(Veškeré statistické údaje pochází z dat sesbíraných servery ligue1.com a whoscored.com.)
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Květen v Ligue 1: Zlatá záře nad Paříží + Velký souhrn celé sezony
05.06.2015, 10:48
Duben v Ligue 1: Marseilleský kolaps a sbírání bodů u dna
01.05.2015, 17:00
Březen v Ligue 1: Vyrovnávání před cílovou rovinkou
28.03.2015, 17:51
Únor v Ligue 1: Uhýbání titulu a pokračování caenské jízdy
07.03.2015, 16:35
Leden v Ligue 1: Vzpoura tří (nečekaných) králů
06.02.2015, 17:16
Prosinec v Ligue 1: Paříž na kolenou a půlsezonní all-stars
23.12.2014, 02:54
Listopad v Ligue 1: Rozevírání nůžek a normandské zatmění
02.12.2014, 04:07
Říjen v Ligue 1: Suverenita mocných a srovnávání rozdílů
30.10.2014, 23:18
Září v Ligue 1: Marseilleský valčík a nováčkovská odvaha
03.10.2014, 00:19
Komentáře (108)
Přidat komentářCheick Diabaté
Paráda. I když dám před Ligue 1 přednost spíš Premier League, tyhle články o L1 jsou pokaždý výborný. Palec pro autora
Návrat dominga
domingo, co ten Langil? Neprosadil se a teď kope někde v Belgii
Vsechno, co se v poslednich ctyrech letech dotklo cehokoliv v Auxerre, je evidentne proklety. Mozna krome Ntepa
Langil aspon nekde hraje (i kdyz neprosadit se v Guingampu je taky umeni), nicmene vsimni si, jak vsichni talentovani odchovanci z toho Fournierova strategickeho planu prerodu skoncili bud jinde v L2, nebo v Championnatu, nebo nekde uplne v prdeli (Bourgeois, Calvet, Rivieyran, Sanogo - ten je sice v Arsenalu, ale nema tam co delat, atd.). Akorat Willy Boly, ktereho chtel v roce 2010 Inter Milan, porad valci v AJA a nechce ho uz nikdo
Domingo odpovídej na FB
To je fakt no, to Auxerre je zakletý poslední dobou. Docela k vzteku kam se až dostali.
Tak tam by se dal počítat i takovej Birsa ne? Boly to asi prosral ne? Měl být už dávno pryč..
Birsa nikdy nebyl nejlepsi ani v Auxerre, mel hrozny vykyvy formy, sice skvelou levacku, ale casto hral X zapasu v kuse na hovno a tak.. A hlavne to neni odchovanec, takovejchhle hracu se tam za Fernandeze protocilo dost (vygoogli si Alexandre Licata, k popukani). Ti, co jsem zminoval ja, ale jsou fakt produkty akademie, ktera je historicky jedna z nejlepsich v zemi.. no a Fournier po svym nastupu vyhlasoval, ze chce hrat prave s nema. Vysledkem byl okamzitej pad do Ligue 2 (poprve v historii klubu), kapitan reprezentacni sedmnactky Calvet (ten, kterej tehdy peskoval druhyho stopera Zoumu) hraje nekde ve treti anglicky a navic jsme asi nasrali nejaky vlivny bozstvo, protoze Casoni je francouzsky Jiri Plisek, neumi trenovat, vypada jak ropucha a nenavidim ho.
Boly je v Braze, ale jinak dobrý no..
Pěkný článek, sice ne od Tomáše (fantomas, pozn. red.) ale také povedený. Dominika mám ráda – jednou mě pozval i do cukrárny na zmrzku.
Ty jsi v redakci?
Daníček alias hefy
Teď ses prokec, domingo je vegan, to by moc zmrzka nebyla.
Třeba si dala jen ona.
Já si dala kopeček i za Dominika.
Zlatan šel do Ligue 1, protože veděl že tato liga je slabá a zvýší si ego tím že bude mít hodně golů
Ty budeš opravdový znalec.. zkus se podívat na kariéru Zlatana a podívej se, kolik gólů v jaké lize dával a potom něco piš.
Do jakékoli ligy šel, vždy střílel jeden gól na druhým.. takže příště SILENTLY
Ve Španělsku snad nedával?
v Taliansku snad nedával?
Yaeh domingo let go back
Ty vole, fakt nechutná dýlka i na tvý poměry
Nj, ale co tam chces seskrtat? Fakt u kazdyho tymu jsou dva, tri kratky odstavecky o tom, jak hrajou, co hrajou, jak to vypada, komu se zatim dari.. a to je vsechno. Nejsou tam zadny zakulisni drby, zadna reflexe prestupu, zadny individualni ceny, vetsinou ani nijak vyrazne rozebrany sestavy.. Tohle je fakt akorat vytah toho, co mam v sesitu, plus par statistik.
Prostě se asi nevyjadřovat ke každýmu týmu no, na to stačí půlroční/posezónní shrnutí.
Tak je to prvni mesic, vsechno bylo uplne novy. Neumim si predstavit, ze tolik zajimavejch veci bude treba i v listopadu, kde uz vsichni pojedou podle nejaky setrvacnosti..
Oukej
Nešlo by to vydat postupně v menších částech? Jasně, s anketou to je složitější, ale než mít jeden abnormálně dlouhý text, který málokdo přelouská najednou, tak by třeba tři drobnější v určitých rozestupech mohly slavit větší úspěch.
Tam by pak byl problem v tom, ze autorsky clanky vetsinou zustavaji na hlavni strance az 48 hodin (pac je s nima miliarda prace, tak at si to precte co nejvic lidi). To by znamenalo kazdej mesic celej tyden vyhrazeny jedno misto v Neprehlednete jenom pro L1, za coz by mi Kily asi ustrelil hlavu
Ne, priste to bude kratsi. Jak jsem rikal Tomovi no, tohle je intro, prvni clanek, plus tam jsou i veci, ktery by se jinak objevily v predsezonnim preview (ktery jsem bohuzel nestih).
kurva však to nečti, co tady pyskuješ, kdo má zájem, ten si to přečte
Ale klid prosim tě.
ok
až na gol Cavaniho nic moc ty goly
https://www.youtube.com/watch?v=M1ol6lcNCTM
Tohle ti spravi naladu
Tak ono by to slo do site i tak..
To je otázka, mně přijde, že by to rotovalo ven z branky... Každopádně ty hlasy v anketě má Ibra spíš za jméno, než že by to byl extra pěkný gól.
Já hlasovala pro Christophera Mabouloua, takže jsem underground, ne?
Tak to kazdopadne, priste tam dam samy nounejmy
Placide
to je pravda ale zlatan ma na tyhle goly štěstí a vubec da každou sezonu tak tři až čtyři vystavní kousky
dvě chyby golmanů a gol Ibry je jedním z nich.
Jednoznačně Cavani. Škoda, že Ibrovi proti ASSE nevyšli ty nůžky :)
Zlatan Ibrahimovič !!!
Kua však ten Zlatan to byl centr a vede to anketu, moc ovce tady
I kdyby to byla špatně kopnutá a pak doražená penalta, dal bych Zlatana ♥
o tom právě mluvím no
Omg
Diabaté, Cavani.
Jinak za Pastoreho jsem strašně rád, jenomže zase sedí Matuidi, nejvetší dříč snad vůbec. Cavani je suprovej hroťák, ale Ibra je prostě extra třída. Navíc Cavani je ještě dá se říct mladej, zatímco Ibrovi už táhne ke konci kariéry (i když je lepší a lepší). I proto doufám, že Cavani v týmu vydrží a pak Ibru po jeho odchodu důstojně na hortu nahradí.
Co se týče ostatních hráčů, tak se mi nelíbí, že sedí Lavezzi. Konec sezóny měl fantastický - byl kolikrát nejlepším hráčem na hřišti a ani na ms nebyl špatný. Jenomže na druhou stranu je tu Lucas, který má neuvěřitelný potenciál.
Jinak ještě že Di Maria nedorazil. Koho by asi posadil on..
nic proti ale kto fandi ligue 1 musi byt ne komplet, ako fandite komu chcete, ale vystahovalecka liga stotisic diarrou, cisseou, husseini to uz neni co byvalo ked ja som vysedaval na tribunach, papin, blanck, morientes, cele francusko jde do prdelle s ich politikou
prdelle
Graziano Prdellè
mozna by se hodilo zminit, ze ma lyon zranenych devet hracu, misto tipu na celkove (ne)umisteni na zaklade techto absenci
výmluvy, stejně by hráli tužku
Tak zatim zadnej duvod k poplachu neni, EL je posrana tak jako tak a liga teprv zacala. Jak ty to vubec vidis? Paty misto?
ja jsem zatim relativne v klidu, s navratem zranenych borcu by se to zase melo dat do kupy, ze napriklad steed nebude muset suplovat na AM misto vsech tri aktualne zranenych klasickych alternativ... na monaco by se melo po repre pauze vratit do sestavy zrejme az pet borcu, cili tam bude zaklad vyhrat a zacit opet sbirat body, pate misto je realne uplne v pohode, ten kadr na to svou kvalitu ma, navic tentokrat nebude muset resit narocne zapasy v evrope, coz je sice ostuda, ale aspon se bude moct lyon oproti prime konkurenci soustredit jen na ligu, melo by to dopadnout
Tak velky zemetreseni to bude jen tezko, podle me Fournier minimalne tu zalohu necha tak jak je.. N'Jie v zakladu je ale ulet, to je fakt
Ja tipuju tak sedmy.
tak ono treba pomuze uz jen uzdraveni umtitiho, ze gonalons nebude muset smrdet na stoperu
hups, jeste jsem chtel pripsat, ze sedme misto by samozrejme byla poradna blamaz, kdyz se nehraji pohary, to bych se asi posral
Gonalons tam hral jednou jenom ne? Jinak je klasicky DM.
Sedmy misto - vychazim z toho, ze PSG, Marseille, Monaku a ASSE verim na prvni ctyri a pak Lille, Bordeaux, Lyonu a Rennes na dalsi ctyri.
posledni zapas tam prave hrat musel, protoze jinak uz nebyla k dispozici zadna "prijatelna" varianta, hral tam i proti astre v odvete predkola el, ze je dm mi rikat nemusis
Na druhou stranu koho místo njieho? Benzia já vím, jenže na hrotu nastoupí raději dabo, než on.
Gonalons - Ferri, Mvuemba - Gourcuff, Lacazette, Ghezzal
No,presne tak to nikdy nebude
...a ghezzal od toho zraneni hraje tužku a gourcuff je tez mimo. Cili Njie v základu byt musí, nicméně na monako uz bude fit yattara, tak snad to už pofici.
Ale bude, pokud budou vsichni nekdy zdravi. nic lepsiho nejde vymyslet:)
Ano, všichni někdy zdraví
, tím pádem místo Mvuemby Fofana, pokud se dá do formy, mě spíš stále děsí ta stoperská dvojka a jsem hodně zvědavý na Lindsay Lohan, v tom zápase, co hrál, tak měl štěstí, že nezavinil penaltu a v dalším dostal redku a od té doby nehrál 
Ale misto Ghezzala radsi Fekir
Jdou vám ty videa pustit zde?
Ne, musíš na YT
Doria udelal z Marseille prakticky dokonaly tym. Rozjizdi se pomalu, ale prima LM je podle me jistota a neskutecne se tesim, az si to sedne.
Jinak Lavignem s Pelem, bomba. Ty mladiky Lorientu zavidim.
Tak ty videa fakt nejdou prehravat primo tady. Mam to nechat takhle, nebo je vyhazet a udelat z nadpisu klikaci odkazy.. ?
odkazy
dyt to tam je.. :(((
aha, prepáč, som len prebehol a myslel si, že keď sú tam tie videá, tak to tam nie je
super shrnuti.. diky
A letos bych se vsadil, ze budou sestupovat jen dva kluby, diky Lens.
Sansonovi na tom AM veris? Mne se zatim libi hodne.
Sansonovi verim vseobecne, talentu ma pozehnane. Tuhle sezonu bude jednim z klicovych hracu a to ma proti hvezdam let minulych slusny vekovy naskok. AM je sice primarne, ale hodne se profiloval jako klasicky stredovy hrac. Hrou dozadu me hodne upoutal, taky je to nejpilnejsi tackler ligy. Ale Montpellier nema jinou moznost. Je a bude vynikajici, nemam strach.
Lensu
Kurva to je dlouhý
you don't say
Gignac, ty voleje jsou vždycky libovky
Domingo, super shrnutí.
Jinak nevíš prosím, kde se dají sledovat sestřihy Ligue2? Ideálně ty co jsou na Youtube a nejdou přehrát, zkusil jsem X návodů jak je přehrát ale ani jeden nefungoval.
hmm a ty videa tu moc dlouho nevydrží ...
100. pro nejlepšího hráče světa - ZLATANA IBRAHIMOVIČE
Dnes francouzska U21 znicila Kazachy v neuveritelne silnem slozeni. Konecne by tedy mohla uspet i tato kategorie:)
Uznanie pre človeka, ktorý toto napísal, vážim si ho a ďakujem mu, že okrem highlightov sa dozvedám o Ligue 1 oveľa viac
Tieto clanky su pre L1 velmi prospesne. Zapasy L1 sledujem narazovo a prilis ma nebavi sledovat muzstiva, v ktorych sa takmer vobec nevyznam a prave taketo clanky davaju zakladne voditko, resp. navod na sledovanie ktorehokolvek zapasu L1.
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele