Strasti a slasti britské královny sportu (2.)

Poté, co jsme spolu s fotbalem trpěli ve středověku, budeme si teď s nejpopulárnější míčovou hrou na světě užívat v epoše zvané novověk. V té době kopaná přebírala výsostné postavení mezi sporty, vznikaly různé její odnože a především se dotvářela pravidla do přijatelné podoby. Zprvu se ale podíváme za tím, kterak se fotbal oklestil od svých nepřátel.

Jak jsem již uvedl v prvním odstavci, napřed musela kopaná zbourat zbylé překážky v cestě za nehynoucí popularitou. Proti fotbalu se bouřili hlavně v Manchesteru, což je celkem paradoxní vzhledem k tomu, jak nakloněné mu je momentálně toto město. Když roku 1608 vysklilo pár bezohledných osob několik oken, měla tamní obecní rada jasno. Jmenovala takzvané "fotbalové strážníky", kteří dohlíželi na to, aby se skutečně stále ještě nelegální hra nikde neprovozovala.

V polovině 17. století se pak dokonce zdálo, že kopaná snad i zanikne. Neústupný reformátor Olivier Cromwell vydal přísná pravidla zakazující mimo fotbal rovněž další populární činnosti. Šlo například o "bear-baiting", neboli štvaní psů na uvázaného medvěda, kohoutí zápasy, koňské dostihy či wrestling. Tehdejší mládež se tentokrát až na pár výjimek zdála být kompletně zkrocena. Mírový stav však netrval dlouho. Hned záhy, roku 1660, totiž Cromwell umírá a od té doby už byla kopaná na poli novověkých sportů suverénní.

Ještě než se dostaneme k vývoji klasického fotbalu, byl by hřích nezmínit jeho nejslavnější obdobu, též praktikovanou na Britských ostrovech. Pro srovnání ale nejprve uvedu, podle jakých regulí se v těchto chvílích hrála obyčejná kopaná. Zejména proti sobě stály opět dva týmy, přičemž se jeden druhému snažil vstřelit gól. Základ tedy stejný. Míč byl však zpravidla zhotoven, teď se držte, z nafouklého zvířecího (nejčastěji prasečího) močového měchýře.

Nicméně ne všude, jen na území Anglie se vyskytovali tak blázniví výrobci. Například ve Walesu byla při fotbalu středem pozornosti dřevěná koule pomazaná lojem, pročež klouzala a dala se tudíž těžko uchopit do rukou (přesto šlo podle tamních regulí horními končetinami do hry zasáhnout). Celému tomuto dílku se říkalo "knappan". Schéma hry bylo obdobné jako ve středověku. To velšské vypadalo podle popisu jistého George Owena zhruba takto: "Knappan se vrhal vpřed a vzad. Byl to zvláštní pohled na tisíc nebo patnáct stovek mužů honících knappan. Hráči se domů vraceli s rozbitými hlavami, černými obličeji, pohmožděnými těly a zmrzačenými nohami. Přesto se smáli, vtipkovali a povídali si o tom, jak si poranili hlavu. Bez záště a nenávisti."

Hlavním rozdílem oproti středověké kopané je tedy větší obezřetnost při provozování té novověké. Jen sporadicky se ruce lámaly, teď byly v módě spíše pohmožděniny. Rovněž už se neválčilo v pravém slova smyslu, ale byly to souboje spíše přátelské, o čemž svědčí samotný konec Owenovy výpovědi. Ještě se sluší uvést, kdo v této době stál za fotbalovými zápasy. Do balonu z nevšedního materiálu kopali v britských městech nejčastěji učňové různých řemesel. Takový způsob trávení volného času tak nadále charakterizoval spíše mládež.

Teď se konečně dostávám k avizované charakteristice první zaznamenané odnoži kopané. V originále se mu říká Shrovetide football a jde o zábavu, která se konala v různých městech po celé Anglii, Skotsku či Walesu, a to pouze o masopustním úterý a Popeleční středě. Ačkoliv má jít o obdobu fotbalu, jen stěží budete hledat podobnosti. Snad jediné, co pravidla této hry oficiálně zakazovala, byla vražda. Vlastně ne - míč jste nemohli po hrací ploše posouvat pomocí vozidla, a přestože bylo povoleno konání této činnosti za tmy, po půlnoci už bylo přeci jen příliš pozdě.

A teď k tomu, jak to celé do kupy vypadalo. To si budeme ilustrovat na Shrovetide Football v Ashbournu, jehož tradice se jako jediná dochovala až do dnešních dnů. Ten má rovněž další výsadu. Tou je předznamenání "Royal", neboť roku 1928 slavnostní výkop provedl sám Princ Velšský (časem se z něho stal Eduard VIII.) a o celých 75 let později tato pocta připadla rukám Prince Charlese.

Hraje se klasicky na dvě branky (spíše kůly), přičemž jedna stojí poblíž Sturton Mill a druhá před Clifton Mill, tedy nedaleko dvou mlýnů od sebe vzdálených dobré tři míle. Týmy se z formálního hlediska tvoří podle toho, k jaké části Ashbourne se jeho obyvatelé hlásí. Dostaneme tedy nakonec dva celky s příhodnými přezdívkami "Uppard’s" a "Down’ards", volně přeloženo "Horňáci" a "Dolňáci".

Ve skutečnosti se však do hry zapojí každý, kdo chce prožít zábavné odpoledne, ať je třeba ženského pohlaví. Ještě než se začne hrát, v centru Ashbourne se okolo druhé hodiny shromáždí všichni účastníci této slavnosti, aby byli svědky tradiční zahajovací ceremonie. Tu zpravidla uvádí tamní církevní hodnostář kratším proslovem, aby za pár chvil provedl slavností výkop, lépe řečeno výhoz, balonu utvořeného z korku a kůže.

Na míč se vzápětí vrhnou davy "fotbalistů", které do něj v nadcházejících okamžicích jen zřídkakdy kopnou, spíše si s ním v náručí proráží cestu, podobně jako dnes ragbisté. Hráči se jen stěží mohou hýbat, což je logické v takové skrumáži. Přesto se občas stane, že padne gól. Pokud se ho dočkáte během příštích tří hodin, do hry je vhozen nový míč (přednostně ho ukořistí střelec branky - pozor, ne vždy muž!) a nesmyslná pranice začíná odznovu. Je asi každému jasné, že během ní dochází také k několika zákeřnostem. Jednou z nejoblíbenějších je takzvané "Tripping Up of Heels", při němž soupeře povalíte k zemi tím, že ho chytnete v oblasti kotníků a zatáhnete.

Cesta balonu do branky je zpravidla dosti trnitá. Například při provozování této hry o masopustním úterý v Hitchenu roku 1772 byl míč nejprve utopen v Priorském rybníku, aby se posléze vydal Angel Street skrze městské tržiště do Atichokovy pivnice. Abychom měli jeho trasu komplet, tak "vsítěn" byl na verandě kostela sv. Marie. Toť vše o Shrovetide Football, teď se ale vraťme k vývoji té klasické kopané.

V 18. století se hrál fotbal zejména při školách. Celé to pravděpodobně začali v Etonu roku 1747, Westminster navázal o dva roky později a v padesátých létech se oné tradice chopili i na institutech v Harrow, Shrewsbury, Winchesteru či Charterhouse. Každá škola měla svá pravidla a styl hry. Takřka všude však kopaná připomínala spíše dnešní rugby, potažmo v určitých fázích i basketbal. Proč zrovna košíkovou? Nebojte se, na koše se opravdu nehrálo, jenže při některých ústavech platila zvláštní regule. Ta pravila, že pokud hráč chytí míč v bezprostřední blízkosti soupeřovy branky, nesmí ho dopravit za čáru hodem, nýbrž se za ní s balonem v náručí musí pomocí "trojkroku" sám dostat.

Takové přikázání ovšem nectili ve Shrewsbury a Winchesteru, kde směli studenti pohánět míč pouze nohou. Také nároky na fotbalisty se měnily s místem konání. Kupříkladu při škole v Charterhouse se dalo hrát akorát na křížových chodbách starého kartuziánského kláštera. To nebylo nic pro klaustrofobiky, a proto byl kladen důraz zejména na vytříbený driblink. Naopak široká prostranství, která nabízely třeba instituty v Etonu či Harrow, umožňovala žactvu pořádně se do balonu opřít a nakopnout ho i na větší vzdálenost.

Přestože tuto populární aktivitu schvalovalo i mnoho profesorů, jeho hlavní nemoc z minulých století přetrvávala nadále. Řeč není o ničem jiném než hrubiánství. Třebaže se již nevraždilo, podle výpovědi jednoho ze studentů westminsterské školy k tomu leckdy nebylo daleko. Jak sám uvedl, běžné bylo podražení nohou, kopání do holení či údery rameny. Našly by se ale i jiné způsoby jak zaručeně zpacifikovat svého soka. Kupříkladu když nějaký hráč dokázal povalit svého soupeře na zem, nezřídka kdy si na něj pro jistotu ještě sedl, aby ho dorazil.

Brutalita, alespoň ta netrestaná, definitivně ze hřišť vymizela až s příchodem rozhodčích a přísných pravidel. O těch však až v příštím díle, v němž zabrousíme na konec 19. století a konkrétně se podíváme za fotbalovými premiérami. Pakliže vás zajímá, z čeho se vyráběly první dresy, od kdy si musely hráči před zápasy striktně nazouvat kopačky či se rádi něco dozvíte o počátcích korupce na Britských ostrovech, pak zůstaňte věrni tomuto seriálu.